close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola dvacátá pátá - LASTUROVÁ VILA

21. listopadu 2010 v 14:45 |  Harry Potter a Relikvé smrti
LASTUROVÁ VILA
Domek, v němž Bill a Fleur bydleli, stál o samotě na vrcholu útesu nad mořem a zdi měl nabílené vápnem a obložené lasturami. Byl to liduprázdný a líbezný kout. Ať Harry v maličkém stavení nebo v přilehlé zahrádce zašel kamkoli, všude k němu doléhalo nepřetržité šumění a pulzování moře, podobné dechu nějakého obrovského dřímajícího zvířete. Převážnou část následujících několika dnů si vymýšlel nejrůznější záminky, které mu umožňovaly vytratit se z přelidněného domku. Nejvíc času trávil na skalnatém výběžku s výhledem na otevřenou oblohu a širé prázdné moře, kde mu obličej ovíval chladný slaný vítr.
Kolosální rozhodnutí nesoupeřit s Voldemortem a nesnažit se dostat k hůlce dřív než on ho stále naplňovalo obavami. Nepamatoval si, že by kdy v životě řešil nějaký problém tím, že by se rozhodl něco neudělat. Byl plný pochybností, které si navíc Ron, kdykoli se ocitl v jeho společnosti, nedokázal nechat pro sebe.
"Co když Brumbál chtěl, abychom význam toho symbolu rozluštili včas a tu hůlku získali? Co když mělo být jeho vyluštění důkazem, že máš na to, abys relikvie dostal? Jestli to doopravdy je bezová hůlka, Harry, jak teď k čertu máme Ty-víš-koho porazit?"
Harry na jeho otázky nedokázal odpovědět. Zakoušel naopak okamžiky pochyb, kdy byl přesvědčen, že nepokusit se Voldemortovi zabránit v otevření hrobky bylo čiré šílenství. Neuměl ani uspokojivě vysvětlit, proč se to rozhodl nezkusit. Pokaždé, když si připomněl své vnitřní důvody, které ho k tomu vedly, zdály se mu samotnému nakonec chabé a nepřesvědčivé.
Zvláštní také bylo, že stejně zmatené pocity jako Ronovy pochyby v něm vyvolávala Hermionina podpora. Když teď musela Hermiona připustit, že bezová hůlka skutečně existuje, začala tvrdit, že je to zlořečená věc a že způsob, jakým se jí Voldemort zmocnil, je tak odporný, že by v Harryho případě vůbec nepřicházel v úvahu.
"Něco takového bys přece nikdy nemohl udělat, Harry," přesvědčovala ho znovu a znovu. "Do Brumbálovy hrobky by ses určitě nikdy nevloupal."
Jenže představa Brumbálovy mrtvoly Harryho neděsila ani zdaleka tolik jako možnost, že nesprávně odhadl plány, které Brumbál zosnoval, ještě když žil. Měl pocit, jako by stále tápal ve tmě - vybral si sice cestu, jíž se hodlal ubírat, neustále se ale ohlížel zpátky, jako by si nebyl jistý, jestli si nalezená znamení nevyložil mylně a jestli se neměl vydat jiným směrem. Čas od času ho i nadále přepadaly záchvaty vzteku na Brumbála, mohutné jako vlny bušící do skal pod domkem, vzteku vyvolaného tím, že mu Brumbál před smrtí nesdělil svoje úmysly.
"Je ale doopravdy mrtvý?" zapochyboval Ron třetího dne poté, co do Lasturové vily dorazili. Harry právě strnule hleděl přes zeď oddělující zahrádku od skalnatého útesu, když ho Ron s Hermionou objevili. Z toho, že za ním přišli, neměl žádnou radost, protože se mu nechtělo vstupovat do jejich sporu.
"Ano, máš pravdu, Rone, nezačínej s tím znovu, prosím!"
"Podívej se na fakta, Hermiono," přesvědčoval ji Ron a mluvil přes hlavu Harrymu, který se dál díval k obzoru. "Ta stříbrná laň. Ten meč. Oko, co Harry viděl v tom zrcátku -"
"Harry sám přiznává, že si to oko možná jen představoval! Nemám pravdu, Harry?"
"Možné to je," připustil, aniž by na ni pohlédl.
"Ale nemyslíš si to, že ne?" dorážel na něj Ron.
"Ne, nemyslím," zahučel Harry.
"Tak vidíš!" vyhrkl Ron dřív, než stačila Hermiona něco říct. "Jestli to nebyl Brumbál, tak mi vysvětli, jak se Dobby dozvěděl, že jsme v tom sklepení!"
"To vysvětlit neumím - umíš ale ty vysvětlit, jak ho za námi mohl Brumbál poslat, když leží v Bradavicích v hrobce?"
"Nevím, třeba to byl jeho duch!"
"Brumbál by se sem určitě nevrátil jako duch," poznamenal Harry. Nebylo toho tolik, čím si byl ještě ohledně Brumbála jistý, tohle ale věděl docela určitě. "Byl by pokračoval dál."
"Co tím myslíš - pokračoval dál?" zeptal se Ron.
Než ale Harry stihl cokoli říct, ozvalo se za nimi: "Arry?"
Z domku vyšla Fleur a dlouhé stříbrné vlasy jí vlály ve větru.
"Arry, Grrip-úk by s tebou chtěl mluvit. Je v té nejmenší lošnici, ršíká, še nechce, aby vás někdo slyšel."
Skutečnost, že ji skřet využívá jako poslíčka, se jí zjevně nezamlouvala. Když kráčela zpět k domu, tvářila se popuzeně.
Griphook na ně čekal, přesně jak Fleur říkala, v nejmenší ze tří ložniček, v níž přespávaly Hermiona s Lenkou. Přes okno, za nímž po jasném nebi pluly drobné obláčky, přetáhl červené bavlněné závěsy, takže místnůstka na rozdíl od jinak vzdušného a prosvětleného domku působila dojmem rozžhavené pece.
"Už jsem se rozhodl, Harry Pottere," oznámil skřet, který seděl se zkříženýma nohama v nízkém křesle a protáhlými prsty bubnoval do opěrek. "Přestože to skřetové u Gringottových budou považovat za hanebnou zradu, rozhodl jsem se, že vám pomůžu -"
"To je skvělé!" zaradoval se Harry a obrovsky se mu ulevilo. "Děkujeme, Griphooku, vážně moc -"
"- samozřejmě," dořekl rozhodným tónem skřet, "za náležitou odměnu."
Harry trochu zaraženě zaváhal.
"Kolik chcete? Nějaké zlato mám."
"Žádné zlato," zavrtěl hlavou Griphook. "Zlata mám dost."
Černé oči se mu leskly a vůbec v nich nebylo vidět bělmo.
"Chci ten meč. Meč Godrika Nebelvíra."
Harryho nadšení rázem vyprchalo.
"Ten vám dát nemůžu," odmítl. "Je mi líto."
"V tom případě," odvětil tiše skřet, "máme problém."
"Můžeme vám dát něco jiného," nabízel ochotně Ron. "Vsadím se, že mají Lestrangeovi v trezoru spoustu pokladů, můžete si vybrat, co budete chtít, až se dostaneme dovnitř."
Zjevně měl raději mlčet, protože Griphook rozčileně zrudl.
"Nejsem zloděj, chlapče! Nechci žádné poklady, které by mi právem nenáležely!"
"Ten meč je ale náš -"
"Není váš," přerušil ho skřet.
"Jsme z Nebelvíru a meč patřil Godriku Nebelvírovi -"
"A komu patřil před Nebelvírem?" vyjel na něj skřet a napřímil se v křesle.
"Nikomu," bránil se Ron, "ukovali ho přece pro něj, ne?"
"Ne!" zaječel skřet a vztekle na Rona ukázal dlouhým prstem. "To je jen další důkaz kouzelnické nafoukanosti! Ten meč patřil Ragnukovi Prvnímu a Godric Nebelvír ho o něj připravil! Je to ztracený poklad, mistrovská ukázka skřetí práce! Patří skřetům! Je to cena, kterou požaduji za svoje služby, a nehodlám smlouvat!" provrtával je zlobným pohledem.
Harry se podíval na svoje přátele. "Musíme si o tom promluvit, Griphooku," řekl pak, "jestli vám to nevadí. Můžete nás na pár minut omluvit?"
Skřet se zakyslým úšklebkem přikývl.
V prázdném obývacím pokoji v přízemí přešel Harry ke krbu. Čelo mu brázdily vrásky úsilí, jak mocně se snažil vymyslet nějaké řešení.
"Vysmívá se nám," prohlásil za jeho zády Ron. "Ví, že mu ten meč dát nemůžeme."
"Je to pravda?" otočil se Harry k Hermioně. "Skutečně Nebelvír ten meč ukradl?"
"Nevím," odpověděla nešťastně. "Dějiny čar a kouzel často neuvádějí příliš dopodrobna, co kouzelníci provedli jiným kouzelným rasám, a rozhodně si nevzpomínám na nic, z čeho by vyplývalo, že Nebelvír ten meč ukradl."
"Určitě to bude jedna z těch skřetích báchorek o tom," uvažoval Ron, "jak na ně kouzelníci v jednom kuse chystají nějaké podrazy. Nejspíš bychom měli být rádi, že si neřekl o jednu z našich hůlek."
"Skřetové mají dobré důvody k tomu, proč kouzelníky nemají rádi," prohlásila Hermiona. "Chovali jsme se k nim v minulosti dost brutálně."
"Však sami taky nejsou žádní roztomilí plyšoví králíčci, co?" namítl Ron. "Spoustu kouzelníků zabili a o podrazy přitom z jejich strany nebyla nouze."
"Jenže když se budeme s Griphookem dohadovat, čí rasa je zákeřnější a krvelačnější, těžko ho tím přesvědčíme, aby nám pomohl, nemyslíš?"
Na chvíli se všichni tři odmlčeli a pokoušeli se přijít na něco, čím by svůj problém vyřešili. Harry se podíval z okna k Dobbyho hrobu. Lenka právě k náhrobnímu kameni stavěla sklenici s rozkvetlými limonkami.
"No dobrá," ozval se Ron a Harry se opět otočil k němu. "Co třeba takhle? Povíme Griphookovi, že ten meč budeme potřebovat, dokud se nedostaneme do trezoru, a pak že si ho může vzít. V trezoru je jeho falešná kopie, ne? Prohodíme je a dáme mu ten padělek."
"Vždyť Griphook rozdíl mezi nimi pozná líp než my, Rone!" připomněla mu Hermiona. "Byl to přece on, kdo přišel na to, že v trezoru je podvrh!"
"Jo, ale třeba bychom stačili pláchnout, než si uvědomí -"
Zarazil se, když viděl, jak se na něj Hermiona dívá.
"To je odporné," prohlásila tiše. "Požádat ho o pomoc a pak ho podrazit? Ještě pořád nechápeš, proč skřeti nemají rádi kouzelníky, Rone?"
Ronovi zčervenaly uši.
"No dobrá, prosím! Nic jiného mě prostě nenapadlo! Cos vymyslela ty?"
"Musíme mu nabídnout něco jiného, něco stejně vzácného, jako je ten meč."
"Geniální! Hned dojdu pro další z našich nesčetných historických skřetích mečů a ty mu ho můžeš zabalit a převázat mašličkou!"
Všichni tři se znovu odmlčeli. Harry si byl zcela jistý, že se skřet nespokojí s ničím jiným než s Nebelvírovým mečem, i kdyby mu mohli nabídnout něco stejně cenného. Jenže meč byl zároveň jejich jedinou a nepostradatelnou zbraní proti viteálům.
Na okamžik zavřel oči a zaposlouchal se do šumění moře. Představa, že Nebelvír mohl svůj slavný meč ukrást, se mu ani trochu nezamlouvala; vždycky byl na příslušnost k jeho koleji hrdý. Nebelvír byl zastáncem čarodějů z mudlovských rodin a byl to právě on, kdo se postavil Zmijozelovi a jeho teoriím čisté rasy…
"Možná lže," prohlásil, když zase otevřel oči. "Myslím Griphooka. Možná ten meč Nebelvír neukradl. Jak máme vědět, že je právě skřetí verze té historie správná?"
"Záleží na tom?" zeptala se Hermiona.
"Díval bych se na to všechno jinak," odpověděl Harry.
Zhluboka se nadechl.
"Řekneme mu, že ten meč může mít, až nám umožní dostat se do toho trezoru - dáme si ale záležet, abychom mu neřekli, kdy přesně ho může mít."
Ronův obličej se pomalu roztáhl v širokém úšklebku, zato Hermiona se zatvářila poplašeně.
"Harry, nemůžeme -"
"Může ho mít," pokračoval Harry, "až ho použijeme ke zničení všech viteálů. Osobně pak dohlédnu na to, aby ho dostal. Svoje slovo dodržím."
"To ale může trvat roky!" namítla Hermiona.
"To já vím, zato on to vědět nepotřebuje. Vlastně to ani nebude lež."
Pohlédl jí do očí s výrazem, v němž se mísil vzdor se zahanbením. Vzpomněl si na slova, která byla vytesaná nad bránou Nurmengardu: Pro větší dobro. Rychle tu vzpomínku zaplašil. Co jiného jim zbývá?
"Nelíbí se mi to," poznamenala Hermiona.
"Mně taky moc ne," připustil Harry.
"Já zase myslím, že je to geniální," prohlásil Ron a vstal. "Pojďme mu to říct."
Vrátili se do nejmenší ložničky, kde Harry přednesl svůj návrh a formuloval ho opatrně tak, aby z něj nevyplýval žádný konkrétní okamžik předání meče. Hermiona po celou dobu klopila hlavu k podlaze, což Harryho rozčilovalo, protože se bál, že je tím prozradí. Griphook ale neměl oči pro nikoho než pro něj.
"Mám tedy vaše slovo, Harry Pottere, že když vám pomůžu, dáte mi Nebelvírův meč?"
"Ano," přikývl Harry.
"Tak platí," souhlasil skřet a napřáhl k Harrymu ruku.
Harry se jí chopil a potřásl jí. Byl by rád věděl, jestli ty černé oči neviděly v jeho vlastních nějaké pochybnosti. Pak ho Griphook pustil a spokojeně si zamnul ruce. "Dobrá," prohlásil, "pojďme na to!"
Jako by znovu připravovali plán, jak nepozorovaně proniknout na ministerstvo. Usadili se k práci v nejmenší ložničce za záclonami, které na Griphookovu žádost zůstaly zatažené a vytvářely uvnitř poloviční tmu.
"Trezor Lestrangeových jsem navštívil jen jednou," sdělil jim Griphook, "bylo to právě tehdy, když mě požádali, abych do něj uložil ten falešný meč. Je v jednom ze sklepení vybudovaných v nejdávnějších dobách. Nejstarší kouzelnické rodiny schovávají své poklady v nejhlubším patře, kde jsou největší a nejlépe chráněné trezory…"
V místnůstce sotva větší než šatní skříň setrvávali každý den celé hodiny. Dny se pomalu protahovaly v týdny. Neustále naráželi na další problémy, které bylo třeba vyřešit, mimo jiné i na to, že jejich zásoby mnoholičného lektvaru se povážlivě ztenčily.
"Je ho už vážně tak málo, že vystačí jen pro jednoho z nás," povzdechla si Hermiona, když přidržela hustý bahnitý lektvar proti světlu.
"To bude stačit," ubezpečil ji Harry, který zkoumal Griphookův rukou kreslený plánek chodeb v nejnižším patře.
Vzhledem k tomu, že Harry, Ron a Hermiona vycházeli z ložničky jen k jídlu, museli ostatní obyvatelé Lasturové vily nutně vytušit, že se něco chystá. Nikdo se na nic neptal, i když si Harry často uvědomoval, že si je Bill u stolu všechny tři zkoumavě a ustaraně prohlíží.
Čím víc spolu trávili času, tím zřetelněji si Harry uvědomoval, že se mu skřet příliš nezamlouvá. Griphook byl nečekaně krvežíznivý, otevřeně se smál při představě bolesti nižších tvorů a zjevně ho těšila možnost, že budou muset ublížit jiným kouzelníkům, aby se do trezoru Lestrangeových dostali. Harry viděl, že stejnou nechuť k němu pociťují i oba jeho kamarádi, žádný z nich o tom ale nemluvil. Griphooka prostě potřebovali.
Skřet se jen neochotně uvolil, že bude stolovat společně s ostatními. Ačkoli se mu nohy už zhojily, vyžadoval, aby mu stejně jako dosud slaboučkému Ollivanderovi nosili jídlo do pokoje, až za ním jednoho dne Bill (po Fleuřině rozčileném výbuchu) zašel nahoru a sdělil mu, že to tak dál nepůjde. Od té doby se tísnil se všemi u společného stolu, odmítal ale jíst to, co ostatní, a dožadoval se kusů syrového masa, kořínků a různých hub.
Harry měl pocit, že je za to všechno odpovědný. Byl to koneckonců on, kdo trval na tom, že skřet musí zůstat v Lasturové vile, aby ho mohli vyzpovídat, byla to jeho vina, že se celá rodina Weasleyových musela skrývat a že Bill, Fred, George a pan Weasley nemohli chodit do práce.
"Promiň," omlouval se Fleur jednoho bouřlivého dubnového večera, když jí pomáhal s přípravou večeře. "Rozhodně jsem ti nechtěl přidělat takovou spoustu starostí."
Fleur právě pověřila několik nožů, aby nakrájely steaky pro Griphooka a pro Billa, který si od té doby, co ho Šedohřbet pokousal, navykl jíst je trochu krvavé. Zatímco jí nože za zády porcovaly maso, poněkud podrážděný výraz jejího obličeje změkl.
"Zachrránil jsi život mé sestrrše, Arry. Nezapomněla jssem na to."
Nebyla to tak docela pravda, Harry se ale rozhodl nepřipomínat jí, že Gabriele žádné opravdové nebezpečí nehrozilo.
"Tak či onak," pokračovala Fleur a namířila hůlkou na hrnec s omáčkou, který stál na sporáku a okamžitě začal probublávat, "pan Ollivander dnes večerr odchází k Murriel. Tím se vššechno dost usnadní. Ten sskrršet," zamračila se trochu při zmínce o Griphookovi, "se můše prršestě-ovat do prršísemí a ty s Rronem a Deanem půjdete do jeho pokoje."
"Klidně můžeme dál spát v obýváku," ujistil ji Harry, protože mu bylo jasné, že by se Griphookovi příliš nezamlouvalo, kdyby musel spát na pohovce. A starat se o Griphookovu spokojenost bylo pro jejich plány životně důležité. "S námi si starosti nedělej. Rona, Hermiony i mě se ostatně už taky brzo zbavíš," dodal ještě, když viděl, že se chystá něco namítnout. "Už se tu nebudeme muset dlouho zdržovat."
"Co tím prroboha chceš rršíct?" zamračila se na něj a hůlkou zdviženou napůl do vzduchu mířila na připravované jídlo. "Samosrršejmě, še tady mussíte zůstat. Jste tady prršece v bezpečí!"
Nápadně se při těch slovech podobala paní Weasleyové a Harrymu se ulevilo, když zaslechl, jak se v tom okamžiku otevřely zadní dveře. Vešli Lenka a Dean s vlasy zvlhlými deštěm a s plnými náručemi naplaveného dřeva.
"… a maličká ouška," říkala právě Lenka, "táta tvrdí, že se trochu podobají hroším, až na to, že jsou jasně rudá a chlupatá. A když je chceš přivolat, musíš jim zanotovat. Nejradši mají valčík, nic moc rychlého…"
Dean, který se tvářil poněkud rozpačitě, pokrčil rameny, když procházel kolem Harryho, a následoval Lenku do obývacího pokoje spojeného s jídelnou, kde Ron a Hermiona prostírali k večeři. Harry využil příležitost, jak uniknout dalším Fleuřiným otázkám, popadl dva džbánky s dýňovou šťávou a spěchal za nimi.
"… a jestli k nám někdy přijdeš na návštěvu, budu ti moct ukázat ten roh. Táta mi o něm psal, ale ještě jsem ho neviděla, protože mě Smrtijedi unesli přímo z bradavického spěšného vlaku, takže jsem se domů na Vánoce vůbec nedostala," vykládala Lenka a připravovala s Deanem oheň v krbu.
"Už jsme ti říkali, Lenko," zavolala na ni od stolu Hermiona, "že ten roh vybuchl. Byl to roh třaskavce, ne muchlorohého chropotala -"
"Ne, byl to jednoznačně roh chropotala," ubezpečila ji poklidně Lenka. "Táta to říkal. Teď už bude zase nejspíš celý, dokážou se totiž samy hojit, víš?"
Hermiona zavrtěla hlavou a dál pokládala na stůl příbory, když se objevil Bill, který pomáhal ze schodů panu Ollivanderovi. Výrobce hůlek stále vypadal neobyčejně zesláble a pevně se držel Billovy paže. Bill ho jednou rukou podpíral a v druhé nesl objemný kufr.
"Bude se mi po vás stýskat, pane Ollivandere," povzdechla si Lenka a přistoupila ke staříkovi.
"Mně po vás také, moje milá," přikývl Ollivander a poklepal ji po rameni. "Byla jste mi na tom strašlivém místě nepopsatelnou útěchou."
"Tak tedy au revoir, pane Ollivanderre," rozloučila se Fleur a políbila ho na obě tváře. "A chtěla jsem vás poprrosit, jestli byste mi neprrokázal službičku a neprršedal Billově tetičce Murriel tenhle balíček. Ještě jsem jí nevrrátila tu čelenku."
Vytáhla z kapsy ohmatané sametové pouzdro, otevřela je a ukázala čelenku Ollivanderovi. Ve světle nízko visící lampy se celá jen třpytila a blýskala.
"Měsíční kameny a diamanty," konstatoval Griphook, který vklouzl do pokoje, aniž by si ho Harry všiml. "Nepochybně práce skřetů, že?"
"A zaplacená penězi kouzelníků," dodal tiše Bill, a skřet po něm střelil kradmým a zároveň vzdorovitým pohledem.
Do oken domku se opřel silný poryv větru, když se Bill s Ollivanderem vypravili do tmy. Všichni ostatní se vmáčkli ke stolu a kvůli stísněnému prostoru se s lokty přitisknutými k tělu pustili do jídla. V ohništi za nimi praskalo dřevo a šlehaly plameny. Harry si všiml, že se Fleur v jídle na talíři jen bezmyšlenkovitě nimrá a co chvíli vyčkávavě zírá k oknu. Bill se ale vrátil, ještě než dojedli první chod, a dlouhé vlasy měl zcuchané větrem.
"Všechno šlo jak po másle," ujistil Fleur. "Ollivandera jsme uložili, mamka a taťka vás pozdravují. Ginny vám všem posílá pusu. Muriel už z Freda a z George úplně šílí, zařídili si u ní v zadním pokoji soví zásilkovou službu. Trochu ji ale potěšilo, že jsme jí vrátili tu čelenku. Už si prý myslela, že jsme ji ukradli."
"No jistě, tvoje tetička je moc charmante dáma," utrousila nabroušeně Fleur, mávnutím hůlky sklidila ze stolu špinavé talíře a narovnala je ve vzduchu na sebe. Popadla je a rázně vyšla z pokoje.
"Táta taky vyrobil čelenku," ozvala se Lenka. "Vlastně spíš korunu."
Ron zachytil Harryho pohled a ušklíbl se. Harry věděl, že si vzpomněl na tu komickou ozdobu hlavy, kterou viděli na návštěvě u Xenofiliuse.
"On se totiž pokouší vytvořit repliku ztraceného havraspárského diadému. Je přesvědčený, že už odhalil většinu jeho nejdůležitějších součástí. A když přidal křidélka rotulice -"
Vtom se ozvalo zabušení na domovní dveře a všichni k nim okamžitě otočili hlavu. Fleur vyběhla z kuchyně a tvářila se vystrašeně. Bill vyskočil a namířil na dveře hůlkou a Harry, Ron i Hermiona udělali totéž. Griphook tiše sklouzl ze židle a zmizel pod stolem.
"Kdo je?" zavolal Bill.
"Já, Remus John Lupin!" překřičel hlas za dveřmi kvílení větru. Harrym projel záchvěv strachu - jaká katastrofa se zase přihodila? "Jsem vlkodlak, manžel Nymfadory Tonksové, a ty, strážce tajemství Lasturové vily, jsi mi prozradil její adresu a dovolil jsi, abych se na tebe v případě nutnosti obrátil!"
"Lupin," zahučel Bill, rozběhl se ke dveřím a spěšně je otevřel.
Lupin vpadl přes práh dovnitř. V obličeji celý bílý, byl zachumlaný v cestovním plášti a prošedivělé vlasy měl rozevláté větrem. Napřímil se, rozhlédl se po místnosti, aby se přesvědčil, kdo všechno tam je, a pak zařval jako na lesy: "Je to kluk! Dali jsme mu jméno Ted, po Dořině otci!"
Hermiona vypískla.
"Co -? Tonksová - Tonksová má miminko?"
"Ano, ano, už má mimino!" hulákal Lupin. Ze všech stran stolu se teď ozývaly potěšené výkřiky a úlevné vzdechy. "Gratulujeme!" zapištěly jednohlasně Hermiona a Fleur. "Tyjó, miminko!" zahučel Ron, jako by něco takového v životě neslyšel.
"Ano, ano - je to kluk!" opakoval Lupin, který jako by nemohl uvěřit vlastnímu štěstí. Přešel kolem stolu a objal Harryho; k hádce ve sklepě domu na Grimmauldově náměstí jako by nikdy nedošlo.
"Půjdeš mu za kmotra?" zeptal se, když Harryho pustil.
"J-já?" zakoktal Harry.
"No ty, samozřejmě - Dora je jednoznačně pro - nikoho lepšího bychom si nemohli -"
"No - tak jo, panečku -"
Harry se cítil přemožený úžasem a nadšením. Bill mezitím odběhl pro láhev vína a Fleur přesvědčovala Lupina, že si s nimi musí připít.
"Nemůžu se ale zdržet dlouho, musím se vrátit," omlouval se a rozzářeně se po všech díval. Vypadal o mnoho mladší, než jak ho Harry celá ta léta znal. "Děkuji vám, díky ti, Bille."
Bill měl za okamžik všechny poháry nalité. Vstali a zvedli je k přípitku.
"Na Teddyho Remuse Lupina," pronesl slavnostně Lupin, "na budoucího velkého kouzelníka!"
"Po kom se vyvedl?" vyptávala se Fleur.
"Já tvrdím, že se podobá Doře, Dora si ale myslí, že spíš mně. Nemá moc vlasů, ale když se narodil, zdály se být černé, a ať se propadnu, jestli se během hodiny nepřebarvily do zrzava. Než se vrátím, bude z něj nejspíš blonďák. Andromeda říká, že Tonksové začaly vlasy měnit barvu hned ten den, co se narodila." Dopil zbytek vína v poháru. "No dobrá, nalij, dám si ještě jeden," dodal celý rozzářený, když k němu Bill opět přistoupil s lahví.
Prudký vichr otřásal malým domkem, oheň v krbu praskal, plameny šlehaly do výše a Bill za chviličku otevíral další láhev vína. Zpráva, kterou Lupin přinesl, jako by je vytrhla z jejich niterných problémů, takže si alespoň na okamžik nepřipadali jako v obležení; příchod nového života na ně působil přímo opojně. Jedině na skřeta se ta náhlá slavnostní nálada zjevně nepřenesla - po chvíli se nenápadně vytratil do ložnice, kterou teď měl sám pro sebe. Harry se domníval, že je mezi přítomnými jediný, kdo si jeho odchodu všiml, potom ale viděl, že Griphooka po schodech nahoru sledují i Billovy oči.
"Ne… ne… vážně už se musím vrátit," ubránil se Lupin dalšímu nabízenému poháru vína. Vstal a znovu se zachumlal do cestovního pláště. "Sbohem, sbohem, pokusím se za pár dnů zase stavit a přinést nějaké fotky - všichni budou mít hroznou radost, až jim řeknu, že jsem se tu s vámi viděl -"
Zapnul si plášť a se všemi se rozloučil. S ženami se objal, s muži si potřásl rukou, a stále ještě se šťastným úsměvem ve tváři se znovu vnořil do zuřící noci.
"Budeš kmotrem, Harry!" zaburácel Bill, když spolu zamířili do kuchyně, aby pomohli sklidit ze stolu. "To je opravdová čest! Gratuluju!"
Když Harry položil prázdné poháry, které do kuchyně nesl, zavřel za sebou Bill dveře a umlčel tak halas ostatních, kteří pokračovali v oslavě i po Lupinově odchodu.
"Abych pravdu řekl, Harry, chtěl jsem si s tebou promluvit o samotě. Není to nijak snadné, když je dům takhle plný lidí."
Zaváhal.
"Něco spolu s Griphookem chystáte, Harry."
Bylo to konstatování skutečnosti, nikoli otázka, a Harry se to ani nesnažil popřít. Jen se na Billa díval a čekal.
"Já skřety znám," pokračoval Bill. "Pracuju u Gringottových od té doby, co jsem odešel z Bradavic. Pokud vůbec může mezi kouzelníky a skřety existovat přátelství, můžu říct, že mám mezi skřety přátele - nebo přinejmenším je pár skřetů, které dobře znám a které mám docela rád." Znovu zaváhal. "Co po Griphookovi chceš, Harry, a co jsi mu na oplátku za to slíbil?"
"To ti nemůžu říct," zavrtěl hlavou Harry. "Nezlob se, Bille."
Dveře kuchyně se za nimi otevřely. Fleur chtěla dovnitř donést další prázdné poháry.
"Počkej chviličku," požádal ji Bill. "Jenom minutku."
Couvla a Bill znovu zavřel dveře.
"V tom případě ti musím něco říct," pokračoval Bill. "Pokud jsi s Griphookem uzavřel nějakou dohodu a zejména pokud je předmětem té dohody nějaká cenná věc, musíš postupovat neobyčejně obezřetně. Skřetové takové pojmy, jako je vlastnictví, platba a splátky dluhu, neposuzují stejně jako lidé."
Harry pocítil drobné bodnutí nejistoty, jako by se v něm zavrtěl malý hádek.
"Jak to myslíš?" zeptal se.
"Mluvíme o dvou naprosto odlišných rasách," vysvětloval Bill. "Dohody uzavřené mezi kouzelníky a skřety jsou už po celá staletí plné falše a svárů - to ale všechno víš z dějin čar a kouzel. Vinu na tom nesou obě strany, rozhodně bych si nikdy nedovolil tvrdit, že kouzelníci byli vždy jen nevinnými oběťmi. Měl bys ale vědět, že mezi některými skřety - a ti, kteří pracují u Gringottových, jsou toho možná nejlepším příkladem - je rozšířený názor, že kouzelníkům nelze věřit v ničem, co se týká zlata a pokladů, že kouzelníci vůbec nerespektují vlastnická práva skřetů."
"Já respektuju -" začal Harry, Bill ale zavrtěl hlavou.
"Nechápeš, o co jde, Harry, nemůže to pochopit nikdo, kdo mezi skřety nějakou dobu nežil. Z hlediska skřetů je skutečným a právoplatným majitelem každého předmětu jeho výrobce a ne ten, kdo ho koupí. Skřetové jsou přesvědčení, že všechno, co kdy vyrobili, po právu patří jim."
"Když to od nich ale někdo koupí -"
"- v takovém případě to považují pouze za pronajaté osobě, která za příslušný předmět zaplatila. Nesmírně se jim ale příčí představa, jak předměty skřetího původu přecházejí z jednoho kouzelníka na druhého. Viděls, jak se Griphook tvářil, když jsme si tu čelenku předávali přímo před jeho očima. Neschvaluje to. Zastává podle mě názor, který hlásají ti nejzapálenější příslušníci jeho druhu, že by se po smrti původního kupce měl předmět vrátit do vlastnictví skřetů. Naše zvyky, podle nichž předměty, které vyrobili skřetové, přecházejí od jednoho kouzelníka k druhému bez další platby, považují za sotva lepší než krádež."
Harryho se zmocňovala zlověstná předtucha; zajímalo by ho, jestli si Bill nedomyslel víc, než dává najevo.
"Chci ti jen říct," ukončil svoje varování Bill a položil ruku na kliku dveří do obývacího pokoje, "že bys měl být hrozně opatrný, když něco skřetům slibuješ, Harry. Nesplnit slib, který jsi dal skřetovi, by bylo nebezpečnější, než kdyby ses pokusil Gringottovy vykrást."
"Jasně," přikývl Harry, když Bill otevřel dveře, "rozumím. Díky. Budu na to pamatovat."
Když vykročil za Billem mezi ostatní, napadla ho ironická myšlenka, nepochybně zrozená z vína, které vypil. Bylo mu zřejmě souzeno být Teddymu Lupinovi stejně nezodpovědným kmotrem, jakým byl jemu Sirius Black.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama