close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola devátá - SKRÝŠ

21. listopadu 2010 v 14:10 |  Harry Potter a Relikvé smrti
SKRÝŠ
Následující události působily dojmem zpomaleného chaosu. Harry i Hermiona vyskočili a vytáhli hůlky. Mnozí si až teď, opožděně uvědomili, že se děje něco divného - ještě otáčeli hlavy po stříbrném rysovi, který vzápětí zmizel. Z místa, kde Pastorkův Patron dopadl na zem, se v kruzích šířily chladné vlny ticha. Pak někdo zaječel.
Harry s Hermionou se vrhli do davu, kterého se zmocňovala panika. Hosté prchali na všechny strany a mnozí se spěšně přemisťovali - ochranná kouzla kolem Doupěte byla prolomena.
"Rone!" volala Hermiona. "Kde jsi, Rone?"
V okamžiku, kdy se prodírali tlačenicí na tanečním parketu, Harry zpozoroval, že se v davu objevily postavy v dlouhých pláštích se zamaskovanými obličeji. Vzápětí spatřil Lupina a Tonksovou s napřaženými hůlkami a slyšel, jak oba vykřikli "Protego!" Jejich zvolání se jako ozvěna opakovalo všude kolem…
"Rone! Rone!" volala Hermiona a v jejím hlase zněly potlačované vzlyky. Ze všech stran do ní i do Harryho vráželi vyděšení svatební hosté. Harry ji popadl za ruku, aby je dav od sebe neodtrhl, a vtom jim nad hlavami prosvištěl světelný záblesk. Nepoznal, jestli to je nějaké ochranné kouzlo nebo něco zlověstnějšího -
A pak se u nich objevil Ron. Chytil se Hermiony za volnou ruku a Harry cítil, jak se Hermiona okamžitě otočila na místě. Taneční parket zmizel, vřava utichla a obklopila ho neproniknutelná tma. Uvědomoval si jen Hermioninu ruku, která ho tlačila prostorem a časem, pryč od Doupěte, pryč od útočících Smrtijedů a možná dokonce pryč od samotného Voldemorta…
"Kde to jsme?" ozval se Ronův hlas.
Harry otevřel oči. Na okamžik se ho zmocnil pocit, že se jim přece jen ze svatby nepodařilo uniknout - všude kolem bylo stále plno lidí.
"Na Tottenham Court Road," odpověděla zadýchaně Hermiona. "Pojďte, honem pojďte, musíme najít nějaké místo, kde se převléknete!"
Harry ji beze slova poslechl. Napůl kráčeli a napůl utíkali širokou temnou ulicí, i v tuto pozdní hodinu plnou lidí a lemovanou zavřenými obchody, a nad hlavou jim pomrkávaly hvězdy. Dunivě kolem nich prorachotil patrový autobus a rozjařená skupinka kolemjdoucích, kteří se vraceli z nějakého hostince, na ně vyjeveně civěla - Harry i Ron na sobě stále měli společenské hábity.
"Vždyť nemáme žádné šaty, do kterých bychom se převlékli, Hermiono," namítl Ron. Jakási mladá žena při pohledu na ně propukla v hlasitý smích.
"Proč jsem si jen nedal bacha, abych měl u sebe neviditelný plášť?" zasténal Harry a v duchu proklínal vlastní hloupost. "Nosil jsem ho u sebe celý minulý rok a teď…"
"To bude v pořádku," přerušila ho Hermiona. "Plášť mám a oblečení pro vás pro oba taky. Jen se snažte vypadat přirozeně, dokud… tohle bude stačit."
Zatáhla je do postranní ulice a z ní pak do skrytu malé neosvětlené uličky.
"Co říkáš, že s sebou máš plášť a oblečení…" začal Harry a nechápavě se mračil, protože Hermiona nenesla nic kromě malé korálkové kabelky, v níž se teď přehrabovala a něco hledala.
"Ano, všechno to mám tady," přisvědčila a k absolutnímu úžasu obou přátel vytáhla z kabelky džínsy, mikinu, pár kaštanově hnědých ponožek a nakonec i stříbřitý neviditelný plášť.
"Jak to kruci -?"
"Nezjistitelné zvětšovací kouzlo," vysvětlila Hermiona. "Je dost obtížné, ale myslím, že se mi docela povedlo. Každopádně jsem dovnitř nacpala všechno, co budeme potřebovat." Nepatrně svou na pohled titěrnou kabelkou zatřásla a ozvalo se zadunění jak z lodního nákladního prostoru, když se uvnitř sesype několik těžkých předmětů. "Ach, zatraceně, to budou knihy," zaúpěla Hermiona a nakoukla dovnitř. "Měla jsem je roztříděné podle témat… No, to nic… Ty si raději vezmi neviditelný plášť, Harry. A ty si pospěš a převlékni se, Rone…"
"Kdy jsi to všechno udělala?" vyptával se Harry, zatímco si Ron svlékal hábit.
"Říkala jsem ti přece v Doupěti, že jsem to nejdůležitější sbalila před několika dny - však víš, pro případ, že bychom odtamtud potřebovali rychle zmizet. A když ses dnes ráno převlékl, sbalila jsem ti batoh a přidala ho sem… měla jsem takové tušení…"
"Jsi prostě úžasná, to je bez debat," ocenil ji Ron a podal jí složený hábit.
"Děkuji," otočila se k němu a podařilo se jí vyloudit ve tváři malý úsměv, když strkala hábit do kabelky. "Obleč si ten plášť, Harry, prosím!"
Harry si přehodil neviditelný plášť přes ramena, a když si přetáhl kápi přes hlavu, zmizel jim z očí. Teprve teď mu začínalo plně docházet, co se stalo.
"Co ostatní… všichni, co byli na svatbě…"
"S těmi si teď nemůžeme lámat hlavu," odpověděla šeptem. "Jdou po tobě, Harry, a kdybychom se tam vrátili, jen bychom všechny vystavovali ještě většímu nebezpečí."
"Má pravdu," přidal se Ron, který vycítil, že se Harry chystá protestovat, přestože mu neviděl do obličeje. "Koneckonců tam byla většina Řádu a ti už se o všechny postarají."
Harry přikývl, pak si ale vzpomněl, že ho Ron s Hermionou nevidí, a hlasitě dodal: "Tak jo." Myslel ovšem na Ginny a strach ho pálil v útrobách jako bublající kyselina.
"Pojďte," vyzvala je Hermiona. "Myslím, že bychom raději měli být v neustálém pohybu."
Vrátili se do postranní ulice a z ní zpátky na hlavní třídu; na protější straně vrávoralo po chodníku a hlasitě vyzpěvovalo několik mužů.
"Jen tak pro zajímavost, proč sis vybrala zrovna Tottenham Court Road?" zeptal se Ron Hermiony.
"Vlastně ani nevím, prostě mě to v tu chvíli napadlo. Jsem si ale jistá, že jsme v tomhle mudlovském světě bezpečnější, protože tady nás určitě hledat nebudou."
"To je pravda," připustil Ron a rozhlédl se. "Nepřipadáš si ale tak trochu - nechráněná?"
"Kam jinam bychom mohli jít?" namítla Hermiona a přikrčila se, když ji muži na protější straně ulice ocenili uznalým hvízdáním. "Sotva si můžeme pronajmout pokoje v Děravém kotli, nemyslíš? A Grimmauldovo náměstí taky nepřipadá v úvahu, když se tam může dostat Snape… Asi bychom se mohli zkusit schovat v bývalém domě mých rodičů, myslím ale, že by nás mohli hledat i tam… Zatraceně, nemůžou toho nechat?"
"Jak se daří, zlato?" pokřikoval na ni nejopilejší z mužů na protějším chodníku. "Nemáš žízeň? Pusť toho zrzka k vodě a pojď se s námi napít!"
"Pojďte si někam sednout," navrhla kvapně Hermiona, když viděla, že Ron otevírá ústa a chystá se křiknout přes ulici nějakou odpověď. "Podívejte, tady by to šlo. Pojďte dovnitř!"
Byla to malá a nepříliš vábná restaurace s celonočním provozem. Stoly s umakartovou deskou pokrývala tenká vrstva mastnoty, alespoň tam ale bylo prázdno. Harry, který šel v čele, vklouzl do jednoho z boxů a Ron se posadil vedle něj proti Hermioně. Ta seděla zády ke vchodu a příliš se jí to nezamlouvalo; ohlížela se přes rameno tak často, že to vypadalo, jako by měla tik. Harry měl z toho, že sedí a nehýbá se, nepříjemný pocit - když kráčeli po ulici, vzbuzovalo to v něm iluzi, že směřují k nějakému cíli. Pod pláštěm cítil, jak pomíjejí i poslední účinky mnoholičného lektvaru, jeho ruce už zase měly obvyklou délku i tvar. Vytáhl z kapsy brýle a nasadil si je.
"Hele," ozval se po minutě nebo po dvou Ron, "nejsme tady nijak daleko od Děravého kotle, ten je přece kousek odtud v Charing Cross -"
"Tam nemůžeme, Rone," skočila mu okamžitě do řeči Hermiona.
"Nemyslel jsem, že bychom se tam měli ubytovat, ale jen zjistit, co se děje!"
"Víme přece, co se děje! Voldemort se zmocnil ministerstva, co jiného ještě potřebujeme vědět?"
"No dobře, dobře, byl to jen takový nápad!"
Znovu se pohroužili do nervózního mlčení. Neochotně se k nim přišourala servírka se žvýkačkou v ústech a Hermiona objednala dvě kapučína. Harry byl neviditelný, takže by působilo divně, kdyby objednala i pro něj. Do restaurace vešli dva hřmotní dělníci a vmáčkli se do vedlejšího boxu. Hermiona ztišila hlas tak, že jen šeptala.
"Podle mě bychom měli najít nějaké klidné místo, přemístit se a zamířit někam na venkov. Až tam budeme, můžeme Řádu poslat zprávu."
"Chceš říct, že umíš to kouzlo s mluvícím Patronem?" zeptal se Ron.
"Nacvičovala jsem si to a myslím, že to zvládnu," odpověděla Hermiona.
"No, hlavně abychom je tím nedostali do maléru, i když je možné, že už je stejně pozatýkali. Ach bože, to je ale hnus," otřásl se Ron, když si usrkl napěněné šedavé kávy. Servírka ho slyšela a střelila po něm nakvašeným pohledem, když se šourala pro objednávku nových hostů. Větší z obou dělníků, plavovlasý a přímo obrovitý, jak si nyní Harry všiml, ji mávnutím ruky odehnal. Uraženě se zaškaredila.
"Tak jdeme, tuhle břečku pít nebudu," prohlásil Ron. "Máš nějaké mudlovské peníze na zaplacení, Hermiono?"
"Ano, vybrala jsem úspory ze svého stavebního spoření, než jsem jela do Doupěte. Vsadím se, že všechny drobné budou až někde dole," povzdechla si a sáhla pro svoji korálkovou kabelku.
Oba dělníci učinili rukama zcela stejný pohyb a Harry je automaticky napodobil - v okamžení měli všichni tři vytažené hůlky. Ron, který si s několikavteřinovým zpožděním uvědomil, co se děje, se vrhl přes stůl, odstrčil Hermionu stranou a přimáčkl ji na lavici. Síla kleteb obou Smrtijedů roztříštila kachlíkový obklad v místě, kde měl Ron ještě před okamžikem hlavu, a Harry, dosud neviditelný, vykřikl: "Mdloby na tebe!"
Velkého plavovlasého Smrtijeda udeřil paprsek rudého světla do obličeje, takže se v bezvědomí zhroutil. Jeho společník s pokřiveným obličejem neviděl, kdo zaklínadlo vyslal, a znovu vypálil na Rona.
Z jeho hůlky vystřelily lesklé černé provazy a spoutaly Rona od hlavy k patě. Servírka zaječela a rozběhla se ke dveřím, Harry proti Smrtijedovi, který spoutal Rona, vyslal další omračovací kouzlo. To však Smrtijeda minulo, odrazilo se od okna a zasáhlo servírku, která se těsně u dveří sesypala na podlahu.
"Expulso!" zaburácel útočník a stůl, za nímž Harry stál, se rozlétl na kusy. Síla výbuchu ho přirazila ke zdi. Cítil, jak mu hůlka vylétla z ruky a z ramenou mu sklouzl plášť.
"Petrificus totalus!" zaječela Hermiona odněkud, kde ji Harry neviděl, a Smrtijed se jako kamenná socha zvrátil obličejem k podlaze a dopadl do změti rozbitého porcelánu, třísek ze stolu a rozlité kávy, jen to křuplo. Hermiona po čtyřech vylezla zpod lavice, vytřásala si z vlasů střípky skleněného popelníku a celá se třásla.
"D-Diffindo," hlesla a namířila hůlkou na Rona, který zařval bolestí, když mu na koleni prořízla džínsy a pod nimi mu způsobila hlubokou řeznou ránu. "Ach, promiň, Rone, třese se mi ruka! Diffindo!"
Přeťatá pouta spadla na zem. Ron se vyštrachal na nohy a mával rukama, aby se mu do nich vrátil cit. Harry sebral svoji hůlku a přelezl přes hromadu trosek k velkému plavovlasému Smrtijedovi, který ležel roztažený na lavici.
"Měl jsem ho poznat," prohlásil, "viděl jsem ho ten večer, co zemřel Brumbál." Pak obrátil nohou na záda Smrtijeda s tmavšími vlasy: oči bezmocného muže rychle těkaly mezi Harrym, Ronem a Hermionou.
"To je Dolohov," ozval se Ron. "Poznávám ho podle těch plakátů, co byly rozvěšené, když po něm vyhlásili pátrání. A ten hromotluk je myslím Thorfinn Rowle."
"Je mi jedno, jak se jmenujou," přeskakoval Hermioně trochu hystericky hlas. "Jak nás našli? Co teď budeme dělat?"
Její panika jako by Harrymu pročistila hlavu.
"Zamkni dveře," přikázal jí, "a ty zhasni, Rone."
Zatímco nad ochromeným Dolohovem usilovně přemýšlel, co dál, ozvalo se cvaknutí zámku a Ron použil zatemňovač. Restaurace se ponořila do tmy. Zdáli bylo slyšet muže, kteří předtím pokřikovali na Hermionu, jak pískají a volají na jinou dívku.
"Co s nimi?" zeptal se Ron šeptem Harryho a pak ještě tišeji hlesl: "Zabijeme je? Oni nás zabít chtěli. Před chviličkou se o to usilovně snažili."
Hermiona se otřásla a ustoupila zpět. Harry zavrtěl hlavou.
"Budeme jim jen muset vymazat paměť," prohlásil. "Bude to tak lepší, protože je to svede ze stopy. Když je zabijeme, bude jasné, že jsme tu byli."
"Ty jsi šéf," souhlasil Ron a v hlase mu zazněla upřímná úleva. "Jenže paměťové kouzlo jsem ještě v životě nezkoušel."
"Já taky ne," přidala se Hermiona, "ale teoreticky vím, jak na to."
Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, pak namířila hůlkou na Dolohovovo čelo a pronesla zaklínadlo: "Obliviate!"
V Dolohovových očích se okamžitě objevil skelný, zasněný výraz.
"Úžasné!" pochválil ji Harry a poplácal ji po zádech. "Postarej se o toho druhého a o servírku, my tady zatím s Ronem uklidíme."
"Uklidíme?" podivil se Ron a rozhlédl se po částečně zničené restauraci. "Proč?"
"Nenapadlo tě, že by se asi podivili, co se stalo, kdyby se probrali v lokálu, který vypadá, jako by ho právě vybombardovali?"
"No jo, jasně…"
Ron chviličku zápasil s hůlkou, než se mu podařilo vydolovat ji z kapsy.
"Není divu, že ji nemůžu vytáhnout, Hermiono, sbalilas mi staré džínsy, jsou mi těsné."
"Tak to se tedy moc omlouvám," zasyčela, a když odtahovala servírku stranou, aby nebyla vidět okny, zaslechl Harry, jak si pro sebe tiše mumlá, kam jinam si může Ron hůlku strčit.
Jakmile uvedli restauraci do původního stavu, zvedli oba Smrtijedy, usadili je znovu do jejich boxu a opřeli je tak, aby se na sebe dívali.
"Jak nás ale našli?" mudrovala Hermiona a dívala se z jednoho nehybného Smrtijeda na druhého. "Jak se dozvěděli, kde jsme?"
Otočila se k Harrymu.
"Nemyslíš… nemyslíš, že bys na sobě ještě mohl mít hlídáček, že ne, Harry?"
"Nemůže ho mít," namítl Ron. "Hlídáček přestává fungovat o sedmnáctých narozeninách, to je kouzelnický zákon, na dospělého ho nasadit nemůžeš."
"Alespoň pokud víme," dodala Hermiona. "Jenže co když Smrtijedi našli nějaký způsob, jak ho nasadit i na někoho, komu už bylo sedmnáct?"
"Harry ale v posledních čtyřiadvaceti hodinách nebyl v blízkosti žádného Smrtijeda. Tak kdo na něj mohl znova ten hlídáček nasadit?"
Hermiona neodpověděla a Harry si připadal nakažený a poskvrněný. Skutečně je Smrtijedi našli pomocí hlídáčku?
"Pokud nemůžu používat kouzla a ani vy nemůžete v mé blízkosti kouzlit, aniž tím prozradíme, kde jsme…" začal.
"Rozdělovat se nebudeme!" přerušila ho rozhodným tónem Hermiona.
"Potřebujeme se schovat na nějakém bezpečném místě," prohlásil Ron. "Musíme získat chvíli klidu, abychom si všechno promysleli."
"Grimmauldovo náměstí," vyhrkl Harry.
Oba dva na něj vyvalili oči.
"Neplácej hlouposti, Harry. Snape se tam může dostat!"
"Ronův taťka přece říkal, že tam na něj nachystali nějaké kouzelné pasti - a i kdyby ty nefungovaly," pokračoval honem, protože viděl, že mu chce Hermiona odporovat, "tak co má být? Přísahám, že by mě nic nepotěšilo víc, než kdybych narazil na Snapea!"
"Jenže -"
"Kde jinde se můžeme líp schovat, Hermiono? Tohle je přímo fantastická šance, věř tomu. Snape je jen jeden Smrtijed. A pokud na sobě pořád ještě mám hlídáček, budeme jich mít na krku celou armádu, jestliže půjdeme někam jinam."
Tenhle argument Hermiona vyvrátit nedokázala, přestože bylo vidět, jak moc ráda by to udělala. Když odemykala dveře restaurace, cvakl Ron zatemňovačem, aby se uvnitř znovu rozsvítilo. Pak Harry napočítal do tří, uvolnili kouzla, jimiž svoje oběti spoutali, a než se servírka nebo některý z obou Smrtijedů stačili rozespale zavrtět, otočili se všichni tři na místě a vytratili se do tísnivé temnoty.
O pár vteřin později Harry znovu vděčně nasál do plic vzduch a otevřel oči: stanuli právě uprostřed dobře známého neudržovaného náměstíčka. Ze všech stran je obklopovaly vysoké, zanedbaně vyhlížející domy. Dům číslo dvanáct byl jejich očím viditelný - o jeho existenci jim pověděl Brumbál jakožto strážce jeho tajemství. Bez otálení se k domu rozběhli a každých pár metrů se rozhlíželi a ubezpečovali, že je nikdo nesleduje ani nepozoruje. Vyběhli po kamenném schodišti a Harry hůlkou klepl do domovních dveří. Ozvalo se několikeré kovové cvaknutí, zachrastil řetěz, pak se dveře vrzavě otevřely dokořán a všichni tři honem skočili dovnitř.
Zatímco Harry za sebou zavíral, rozzářily se uvnitř staromódní plynové lampy a osvětlily celou vstupní halu komíhavým světlem poskakujících plamínků. Hala vypadala přesně tak, jak si ji Harry pamatoval: působila tajemně a děsivě, byla plná pavučin a siluety hlav domácích skřítků na zdech vrhaly na schodiště podivné stíny. Za dlouhými tmavými závěsy se skrýval portrét Siriusovy matky. Jediné, co nestálo na svém místě, byl stojan na deštníky vyrobený z nohy trolla, který ležel převrácený na boku, jako by o něj Tonksová právě znovu zakopla.
"Myslím, že tu někdo byl," zašeptala Hermiona a ukázala na něj.
"Mohl ho převrhnout někdo z Řádu, když odcházeli," zamumlal Ron.
"A kde jsou tedy ty kletby, které tu nastražili na Snapea?" podivil se Harry.
"Možná začnou účinkovat, jen když se tady objeví," napadlo Rona.
Přesto zůstávali všichni tři stát těsně vedle sebe na rohožce, zády se opírali o dveře a neodvažovali se postoupit dál do domu.
"No, věčně tu stát nemůžeme," poznamenal konečně Harry a udělal krok vpřed.
"Severus Snape?"
Šeptavý hlas Pošuka Moodyho se ozval ze tmy tak nečekaně, že všichni tři vyděšeně nadskočili. "My nejsme Snape!" stačil zachraptět Harry, než nad ním prosvištělo cosi jako závan studeného větru a jazyk v ústech se mu zkroutil a zatáhl do krku, takže už nebyl s to vypravit ze sebe jedinou hlásku. Než si ale stačil sáhnout prsty do úst, jazyk se opět uvolnil.
Oba jeho přátelé očividně zakusili stejný nepříjemný pocit.
Z Rona se draly dávivé zvuky a Hermioně se podařilo vykoktat: "T-to musela b-být jazykol-lomná k-kletba, kterou tady Pošuk na Snapea nalíčil!"
Harry opatrně postoupil o další krok kupředu. Ve stínech na konci vstupní haly se cosi pohnulo, a než stačil kdokoli z nich říct další slovo, z koberce se zvedla jakási postava - vysoká, šedivá jako prach a příšerná. Hermiona vyjekla a zároveň s ní se rozječela paní Blacková, protože závěsy před její podobiznou se rozevřely. Šedivá postava plula vzduchem k nim, rychleji a rychleji, po pás dlouhé vlasy a vousy za ní rozevlátě vířily. Bezmasé tváře s prázdnými očními důlky měla propadlé, a přes tu děsivou proměnu působila strašlivě povědomě. Zvedla vyzáblou paži a ukázala na Harryho.
"Ne!" vykřikl Harry, a přestože měl pozdviženou hůlku, nenapadlo ho žádné zaklínadlo. "Ne! To jsme nebyli my! My vás nezabili…"
Při slově "nezabili" postava vybuchla v obrovský oblak prachu. Harry se rozkašlal, uslzenýma očima se ohlédl a viděl, že se Hermiona krčí na podlaze u dveří a rukama chrání hlavu sobě i Ronovi, který se třásl od hlavy k patě, neobratně ji poplácával po zádech a koktal:
"- Už je to v p-pořádku… už je p-pryč…"
Prach kolem Harryho vířil jako mlha, chytal modř plynového světla a paní Blacková nepřetržitě ječela:
"Mudlovští šmejdi, kteří zneuctili a pošpinili hanbou rod mých otců…"
"Sklapni!" obořil se na ni Harry a namířil na ni hůlkou. Závěsy se v roji rudých jisker hřmotně zatáhly a umlčely ji.
"To… to byl…" zakvílela Hermiona, když s Ronovou pomocí vstávala.
"Ano," přikývl Harry, "ale doopravdy to nebyl on, víš? Jen něco, co má vystrašit Snapea."
Zabralo to, přemýšlel, nebo už tu Snape byl a tu strašidelnou postavu zlikvidoval stejně snadno, jako zabil skutečného Brumbála?
S nervy stále ještě napruženými vedl Rona a Hermionu halou a napůl čekal, že se objeví nějaká další hrůza. Nic se ale nepohnulo, s výjimkou myši, která šramotila někde za podlažní lištou.
"Než půjdeme dál, myslím, že bychom to tu měli prověřit," šeptla Hermiona, zvedla hůlku a pronesla: "Homenum revelio."
Nic se nestalo.
"To bude dobré, právě jsi přestála hrozný šok," utěšoval ji laskavým hlasem Ron. "A co se vlastně mělo stát?"
"Co se mělo stát, to se taky stalo!" odsekla poněkud nabručeně. "To bylo kouzlo, které odhaluje přítomnost jiných lidí, takže se ukázalo, že tu není nikdo kromě nás!"
"A starouše Prachouše," dodal Ron a pohlédl na koberec v místě, z něhož se vynořila mrtvolná postava.
"Pojďme nahoru," vyzvala je Hermiona s vystrašeným pohledem a odvedla je po vrzajících schodech do společenského salonku v prvním patře.
Uvnitř mávla hůlkou a zapálila staré plynové lampy, nepatrně se v místnosti plné průvanu zimomřivě otřásla a uvelebila se na pohovce s pažemi pevně omotanými kolem těla. Ron přešel k oknu a o pár centimetrů odtáhl těžkou sametovou záclonu.
"Nikoho tam venku nevidím," oznámil. "A přitom si myslím, že kdyby měl na sobě Harry pořád ještě hlídáček, byli by nás sem sledovali. Vím, že do domu se dostat nemůžou, ale… Co je, Harry?"
Harry vyrazil výkřik bolesti: jizva ho znovu začala pálit a myslí mu problesklo něco, co se podobalo odrazu jasného světla od vodní hladiny. Spatřil jakýsi velký stín a pocítil, jak mu tělem projel záchvat vzteku, který nepocházel z jeho hlavy, prudký a krátký jak elektrický šok.
"Cos viděl?" zajímal se Ron a přistoupil k němu. "Neviděls ho u nás doma?"
"Ne, cítil jsem jen vztek… úplně běsní vzteky…"
"To by ale klidně mohlo být v Doupěti," strachoval se hlasitě Ron. "A co ještě? Copak jsi nic neviděl? Sesílal na někoho nějakou kletbu?"
"Ne, cítil jsem jen ten vztek… nepoznával jsem…"
Harry si připadal jako štvanec a byl celý zmatený. Nijak mu nepomohla ani Hermiona, která vystrašeně vyjekla: "- Už zase ta jizva? Jak je to ale možné? Myslela jsem, že se to spojení už přerušilo!"
"Na nějakou dobu se přerušilo," zahučel Harry. Jizva ho stále bolela, takže mu dělalo potíže soustředit se. "Myslím… myslím, že se začíná znova otevírat pokaždé, když ztratí sebeovládání, tak to bylo i -"
"V tom případě ale musíš svoji mysl uzavřít!" vypískla Hermiona. "Harry, Brumbál přece nechtěl, abys to spojení používal, chtěl, abys ho úplně zpřetrhal, proto ses měl učit nitrobranu! Jinak by ti Voldemort mohl nasadit do hlavy falešné představy, jen si vzpomeň -"
"Jo, vzpomínám si, díky," procedil Harry zaťatými zuby. Nepotřeboval, aby mu Hermiona připomínala, jak Voldemort kdysi přesně tohoto spojení využil, aby ho vlákal do pasti, ani aby mu opakovala, že výsledkem jeho tehdejšího triku byla Siriusova smrt. Litoval, že jim prozradil, co viděl a cítil, protože Voldemort se díky tomu zdál být ještě hrozivější, jako by právě teď tiskl obličej k oknu místnosti, v níž se nacházeli. Bolest v jizvě se stále stupňovala a Harry proti ní bojoval. Bylo to, jako by přemáhal nutkání zvracet.
Otočil se k Ronovi a k Hermioně zády a předstíral, že si prohlíží starý gobelín s rodokmenem Blackových, který visel na zdi. Pak Hermiona vyděšeně zavřískla, Harry znovu vytáhl hůlku, a když se obrátil čelem do místnosti, viděl, jak oknem salonku prolétl stříbřitý Patron, snesl se před nimi na podlahu a proměnil se v lasičku, která promluvila hlasem Ronova otce.
"Celá rodina je v pořádku, odpověď neposílejte, hlídají nás."
Patron se rozplynul a zmizel. Ron ze sebe vypravil něco mezi zakňučením a úlevným zabručením a zhroutil se na pohovku. Hermiona si k němu přisedla a popadla ho za paži.
"Jsou v pořádku, jsou v pořádku!" šeptala, Ron se napůl zasmál a objal ji.
"Harry," vyhrkl Hermioně přes rameno, "víš…"
"To nic," konejšil ho Harry, jemuž se z bolesti hlavy zvedal žaludek. "Je to tvoje rodina, tak si o ně samozřejmě děláš starosti. Já bych na tvém místě cítil totéž." Pomyslel na Ginny. "Vlastně cítím totéž."
Bolest v jizvě dosahovala vrcholu, byla už stejně nesnesitelná jako minule na zahrádce v Doupěti. Nezřetelně slyšel Hermionin hlas: "Nechci dnes spát sama. Nemohli bychom vytáhnout ty spací pytle, které jsem přinesla, a utábořit se přes noc tady?"
Slyšel, jak Ron souhlasně přitakává. Nemohl už s bolestí dlouho bojovat, musel se jí podvolit.
"Jdu do koupelny," zamumlal a vyrazil ze salonku tak rychle, že málem běžel.
Sotva to stihl: roztřesenýma rukama za sebou zavřel dveře na závoru, chytil se za třeštící hlavu a svalil se na podlahu. Pak v náhlém výbuchu agonie pocítil, jak se ta zuřivost, která nepocházela z něj, zmocňuje jeho duše, spatřil dlouhou místnost osvětlenou pouze ohněm z krbu, rozložitého plavovlasého Smrtijeda, který ležel na zemi a svíjel se bolestí, a menší štíhlejší postavu, která nad ním stála s napřaženou hůlkou, zatímco Harry promlouval vysokým chladným a nemilosrdným hlasem:
"Ještě, Rowle, nebo už to máme ukončit a předhodit tě Naginimu? Lord Voldemort si není jistý, že ti tentokrát odpustí… Zavolals mě zpět jen proto, abys mi sdělil, že Harry Potter znovu utekl? Dej Rowleovi ještě jednou pocítit moji nelibost, Draco… udělej to, nebo moji zlobu pocítíš na vlastní kůži!"
Do ohně spadlo další poleno, plameny vyšlehly do výše a světlo přelétlo po vyděšeném špičatém bílém obličeji -
S pocitem, jako by se vynořil z hluboké vody, Harry zoufale zalapal po dechu a otevřel oči.
Ležel na zádech s roztaženýma nohama i rukama na studené černé mramorové podlaze a nos měl jen pár centimetrů od jednoho ze stříbrných hadích ocasů, které sloužily jako nohy velké vany. Posadil se. Do víček očí jako by měl zevnitř vypálenou podobu Malfoyovy strnulé vyzáblé tváře. Zvedal se mu žaludek z toho, co viděl, ze způsobu, jakým nyní Voldemort Draca zneužíval.
Ozvalo se hlasité zaklepání na dveře a Harry sebou polekaně škubl, když za nimi zazněl Hermionin hlas.
"Nechceš kartáček na zuby, Harry? Přinesla jsem ti ho."
"Jo, fajn, díky," zahučel a snažil se mluvit normálním tónem. Vstal a otevřel jí dveře.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama