RELIKVIE SMRTI
Harry zalapal po dechu, dopadl do trávy a okamžitě vyskočil. V padajícím šeru se zdálo, že přistáli na okraji nějakého pole. Hermiona už pobíhala v kruhu kolem dokola a mávala hůlkou.
"Protego totalum - Salvio hexia -"
"Ta špinavá zrádná svině!" dusil se vzteky Ron, vyklouzl zpod neviditelného pláště a hodil ho Harrymu. "Jsi geniální, Hermiono, doopravdy geniální! Ani se mi nechce věřit, že jsme z toho vyvázli!"
"Cave inimicum - copak jsem neříkala, že je to roh třaskavce? Neříkala jsem mu to snad? A teď má dům rozmetaný na kusy!"
"Dobře mu tak," zavrčel Ron a prohlížel si potrhané džínsy a podrápané nohy. "Co myslíte, že s ním udělají?"
"No, doufám, že ho nezabijou!" zasténala Hermiona. "Proto jsem chtěla, aby ti Smrtijedi zahlédli Harryho, než zmizíme - aby věděli, že jim Xenofilius nelhal."
"Proč jsi ale schovávala mě?" vyptával se Ron.
"Ty máš přece ležet doma v posteli s kropenatkou, Rone! Unesli Lenku jen proto, že se její otec zastával Harryho! Co by asi udělali s tvou rodinou, kdyby věděli, že jsi přímo s Harrym?"
"Co ale tvoji rodiče?"
"Ti jsou v Austrálii," připomněla mu. "Tam by měli být v bezpečí. Nic nevědí."
"Jsi vážně geniální," opakoval Ron a hleděl na ni s posvátnou úctou.
"Jo, jsi génius, Hermiono," připojil se důrazně Harry. "Nevím, co bychom si bez tebe počali!"
Rozzářila se, hned nato ale zvážněla.
"Jenže co Lenka?"
"No, jestli je pravda, co říkali, že zatím je ještě naživu -" začal Ron.
"Mlč, mlč, takhle vůbec nemluv!" zakvílela. "Musí prostě žít, musí!"
"Pak bude nejspíš v Azkabanu," usoudil Ron. "Jestli ale přežije Azkaban… spousta lidí to nedokáže…"
"Přežije," ujistil ho Harry. O opačné možnosti absolutně odmítal uvažovat. "Lenka je houževnatá, mnohem houževnatější, než by se mohlo zdát. Nejspíš všechny vězně poučuje o strachopudech a škrknách."
"Doufám, že máš pravdu," povzdechla si Hermiona a přejela si rukou přes oči. "Bylo by mi Xenofiliuse strašlivě líto, kdyby -"
"- jo, kdyby se nás právě nepokusil prodat Smrtijedům," dořekl za ni Ron.
Postavili stan, schovali se do něj a Ron uvařil pro všechny čaj. Po tom krkolomném útěku jim mrazivý a zatuchlý vnitřek stanu připadal jako domov - bezpečný, dobře známý a přátelský.
"Proč jsme za ním vůbec chodili?" povzdechla si žalostně Hermiona po několika minutách ticha. "Měl jsi pravdu, Harry, bylo to stejné jako s Godrikovým Dolem, absolutní ztráta času! Relikvie smrti… taková pitomost… i když vlastně," jako by ji náhle napadlo jiné vysvětlení, "je docela možné, že si to všechno vymyslel, co říkáte? Nejspíš vůbec v žádné relikvie smrti nevěří, prostě nás chtěl něčím zabavit a zdržet, dokud nepřijdou Smrtijedi!"
"To bych neřekl," zavrtěl hlavou Ron. "Vymýšlet si něco, když jsi v takovém stresu, je mnohem těžší, než si asi umíš představit. Přesvědčil jsem se o tom, když mě chytili ti lapkové. Bylo mnohem snazší vydávat se za Stana, protože o něm alespoň něco málo vím, než vymýšlet si někoho úplně nového. A starouš Láskorád byl v obrovském stresu, když se nás tam snažil zdržet. Řekl bych, že říkal pravdu, nebo aspoň to, co za pravdu považuje, aby nás co nejdéle zabavil."
"No, asi na tom stejně nezáleží," usoudila s povzdechem Hermiona. "I kdyby to myslel úplně upřímně, větší snůšku nesmyslů jsem v životě neslyšela."
"Počkej přece," zarazil ji Ron. "Tajemnou komnatu taky všichni považovali jen za báchorku, ne?"
"Jenže relikvie smrti existovat nemůžou, Rone!"
"To opakuješ kolem dokola, ale jedna z nich existovat může," přesvědčoval ji Ron. "Harryho neviditelný plášť -"
"Příběh tří bratří je pohádka," trvala nezlomně na svém. "Pohádka o tom, jaký mají lidé strach ze smrti. Kdyby k přežití stačilo schovat se pod neviditelný plášť, měli bychom už všechno, co potřebujeme!"
"No, já nevím. Taková neporazitelná hůlka by se hodila," poznamenal Harry a otáčel mezi prsty trnkovou hůlkou, která mu byla tak protivná.
"Nic takového neexistuje, Harry!"
"Sama jsi říkala, že se v minulosti objevovala spousta hůlek - hůlka Smrti a jak že se všechny jmenovaly -"
"No prosím, ale i kdyby sis chtěl namlouvat, že ta bezová hůlka skutečně existuje, co ten kámen vzkříšení?" Když vyslovila název údajné relikvie, naznačila prsty ve vzduchu otazníky a z jejího tónu čišela ironie. "Neexistuje žádné kouzlo, které by vzkřísilo mrtvého, to je holý fakt!"
"Když se tehdy moje hůlka spojila s hůlkou Vy-víte-koho, objevili se moji rodiče… a Cedric…"
"Ti ale přece nevstali z mrtvých doopravdy, ne?" namítla Hermiona. "Taková - chabá nápodoba není totéž jako skutečně někoho vzkřísit k životu."
"Jenže to děvče, myslím to z pohádky, se taky doopravdy nevrátilo, že ne? Ta pohádka právě říká, že když někdo zemře, měl by zůstat mezi mrtvými. A přesto tu dívku druhý bratr viděl a mohl s ní mluvit, vzpomínáš? Dokonce s ní nějakou dobu žil…"
V tom, jak se Hermiona zatvářila, rozpoznal Harry neklid a ještě cosi, co neuměl snadno pojmenovat. Když ale pohlédla na Rona, uvědomil si, že je to strach a že ji svými slovy o soužití s mrtvými vyděsil.
"Takže pokud jde o toho Peverella, co je pohřbený v Godrikově Dole," změnil honem téma a snažil se o přesvědčivý normální tón, "nevíš vůbec nic?"
"Nevím," odpověděla a zjevně se jí ulevilo, že může mluvit o něčem jiném. "Když jsme na jeho hrobě viděli to znamení, snažila jsem se o něm něco najít. Jsem přesvědčená, že kdyby to byl někdo slavný nebo kdyby vykonal nějaký významný čin, v některé z našich knih by o něm něco bylo. Jenže jedinou knihou, v níž jsem jméno Peverell našla, je Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Půjčila jsem si ji od Krátury," dodala, když si všimla Ronova tázavě zdviženého obočí.
"Je v ní seznam všech čistokrevných rodin, které už vymřely po meči. Peverellové byli zjevně jednou z prvních, která zmizela."
"Vymřely po meči?" opakoval po ní Ron.
"To znamená, že zemřeli všichni jejich mužští potomci," vysvětlovala Hermiona, "a v případě Peverellových k tomu došlo už před několika staletími. Nějaké potomky samozřejmě mít mohou, jen by se prostě jmenovali jinak."
A pak to Harry v jediném okamžiku osvícení náhle měl. V mysli se mu vynořila vzpomínka, kterou se od prvního zaznění jména Peverell snažil vydolovat. "Rojvol Gaunt!" vykřikl nahlas, když si vybavil špinavého staříka, který mával ministerskému úředníkovi před obličejem ošklivým prstenem.
"Cože?" vykřikli udiveně Ron i Hermiona.
"Rojvol Gaunt! Dědeček Vy-víte-koho! Ten, co jsem ho viděl v myslánce! S Brumbálem! Rojvol Gaunt tvrdil, že je potomkem Peverellů!"
Ron i Hermiona se tvářili zmateně.
"Ten prsten, ten, co se z něj později stal viteál! Rojvol Gaunt říkal, že je v jeho kameni vyrytý erb Peverellů! Viděl jsem, jak s ním šermoval tomu chlapíkovi z ministerstva před obličejem, málem mu ho vrazil do nosu!"
"Erb rodu Peverellů?" zeptala se ostře Hermiona. "A nevšiml sis, jak vypadal?"
"Pořádně jsem ho neviděl," zahučel Harry a usilovně namáhal paměť. "Pokud si vzpomínám, nebylo na něm nic zvláštního, možná pár škrábanců. Když jsem si ho pak mohl prohlédnout důkladněji, byl už prasklý."
Viděl, jak se Hermioně rozšířily oči náhlým pochopením. Ron užasle těkal pohledem od jednoho k druhému.
"Zatraceně… myslíte, že to byl zase ten symbol? Znamení relikvií?"
"Proč ne?" vydechl vzrušeně Harry. "Rojvol Gaunt byl nevzdělaný starý tupec, který žil jako prase a nezáleželo mu na ničem kromě jeho původu. Pokud se ten prsten v jeho rodině dědil po celá staletí, nejspíš ani nevěděl, co ten symbol vlastně znamená. Neměl v domě žádné knihy a můžete mi věřit, že to nebyl člověk, který by dětem předčítal pohádky. Určitě by byl hrozně rád věřil, že ty čáry vyryté do kamene jsou skutečným rodinným erbem, protože mít čistou kouzelnickou krev bylo podle něj prakticky totéž jako patřit do královské rodiny."
"Ano… to je všechno ohromně zajímavé," připustila opatrně Hermiona, "ale jestli si myslíš, Harry, co myslím, že si myslíš -"
"A proč by ne?" upustil Harry od veškeré obezřetnosti. "Proč ne? Byl to přece kámen, ne?" Pohlédl na Rona, jako by u něj hledal podporu. "Co když to byl kámen vzkříšení?"
Ronovi úžasem poklesla čelist. "Zatraceně - a myslíš, že ještě bude fungovat, když ho Brumbál rozbil -"
"Fungovat? Fungovat? Nikdy přece nefungoval, Rone! Nic takového jako kámen vzkříšení neexistuje!" Hermiona vyskočila a tvářila se vztekle, jako by jí docházela trpělivost. "Harry, ty se snažíš všechno překroutit tak, aby to zapadalo do té pohádky o relikviích…"
"Překroutit?" opakoval po ní Harry. "Vždyť to tam všechno zapadá samo, Hermiono! Vím, že na tom kameni bylo znamení relikvií smrti! Gaunt říkal, že je potomkem rodu Peverellů!"
"Ještě před minutkou jsi tvrdil, že jsi to znamení na kameni pořádně neviděl!"
"Kde myslíš, že je ten prsten teď?" zeptal se Harryho Ron. "Co s ním Brumbál udělal, když ho rozbil a otevřel?"
Harryho představivost už se ale hnala tryskem dál a Rona i Hermionu nechala daleko vzadu…
Tři předměty či relikvie, které mohou toho, kdo je všechny najde, učinit pánem smrti. Pánem… přemožitelem… vítězem… posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt…
A Harry viděl sám sebe, jak coby držitel všech tří relikvií čelí Voldemortovi, jehož viteály se mu nemohou rovnat… Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Je snad tohle odpověď na jeho problém? Relikvie versus viteály? Existuje přece jen možnost, jak zajistit, že to bude on, kdo zvítězí? Stane-li se pánem relikvií smrti, bude v bezpečí?
"Harry?"
Sotva ale Hermionu vnímal. Vytáhl svůj neviditelný plášť a přejížděl po něm prsty - látka byla poddajná jako voda a lehká jako vzduch. Za oněch téměř sedm let, která strávil v kouzelnickém světě, nespatřil nic, co by se mu mohlo rovnat. Přesně odpovídal popisu, který slyšeli od Xenofiliuse: plášť, který z toho, kdo si jej navlékne, učiní skutečně a doslova neviditelného a vydrží věčně. Zaručuje mu okamžitý a neodhalitelný úkryt, ať jsou použita jakákoli protikouzla…
A pak zalapal po dechu, když si vzpomněl -
"Ten večer, co mi zemřeli rodiče, měl můj plášť Brumbál!"
Slyšel, jak se mu třese hlas, a cítil, že se mu z obličeje vytrácí všechna barva, bylo mu to ale jedno. "Máma psala Siriusovi, že si Brumbál plášť půjčil! To byl ten pravý důvod, proč ho potřeboval! Chtěl ho prozkoumat, protože se domníval, že je to třetí relikvie! Ignotus Peverell je pohřbený v Godrikově Dole…" Harry jako slepý přecházel po stanu sem a tam a měl pocit, jako by se všude pravdě otevíraly obrovské nové perspektivy. "Byl to můj předek! Jsem potomkem toho třetího bratra! Všechno to do sebe zapadá!"
Připadal si svou jistotou, vírou v existenci relikvií smrti tak dobře vyzbrojen, jako by mu pouhé pomyšlení na jejich získání poskytovalo ochranu, a s vítězoslavným pocitem se otočil k oběma přátelům.
"Harry," začala znovu Hermiona, Harry už ale horečně rozvazoval šňůru váčku, který mu visel kolem krku, a prsty se mu rozčileně třásly.
"Přečti si to," vyzval Hermionu a strčil jí matčin dopis do ruky. "Jen si to přečti! Ten plášť měl Brumbál, Hermiono! K čemu jinému by mu byl? Žádný neviditelný plášť přece nepotřeboval, ovládal tak mocná zastírací kouzla, že se dokázal proměnit v neviditelného i bez pláště!"
Na podlahu spadlo něco třpytivého, co se zakutálelo pod křeslo - když vytahoval matčin dopis, vypadla z váčku i Zlatonka. Sklonil se a chtěl ji sebrat, když vtom k němu z toho právě nalezeného pramene úžasných objevů vytryskl další dar. Projel jím takový šok a úžas, až vykřikl nahlas.
"Tady je! On mi ten prsten odkázal - je v té Zlatonce!"
"My-myslíš?"
Harry nechápal, proč se Ron tváří zaraženě, když jemu samému to bylo tak jasné, tak zřejmé. Všechno do sebe zapadalo, úplně všechno… Jeho plášť je třetí relikvií, a až přijde na to, jak otevřít Zlatonku, bude mít i druhou. Pak už bude zbývat, jen aby našel první relikvii, bezovou hůlku, a potom -
Ta představa v něm náhle vyvolala pocit, jako by se před osvětleným jevištěm zavřela opona. Všechno jeho vzrušení rázem pohaslo, veškeré naděje a štěstí byly pryč. Stál sám a sám ve tmě a ta nádherná chvíle triumfu pominula.
"Tak o tohle mu jde."
Změna v jeho hlase způsobila, že se Ron s Hermionou zatvářili ještě vystrašeněji.
"Vy-víte-kdo pátrá po bezové hůlce."
Otočil se k jejich vyděšeným a nevěřícím obličejům zády. Věděl, že je to pravda. Všechno to dávalo smysl. Voldemort nehledal novou hůlku, hledal naopak hůlku starou, ba přímo prastarou. Harry zcela zapomněl na Rona i na Hermionu, došel ke vchodu do stanu, zahleděl se do temné noci a přemýšlel…
Voldemort vyrůstal v mudlovském sirotčinci. Nikdo mu jako malému určitě Bajky barda Beedleho nevyprávěl, nemohl se o nich doslechnout o nic víc než Harry. V existenci relikvií smrti věřila sotva víc než malá hrstka kouzelníků. Je tedy možné, že o nich Voldemort neví?
Harry upíral oči do tmy… kdyby Voldemort o existenci relikvií smrti věděl, nepochybně by po nich pátral, udělal by cokoli, aby se jich zmocnil, aby našel ty tři předměty, jejichž vlastnictví z majitele činilo pána smrti. Kdyby byl věděl o existenci relikvií smrti, vůbec by přece nemusel vytvářet viteály. Není snad už jen samotný fakt, že jednu z relikvií použil k vytvoření viteálu, přesvědčivým důkazem toho, že mu tohle poslední velké kouzelnické tajemství zůstalo utajeno?
To ovšem znamenalo, že Voldemort po bezové hůlce pátrá, aniž si plně uvědomuje její význam, aniž ví, že je jen jedním ze tří příbuzných předmětů… hůlka byla totiž relikvií, kterou nebylo možné utajit, takže se o její existenci všeobecně vědělo… krvavá stopa bezové hůlky se táhne celými dějinami čar a kouzel…
Harry se díval na zamračenou oblohu, na cáry kouřově šedých a stříbrných oblaků přelétající přes bílou tvář měsíce. Úžasem nad všemi těmi novými objevy se mu trochu motala hlava.
Otočil se a pohlédl do stanu. Udiveně vykulil oči, když zjistil, že se Ron s Hermionou celou tu dobu vůbec nepohnuli. Hermiona stále držela v ruce dopis jeho matky a Ron s poněkud zneklidněným výrazem v obličeji stál vedle ní. Neuvědomovali si snad, jak obrovský kus cesty v posledních několika minutách urazili?
"To je ono," prohlásil Harry tak, aby i jim vnukl svůj hřejivý pocit užaslé jistoty. "Všechno se tím vysvětluje. Relikvie smrti skutečně existují a já mám jednu z nich… možná dokonce dvě -"
Zvedl nad hlavu Zlatonku.
"- a Vy-víte-kdo pátrá po třetí, neuvědomuje si ale… myslí si, že je to prostě zvlášť mocná hůlka -"
"Harry," skočila mu do řeči Hermiona, přistoupila k němu a vrátila mu Lilyin dopis. "Je mi líto, ale myslím, že si to vykládáš špatně, úplně špatně."
"Copak ty to nevidíš? Všechno to hraje -"
"Ne, nic nehraje," odsekla. "Nehraje to, Harry, jen se tím necháváš unést. Prosím," zarazila ho, když chtěl něco říct, "odpověz mi prosím na jednu jedinou otázku. Pokud relikvie smrti doopravdy existují a pokud Brumbál o jejich existenci věděl, pokud věděl, že se ten, kdo je všechny tři bude mít, stane pánem smrti… proč ti něco neřekl, Harry? Proč?"
Harry měl odpověď připravenou.
"Sama jsi to přece říkala, Hermiono! Musel jsem na to přijít sám! Byla to zkouška!"
"To jsem ale řekla jen proto, abych tě přesvědčila, že se máme vypravit za Láskorádovými!" vyjela na něj rozčileně. "Sama jsem tomu nevěřila!"
Harry na to nereagoval.
"Brumbál mě obvykle nechával, abych na všechno přišel sám. Umožňoval mi vyzkoušet si vlastní schopnosti, riskovat. Tohle by bylo přesně v jeho stylu."
"Tohle není hra, Harry, není to žádná školní úloha! Tohle je opravdová válka a Brumbál ti nechal naprosto jasné pokyny. Máš najít a zničit viteály! Ten symbol vůbec nic neznamená, zapomeň na relikvie smrti, nesmíme si dovolit nechat se svést ze správné cesty -"
Harry ji sotva poslouchal. Obracel Zlatonku v rukou, prohlížel si ji ze všech stran a napůl čekal, že se otevře, odhalí kámen vzkříšení, který se v ní skrývá, a dokáže tak Hermioně, že pravdu má on, že relikvie smrti skutečně existují.
Hermiona se otočila k Ronovi.
"Ty tomu přece taky nevěříš, že ne?"
Harry zvedl oči. Ron zaváhal.
"No, já nevím… chci říct… Některé věci jako by do sebe fakt zapadaly," soukal ze sebe rozpačitě. "Když se ale podíváš na všechno dohromady…" Zhluboka se nadechl. "Myslím, že naším úkolem je zbavit se viteálů, Harry. To je to, čím nás Brumbál pověřil. Možná… možná bychom na ty relikvie měli zapomenout."
"Děkuji ti, Rone," zabručela Hermiona. "Vezmu si první hlídku."
Prošla kolem Harryho a posadila se před vchodem do stanu, jako by chtěla za tím vším udělat definitivní tečku.
Harry ale tu noc skoro nespal. Představa relikvií smrti ho zcela pohltila, takže nebyl s to se uvolnit, hlavou mu vířila změť zneklidňujících myšlenek. Hůlka, kámen a plášť - kdyby se mu podařilo získat všechny tři…
Otevírám se na konci… jenže co je to za konec? Proč nemůže ten kámen získat hned teď? Kdyby měl kámen, mohl by všechny tyhle otázky položit Brumbálovi osobně… A Harry potmě mumlal Zlatonce různá slova, zkoušel všechno včetně hadího jazyku, zlatý míček se však zatvrzele odmítal otevřít…
A hůlka, bezová hůlka, kde ta se asi skrývá? Kde po ní právě teď Voldemort pátrá? Harry zatoužil, aby ho rozbolela jizva na čele a ukázala mu Voldemortovy myšlenky, protože poprvé, kam sahala jeho paměť, byli s Voldemortem spojeni touhou po stejné věci… Hermioně by se to přirozeně nezamlouvalo… vždyť nevěřila… v tom ohledu měl Xenofilius do jisté míry pravdu… Omezená. Úzkoprsá. Přízemní. Ve skutečnosti jí představa relikvií smrti, zejména pak kamene vzkříšení, naháněla strach… A Harry znovu přitiskl ústa k Zlatonce, políbil ji, div ji nespolkl, chladný kov ale nepovolil…
Už téměř začínalo svítat, když si vzpomněl na Lenku, která sama a obklíčená mozkomory vězela v azkabanské cele, a zalila ho náhlá vlna provinilosti. Ve víru horečného přemítání o relikviích na ni úplně zapomněl. Strašně rád by ji osvobodil, jenže mozkomorové ve své početní převaze museli být doslova neporazitelní. Uvědomil si přitom, že se s trnkovou hůlkou ještě ani jednou nepokusil vyvolat Patrona… Umínil si, že to hned ráno musí zkusit…
Kdyby tak existovala nějaká možnost, jak si opatřit lepší hůlku…
A znovu propadl touze po bezové hůlce, po hůlce Smrti, nepřekonatelné a neporazitelné…
Druhý den ráno sbalili stan a v bezútěšném lijáku se přemístili jinam. Déšť je pronásledoval i na pobřeží, kde se ten večer utábořili, a pršelo nepřetržitě po celý následující týden, kdy křižovali skrz naskrz promáčenou krajinou, z níž na Harryho padala sklíčenost a beznaděj. Nedokázal myslet na nic jiného než na relikvie smrti. Měl pocit, jako by v něm někdo zažehl tak žhavý plamen, že jej nemohla uhasit ani Hermionina otevřená nevíra, ani Ronovy přetrvávající pochyby. Přitom však čím divočeji ho spalovala touha po relikviích, tím byl skleslejší. Dával to za vinu Ronovi a Hermioně. Jejich okázalý nezájem ho deptal na duchu právě tak jako vytrvalý lijavec, ani déšť, ani jeho společníci ovšem nedokázali nahlodat jeho absolutní jistotu. Víra v existenci relikvií a touha je získat ho stravovala natolik, až měl dojem, že se těm dvěma tak posedlým viteály úplně odcizil.
"Posedlí?" sykla tiše a zuřivě Hermiona, když Harry jednoho večera to slovo neopatrně řekl nahlas. Reagoval tak na Hermioniny výčitky, že už se vůbec nezajímá o nalezení dalších viteálů. "Jestli je tady někdo posedlý, já a Ron to nejsme, Harry! My se naopak snažíme dělat to, co po nás chtěl Brumbál!"
Harry ale odmítal vzít si její zastřenou kritiku k srdci. Brumbál přece Hermioně nechal k rozluštění symbol relikvií a jemu navíc - o tom byl skálopevně přesvědčený - nechal v Zlatonce ukrytý kámen vzkříšení. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… pán smrti… proč to Ron ani Hermiona nechápou?
"Posledním nepřítelem, který bude zničen, je smrt," odrecitoval studeně Harry.
"A já myslela, že se od nás čeká, že budeme bojovat proti Ty-víš-komu!" odsekla Hermiona a Harry to vzdal.
Dokonce i záhada stříbrné laně, kterou se s ním oba vytrvale snažili rozebírat, mu teď připadala méně důležitá, bral ji jen jako nepříliš zajímavý, okrajový problém. Jediné, čemu věnoval pozornost, bylo, že se opět začínala ozývat jeho jizva. Dělal, co mohl, aby to před Ronem a Hermionou utajil. V takové situaci vždy vyhledal rychle samotu, tím, co viděl, býval ale zklamaný. Vidiny, které s Voldemortem sdílel, se kvalitativně zhoršily - poskakovaly a byly celé rozostřené, jako by se mu neustále vytrácely ze zorného pole. Stěží se mu podařilo rozeznat nezřetelné obrysy něčeho, co vypadalo jako lebka, a později zase jakýsi mohutný štít, který ale viděl spíš jako stín než opravdovou horu. Protože byl zvyklý na představy stejně ostré a jasné jako skutečnost, tahle změna ho znepokojovala. Obával se, že spojení mezi ním a Voldemortem - spojení, které mu nahánělo strach, které ale navzdory všemu, co říkal Hermioně, považoval za nesmírně cenné - se něčím narušilo. Z nějakého blíže neznámého důvodu přičítal ty neuspokojivé, rozmazané obrazy tomu, že jeho hůlka byla zničena. Jako by za to, že do Voldemortovy mysli nevidí stejně zřetelně jako dřív, mohla ta nynější trnková.
Pomalu ubíhaly další týdny a Harry si navzdory nynějšímu zahloubání do vlastního nitra nemohl nevšimnout, že se iniciativy postupně ujímá Ron. Možná proto, že se snažil odčinit svůj útěk, možná i proto, že v něm Harryho netečnost probudila skryté vůdčí vlohy, byl to nyní on, kdo své společníky burcoval k nějaké činnosti.
"Zbývají nám tři viteály," opakoval donekonečna. "Musíme na to jít plánovitě a systematicky! Kde jsme ještě nehledali? Pojďme si to znova projít. Sirotčinec…"
Příčná ulice, Bradavice, Raddleův statek, krámek Borgina a Burkese, Albánie, všechna místa, o nichž věděli, že tam někdy Tom Raddle žil či pracoval, navštívil je nebo tam někoho zavraždil. Ron s Hermionou o nich znovu a znovu debatovali a Harry se k nim přidával jen proto, aby unikl Hermioniným výčitkám. Byl by raději v tichosti seděl někde o samotě a pokoušel se číst Voldemortovy myšlenky, aby se dozvěděl něco víc o bezové hůlce, Ron je ale vytrvale nutil k výpravám i do těch nejnemožnějších zapadlých koutů. Harrymu bylo jasné, že to dělá jen proto, aby se něčím zaměstnali.
"Člověk nikdy neví," zněl Ronův věčný argument. "Horní Skála je kouzelnická vesnice, třeba se tam někdy chtěl usadit. Pojďme se tam porozhlédnout."
Při těchto hojných vpádech na kouzelnická území se čas od času dostali na dohled lapkům.
"Říká se, že někteří z nich jsou stejně zlí jako Smrtijedi," poučoval je Ron. "Ti, co zajali mě, byli jen banda břídilů, Bill si ale myslí, že je mezi nimi i dost opravdu nebezpečných týpků. V Potterově hodince mluvili -"
"V čem?" skočil mu do řeči Harry.
"V Potterově hodince, copak jsem vám neříkal, že se to tak jmenuje? Ten pořad, co se v jednom kuse snažím naladit v rádiu, jediný, který pravdivě informuje o tom, co se děje! Skoro všechny programy dnes hlásají ty nesmysly Vy-víte-koho, vlastně úplně všechny, kromě Potterovy hodinky. Vážně bych chtěl, abyste si ji poslechli, jenže chytit ji je dost těžké…"
Večer co večer trávil Ron tím, že hůlkou vyťukával do bezdrátového přijímače nejrůznější rytmy a sledoval, jak se protáčejí stupnice. Tu a tam zachytili útržkovité rady, jak léčit dračí spalničky, a jednou i několik taktů písně Kotlík plný horké silné lásky. Ťukání doprovázel Ron mumláním všemožných náhodných slov, neboť se snažil najít správné heslo.
"Obvykle mají ta hesla něco společného s Řádem," vysvětloval. "Bill byl na jejich hledání opravdový přeborník. Mně se to ale dřív nebo později musí taky podařit…"
Byl už březen, když se na Rona konečně usmálo štěstí. Harry právě seděl na hlídce před vchodem do stanu a netečně civěl na trs modřenců vyrážejících z promrzlé půdy, když uvnitř Ron náhle nadšeně zaječel.
"Mám to! Už to mám! Heslo bylo Albus! Pojď sem, Harry!"
Poprvé po mnoha dnech právě tahle událost vytrhla Harryho z úvah o relikviích smrti. Kvapně vběhl do stanu a viděl, že Ron s Hermionou klečí na podlaze u malého radiopřijímače. Hermiona, která z nedostatku jiné činnosti leštila Nebelvírův meč, zírala s pusou dokořán na titěrný reproduktor, z něhož se ozýval důvěrně známý hlas.
"… omlouváme za to, že jsme dočasně zmizeli z éteru. Za tuto odmlku poděkujte našim roztomilým Smrtijedům, kteří zavítali do četných domácností v oblasti, z níž vysíláme."
"To je přece Lee Jordan!" vyhrkla Hermiona.
"No jasně!" rozzářil se Ron. "Paráda, co?"
"… se nám konečně podařilo najít jinou bezpečnou základnu," pokračoval Lee, "a s potěšením vám mohu sdělit, že se tu ke mně dnes večer připojili dva z našich pravidelných přispěvatelů. Zdravím vás, hoši!"
"Ahoj!"
"Dobrý večer, Řeko."
"Lee si říká Řeka," vysvětloval Ron. "Všichni mají krycí jména, obvykle se ale dá poznat -"
"Psst!" sykla na něj Hermiona.
"Než si poslechneme Kralevice a Romuluse," pokračoval Lee, "věnujme prosím chviličku oznámení těch úmrtí, která nestála za zmínku Rozhlasové radě začarovaného zpravodajství ani Dennímu věštci. S nesmírnou lítostí jsme nuceni vás, svoje posluchače, informovat, že byli zavražděni Ted Tonks a Dirk Cresswell."
Harry cítil, jak se mu náhlou nevolností zvedá žaludek. Všichni tři se po sobě podívali očima naplněnýma hrůzou.
"Zabit byl také skřet Gornuk. Zato existuje naděje, že se čaroději z mudlovské rodiny Deanu Thomasovi a jinému skřetovi, kteří údajně cestovali s Tonksem, Cresswellem a Gornukem, pravděpodobně podařilo uprchnout. Pokud nás Dean poslouchá nebo pokud o něm někdo cokoli ví, jeho rodiče a sestry budou za každou takovou zprávu nesmírně vděčni.
Ve stejnou dobu byla v Gaddley nalezena ve vlastním domě mrtvá pětičlenná mudlovská rodina. Mudlovské úřady tuto tragédii připisují úniku plynu, členové Fénixova řádu mě však informovali, že příčinou jejich smrti byla vražedná kletba! Další důkaz - jako bychom ještě nějaký potřebovali -, že masakrování mudlů se v novém režimu pomalu stává běžným rekreačním sportem.
A poslední neradostná zpráva, vážení posluchači: v Godrikově Dole byly objeveny ostatky Batyldy Bagshotové. Jejich stav svědčí o tom, že zemřela před několika měsíci. Podle informací získaných od Fénixova řádu byly na jejím těle nalezeny jednoznačné stopy zranění způsobených černou magií.
Vážení posluchači, a nyní bych vás rád vyzval, abyste se k nám připojili a zachovali minutu ticha k uctění památky Teda Tonkse, Dirka Cresswella, Batyldy Bagshotové, Gornuka i té mudlovské rodiny, kterou Smrtijedi vyvraždili; její jméno sice neznáme, náš zármutek tím však není o nic menší."
Rozhostilo se ticho, během kterého nepromluvili ani Harry, Ron a Hermiona. Harry napůl doufal, že se ještě něco dozví, a napůl se bál všeho, co by mohlo následovat. Poprvé po velice dlouhé době měl pocit, že je v opravdovém spojení s vnějším světem.
"Děkuji vám," zazněl znovu Leeův hlas. "A nyní požádáme našeho pravidelného přispěvatele Kralevice, aby nás informoval o tom, jaký dopad má nový kouzelnický pořádek na mudlovský svět."
"Díky, Řeko," ozval se nezaměnitelný hlas - hluboký, odměřený a konejšivý.
"Kingsley!" vyprskl Ron.
"My víme!" okřikla ho Hermiona.
"Mudlové nadále nemají ponětí, co je příčinou všech jejich potíží, přestože počet obětí z jejich řad neustále stoupá," ujal se slova Kingsley. "Dostáváme ale též zprávy o rostoucím počtu vskutku podnětných případů, kdy kouzelníci a čarodějky riskují vlastní bezpečnost, aby ochránili své mudlovské přátele a sousedy, často bez jejich vědomí. Chtěl bych všechny naše posluchače vyzvat, aby si je vzali za vzor. Můžete například zabezpečit ochrannými kouzly mudlovské domy v ulici, kde bydlíte. Použitím takovýchto jednoduchých opatření lze zachránit četné životy."
"A co byste vzkázal, Kralevici, těm posluchačům, kteří se domnívají, že by v dnešních nebezpečných časech mělo platit heslo Kouzelníci na prvním místě?" zeptal se Lee.
"Vzkázal bych jim, že od hesla Kouzelníci na prvním místě je už jen krůček k heslu Čistokrevní na prvním místě, a pak hned následuje Smrtijedi na prvním místě," odpověděl Kingsley. "Jsme přece všichni lidé, ne? Každý lidský život má stejnou cenu a stojí za záchranu."
"Skvěle řečeno, Kralevici! Máte můj hlas jako příští ministr kouzel, pokud někdy z téhle polízanice vybředneme," pochválil ho Lee. "A nyní požádám Romuluse, aby uvedl oblíbené číslo našeho programu - Potterovy přátele."