IN MEMORIAM
Harry krvácel. Levou rukou si přidržoval poraněnou pravici, tiše zaklel, ramenem strčil do dveří své ložnice a otevřel je. Ozvalo se křupnutí tříštícího se porcelánu - rozšlápl šálek vychladlého čaje, který stál přede dveřmi na podlaze.
"Co to -?"
Rozhlédl se, avšak na odpočívadle schodiště domu číslo čtyři v Zobí ulici nikdo nebyl. Domyslel se, že takhle si Dudley nejspíš představoval vychytrale nastraženou past. S krvácející pravou rukou zdviženou nad hlavu shrnul levačkou na hromádku střepy, posbíral je a hodil do beztak už přeplněného odpadkového koše za dveřmi ložnice. Pak rychle přeběhl do koupelny a strčil prst pod vodovodní kohoutek.
Bylo absolutně pitomé, nesmyslné a neuvěřitelně popuzující, že stále ještě zbývaly čtyři dny, kdy nesměl používat žádná kouzla… Na druhou stranu si ale musel přiznat, že s tou rozšklebenou ránou na prstu by si stejně neporadil. Nikdy se totiž nenaučil léčit různá poranění, a když o tom teď přemýšlel - zejména z hlediska svých bezprostředních plánů -, uvědomil si, že je to v jeho studiu čar a kouzel vážný nedostatek. Slíbil si v duchu, že v téhle věci požádá o pomoc Hermionu, utrhl velký kus toaletního papíru a setřel jím z podlahy většinu rozlitého čaje. Pak se vrátil do ložnice a zabouchl za sebou dveře.
Celé dopoledne strávil tím, že poprvé ode dne, kdy si před šesti lety sbalil věci do svého školního kufru, vyprázdnil jeho obsah. Na začátku každého školního roku totiž vždycky jen zběžně probral horní tři čtvrtiny, vyměnil nebo doplnil to, co potřeboval, a na dně ponechával vrstvu všemožné nepotřebné veteše - staré brky, sušené broučí oči, obnošené ponožky, jimž chyběla druhá do páru. Před několika minutami se do tohohle kompostu zabořil oběma rukama, pocítil v pravém prsteníku bodavou bolest, a když ruku vytáhl, valila se mu z prstu proudem krev.
Tentokrát už si dával o něco větší pozor. Znovu přiklekl ke kufru a opatrně šmátral po dně. Vytáhl starý odznak, na kterém dosud chabě blikaly střídavé nápisy Podporujte Cedrika Diggoryho a Potter je hnusák, otlučený a odřený lotroskop a zlatý medailonek, v němž byla ukryta zpráva podepsaná iniciálami R. A. B., až konečně nahmatal ostrý střep, o který se poranil. Okamžitě poznal, co je zač. Byl to pět centimetrů dlouhý úlomek kouzelného zrcátka, které mu věnoval jeho mrtvý kmotr Sirius. Harry střípek odložil stranou, obezřetně prohmatával dno kufru a hledal další kousky, z posledního kmotrova daru ale nezbývalo nic víc než skleněná drť, jíž byla nejspodnější vrstva haraburdí v kufru prosypaná jako lesklými flitry.
Harry se narovnal, posadil se na podlahu a zadíval se do zubatého střípku, o který se řízl. Neviděl v něm však nic kromě odrazu svého jasně zeleného oka. Odložil úlomek na ranní vydání Denního věštce, které dosud nepřečtené leželo na posteli, pokusil se potlačit náhlý příval hořkých vzpomínek, bodavé lítosti a smutné touhy, kterou v něm nalezené rozbité zrcátko vyvolalo, a odhodlaně se pustil do vyklizení zbývajícího harampádí v kufru.
Trvalo mu celou další hodinu, než kufr úplně vyprázdnil. Vyhodil všechno, co už mu nebylo k ničemu, a zbytek roztřídil na hromádky podle toho, co v budoucnosti bude nebo nebude potřebovat, jak se domníval. Školní a famfrpálový hábit, kotlík, pergamen, brky a většinu učebnic naskládal do kouta, kde je hodlal zanechat. Chviličku uvažoval o tom, co s nimi asi teta a strýc udělají, a napadlo ho, že to všechno nejspíš někdy za hluboké noci spálí, jako by to byly předměty doličné, svědčící o nějakém strašlivém zločinu. Mudlovské oblečení, neviditelný plášť, soupravu pro přípravu lektvarů, několik knih, album s fotografiemi, které mu kdysi dávno věnoval Hagrid, svazek dopisů a hůlku si už dřív zabalil do starého batohu.
V jeho přední kapse měl zastrčený Pobertův plánek a medailonek se zprávou podepsanou R. A. B. Medailonek si toto čestné místo nevysloužil svou cenou - měřeno obvyklými hledisky byl doslova bezcenný -, ale spíše cenou, kterou bylo nutné zaplatit za jeho získání.
Poslední, co ještě zbývalo, byl vysoký štos novin na psacím stole vedle klece se sněžnou sovou Hedvikou; na každý den, který Harry letos v létě strávil v Zobí ulici, připadalo jedno číslo.
Harry se zvedl z podlahy, protáhl se a přešel ke stolu. Hedvika se ani nehnula, když se začal hromádkou novin probírat a jedno číslo po druhém házel na kupu k vyhození. Buď spala, nebo možná jen spánek předstírala. Zlobila se na Harryho, protože ji v posledních dnech pouštěl z klece vždy jen na kratičkou chvíli.
Když se propracoval hromadou novin skoro až dolů, zpomalil a hledal jedno konkrétní číslo, o němž věděl, že přišlo krátce poté, co se na léto vrátil do Zobí ulice. Vzpomínal si, že v něm tehdy četl stručnou zmínku o rezignaci Charity Burbageové, profesorky studia mudlů v Bradavicích. Konečně ho objevil. Našel desátou stránku, posadil se na židli u psacího stolu a ještě jednou si článek přečetl.
Vzpomínka na Albuse Brumbála
(Elfias Dóže)
S Albusem Brumbálem jsem se seznámil v jedenácti letech, prvního dne po příjezdu do Bradavic.
Tím, co nás svedlo dohromady, byla nepochybně skutečnost, že jsme si oba připadali, jako bychom nepatřili mezi ostatní studenty. Já sám jsem krátce před nástupem do školy ochořel dračími spalničkami, a přestože se ode mne už spolužáci nemohli nakazit, poďobané tváře a nazelenalá pleť je příliš nelákaly k tomu, aby se se mnou družili. Albus zase do Bradavic přijel zatížený břemenem nežádoucí popularity. Uplynul sotva rok ode dne, kdy byl jeho otec Percival odsouzen za brutální a v tisku rozsáhle komentovaný útok na tři mladé mudly.
Albus se nikdy nepokoušel popírat, že se jeho otec (který později zemřel v Azkabanu) zmíněného zločinu skutečně dopustil. Když jsem konečně sebral dost odvahy a zeptal jsem se ho na to, ujistil mě naopak, že si je otcovy viny dobře vědom. Jinak ovšem o té smutné záležitosti odmítal mluvit, přestože se ho na ni mnozí lidé vyptávali. Našli se mezi nimi dokonce i takoví, kteří čin Brumbálova otce zjevně schvalovali a předpokládali, že i on sám chová vůči mudlům nenávist. Hluboce se však mýlili: jak mohl dosvědčit každý, kdo ho znal, neprojevil Albus nikdy sebemenší protimudlovské sklony. Důsledným úsilím, s nímž se zastával mudlovských práv, si naopak v následujících letech nadělal četné nepřátele.
Po pouhých několika měsících ovšem Albusova vlastní sláva začala zastiňovat otcovu neblahou proslulost. Koncem prvního ročníku už ho nikdo neznal jako syna známého nepřítele mudlů, ale pouze a výhradně jako nejbrilantnějšího studenta, jaký kdy navštěvoval bradavickou školu. Ti z nás, jimž se dostalo té cti, že patřili k jeho přátelům, těžili z jeho příkladu, vůbec už nemluvě o pomoci a povzbuzení, které vždy rozdával hojnou měrou. V pozdějších letech se mi svěřil, že si byl už tehdy vědom, že mu nej větší potěšení přináší možnost učit druhé.
Nejenže získal všechny významné ceny, které škola vypisovala, ale brzy vedl pravidelnou korespondenci s nejproslavenějšími kouzelnickými osobnostmi tehdejší doby, mezi jinými i s proslulým alchymistou Nicolasem Flamelem, s uznávanou historičkou Batyldou Bagshotovou a s teoretikem kouzel Adalbertem Wafflingem. Několik jeho pojednání bylo zveřejněno v takových učených publikacích, jako jsou Moderní přeměňování, Zapeklitá zaklínadla či Lekce z lektvarů. Zdálo se jisté, že ho čeká raketová kariéra, a jedinou otázkou zůstávalo, kdy se stane ministrem kouzel. Přestože se v pozdějších letech často předpovídalo, že mu tato funkce bude určitě svěřena, sám Brumbál nikdy ministerské ambice neměl.
Tři roky poté, co jsme společně přišli do Bradavic, se ve škole objevil i Albusův bratr Aberforth. Nebyli si vůbec podobní; Aberforth si nikdy neliboval v knihách a spory řešil raději soubojem než diskuzí a logickými argumenty. Bylo by ovšem naprosto nesprávné připojovat se k lidem, kteří tvrdí, že mezi oběma bratry nepanovaly přátelské vztahy. Vycházeli spolu tak dobře, jak to jen mezi dvěma natolik rozdílnými chlapci bylo možné. Aberforthovi je ovšem třeba spravedlivě přiznat, že život v Albusově stínu pro něj určitě nebyl ničím příliš radostným. Být ve společnosti někoho, kdo vás neustále ve všech směrech převyšuje, bylo z profesního hlediska rizikem i pro mne jako jeho přítele, a pro bratra to nepochybně nebylo o nic příjemnější.
Když jsme s Albusem ukončili studium v Bradavicích, měli jsme v úmyslu vypravit se na tehdy tradiční cestu po světě, navštívit a pozorovat zahraniční kouzelníky a teprve po návratu jít každý za vlastní kariérou. Tyto plány však zhatila tragédie. Doslova v předvečer našeho odjezdu zemřela Albusova matka Kendra a Albus se tak stal hlavou a jediným živitelem rodiny. Odložil jsem svůj odjezd, abych se mohl zúčastnit Kendřina pohřbu, a pak jsem do světa vyrazil sám.
V situaci, kdy se Albus musel starat o mladšího bratra a sestru, jimž po rodičích zbylo jen velmi málo zlata, absolutně nepřipadalo v úvahu, že by mě mohl doprovázet.
V tomto období jsme spolu byli nejméně v kontaktu. Psal jsem Albusovi a možná s poněkud nemístným nadšením jsem mu líčil úžasné zážitky ze svých cest počínaje tím, jak jsem v Řecku jen stěží unikl chimérám, až po pokusy egyptských alchymistů. Z dopisů, které mi psal on, jsem se dozvěděl jen málo o jeho každodenním životě, domníval jsem se ale, že pro tak skvělého kouzelníka musí být zoufale nudný. Zaujat vlastními zážitky jsem se až ke konci svého ročního putování s hrůzou dozvěděl, že Brumbálovu rodinu postihla další tragédie: zemřela jeho sestra Ariana.
Přestože Ariana trpěla dlouhou a vleklou nemocí, tato rána, která přišla tak brzo po matčině smrti, oba bratry hluboce šokovala. Všichni Albusovi nejbližší přátelé - a já mám to štěstí, že jsem se mezi ně mohl počítat - se shodují v tom, že Arianina smrt spolu s Albusovým přesvědčením (byť absolutně neopodstatněným), že je za ni osobně zodpovědný, poznamenala celý jeho další život.
Když jsem se vrátil domů, našel jsem mladého muže, který prošel utrpením, jaké by zlomilo i mnohem staršího člověka. Albus byl rezervovanější než dřív a ztratil značnou část svého optimismu. Jeho strádání navíc prohlubovala i skutečnost, že místo aby Arianina smrt vedla k upevnění sounáležitosti mezi ním a Aberforthem, zavinila naopak jejich odcizení.
(To časem přešlo; v pozdějších letech znovu navázali ne-li úzký bratrský vztah, pak přinejmenším vztah srdečného přátelství.) Od té doby však Albus jen zřídkakdy mluvil o rodičích či o Arianě a jeho přátelé se naučili nezmiňovat se o nich vůbec.
Jiné brky jsou povolanější k tomu, aby popsaly triumfy následujících let. Brumbálovy nesčetné příspěvky do pokladnice kouzelnických znalostí, k nimž patří například objev dvanácti způsobů použití dračí krve, přinesou prospěch mnoha budoucím generacím, stejně jako moudrost, již projevil v četných případech svých rozhodnutí ve funkci Nejvyššího divotvorce ve Starostolci. Dodnes se tvrdí, že žádný kouzelnický souboj se nevyrovná tomu, který Brumbál roku 1945 svedl s Grindelwaldem. Očití svědkové popsal i hrůzu a posvátný úžas, který cítili, když sledovali bitvu těchto dvou pozoruhodných čarodějů. Brumbálovo vítězství a jeho důsledky pro celý kouzelnický svět se považují za historický mezník v dějinách čar a kouzel, srovnatelný s vyhlášením Mezinárodního zákoníku pro utajení kouzel či s pádem Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit.
Albus Brumbál nikdy netrpěl pýchou či marnivostí; dokázal v každém člověku, byť zdánlivě jakkoli bezvýznamném či ubohém, najít něco dobrého a cenného a jsem přesvědčen, že ztráty, jež v raném věku utrpěl, v něm pomohly vypěstovat velikou lidskost a schopnost soucitu. Jeho přátelství mi bude chybět víc, než jsem schopen vyjádřit, moje ztráta však není ničím v porovnání s tím, co ztratil kouzelnický svět. O tom, že byl nejpodnětnějším a nejoblíbenějším ze všech bradavických ředitelů, není vůbec sporu. Zemřel stejně, jako žil: neustále usiloval o nastolení většího dobra a do své poslední hodinky byl stejně ochoten podat pomocnou ruku malému chlapci s dračími spalničkami jako toho dne, kdy jsem ho poznal.
Harry dočetl, dál měl ale oči upřené na fotografii, která smuteční oznámení doprovázela. Brumbál měl ve tváři dobře známý laskavý úsměv, jak se ale díval přes obroučky svých brýlí ve tvaru půlměsíce, vzbuzoval i na novinovém snímku dojem, že Harryho, jehož žal se mísil s pocitem zahanbení, prosvěcuje rentgenovými paprsky.
Harry se domníval, že Brumbála poměrně dobře znal, když si ale přečetl uvedený nekrolog, byl nucen přiznat, že o něm nevěděl skoro vůbec nic. Ani jedinkrát si ho nepředstavil v dětství či mládí - jako by se prostě objevil na světě už v té podobě, v jaké ho on sám poznal, úctyhodný, šedovlasý a starý. Představa Brumbála jako holobradého mladíka prostě nebyla normální; právě tak dobře by se mohl pokoušet představit si hloupou Hermionu nebo přátelsky naladěného třaskavého skvorejše.
Nikdy ho nenapadlo zeptat se Brumbála na něco z jeho minulosti. Bylo by mu to samotnému nepochybně připadalo divné či dokonce nezdvořilé, ale to, že Brumbál svedl onen legendární souboj s Grindelwaldem, bylo koneckonců všeobecně známo. A přesto Harrymu vůbec nepřišlo na mysl zeptat se, jaké to bylo, nebo se zajímat o některý z Brumbálových dalších slavných úspěchů. Ne, bavili se vždy jen o Harrym, o Harryho minulosti, o Harryho budoucnosti, o Harryho plánech… A tak měl teď pocit, byť byla jeho budoucnost nesmírně nebezpečná a nejistá, že promeškal nenahraditelné příležitosti, při nichž se mohl o Brumbálovi dozvědět něco víc. Měl ten dojem i přesto, že jediná osobní otázka, kterou kdy řediteli bradavické školy položil, byla zároveň jedinou, na niž mu pravděpodobně Brumbál neodpověděl zcela upřímně:
"Co vidíte vy, když se do toho zrcadla podíváte?"
"Já? Vidím sám sebe, jak držím v ruce tlusté vlněné ponožky."
Po několika minutách přemýšlení Harry nekrolog z Věštce vytrhl, pečlivě ho složil a zastrčil do prvního dílu Praktických obranných kouzel a jejich použití proti černé magii. Zbytek novin pak odhodil na hromadu odpadků a otočil se čelem do ložnice. Jediné, co ještě nebylo na svém místě, bylo poslední číslo Denního věštce, které dosud leželo na posteli, a střípek rozbitého zrcátka na něm.
Harry přešel k posteli, odsunul zrcadlový úlomek stranou a rozevřel noviny. Když si po ránu vzal stočené noviny od poštovní sovy, jen letmo pohlédl na hlavní titulek a pak Věštce odhodil, protože se v něm nepsalo nic o Voldemortovi. Harry si byl naprosto jistý, že ministerstvo na Věštce tlačí a nutí ho, aby zprávy o Voldemortovi zamlčoval. Teprve teď si tedy všiml, co mu ráno uniklo.
Přes celou spodní polovinu titulní strany se táhl o něco menší titulek, pod nímž byla fotografie Brumbála, který někam chvátal s utrápeným výrazem v obličeji:
Brumbál - konečně pravda?
Již příští týden vychází šokující příběh pokryteckého génia, který je mnohými považován za největšího kouzelníka své generace. Rita Holoubková tak strhává oblíbenou masku rozvážné stříbrovousé moudrosti a odhaluje narušené dětství, zákony nerespektující mládí, celoživotní zášť a provinilá tajemství, která si Brumbál odnesl do hrobu. PROČ se muž, kterému předpovídali ministerskou budoucnost, spokojil s funkcí pouhého ředitele školy? CO bylo skutečným cílem tajné organizace známé pod názvem Fénixův řád? JAKÉ byly skutečné okolnosti Brumbálovy smrti?
Odpovědi na tyto a mnohé další otázky hledá v novém senzačním životopise nazvaném Život a lži Albuse Brumbála Rita Holoubková. Exkluzivní rozhovor s ní přináší Betty Braithwaiteová na straně 13.
Harry noviny spěšně rozevřel a nalistoval třináctou stránku. Článku vévodila fotografie, z níž na něj hleděl další známý obličej: žena v brýlích posázených drahokamy, s umně vyčesanými kadeřavými plavými vlasy a se zuby vyceněnými ve výrazu, který zjevně považovala za svůdný úsměv, na něj přátelsky mávala prsty. Harry potlačil nechuť, již v něm její tvář vyvolávala, a četl dál.
V osobním styku je Rita Holoubková mnohem příjemnější a milejší osobou, než by mohly naznačovat portréty vykreslované jejím proslaveným nelítostným brkem. Vítá mě ve vstupní hale svého útulného domku a vede mě rovnou do kuchyně, kde už čeká šálek čaje, kousek domácího moučníku a samozřejmě i překypující porce nejčerstvějších novinek.
"No samozřejmě, Brumbál je snem každého životopisce," tvrdí Holoubková. "Takový dlouhý a naplněný život! Nepochybuji o tom, že moje kniha bude jen první z hodně dlouhé řady."
Holoubková si se svým dílem doopravdy pospíšila. Knihu o rozsahu devíti set stran dokončila za pouhé čtyři týdny od Brumbálovy nevyjasněné smrti letos v červnu. Ptám se, jak se jí podařilo zvládnout to tak úžasně rychle.
"Víte, když někdo píše do novin tak dlouho jako já, stává se pro něj práce v krkolomných termínech druhou přirozeností. Bylo mi jasné, že kouzelnický svět bude požadovat Brumbálův příběh od A do Z, a chtěla jsem být první, kdo tuto poptávku uspokojí."
Zmiňuji se o nedávném široce publikovaném komentáři Elfiase Dóžete, zvláštního poradce Starostolce a dlouholetého přítele Albuse Brumbála, který se nechal slyšet, že "kniha Holoubkové obsahuje méně skutečných faktů než karty v čokoládových žabkách".
Holoubková pohodí hlavou a rozesměje se.
"Drahoušek Dóžínek! Vzpomínám, jak jsem s tím dobrákem před pár lety dělala interview o právech vodních lidí. Byl úplně mimo, evidentně měl dojem, že sedíme na dně Windermerského jezera, a neustále mě vybízel, abych dávala pozor na pstruhy."
A přece se k obviněním z nepřesnosti, která Elfias Dóže vznesl, přidávají četní další lidé. Skutečně se Holoubková domnívá, že jí čtyři krátké týdny stačily k tomu, aby si udělala ucelenou představu o Brumbálově dlouhém a neobyčejném životě?
"Ach můj bože," rozzáří se Holoubková a přátelsky mě klepne přes ruku, "víte přece právě tak dobře jako já, kolik informací lze získat, máte-li váček plný zlatých galeonů, nespokojíte se s odmítavou odpovědí a jste vyzbrojená ostře ořezaným rychlobrkem! Lidé se ostatně sami předháněli v tom, kdo na Brumbála vysype víc špíny. Ne všichni ho totiž považovali za tak báječného člověka - přišlápl prsty obrovské spoustě důležitých osobností. Staroušek Dóžínek si ale ty své povýšené komentáře může odpustit, protože jsem získala přístup ke zdroji, za který by většina novinářů ochotně vyměnila vlastní hůlku, ke zdroji, který dosud nikdy veřejně nepromluvil a který byl Brumbálovi velice blízký v nejbouřlivějších a nanejvýš znepokojivých dobách jeho mládí."
Publicita, která doprovází přípravu vydání knihy Rity Holoubkové, jednoznačně naznačuje, že všechny ty, kdo věří, že Brumbál vedl zcela bezúhonný život, čekají mnohá šokující překvapení. Ptám se tedy, jaká jsou její nejsenzačnější odhalení.
"No tak, Betty, nechte toho, nemohu přece všechna překvapení prozradit dřív, než si knihu vůbec někdo koupí?" směje se Holoubková. "Mohu ale slíbit, že se každý, kdo dosud věří, že byl Brumbál čistý jak jeho bílý plnovous, dočká velice drsného vystřízlivění! Řekněme jen, že nikoho, kdo ho slyšel hřímat proti Vy-víte-komu, by určitě ani ve snu nenapadlo, že si sám v mládí zahrával s černou magií! A třebaže svá pozdější kouzelnická léta zasvětil hlásání tolerance, rozhodně nebyl v mladých letech vzorem snášenlivosti! Ano, Albus Brumbál měl pozoruhodně pochybnou minulost, i když pominu jeho neobyčejně podezřelou rodinu, jejíž existenci se tak usilovně snažil utajit."
Ptám se, jestli má Holoubková na mysli Brumbálova bratra Aberfortha, jehož počínání vyvolalo drobný skandál, když ho před patnácti lety Starostolec odsoudil za zneužívání čar a kouzel.
"Kdepak," směje se Holoubková, "Aberforth je jen na vrcholu té hromady hnoje. Ne, ne, mám na mysli něco mnohem horšího než jen bratra se sklony mazlit se s kozami, a dokonce horšího než otce mrzačícího mudly - jednoho ani druhého by ostatně Brumbál nemohl zatajit, protože je oba soudil Starostolec. Ne, mne zaujaly spíš jeho matka a sestra, a když jsem se jimi zabývala trochu důkladněji, narazila jsem na opravdové hnízdo smrdutých vajec - jak jsem ale říkala, na všechny podrobnosti si budete muset počkat a najdete je v kapitolách devět až dvanáct. Na tomto místě mohu jen říct, že není divu, že Brumbál nikdy nemluvil o tom, jak přišel ke svému přeraženému nosu."
Necháme-li stranou zakopaná rodinná tajemství, chce snad Holoubková popřít, že četné Brumbálovy kouzelnické objevy byly výsledkem jeho geniality?
"Rozhodně byl inteligentní," připouští, "přestože se dnes najde řada lidí, kteří pochybují, zda si zásluhy za všechny své údajné úspěchy připisoval po právu. Jak odhaluji v šestnácté kapitole, Ivor Dillonsby tvrdí, že osm způsobů využití dračí krve už měl objeveno, když si Brumbál "vypůjčil" jeho poznámky."
Důležitost některých Brumbálových činů ale jistě popřít nelze, odvažuji se namítnout. Co třeba jeho slavné vítězství nad Grindelwaldem?
"Ach ano, jsem ráda, že se zmiňujete právě o Grindelwaldovi," odpovídá Holoubková s provokativním úsměvem. "Obávám se, že lidé, jimž se při vzpomínce na Brumbálovo okázalé vítězství zamlží oči dojetím, by se měli připravit na bombu - přímo na bombu hnojůvku. To byla skutečně špinavá záležitost. Řeknu k tomu jen tolik, že by vůbec neměli být přesvědčeni o tom, že skutečně došlo k velkolepému a legendárnímu souboji. Až si lidé přečtou moji knihu, dospějí pravděpodobně k přesvědčení, že Grindelwald prostě na konci své hůlky vyčaroval bílý kapesník a bez odporu se vzdal?"
Holoubková odmítá na toto velezajímavé téma prozradit cokoli navíc, a přecházíme proto ke vztahu, který bude nepochybně její čtenáře zajímat víc než všechno ostatní.
"Ano, jistě," přikyvuje rázně, "vztahu mezi Potterem a Brumbálem jsem věnovala celou jednu kapitolu. Některé zdroje ho označují za nezdravý a jiné dokonce za hrozivý. Vaši čtenáři si opět budou muset koupit moji knihu, aby se dočetli o všem dopodrobna, není ale pochyb o tom, že se Brumbál o Pottera od samého začátku zajímal až nepřirozeně. Jestli to skutečně bylo v chlapcově nejlepším zájmu… no, to uvidíme. Rozhodně je veřejným tajemstvím, že měl Potter v pubertálním věku četné problémy."
Ptám se, zda Holoubková nadále zůstává v kontaktu s Harrym Potterem, s nímž v loňském roce udělala svůj slavný rozhovor: senzační interview, v němž Potter mluvil výhradně o svém přesvědčení, že se Vy-víte-kdo vrátil.
"Ach ano, navázali jsme vztah úzké spolupráce," přikyvuje Holoubková. "Chudák Potter má málo opravdových přátel a seznámili jsme se při jedné z nejtěžších zkoušek jeho dosavadního života - na turnaji tří kouzelnických škol. Jsem pravděpodobně jedním z mála dosud žijících lidí, kteří mohou říct, že skutečného Harryho Pottera znají."
Což nás velice příhodně přivádí k mnoha pověstem, které dosud kolují ohledně posledních hodin Brumbálova života. Patří Holoubková k těm, kdo věří, že byl Potter přítomen Brumbálově smrti?
"No, nechci tady prozrazovat příliš mnoho - všechno je v knize - ale očití svědkové v bradavickém hradu viděli Pottera utíkat z dějiště jen kratičký okamžik poté, co Brumbál spadl, skočil nebo byl shozen. Potter později obvinil Severuse Snapea, profesora, vůči němuž už léta hoří notorickou záští. Je všechno tak, jak se zdá být? O tom musí rozhodnout kouzelnické společenství - až si přečte moji knihu."
Po těchto provokativních slovech se s Holoubkovou loučím. Není pochyb o tom, že se její kniha okamžitě stane bestsellerem. Řady Brumbálových obdivovatelů se zatím mohou třást v očekávání toho, co o jejich hrdinovi brzy vyjde najevo.
Harry dočetl článek do konce, dál však nepřítomně civěl na novinovou stránku. Odpor a vztek se v něm zvedaly jako příval zvratků; zmuchlal noviny do koule a vší silou jimi mrštil proti zdi, kde rozhojnily ostatní harampádí kolem přeplněného odpadkového koše.
Začal slepě přecházet po místnosti sem a tam, otevíral prázdné zásuvky a zvedal knihy, načež je téměř okamžitě zase vracel na tytéž hromádky. Sotva si byl vědom vlastního počínání, protože mu v hlavě ozvěnou zněly útržky vět z Ritina rozhovoru: vztahu mezi Potterem a Brumbálem jsem věnovala celou jednu kapitolu… některé zdroje ho označují za nezdravý a jiné dokonce za hrozivý… sám si v mládí zahrával s černou magií… získala jsem přístup ke zdroji, za který by většina novinářů ochotně vyměnila vlastní hůlku…
"Lži!" zaburácel Harry a oknem viděl, jak soused z vedlejšího domu, který se právě chystal znovu nastartovat sekačku, nervózně vzhlédl.
Harry se těžce posadil na postel. Střípek rozbitého zrcátka sklouzl a odtančil stranou; vzal ho do ruky, otáčel jím mezi prsty a přemýšlel - stále přemýšlel o Brumbálovi a o lžích, jimiž ho Rita Holoubková očerňovala…
Záblesk té nejjasnější modři ve střípku! Harry ztuhl a opět se řízl do prstu, který mu sklouzl po zubatém okraji zrcátka. Určitě se mu to jen zdálo, nic jiného nebylo možné. Ohlédl se přes rameno, zeď byla ale vymalovaná nechutnou broskvovou barvou, kterou vybrala teta Petunie. Nebylo na ní nic modrého, co by se mohlo v zrcátku odrážet. Znovu se do úlomku podíval, neviděl v něm ale nic kromě odrazu svých jasně zelených očí.
Jen se mu to zdálo, jiné vysvětlení neexistuje. A zdálo se mu to proto, že myslel na mrtvého ředitele své školy. Pokud si něčím mohl být jistý, pak tím, že ho zářivě modré oči Albuse Brumbála svým pronikavým pohledem už nikdy neprobodnou.