close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola dvacátá pátá - Vejce a oko (část 1)

21. listopadu 2010 v 10:31 |  Harry Potter a Ohnivý pohár
Vejce a oko
Jelikož Harry neměl tušení, jak dlouhou koupel bude potřebovat, aby rozluštil tajemství zlatého vejce, rozhodl se, že si ji dá v noci, kdy tomu může věnovat tolik času, kolik bude chtít. I když se mu nechtělo přijímat od Cedrika další laskavosti, přece jen se rozhodl, že půjde do koupelny prefektů. Smělo tam mnohem míň lidí, takže nehrozilo takové nebezpečí, že ho někdo vyruší.
Svou výpravu si pečlivě připravil, protože školník Filch ho už jednou uprostřed noci nachytal mimo ložnici právě tam, kam studenti nesmějí, a netoužil si to zopakovat. Základem všeho byl samozřejmě neviditelný plášť, ale jako dodatečnou pojistku se rozhodl vzít si i Pobertův plánek, hned po plášti svoji nejužitečnější pomůcku při porušování školního řádu. Plánek zachycoval celé Bradavice, nevyjímaje početné zkratky a tajné chodby, a co bylo ze všeho nejdůležitější, lidé na hradě na něm byli vidět jako maličké body se jmenovkami, které se pohybovaly po chodbách, takže Harryho mohl předem varovat, kdyby se někdo blížil ke koupelně.
Ve čtvrtek večer si u své postele nenápadně natáhl plášť, odplížil se z ložnice zpátky po schodech dolů a stejně jako onoho večera, kdy mu Hagrid ukázal draky, počkal, až se otvor v podobizně otevře. Tentokrát na něj čekal Ron, aby řekl Buclaté dámě heslo Lívanečky s banány. "Zlom vaz," zamumlal, když se Harry proplížil, a sám prolezl do společenské místnosti.
Toho večera se Harrymu šlo v plášti dost těžko: pod paží nesl těžké vejce a v druhé ruce si přidržoval pod nosem plánek. Chodby zalité měsíčním světlem byly však tiché a prázdné, a protože si ve strategických mezičasech plánek kontroloval, měl jistotu, že nenarazí na nikoho, komu se chtěl vyhnout. Když dorazil k soše Borise Bezradného, kouzelníka, který vypadal tak zoufale ztraceně s rukavicemi navlečenými opačně, našel ty správné dveře. Opřel se o ně a zamumlal heslo Lesní vůně, jak mu poradil Cedric.
Dveře se skřípavě otevřely. Harry vklouzl dovnitř, zavřel za sebou na zástrčku, sundal si neviditelný plášť a rozhlédl se.
V první chvíli si řekl, že by nebylo špatné být prefektem už jenom kvůli tomu, že by mohl chodit do téhle koupelny. Tlumeně ji osvětloval nádherný lustr se spoustou svící a všechno tu bylo z bílého mramoru, včetně jakéhosi prázdného obdélníkového plaveckého bazénu, zapuštěného do podlahy. Po jeho okrajích bylo rozmístěno na sto zlatých kohoutků a každý z nich měl v rukojeti zasazen drahokam jiné barvy. Bylo tam i skákací prkno. Na oknech visely dlouhé bílé lněné záclony, v koutě ležela veliká hromada načechraných bílých ručníků a na stěně visel jediný obraz ve zlatém rámu. Byla na něm plavovlasá jezerní panna hluboce spící na útesu, jejíž dlouhé vlasy jí zavlály po tváři pokaždé, když hlasitě zachrápala.
Harry si odložil plášť, vejce i mapu, vykročil k bazénu a rozhlédl se. Ozvěnou od stěn se mu vracel zvuk vlastních kroků. Koupelna byla skutečně nádherná - lákalo ho vyzkoušet si aspoň několik ze všech těch kohoutků; zároveň se však nemohl zbavit hlodavé myšlenky, jestli si z něj Cedric nevystřelil. Jak mu to všechno proboha mohlo pomoci, aby rozluštil tajemství zlatého vejce? Přesto si položil na okraj vany, veliké jako plavecký bazén, jeden z načechraných ručníků, klekl si a otevřel několik kohoutků.
Okamžitě zjistil, že každý z nich obsahuje cosi jako bublinkovou koupel smíšenou s vodou, i když to vůbec nepřipomínalo uhličité koupele, jaké až dosud znal. Z jednoho kohoutku vyletovaly růžové a modré bubliny veliké jako fotbalové míče; z dalšího proudila ledově bílá pěna, tak hustá, až to vypadalo, že by ho snad unesla, kdyby si to chtěl vyzkoušet. Ze třetího se řinuly voňavé tmavorudé mraky, které se vznášely nad hladinou. Harry se chvíli bavil tím, že kohoutky jeden po druhém otvíral a zavíral. Obzvlášť se mu líbil jeden, jehož proud se odrazil od hladiny a skákal po ní ve velkých obloucích. Když už byl hluboký bazén plný horké vody, pěny a bublinek (při jeho velikosti to šlo velice rychle), Harry všechny kohoutky zavřel, sundal si župan, trepky i pyžamo a vklouzl do vody.
Bazén byl tak hluboký, že sotva dosáhl nohama na dno, a opravdu udělal několik temp, než zase doplaval zpátky k okraji, kde šlapal vodu a upřeně zíral na vejce. Jakkoli bylo příjemné plavat v horké, pěnivé vodě a mezi obláčky různobarevné páry, nic oslnivého jej nenapadalo, žádný výšleh poznání se nedostavil.
Natáhl paže, vlhkýma rukama vejce zvedl a otevřel je. Koupelnu okamžitě naplnil známý skřípavý jekot a odrážel se od mramorových stěn, zněl však stejně nepochopitelně jako vždy, jen snad byl v ozvěnách ještě silnější. Honem vejce opět zavřel, aby jekot nepřivolal Filche, a napadlo ho, zda Cedric nesledoval právě tohle, když ho sem poslal - a potom zničehonic kdosi promluvil. Harry nadskočil, až vejce upustil a to se rachotivě odkutálelo po podlaze.
"Na tvém místě bych ho zkusila ponořit do vody."
Harry z úleku spolkl pořádnou dávku bublinek. S prskáním se postavil - a spatřil ducha zasmušilé dívky, jak se zkříženýma nohama sedí na jednom kohoutku. Byla to Ufňukaná Uršula, kterou slýchávali vzlykat v odtokovém kolenu na záchodku o tři poschodí níž.
"Uršulo!" vyjekl pobouřeně Harry. "Vždyť já - já nemám nic na sobě!"
Pěna byla tak hustá, že na tom sotva záleželo, měl však nepříjemný pocit, že ho Uršula z některého kohoutku sledovala už od chvíle, kdy sem vstoupil.
"Zavřela jsem oči, když jsi lezl do vody," řekla líně a zamžourala na něj přes silné brýle. "Celé věky ses za mnou nepřišel podívat."
"Jo… no totiž…" hlesl Harry a pokrčil se v kolenou, aby měl naprostou jistotu, že Uršula z něj uvidí nanejvýš hlavu. "Vždyť víš, že do tvé umývárny vlastně nesmím. Je přece dívčí."
"Dřív ti to nijak nevadilo," řekla Uršula nešťastně. "A chodil jsi tam každou chvíli."
Byla to pravda, i když jen proto, že Uršulina umývárna mimo provoz byla tím nejvhodnějším místem, kde mohli s Hermionou potají připravit mnoholičný lektvar - zakázaný lektvar, který na dobu jedné hodiny proměnil jeho a Rona v živoucí kopie Crabbeho a Goyla, takže se mohli vkrást do zmijozelské společenské místnosti.
"Taky jsem si to pěkně vylízal, že jsem tam chodil," prohlásil Harry, což byla napůl pravda: Percy ho jednou přistihl, když z Uršuliny umývárny odcházel. "Říkal jsem si, že udělám líp, když už tam nebudu chodit."
"Aha… rozumím…" řekla Uršula a rozmrzele se škrábala na bradě. "Ale stejně - já bych to vejce zkusila ponořit do vody. Aspoň Cedric Diggory to udělal."
"Toho jsi špehovala taky?" rozhořčil se Harry. "Tak takhle ty se bavíš - večer se sem vždycky vplížíš a díváš se, jak se prefekti koupou!"
"Někdy," řekla Uršula připoťouchle, "ale ještě nikdy jsem se nikomu neukázala a nepromluvila na něj."
"No to je pro mě fakt pocta," řekl Harry ponuře. "Teď koukej zavřít oči!"
Přesvědčil se, jestli si Uršula zakryla brýle rukama, a teprve pak se vynořil z vody, omotal si pevně kolem beder ručník a šel pro vejce.
Když byl znovu ve vodě, Uršula na něho zamžourala mezi prsty a vybídla ho: "Tak a teď - teď ho otevři pod vodou!"
Harry pohroužil vejce pod zpěněnou hladinu, otevřel ho - a tentokrát ječet nezačalo. Ozývala se z něj jakási klokotavá píseň, ale její slova nedokázal přes vodu zachytit.
"Musíš taky strčit hlavu pod vodu," ozvala se Uršula, kterou očividně těšilo, když mu mohla poroučet. "Dělej!"
Harry se zhluboka nadechl a ponořil se - a jakmile usedl na mramorovém dně bublinkové koupele, zaslechl sbor tajuplných hlasů, doléhajících k němu z otevřeného vejce v dlaních:

"Přijď za námi v ten modrý svět
- nad zemí náš zpěv neslyšet -
a věz, že nám teď propadlo,
oč v životě jsi nejvíc stál.
Máš hodinu, jen krátký čas,
abys to získal zpátky zas,
pak ti však černé zrcadlo
řekne: Je marné hledat dál."

Nechal se vynést na hladinu, vynořil se mezi bublinkami a setřásal si vlasy z očí.
"Slyšel jsi to?" zeptala se Uršula.
"Jo… ,Přijď za námi v ten modrý svět…' jako kdyby mě chtěl někdo přesvědčovat… Počkej, musím si to poslechnout ještě jednou…" Znovu se ponořil pod vodu.
Poslechl si tu píseň pod vodou celkem pětkrát, než se ji naučil nazpaměť. Pak chvíli šlapal vodu a urputně přemýšlel, zatímco Uršula seděla a civěla na něj.
"Musím hledat lidi, které nad zemí není slyšet…" řekl pomalu. "Ehm… kdo to může být?"
"Ty máš dost dlouhé vedení, viď?" Ještě nikdy neviděl Ufňukanou Uršulu v dobré náladě - s výjimkou toho dne, kdy Hermioně po dávce mnoholičného lektvaru zarostla tvář srstí a navíc jí narostl kočičí ocas.
Harrymu se div nerozskočila hlava, jak přemýšlel… jestli jsou ty hlasy slyšet jen pod vodou, pak nejspíš patří stvořením, která tam žijí. Sdělil svou domněnku Uršule a ta se na něj samolibě zaculila.
"Zrovna tak uvažoval Diggory," přisvědčila. "Ležel si tady a mluvil si pro sebe. Nevím, jak dlouho to trvalo… ale skoro všechny bublinky už vyprchaly…"
"Pod vodou…" uvažoval Harry pomalu. "Uršulo… kdo ještě žije v jezeře, kromě obří sépie?"
"Kdejaká havěť," odpověděla. "Občas se tam dolů podívám… někdy mi dokonce nic jiného nezbývá, když někdo na mém záchodku spláchne a já to nečekám.
Harry se snažil potlačit představu, jak Uršula hučí dolů do jezera spolu se splašky, a řekl: "A má něco z toho lidský hlas?… Počkat…"
Vtom zabloudil pohledem na obraz dřímající jezerní panny na stěně. "Uršulo… a co jezerní lidé - ti tam přece nejsou, nebo snad ano?"
"Óóó, výtečně!" řekla a za silnými brýlemi jí zajiskřilo. "Diggorymu to trvalo mnohem déle! A přitom tamhleta byla vzhůru," trhla hlavou směrem k jezerní panně, v zasmušilém obličeji výraz hluboké nechuti. "Hihňala se a předváděla, mávala ploutvemi…"
"Takže jsem na to přišel, viď?" ujišťoval se Harry plný vzrušení. "Při druhém úkolu musím najít jezerní národ a…"
Vtom si uvědomil, co vlastně říká, a vzrušení z něj vyprchalo, jako kdyby mu někdo vypumpoval žaludek. Plavat moc neuměl, protože k tomu nikdy neměl kloudnou příležitost. Dudley jako malý kluk chodil na hodiny plavání, Harrymu však teta Petunie a strýc Vernon nikdy žádný plavecký kurz nezaplatili; bezpochyby doufali, že se jednoho dne utopí. Pár temp tady v bazénu mu nedělalo potíže, jenže jezero bylo opravdu veliké a opravdu hluboké… A jezerní lidé určitě žijí až u dna…
"Uršulo," Harry se na ni váhavě obrátil, "jak tam ale mám dýchat?
Jeho otázka vehnala Uršule znovu slzy do očí.
"Jak můžeš být tak bezohledný!" zamumlala a šmátrala ve svém hábitu po kapesníku.
"Jak to myslíš, bezohledný?" užasl Harry.
"Že zrovna přede mnou mluvíš o dýchání!" zakvílela Uršula a její hlas se rozlehl po celé koupelně. "Když já nemůžu… když už jsem takovou dobu…" Zabořila obličej do kapesníku a hlasitě popotahovala.
Harry si vzpomněl, jak Uršule vždy vadila jakákoli narážka na to, že je mrtvá - žádný jiný duch, kterého znal, s tím tolik nenadělal. "Promiň," řekl netrpělivě. "Opravdu jsem nechtěl… prostě jsem zapomněl…"
"No jistě, na to, že Uršula je po smrti, se zapomíná tak snadno," polkla a koukala na něj opuchlýma očima. "Nikomu jsem nechyběla, ani když jsem byla naživu. Trvalo jim celé hodiny, než našli moje tělo - vím to, protože jsem tam seděla a čekala na ně. Pak přišla do umývárny Olivie Hornbyová a prý -,Zas už tu někde trucuješ, Uršulo?' řekla. 'Profesor Dippet mě požádal, abych se po tobě podívala.' Pak uviděla mé tělo… Óóó, nezapomněla na to až do své smrti, o to jsem se postarala… všude jsem za ní chodila a připomínala jí to, vážně, vzpomínám si, jak jsem na svatbě jejího bratra -"
Harry ji však neposlouchal. Myslel na píseň, kterou zpívali jezerní lidé. A věz, že nám teď propadlo, oč v životě jsi nejvíc stál. Znělo to, jako když mu chtějí ukrást něco, co mu patří a co bude muset získat nazpátek. Ale co vlastně mu hodlali vzít?
"…a potom samozřejmě šla na ministerstvo kouzel, aby mi zakázali věšet se jí na paty, takže jsem se musela vrátit sem a teď tu bydlím ve svém záchodku."
"Dobrá," řekl Harry neurčitě. "Opravdu jsem se dostal o hodně dál, než jsem byl… buď tak hodná a zavři zas oči, ať mohu vylézt."
Zdvihl vejce ze dna bazénu, vylezl z vody, utřel se a oblékl si pyžamo a župan.
"Přijdeš zas někdy za mnou do umývárny?" zeptala se Ufňukaná Uršula truchlivě, když Harry zvedal svůj neviditelný plášť.
"Ehm… pokusím se," přislíbil, i když si v duchu říkal, že do její umývárny by se vydal jedině v případě, že by všechny ostatní záchodky na hradě byly ucpané. "Měj se hezky, Uršulo… a děkuji, že jsi mi pomohla."
"Tak ahoj," řekla sklesle na rozloučenou, a zatímco si oblékal neviditelný plášť, Uršula vklouzla zpátky do jednoho kohoutku.
Venku na tmavé chodbě Harry nahlédl do Pobertova plánku, aby se ujistil, že je pořád vzduch čistý. Skvělé - body náležející Filchovi a paní Norrisové se nepohnuly ze školníkovy kanceláře… nezdálo se, že by se po škole kdokoli pohyboval, až na Protivu, který skákal po Pamětní síni o poschodí výš… Harry udělal první krok směrem k nebelvírské věži, a vtom mu oko na plánku sklouzlo na něco jiného… bylo to nanejvýš podivné.
Protiva nebyl jediný, kdo se v hradu pohyboval. V místnosti v levém dolním rohu - Snapeově kabinetu - se míhal sem tam další osamělý bod. Neměl však jmenovku Severus Snape, nýbrž Bartemius Skrk.
Harry na něj vytřeštil oči. Říkalo se přece, že pan Skrk je příliš nemocný, než aby chodil do práce nebo přijel na vánoční ples… jak to, že se teď vplížil do Bradavic, v jednu hodinu v noci? Harry pozorně sledoval, jak se ten bod pohybuje po místnosti sem tam a každou chvíli se zastavuje…
Ještě chvíli váhal a přemýšlel… a pak ho přemohla zvědavost. Otočil se a vydal se opačným směrem k nejbližšímu schodišti. Podívá se, co má Skrk za lubem.
Sešel po schodech, jak nejtišeji uměl, ale tváře na některých podobiznách se přece jen otáčely, když zaslechly zaskřípat prkno nebo zašustit jeho pyžamo. Po chvíli už se plížil dolejší chodbou, přibližně v polovině cesty odhrnul závěs a poté pokračoval po užším schodišti, které ho zkratkou mělo zavést o dvě poschodí níž. Cestou stále nahlížel do plánku a nepřestával se divit… prostě mu nešlo do hlavy, že by se pan Skrk, vždy tak dbalý zákonů a slušného chování, plížil tou pozdní noční hodinou po kabinetu někoho jiného…
A potom, když v polovině schodiště vůbec nemyslel na to, co dělá, soustředěný jen na podivné chování pana Skrka, probořil se nečekaně oním záludným schodem, který Neville pokaždé zapomněl přeskočit. Neohrabaně se zapotácel a zlaté vejce, dosud vlhké z koupele, mu vyklouzlo - naklonil se a zkusil ho polapit, ale už to nestihl. Vejce padalo po dlouhém schodišti a o každý schod zadunělo, jako když uhodí na buben - neviditelný plášť z Harryho sklouzl, a jak po něm chňapl, vyletěl mu z ruky Pobertův plánek a dopadl o šest schodů níž, kam už nedosáhl, poněvadž se zabořil až po koleno.
Zlaté vejce proletělo závěsem na úpatí schodiště na dolní chodbě a tam se otevřelo a začalo hlasitě ječet. Harry vytáhl hůlku, aby Pobertův plánek zachytil a smazal vše, co na něm bylo, ten však byl příliš daleko -
Znovu si těsněji přivinul neviditelný plášť, napřímil se, natáhl uši, v očích strach… a téměř vzápětí 
"PROTIVO!"
Harry neomylně poznal lovecký křik školníka Filche. Slyšel jeho šouravé kroky, jak se kvapem blíží, a jeho sípavý, vztekem zvýšený hlas.
"Co tu děláš za kravál? To chceš vzbudit celý hrad? Ale já tě dostanu, Protivo, dostanu tě a ty… co je zas tohle?"
Filchovy kroky se najednou zastavily. Bylo slyšet cvaknutí kovu o kov a vejce přestalo ječet - to je Filch zdvihl a zavřel. Harry stál úplně potichoučku, s jednou nohou stále vzpříčenou v očarovaném schodu, a poslouchal. Filch už každou chvíli musí odhrnout závěs, aby lapil Protivu… jenže tam žádný Protiva nebude… a když se pustí po schodech vzhůru, najde Pobertův plánek… a ať už na sobě Harry má neviditelný plášť nebo ne, plánek mu ukáže Harry Potter přesně tam, kde teď stál.
"Vejce?" hlesl pod schody Filch. "Podívej se, drahoušku!" (Paní Norrisová byla zřejmě s ním.) "To je přece hádanka z Poháru tří kouzelníků! Patří některému školnímu šampiónovi!
Harrymu se udělalo zle. Srdce mu bilo jako šílené.
"PROTIVO!" vykřikl Filch se škodolibou radostí. "Tak tys kradl!"
Prudce roztáhl závěs a Harry spatřil jeho strašný, odulý obličej a vypoulené, bledé oči, upřené na temné a (aspoň pro něj) prázdné schodiště.
"Tak ty se schováváš, co?" pronesl tiše. "Ale já si tě najdu, Protivo… takže tys ukradl klíč z Poháru tří kouzelníků… za tohle s tebou Brumbál vyrazí dveře, ty hnusné, zlodějské strašidlo…"
Filch se pustil po schodech vzhůru a jeho vychrtlá, špinavě hnědožlutá kočka mu šla v patách. Očima jako dvě lampy, stejnýma jako její pán, zírala přímo na Harryho. Nestalo se mu to poprvé, kdy musel přemýšlet, zda neviditelný plášť působí také na kočky… Zvedal se mu žaludek ze strachu, jak se Filch ve starém flanelovém županu stále víc blížil. Zoufale se pokoušel vyprostit uvězněnou nohu, ale jenom se zabořil ještě hlouběji - školník už každou vteřinu musel zahlédnout plánek nebo vrazit přímo do něho -
"Filchi! Co je to tam?"
Filch zůstal stát pár schodů pod ním a otočil se. Pod schody stála jediná osoba, která Harrymu mohla ještě přitížit - profesor Snape. Na sobě měl dlouhou šedou noční košili a ve tváři byl sinalý.
"To Protiva, pane profesore," zašeptal zlostně Filch. "Hodil tohle vejce dolů ze schodů."
Snape rychle vyběhl po schodech a zastavil se vedle Filche. Harry zaťal zuby - byl přesvědčen, že ho bušící srdce každou chvíli prozradí…
"Cože, Protiva?" řekl Snape tlumeně a prohlížel si vejce, které Filch držel v rukou. "Ale Protiva se nemohl dostat do mého kabinetu…"
"Vy jste to vejce měl v kabinetu, pane profesore?"
"Jistěže ne," vyštěkl Snape. "Slyšel jsem, jak něco bouchá a ječí -"
"Ano, pane profesore, to bylo to vejce -"
"- a šel jsem zjistit, co se děje -"
"- shodil ho Protiva, pane profesore -"
"- a když jsem šel kolem svého kabinetu, viděl jsem, že je tam rozsvíceno a dveře skříně jsou otevřené! Někdo ji prohledával!
"Ale Protiva přece nemohl -"
"To vím, že nemohl, Filchi!" utrhl se na něho Snape. "Zavírám svůj kabinet kouzlem, které může překonat jedině nějaký kouzelník!" Zadíval se po schodišti vzhůru, přímo skrze Harryho, a potom dolů do chodby pod nimi. "Chci, abyste šel se mnou a pomohl mi najít toho vetřelce, Filchi."
"Já - ano, pane profesore - ale -"
Filch se žádostivě zadíval po schodišti vzhůru, přímo skrze Harryho. Bylo víc než jasné, že si nechce dát ujít příležitost, aby Protivu konečně nachytal. Jen jdi, prosil ho Harry v duchu, jdi se Snapem… jdi už… Paní Norrisová u jeho nohou zvědavě zvrátila hlavu a civěla… Harry měl nepotlačitelný dojem, že ho cítí… proč si do té koupele dával tolik voňavé pěny?
"Jde o to, pane profesore," spustil Filch naříkavě, "že tentokrát mě pan ředitel bude muset vyslechnout. Protiva okradl nějakého studenta, a to je pro mě šance, že ho z hradu jednou provždy vyhodí -"
"Filchi, na tom pitomém strašidle mi ani za mák nezáleží, ale v mém kabinetu -"
Klap. Klap. Klap.
Snape rázem zmlkl a zároveň s Filchem se otočil a zadíval se pod schody. Průhledem mezi jejich hlavami Harry viděl, jak tam přikulhal Pošuk Moody. Přes noční košili měl svůj starý cestovní plášť a jako obvykle se opíral o hůl.
"Vy tu máte pyžamový večírek?" zavrčel do schodů.
"Profesor Snape a já jsme slyšeli nějaký randál, pane profesore," odpověděl hbitě Filch. "Protiva, to strašidlo, něco shodil, jak to dělá pořád - a pak profesor Snape zjistil, že se někdo vloupal do jeho ka…"
"Mlčte!" sykl na něho Snape.
Moody přistoupil o krok blíž ke schodišti. Harry viděl, jak jeho čarodějné oko sklouzlo po Snapeovi a pak neklamně spočinulo na něm.
Srdce mu divoce poskočilo. Moody dokáže neviditelné pláště prohlédnout… jen on mohl patřičně docenit celý ten podivný výjev… Snapea v noční košili, Filche, který pevně svíral zlaté vejce, a Harryho, uvězněného ve schodu nad nimi. Moody překvapením otevřel ústa připomínající šikmou sečnou ránu a několik vteřin si s Harrym hleděli přímo do očí. Pak Moody ústa zavřel a stočil své modré oko znovu ke Snapeovi.
"Slyšel jsem dobře, Snape?" zeptal se pomalu. "Někdo se vloupal do vašeho kabinetu?"
"To není důležité," řekl Snape chladně.
"Naopak," zavrčel Moody. Je to velice důležité. Kdo by se chtěl vloupat do vašeho kabinetu?"
"Nejspíš nějaký student," odsekl Snape a Harry si všiml, jak mu na mastném spánku prudce cuká žilka. "Už se mi to jednou stalo. Ze skříně s mými soukromými zásobami se mi ztratily přísady do lektvarů… bezpochyby se studenti pokoušeli připravit nějaké zakázané směsi…"
"Takže vy si myslíte, že jim šlo o přísady do lektvarů?" zeptal se Moody. "Neschováváte v kabinetu ještě něco jiného?"
Harry viděl, jak Snapeova bledá tvář náhle dostala ošklivou cihlovou barvu a žilka na spánku se roztepala ještě rychleji.
"Víte dobře, že tam nic neschovávám, Moody," odpověděl nebezpečně tichým hlasem, "protože můj kabinet jste už velice důkladně prohledal sám."
Moodyho obličej zkřivil úsměv. "Bystrozorové mají své výsady, Snape. Brumbál mě požádal, abych dohlédl…"
"Brumbál mi náhodou důvěřuje," procedil Snape přes zaťaté zuby. "Odmítám věřit, že vám nařídil prohledat můj kabinet!"
"Samozřejmě že vám Brumbál důvěřuje," zavrčel Moody. "Má to v povaze, to přece víte. Je vždy ochoten zkusit to s každým znovu. Ovšem já - já tvrdím, že některé skvrny nezmizí, Snape. Skvrny, které nikdy nezmizí, chápete, co tím myslím?"
Snape náhle udělal něco velice podivného. Pravou rukou si křečovitě přidržel levé předloktí, jako by ho tam něco začalo bolet.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ♥L*U*S*Y♥ ♥L*U*S*Y♥ | Web | 21. listopadu 2010 v 10:32 | Reagovat

Hlásneš prosím pro mě tady:
http://misa-bezva.blog.cz/1011/kdo-vyhraje-sonb-l-u-s-y-nebo-laira#komentare
,jsem tam jako ♥L*U*S*Y♥
JE TO FINÁLE TAK JEŠTĚ JEDNOU MOOOC PROSÍM :)
PS:ráda oplatím....stačí napsat do reklam :)děkuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama