"Třesky plesky!" vyjekl na Buclatou dámu, která klímala ve svém rámu před otvorem do společenské místnosti.
"Když to říkáš," zamumlala ospale, ani neotevřela oči, a obraz se vyklonil dopředu, aby ho vpustil. Harry prolezl otvorem. Společenská místnost byla prázdná a nic v ní nezapáchalo, takže Hermiona zřejmě nemusela použít žádné bombičky hnojůvky, aby Harrymu a Siriusovi zajistila soukromí.
Harry si sundal neviditelný plášť a svalil se do křesla před krbem. V místnosti bylo pološero, ozařovaly ji jenom plameny z ohniště. V jejich záři se na jednom stolku blýskaly odznaky Podporujte CEDRIKA DIGGORYHO, které se bratři Creeveyovi snažili vylepšit. Teď na nich stálo POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK. Harry se znovu zahleděl do ohně a nadskočil.
Uprostřed plamenů seděla Siriusova hlava. Kdyby Harry tenkrát v kuchyni u Weasleyových neviděl pana Diggoryho, jak provedl přesně totéž, bývalo by ho to vyděsilo k smrti. Takhle se poprvé za řadu dnů usmál, zvedl se z křesla, přidřepl si k ohništi a řekl: "Siriusi - jak se máš?"
Jeho kmotr vypadal jinak, než jak si ho pamatoval. Když se spolu loučili, měl vychrtlý, vpadlý obličej a hnízdo dlouhých, černých umolousaných vlasů - ty měl teď čisté a nakrátko ostříhané, obličej měl plnější a vypadal mladší, mnohem spíš jako na té jediné fotografii, kterou Harry měl a která byla ze svatby jeho rodičů, Lily a Jamese Porterových.
"Na mně nezáleží, ale jak se máš ty?" zeptal se Sirius vážně.
"Já se mám -" Harry byl chvíli v pokušení odpovědět "prima", ale nedokázal to. Neovládl se a vyklopil ze sebe daleko víc, než vůbec pověděl za bůhvíkolik dní - jak mu nikdo nevěří, že se do Poháru nedostal z vlastní vůle, co o něm Rita Holoubková nalhala v Denním věštci, a že neprojde po chodbě, aniž zaslechne posměšky - a také o Ronovi, o tom, že mu Ron nevěří a žárlí na něho…
"…a před chvílí mi Hagrid ukázal, co nás čeká při prvním úkolu; jsou to draci, Siriusi, a se mnou je amen," skončil zoufale.
Sirius se na něj ustaraně podíval. Z očí se mu dosud nevytratil onen otupělý a uštvaný pohled, který si odnesl z Azkabanu. Až doteď nechal Harryho mluvit, ani jednou ho nepřerušil, teď však řekl: "S draky si už nějak poradíme, Harry, k tomu se dostaneme za chvilku - jenom se nemůžu dlouho zdržet… Vloupal jsem se do domu jedné kouzelnické rodiny, abych mohl použít jejich krb, mohou se ovšem kdykoli vrátit. Jsou ale věci, před kterými tě musím varovat."
"Cože?" podivil se Harry a cítil, jak klesá na duchu ještě o pár čísel níž… nic horšího než draci už ho snad potkat nemohlo?
"Jedná se o Karkarova, Harry," řekl Sirius. "Abys věděl, kdysi patřil ke Smrtijedům. Víš přece, kdo to byl, že ano?"
"Ano - ale on - cože?"
"Dopadli ho a byl se mnou v Azkabanu, ale pak ho propustili. Vsadím se s tebou, oč chceš, že proto Brumbál chce mít letos v Bradavicích bystrozora - chce, aby na Karkarova dohlédl. To Moody ho tenkrát dopadl, jeho přičiněním se octl v Azkabanu."
"A pak ho propustili?" soukal ze sebe Harry pomalu, jako by se jeho mozek vzpíral přijmout další šokující zvěst. "Ale proč?"
"Uzavřel dohodu s ministerstvem kouzel," pronesl Sirius trpce. "Prohlásil, že chápe, jak pomýleně si počínal, a začal uvádět jména… takže místo něj se do Azkabanu dostala spousta jiných… jistě chápeš, že tam zrovna moc sympatií nemá. Od vězňů z Azkabanu také vím, že od té doby, co Karkarov vyšel z vězení, učí černé magii všechny studenty, kteří chodí do té jeho školy… Takže si musíš dát pozor i na šampióna z Kruvalu."
"Dobrá," přitakával Harry pomalu. "Ale… chceš říct, že to byl Karkarov, kdo vhodil mé jméno do poháru? Protože jestli to udělal, tak je opravdu dobrý herec. Strašně kvůli tomu zuřil a chtěl mi zabránit, abych se turnaje zúčastnil."
"Víme, že je dobrý herec," přisvědčil Sirius, "jinak by přece ministerstvo nepřesvědčil, aby ho propustili, nemyslíš? Totiž… Harry, sledoval jsem teď pravidelně Denního věštce -"
"Jako všichni," přikývl Harry trpce.
"- a minulý měsíc jsem v článku té Holoubkové mezi řádky vyčetl, že tu noc před tím, než měl Moody odjet do Bradavic, ho někdo přepadl. Já vím, že podle Holoubkové to byl jen další planý poplach," dodal honem, když viděl, že Harry chce něco namítnout, "ale mně to tak nepřipadá. Myslím, že někdo chtěl Moodymu zabránit, aby sem přijel. Někdo zřejmě pochopil, že pro něj bude daleko těžší uskutečnit svoje plány, když Pošuk bude v Bradavicích. Věděl, že se tím přepadením nebude nikdo moc zabývat, protože Moody slýchá vetřelce příliš často; to ale neznamená, že nedokáže poznat, kdy jde o opravdu vážnou věc. Byl to nejlepší bystrozor, kterého ministerstvo kdy mělo."
"Takže… co tím chceš říct?" zeptal se Harry pomalu. "Že se mě Karkarov snaží zabít? Ale - proč?"
Sirius zaváhal.
"Slyšel jsem v poslední době velice podivné věci," řekl také pomalu. "Smrtijedi o sobě dávají vědět víc, než je obvyklé. Během mistrovství světa ve famfrpálu přece vystoupili veřejně, že? Někdo vypustil Znamení zla… a navíc - slyšel jsi o té čarodějce z ministerstva kouzel, která se záhadně ztratila?"
"Myslíš Bertu Jorkinsovou?" zeptal se Harry.
"Správně… zmizela v Albánii, a poslední fámy tvrdily, že právě tam se zdržuje Voldemort… a Berta určitě věděla, že se bude konat turnaj tří kouzelnických škol, nebo ne?"
"To ano, ale… že by na Voldemorta jen tak narazila, to nezní zrovna pravděpodobně, nemyslíš?" namítl Harry.
"Poslyš, já jsem Jorkinsovou znal," řekl Sirius chmurně. "Studovala v Bradavicích, když jsem sem chodil, o pár ročníků výš než tvůj taťka a já. A byla tupá jak poleno. Do všeho strkala nos, ale místo mozku měla v hlavě piliny. To není dobré spojení, Harry. Řekl bych, že právě ji mohl někdo velice snadno vlákat do pasti."
"Takže… takže Voldemort se o tom turnaji mohl dozvědět?" pochopil Harry. "Tohle máš na mysli? A Karkarov že by tu byl na jeho příkaz?"
"Já nevím," řekl Sirius pomalu, "já opravdu nevím… Karkarov mi nepřipadá jako týpek, který by se vrátil na Voldemortovu stranu, pokud by s určitostí nevěděl, že je znovu natolik mocný, aby ho ochránil… Ale ať tvé jméno vhodil do Poháru kdokoli, udělal to záměrně, a já si zkrátka myslím, že právě turnaj poskytuje velice dobrou příležitost na tebe zaútočit, aby to přitom dělalo dojem nešťastné náhody."
"To opravdu vypadá jako dobrý plán," řekl sklíčeně Harry. "Stačí, když ustoupí stranou a nechají draky, aby to vyřídili za ně."
"Správně - k těm drakům," řekl Sirius a mluvil teď velice rychle. "Dá se to zvládnout, Harry. Ne abys na ně zkoušel omračovací kouzlo - draci jsou silní a mají příliš velkou čarodějnou moc, než aby je dokázalo uspat jediné omračovací kouzlo. Abys přemohl draka, potřeboval bys k tomu tak půl tuctu kouzelníků -"
"Ano, já vím; před chvílí jsem to viděl," přisvědčil Harry.
"Ale můžeš to dokázat sám," řekl Sirius. "Dá se to zvládnout, a přitom vystačíš s úplně jednoduchým kouzlem. Prostě -"
Harry však zvedl ruku, aby ho umlčel, a srdce se mu najednou rozbušilo, jako by mělo puknout. Zezadu zaslechl kroky - někdo scházel po točitých schodech.
"Musíš zmizet!" sykl na Siriuse. "Honem! Někdo sem jde!"
S námahou se zvedl a postavil se před oheň - kdyby někdo uvnitř bradavického hradu spatřil Siriusovu tvář, byl by z toho strašlivý malér - zatáhli by do toho ministerstvo kouzel - a jeho by vyslýchali, kde se Sirius zdržuje…
Z ohniště za sebou uslyšel slabé pufnutí, takže věděl, že Sirius je pryč - pak se zadíval na spodek točitého schodiště: kdo si to usmyslel jít na couračku v jednu hodinu ráno a znemožnit tak Siriusovi, aby mu dopověděl, jak se dostat drakovi za záda?
Byl to Ron. Na sobě měl své hnědé pyžamo s esovitým vzorem a zůstal na Harryho vytřeštěně zírat.
"S kým jsi to mluvil?" rozhlížel se kolem.
"Co je ti sakra do toho?" osopil se na něj Harry. "A co tu pohledáváš - teď, v noci?"
"Jen jsem se divil, kam jsi -" zarazil se Ron a pokrčil rameny. "No nic. Půjdu si zase lehnout."
"Tebe prostě napadlo, že bys mě moh špehovat, co?" rozkřikl se Harry. Věděl, že Ron nemá tušení, při čem ho vyrušil, věděl, že to neudělal naschvál, ale bylo mu to jedno - v tu chvíli na něm nenáviděl úplně všechno, včetně holých kotníků, které mu vyčuhovaly zpod pyžamových kalhot.
"Velice se ti omlouvám," řekl Ron a zrudl vztekem. "Měl jsem si uvědomit, že si nepřeješ, aby tě někdo rušil. Nechám tě, aby sis v klidu mohl nacvičit svůj příští rozhovor pro noviny.
"Harry zvedl ze stolku jeden z odznaků POTTER JE OPRAVDU HNUSÁK a mrštil jím vší silou přes celou místnost. Zasáhl jím Rona do čela.
"A padej!" křikl na něho. "V úterý si ten odznak můžeš připíchnout… Jestli budeš mít štěstí, možná získáš i jizvu, po té přece tolik toužíš, nebo ne?"
Dlouhými kroky si to namířil přes společenskou místnost ke schodišti. Napůl čekal, že mu Ron zastoupí cestu, dokonce si přál, aby od něho dostal pěstí do zubů. Ron tam však jenom stál ve svém příliš malém pyžamu a Harry, který se vyřítil nahoru, pak ještě dlouho ležel v posteli a samým vztekem nemohl usnout. Vůbec neslyšel, kdy si Ron šel lehnout.