ZTRACENÝ DIADÉM
"Neville - co to - jak -?"
Neville ale spatřil Rona a Hermionu a s nadšeným jásotem se s nimi začal objímat. Čím déle si ho Harry prohlížel, tím mu připadal zbědovanější - na jednom oku měl obrovský žlutočervený monokl, tváře měl celé podrápané a jeho celkově zanedbaný zjev svědčil o tom, že nemá na růžích ustláno. Potlučený obličej mu přesto zářil štěstím, když pustil Hermionu a znovu opakoval: "Věděl jsem, že přijdete! Pořád jsem Seamusovi říkal, že je to jen otázka času!"
"Co se ti stalo, Neville?"
"Co jako? Myslíš tohle?" odbyl Neville svá zranění zavrtěním hlavy. "To nic není. Seamus je na tom hůř, však uvidíte. Tak půjdeme? Mimochodem," otočil se k Aberforthovi, "ještě se tu nejspíš ukáže pár dalších lidí, Abe."
"Pár dalších?" opakoval po něm zlověstným tónem Aberforth. "Co těma pár dalšíma lidma myslíš, Longbottome? Je zákaz vycházení a celou vesnici hlídá ječivý kouzlo!"
"Já vím," přikývl Neville. "Proto se taky budou přemisťovat přímo do lokálu. Jen je pošlete chodbou za námi, až se objeví, ano? Mockrát děkuju."
Neville podal ruku Hermioně, pomohl jí vylézt na krbovou římsu a vejít do tunelu. Ron vlezl za ní a Neville ho následoval. Harry se otočil k Aberforthovi.
"Nevím, jak vám mám poděkovat. Zachránil jste nám život, dokonce už dvakrát."
"Tak si ho pořádně hlídejte," utrousil suše Aberforth. "Potřetí už by se mi to nemuselo povést."
Harry vylezl na krbovou římsu a prošel otvorem za Arianiným portrétem. Z druhé strany byly hladké kamenné schody, vypadalo to, že se ta chodba používá už celá léta. Na stěnách visely mosazné lampy a podlaha z udusané hlíny byla hladká a pravidelná. Kráčeli po ní a po zdi je vlnivě následovaly jejich stíny.
"Jak dlouho už je tu tahle chodba?" zeptal se Ron po několika krocích. "Na Pobertově plánku žádná taková není, že ne, Harry? Myslel jsem, že do školy a ven vede jen sedm chodeb."
"Ty všechny před začátkem školního roku uzavřeli," odpověděl Neville. "Ani jednou z nich se teď nedá projít, nad každým vchodem jsou nastražené různé kletby a u východů čekají mozkomorové." Otočil se k nim, kráčel pozadu, šťastně se usmíval a vpíjel se do nich očima. "Na to teď ale nemyslete… Je pravda, co se povídá? Že jste se vloupali ke Gringottovým? Že jste utekli na drakovi? Je toho všude plno, všichni si o tom povídají. Terry Boot onehdy dostal od Carrowa nakládačku, protože to u večeře ve Velké síni vykřikoval nahlas!"
"Jo, je to pravda," potvrdil Harry.
Neville se škodolibě zachechtal.
"A co jste udělali s tím drakem?"
"Pustili jsme ho na svobodu," odpověděl Ron. "Hermiona si ho sice chtěla nechat -"
"Nepřeháněj, Rone -"
"Co jste ale celou tu dobu dělali? Většina lidí říká, že jste prostě na útěku, Harry, ale já myslím, že to není pravda. Myslím, že něco chystáte."
"Máš pravdu," přisvědčil Harry, "ale pověz nám, jak to vypadá v Bradavicích, Neville, vůbec nic jsme o nich neslyšeli."
"Je to tu… no, vlastně už to tu ani není jako v Bradavicích," postěžoval si Neville a úsměv se mu vytratil z tváří. "Slyšeli jste o Carrowových?"
"To jsou ti dva Smrtijedi, co tady učí?"
"Kdyby jen učili," povzdechl si Neville. "Mají na starosti všechny kázeňské problémy. Oba se náramně vyžívají v trestech."
"Jako Umbridgeová?"
"Ach, ta byla v porovnání s nimi úplně neškodná. Ostatní učitelé mají nařízeno, aby nás v případě, že se dopustíme nějakého přestupku, nahlásili Carrowovým, většinou to ale nedělají, pokud to není nezbytně nutné. Je na nich vidět, že je všichni nenávidí stejně jako my."
"Ten mizera Amycus učí to, čemu se dřív říkalo obrana proti černé magii, dneska se to ale jmenuje jen černá magie. Chce se po nás, abychom si na těch, co dostanou školní trest, procvičovali kletbu Cruciatus -"
"Cože?"
Chodba se zaplnila ozvěnou rozčileného trojhlasu Harryho, Rona a Hermiony.
"Jo," přikývl Neville. "Tak jsem přišel k tomuhle," ukázal na obzvlášť hluboký šrám na tváři. "Odmítl jsem to udělat. Někteří si to ale nesmírně užívají, Crabbe a Goyle to přímo milujou. Počítám, že je to poprvé, co v něčem doopravdy vynikají.
Alekta, Amycusova sestra, přednáší studium mudlů, to je teď povinný předmět pro všechny. Všichni musíme poslouchat, jak nám vysvětluje, že mudlové jsou jako zvěř, pitomí a špinaví, že zahnali kouzelníky do skrýší, protože se na nich dopouštěli nejrůznějšího násilí, a že je třeba obnovit přirozený řád věcí. Tohleto mi udělala," ukázal na další jizvu na obličeji, "když jsem se jí zeptal, kolik mudlovské krve v sobě mají ona a její bratr."
"Sakra, Neville," zahučel Ron, "měl bys vědět, že občas se takovéhle vtípky nevyplácejí."
"Vy jste ji neslyšeli," zavrtěl hlavou Neville. "Taky byste to nedokázali poslouchat. Důležité je, že když se jim někdo postaví, trochu to pomáhá, dává to všem alespoň nějakou naději. Toho jsem si všiml, když jsi to dělával ty, Harry."
"Udělali si z tebe ale jehelníček," poznamenal Ron a trochu sebou škubl, když procházeli pod lucernou a Nevillova zranění ještě jasněji vystoupila z šera.
Neville pokrčil rameny.
"Na tom nesejde. Nechtějí prolévat příliš mnoho čisté kouzelnické krve, takže nás chvíli mučí, když jsme až moc drzí, ale nikoho zatím nezabili."
Harry nevěděl, co je vlastně horší, jestli to, co jim Neville říká, anebo klidný a věcný tón, kterým mluví.
"Skutečné nebezpečí hrozí jedině těm, co mají venku přátele a příbuzné, kteří dělají nějaké problémy. Ty si pak berou jako rukojmí. Starý Xeno Láskorád si v Jinotaji dovolil být až trochu moc otevřený, takže Lenku unesli z vlaku, když jela na vánoční prázdniny."
"Lenka je v pořádku, Neville, viděli jsme ji -"
"Jo, já vím, podařilo se jí poslat mi zprávu."
Vytáhl z kapsy zlatou minci a Harry v ní poznal jeden z falešných galeonů, které používali k předávání zpráv členové Brumbálovy armády.
"Tyhle hračičky se nám skvěle osvědčují," pohlédl Neville s rozzářeným úsměvem na Hermionu. "Carrowovi nikdy nepřišli na to, jak se vlastně dorozumíváme, a úplně jim to lezlo na mozek. Měli jsme ve zvyku tajně se v noci vyplížit ven a psát po zdech nápisy, jako třeba Brumbálova armáda stále hledá nové členy. Snapea to hrozně štvalo.
"Měli jste ve zvyku?" zeptal se Harry, který si všiml vyjádření v minulosti.
"No, postupem času to bylo čím dál složitější," vysvětloval Neville. "O Vánocích jsme přišli o Lenku, po velikonočních prázdninách se zase nevrátila Ginny, a právě my tři jsme tomu tak nějak veleli. Carrowovi zřejmě věděli, že ve spoustě těch věcí mám prsty já, takže mě začali bez přestání hlídat. Potom chytili Michaela Cornera, když šel osvobodit jednoho prvňáka, kterého vsadili do řetězů. Dost ošklivě ho zmučili a všechny tím hodně vystrašili."
"Ani se nedivím," zahučel Ron. Chodba se pomalu začala zvedat vzhůru.
"No jo, dost dobře jsem nemohl po nikom chtít, aby riskoval, že dopadne jako Michael, takže jsme podobných akcí raději nechali. Pořád jsme ale bojovali, potají jsme jim škodili, skončilo to teprve před několika týdny. To zjevně usoudili, že existuje jen jeden způsob, jak mě zastavit, a napadli moji babičku."
"Cože?" vyhrkli opět unisono Harry, Ron i Hermiona.
"Je to tak," přikývl Neville a trochu pracně popadal dech, protože chodba teď stoupala příkře nahoru, "a je vcelku jasné, jak uvažovali. Opravdu skvěle se jim osvědčilo, když unášeli děti a nutili tak jejich příbuzné, aby proti tomu nic nepodnikali, takže bylo jen otázkou času, kdy jim dojde, že by to mohlo fungovat i naopak. Jenže s babičkou," otočil se k nim a Harry s úžasem viděl, že se posměšně ušklíbá, "si ukousli trochu větší sousto, než dokázali spolknout. Byla pro ně jen malá stará čarodějka a bydlela úplně sama, takže si nejspíš mysleli, že na ni nemusejí posílat nikoho zvlášť silného. Tak či tak," zachechtal se, "Dawlish pořád ještě leží U svatého Munga a babička práskla do bot. Poslala mi dopis," poklepal si na náprsní kapsu hábitu, "a píše v něm, že je na mě hrdá, že jsem pravý syn svých rodičů a že v tom mám pokračovat."
"Paráda," vydechl Ron.
"Jo," přikývl spokojeně Neville. "Jediný problém byl, že když si uvědomili, že na mě nemají žádnou páku, dospěli k závěru, že se koneckonců Bradavice můžou obejít i beze mě. Nevím, jestli měli v úmyslu mě zabít nebo poslat do Azkabanu, ale každopádně mi bylo jasné, že musím zmizet."
"Ale," namítl Ron a zatvářil se naprosto nechápavě, "copak my - my nemáme namířeno do Bradavic?"
"Samozřejmě že máme," přikývl Neville. "Hned uvidíte. A jsme na místě."
Zabočili za roh a před nimi se objevil konec chodby. Další krátké schodiště vedlo ke dveřím, které byly úplně stejné jako ty skryté za Arianiným portrétem. Neville do nich strčil, otevřel je a kamsi vstoupil. Harry mu byl v patách a slyšel, jak volá na někoho, kdo ještě nebyl vidět. "Podívejte, koho jsem přivedl! Neříkal jsem vám to?"
Když se Harry ocitl v místnosti za dveřmi chodby, ozvalo se několik zaječení a výkřiků.
"Harry!"
"To je Potter, to je Potter!"
"Rone!"
"Hermiono!"
Stačil se sotva zmateně rozhlédnout po pestrobarevných závěsech, lampách a po spoustě obličejů. V příštím okamžiku už jejich trojici pohltil shluk lidí, kteří je objímali, poplácávali po zádech, cuchali jim vlasy a třásli jim rukama. Bylo jich přes dvacet a vyváděli, jako by právě zvítězili ve famfrpálovém finále.
"Tak dost, už dost, uklidněte se!" houkl Neville, a když všichni o pár kroků ustoupili, mohl se Harry konečně trochu rozkoukat.
Místnost, v níž se nacházeli, vůbec nepoznával. Byla obrovitá a připomínala vnitřek luxusně zařízeného domku v koruně stromu nebo možná gigantické lodní kajuty. Pestrobarevná závěsná lůžka visela všude ze stropu i z balkonu, který se táhl po obvodu tmavým dřevem obložených stěn bez jediného okna. Stěny byly pokryty zářivými gobelíny, na nichž Harry uviděl zlatého nebelvírského lva na purpurovém pozadí, černého mrzimorského jezevce na žlutém pozadí a bronzového havraspárského orla na modrém pozadí. Chyběly pouze stříbrné a zelené barvy Zmijozelu. U stěn stály přeplněné knihovny, opíralo se o ně několik košťat a v jednom koutě bylo velké dřevěné bezdrátové rádio.
"Kde to jsme?"
"V Komnatě nejvyšší potřeby přece!" odpověděl Neville. "Tentokrát se překonává, co říkáte? Carrowovi mě pronásledovali a já věděl, že je to moje jediná šance, jak se před nimi ukrýt. Podařilo se mi najít dveře, skočím dovnitř - a najdu tohle! Tedy, když jsem do ní vpadl poprvé, nevypadala přesně takhle, byla mnohem menší, bylo tu jen jedno závěsné lůžko a na stěnách jenom znaky Nebelvíru. Jak ale postupně přicházejí další členové Brumbálovy armády, pořád se zvětšuje."
"A nedostanou se sem Carrowovi?" chtěl se ujistit Harry a pohlédl ke dveřím.
"Kdepak," ubezpečil ho Seamus Finnigan, kterého Harry poznal teprve podle hlasu: obličej měl opuchlý a samou modřinu. "Je to dokonalá skrýš, pokud alespoň jeden z nás zůstane uvnitř, nikdo se sem nedostane, protože se dveře neotevřou. To všechno zařídil Neville, ten si s komnatou doopravdy rozumí. Musíš si říct přesně o to, co potřebuješ, jako třeba: Nechci, aby se dovnitř dostali Carrowovi ani nikdo z jejich pomocníků! - a komnata to pro tebe udělá. Musíš si jen dát pozor, abys nezapomněl na nějakou drobnost. Neville je pašák!"
"Je to vlastně docela jednoduché," bránil se skromně Neville. "Strávil jsem tady asi půl druhého dne a začínal jsem mít doopravdy hlad. Řekl jsem nahlas, že bych potřeboval něco k jídlu, a v tu chvíli se otevřela chodba k Prasečí hlavě. Prošel jsem až tam a našel jsem tam Aberfortha. Ten nám od té doby posílá jídlo, protože to je z nějakého důvodu jediná věc, kterou ti komnata neumí zajistit."
"No jasně, jídlo je jedna z pěti výjimek z Gampova zákona elementárního přeměňování," prohlásil k úžasu všech přítomných Ron.
"Takže už se tady skoro dva týdny schováváme," pokračoval Seamus, "a komnata pokaždé vyčaruje další závěsná lůžka, když je potřebujeme. Udělala pro nás dokonce parádní koupelnu, když se začaly objevovat holky -"
"- a pomyslely si, že by se docela rády umyly, že," dořekla za něj Levandule Brownová, které si Harry až do té chvíle nevšiml. Teď, když se pořádně rozhlédl kolem sebe, uviděl mnohé známé tváře. Byly tu obě sestry Patilovy, byli tu Terry Boot, Ernie Macmillan, Anthony Goldstein a Michael Corner.
"Povězte ale, co jste celou tu dobu dělali," vyzval je Ernie, "koluje tolik nejrůznějších pověstí a my se jen snažili sledovat všechno na Potterově hodince." Ukázal na rádio. "Že jste se nevloupali ke Gringottovým?"
"Vloupali!" vyprskl Neville. "A to s tím drakem je taky pravda!"
Někteří to ocenili potleskem, jiní hlasitým zavýsknutím. Ron se uklonil.
"Co jste tam hledali?" zeptal se dychtivě Seamus.
Než někdo stačil jeho otázku přebít tou svou, aniž byla zodpovězena, pocítil Harry v jizvě strašlivou, spalující bolest. Rázem se ke všem těm zvědavým a radostí rozzářeným tvářím otočil zády a Komnata nejvyšší potřeby zmizela. Stál v rozpadlé kamenné chatrči, prohnilá prkna podlahy u jeho nohou byla vytrhaná, vedle zející díry ležela prázdná rozbitá zlatá krabička a v hlavě mu pulzovala ozvěna Voldemortova vzteklého křiku.
Musel vynaložit neobyčejné úsilí, aby se vytrhl z Voldemortovy mysli a vrátil se do Komnaty nejvyšší potřeby. Stál tam teď trochu vrávoravě, po tvářích mu stékal pot a Ron ho podepíral.
"Co je ti, Harry?" vyptával se Neville. "Nechceš si sednout? Jsi nejspíš unavený a -"
"Ne," odmítl Harry. Otočil se na Rona a Hermionu a snažil se jim očima naznačit, že Voldemort právě přišel na ztrátu dalšího ze svých viteálů. Čas se jim rychle krátil: kdyby se Voldemort rozhodl zamířit teď do Bradavic, promeškali by svoji příležitost.
"Musíme jít," prohlásil suše a z výrazů Rona i Hermiony vyčetl, že pochopili.
"Co teď tedy podnikneme, Harry?" chtěl vědět Seamus. "Jaký máš plán?"
"Plán?" zopakoval po něm Harry. Musel zburcovat veškerou svou vůli, aby jej znovu nepřemohl Voldemortův vztek. Jizva ho pálila dál. "Totiž - Ron, Hermiona a já - tady musíme něco udělat, a až to uděláme, zase půjdeme."
Nikdo se už neusmíval ani nejásal. Neville vypadal zmateně.
"Jak to myslíš, že zase půjdete?"
"Nevrátili jsme se do Bradavic natrvalo," vysvětloval Harry a mnul si jizvu, aby bolest trochu zmírnil. "Něco důležitého tu musíme vyřídit -"
"A co to je?"
"To vám - to vám nemůžu říct."
Místností zašuměla vlna nesouhlasného šepotu. Neville zamračeně stáhl obočí.
"Proč nám to nemůžeš říct? Souvisí to přece nějak s bojem proti Ty-víš-komu, ne?"
"To ano, ale -"
"V tom případě ti pomůžeme."
Ostatní členové Brumbálovy armády přikyvovali, někteří zapáleně, jiní slavnostně. Několik se jich vymrštilo z křesel, aby ukázali ochotu okamžitě se zapojit do akce.
"Vy mi nerozumíte." Harry měl pocit, že v posledních několika hodinách používá těchto slov až příliš často. "My nesmíme - nesmíme vám to říct. Musíme to udělat jenom my - my sami."
"A proč?" chtěl vědět Neville.
"Protože…" Harrymu činilo problémy přesně formulovat myšlenky, neboť už cítil zoufalou potřebu pustit se do hledání chybějícího viteálu, anebo si alespoň v soukromí promluvit s Ronem a s Hermionou o tom, kde by měli s pátráním začít. Jizva ho stále palčivě bolela. "Brumbál nás tři pověřil jistým úkolem," začal opatrně, "ale nemáme o něm nikomu nic vykládat. Chci říct, že nám nařídil, abychom to udělali my, jenom my tři."
"My jsme jeho armáda," namítl Neville. "Brumbálova armáda. Byli jsme v ní přece všichni společně a my jsme v tom boji pokračovali, zatímco vy tři jste s námi nebyli -"
"Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem, kamaráde," přerušil ho Ron.
"Nic takového taky neříkám, nechápu ale, proč byste nám nemohli věřit. Všichni, co jsme tady, jsme bojovali dál a všichni jsme sem museli utéct, protože po nás Carrowovi šli. Každý z nás jasně dokázal, že zůstává věrný Brumbálovi - a tobě, Harry."
"Poslyšte," začal Harry, přestože sám nevěděl, co jim vlastně řekne, stejně se k tomu ale nedostal, protože se za ním právě otevřely dveře od tunelu.
"Dostali jsme tvůj vzkaz, Neville! Ahoj, vy tři, říkala jsem si, že vás tady asi najdu!"
Byla to Lenka s Deanem. Seamus nadšeně zařval a rozběhl se nejlepšího kamaráda obejmout.
"Ahoj, všichni!" pozdravila spokojeně Lenka. "Je to skvělé, být zase tady!"
"Lenko," zneklidněl Harry, "co tady děláš? Jak ses sem -"
"Poslal jsem pro ni," vysvětlil Neville a ukázal falešný galeon. "Slíbil jsem jí a Ginny, že kdybyste se tu objevili, dám jim vědět. Všichni jsme si mysleli, že jestli se vrátíte, bude to znamenat revoluci. Že svrhneme nadvládu Snapea i Carrowových."
"Však to taky znamená revoluci," ujistila ho rozzářeně Lenka. "Že ano, Harry? Vyženeme je z Bradavic?"
"Poslouchejte mě!" vyzval je Harry a zmocňovala se ho stále větší panika. "Je mi to líto, ale kvůli tomu jsme se nevrátili. Musíme tady něco vyřídit a pak -"
"Vy nás necháte v téhleté patálii?" rozkřikl se Michael Corner.
"Ne!" odsekl Ron. "To, co děláme, přinese nakonec prospěch všem, snažíme se zbavit svět Vy-víte-koho -"
"Tak dovolte, abychom vám pomohli!" skočil mu zlostně do řeči Neville. "Chceme být u toho!"
Ozval se další hřmot a Harry se otočil. Srdce jako by mu na okamžik vynechalo - z ústí tunelu právě prolézala dovnitř Ginny a v těsném závěsu za ní Fred, George a Lee Jordan. Ginny se na Harryho zářivě usmála. Málem už zapomněl, nebo si to nikdy plně neuvědomoval, jak je krásná, ještě nikdy ho ale nepotěšilo méně, že ji vidí.
"Aberforth začíná trochu bručet," poznamenal Fred a zvedl ruku, aby odpověděl na několik pozdravných výkřiků. "Šel by rád na kutě, a místo toho se mu z hospody stala přestupní stanice."
Harry zazíral s pusou dokořán. Těsně za Leem Jordanem přicházela jeho někdejší láska, Cho Changová.
"Dostala jsem vzkaz," usmála se na něho, zvedla svůj falešný galeon a šla se posadit k Michaelu Cornerovi.
"Tak jaký máš plán, Harry?" dorážel nedočkavě George.
"Žádný plán nemám," odpověděl Harry, stále ještě zmatený tím, kolik lidí se v komnatě náhle objevilo. Nebyl s to rozumně uvažovat, když ho jizva tak příšerně bolela.
"Čili ho budeme prostě vytvářet podle situace, co? Tak to mám nejradši," pochvaloval si Fred.
"Musíš to zarazit!" houkl Harry na Nevilla. "Proč jsi je sem všechny zavolal? To je šílenství -"
"Tak jdeme do boje, ne?" ozval se Dean a vytáhl svůj falešný galeon. "V té zprávě se aspoň říká, že se Harry vrátil a že budeme bojovat! Jen si někde musím sehnat hůlku -"
"Ty nemáš hůlku -?" vyděsil se Seamus.
Vtom se Ron otočil k Harrymu.
"Proč by nám nemohli pomoct?"
"Cože?"
"Můžou nám pomoct." Ztlumil hlas a šeptal tak tiše, že je slyšela jen Hermiona, která stála mezi nimi. "Nevíme, kde hledat. A musíme to najít rychle. Nemusíme jim přece říkat, že je to viteál."
Harry pohlédl z Rona na Hermionu, která zamumlala: "Myslím, že Ron má pravdu. Potřebujeme je, vždyť ani nevíme, co vlastně hledáme. Nemusíš všechno udělat sám, Harry," dodala ještě, když viděla, že se tváří nerozhodně.
Harry přemýšlel na plné obrátky a jizva ho bolela tak silně, jako by mu měla prasknout hlava. Brumbál mu kladl na srdce, že nemá o viteálech říkat nikomu jinému než Ronovi a Hermioně. Tajnosti a lži, v tom jsme oba vyrůstali, a Albus… tomu to šlo samo… Stává se snad z něho zrovna takový Brumbál, který si úzkostlivě střeží svá tajemství a bojí se někomu věřit? Ale Brumbál přece věřil Snapeovi, no a k čemu to vedlo? K vraždě na vrcholku nejvyšší věže…
"Tak dobře," řekl potichu oběma přátelům. "Poslouchejte mě chvíli!" zvolal na celou komnatu a v tu ránu bylo po hluku. Zmlkli i Fred s Georgem, kteří bavili nějakými vtípky hlouček kolem sebe. Všichni zpozorněli a tvářili se dychtivě.
"Pátráme po jisté věci, kterou musíme najít," sdělil jim Harry. "Je to něco - něco, co nám pomůže svrhnout Vy-víte-koho. Má to být schované tady v Bradavicích, nevíme ale, kde přesně. Možná to kdysi patřilo Roweně z Havraspáru. Neslyšel někdo z vás o něčem takovém? Neviděl jste někdo třeba nějaký předmět s jejím orlem?"
S nadějí v očích pohlédl na malou skupinku studentů Havraspáru, na Padmu, Michaela, Terryho a Cho, byla to ale Lenka, která seděla na opěrce Ginnyina křesla a odpověděla mu.
"No, byl by tu ten její ztracený diadém. Vyprávěla jsem ti o něm, Harry, vzpomínáš? Ztracený diadém Roweny z Havraspáru. Táta se pokouší vyrobit jeho kopii."
"Jo, jenže ten ztracený diadém," protočil oči Michael Corner, "je ztracený, Lenko. Proto se mu tak říká."
"Kdy se ztratil?" zeptal se Harry.
"Říká se, že už před staletími," odpověděla Cho a Harry pocítil strašlivé zklamání. "Podle profesora Kratiknota ten diadém zmizel se samotnou Rowenou. Lidé po něm pátrali, ale nikdo po něm nikdy nenašel sebemenší stopu, že ne?" dovolávala se spolužáků z Havraspáru.
Všichni zavrtěli hlavou.
"Promiňte, ale co je to vlastně diadém?" zeptal se Ron.
"Něco jako korunka," vysvětloval Terry Boot. "Ten Rowenin byl údajně kouzelný a učinil moudřejším každého, kdo ho měl na hlavě."
"Ano, táta použil strachopuda -"
Harry však Lenku nenechal domluvit.
"A nikdo z vás nikdy neviděl nic, co by se mu podobalo?"
Všichni opět zavrtěli hlavou. Harry přeletěl pohledem na Rona a na Hermionu a jako v zrcadle uviděl v jejich očích své vlastní zklamání. Věc, která byla tak dlouhou dobu zjevně beze stopy ztracená, jim už nepřipadala jako pravděpodobný kandidát na viteál, jenž měl být ukrytý na hradě… Než ale stačil vyslovit další otázku, ozvala se ještě jednou Cho.
"Kdyby ses chtěl podívat, jak měl ten diadém vypadat, mohla bych tě zavést nahoru do naší společenské místnosti a ukázat ti ho, Harry. Je tam Rowenina socha i s diadémem."
Harryho jizva byla už zase rozpálená doruda. Komnata nejvyšší potřeby se mu na okamžik rozplynula před očima, místo ní viděl temnou zemi, jež se pod ním vzdouvala, a cítil váhu velkého hada, který se mu omotal kolem ramenou. Voldemort už zase letěl. Harry nevěděl, zda má namířeno k podzemnímu jezeru nebo sem do hradu, každopádně jim ale i z toho mála zbývajícího času opět něco ubylo.
"Už se dal zase do pohybu," svěřil se tiše Ronovi a Hermioně. Rychle pohlédl na Cho a pak znovu na ně. "Poslyšte, já vím, že to není bůhvíjaká stopa, ale půjdu si tu sochu prohlédnout. Alespoň zjistíme, jak by ten diadém měl vypadat. Počkejte tady a dobře - no, však víte - ten druhý dobře hlídejte."
Cho už vstávala, když Ginny poněkud přehnaně nahlas vyhrkla: "Ne, Harryho tam zavede Lenka, že ano, Lenko?"
"Ale jistě, moc ráda," ujistila ji potěšeně Lenka a Cho se zklamaně posadila.
"Jak se dostaneme ven?" obrátil se Harry na Nevilla.
"Tudy."
Odvedl Harryho a Lenku do kouta a otevřel dveře malé skříně, za níž bylo příkré schodiště.
"Každý den končí někde úplně jinde, takže se jim nikdy nemůže povést nás najít," vysvětloval. "Jediná potíž je, že nikdy předem nevíme, kde přesně se vynoříme, když odtud vyjdeme. Buďte opatrní, Harry, v noci na chodbách patrolují vždycky hlídky."
"Nedělej si starosti," uklidňoval ho Harry. "Za chviličku budeme zpátky."
Chvátali s Lenkou po dlouhém, loučemi osvětleném schodišti, které se v nečekaných místech prudce lomilo. Konečně dospěli k poslednímu schodu, před nímž byla zdánlivě pevná zeď.
"Přikrč se ke mně," nařídil Harry Lence, vytáhl neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe i přes ni. Pak zkusmo, nepatrně zatlačil do zdi.
Okamžitě se pod jeho dotekem rozplynula a oba vyklouzli na chodbu; Harry se ohlédl a viděl, jak se za nimi ihned znovu zavřela. Ačkoli stáli v potemnělé chodbě, Harry zatáhl Lenku ještě víc do tmy, zašmátral ve váčku pověšeném kolem krku a vytáhl Pobertův plánek. Držel si ho těsně u nosu, hledal a po chvíli našel svoji i Lenčinu tečku.
"Jsme nahoře v pátém patře," zašeptal a sledoval, jak se od nich o jednu chodbu dál vzdaluje Filch. "Pojď, musíme tudy."
Opatrně vyrazili.
Harry se v minulosti mnohokrát potuloval v noci po hradních chodbách, ještě nikdy mu ale srdce nebušilo tak překotně, nikdy tolik nezáleželo na tom, jestli se mu podaří bezpečně dojít k cíli. Kráčeli s Lenkou čtverci světla, které na podlahu vrhaly měsíční paprsky, míjeli rytířská brnění, jejichž přilby při zvuku jejich kradmých kroků tiše povrzávaly, zatáčeli za rohy, aniž tušili, co za nimi může číhat. Kdykoli jim to světlo dovolilo, nahlíželi do Pobertova plánku a dvakrát se zastavili, aby nechal i přejít některého z duchů a nepřilákali k sobě pozornost. Harry byl nastražený, vždyť každým okamžikem mohou narazit na nějakou překážku. Největší strach měl z Protivy a neustále špicoval uši, aby zachytil i ty nejmenší výmluvné signály blížícího se strašidla.
"Tudy, Harry," vydechla Lenka, chytila ho za rukáv a táhla ho k točitému schodišti.
Stoupali v úzkých kruzích, z nichž se Harrymu trochu motala hlava. Tady nahoře ještě nikdy nebyl. Konečně došli ke dveřím. Neměly kliku ani klíčovou dírku, byla to jen holá deska ze starého dřeva, opatřená bronzovým klepadlem ve tvaru orla.
Lenka vztáhla bledou ruku, která vypadala přízračně, když plula vzduchem bez paže a bez těla. Jednou ťukla klepadlem a úder Harrymu v okolním tichu připadal jako výstřel z děla. Orel okamžitě rozevřel zobák, místo ptačího skřeku se z něj však ozval hebký, melodický hlas: "Co bylo dřív," zeptal se, "fénix nebo oheň?"
"Hmmm… co myslíš, Harry?" otázala se zamyšleně Lenka.
"Cože? Copak vy nemáte jen heslo?"
"No to víš, že ne, musíš zodpovědět otázku," vysvětlila Lenka.
"A co když odpovíš špatně?"
"No, v tom případě musíš počkat, až přijde někdo, kdo zná správnou odpověď. Tím se zároveň učíš, chápeš?"
"Jo… až na to, že my si nemůžeme dovolit na nikoho čekat, Lenko."
"To ne, vím, jak to myslíš," ujistila ho vážným hlasem. "Tak dobrá, odpověď podle mě zní, že kruh nemá začátek."
"Správná úvaha," pochválil ji hlas a dveře se otevřely.
Liduprázdnou havraspárskou společenskou místnost tvořila široká kruhovitá komnata, mnohem vzdušnější než všechny, které kdy Harry v Bradavicích viděl. Elegantní oblouková okna zdobila stěny ověšené modrými a bronzovými hedvábnými stuhami. Ve dne odtud musel být nádherný výhled na okolní hory. Strop byl klenutý a pomalovaný hvězdami, které se zrcadlily i na koberci barvy půlnoční modři. Stály tam stoly, křesla a police s knihami a ve výklenku proti dveřím velká socha z bílého mramoru.
Harry poznal Rowenu z Havraspáru podle busty, kterou viděl u Lenky doma. Socha stála u dveří, jimiž se - jak si domyslel - procházelo k ložnicím v horním patře. Došel přímo k mramorové ženě a měl pocit, že jeho pohled opětovala s náznakem jistého záhadného úsměvu. Byla překrásná, přesto z ní ale šel trochu strach. Na hlavě jí seděla mramorová napodobenina jemného ozdobného kroužku - trochu se podobal čelence, kterou měla na svatbu půjčenou Fleur. Do kamene byla drobounce vytesána jakási slova. Harry vyklouzl zpod pláště, vystoupil na podstavec pod sochou a přečetl je nahlas.
"Vědět, jak nejlíp na to, je nad všechno světa zlato!"
"Což z tebe dělá pěknýho pitomečka, troubo," ozval se chraplavý hlas.
Harry se prudce otočil, nohy mu sjely z podstavce a on dopadl na podlahu. Stála před ním nahrbená Alekta Carrowová, a dřív než stačil zvednout hůlku, přimáčkla si krátký tlustý ukazováček ke znamení lebky a hada na předloktí.