ZATOULANÉ ZRCÁTKO
Harryho nohy se dotkly dlažby. Stál na důvěrně známé hlavní ulici v Prasinkách, viděl neosvětlené výlohy obchodů, siluetu černých hor za vesnicí, silnici, která se jen kousek před ním stáčela a mířila k Bradavicím, i rozzářená okna hostince U Tří košťat. Bolestně ho bodlo u srdce, když se mu až nesnesitelně přesně vybavilo, za jakých okolností se sem přemístil téměř před rokem a jak podpíral zoufale zesláblého Brumbála. To všechno mu teď prolétlo hlavou v jediné vteřině po přemístění - a pak, ještě než stačil pustit Ronovu a Hermioninu paži, se to stalo.
Do ticha kolem se zařízlo zaječení připomínající vzteklý řev, jímž Voldemort reagoval na zprávu o ukradeném pohárku. Harry cítil, jak se mu rozechvěl každičký nerv v těle, a hned věděl, že to vyvolala jeho přítomnost. Ještě než si stačil pod pláštěm vyměnit pohled s Ronem a Hermionou, rozlétly se dveře Tří košťat dokořán a na ulici vyběhl tucet Smrtijedů v dlouhých pláštích s kápěmi; v rukou všichni pohotově třímali připravené hůlky.
Ron už také zvedal hůlku, ale Harry ho popadl za zápěstí. Nepřátel bylo příliš mnoho, aby je stačili všechny omráčit, a kdyby se o to pokusili, prozradili by jim, kde jsou. Jeden ze Smrtijedů mávl hůlkou a jekot ustal, jen jeho ozvěna se k nim nesla od vzdálených hor.
"Accio plášť!" zařval kterýsi Smrtijed.
Harry pevně chytil cípy neviditelného pláště, ten se ale ani nehnul, přivolávací kouzlo na něj zjevně neplatilo.
"Tak dneska se neschováváš pod tím svým zázrakem, Pottere?" křikl Smrtijed, který kouzlo zkoušel, a zavelel svým kumpánům: "Pročesejte to kolem. Někde tu je."
Šest Smrtijedů se rozběhlo přímo k nim. Harry, Ron a Hermiona co nejrychleji zacouvali do nejbližší postranní uličky a pronásledovatelé je minuli o pouhých pár centimetrů. Čekali ve tmě, naslouchali dusotu nohou pobíhajících tam a zase zpátky, a dívali se, jak ulici křižují paprsky světla z hůlek smrtijedské pátrací čety.
"Raději bychom měli zmizet," zašeptala Hermiona. "Přemístit se někam jinam!"
"Taky si myslím," přidal se Ron, než se ale stačil vyjádřit i Harry, rozkřičel se jeden ze Smrtijedů.
"Víme, že jsi tady, Pottere, a utéct už nemůžeš! Najdeme si tě," hřímal.
"Byli na nás připravení," zašeptal Harry. "Nastražili tady to kouzlo, mělo jim oznámit, že jsme se objevili. Řekl bych, že taky nějak zařídili, abychom se už odtud nedostali, je to past -"
"Co takhle vyzkoušet mozkomory?" křikl další Smrtijed. "Když je vypustíme a dáme jim volnou ruku, najdou je, než se nadějeme."
"Pán zla si přeje, aby Potter zemřel jeho rukou -"
"Mozkomorové ho přece nezabijou! Pán zla chce Potterův život, ne jeho duši. A bude snazší ho zabít, když napřed dostane polibek mozkomora!"
Ze všech stran se ozýval bouřlivý souhlas. Harryho popadla hrůza: aby zahnali mozkomory, budou muset přivolat na pomoc Patrony, a tím se okamžitě prozradí.
"Budeme se muset pokusit přemístit, Harry," přesvědčovala ho šeptem Hermiona.
Její slova ještě ani nedozněla a Harry cítil, jak se ulicí začíná šířit nepřirozený chlad, který z okolí vysál veškeré světlo, takže zhasly i hvězdy na obloze. V černočerné tmě ho Hermiona popadla za paži a společně se na místě otočili.
Vzduch, do něhož se potřebovali vnořit, jako by se proměnil v kámen. Nebyli s to se přemístit - Smrtijedi na ně nastražili svá kouzla důkladně. Zima se do Harryho dávala stále silněji. Couvali s Ronem a s Hermionou dál do postranní uličky, rukama se přidržovali domovní zdi a snažili se nezpůsobit žádný hluk. A pak se zpoza rohu vynořili mozkomorové, vzduchem přímo k nim jich nehlučně plulo nejméně deset. Viděli je, protože v černých pláštích, z nichž trčely strupaté zahnívající ruce, byli ještě tmav ší než okolní tma. Že by dokázali vycítit nablízku strach? Harry si byl jistý, že tomu tak je - zdálo se mu, že ještě zrychlili, slyšel jejich chrčivý a sípavý dech, který tak nenáviděl, vychutnávali si atmosféru zoufalství, už byli skoro u nich -
Zvedl hůlku. Bez ohledu na možné následky se nechtěl a nemohl smířit s představou mozkomorova polibku. Myslel především na Rona a Hermionu, když šeptem vyslovil zaklínadlo: "Expecto patronum!"
Z hůlky vyskočil stříbrný jelen a rozběhl se do útoku. Mozkomorové se rozprchli a odněkud, kam Harry neviděl, zazněl vítězoslavný výkřik.
"To je on! Támhle je, támhle, viděl jsem jeho Patrona, byl to jelen!"
Jak mozkomorové prchali, na obloze se znovu objevovaly hvězdy a dusot běžících Smrtijedů byl čím dál hlasitější. Než se ale Harry, jehož se zmocňoval panický strach, stačil rozhodnout, co udělá, zaslechl skřípot povolované závory, na levé straně úzké uličky se otevřely dveře a z nich zazněl drsný hlas.
"Dovnitř, Pottere, honem!"
Harry bez váhání poslechl a všichni tři se nahrnuli do otevřených dveří.
"Běžte nahoru, plášť nechte na sobě a buďte zticha!" vyzval je jakýsi vysoký muž, protáhl se kolem nich ven na ulici a práskl za sebou dveřmi.
Harry až do té chvíle vůbec netušil, kde jsou, teď před sebou ale ve skomírajícím světle jediné svíčky spatřil špinavou, pilinami posypanou podlahu hostince U Prasečí hlavy. Doběhli k výčepu a dalšími dveřmi za ním prošli k rozvrzanému dřevěnému schodišti, po němž co nejrychleji vyběhli nahoru. Schody ústily do obývacího pokoje s prošlapaným kobercem a malým krbem, nad nímž visel velký portrét. Z olejomalby shlížela do místnosti plavovlasá dívka s roztomilým, ale jaksi bezduchým výrazem.
Zdola z ulice k nim dolehly hlasité výkřiky. Stále ještě schovaní pod neviditelným pláštěm se přikradli ke špinavému oknu a podívali se dolů. Jejich zachránce, v němž nyní Harry poznal výčepního od Prasečí hlavy, byl jediný, kdo neměl na hlavě kápi.
"A co má bejt?" hulákal do obličeje jednomu ze zakuklenců. "Co se vám nelíbí? Když pošlete do mý ulice mozkomory, poštvu na ně svýho Patrona! Nebudu je tady trpět, to už jsem vám přece říkal! Ať táhnou!"
"To nebyl váš Patron," namítl jakýsi Smrtijed. "Byl to jelen, přivolal ho Potter!"
"Jelen!" zaryčel výčepní a vytáhl hůlku. "Jelen! Kreténe - Expecto patronum!"
Z hůlky vyrazilo nějaké obrovské rohaté zvíře, se skloněnou hlavou se rozběhlo k hlavní ulici a zmizelo jim z dohledu.
"To není ten Patron, kterého jsem viděl -" zaprotestoval Smrtijed, už ale ne tak jistě.
"Byl porušen zákaz vycházení, slyšel jste přece ten poplach," vyjel na výčepního jeden z jeho kumpánů. "Někdo porušil nařízení a byl na ulici -"
"Když chci vyvenčit kocoura, tak ho vyvenčím, a ten váš zákaz vycházení mě vůbec nezajímá!"
"Tak vy jste spustil to ječivé kouzlo?"
"No a co? Odvlečete mě do Azkabanu? Zabijete mě za to, že jsem vystrčil nos z domu? Klidně to udělejte, jestli chcete. Doufám ale, že ve svém vlastním zájmu jste nezmáčkli to znamení zla, co máte na ruce, a nezavolali jste ho. Asi by se mu moc nelíbilo, kdybyste ho přivolali jen kvůli mně a mýmu starýmu kocourovi, co?"
"O nás si starosti nedělejte," okřikl ho jeden ze Smrtijedů. "To vy máte malér, když porušujete zákaz vycházení."
"A kdepak asi budete, holoto jedna, kšeftovat s lektvarama a s jedama, až bude moje hospoda zavřená? Kdepak si budete přivydělávat?"
"Chcete nám vyhrožovat -?"
"Nikomu nic nepovím, a proto ke mně chodíte, nebo snad ne?"
"Stejně si myslím, že ten Patron byl jelen!" trval na svém první Smrtijed.
"Jakej jelen?" vybuchl výčepní. "Je to kozel, kreténe!"
"No dobrá, dobrá, spletli jsme se," uklidňoval ho druhý Smrtijed. "Jestli ale ještě jednou porušíte zákaz vycházení, už k vám tak shovívaví nebudeme!"
Smrtijedi zamířili zpátky k hlavní ulici. Hermiona zasténala úlevou, vyklouzla zpod neviditelného pláště a posadila se na rozviklanou židli. Harry nejprve zatáhl záclony přes celé okno a pak shodil plášť ze sebe a z Rona. Z přízemí slyšeli, jak výčepní znovu zastrkuje závoru na dveřích a stoupá po schodech nahoru.
Harry si v tom okamžiku všiml něčeho na krbové římse: hned vedle portrétu plavovlasého děvčete stálo malé hranaté zrcátko.
Výčepní vešel do pokoje.
"Blázni zpovykaní!" zaklel a jednoho po druhém si přísně měřil. "Co vás to napadlo, chodit zrovna sem?"
"Děkujeme vám," tvářil se omluvně Harry, "ani nevíme, jak bychom se vám odvděčili. Zachránil jste nám všem život."
Výčepní jen něco zabručel. Harry přistoupil těsně k němu, pohlédl mu do obličeje a snažil se odmyslet si dlouhé, silné a husté šedivé vlasy i vousy. Za špinavými skly brýlí měly jeho oči zářivě modrou barvu.
"To bylo vaše oko, které jsem viděl v zrcátku."
V pokoji se rozhostilo naprosté ticho. Harry a výčepní si hleděli do očí.
"Poslal jste za námi Dobbyho."
Výčepní přikývl a pohledem hledal skřítka.
"Myslel jsem, že bude s vámi. Kde jste ho nechali?"
"Je mrtvý," hlesl Harry. "Belatrix Lestrangeová ho zabila."
Výčepní ani nehnul brvou. "To je mi líto," prohlásil po chvíli mlčení. "Byl to fajn skřítek."
Odvrátil se, mávnutím hůlky rozžehl několik lamp a vyhýbal se jejich pohledům.
"Vy jste Aberforth," hádal Harry za jeho zády.
Výčepní to nepotvrdil ani nepopřel, jen se sehnul ke krbu, aby zapálil oheň.
"Kde jste k němu přišel?" zeptal se Harry a přešel k Siriusovu zrcátku, dvojčeti toho, které on sám téměř před dvěma lety rozbil.
"Asi tak před rokem jsem ho koupil od Dunga," odpověděl Aberforth. "Albus mi vysvětlil, k čemu slouží. Snažil jsem se trochu na vás dohlížet."
Ron zalapal po dechu.
"Ta stříbrná laň!" vyjekl vzrušeně. "Tu jste taky poslal vy?"
"O čem to mluvíš?" podivil se Aberforth.
"Někdo nám poslal Patrona, byla to laň!"
"Jen tak dál a možná to dotáhneš až na Smrtijeda, synku. Copak jsem vám zrovna neukázal, že můj Patron je kozel?"
"No jo," připustil Ron. "Jasně… to je tím, že mám hlad," dodal omluvně a vtom mu hlasitě zakručelo v břiše.
"Dám vám něco k snědku," zabručel Aberforth a vyšel z pokoje. Za okamžik se znovu objevil s velkým bochníkem chleba, kusem sýra a cínovou konvicí medoviny a položil všechno na stolek před krbem. Vrhli se na jídlo a pití jako hladoví vlci, takže na chvíli zavládlo ticho rušené jen praskáním ohně, cinkáním pohárů a hlasitým přežvykováním.
"No prima," ozval se Aberforth, když se všichni dosyta najedli a Harry s Ronem v křeslech vypadali, že snad každou chvíli usnou. "A teď musíme vykoumat, jak s váma co nejlíp odtud. V noci ne, slyšeli jste sami ten kravál, co začne, když někdo za tmy vyjde na ulici. Ozve se ječivý kouzlo, a hned po vás půjdou jako kůrolezové po vajíčkách běhnic. Mně se ale sotva znova podaří vydávat jelena za kozla. Počkáte teda, až se rozední - to už zákaz vycházení neplatí, můžete se zase schovat pod plášť a vyrazit odtud pěšky. Vezmete to z Prasinek do hor a odtamtud už se můžete přemístit. Taky se můžete stavit za Hagridem. Schovává se tam nahoře v jeskyni i s Drápem vod tý doby, co ho chtěli zatknout."
"Nikam nepůjdeme," zavrtěl hlavou Harry. "Musíme se dostat do Bradavic."
"Nebuď hlupák, chlapče," štěkl Aberforth.
"Musíme," vedl svou Harry.
"Musíte jen jedno," naklonil se k němu Aberforth. "Musíte co nejdál odtud."
"Vy nevíte, o co jde. Nemáme moc času. Musíte nás nějak dostat do hradu. Brumbál - chci říct váš bratr - po nás chtěl -"
Špinavá skla Aberforthových brýlí se na okamžik zbarvila v odlesku ohně jasnou a neprůhlednou bělobou, která Harrymu připomněla slepé oči obrovského pavouka Aragoga.
"Můj bratr Albus chtěl spoustu věcí," prohlásil Aberforth, "a lidi při plnění těch jeho grandiózních plánů dost často přicházeli k úrazu. Držte se vod tý školy dál, Pottere, a jestli můžete, zmizte někam do zahraničí. Zapomeňte na mýho bratra i na jeho chytrácký plány. Odešel už tam, kde mu nic z toho, co se tu děje, nemůže ublížit, a vy mu nic nedlužíte."
"Nevíte, o co jde," opakoval Harry.
"Tak nevím, jo?" protáhl tiše Aberforth. "Myslíš, že jsem neznal vlastního bratra? Myslíš, žes Albuse znal líp než já?"
"Tak jsem to nemyslel," bránil se Harry. Mozek ho z vyčerpanosti a po nedávném zahlcení jídlem a pitím poslouchal jen pomalu a neochotně. "On totiž… pověřil mě jistým úkolem."
"Vážně?" ušklíbl se Aberforth. "Doufám, že něčím pěkným? Příjemným? Snadným? Něčím, co takovej nedoštudovanej kouzelník jako ty dokáže a nebude se při tom muset nijak zvlášť přepínat?"
Ron se poněkud trpce zachechtal. Hermiona se tvářila jako u mučení.
"No… není to nic snadného," připustil Harry. "Musím ale -"
"Musíš? Proč musíš? Je už mrtvej, ne?" skočil mu Aberforth hrubě do řeči. "Nech to plavat, chlapče, nebo dopadneš jako von! Zachraň se!"
"Nemůžu."
"Proč ne?"
"No -" Harry nenacházel argumenty, nedokázal to vysvětlit, a tak raději přešel do útoku. "Vy přece taky bojujete, jste ve Fénixově řádu -"
"Byl jsem," opravil ho Aberforth. "S Fénixovým řádem je konec. Vy-víte-kdo zvítězil a každej, kdo tvrdí něco jinýho, si lže do kapsy. A ty tady nikdy nebudeš v bezpečí, Pottere, příliš mu na tobě záleží. Takže koukej zmizet za hranice, někam se schovej a zachraň se. A tyhle dva radši vezmi s sebou," ukázal prstem na Rona a Hermionu. "Až do nejdelší smrti budou v nebezpečí, když teď všichni vědí, že ti pomáhaj."
"Nemůžu zmizet," trval na svém Harry. "Mám úkol -"
"Tak ho dej někomu jinýmu!"
"To nejde. Musím to udělat já, Brumbál mi to jasně vysvětlil -"
"Tak vysvětlil, říkáš? A pověděl ti úplně všechno, byl k tobě na sto procent upřímnej?"
Harry z celého srdce toužil říct Ano, tomu jednoduchému slůvku se ale nějak nechtělo z úst. Aberforth jako by mu četl myšlenky.
"Já bratra znal, Pottere. Zapírat a lhát se naučil v matčině klíně. Tajnosti a lži, v tom jsme oba vyrůstali, a Albus… tomu to šlo samo."
Starcovy oči se zatoulaly k portrétu dívky nad krbovou římsou. Harry se teprve teď důkladně rozhlédl a uvědomil si, že je to jediný obraz v celé místnosti. Nebyla tu žádná fotografie Albuse Brumbála ani nikoho jiného.
"Pane Brumbále," ozvala se trochu bázlivě Hermiona, "to je vaše sestra? Ariana?"
"Ano," ucedil stroze Aberforth. "Taky jste četla Ritu Holoubkovou, co, slečinko?"
I v rudé záři ohně z krbu bylo znát, že se Hermiona začervenala.
"Pověděl nám o ní Elfias Dóže," snažil se jí přispěchat na pomoc Harry.
"Ten starej pitomec," zahuhlal Aberforth a zavdal si další doušek medoviny. "Považoval bratříčka za absolutního světce, trouba jeden. Jenže zdaleka nebyl sám, a jak tak koukám, vy tři jste na tom stejně."
Harry na to nic neřekl. Nechtělo se mu rozebírat všechny pochyby a nejistoty, které ho ve spojitosti s Brumbálem už celé měsíce trápily. Dospěl k jednoznačnému rozhodnutí, když kopal Dobbymu hrob. Umínil si, že půjde dál po té křivolaké a nebezpečné cestě, kterou mu Albus Brumbál vytyčil, smíří se s tím, že mu ředitel neřekl všechno, co chtěl vědět, a bude mu prostě věřit. Nestál o žádné další pochybnosti a nechtěl slyšet nic, co by ho od jeho cíle mohlo odvrátit. Pohlédl Aberforthovi do zářivě modrých očí, které se tak neuvěřitelně podobaly očím jeho bratra a působily dojmem, že i ony si ho zkoumavě prohlížejí, jako pod rentgenem. Harry měl pocit, že mu Aberforth čte myšlenky, a vůbec se mu to nezamlouvalo.
"Profesor Brumbál měl Harryho moc rád," ozvala se tichým hláskem Hermiona.
"Vážně?" otočil se k ní Aberforth. "Je doopravdy zvláštní, že tolik lidí, který měl bratr tak rád, skončilo mnohem hůř, než kdyby je nechal na pokoji."
"Jak to myslíte?" zeptala se zaraženě Hermiona.
"To je jedno," mávl rukou.
"Ale to je hrozně vážné obvinění!" zaprotestovala Hermiona. "Chtěl jste - měl jste na mysli svoji sestru?"
Aberforth po ní střelil zamračeným pohledem. Pohyboval rty, jako by přežvykoval slova, která nechce vypustit z úst. Pak se náhle rozhovořil.
"Když bylo sestře šest let, přepadli ji tři mudlovský kluci a ošklivě jí ublížili. Špehovali ji živým plotem v zahradě za domem a viděli ji kouzlit. Byla malá holka, neměla to ještě v malíčku, to v takovým věku nemá žádná čarodějka a žádnej kouzelník. To, co viděli, je nejspíš vystrašilo. Prolezli plotem na zahradu, a když jim neuměla vysvětlit, jak to dělá, chtěli jí dát na pamětnou a trochu to přehnali."
Hermioniny oči byly ve světle ohně obrovské a vykulené, Ron vypadal, jako by se mu udělalo zle. Aberforth vstal. Byl stejně vysoký jako Albus a z jeho hněvu i z hluboce prožívané bolesti šel strach.
"Tím, co jí provedli, jí tak uškodili, že se z toho nikdy nevzpamatovala. Nechtěla už dělat kouzla, ale neuměla se od nich odpoutat, dusila je v sobě, až ji to dohánělo k šílenství, a občas, když svoje čarodějný schopnosti nedokázala potlačit, z ní samy vytryskly. V takovejch chvílích se z ní stával někdo jinej a byla nebezpečná, většinou ale byla hodná, ustrašená a úplně neškodná.
Otec se za těma parchantama, co jí to provedli, vypravil," pokračoval Aberforth, "a potrestal je. Zavřeli ho za to do Azkabanu. Nikdy neprozradil, proč to udělal, protože kdyby na ministerstvu zjistili, jak na tom Ariana je, byli by ji nadosmrti zavřeli ke Svatýmu Mungovi. Byli by ji považovali za případ vážnýho ohrožení Zákona o utajení kouzel, protože byla vyšinutá a ve chvílích, kdy se neovládala, z ní kouzla přímo vybuchovala.
Museli jsme ji držet v klidu a v bezpečí. Přestěhovali jsme se, rozhlásili jsme, že je nemocná, matka se o ni starala a snažila se, aby se cítila šťastně a neztrácela nervy. Já byl jejím oblíbencem." Při těch slovech jako by pod Aberforthovými vráskami a zcuchanými vousy vykoukl umouněný malý školák. "Ne Albus, ten se, i když byl doma, věčně zavíral u sebe v pokoji, četl, počítal ceny, který dostal, a korespondoval si prý s nejslavnějšími kouzelnickými osobnostmi tehdejší doby," ušklíbl se Aberforth.
"Kdepak, ten si na ni čas nenašel. Nejradši měla mě. Dokázal jsem ji přimět, aby se najedla, když se to nepodařilo matce, uměl jsem ji uklidnit, když ji popad některý z těch jejích záchvatů, a když byla v klidu, pomáhala mi krmit kozy.
A pak, to jí bylo čtrnáct… a já zrovna nebyl doma," povzdechl si Aberforth. "Kdybych u toho tenkrát byl, určitě bych ji uklidnil. Popad ji záchvat zuřivosti, matka už nebyla taková mladice jako dřív, a… byla to nehoda. Ariana se prostě neovládla a matku to stálo život."
V Harrym se děsivě mísil soucit s odporem. Už si nepřál nic slyšet, Aberforth ale mluvil dál, a tak ho mimoděk napadlo, jak dlouho už asi o tom neštěstí nemluvil, pokud o něm vůbec kdy s někým mluvil.
"Albus kvůli tomu přišel o svoji cestu kolem světa s tím svým kamarádíčkem. Přijeli spolu na matčin pohřeb, ale Dóže pak vyrazil do světa sám a Albus zůstal doma a hrál si na hlavu rodiny. Pche!"
Odplivl si do krbu.
"Byl bych se o ni postaral, říkal jsem mu to, na škole mi nikdy moc nezáleželo, takže jsem klidně moh zůstat doma a starat se vo ni. Jenomže Albus rozhodl, že musím školu dodělat a matku že nahradí on. Pořádnej krok zpátky pro pana Geniálního. Za péči o napůl šílenou sestru, která obden vyhrožovala, že vyhodí celej dům do povětří, se žádný ceny neudělujou. Několik tejdnů si ale vedl vcelku dobře… Dokud se neobjevil ten ničema."
Při těchto slovech se Aberforthovi v obličeji objevil jednoznačně nebezpečný výraz.
"Grindelwald. Konečně měl bratříček někoho, s kým moh mluvit jako rovnej s rovným, někoho stejně inteligentního a nadanýho, jako byl on sám. A péče o Arianu samozřejmě musela jít stranou, když spřádali všechny ty svoje plány na novej kouzelnickej řád, hledali relikvie a bůhvíco ještě je tak hrozně zajímalo. Velkolepý plány ku prospěchu celýho kouzelnickýho světa, a jestli při tom zanedbávali jednu mladou dívenku, co na tom? Albus přece pracoval pro větší dobro!
Jenže po několika dalších tejdnech už jsem toho měl dost já. Měl jsem toho po krk. Za pár dnů jsem se zase měl vrátit do Bradavic, takže jsem si to s nima s oběma vyříkal, pěkně z očí do očí, jako teď mluvím s váma." Aberforth pohlédl ze své výše na Harryho, který si ho v tom okamžiku vcelku snadno dokázal představit jako rozzlobeného hubeného kluka, co křičí na staršího bratra. "Měl by ses na to hodně rychle vykašlat, řek jsem mu. Nemůžeš ji nikam odvést, v tomhle stavu nikam nesmí, nemůžeš ji vzít s sebou, ať už se chystáš kamkoli, kde chceš vykládat ty svoje chytrý řečičky a shánět přívržence. To se mu moc nezamlouvalo," vzpomínal Aberforth a oči mu opět na okamžik skryl odraz plamenů ve sklech brýlí, takže se zdály být bílé a slepé. "A Grindelwaldovi se to nelíbilo vůbec. Rozčílil se a vyjel na mě, že jsem jen hloupej mladej kluk, co chce jemu i svýmu geniálnímu bratrovi bránit ve štěstí… copak prý nechápu, že se moje ubohá sestra nebude muset skrejvat, až oni dva změněj svět, vyvedou kouzelníky z utajení a vysvětlej mudlům, kde je jejich místo?
Strhla se hádka… já vytáh hůlku, Grindelwald ji vytáh taky a pak tenhle nejlepší bratrův kamarád proti mně vyslal kletbu Cruciatus. Albus se ho pokusil zastavit - to už jsme metali kletby všichni tři a ty záblesky světla a hromový rány Arianu rozrušily, neovládla se -"
Z Aberforthova obličeje se vytrácela všechna barva, jako by utržil smrtelné zranění.
"… já myslím, že nám chtěla pomoct, jenže sama pořádně nevěděla, co dělá, a nevím, kdo z nás to zavinil, moh to bejt kterejkoli z nás tří - najednou byla… mrtvá."
Při posledním slovu se mu zlomil hlas; vyčerpaně klesl do nejbližšího křesla. Hermiona měla obličej smáčený slzami a Ron byl skoro stejně bledý jako Aberforth. Harry v sobě cítil jen strašlivý odpor, přál si, aby nic z toho neslyšel, aby to všechno dokázal vypudit z hlavy.
"To je mi… hrozně líto," šeptla Hermiona.
"Mrtvá," zachroptěl Aberforth, "navždycky mrtvá."
Otřel si manžetou nos a odkašlal si.
"Grindelwald vzal samozřejmě do zaječích. Měl už nějaký hříchy u sebe doma a nestál vo to, aby k nim přibyla ještě Ariana. A Albus byl volnej, no ne? Osvobodil se od břemene svý sestry, moh se stát největším kouzelníkem na celým -"
"Nikdy se neosvobodil," zarazil ho Harry.
"Prosím?" zeptal se nechápavě Aberforth.
"Nikdy," opakoval Harry. "Ten večer, kdy váš bratr zemřel, vypil jistý lektvar, který ho málem připravil o rozum. Sténal a kvílel a zapřísahal někoho, kdo tam vůbec nebyl: Jen jim prosím neubližuj… udělej to radši mně!"
Ron i Hermiona koukali na Harryho vyjeveně. Nikdy jim podrobně nevyprávěl, co se tehdy na ostrůvku uprostřed jezera stalo, protože to úplně zastínily události, k nimž došlo po jeho a Brumbálově návratu do Bradavic.
"Myslel si, že je zase s vámi a s Grindelwaldem, vím určitě, že je to tak," vzpomínal Harry na Brumbálovo sténání a žadonění. "Myslel si, že se dívá, jak Grindelwald vám a Arianě ubližuje… Byla to pro něj strašlivá muka, kdybyste ho tehdy viděl, nikdy byste neřekl, že se osvobodil."
Chvíli se zdálo, že je Aberforth plně zaujat zkoumáním svých vrásčitých a žilnatých rukou. "Jak si můžeš bejt jistej, Pottere," ozval se po dlouhém mlčení, "že bratrovi víc než na tobě nezáleželo na větším dobru? Jak si můžeš bejt jistej, že nejsi právě tak postradatelnej jako moje sestřička?"
Harry měl pocit, že mu srdce proklál ledový rampouch.
"Tomu nevěřím!" ozvala se Hermiona. "Brumbál měl Harryho rád."
"Tak proč mu teda neporadil, aby se schoval?" štěkl Aberforth. "Proč mu neřekl, aby se postaral sám o sebe, a neporadil mu, jak přežít?"
"Protože," vyhrkl Harry dřív, než stačila Hermiona odpovědět, "někdy člověk musí myslet na víc než na svoje vlastní bezpečí! Někdy prostě musí myslet na větší dobro! Vedeme přece válku!"
"Je ti sedmnáct, chlapče!"
"Jsem plnoletý a budu bojovat dál, i když vy už jste to vzdal!"
"Kdo říká, že jsem to vzdal?"
"S Fénixovým řádem je konec," opakoval Harry jeho slova. "Vy-víte-kdo zvítězil a každej, kdo tvrdí něco jinýho, si lže do kapsy."
"Neříkám, že z toho mám radost, ale je to tak!"
"Ne, není!" odsekl Harry. "Váš bratr věděl, jak Vy-víte-koho definitivně zničit, a postoupil to mně. A já v tom budu pokračovat, dokud se mi to nepodaří - anebo nezemřu. Nemyslete si, že nevím, jak to může skončit. Vím to už celé roky."
Čekal, že se s ním Aberforth začne hádat nebo se mu bude posmívat, nestalo se ale jedno ani druhé. Jen si ho měřil zamračeným pohledem.
"Musíme se dostat do Bradavic," prohlásil znovu Harry. "Jestli nám v tom nemůžete pomoct, počkáme, až se rozední, necháme vás tu v klidu a pokoji a pokusíme se tam proniknout sami. Kdybyste nám ale mohl pomoct - no, teď právě by byla vhodná chvíle nám to říct."
Aberforth seděl v křesle nehnutě a hleděl na Harryho očima, které se tak pozoruhodně podobaly bratrovým. Konečně si odkašlal, vstal, prošel kolem stolku a přistoupil k Arianině portrétu.
"Víš, co máš dělat," utrousil.
Usmála se, pak se otočila a odcházela, ne ale tak, jak lidé z portrétů obvykle odcházejí. Nezmizela za rámem obrazu, ale zdálo se, že kráčí dlouhým temným tunelem, který byl za ní namalovaný. Sledovali, jak se její útlá postava zmenšuje, až ji temnota zcela pohltila.
"Ale - co to -?" hlesl Ron.
"Do Bradavic už vede jen jedna cesta," vysvětloval Aberforth. "Abyste věděli, všechny starý tajný chodby jsou na obou koncích hlídaný, u zdí školních pozemků jsou kolem dokola rozestavený mozkomorové a podle toho, co jsem slyšel ze svejch zdrojů, hlídkujou i ve škole pravidelný patroly. Ještě nikdy nebyly Bradavice tak přísně střežený. Jak chcete něčeho dosáhnout, až budete uvnitř, když je ředitelem Snape a zástupce mu dělají Carrowovi… No ale to je koneckonců vaše věc, že? Říkáte, že jste připravený zemřít."
"Jak ale…?" zamumlala Hermiona a zamračeně se dívala na Arianin portrét.
Na konci namalovaného tunelu se opět objevila drobná bílá tečka, Ariana se k nim vracela a byla každým okamžikem větší. Někdo ale tentokrát kráčel po jejím boku, někdo vyšší než ona, lehce kulhal, ale dychtivě kráčel kupředu. Vlasy měl delší, obličej mu křižovalo několik hlubokých šrámů a hábit měl roztřepený a potrhaný. Obě postavy se neustále zvětšovaly, až byly v rámu vidět jen jejich hlavy a ramena. Pak se celý obraz od zdi odklopil jako malá padací dvířka a objevil se vchod do skutečného tunelu. A z něj vylezl s přerostlými vlasy, zjizveným obličejem a potrhaným hábitem pravý a skutečný Neville Longbottom. Radostně seskočil z krbové římsy a zaburácel: "Já věděl, že přijdeš! Věděl jsem to, Harry!"
Ahoj! Rozbieham nový blog o hudbe, nových spevákoch/speváčkach/kapelách a klipoch.
Bola by som rada, kebyže blog podporíš svojou návštevou.
Veľmi ďakujem. *L :) :*