Na zlomek vteřiny zmizel Ritě Holoubkové úsměv ze rtů, okamžitě ho však nasadila znovu. Kvapně otevřela kabelku z krokodýlí kůže, vytáhla z ní svůj Bleskobrk a řekla: "A co kdybys mi poskytl rozhovor o Hagridovi, jak ho znáš ty, Harry? Jaký člověk se skrývá pod těmi svaly? Co je příčinou vašeho neuvěřitelného přátelství? Řekl bys, že ti svým způsobem nahrazuje otce?"
Hermiona se vymrštila se sklenicí máslového ležáku v ruce, jako by to byl granát.
"Vy ženská jedna příšerná," procedila skrze zaťaté zuby, "vy se nezastavíte před ničím, hlavně když máte o čem psát, a poslouží vám každý, že? Dokonce i Ludo Pytloun -"
"Sklapni, ty malá hloupá holko, a nemluv o věcech, kterým nerozumíš," usadila ji reportérka chladně a oči jí ztvrdly. "O Pytlounovi vím věci, ze kterých by ti vstávaly vlasy hrůzou na hlavě… Tedy ne že bys to potřebovala -" dodala, když se podívala na její rozježenou hřívu.
"Pojďme pryč," řekla Hermiona. "Pojďte - Harry, Rone…"
Odcházeli a spousta hostů se za nimi dívala. Harry se ode dveří ještě ohlédl: Ritin Bleskobrk svištěl dozadu dopředu po kusu pergamenu, položeném na stole.
"Příště půjde po tobě, Hermiono," řekl Ron tichým, ustaraným hlasem, když spěšně kráčeli ulicí pryč.
"Jen ať to zkusí!" vřískla Hermiona a třásla se vzteky. Já jí ukážu! Já že jsem malá hloupá holka? Tak tohle si s ní vyřídím - napřed Harry, pak Hagrid…"
"Prosím tě, jen se s Ritou Holoubkovou nepouštěj do žádných sporů," řekl Ron nervózně. "To myslím vážně, Hermiono, něco proti tobě vyslídí -"
"Moji rodiče Denního věštce nečtou, takže se kvůli ní schovávat nezačnu!" řekla Hermiona a přidala do kroku, až jí Harry s Ronem skoro nestačili. Harry ji naposledy viděl takhle rozčilenou, když uhodila Draca Malfoye do tváře. "A Hagrid už se dál schovávat nebude! Vůbec neměl připustit, aby ho taková napodobenina člověka vyvedla z míry! Pojďte!"
Dala se do běhu a celou cestu se držela v čele, proběhla branami s okřídlenými kanci a po školních pozemcích zamířila vzhůru k Hagridově boudě.
Záclony měl pořád zatažené, a když se přiblížili víc, slyšeli, jak se Tesák rozštěkal.
"Hagride!" křikla Hermiona a zabušila na vchodové dveře. "Hagride, nech už toho! My víme, že jsi doma! Do toho nikomu nic není, jestli tvá máma byla obryně, slyšíš? Nenech tu hnusnou ženskou Holoubkovou, aby tě takhle deptala! Vylez ven, Hagride, vždyť jsi -"
Dveře se otevřely. Hermiona vyhrkla "No koneč…" a vzápětí zmlkla, protože se ocitla tváří v tvář nikoli Hagridovi, nýbrž Albusovi Brumbálovi.
"Dobré odpoledne," popřál jim vlídně a usmíval se.
"My - ehm - my jsme přišli za Hagridem," vypravila ze sebe Hermiona přiškrceně.
"To předpokládám," přikývl Brumbál a v očích mu zablýskaly jiskřičky. "Proč nejdete dál?"
"Och… hm… ano, jistě," špitla Hermiona.
A tak všichni tři vstoupili. Jakmile Harry překročil práh. Tesák se na něho vrhl, zběsile štěkal a pokoušel se olíznout mu uši. Harry ho odstrčil a rozhlédl se.
Hagrid seděl u stolu, na kterém stály dva obrovské hrnky čaje. Vypadal hrozně: tvář samá skvrna, oči napuchlé, a co se týkalo vlasů, místo aby se je pokoušel hladce učesat, vypadaly jako paruka z pokroucených drátů.
"Ahoj, Hagride," řekl Harry.
Obr zvedl hlavu.
"Hoj," odpověděl chraplavě.
"Nejspíš by nám přišlo vhod ještě trochu čaje," mínil Brumbál. Zavřel za trojicí dveře, vytáhl hůlku, zatočil s ní a vzápětí zakroužil vzduchem podnos s čajem a s mísou sušenek. Brumbál ho hůlkou dopravil na stůl a všichni se posadili. Po chvíli ticha se Brumbál zeptal: Jestlipak jsi slyšel, co křičela slečna Grangerová, Hagride?"
Hermiona se mírně začervenala, ale Brumbál se na ni usmál a pokračoval: "Hermiona, Harry a Ron se k tobě očividně hlásí dál, podle toho, jak se pokoušeli vyrazit dveře."
"Samozřejmě že se k tobě hlásíme!" řekl Harry a upřeně se na Hagrida podíval. "Přece bys nevěřil, že když si ta kráva Holoubková - promiňte, pane profesore," dodal honem a sklouzl očima na Brumbála.
"Dočasně jsem ohluchl, nemám tušení, co jsi říkal, Harry," Brumbál točil palci a zíral do stropu.
"Ehm - dobrá," pokračoval Harry rozpačitě. "Chtěl jsem jen říct - Hagride, jak sis mohl myslet, že bychom brali vážně, co ta - ta ženská - o tobě napsala?"
Z Hagridových očí černých jako švábi se vykutálely dvě veliké slzy a zvolna mu skanuly do rozcuchaných vousů.
"Tady máš živoucí důkaz toho, o čem jsem mluvil, Hagride," ozval se Brumbál a zíral do stropu dál. "Ukázal jsem ti dopisy od spousty rodičů, kteří se na tebe pamatují, kdy jako děti sami chodili do Bradavic, a kteří mi píšou velice jasně, že kdybych tě vyhodil, řeknou si k tomu svoje -"
"Ale všichni ne," zachraplal Hagrid. "Všichni si to nepřejou, abych tu zvostal."
"Tak počkej, Hagride. Jestli si myslíš, že musíš být oblíbený u všech bez výjimky, obávám se, že tu budeš takhle sedět ještě hodně dlouho," řekl Brumbál a přísně na něj pohlédl přes své půlměsícové brýle. "Od té doby, co jsem tu ředitelem, neminul jediný týden, aby nepřiletěla aspoň jedna sova se stížností, jak tu školu vedu. A co mám dělat? Zatarasit se u sebe v ředitelně a nechtít s nikým mluvit?"
"Jenže - jenže vy nejste polovobr!" zaskřehotal Hagrid.
"Tak se, Hagride, podívej, jaké příbuzné mám já!" namítl Harry vztekle. "Podívej se na Dursleyovy!"
"Teď jsi to vystihl, Harry," přisvědčil Brumbál. "Jen tak mimochodem - proti mému vlastnímu bratrovi Aberforthovi vedli kárné řízení kvůli tomu, že nepatřičně kouzlil s nějakou kozou. Všechno to bylo v novinách - začal se snad Aberforth skrývat? Ani ho to nenapadlo! Chodil s hlavou vztyčenou a dělal si své jako obvykle! Samozřejmě si nejsem úplně jistý, že umí číst, takže to od něj možná nebyla statečnost…"
"Vrať se a pojď zase učit, Hagride," domlouvala mu Hermiona rozvážně. "Vrať se, prosím, opravdu nám chybíš."
Hagrid naprázdno polkl. Po tvářích mu kanuly další slzy a stékaly mu do rozcuchaných vousů. Brumbál vstal.
"Tvé odstoupení odmítám, Hagride, a očekávám, že v pondělí začneš znovu učit," řekl. "Sejdeme se u snídaně o půl deváté ve Velké síni. Žádné výmluvy. Přeji vám všem hezké odpoledne."
Poté podrbal Tesáka za ušima a odešel. Když se za ním zavřely dveře, Hagrid složil hlavu do dlaní, velikých jako víka od popelnic, a začal hlasitě vzlykat. Hermiona ho bez přestání hladila po rameni, až konečně vzhlédl, oči úplně rudé, a řekl: "Brumbál je velkej člověk… vopravdu velkej…"
"Aby ne," přisvědčil Ron. "Můžu si vzít sušenku, Hagride?"
"Vem si, kolik chceš," vybídl ho obr a otíral si oči hřbetem ruky. "A má samozřejmě pravdu - vy všichni máte pravdu… choval jsem se jako hlupák… můj nebohej taťka by se za mě styděl, že jsem se takhle choval…" Po tváři mu už zase tekly slzy, ale teď si je setřel o dost rozhodněji a řekl: "Vobrázek mýho taťky jsem vám eště nikdy neukazoval, viďte? Koukněte se…"
Vstal, došel k prádelníku, otevřel zásuvku a vytáhl z ní fotografii maličkého kouzelníka, který měl stejně černé oči s vějíři vrásek jako on a zářivě se usmíval, jak seděl Hagridovi na rameni. Hagrid byl dobrých sedm či osm stop vysoký soudě podle jabloně, vedle níž stál, obličej však měl bezvousý, mladý, kulatý a hladký - mohlo mu být nanejvýš jedenáct.
"To je focený, když mě přijali do Bradavic," vysvětlil Hagrid skřehotavě. "Táta z toho byl úplně naměkko… měl strach, že ze mě žádnej kouzelník nebude, kvůli mámě… ale vzali mě. Sice když přišlo na kouzla, žádnej velkej machr jsem nebyl… aspoň se ale nedožil toho, že mě vyloučili. Umřel, když jsem byl v druhým ročníku…
To Brumbál mně pak pomoh, když taťka vodešel. Dal mně místo hajnýho… von totiž lidem důvěřuje. A je vochotnej zkusit to s nima eště jednou… tím se právě liší vod jinejch ředitelů. Přijme do Bradavic každýho, když má nadání. Ví, že z nich můžou bejt výborný kouzelníci, i když jejich rodiny nejsou… jak bych to řek… nejsou tak vážený. Jenže některý lidi to nechápou. Některý vám to vždycky budou mít za zlý… a některý dokonce tvrděj, že maj jen veliký kosti, místo aby se dokázali postavit a říct - jsem takovej, jakej jsem, a nestydím se za to. ,Nikdy se za to nestyď,' říkával vždycky můj nebohej taťka. ,Najdou se takový, který ti to budou mít za zlý, ty ale nestojej za to, aby sis kvůli nim dělal těžkou hlavu.' A to měl pravdu. Choval jsem se jako pitomec. A kvůli ní si už těžkou hlavu dělat nebudu, to vám slibuju. Veliký kosti… já jí dám veliký kosti!"
Harry, Ron i Hermiona se na sebe nervózně podívali. Harry by raději vyvedl na procházku padesát třaskavých skvorejšů, než aby se Hagridovi přiznal, že vyslechl jeho rozhovor s madame Maxime, Hagrid však mluvil dál a zřejmě si neuvědomoval, že vyslovil něco podivného.
"Víš, Harry," vzhlédl od fotografie svého otce a oči se mu najednou rozzářily, "když jsme se potkali poprvý, připomněl jsi mně tak trochu mě samotnýho. Mamka i taťka vobá po smrti, a ty sis říkal, že se do Bradavic možná ani nehodíš, pamatuješ? Nebyl sis jistej, esli na to vopravdu máš… a teď se na sebe podívej, Harry! Šampión za naši školu!"
Ještě chvilku se na Harryho díval a pak velice vážně řekl: "Víš, co by mně udělalo vopravdickou radost, Harry? Kdybys vyhrál. Z toho bych měl vopravdickou radost. To by jim všem ukázalo… že nemusíš bejt z čistokrevný kouzelnický rodiny, abys vyhrál. Nemusíš se stydět za to, že jseš takovej, jakej jseš. Ukázalo by jim to, že pravdu nemaj voni, ale Brumbál, když přijímá každýho, pokud umí dělat kouzla. Jak jseš na tom s tím vejcem, Harry?"
"Prima," odpověděl Harry. "Fakt prima."
Na Hagridově zbědovaném obličeji se objevil široký, vodnatý úsměv. "To rád slyším, hochu.,. Ty jim ukážeš, Harry, ty jim to ukážeš! Porazíš je všechny."
Jenže lhát Hagridovi nebylo totéž jako lhát někomu jinému. Když se pak s Hermionou a Ronem vracel k večeru na hrad, myslel na onen blažený výraz v jeho zarostlém obličeji, když si představoval, že jeho oblíbenec Harry v turnaji zvítězí. Vejce, kterému nerozuměl, ho toho večera tolik tížilo na svědomí, že když si lehal do postele, definitivně se rozhodl - je čas odhodit pýchu stranou a zjistit, jestli na té Cedrikově radě něco je.