close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola dvacátá čtvrtá - VÝROBCE HŮLEK (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:42 |  Harry Potter a Relikvé smrti
VÝROBCE HŮLEK
Měl pocit, jako by se propadl do staré známé noční můry - malou chvíli znovu klečel u Brumbálova těla pod nejvyšší věží bradavického hradu, ve skutečnosti ale strnule hleděl na drobné tělíčko stočené v trávě, s hrudí proklátou Belatrixiným stříbrným nožem. Stále ještě hlasitě opakoval "Dobby… Dobby…", věděl ale, že se už skřítek odebral tam, odkud ho nemůže přivolat zpět.
Přibližně za minutu pochopil, že přece jen dorazili na správné místo, protože ho - ležícího nad skřítkem - obklopili Bill, Fleur, Dean i Lenka.
"A Hermiona?" vyhrkl najednou. "Kde je Hermiona?"
"Ron ji odnesl dovnitř," odpověděl Bill. "Dostane se z toho."
Harry se znovu zadíval na Dobbyho. Natáhl ruku a vytrhl ze skřítčího těla ostrou čepel, pak ze sebe serval bundu a přehodil ji přes Dobbyho jako přikrývku.
Někde dost blízko se tříštily o skály mořské vlny. Harry se zaposlouchal do jejich hukotu, zatímco ostatní se bavili o věcech, které ho absolutně nezajímaly, a rozhodovali, co dál. Dean odnesl zraněného Griphooka do domu a Fleur spěchala za nimi. Bill právě navrhoval, jak by měli skřítka pohřbít, a Harry s tím souhlasil, aniž by si doopravdy uvědomoval, jaké to byly návrhy. Když opět sklopil oči k drobnému tělíčku, vystřelila mu z jizvy palčivá bolest a jednou částí mysli vzdáleně sledoval - jako by se díval do opačného konce dlouhého dalekohledu -, jak Voldemort trestá všechny, které zanechali v Malfoyově sídle. Plál strašlivým vztekem, Harry truchlící nad skřítkovou smrtí jej však vnímal tlumeně, jen jako vzdálenou bouři zuřící daleko od něj, za širým mlčenlivým oceánem.
"Musím to udělat, jak se sluší a patří," zněla první, už zase plně vědomá Harryho slova. "Bez kouzlení. Máte tu někde rýč?"
A krátce nato se dal do práce, sám a vlastníma rukama kopal hrob na místě, které mu Bill ukázal mezi keři na opačném konci zahrádky. Vrážel rýč do země s jakousi zarytou zuřivostí, plně se oddával manuální práci a vychutnával dřinu nepodpořenou kouzly, protože každou kapku potu a každý puchýř považoval za dar skřítkovi, který jim všem zachránil život.
Jizva ho pálila, byl ale pánem vlastní bolesti. Cítil ji a zároveň ji odsouval někam mimo sebe. Konečně se mu dařilo ovládat vlastní mysl, dařilo se mu ji uzavřít před Voldemortem přesně tak, jak si Brumbál přál, aby se to naučil od Snapea. Stejně tak, jako se Voldemortovi nepodařilo zmocnit se Harryho mysli, když ho stravoval žal nad Siriusovou smrtí, nedokázaly si k němu černokněžníkovy myšlenky najít cestu ani teď, kdy oplakával Dobbyho. Žal byl zjevně tím, co bylo silnější než Voldemort… i když Brumbál by nepochybně tvrdil, že je to láska…
Harry kopal a kopal, hloubil v tvrdé prochladlé zemi stále hlubší jámu, utápěl smutek v potu a nevpouštěl si do těla bolest z jizvy. V tmě tmoucí, v níž mu nedělalo společnost nic kromě vlastního dechu a rozvlněného moře, se k němu vracely vzpomínky na všechno, co se stalo u Malfoyových, vybavovalo se mu všechno, co slyšel, a z té tmy tmoucí pomalu vykvetlo pochopení…
Pravidelný rytmus rukou jako by udával takt i myšlenkám, jež se mu honily hlavou. Relikvie… viteály… relikvie… viteály… Ta nepřirozená utkvělá touha v něm však už nehořela. Její plamen zadusil pocit ztráty a strachu. Připadal si, jako by ho někdo políčkem probral ze spánku.
Stále hlouběji se nořil do vykopaného hrobu a uvědomil si, kde Voldemort dnes v noci byl, věděl, koho to v nejvyšší cele Nurmengardu zabil i proč ho zabil.
Vzpomínal také na Červíčka, který zemřel kvůli jedinému malému a podvědomému záchvěvu milosrdenství… Brumbál to předvídal… Co všechno ještě věděl?
Harry ztratil pojem o čase. Uvědomil si jen, že tma, jež ho obklopovala, ztratila něco ze své neprostupnosti, když se k němu opět připojili Ron s Deanem.
"Jak je Hermioně?"
"Už je to lepší," sdělil mu Ron. "Stará se o ni Fleur."
Pro případ, že by se ho ptali, proč prostě nevytvořil dokonalý hrob mávnutím hůlky, měl už Harry připravenou odpověď, vůbec ji ale nepotřeboval. Oba seskočili do vykopané jámy se svými rýči, a dokud jim nepřipadala dostatečně hluboká, mlčky společně pracovali.
Harry skřítka důkladněji zabalil do své bundy. Ron se posadil na okraj hrobu, zul si boty, stáhl si ponožky a obojí položil ke skřítkovým holým nohám. Dean vytáhl z kapsy vlněnou čepici, kterou Harry Dobbymu pečlivě nasadil na hlavu a přetáhl přes netopýří uši.
"Měli bychom mu zavřít oči."
Harry vůbec neslyšel, že k nim ve tmě došli i ostatní. Bill na sobě měl cestovní plášť a Fleur velkou bílou zástěru, z jejíž kapsy vykukovala nějaká láhev. Harry podle nálepky poznal, že je to kostirost. Hermiona byla zachumlaná do vypůjčeného županu, v obličeji byla bledá a na nohou se držela poněkud nejistě; Ron ji objal kolem pasu a podepřel ji, když k němu došla. Lenka, která se choulila v jednom z Fleuřiných kabátů, si dřepla, jemně položila prsty na skřítkova víčka a přetáhla mu je přes skelně vykulené oči.
"Tak," povzdechla si tiše. "Teď vypadá, jako by spal."
Harry uložil skřítka do hrobu, narovnal mu drobné údy tak, že se zdálo, jako by odpočíval, pak vylezl z jámy a naposledy se na malé tělíčko zadíval. Musel zburcovat všechny své síly, aby se nezhroutil, když si vzpomněl na Brumbálův pohřeb, na ty nekonečné řady zlatých židlí a na ministra kouzel, který seděl úplně vpředu, na vyzdvižení všeho, co Brumbál v životě vykonal, na majestátnost jeho bílé mramorové hrobky. Měl pocit, že Dobby by si zasloužil stejně velkolepý a důstojný pohřeb, a přitom tu skřítek ležel v neuměle vykopané díře uprostřed křoví.
"Myslím, že bychom měli něco říct," pípla Lenka. "Já začnu, smím?"
A zatímco se k ní stočily pohledy všech přítomných, oslovila mrtvého skřítka na dně hrobu.
"Hrozně moc ti děkuji, Dobby, že jsi mě zachránil z toho sklepení. Je strašně nespravedlivé, že jsi musel zemřít, když jsi byl tak dobrý a statečný. Nikdy nezapomenu, co jsi pro nás udělal. Doufám, že teď jsi šťastný."
Otočila se a tázavě pohlédla na Rona, který si odkašlal a chraptivě pronesl? "Jo… děkujeme, Dobby."
"Díky," zamumlal Dean.
Harry polkl.
"Sbohem, Dobby," vymáčkl ze sebe. Víc říct nedokázal, Lenka to už všechno řekla za něj. Bill zvedl hůlku, hromada vykopané zeminy vedle hrobu se vznesla do vzduchu, úhledně jámu zakryla a vytvořila na ní nízkou načervenalou mohylku.
"Nebude vám vadit, když tu ještě chvilku zůstanu?" zeptal se Harry ostatních.
Tiše zamumlali něco, čemu nerozuměl, a na zádech cítil jejich konejšivé poplácávání. Pak všichni tiše zamířili k domku a Harryho nechali u skřítkova hrobu samotného.
Rozhlédl se kolem: ležela tam spousta velkých, mořskou vodou ohlazených bílých kamenů, které sloužily k ohraničení květinových záhonů. Popadl jeden z největších a položil ho jako polštář nad místo, kde nyní spočívala Dobbyho hlava. Pak sáhl do kapsy pro hůlku.
Nahmatal v ní hned dvě. Úplně ztratil pojem o tom, co všechno se dělo, a nedokázal se upamatovat, komu tyhle dvě hůlky patřily. Jen matně si vzpomínal, že obě někomu vytrhl z ruky. Vybral si tu kratší, která mu pohodlněji seděla v ruce, a namířil ji na kámen.
Na jeho povrchu se podle Harryho tiše mumlaných pokynů začaly pomalu objevovat hluboké vyryté čáry. Věděl, že Hermiona by to udělala úhledněji a pravděpodobně i rychleji, chtěl ale to místo označit sám, stejně jako chtěl vlastnoručně vykopat hrob. Když se napřímil, byl do kamene vyrytý nápis:

Zde leží Dobby
svobodný skřítek

Ještě několik vteřin si svoje dílo kriticky prohlížel, pak se odvrátil a odcházel. Jizva ho stále trochu pobolívala a hlavu měl plnou věcí, které ho napadly, když stál na dně hrobu, myšlenek, které dostaly konkrétní podobu ve tmě a fascinovaly ho i děsily zároveň.
Když vešel do malé předsíňky, seděli všichni v obývacím pokoji a pozorně sledovali Billa, který jim něco vykládal. Místnost byla útulná, vymalovaná světlými barvami a v krbu jasně plápolal malý oheň rozžehnutý z naplaveného dřeva. Harry nechtěl nanosit na koberec bláto, takže zůstal stát ve dveřích a poslouchal.
"… štěstí, že byla Ginny na prázdniny doma. Být v Bradavicích, mohli ji sebrat dřív, než bychom se s ní stačili spojit. Takhle víme, že je i s ostatními v bezpečí."
Rozhlédl se kolem dokola a spatřil, že Harry stojí mezi dveřmi.
"Zařídil jsem, aby z Doupěte všichni okamžitě zmizeli," vysvětloval. "Přestěhoval jsem je k Muriel. Smrtijedi teď už vědí, že je Ron s tebou, takže se stoprocentně budou chtít mstít na rodině. Nemáš se zač omlouvat," zarazil Harryho, když si všiml výrazu v jeho obličeji. "Tak jako tak to byla jen otázka času, taťka to tvrdil už celé měsíce. Jsme totiž rodina těch největších krvezrádců na světě."
"Čím jsou chráněni?" zajímal se Harry.
"Fideliovým zaklínadlem. Strážcem tajemství je taťka. A tenhle náš domek je na tom stejně až na to, že tady jsem strážcem tajemství já. Ani jeden z nás nemůže chodit do práce, ale to je teď sotva náš největší problém. Jakmile se Ollivander a Griphook dostatečně pozdraví, přestěhujeme je také k Muriel. Tady nemáme moc místa, zatímco u Muriel je ho spousta. Griphookovy nohy už se začínají vzpamatovávat, Fleur mu dala kostirost, takže budou nejspíš oba schopní přepravy tak za hodinu nebo -"
"Ne," skočil mu do řeči Harry a Bill se zatvářil překvapeně. "Potřebuju, aby tu zůstali. Musím s nimi mluvit. Je to důležité."
Slyšel ve vlastním hlase autoritu, přesvědčení a rozhodnost, všechno to, co v něm vzklíčilo, když kopal Dobbymu hrob. Všichni se teď otočili k němu a v očích měli nechápavý údiv.
"Musím se umýt," sdělil Billovi a sjel pohledem na svoje ruce, stále ještě umazané blátem a Dobbyho krví. "Pak za nimi hned zajdu."
Odkráčel do malé kuchyňky a postavil se k dřezu pod oknem, z něhož byl výhled na moře. Zatímco si myl ruce, venku začalo svítat, obzor se barvil perleťově růžovou s nepatrným nádechem zlata a Harryho myšlenky se opět zatoulaly k tomu, o čem uvažoval v temné zahradě…
Dobby už jim nikdy nebude moci prozradit, kdo ho do sklepení k Malfoyovým poslal, Harry byl ale přesvědčen, že ví, co viděl. Z úlomku zrcátka na něj pronikavě pohlédlo modré oko a za okamžik přišla pomoc. V Bradavicích se vždy dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.
Harry si osušil ruce, ale předjitřní krásu za oknem ani nezřetelný hovor v obývacím pokoji nevnímal. Hleděl přes oceán kamsi do dáli a připadal si za dnešního svítání blíž - mnohem blíž než kdykoli dřív - k pochopení všeho.
V jizvě mu bez přestání pulzovala bolest a Harry věděl, že i Voldemort se blíží stejnému cíli. Všechno teď chápal, a zároveň nechápal vůbec nic. Instinkty mu napovídaly jednu věc, a mozek něco úplně jiného. Brumbál v Harryho hlavě se usmíval a prohlížel si ho přes špičky prstů, které měl sepjaté, jako by se modlil.
Poslal jste Ronovi ten zatemňovač. Rozuměl jste mu… umožnil jste mu, aby se vrátil…
A rozuměl jste i Červíčkovi… věděl jste, že někde hluboko v jeho nitru je špetka lítosti…
A jestli jste rozuměl jim… Co jste věděl o mně, Brumbále?
Je snad mým posláním vědět, ale nehledat? Věděl jste, jak pro mě bude něco takového těžké? Bylo právě to důvodem, že jste mi to tak zkomplikoval? Chtěl jste mi poskytnout čas, abych k tomu pochopení dospěl sám?
Harry stál absolutně nehybně s očima kalně zastřenýma a sledoval místo, kde nad obzor stoupal zářivě zlatý okraj oslepujícího slunce. Pak sklonil hlavu, pohlédl na své umyté ruce a na okamžik ho překvapilo, když zjistil, že v nich drží ručník. Odložil ho a vrátil se do předsíně. Sotvaže udělal pár kroků, pocítil, jak mu jizvou projela palčivá bolest, a před jeho vnitřním zrakem se bleskově, jako odraz letící vážky nad vodou, mihly obrysy budovy, kterou neobyčejně důvěrně znal.
U schodů stáli Bill a Fleur.
"Musím mluvit s Griphookem a s Ollivanderem," prohlásil Harry.
"To nejde," zavrtěla hlavou Fleur. "Budeš musset počkat, Arry. Jssou oba nemocní a vyčerrpaní…"
"Promiň," zarazil ji klidným hlasem, "ale tohle nepočká. Musím s nimi mluvit okamžitě. Soukromě… a s každým zvlášť. Je to naléhavé."
"Co se sakra děje, Harry?" chtěl vědět Bill. "Objevíte se tady s mrtvým domácím skřítkem a polomrtvým skřetem, Hermiona vypadá, jako by ji mučili, a Ron mi právě odmítl cokoli prozradit -"
"Nemůžeme vám říct, co děláme," prohlásil kategoricky Harry. "Jsi členem Řádu, Bille, takže víš, že nás Brumbál pověřil jistým posláním. Nesmíme o něm ale s nikým mluvit."
Fleur si popuzeně odfrkla, Bill se však na ni nepodíval, protože neodtrhl oči od Harryho. Z jeho hluboce zjizveného obličeje se nedalo moc vyčíst. "Tak dobrá," zahučel konečně. "S kým chceš začít?"
Harry zaváhal. Uvědomoval si, co všechno na jeho rozhodnutí závisí. Sotva zbýval ještě nějaký čas, musel se rozhodnout hned teď - viteály, nebo relikvie?
"S Griphookem," odpověděl. "Nejdřív si promluvím s Griphookem."
Srdce se mu rozbušilo, jako by běžel o závod a právě překonal nějakou obrovskou překážku.
"Tak pojď," vyzval ho Bill a začal stoupat po schodech nahoru.
Harry udělal několik kroků, ale pak se zastavil a ohlédl přes rameno.
"Vás dva k tomu budu taky potřebovat!" zavolal na Rona a Hermionu, kteří se krčili ve stínu dveří obývacího pokoje.
Oba teď vyšli na světlo s neobvyklým výrazem úlevy.
"Jak se cítíš?" zeptal se Harry Hermiony. "Byla jsi fantastická - vymyslet si takovou historku ve chvíli, kdy ti působila tak strašlivou bolest -"
Hermiona se chabě pousmála a Ron si ji jednou rukou přitiskl k sobě.
"Co teď budeme dělat, Harry?" zeptal se.
"Uvidíte. Pojďte."
Harry, Ron a Hermiona vyšli za Billem po příkrém schodišti na malé odpočívadlo. Z odpočívadla vedly troje dveře.
"Tudy," ukázal Bill a otevřel dveře svého a Fleuřina pokoje. I oni měli výhled na moře, teď za svítání bylo poseté zlatými skvrnami. Harry přešel k oknu, otočil se k té pozoruhodné scenérii zády, s rukama založenýma na prsou čekal a v jizvě mu škubalo. Hermiona se posadila do křesla u nočního stolku a Ron si přisedl na opěrku k ní.
Znovu se objevil Bill s malým skřetem v náručí a opatrně ho položil na postel. Griphook mu huhlavě poděkoval, Bill odešel a zavřel za sebou dveře.
"Omlouváme se, že jsme vás vytáhli z postele," začal Harry. "Co dělají nohy?"
"Bolí," odpověděl skřet, "ale už je to lepší."
Stále ještě v ruce svíral Nebelvírův meč a přejížděl po Harrym, Ronovi a Hermioně zvláštním pohledem - napůl vzdorovitým a napůl zvědavě zaujatým. Harry si všiml skřetovy sinalé pleti, dlouhých štíhlých prstů a černých očí. Krátké nohy, z nichž mu Fleur stáhla boty, měl špinavé. Byl větší než domácí skřítek, ne ale o mnoho, jeho šišatá hlava byla naopak mnohem větší než lidská.
"Asi se už nepamatujete -" začal Harry.
"- že jsem to byl právě já, kdo vás uvedl k vašemu trezoru, když jste poprvé přišel ke Gringottovým?" dořekl za něj Griphook. "Vzpomínám si, Harry Pottere. Jste velice slavný i mezi skřety."
Harry se skřetem si hleděli do očí a vzájemně se snažili něco z nich vyčíst. Harryho jizva stále pobolívala. Chtěl si tenhle rozhovor s Griphookem odbýt co nejrychleji, zároveň měl ale strach, aby něco neudělal špatně. Stále ještě uvažoval, jak svoji prosbu formulovat nejlépe, když skřet prolomil mlčení.
"Pohřbil jste toho skřítka," prohlásil nečekaně zahořklým tónem. "Viděl jsem to, díval jsem se na vás z okna vedlejší ložnice."
"Ano," přikývl Harry.
Skřet na něj úkosem pohlédl šikmýma černýma očima.
"Jste neobvyklý kouzelník, Harry Pottere."
"V čem jsem neobvyklý?" zeptal se Harry a mimoděk si promnul jizvu.
"Vykopal jste mu hrob."
"No a?"
Griphook neodpověděl. Harry z jeho slov usoudil, že mu posměšně dává najevo, že se zachoval jako mudla, bylo mu ale vcelku jedno, jestli Griphook se způsobem Dobbyho pohřbu souhlasí nebo ne. Sebral odhodlání k útoku.
"Musím se vás zeptat, Griphooku -"
"A také jste zachránil skřeta."
"Prosím?"
"Odnesl jste mě sem. Zachránil jste mi život."
"A co má být, předpokládám, že toho nelitujete?" opáčil poněkud netrpělivě Harry.
"Ne, Harry Pottere," ujistil ho Griphook a jedním prstem si přitom nakrucoval řídké černé vousy na bradě, "jste ale velice zvláštní kouzelník."
"Když myslíte," zabručel Harry. "Teď ale - potřebuji pomoc, Griphooku, a vy byste mi ji mohl poskytnout."
Skřet neučinil žádné povzbudivé gesto, jen na Harryho dál zamračeně a upřeně zíral, jako by nikoho jemu podobného v životě neviděl.
"Potřebuju se vloupat do jednoho trezoru u Gringottových."
Harry neměl původně v úmyslu říct to takhle otevřeně. Ta slova z něj vyletěla v okamžiku, kdy mu jizvou tvaru blesku projela další palčivá bolest a před očima se mu opět mihla silueta bradavického hradu. Neúprosně uzavřel svoji mysl, nejdřív se musel vypořádat s Griphookem. Ron a Hermiona na něj zírali, jako by zešílel.
"Harry -" hlesla Hermiona, Griphook ji ale nepustil ke slovu.
"Vloupat se do trezoru u Gringottových?" opakoval po Harrym a trochu se otřásl bolestí, když změnil polohu na posteli. "To je nemožné."
"Ne, není," odporoval mu Ron. "Někomu jinému už se to podařilo."
"Jo," přidal se Harry. "Právě toho dne, kdy jsme se spolu poprvé setkali, Griphooku. O mých narozeninách před sedmi lety."
"Ten trezor, o kterém mluvíte, byl tehdy prázdný," vyštěkl skřet a Harrymu bylo jasné, že byť už Griphook u Gringottových nepracuje, příčí se mu pomyšlení, že by někdo dokázal překonat jejich bezpečnostní opatření. "Byl jen minimálně zabezpečený."
"No, ten trezor, do kterého se my potřebujeme dostat, rozhodně není prázdný," ujistil ho Harry, "a řekl bych, že bude zabezpečený velice mocnými ochrannými kouzly. Patří totiž Lestrangeovým."
Viděl, jak si Hermiona s Ronem vyměnili užaslý pohled, řekl si ale, že na to, aby jim všechno vysvětlil, bude dost času, až získá Griphookovu odpověď.
"Nemáte šanci," prohlásil přesvědčeně Griphook. "Nemáte sebemenší šanci. - Vstup, cizinče, leč pamatuj: poklad, jenž nikdy nebyl tvůj…"
"- hledáš-li v našich sklepeních - Jo, já vím, vzpomínám si na to," ubezpečil ho Harry. "Jenže já se odtamtud nechystám odnést žádný poklad, nechci vzít nic, co by mi přineslo osobní prospěch. Jste schopen něčemu takovému uvěřit?"
Viděl, jak ho skřet zkoumavě pozoruje přimhouřenýma šikmýma očima, a jizva na čele ho opět zabolela. Nevšímal si jí a odmítal vzít na vědomí bolest i to, k čemu ho vybízela.
"Jestli někdy existoval kouzelník, kterému bych byl ochoten věřit, že neusiluje o osobní prospěch," ozval se konečně Griphook, "jste to vy, Harry Pottere. Skřetové ani domácí skřítci nejsou zvyklí ochraně ani úctě, jakou jste jim dnes v noci prokázal. Alespoň ze strany nositelů hůlek ne."
"Nositelů hůlek," opakoval po něm Harry. Byl to termín, který jeho uším zněl velice zvláštně. Jizva ho pálila, jak Voldemort zaměřil své myšlenky k severu, zatímco on sám se nemohl dočkat, až si promluví s Ollivanderem ve vedlejší ložnici.
"Právo nosit hůlku," vysvětloval tiše Griphook, "je už odedávna předmětem sporu mezi kouzelníky a skřety."
"Skřetové přece umějí kouzlit i bez hůlek," namítl Ron.
"To není podstatné! Kouzelníci se odmítají s ostatními kouzelnými tvory podělit o tajemství hůlkové magie a upírají nám tak možnost dalšího posílení našich schopností!"
"Jenže skřetové taky nejsou ochotní podělit se o svoje kouzla a čáry," připomněl mu Ron. "Nechcete nás naučit vyrábět meče a zbroj tak, jak to umíte jen vy. Skřetové znají takové způsoby zpracování kovu, jaké čarodějové nikdy -"
"Na tom teď nezáleží," skočil mu do řeči Harry, který viděl, jak Griphookovi stoupá do tváří barva. "Tady nejde o boj kouzelníků proti skřetům ani kterýmkoli jiným kouzelným tvorům -"
Griphook se ošklivě zachechtal.
"Ale ano, přesně o to tady jde! Čím dál stoupá moc Pána smrti, tím víc se upevňuje nadřazené postavení vaší rasy nad tou mojí! Gringottovi se museli podvolit kouzelnické nadvládě, domácí skřítkové jsou masakrováni, a kdo z držitelů hůlek proti tomu protestuje?"
"My!" štěkla Hermiona. Napřímila se v křesle a v očích jí plál jasný oheň. "My protestujeme! A já jsem zrovna takový štvanec jako kterýkoli ze skřetů nebo domácích skřítků, Griphooku! Jsem mudlovská šmejdka!"
"Neříkej si -" zahučel Ron.
"Proč bych neměla?" odsekla Hermiona. "Jsem mudlovská šmejdka a jsem na to hrdá! Nemám v tomhle novém režimu o nic vyšší postavení než vy, Griphooku! Byla jsem to já, koho si tam u Malfoyových vybrali a koho mučili!"
Za řeči si odtáhla od krku límec županu a odhalila karmínovou tenkou řeznou ránu, kterou jí na krku udělala Belatrix.
"Víte, že to byl Harry, kdo dal Dobbymu svobodu?" dorážela na skřeta. "Víte, že se už léta zasazujeme za osvobození domácích skřítků?" (Ron se při těchto slovech na opěrce Hermionina křesla rozpačitě zavrtěl.) "Nemůžete si porážku Vy-víte-koho přát víc než my, Griphooku!"
Skřet si teď Hermionu prohlížel se stejným zvědavým zaujetím jako předtím Harryho.
"Co čekáte, že v trezoru Lestrangeových najdete?" zeptal se náhle. "Ten meč, který je tam uložený, je podvrh. Pravý meč je tady." Zadíval se jim jednomu po druhém do obličeje. "Řekl bych ale, že to už jste věděli i beze mne. Tam ve sklepení jste po mně chtěli, abych lhal."
"Jenže ten falešný meč není jediná věc, která je v tom trezoru uložená, že?" poznamenal Harry. "Neviděl jste náhodou i to další, co obsahuje?"
Srdce mu bušilo ještě zběsileji než kdy dřív. Potřeboval dvojnásobné úsilí k tomu, aby překonal bolest v jizvě.
Skřet si už zase obtáčel pramínky vousů kolem prstu.
"Mluvit o tajnostech Gringottových je proti našim morálním zásadám. Jsme strážci pohádkových pokladů. Naší povinností je střežit předměty, které nám byly svěřeny do úschovy a které jsou v mnoha případech dílem jen našich rukou."
Přejel prsty po meči a jeho černé oči přelétly od Harryho k Hermioně, k Ronovi a zase zpět.
"Tak mladí," povzdechl si konečně, "a bojujete proti tolika nepřátelům."
"Pomůžete nám?" zeptal se Harry. "Nepomůže-li nám někdo ze skřetů, nemáme šanci, že bude naše vloupání úspěšné. Jste naše jediná naděje."
"Musím… si to rozmyslet," odpověděl Griphook rozčilujícím tónem.
"Ale -" vyjel popuzeně Ron, Hermiona ho však umlčela šťouchnutím do žeber.
"Děkujeme," zabručel Harry.
Skřet přikývl velkou šišatou hlavou na znamení, že jeho díky přijímá, a protáhl si krátké nohy.
"Mám dojem," uvelebil se okázale na Billově a Fleuřině posteli, "že už mě ten kostirost dal úplně dohromady. Konečně snad budu schopen usnout. Omluvte mě…"
"Ano, samozřejmě," přikývl Harry, ještě než ale opustil ložnici, natáhl ruku a sebral Nebelvírův meč, který si skřet odložil vedle sebe. Griphook neprotestoval, když za sebou ale Harry zavíral dveře, měl pocit, že ve skřetových očích zahlédl záblesk nevole.
"Hajzlík jeden mrňavá," ulevil si šeptem Ron. "Těší ho, když nám takhle brnká na nervy."
"Harry," zašeptala Hermiona a odtáhla je oba ode dveří doprostřed dosud temného odpočívadla, "chceš snad říct, co si myslím, že tím chceš říct? Chceš snad říct, že je v trezoru Lestrangeových uložený jeden z viteálů?"
"Ano," přitakal Harry. "Belatrix byla k smrti vyděšená, když se domnívala, že jsme se tam dostali, byla strachy úplně bez sebe. Proč? Co myslela, že jsme tam viděli, o co jiného se bála, že jsme odtamtud mohli odnést? Něco, co jí nahánělo šílenou hrůzu při představě, že by se o tom Vy-víte-kdo dozvěděl."
"Já ale myslel, že hledáme místa, kde Vy-víte-kdo přebýval, místa, na kterých vykonal něco významného," namítl Ron a zatvářil se nechápavě. "Myslíš, že byl někdy v trezoru Lestrangeových?"
"Nevím ani, jestli vůbec někdy byl uvnitř Gringottovic banky," připustil Harry. "V mládí tam rozhodně žádné zlato uložené neměl, protože po nikom nic nezdědil. Určitě ale musel banku vidět zvenčí, hned když poprvé navštívil Příčnou ulici."
Harryho jizva bolestně pulzovala, Harry to ale ignoroval. Chtěl, aby Ron i Hermiona pochopili, jak se na tu záležitost s Gringottovými dívá, ještě než si půjdou popovídat s Ollivanderem.
"Myslím, že tehdy záviděl každému, kdo měl klíč k některému trezoru u Gringottových. Myslím, že se na ten klíč díval jako na skutečný symbol příslušnosti ke kouzelnickému světu. A nezapomínejte, že Belatrix i jejímu manželovi důvěřoval. Před svým pádem v nich měl ty nejoddanější služebníky, a když zmizel, oba po něm pátrali. Říkal to té noci, kdy se vrátil. Slyšel jsem ho to říkat."
Promnul si jizvu.
"Neřekl bych ale, že Belatrix prozradil, že jde o viteál. Luciusi Malfoyovi se také s pravdou o tom deníku nikdy nesvěřil. Pravděpodobně jí jen řekl, že je to nějaká nesmírně cenná věc, a požádal ji, aby ji uložila do svého trezoru. Hagrid říkal, že je to nejbezpečnější místo na světě, když si chceš něco spolehlivě uložit… až na Bradavice."
Když domluvil, zavrtěl Ron obdivně hlavou.
"Ty do něj vážně vidíš."
"Jen částečně," opravil ho Harry. "Částečně… škoda jen, že jsem aspoň stejně neviděl do Brumbála. No, uvidíme. Pojďte, jdeme za Ollivanderem."
Ron s Hermionou se tvářili zmateně, ale zaujatě, když mu šli v patách přes malé odpočívadlo, kde zaklepal na dveře proti Billově a Fleuřině ložnici.
"Dále!" vybídl je zevnitř slabý hlas.
Výrobce hůlek ležel na velké manželské posteli, odsunuté co nejdál od okna. Déle než rok ho drželi zavřeného ve sklepě a Harry věděl přinejmenším o jednom případu, kdy ho i mučili. Byl tak vyzáblý, že pod zažloutlou pletí obličeje se mu jasně rýsovaly vystupující kosti. Velké stříbrné oči jako by měl utopené hluboko v propadlých důlcích. Ruce, které ležely na pokrývce, mohly klidně patřit kostlivci. Harry se posadil na druhou, prázdnou postel k Ronovi a Hermioně. Vycházející slunce sem nesvítilo, z okna byl výhled na zahrádku na vrcholu skalního útesu a na čerstvě vykopaný hrob.
"Velice nerad vás vyrušuju, pane Ollivandere," omlouval se Harry.
"Drahý chlapče," odpověděl chabým hlasem Ollivander, "vždyť jste nás zachránili. Byl jsem přesvědčen, že v tom sklepení zemřeme. Nikdy… nikdy vám nebudu schopen… dostatečně poděkovat."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama