"Vrátíš se po tolika týdnech - týdnech - a myslíš, že bude zase všechno v pořádku, když se prostě omluvíš?"
"Tak co mám udělat?" rozkřikl se a Harrymu se ulevilo, že se Ron zmohl alespoň na nějaký odpor.
"Co já vím!" ječela Hermiona hlasem plným posměšné ironie. "Namáhej trochu mozek, Rone, jestli vůbec nějaký máš -"
"Hermiono!" okřikl ji Harry, kterému to připadalo jako rána pod pás. "Ron mi právě zachránil -"
"To je mi jedno!" zavřeštěla. "Je mi úplně jedno, co udělal! Týdny a týdny - vždyť už jsme oba mohli být dávno mrtví -"
"Věděl jsem, že nejste mrtví!" zaburácel Ron a poprvé za celou dobu se mu podařilo Hermionu překřičet. Přistoupil co nejblíž ke štítovému kouzlu, které je od sebe oddělovalo. "O Harrym se v jednom kuse píše ve Věštci, mluví se o něm v rádiu, všude po vás pátrají, při všech těch fámách a ujetých historkách, co kolují, mi bylo jasné, že kdyby vás zabili, okamžitě bych se o tom dozvěděl. Nemáte ponětí, jaké to tam venku je -"
"A jaképak to tam bylo pro tebe?"
Hlas jí přeskakoval do takových výšek, až si Harry pomyslel, že co nevidět už ji uslyší jen netopýři. Její rozhořčení se ale mezitím tak vystupňovalo, že chvíli nebyla schopná slova, a Ron popadl příležitost za pačesy.
"Chtěl jsem se vrátit hned, jak jsem se přemístil, Hermiono, jenže jsem rovnou narazil na bandu lapků a nemohl jsem se ani hnout!"
"Na jakou bandu?" zpozorněl Harry. Hermiona sebou zatím plácla do křesla a ruce i nohy si křížem zamotala tak pevně, že to vypadalo, že je nerozmotá dřív než za několik let.
"Na bandu lapků," opakoval Ron. "Jsou teď všude, tlupy ničemů, co se za pár kousků zlata snaží lapat takzvané mudláky a krvezrádce. Ministerstvo vypsalo odměnu za každého, koho dopadnou. Byl jsem sám a připadalo jim, že asi jsem ještě ve školním věku, tak se o mě náramně zajímali. Mysleli, že jsem mudlák na útěku. Dalo mi dost dřinu, než jsem jim vymluvil, aby mě neodvlekli rovnou na ministerstvo."
"Cos jim napovídal?"
"Vydával jsem se za Stana Silničku. Bylo to první jméno, které mě napadlo."
"A oni ti to uvěřili?"
"Nebyli zrovna nejchytřejší. Jeden z nich tak strašně smrděl, že to snad musel být poloviční troll…"
Ron střelil po Hermioně pohledem a zjevně doufal, že ji tenhle pokus o vtip třeba trochu obměkčí. Její tvář nad pevně zauzlenými údy ale byla dál jako vytesaná z kamene.
"No, každopádně se začali dohadovat, jestli jsem nebo nejsem Stan. Upřímně řečeno to byla dost ubohá cháska, bylo jich ale pět, kdežto já byl sám a ještě mi sebrali hůlku. Pak se dva z nich začali hádat, a zatímco se je ostatní pokoušeli uklidnit, podařilo se mi toho, co mě držel, praštit do břicha, sebral jsem mu hůlku, odzbrojil jsem toho, co držel tu moji, a přemístil jsem se. Nezvládl jsem to nejlíp, zase se mi kousek odštěpil -" zvedl pravou ruku, ukázal jim dva chybějící nehty a Hermiona chladně zvedla obočí, "a objevil jsem se pořádných pár kilometrů od vás. Než jsem se dostal zpátky k řece, kde jsme předtím tábořili… už jste byli pryč."
"Můj ty bože, to je ale dojemná historka," ozvala se Hermiona povýšeným tónem, kterým mluvila pokaždé, když chtěla někoho ranit. "To musela být opravdu hrůza! My jsme zatím byli v Godrikově Dole a tam - nevzpomínáš si, Harry, co se nám tam přihodilo? No ano, už to mám! Objevil se tam had Ty-víš-koho, málem nás oba zabil, pak dorazil i Ty-víš-kdo osobně a minul nás asi tak o vteřinku."
"Cože?" vyjekl Ron, odtrhl od ní oči a zadíval se na Harryho, Hermiona si ho ale nevšímala.
"Chudáček přišel o nehty, Harry, jen si to představ! S tím se nic z toho, co jsme vytrpěli my, nedá srovnat, co říkáš?"
"Hermiono," řekl tiše Harry, "Ron mi právě zachránil život."
Jako by ho neslyšela.
"Jednu věc bych ale přece jen ráda věděla," zadívala se do prázdna, asi čtvrt metru nad Ronovu hlavu. "Jak jsi nás dnes v noci našel? Je důležité, abychom to věděli, aspoň se budeme moci pojistit proti podobným nevítaným návštěvám."
Ron se na ni zaškaredil a vytáhl z kapsy džínsů nějaký malý stříbrný předmět, než odpověděl.
"Takhle."
Musela se na Rona podívat, aby viděla, co jim ukazuje.
"Zatemňovač?" zeptala se tak překvapeně, že se zapomněla tvářit chladně a uraženě.
"Dělá víc než jen to, že rozžíhá a zhasíná světla," vysvětloval. "Nevím, jak to funguje, ani proč k tomu došlo zrovna tehdy a ne někdy jindy, protože jsem se k vám chtěl vrátit už v tu chvíli, co jsem odešel. Zrovna jsem ale poslouchal rádio, bylo to na Boží hod hned po ránu, a slyšel jsem… zaslechl jsem tebe."
Díval se na Hermionu.
"Tys mě slyšel v rádiu?" zeptala se užasle.
"Ne, slyšel jsem tě z kapsy. Tvůj hlas," zvedl znovu zatemňovač, "vycházel z tohohle."
"A co přesně jsem říkala?" zajímala se tónem, v němž se mísila nevíra se zvědavostí.
"Vyslovila jsi Ron. A říkala jsi něco… něco o hůlce…"
Hermioniny tváře zalila sytá nachová červeň. Harry si na to vzpomínal - stalo se to poprvé ode dne, kdy Ron odešel, co padlo nahlas jeho jméno. Hermiona je vyslovila v souvislosti s opravou Harryho hůlky.
"Tak jsem ho vytáhl z kapsy," pokračoval Ron a pohlédl na zatemňovač. "Zdálo se mi, že vypadá jako vždycky, byl jsem si ale jistý, že jsem tě slyšel. Tak jsem s ním cvakl. V mém pokoji zhaslo světlo, hned za oknem se ale objevilo jiné."
Ron zvedl volnou ruku a ukázal před sebe. Pohled měl soustředěný na něco, co Harry ani Hermiona neviděli.
"Byla to světelná koule, takové namodralé těkavé světlo, jaké se vždycky objeví kolem přenášedla, jestli víte, co myslím."
"Jo," přitakali oba automaticky.
"Hned jsem věděl, že to je ono," vyprávěl dál Ron. "Popadl jsem svoje věci, sbalil jsem se, hodil si batoh na záda a vyšel ven na zahradu.
Ta malá světelná koule se tam vznášela ve vzduchu a čekala na mě. Když jsem vyšel z domu, začala poskakovat a vzdalovat se, došel jsem za ní až za kůlnu a pak… no, pak vletěla do mě."
"Cože?" zeptal se Harry v přesvědčení, že špatně slyšel.
"Tak nějak připlula až ke mně," vysvětloval Ron a znázorňoval její pohyb ukazováčkem volné ruky, "namířila mi přímo na prsa a pak… pak mi prostě proletěla kůží dovnitř. Měl jsem ji tady," dotkl se hrudi těsně u srdce, "cítil jsem ji tam, protože byla horká. A jakmile se ve mně usadila, věděl jsem, co musím udělat, věděl jsem, že mě dovede tam, kam potřebuju jít. Tak jsem se přemístil a vynořil jsem se na svahu nějakého pahorku. Všude ležel sníh…"
"Tam jsme byli," skočil mu do řeči Harry. "Strávili jsme tam dvě noci a tu druhou jsem měl v jednom kuse pocit, že slyším, jak někdo chodí kolem ve tmě a volá!"
"Jo, jasně, to jsem byl určitě já," přikývl Ron. "Vaše ochranná kouzla ovšem fungují stoprocentně, protože jsem vás neviděl ani neslyšel. Byl jsem si ale jistý, že tam někde jste, takže jsem nakonec zalezl do spacáku a čekal, až se jeden z vás objeví. Myslel jsem, že se budete muset ukázat, až budete balit stan."
"Ve skutečnosti to nutné není," vložila se do hovoru Hermiona. "To ráno jsme se pro větší bezpečnost přemisťovali pod neviditelným pláštěm. A zmizeli jsme obzvlášť brzo, protože jsme, jak říkal Harry, slyšeli, že se kolem někdo potlouká."
"No, já na tom pahorku zůstal celý den," pokračoval ve svém líčení Ron. "Pořád jsem doufal, že se objevíte. Když se ale začalo stmívat, bylo mi jasné, že jsem vás propásl, takže jsem zase cvakl zatemňovačem, znovu se objevilo to modré světlo a vletělo do mě, já jsem se přemístil a ocitl jsem se v tomhle lese. Pořád jsem vás neviděl a musel jsem prostě doufat, že se jeden z vás přece jen objeví… a objevil se Harry. Nejdřív jsem ale samozřejmě uviděl tu laň."
"Cože jsi uviděl?" vyštěkla ostře Hermiona.
Začali jí vykládat, co se přihodilo, a jak naslouchala jejich vyprávění o stříbrné lani a meči v jezírku, zamračeně přelétala pohledem z jednoho na druhého a soustředila se tak usilovně, že zapomněla držet ruce a nohy zkřížené.
"To ale musel být něčí Patron," vydechla. "Neviděli jste, kdo ho přivolal? Vůbec nikoho jste neviděli? A zavedl vás k tomu meči? To je neuvěřitelné! A co bylo dál?"
Ron jí vylíčil, jak viděl Harryho skočit do jezírka a čekal, až se objeví nad hladinou, jak si uvědomil, že něco nehraje, také skočil do vody, zachránil Harryho a potom se vrátil pro meč. Dospěl až k okamžiku, kdy otevřeli medailonek, a tady zaváhal.
"- a Ron ho probodl mečem," dořekl za něj Harry.
"A… a ta věc zmizela? Prostě jen tak?" šeptla Hermiona.
"No, totiž - hrozně zaječela," odpověděl Harry a nenápadně pohlédl na Rona. "Tumáš," hodil jí medailonek do klína.
Opatrně ho vzala do ruky a prohlížela si rozbitá sklíčka.
Harry usoudil, že už je to konečně bezpečné, zrušil mezitím Hermioninou hůlkou štítové kouzlo a otočil se k Ronovi.
"Neříkal jsi před chviličkou, že jsi těm lapkům utekl s jednou hůlkou navíc?"
"Cože?" zeptal se roztržitě Ron, který sledoval, jak Hermiona zkoumá medailonek. "Jo - to je pravda."
Rozepnul přezku na batohu a vytáhl z postranní kapsy krátkou tmavou hůlku. "Tady je. Říkal jsem si, že záložní hůlka může vždycky přijít vhod."
"To sis říkal správně," přikývl Harry a natáhl ruku. "Ta moje se zlomila."
"To nemyslíš vážně!" užasl Ron, vtom ale Hermiona vstala, takže se zase zatvářil vyplašeně.
Hermiona uložila přemožený viteál do korálkové kabelky, pak si zalezla do postele a beze slova se do ní zachumlala.
Ron podal Harrymu novou hůlku.
"Řekl bych, že jsi z toho vyvázl dost lehce," zamumlal Harry.
"To jo," přikývl Ron. "Mohlo to být horší. Vzpomínáš na ty ptáky, co na mě poštvala?"
"Ani to jsem ještě nevyloučila," ozval se zpod přikrývek Hermionin přidušený hlas. Harrymu ale neušlo, že se Ron nepatrně uculil, když si z batohu vytahoval kaštanově hnědé pyžamo.