close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola devátá - Nápis na stěně (část 2)

20. listopadu 2010 v 18:14 |  Harry Potter a Tajemná komnata
Hermiona si přitiskla prst na ústa a zamířila k poslední kabince až úplně vzadu. Když k ní došla, řekla: "Nazdar, Uršulo! Jak se máš?"
Harry a Ron se na ni také šli podívat. Ufňukaná Uršula plavala ve splachovací nádržce a dloubala se na bradě.
"Tohle je dívčí umývárna," prohlásila a podezřívavě si Harryho i Rona změřila. "Ti dva přece nejsou děvčata."
"To nejsou," přisvědčila Hermiona. "Chtěla jsem jim jen ukázat - ehm - jak je to tu pěkné."
Neurčitě mávla rukou směrem k špinavému starému zrcadlu a k mokré podlaze.
"Zeptej se jí, jestli něco neviděla," naznačil Harry.
"Co si to šuškáte?" zpozorněla Uršula a podívala se na něj.
"Ale nic," řekl Harry rychle. "Chtěli jsme se jen zeptat -"
"Nepřeji si, abyste se mi domlouvali za zády!" ufňukla Uršula. "Abyste věděli, já mám cit, i když jsem mrtvá."
"No tak, Uršulo, nikdo tě přece nechce rozčilovat," bránila se Hermiona. "Harry jenom -"
"Nikdo mě nechce rozčilovat! To je dobré!" zakvílela Uršula. "Měla jsem život samé utrpení a teď si sem přijdete, abyste mi zkazili i moji smrt!"
"Chtěli jsme se tě zeptat, jestli jsi tu v poslední době nezahlédla něco divného," řekla Hermiona honem. "Protože v předvečer Všech svatých tady někdo přímo před umývárnou napadl kočku."
"Neviděla jsi tady ten večer někoho?" zeptal se Harry.
"Já jsem si ničeho nevšímala," prohlásila Uršula teatrálně. "Protiva mě tak rozčílil, že jsem se vrátila sem a chtěla jsem se zabít. Pak jsem si ovšem uvědomila, že jsem - že jsem -"
"Už mrtvá," napověděl jí Ron.
Uršula tragicky vzlykla, vznesla se vzhůru, udělala ve vzduchu přemet, po hlavě vklouzla do klozetu, všechny přitom postříkala a zmizela z dohledu. Podle tlumených vzlyků, které k nim doléhaly, se zastavila někde v odpadovém kolenu.
Harry a Ron zůstali stát s otevřenou pusou, Hermiona však jen rozmrzele pokrčila rameny: "Tohle bylo na Uršulu ještě dost veselé, jestli chcete něco vědět… A pojďte, jdeme pryč."
Sotva Harry zavřel dveře, za nimiž bylo ještě slyšet Uršuliny kloktavé vzlyky, všichni tři málem nadskočili, když něčí zvučný hlas zvolal:
"RONE!"
Percy Weasley stál nahoře na schodišti, jako by do něj hrom uhodil; na prsou se mu leskl prefektský odznak, ale tvářil se zděšeně a pobouřeně.
"To je přece dívčí umývárna!" vyjekl. "Co jste tam -"
"Chtěli jsme si to jen obhlédnout," pokrčil Ron rameny. "Rozumíš, hledáme stopy…"
Percy se nadmul způsobem, který Harrymu připomněl paní Weasleyovou.
"Zmizte - odtud - a hodně - rychle!" vyzval je, dlouhými kroky dorazil až k nim, zamával pažemi a odstrkoval je pryč. "Copak vám nesejde na tom, jak to vypadá? Klidně si sem přijdete, když jsou všichni na večeři…"
"A proč bychom tu nesměli být?" odsekl Ron, nehnul se z místa a nasupeně se díval na bratra. "Aby bylo jasno, té kočky jsme se ani prstem nedotkli!"
"To jsem Ginny říkal taky," vztekal se Percy, "jenže ona si pořád myslí, že vás vyloučí ze školy. Ještě nikdy jsem ji neviděl tak rozrušenou, div si oči nevypláče. Mohli byste brát ohled aspoň na ni, všichni z prvního ročníku jsou z toho úplně vedle…"
"Tobě na Ginny vůbec nezáleží," řekl Ron a zčervenal až za ušima. "Tobě dělá starost jedině to, že bys kvůli mně mohl ztratit důležité postavení."
"Srážím Nebelvíru pět bodů!" prohlásil Percy rázně a dotkl se svého prefektského odznaku. "A doufám, že si z toho vezmeš ponaučení! S tím hraním na detektiva přestaneš, nebo to napíšu mamce!"
A dlouhými kroky zamířil pryč; zátylek mu hořel stejně, jako Ronovi hořely uši.

Toho večera se Harry, Ron a Hermiona usadili ve společenské místnosti co možná nejdál od Percyho. Ron měl pořád náladu pod psa a dělal v domácím cvičení z kouzelných formulí jednu kaňku za druhou. Když potom bezmyšlenkovitě sáhl po hůlce, aby všechny šmouhy odstranil, podařilo se mu pergamen zapálit. Sám vzplanul málem stejně jako jeho domácí úkol a prudce sklapl svou Příručku kouzelných slov a zaklínadel pro druhý ročník. Harry jen překvapeně zíral, když Hermiona udělala totéž.
"Ale kdo to může být?" zeptala se ho klidným hlasem, jako by pokračovala v rozhovoru, který jen na chvíli přerušili. "Kdo by chtěl z Bradavic vyhnat motáky a všechny žáky z mudlovských rodin?"
"Tak přemýšlej se mnou," vybídl ji Ron a předstíral rozpaky "Kdopak tvrdí, že všichni z mudlovských rodin nejsou víc než chamraď?"
Podíval se na Hermionu a ona zase na něj; nezdálo se, že by ji přesvědčil.
"Jestli mluvíš o Malfoyovi -"
"A o kom jiném?" řekl Ron. "Přece jsi ho slyšela: Příště je řada na vás, vy mudlovští šmejdi! Stačí se podívat na ten jeho nemožný krysí obličej a musí ti být jasné, že je to on -"
"Malfoy že by byl Zmijozelův dědic?" zeptala se Hermiona pochybovačně.
"Tak si vezmi jeho rodinu," připojil se Harry a také zavřel učebnici. "Všichni odjakživa chodili do Zmijozelu, aspoň Malfoy se tím věčně chlubí. Docela dobře by to mohli být Zmijozelovi potomci. Jeho otec je rozhodně zlý až až."
"Mohli by klíč k Tajemné komnatě mít celá staletí!" nadhodil Ron. "Předávat si ho z otce na syna…"
"Hm," kývla Hermiona opatrně. "Připouštím, že je to možné…"
"Ale jak to dokážeme?" namítl Harry pochmurně.
"Možná by to šlo," řekla Hermiona zvolna, přitom vrhla přes celou společenskou místnost bleskurychlý pohled na Percyho a ještě víc ztlumila hlas. "Bylo by to ale těžké a nebezpečné, hodně nebezpečné. Počítám, že bychom kvůli tomu museli porušit dobrých padesát článků školního řádu."
"Víš co? Jestli budeš ochotná nám to tak za měsíc vysvětlit, dej nám vědět, prosím tebe," vyzval ji Ron podrážděně.
"Tak dobrá," Hermiona nasadila chladný tón. "Prostě se potřebujeme dostat do zmijozelské společenské místnosti a položit Malfoyovi pár otázek, ale tak, aby nevěděl, že jsme to my."
"Ale to přece není možné," namítl Harry a Ron se rozesmál.
"A je, abyste věděli," řekla Hermiona. "Jediné, co k tomu potřebujeme, je trochu Mnoholičného lektvaru."
"Co je to?" vyhrkli Ron i Harry zároveň.
"Snape o něm před několika týdny při hodině mluvil -"
"Ty myslíš, že při hodinách lektvarů nevíme nic lepšího než poslouchat, co Snape vykládá?" zamumlal Ron.
"Ten lektvar vás promění v někoho jiného. Jen si to představte! Mohli bychom se proměnit ve tři žáky ze Zmijozelu. Nikdo by netušil, že jsme to my a Malfoy by nám možná pověděl úplně všecko. Nejspíš se tím právě teď chlubí v jejich společenské místnosti. Kdybychom ho tak mohli slyšet!"
"S tím Mnoholičným lektvarem se mi to moc nezamlouvá," kabonil se Ron. "Co když nám to zůstane a budeme pořád vypadat jako někdo ze Zmijozelu?"
"Po nějaké době přestane působit," odbyla ho Hermiona netrpělivě mávnutím ruky. "Jenomže získat recepturu bude těžké. Snape říkal, že je v knize, která se jmenuje Lektváry nejmocnější, ale ta v bude knihovně určitě v oddělení s omezeným přístupem."
Dostat se k nějaké knize z oddělení s omezeným přístupem bylo možné pouze jediným způsobem: mít k tomu povolení podepsané některým z učitelů.
"Sotva někomu dokážeme vysvětlit, nač tu knížku potřebujeme," mínil Ron, "pokud nemáme zrovna v úmyslu některý z těch lektvarů připravit."
"Možná by nám to mohlo projít," namítla Hermiona, "museli bychom ovšem tvrdit, že nás to zajímá čistě teoreticky…"
"Prosím tě, na to přece nikdo z učitelů neskočí," řekl Ron. "To by museli být padlí na hlavu…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama