close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola dvacátá čtvrtá - VÝROBCE HŮLEK (část 2)

21. listopadu 2010 v 14:43 |  Harry Potter a Relikvé smrti
"Udělali jsme to rádi."
V Harryho jizvě tepala bolest. Harry věděl, byl si tím naprosto jistý, že už jim nezbývá skoro žádný čas na to, aby k cíli Voldemortova hledání dorazili dřív než on, nebo se mu nějak jinak pokusili zhatit plány. Pocítil záchvěv paniky… Sám si ale tuto cestu zvolil, když rozhodl, že si s Griphookem promluví jako s prvním. Předstíral proto klid, který ve skutečnosti necítil, ve váčku zavěšeném kolem krku nahmatal obě poloviny své zlomené hůlky a vytáhl je.
"Potřebuju vaši pomoc, pane Ollivandere."
"Samozřejmě. Udělám cokoli," zasípěl výrobce hůlek.
"Umíte to spravit? Je to vůbec možné?"
Ollivander natáhl třaslavou ruku a Harry mu obě téměř oddělené poloviny vložil do dlaně.
"Cesmínové dřevo a pero z fénixe," konstatoval roztřeseným hlasem Ollivander. "Jedenáct palců. Pěkná a poddajná."
"Ano," přikývl Harry. "Umíte -?"
"Ne," šeptl Ollivander. "Je mi líto, hrozně líto, ale neznám žádný způsob, jak opravit hůlku, která utrpěla takhle rozsáhlé poškození."
Harry se v duchu na takovou odpověď připravoval, přesto to pro něj byla těžká rána. Vzal obě poloviny hůlky Ollivanderovi z ruky a zastrčil je zpět do váčku. Ollivander upřeně hleděl do míst, kde zničená hůlka zmizela, a neodvrátil oči, dokud Harry nevytáhl z kapsy dvě hůlky, které sebral u Malfoyových.
"Poznáte, komu patří tyhle?" zeptal se Harry.
Ollivander vzal do ruky první hůlku, přidržel si ji těsně u zapadlých očí, poválel ji mezi prsty s vystouplými klouby a nepatrně ji prohnul.
"Ořechové dřevo a blána z dračího srdce," přikývl. "Dvanáct a tři čtvrtě palce. Nepoddajná. Tahle hůlka patřila Belatrix Lestrangeové."
"A tahle?"
Ollivander ji prozkoumal stejným způsobem.
"Hlohové dřevo a žíně jednorožce. Přesně deset palců. Poměrně pružná. To byla hůlka Draca Malfoye."
"Byla?" opakoval po něm Harry. "Copak už mu nepatří?"
"Možná ne. Pokud jste mu ji sebral proti jeho vůli -"
"To ano!"
"- pak už patří možná vám. Záleží samozřejmě na způsobu, jakým jste mu ji sebral. Hodně také záleží na samotné hůlce. Obecně ale platí, že ztratí-li někdo hůlku v boji, podvolí se hůlka jeho přemožiteli."
V místnosti se rozhostilo ticho, rušené jen vzdáleným hukotem moře.
"Mluvíte o hůlkách, jako by měly vlastní city," ozval se Harry, "jako by uměly samy myslet."
"Hůlka si vybírá kouzelníka," připomněl mu Ollivander. "To je skutečnost odjakživa známá nám všem, kteří jsme studovali hůlkovou magii."
"Ano, ale je přece možné používat i hůlku, která si vás nevybrala," namítl Harry.
"Jistě, stojíte-li jako kouzelník alespoň za zlámanou grešli, dokážete kouzla a čáry uskutečnit prostřednictvím téměř kteréhokoli nástroje. Nejlepších výsledků se ale dosahuje v případech, kdy mezi kouzelníkem a hůlkou existuje nejsilnější pocit sounáležitosti. Spojení mezi nimi je nesmírně složitá věc. Počáteční vzájemná náklonnost a potom společné získávání zkušeností, kdy se hůlka učí od kouzelníka a kouzelník od hůlky."
Moře se převalovalo sem a zase tam a v hučení vln zazníval žalostný tón.
"Tuhle hůlku jsem Dracovi Malfoyovi sebral násilím," ozval se Harry. "Můžu ji tedy bezpečně používat?"
"Domnívám se, že ano. Vlastnictví hůlek se řídí dost složitými zákonitostmi, poražená hůlka se ale obvykle podrobí novému pánovi."
"Takže já bych měl používat tuhle?" zeptal se Ron, vytáhl z kapsy Červíčkovu hůlku a podal ji Ollivanderovi.
"Kaštanové dřevo a blána z dračího srdce. Devět a čtvrt palce dlouhá. Křehká. Krátce poté, co mě unesli, mě přinutili tuhle hůlku vyrobit pro Petra Pettigrewa. Ano, pokud jste ji získal v souboji s ním, je pravděpodobné, že vás bude poslouchat a že vám poslouží lépe než jiná."
"A to platí pro všechny hůlky, je to tak?" ubezpečoval se Harry.
"Myslím, že ano," odpověděl Ollivander s velkýma očima upřenýma do Harryho obličeje. "Kladete mi nesnadné otázky, pane Pottere. Hůlková magie je komplikovaným a tajemným oborem čar a kouzel."
"Chcete-li tedy nějakou hůlku stoprocentně ovládnout," ptal se dál Harry, "není absolutně nezbytné jejího předchozího majitele zabít?"
Ollivander těžce polkl.
"Nezbytné? Ne, neřekl bych, že je nezbytné ho zabít."
"A přece kolují jisté legendy," pokračoval Harry a zrychlil se mu tep, zatímco bolest v jizvě znovu nabrala na úpornosti; byl si jistý, že se Voldemort rozhodl přejít od plánů k činům. "Legendy o hůlce - nebo o hůlkách - které přecházely z ruky do ruky vraždou."
Ollivander zbledl. Na sněhově bílém polštáři měla jeho pleť světle šedý odstín a vystrašeně vyvaloval obrovské, krví podlité oči.
"Myslím, že jen o jedné," šeptl.
"A Vy-víte-kdo se o tu hůlku zajímá, že ano?" vyptával se dál Harry.
"J-jak?" zachroptěl Ollivander a úpěnlivě pohlédl na Rona s Hermionou, jako by prosil o pomoc. "Jak to víte?"
"Chtěl, abyste mu prozradil, jak překonat spojení mezi našimi hůlkami," pokračoval Harry.
Ollivander byl už úplně vyděšený.
"Mučil mě, pochopte to, prosím! Mučil mě kletbou Cruciatus, ne-neměl jsem na vybranou… musel jsem mu říct, co vím i co si myslím!"
"Já vás chápu," ujistil ho Harry. "Pověděl jste mu o těch totožných jádrech? Poradil jste mu, aby si prostě vypůjčil hůlku někoho jiného?"
Ollivandera zjevně děsilo a ohromovalo, co všechno Harry ví. Pomalu přikývl.
"Jenže to nezabralo," pokračoval Harry. "Moje hůlka tu jeho vypůjčenou stejně porazila. Víte, jak se to mohlo stát?"
Ollivander zavrtěl hlavou stejně pomalu, jako předtím přikývl.
"Nikdy… nikdy v životě jsem o ničem takovém neslyšel. Vaše hůlka tehdy večer předvedla něco zcela jedinečného. Spojení mezi dvěma hůlkami s totožným jádrem je neuvěřitelně vzácné, ale co způsobilo, že vaše hůlka rozlomila tu vypůjčenou hůlku, to prostě nevím…"
"Mluvili jsme ale ještě o jiné hůlce, o té, která své majitele mění vraždou. Když si Vy-víte-kdo uvědomil, že moje hůlka předvedla něco neobvyklého, vrátil se a začal se na ni vyptávat, že ano?"
"Jak to víte?"
Harry neodpověděl.
"Ano, vyptával se na ni," zašeptal Ollivander. "Chtěl vědět všechno, co mu můžu povědět o hůlce, která byla známá pod různými jmény jako hůlka Smrti, hůlka Osudu nebo bezová hůlka."
Harry koutkem oka pohlédl na Hermionu. Tvářila se, jako by do ní uhodilo.
"Pán zla," pokračoval Ollivander tlumeným a vystrašeným hlasem, "byl s hůlkou, kterou jsem mu vyrobil - tisové dřevo a pero z fénixe, třináct a půl palce -, spokojený až do doby, kdy se dozvěděl o spojení mezi oběma totožnými jádry. Teď pátrá po jiné a mocnější hůlce, kterou považuje za jedinou možnost, jak tu vaši porazit."
"Brzy se ale dozví, pokud to totiž ještě neví, že ta moje je nenapravitelně poškozená," povzdechl si tiše Harry.
"Ne!" vyjekla vystrašeně Hermiona. "To přece nemůže vědět, Harry, jak by se mohl dozvědět -"
"Priori incantatem," připomněl jí Harry. "Tvoje i ta trnková hůlka zůstaly u Malfoyových, Hermiono. Když je pořádně prozkoumají a donutí je opakovat kouzla, ke kterým byly poslední dobou použité, zjistí, že tvoje hůlka zničila tu moji, uvidí, že ses ji bezúspěšně pokoušela opravit, a uvědomí si, že jsem od té doby používal jen tu trnkovou."
Ta trocha barvy, která se jí po příchodu do vily vrátila do tváří, se opět vytratila. Ron po Harrym střelil vyčítavým pohledem. "Tím si teď nebudeme lámat hlavu…" zahučel.
Pan Ollivander ho však přerušil.
"Pán zla už dnes bezovou hůlku nehledá jen proto, aby vás dokázal zničit, pane Pottere. Je odhodlán získat ji, protože věří, že s ní bude doopravdy nezranitelný."
"A bude?"
"Majitel bezové hůlky musí být neustále ve střehu před útokem," odpověděl Ollivander, "musím ale přiznat, že představa Pána zla vyzbrojeného hůlkou Smrti je… fascinující."
Harry si náhle vzpomněl na to, jak si tehdy při prvním setkání s Ollivanderem nebyl docela jistý, nakolik se mu výrobce hůlek doopravdy zamlouvá. Dokonce i teď - poté, co ho Voldemort uvěznil a mučil - se zdálo, že ho představa spojení černokněžníka a bezové hůlky stejným dílem vzrušuje i odpuzuje.
"Takže - vy se domníváte, že ta hůlka skutečně existuje, pane Ollivandere?" zeptala se Hermiona.
"Samozřejmě," přitakal Ollivander. "Ano, je možné zcela přesně vysledovat osud té hůlky v průběhu dějin. Existují přirozeně četná mezidobí, a to poměrně dlouhá, kdy mizí z dohledu a je dočasně ztracená nebo schovaná, vždy se ale znovu objeví. Má určité charakteristické znaky, podle nichž ji kouzelníci zběhlí v hůlkové magii bezpečně poznají. Jsou k dispozici i písemné prameny, některé z nich tajemné a těžko srozumitelné, které jsme já i další výrobci hůlek pečlivě prostudovali. Většina z nich je zjevně pravá."
"Nemyslíte… nemyslíte si tedy, že by mohlo jít jen o pohádku nebo mýtus?" vyptávala se Hermiona s nadějí v hlase.
"Ne," zavrtěl hlavou Ollivander. "Jestli je skutečně nutné, aby měnila majitele pomocí vraždy, to nevím. Má velice krvavou historii, to ale může být zapříčiněno pouze tím, že je to nesmírně žádoucí předmět a vzbuzuje v kouzelnících silné vášně. Je neobyčejně mocná, nebezpečná v nesprávných rukou a nás všechny, kteří hůlky studujeme, neuvěřitelně fascinuje."
"Pane Ollivandere," ujal se znovu slova Harry, "vy jste Vy-víte-komu řekl, že má bezovou hůlku Gregorovič, že ano?"
Přestože se to zdálo nemožné, Ollivander zbledl ještě o něco víc. Těžce polkl a vypadal jako duch.
"Ale jak - jak to -?"
"Nezáleží na tom, jak to vím," odbyl ho Harry, na okamžik zavřel oči, když mu jizvou projela bolest, a na pouhých několik vteřin spatřil hlavní ulici v Prasinkách, které ležely tak daleko na sever od nich, že tam ještě byla tma. "Řekl jste Vy-víte-komu, že má tu hůlku Gregorovič?"
"Byla to jen nepotvrzená zvěst," zašeptal Ollivander. "Fáma, která se roznesla před mnoha lety, dávno před tím, než jste se narodil! Podle mého názoru ji rozšířil sám Gregorovič. Jistě chápete, jak by to bylo dobré pro obchod, kdyby lidé věřili, že studuje a kopíruje vlastnosti bezové hůlky!"
"Ano, to je mi jasné," přikývl Harry a vstal. "Jen ještě jedna poslední věc, pane Ollivandere, a pak už vás necháme odpočívat. Co víte o relikviích smrti?"
"O - o čem?" zeptal se výrobce hůlek a zatvářil se naprosto zmateně.
"O relikviích smrti."
"Bohužel vůbec nevím, o čem to mluvíte. Je to snad něco dalšího, co souvisí s hůlkami?"
Harry hleděl do propadlých tváří a věřil, že Ollivander svoji nechápavost nehraje. O relikviích nic nevěděl.
"Děkujeme," řekl. "Moc vám děkujeme. Teď vás necháme odpočívat."
Ollivander vypadal zničeně.
"Mučil mě!" zachrčel. "Kletbou Cruciatus… neumíte si představit…"
"Umím," ujistil ho Harry. "Až moc dobře. Odpočiňte si, prosím. Děkuji, že jste mi to všechno pověděl."
Odváděl Rona a Hermionu po schodech dolů. Koutkem oka zahlédl Billa, Fleur, Lenku a Deana, kteří seděli u kuchyňského stolu a před sebou měli šálky s čajem. Všichni vzhlédli a podívali se na něj, když se objevil ve dveřích, Harry jim ale jen pokývl a vyšel i s Ronem a s Hermionou do zahrady. Hromádka načervenalé hlíny, která zakrývala Dobbyho, ležela přímo před ním, a když k ní Harry znovu zamířil, bolest v jeho hlavě se krok od kroku stupňovala. Musel teď vynakládat přímo kolosální úsilí, aby uzavřel mysl před vidinami, které se do ní tlačily, věděl ale, že už jim bude muset vzdorovat jen chvilku. Za okamžik se jim hodlal poddat, protože si potřeboval ověřit, že je jeho teorie správná. Stačilo vydržet jen pouhou chviličku, aby mohl Ronovi a Hermioně vysvětlit situaci.
"Gregorovič kdysi dávno skutečně bezovou hůlku měl," začal. "Viděl jsem Vy-víte-koho, jak po něm pátrá. Když ho ale konečně našel, zjistil, že už ji Gregorovič nemá, ukradl mu ji totiž Grindelwald. Jak se Grindelwald dozvěděl, že je hůlka u Gregoroviče, to nevím - pokud byl ale Gregorovič opravdu takový hlupák, že to sám rozhlásil, nemohlo to být příliš těžké."
Voldemort stál před bránou Bradavic. Harry ho tam viděl a viděl také lucernu, která poskakovala v předjitřní tmě a neustále se blížila.
"Grindelwald potom bezovou hůlku využil k tomu, aby se stal mocným černokněžníkem. Když byl na vrcholu moci, Brumbál si uvědomil, že je jediný, kdo ho dokáže zastavit, svedl s ním souboj, porazil ho a bezovou hůlku si vzal."
"Brumbál že měl bezovou hůlku?" užasl Ron. "Jenže v tom případě - kde je teď?"
"V Bradavicích," odpověděl Harry a sváděl boj, aby s nimi dokázal zůstal v zahradě na útesu.
"Tak na co čekáme?" vyhrkl naléhavě Ron. "Musíme se tam vydat a sebrat ji, Harry, dřív než to udělá on!"
"Na to už je pozdě," zabručel Harry. Už nebyl s to se ovládnout a chytil se oběma rukama za hlavu, aby jí pomohl v odporu. "Ví, kde je. Právě tam dorazil."
"Harry!" zaryčel rozčileně Ron. "Jak dlouho už to víš? Proč jsme promarnili tolik času? Proč jsi nejdřív mluvil s Griphookem? Mohli jsme se tam dostat - ještě pořád bychom mohli -"
"Ne," hlesl Harry a padl na kolena do trávy. "Hermiona má pravdu. Brumbál nechtěl, abych ji měl. Nechtěl, abych si ji vzal. Chtěl, abych našel viteály."
"Neporazitelná hůlka, Harry!" zasténal Ron.
"Nebylo mým úkolem… mým úkolem je zničit viteály…"
A náhle bylo všude chladno a temno. Slunce se sotva začalo objevovat nad obzorem, když kráčel vedle Snapea do kopce přes školní pozemky k jezeru.
"Za chviličku za vámi přijdu do hradu," oznámil vysokým chladným hlasem. "Teď jděte."
Snape v černém rozevlátém plášti se uklonil a vydal se po pěšině k hradu. Harry šel pomalu dál a čekal, až se profesorova postava ztratí ve tmě. Nestál o to, aby Snape - a ostatně ani nikdo jiný - viděl, kam má namířeno. V žádném z hradních oken se ale nesvítilo a navíc se mohl skrýt… Ve vteřině se zamaskoval zastíracím kouzlem, které ho skrylo i jeho vlastním zrakům.
Putoval dál podél břehu jezera a vpíjel se očima do obrysů milovaného hradu, svého prvního království, svého dědičného práva…
A už se tyčila před ním - na břehu jezera, v jehož temných vodách se odrážela: bílá mramorová hrobka, naprosto zbytečná vada na kráse dobře známé krajiny. Znovu pocítil příliv toho potlačeného rozjaření, té opojné radosti z cílevědomého ničení. Zvedl svou starou tisovou hůlku: jak příhodné, aby právě tohle bylo jejím posledním velkým skutkem!
Hrobka pukla odshora až dolů. Rubášem zahalená postava byla stejně vysoká a hubená jako za života. Znovu pozvedl hůlku.
Rubáš se rozevřel a sklouzl z těla. Obličej byl průsvitný, bledý a propadlý, přesto však téměř dokonale zachovaný. Pocítil záchvěv posměšného pobavení - na zahnutém nose mu nechali brýle! Ruce měl Brumbál složené na prsou a pod nimi se v jeho pevném sevření skrývalo to, co hledal a co pohřbili i s ním.
Domníval se ten starý hlupák, že mramor nebo smrt hůlku ochrání? Myslel si, že se Pán smrti neodváží hrobku znesvětit? Pavoučí ruka se snesla k tělu a vytrhla hůlku z Brumbálova sevření. Když se jí zmocnil, vystřelila z jejího konce sprška jisker a zasypala jejího předchozího mrtvého majitele - hůlka byla připravena konečně sloužit novému pánovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama