STŘÍBRNÁ LAŇ
Než ho o půlnoci Hermiona na hlídce vystřídala, začalo sněžit. Harryho pronásledovaly zmatené a znepokojivé sny, v nichž se objevoval a zase mizel Nagini: nejprve vylezl z obrovského prstenu s prasklým kamenem, pak zase z věnce uvitého z černé čemeřice. Neustále se vyděšeně probouzel, že na něj odněkud zdaleka někdo volá, a ve hvízdajícím větru kolem stanu slyšel kroky nebo hlasy.
Nakonec ještě za tmy vstal a připojil se k Hermioně, která se choulila u vchodu a ve světle hůlky si četla Dějiny čar a kouzel. Pořád hustě sněžilo a Hermiona uvítala jeho návrh, aby se hned po ránu sbalili a přesunuli někam jinam.
"Najdeme si nějaké chráněnější místečko," souhlasila, otřásla se zimou a natáhla si přes pyžamo teplou mikinu. "Pořád se mi zdálo, že kolem slyším někoho chodit. Jednou nebo dvakrát jsem dokonce měla dojem, že někoho vidím."
Harry v napůl oblečeném svetru strnul a pohlédl na tichý, nehybný lotroskop na stole.
"Určitě se mi to jen zdálo," uklidňovala ho a nervózně se rozhlédla, "takhle na sněhu a potmě člověka často šálí zrak… Nebylo by ale lepší, kdybychom se pro všechny případy přemístili pod neviditelným pláštěm?"
O půl hodiny později už měli stan sbalený, Harry si pověsil viteál kolem krku a Hermiona pevně držela korálkovou kabelku. Přemístili se a pohltila je obvyklá tíživá temnota. Harry cítil, jak mu zpod nohou mizí zasněžená půda a za okamžik už tvrdě dopadl na zjevně promrzlou zem, pokrytou spadaným listím.
"Kde to jsme?" zeptal se a rozhlížel se po nepovědomé houšti stromů, zatímco Hermiona otevřela kabelku a začala z ní vytahovat stanové tyče.
"To je Deanovský les," odpověděla. "Jednou jsme tady s mámou a s tátou tábořili."
I tady ležela na stromech těžká sněhová duchna a vládl tu lezavý mráz, ale byli alespoň schovaní před větrem. Většinu dne strávili ve stanu a hřáli se nad jasně modrými plamínky, které Hermiona uměla obratně vyčarovat a bylo možné je posbírat a přenášet ve sklenici z místa na místo. Harry měl pocit, že se zotavuje z nějaké krátké, ale velice vážné nemoci, a starostlivost, s níž o něj Hermiona pečovala, ten dojem ještě prohlubovala. Odpoledne se na ně začaly snášet čerstvé sněhové vločky a zanedlouho byla i jejich krytá mýtinka pocukrovaná jemným prachovým sněhem.
Po dvou téměř probdělých nocích byly všechny Harryho smysly v pohotovosti víc než obvykle. Z Godrikova Dolu se jim podařilo uniknout jen o vlásek a nyní jim připadalo, že je snad Voldemort mnohem blíž než kdy předtím a že jim hrozí ještě větší nebezpečí. Když se opět začalo stmívat, odmítl Harry Hermioninu nabídku, že zůstane na hlídce, a poslal ji spát.
Přinesl si ke vchodu do stanu starý polštář a posadil se na něj. Přestože se nabalil do všech svetrů, které s sebou měl, třásl se trochu zimou. Hodiny ubíhaly a tma kolem houstla, až byla doslova neproniknutelná. Užuž se chystal vytáhnout Pobertův plánek a sledovat chvíli tečku s Ginnyiným jménem, a vtom si vzpomněl, že jsou vánoční prázdniny a Ginny je určitě doma v Doupěti.
V široširém lese, který je obklopoval, jako by se i ten sebenepatrnější pohyb ozýval mnohonásobně hlasitěji. Harry nepochyboval o tom, že je les plný nejrůznějších živých tvorů, přál si ale, aby zůstali potichu a hýbali se co nejméně. Pak by snad dokázal jejich nevinné pobíhání a poskakování odlišit od zvuků, za nimiž by se mohly tajit jiné, zlověstnější pohyby. Vzpomněl si na šustot pláště klouzajícího po suchém listí, který slyšel před mnoha lety, a okamžitě měl dojem, že ho slyší zas. Rychle však sám sebe v duchu okřikl. Jejich ochranná kouzla fungovala už řadu týdnů, tak proč by měla právě teď selhat? A přesto se nemohl zbavit pocitu, že dnes v noci je něco jinak.
Několikrát sebou škubl a napřímil se. Bolelo ho za krkem, protože usnul s hlavou schýlenou v nepřirozeném úhlu na celtě stanu. Noc dosáhla takové hloubky sametové tmy, že si připadal, jako by visel v prázdnotě panující během přemisťování. Právě zvedl ruku k obličeji, aby zkusil, jestli ve tmě rozezná natažené prsty, když se to stalo.
Přímo před ním se rozzářilo oslnivě stříbrné světlo a blížilo se mezi stromy. Ať byl jeho zdroj jakýkoli, pohybovalo se zcela neslyšně, jako by k němu prostě připlouvalo.
Vyskočil. Cítil, že se mu hlas zadrhl v hrdle, a pozvedl Hermioninu hůlku. Přimhouřil oči, protože ho ta záře téměř oslepovala. Stromy v ní odhalily své černočerné obrysy a ta věc přicházela blíž a blíž…
A pak se zdroj toho tajemného světla vynořil ze skrytu mohutného dubu. Byla to stříbřitě bílá laň, zářící jasně a oslnivě jako měsíc. Blížila se k němu zcela neslyšně přes mýtinu a v čerstvém sněhovém poprašku nezanechávala žádné stopy. Zastavila se před ním, vysoko vztyčila nádhernou hlavu a zadívala se na něj velkýma očima s dlouhými řasami.
Harry se na to překrásné zvíře užasle díval: ne pro jeho neobvyklý vzhled, ale proto, že mu bylo nevysvětlitelně povědomé. Měl pocit, že ho tu očekával, ale jako by zapomněl, že právě tady a teď mají sjednanou schůzku. Neodbytné nutkání zavolat na Hermionu náhle zmizelo. Věděl tak jistě, že laň přišla jen a jen kvůli němu, že by na to byl ochoten vsadit život.
Několik dlouhých okamžiků si vzájemně hleděli do očí, pak se laň otočila a odcházela.
"Ne," zachraptěl dlouho nepoužívaným hlasem. "Vrať se!"
Laň se však cílevědomě vzdalovala mezi stromy a její oslnivou záři začaly vzápětí protínat tlusté černé kmeny. Harry na jediný kmit vteřiny zaváhal. V hlavě mu zazněl varovný šepot: může to být lest, návnada, past. Mnohem silnější hlas instinktu ho ale přesvědčoval, že tahle laň nemůže být dílem černé magie. Vydal se za ní.
Sníh mu chřupal pod nohama, laň ale na své pouti mezi stromy nevydala jediný zvuk, jako by byla jen čirým světlem. Vedla ho stále hlouběji do nitra lesa a Harry kráčel rychle za ní. Byl si jistý, že až se zastaví, dovolí mu, aby se přiblížil až těsně k ní, a pak na něj promluví a její hlas mu poví všechno, co potřebuje vědět.
Konečně se zastavila. Ještě jednou k němu otočila nádhernou hlavu. Harry se rozběhl - na rtech ho pálila otázka, když ale otevřel ústa, aby ji vyslovil, laň zmizela.
Přestože ji temnota v okamžení pohltila, Harry měl její zářící obrysy dosud vypálené v oční sítnici. Před sebou neviděl vůbec nic, ale když zavřel oči, ta záře byla ještě jasnější, takže úplně ztrácel orientaci. Teď se dostavil i strach - její přítomnost znamenala bezpečí.
"Lumos!" zašeptal a špička hůlky se rozsvítila.
Jak mrkal, laní obrysy slábly. Stál tady bez hnutí a naslouchal zvukům lesa, vzdálenému praskání větviček a tichému šustění sněhu. Chystá se ho někdo přepadnout? Vlákala ho snad laň do pasti? Zdá se mu to jen, nebo ho někdo doopravdy pozoruje mimo dopad světla jeho hůlky?
Zvedl ji výš nad hlavu. Nikdo proti němu nevyběhl, zpoza žádného stromu nevytryskl paprsek zeleného světla. Proč ho tedy laň zavedla právě sem?
Ve světle hůlky cosi problesklo a Harry se tím směrem okamžitě otočil, uviděl však jen malé zamrzlé jezírko, jehož rozpraskaný černý povrch se zatřpytil, když pozvedl hůlku a zkoumavě se na ně zahleděl.
Obezřetně postoupil kupředu a sklopil oči. V paprscích světla z hůlky spatřil na ledu mihotavý obrys své postavy, ale dole, hluboko pod tlustým, mlžně šedivým ledovým krunýřem se ještě něco zatřpytilo. Velký stříbrný kříž…
Srdce mu při tom skočilo až do krku, spustil se na břehu jezírka na kolena a natočil hůlku tak, aby co možná nejvíc světla dopadalo až na dno. Záblesk jasně rudé barvy… to je meč s jílcem posázeným třpytivými rubíny! Na dně lesního jezírka ležel meč Godrika Nebelvíra…
Vpíjel se očima do meče a sotva dýchal. Je to vůbec možné? Jakým řízením osudu se stalo, že meč leží v lesním jezírku tak blízko místa, kde se utábořili? Přilákalo sem Hermionu nějaké neznámé kouzlo, nebo byla ta laň, kterou považoval za něčího Patrona, čímsi jako strážcem jezírka? Nebo snad meč do jezírka někdo uložil až poté, co se tu objevili, a vybral si tuhle skrýš právě proto, že byli poblíž? A kde v tom případě je ten neznámý, který mu chce meč předat? Znovu si posvítil hůlkou na okolní stromy a keře a pátral po siluetě lidské postavy či po záblesku očí, nikoho ale neviděl. Přesto se do jeho radostného vzrušení opět přimísila trocha strachu, když se vrátil pohledem k meči spočívajícímu na dně zamrzlého jezírka.
Ukázal hůlkou na stříbřitý obrys pod ledem a zamumlal: "Accio meč."
Ani se nepohnul, Harry s tím ale beztak nepočítal. Kdyby to bylo takhle snadné, mohl meč klidně ležet na zemi a čekat, až ho Harry sebere, nemusel by se skrývat v zamrzlé vodní hlubině. Začal malý kruh vody obcházet kolem dokola a usilovně přitom vzpomínal, jak mu meč kdysi nabídl svoje služby. Byl tehdy ve strašlivém nebezpečí a žádal o pomoc.
"Pomoc," zamumlal polohlasně, meč ale dál ležel na dně, lhostejný a nehybný.
Co to bylo, ptal se sám sebe (a zase obcházel kolem jezírka), co mu to Brumbál řekl, když tenkrát vytáhl meč z Moudrého klobouku? Tenhle meč mohl vytáhnout jedině ten, kdo opravdu patří do Nebelvíru. A jaké vlastnosti jsou pro studenty Nebelvíru typické? Přece to, že mají chrabré srdce, odvaha, klid a rytířskost jdou u nich ruku v ruce, odpověděl mu tichý hlásek v hlavě.
Harry se zastavil a dlouze si povzdechl; obláček páry stoupající od jeho úst se v mrazivém vzduchu okamžitě rozplynul. Věděl, co musí udělat. A pokud měl k sobě být upřímný, tušil, že k tomu nejspíš dojde, od prvního okamžiku, kdy meč pod ledem spatřil.
Ještě jednou přelétl pohledem po stromech kolem, teď už si byl ale naprosto jistý, že mezi nimi není nikdo, kdo by ho chtěl napadnout. Kdyby tu někdo takový byl, měl k tomu dostatek příležitostí, když se osaměle prodíral lesem, a ještě víc, když vkleče zkoumal jezírko. Jestliže Harry i v tomto okamžiku váhal, pak jen proto, že to, co ho v nejbližších chvílích čeká, bylo neobyčejně nevábné.
Roztřesenými prsty si začal neobratně svlékat početné vrstvy šatstva. Poněkud rozmrzele si uvědomil, že tak docela nechápe, co má s tím, k čemu se právě chystá, společného "rytířskost", pokud ovšem nechce prohlásit za rytířské to, že nezavolá Hermionu a nebude po ní chtít, aby to udělala místo něj.
Zatímco se svlékal, někde ve tmě zahoukala sova a Harryho bolestně bodlo u srdce, když si vzpomněl na Hedviku. Hrozně se třásl zimou a zuby mu cvakaly, ale svlékal se dál, až stál ve sněhu bos a jen ve spodním prádle. Na hromádku šatstva položil váček s přelomenou hůlkou, matčiným dopisem, střípkem Siriusova zrcátka a starou Zlatonkou a namířil na led Hermioninou hůlkou.
"Diffindo."
Do ticha to třesklo jak výstřel z pušky. Zamrzlá hladina popraskala a kusy tmavého ledu se pohupovaly na rozvířené vodě. Pokud to byl Harry schopen odhadnout, nebylo jezírko hluboké, aby ale vylovil ze dna meč, musel se celý potopit.
Věděl, že dlouhé rozmýšlení mu jeho úkol neusnadní a vodu neohřeje. Přistoupil těsně k okraji jezírka a Hermioninu hůlku, dosud rozžehnutou, odložil na zem. Snažil se nemyslet na to, že už za chviličku jím bude lomcovat ještě větší zima, a skočil.
Každý pór jeho těla zuřivě zaječel na protest. Když se ponořil do ledové vody až po ramena, měl pocit, že mu vzduch zmrzl i v plicích a proměnil se tam v kostku ledu. Jen stěží se dokázal nadechnout a třásl se tak, až voda šplouchala z jezírka ven. Šmátral pod sebou ztuhlýma nohama, protože chtěl meč vytáhnout na jedno potopení.
Vteřinu za vteřinou odkládal tu chvíli, kdy se bude muset ponořit úplně, lapal po dechu a třásl se tak dlouho, až si řekl, že nezbývá nic jiného než to udělat. Sebral veškerou odvahu a potopil se pod hladinu.
Chlad jím projel s bolestivou agonií, připomínající spíš žhavé plameny. Jako by mu zamrzl i mozek, když hledal v tmavé vodě cestu ke dnu, natáhl před sebe ruce a snažil se nahmatat meč. Když se jeho prsty sevřely kolem jílce, pevně ho chytil a zatáhl.
Pak se mu něco pevně omotalo kolem krku. Napadlo ho, že to budou vodní řasy, přestože se o něj nic neotřelo, když se potápěl, a zvedl volnou ruku, aby se z nich vymotal. Nebyly to však řasy; řetízek s viteálem mu zmáčkl průdušnici a pomalu ho škrtil.
Harry divoce vykopl nohama a pokoušel se vyplout na hladinu, podařilo se mu ale jen narazit do skalnatého břehu jezírka. Začínal se dusit, divoce se zmítal a snažil se strhnout si řetízek z krku, zmrzlými prsty ho ale nebyl s to uvolnit. V hlavě už se mu prskavě rozsvěcely drobné jiskřičky, věděl, že se topí, a nebylo nic, co by proti tomu mohl dělat, a paže, které ho sevřely kolem hrudi, se ho nepochybně chystaly zvednout do náruče smrti…
Když se probral k vědomí, ležel s obličejem zabořeným do sněhu, skrznaskrz zmáčený se otřásal dávivým kašlem a lomcovala jím zima, jakou ještě v životě nezažil. Někde kousek od něj byl ještě kdosi, také lapal po dechu, kašlal a potácivě se motal. Už zase mu přišla na pomoc Hermiona, jako když na něj zaútočil ten had… Jenže tentokrát to na Hermionu nevypadalo, ten kašel byl příliš hluboký a kroky příliš těžké…
Harry neměl dost sil, aby zvedl hlavu a podíval se, kdo ho vlastně zachránil. Veškerou energii spotřeboval na to, že si roztřesenou rukou sáhl na krk a ohmatával si místo, kde se mu medailonek krutě zaryl do masa. Viteál zmizel, někdo mu ho strhl z krku. A pak mu nad hlavou zazněl přidušený hlas.
"Copak - tobě - přeskočilo?"
Šokovalo ho, když uslyšel ten hlas, ale to jediné v něm také zburcovalo dost sil, aby se zvedl. Divoce se třásl, ale přece jen si potácivě stoupl. Stál před ním Ron, sice oblečený, ale promočený do poslední nitky, mokré vlasy měl přilepené k obličeji, v jedné ruce držel Nebelvírův meč a v druhé viteál pohupující se na přetrženém řetízku.
"Proč sis doprčic," oddechoval těžce Ron a zvedl viteál, který se na zkráceném řetízku kýval sem a tam, jako by ho chtěl zhypnotizovat, "ten pitomý krám nesundal, než jsi skočil do vody?"
Harry nebyl schopen odpovědi. Ta stříbrná laň byla úplné nic ve srovnání s tím, že se objevil Ron - vůbec tomu nemohl uvěřit. Celý rozklepaný zimou zamířil k hromádce oblečení, která dosud ležela u vody, a začal se oblékat. Přetahoval si přes hlavu jeden svetr za druhým a přitom civěl na Rona. V těch krátkých okamžicích, kdy ho ztrácel z očí, napůl čekal, že už ho neuvidí, věděl ale, že musí být skutečně tady - vždyť právě skočil do jezírka a zachránil mu život.
"T-tos byl t-ty?" vypravil ze sebe konečně, zuby mu cvakaly a hlas měl poté, co ho viteál málem uškrtil, slabší než obvykle.
"Jo, jasně," přitakal Ron a zatvářil se lehce zmateně.
"T-to ty jsi v-vyčaroval tu laň?"
"Cože? Ne, samozřejmě že ne já! Myslel jsem, že je tvoje!"
"Můj Patron je jelen."
"No jo! Hned mi na něm něco nesedělo, neměl parohy."
Harry si zavěsil váček od Hagrida kolem krku, natáhl si poslední svetr, sehnul se, sebral ze země Hermioninu hůlku a otočil se k Ronovi.
"Co tady vlastně děláš?"
Ron očividně doufal, že tahle otázka padne až později a možná vůbec ne.
"No, totiž - víš - vrátil jsem se. Teda jestli…" Odkašlal si. "Však víš. Jestli mě ještě chcete."
Následovala chvíle ticha, v níž jako by mezi nimi vyrostla Ronovým odchodem neviditelná zeď. Ron tu ale byl. Vrátil se. Právě Harrymu zachránil život.
Ron sklopil oči a zahleděl se na svoje ruce. Na okamžik se zdálo, že ho samotného překvapuje, co v nich drží.
"A ten jsem taky vytáhl," oznámil vcelku zbytečně a zvedl meč o něco výš, aby si ho Harry mohl prohlédnout. "Však jsi tam skočil kvůli němu, ne?"
"Ano," přisvědčil Harry. "Vůbec to ale nechápu. Jak ses sem dostal? Jak jsi nás našel?"
"To je dlouhá historie," zabručel Ron. "Už vás tady hledám celé hodiny, je to náramně rozlehlý les, co? A zrovna jsem si říkal, že si budu muset zalézt někam pod strom a počkat do rána, když jsem uviděl přicházet tu laň a za ní tebe."
"Nikoho jiného jsi neviděl?"
"Ne," zavrtěl hlavou Ron. "Měl jsem…" Zaváhal a pohlédl na dva stromy blízko u sebe, pouhých pár metrů od nich.
"Měl jsem dojem, že vidím, jak se támhle něco hýbá, jenže to už jsem běžel k jezírku, když jsi skočil do vody a pořád ses neobjevoval. Nechtěl jsem to brát oklikou a - hej!"
Harry se mezitím rozběhl k místu, na které Ron ukázal. Oba duby rostly skutečně těsně u sebe, v úrovni očí byla mezi jejich kmeny pouhá několikacentimetrová mezera, a bylo to tedy ideální místo pro někoho, kdo by chtěl vidět a sám nebýt viděn. Země kolem kořenů ale nebyla zasněžená a Harry na ní nespatřil nic, co by se podobalo stopám. Vrátil se k Ronovi, který v rukou stále držel meč i viteál.
"Je tam něco?" zeptal se Ron.
"Nic," odpověděl Harry.
"A jak se ten meč dostal do jezírka?"
"Musel ho tam dát ten, kdo vypustil toho Patrona."
Oba se zahleděli na ozdobný stříbrný meč i na rubíny na jeho jílci, které se ve světle Hermioniny hůlky matně leskly.
"Myslíš, že je to ten pravý?" zeptal se Ron.
"Je jen jeden způsob, jak to zjistit, ne?" opáčil Harry.
Viteál se stále ještě pohupoval Ronovi na ruce, medailonek sebou nepatrně škubal. Harrymu bylo jasné, že ta věc, která se v něm skrývá, má už zase strach. Vycítila přítomnost meče a pokusila se raději Harryho zabít, než aby mu dovolila, aby se ho zmocnil. Teď ale nebyl čas na dlouhé debaty, tohle byl okamžik, kdy museli medailonek jednou provždy zničit. Harry se rozhlédl kolem, zvedl Hermioninu hůlku vysoko nad hlavu a vtom spatřil příhodné místo - plochý kámen ve stínu sykomory.
"Pojď za mnou," vybídl Rona a sám šel napřed, smetl z kamene sníh a natáhl ruku pro viteál. Když mu ale chtěl Ron podat i meč, zavrtěl hlavou.
"Ne, měl bys to udělat ty."
"Já?" vyjekl Ron a zatvářil se užasle. "Proč já?"
"Ty jsi meč vytáhl z jezírka. Myslím, že se to čeká od tebe."
To, co říkal, nebylo projevem laskavosti ani velkomyslnosti. Stejně jistě jako předtím věděl, že stříbrná laň má přátelské úmysly, nyní také věděl, že to musí být Ron, kdo zvedne meč nad hlavu. Alespoň něčemu o jistých druzích kouzel a o nevyzpytatelné moci určitých úkonů se od Brumbála naučil.
"Já ho otevřu a ty do něj bodneš," nařídil Ronovi. "Na nic nečekej a udělej to, rozumíš? Protože ať je tam uvnitř cokoli, bude se to bránit. Ten kousek Raddleovy duše v jeho deníku se mě pokusil zabít."
"A jak ho chceš otevřít?" tvářil se vyděšeně Ron.
"Poručím mu, aby se otevřel, a řeknu to hadím jazykem," odpověděl Harry. Napadlo ho to tak lehce, že si pomyslel, že je to v něm nejspíš někde hluboko zasuté odjakživa; možná bylo zapotřebí toho nedávného střetnutí s Naginim, aby si uvědomil, jak to udělá. Podíval se na zakroucené S vykládané lesklými zelenými kameny a zcela snadno si je představil jako maličkého hada, stočeného na studeném kameni.
"Ne!" zarazil ho Ron. "Ne, neotvírej ho! Myslím to vážně!"
"Proč ne?" zeptal se Harry. "Musíme se té zatracené věci zbavit, jsou to už měsíce -"
"Já to nedokážu, Harry, vážně ne - udělej to ty -"
"Ale proč?"
"Protože na mě ten krám působí zhoubně!" vyhrkl Ron a couval před medailonkem ležícím na kameni. "Nedokážu se s ním popasovat! Nehledám výmluvu pro to, jak jsem se zachoval, Harry, ale on na mě působí hůř než na tebe a na Hermionu, napadaly mě různé myšlenky, které by mě asi stejně napadly, ale s ním to bylo všechno mnohem horší. Neumím to vysvětlit, ale jen jsem si ho sundal, a hned se mi v hlavě vždycky všechno srovnalo. Jenže pak jsem si ten prokletý hnus musel zas pověsit kolem krku a - tohle nezvládnu, Harry!"
Ustoupil o pár kroků, meč vlekl po zemi a vrtěl hlavou.
"Ale zvládneš," přesvědčoval ho Harry, "určitě ano! Ty jsi přece ten meč vytáhl, proto vím, že to musíš udělat ty. Tak už nás té věci zbav, Rone, prosím!"
Ronovi jako by dodalo odvahu, když Harry vyslovil jeho jméno. Těžce polkl, a přestože dlouhým nosem namáhavě nasával vzduch, přistoupil znovu ke kameni.
"Řekni kdy," zachrčel.
"Budu počítat do tří," mrkl Harry, sklopil přimhouřené oči k medailonku, soustředil se na písmeno S a představil si hada. Ta věc uvnitř šramotila jako polapený šváb. Nebylo by těžké pocítit k ní lítost - rozedřená kůže na krku však stále ještě pálila.
"Raz… dva… tři… otevři se!"
Poslední slovo z Harryho úst zaznělo jako mocné zasyčení, obě poloviny zlatého pláště malinko klaply a odskočily od sebe.
Za skleněnými okénky v obou půlkách medailonku pomrkávaly živé oči, tmavé a stejně hezké, jako byly oči Toma Raddlea, dokud se nepřebarvily doruda a jejich panenky se nestáhly v hadí štěrbiny.
"Bodni!" křikl Harry a pevně přidržel viteál na kameni.
Ron zvedl roztřesenýma rukama meč, takže jeho hrot visel těsně nad horečně se protáčejícíma očima, Harry medailonek důkladně stiskl a připravoval se na to, co přijde. V duchu už viděl, jak z prázdných okének vytéká krev.
Pak se z viteálu ozval syčivý hlas.
"Nahlédl jsem do tvého srdce a patří mně."
"Neposlouchej ho!" vyštěkl chraptivě Harry. "Bodni!"
"Viděl jsem tvoje sny, Ronalde Weasley, a viděl jsem i tvoje obavy. Vše, po čem toužíš, můžeš získat, také tě ale může potkat vše, čeho se bojíš…"
"Bodni!" Harryho výkřik se ozvěnou odrazil od okolních stromů, hrot meče se zachvěl a Ron se zahleděl do Raddleových očí.
"Odjakživa nejméně milované dítě matky, jež toužila po dceři… Už tě nemiluje ani dívka, jež dala přednost tvému kamarádovi… Vždy jenom druhý, vždycky zastíněný…"
"Tak už bodni, Rone!" zaburácel Harry. Cítil, jak se medailonek v jeho sevření třese a děsil se toho, co mělo přijít. Ron zvedl meč ještě o něco výš, a Raddleovy oči v tom okamžiku rudě zazářily.
Z okének medailonku, přímo z Raddleových očí, se jako dvě bubliny vyboulily podivně pokřivené hlavy Harryho a Hermiony.
Ron zděšeně vyjekl a o krok ustoupil, zatímco se z medailonku postupně vynořovaly dvě postavy, nejprve poprsí, pak boky a nakonec nohy, až vedle sebe stály v medailonku jako stromy se společnými kořeny a kymácely se nad Ronem a skutečným Harrym; ten musel odtrhnout prsty od viteálu, který se náhle rozžhavil doběla.
"Rone!" zařval, jenže to už Raddleův Harry mluvil Voldemortovým hlasem a Ron mu hleděl zhypnotizovaně do obličeje.
"Proč ses vracel? Bylo nám bez tebe líp, byli jsme bez tebe šťastnější, byli jsme rádi, že jsi zmizel… co jsme se nasmáli tvé hlouposti, zbabělosti, domýšlivosti -"
"Domýšlivosti!" přidala se jako ozvěna Raddleova Hermiona, krásnější, ale i hrůzostrašnější než ta skutečná. Krákoravě se zachechtala a kývala sebou před zděšeným Ronem, který držel meč bezvládně svěšený u boku. "Kdo se na tebe měl dívat? Proč by se vůbec kdo na tebe díval vedle Harryho Pottera? Co jsi kdy dokázal, v porovnání s vyvoleným? Co jsi zač ve srovnání s chlapcem, který zůstal naživu?"
"Bodni, Rone, bodni!" křičel Harry, Ron se ale ani nepohnul. Oči měl vykulené tak, že se v nich zrcadlili Raddleův Harry i Raddleova Hermiona, vlasy se jim svíjely kolem hlavy jako plameny, oči jim rudě zářily a jejich hlasy zněly v zlovolném duetu.
"Tvá matka se přiznala," syčel Raddleův Harry a Raddleova Hermiona se posměšně uchechtla, "že by za syna měla raději mě, že by tě klidně vyměnila…"
"Kdo by neměl raději Harryho, která žena by se spokojila s tebou? V porovnání s ním nejsi nic, nic, vůbec nic," přizvukovala Raddleova Hermiona, protáhla se jako had a omotala se kolem Raddleova Harryho; sevřela ho v pevném objetí a jejich rty se setkaly.
Na zemi před nimi se Ronův obličej bolestně zkřivil. Ron zvedl meč třesoucíma se rukama vysoko nad hlavu.
"Udělej to, Rone!" vykřikl Harry.
Ron k němu otočil hlavu a Harry měl dojem, že v jeho očích zahlédl rudý záblesk.
"Rone -?"
Meč se zableskl a zasvištěl vzduchem. Harry mu uskočil, kov zazvonil o kov a zaznělo protáhlé, bolestné zavytí. Bleskově se otočil, uklouzl na sněhu, ale hůlku měl připravenou k obraně; nebylo však nic, s čím by musel bojovat.
Jeho i Hermionina zrůdná napodobenina zmizely; stál tu jen Ron s mečem v ochablé ruce a zíral na roztříštěné zbytky medailonku na plochém kameni.
Harry pomalu přešel k němu, aniž věděl, co má teď říct nebo udělat. Ron namáhavě oddechoval. Oči už neměl ani trochu červené, ale modré jako obvykle a třpytily se v nich slzy.
Harry dělal, že si ničeho nevšiml, shýbl se a zničený viteál zvedl. Ron probodl sklíčka v obou polovinách - Raddleovy oči zmizely a z potřísněného hedvábného vyložení se malinko kouřilo. Ta věc, která ve viteálu žila, byla mrtvá. Mučení Rona bylo posledním aktem její zlovůle.
Meč s rachotem vypadl Ronovi z ruky. Ron klesl na kolena s hlavou složenou v dlaních. Třásl se, Harry ale věděl, že se netřese zimou. Nacpal si rozbitý medailonek do kapsy, klekl si vedle Rona a opatrně mu položil ruku na rameno. Považoval za dobré znamení, že ji Ron ze sebe nesetřásl.
"Když jsi odešel," řekl tiše a byl rád, že se mu nemusí dívat do obličeje, "celý týden probrečela. Možná brečela i pak, jenom nechtěla, abych to viděl. Spoustu večerů jsme spolu nepromluvili jediné slovo. Bez tebe…"
Musel se odmlčet. Teprve teď, když byl Ron zase s ním, si plně uvědomoval, jak těžkou zkouškou pro ně jeho nepřítomnost byla.
"Je pro mě jako vlastní sestra," pokračoval po chvíli. "Mám ji rád jako vlastní sestru a řekl bych, že ona ke mně cítí totéž. Je to tak odjakživa, co pamatuju. Myslel jsem, že to víš."
Ron se mlčky odvrátil a hlasitě si utřel nos rukávem. Harry vstal a zamířil k jeho obrovskému batohu, který ležel pár metrů od nich tam, kde ho Ron odhodil, než se rozběhl k jezírku, aby zachránil kamaráda před utopením. Hodil si batoh na záda a vykročil zpátky. Ron se mezitím také postavil. Oči měl zarudlé, jinak už se ale zase ovládal.
"Omlouvám se," hlesl chraptivě. "Omlouvám se, že jsem utekl. Vím, že jsem - že jsem byl -"
Vhlížel do tmy kolem, jako by doufal, že se z ní vyloupne nějaké dostatečně ošklivé slovo a nalepí se na něj.
"Řekl bych, že jsi to dnes v noci odčinil," ušklíbl se Harry. "Vytáhl jsi meč z jezírka. Zničil jsi viteál. A mně jsi zachránil život."
"Když to takhle říkáš, vycházím z toho jako mnohem větší hrdina, než ve skutečnosti jsem," zahučel Ron.
"Podobné věci vždycky vyzní líp v řeči než ve skutečnosti," přikývl Harry. "To už se ti přece léta snažím vysvětlit."
Jako na povel se k sobě vrhli a objali se; Harry pevně stiskl dosud promáčená záda Ronovy bundy.
"A teď," prohlásil, když se pustili, "už nám jen zbývá najít stan."
Nebylo to ale nijak těžké. Přestože měl dojem, že za stříbrnou laní kráčel temným lesem poměrně dlouho, s Ronem mu cesta utekla překvapivě rychle. Nemohl se už dočkat, až probudí Hermionu, a srdce se mu vzrušeně rozbušilo, když vcházel do stanu. Ron se držel několik kroků za ním.
Po ledovém chladu jezírka a lesa bylo ve stanu báječné teplo. Jediné osvětlení poskytovaly modravé plamínky, které se dosud mihotaly ve sklenici na podlaze. Hermiona byla stočená pod pokrývkami, tvrdě spala a neprobudila se, dokud na ni Harry několikrát hlasitě nezavolal.
"Hermiono!"
Zavrtěla se, pak se rychle posadila a odhrnula si vlasy.
"Co se děje? Harry? Není ti něco?"
"Nic mi není, všechno je fajn. Víc než fajn! Je mi skvěle. A někoho jsem přivedl."
"Co to povídáš? Koho -?"
Spatřila Rona, který tam stál s mečem v ruce a na ošlapaný koberec z něj kapala voda. Harry se stáhl do koutku, shodil ze zad Ronův batoh a pokusil se splynout se stanovou celtou.
Hermiona slezla z lůžka, vykročila jako náměsíčná a upřeně hleděla do Ronova bledého obličeje. Zastavila se těsně před ním, ústa měla pootevřená a oči vykulené. Ron se na ni s kapičkou naděje usmál a váhavě k ní vztáhl ruce.
Vrhla se na něj jako tygřice a zasypala ho celého sprškou ran.
"Au - to bolí - nech toho! Co tě to? - Hermiono - Au!"
"Ty - absolutní - kreténe - Ronalde - Weasley!"
Každé slovo doprovodila rázným úderem. Ron couval, rukama si kryl hlavu, a Hermiona postupovala za ním.
"Přilezeš si - zpátky - po tolika - týdnech - a týdnech - Do háje! Kde mám hůlku?"
Vypadalo to, že ji vyrve Harrymu z ruky, a Harry zareagoval zcela instinktivně.
"Protego!"
Mezi oběma se rázem vztyčil neviditelný štít tak razantně, že to Hermionu srazilo zády na podlahu. Vyplivla vlasy z úst a okamžitě se zas vymrštila.
"Hermiono!" hlesl Harry. "Uklidni -"
"Neuklidním se!" ječela. Harry ještě nikdy nezažil, že by se takhle přestala ovládat. Vyváděla, jako by přišla o rozum.
"Vrať mi hůlku! Sem s ní!"
"Hermiono, prosím tě -"
"Neříkej mi, co mám dělat, Harry Pottere!" vřískla. "Neopovažuj se! Vrať mi mou hůlku! A ty!"
Namířila na Rona prst gestem hrozivé obžaloby. Vypadalo to, jako by ho proklínala, a Harry se vůbec nedivil, že před ní Ron o několik kroků couvl.
"Běžela jsem za tebou! Křičela jsem na tebe! Prosila tě, aby ses vrátil!"
"Já vím," pípl Ron. "Moc se omlouvám, Hermiono, vážně -"
"Tak ty se omlouváš!"
Zasmála se pisklavým hysterickým smíchem. Ron hledal pohledem pomoc u Harryho, ten mu ale odpověděl jen bezmocnou grimasou.