S prvním šlehnutím blesku zazněl i hvizd píšťalky madame Hoochové. Harry hustým deštěm viděl jen Woodovu siluetu: kapitán ho máváním volal dolů na zem. Celé mužstvo se sneslo do bláta.
"Požádal jsem o oddechový čas!" hulákal Wood na svůj tým. "Pojďte sem, schovejte se tady…"
Všichni se k sobě přikrčili pod velkým deštníkem na okraji hřiště; Harry si sundal brýle a spěšně si je otíral okrajem hábitu.
"Kolik to je?"
"Vedeme o padesát bodů," sdělil mu Wood, "pokud ale rychle nechytíme Zlatonku, budeme hrát do noci."
"Já s tímhle krámem na nose nemám šanci," stěžoval si podrážděně Harry a mával ve vzduchu svými brýlemi.
Právě v tom okamžiku se vedle něj objevila Hermiona; plášť měla přetažený přes hlavu a z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu se šťastně zubila.
"Něco mě napadlo, Harry! Dej mi ty brýle, honem!"
Podal jí je, Hermiona na ně před očima užaslého týmu poklepala hůlkou a zadeklamovala: "Repellentus!"
"A je to!" oddechla si a podala brýle zpátky Harrymu. "Teď budou odpuzovat vodu."
Wood vypadal, že by ji nejraději políbil.
"Geniální!" volal za ní chraptivě, když mizela v davu. "Tak, kamarádi, jdeme zas na to!"
Hermionino zaklínadlo se ukázalo jako účinné. Harry byl sice pořád ztuhlý zimou, však ještě nikdy v životě nebyl promočenější než teď, nicméně alespoň viděl. Naplněn novým odhodláním hnal své koště vířivými vzdušnými proudy, na všechny strany se rozhlížel po Zlatonce, vyhnul se Potlouku, skrčený prolétl pod Diggorym, který se proti němu hnal opačným směrem…
Vtom opět zaburácel hrom a bezprostředně za ním sjel klikatý blesk. Tahle hra byla čím dál nebezpečnější. Harry věděl, že musí Zlatonku rychle chytit…
Otočil se, aby zamířil zpět ke středu hřiště, vtom však divácké tribuny osvětlil další zášleh blesku a Harry spatřil něco, co dokonale rozptýlilo jeho pozornost: v horní, teď už liduprázdné řadě sedadel se krčila nehybně silueta obrovského chundelatého černého psa a jasně se rýsovala proti obloze.
Harrymu sklouzly zkřehlé ruce po násadě koštěte a jeho Nimbus se propadl o několik stop níž. Harry trhl hlavou, odhodil si promočenou čupřinu z očí a mžoural na tribunu za sebou. Pes zmizel.
"Harry!" ozval se zoufalý Woodův výkřik od nebelvírských brankových tyčí. "Za tebou, Harry!"
Honem se vyděšeně rozhlédl. Nad hřištěm se o překot řítil vzhůru Cedric Diggory a v deštěm naplněném prostoru mezi nimi se třpytila drobná zlatavá skvrnka -
Mírně popletený Harry se přitiskl k násadě koštěte a rozletěl se za Zlatonkou.
"Tak dělej!" zavrčel na svůj Nimbus a déšť mu šlehal do tváře. "Rychleji!"
Dělo se však něco podivného. Nad stadionem zavládlo zlověstné ticho. Vítr dul sice neztenčenou silou, ale zapomněl zřejmě burácet. Bylo to, jako by někdo vypnul zvuk nebo jako by Harry přestal náhle slyšet - co se to stalo?
A pak ho zalila ta úděsně povědomá vlna chladu - pronikla mu až do útrob přesně v okamžiku, kdy si uvědomil, že na hřišti pod ním se něco hýbe…
Než měl čas se nad tím zamyslet, sjel pohledem ze Zlatonky dolů.
Stála tam přinejmenším stovka mozkomorů, stovka zahalených tváří vzhlížela k němu vzhůru. Připadal si, jako by mu v hrudi stoupala ledová voda a zaplavovala mu vnitřnosti. A pak to uslyšel znovu… někdo ječel, uvnitř jeho hlavy někdo ječel… byla to žena…
"Harryho ne, Harryho ne, prosím, Harryho ne!"
"Ustup, ty hloupá holko… tak uhni…"
"Harryho ne, prosím ne, vezmi si mě, zabij mě místo něj -"
Jeho mozek teď zaplňovala jakási otupující, vířivá bílá mlha… Co tady dělá? Proč letí na koštěti? Věděl, že musí té ženě přispěchat na pomoc… Jinak určitě zemře… určitě bude zavražděna…
Padal, řítil se dolů ledovou mlhou.
"Harryho ne! Prosím… slitování… slitování…"
Jakýsi pronikavý hlas se smál, žena ječela a Harry ztratil vědomí.
"Ještě štěstí, že byla půda tak rozměklá."
"Vážně jsem myslel, že je po něm."
"A přitom si ani nerozbil brýle."
Harry vnímal tlumeně šeptající hlasy, ale to, co říkaly, mu nedávalo ani špetku smysl. Neměl sebemenší ponětí, kde vlastně je, jak se tam dostal nebo co dělal předtím, než se tam ocitl. Jediné, co si uvědomoval, bylo, že ho bolí celé tělo, jako by dostal pořádný výprask.
"Byla to ta nejhroznější věc, jakou jsem kdy v životě viděla."
Nejhroznější… ta nejhroznější věc… postavy v černých kápích… zima… křik…
Harry prudce otevřel oči. Ležel na ošetřovně. Kolem jeho postele se shromáždilo celé nebelvírské famfrpálové mužstvo, od hlavy k patě obalené bahnem. Byli tam i Ron s Hermionou, kteří vypadali, jako by právě vylezli z bazénu.
"Harry!" promluvil na něj Fred, který pod vrstvou bláta vypadal neobvykle bledě. "Jak se cítíš?"
Harrymu připadalo, jako by se mu paměť převíjela zvýšenou rychlostí kupředu. Blesky - Smrtonoš - Zlatonka - a mozkomorové…
"Co se stalo?" vyhrkl a posadil se tak prudce, až sebou všichni polekané škubli.
"Spadl jsi," informoval ho Fred. "Muselo to být z takových… kolika - padesáti stop?"
"Mysleli jsme, že ses zabil," dodala roztřeseně Alice.
Hermioně unikl jakýsi tichý pisklavý zvuk. Oči měla celé zarudlé.
"Ale co zápas?" vyptával se Harry. "Co se stalo? Budeme hrát znovu?"
Nikdo neřekl jediné slovo. Strašlivá pravda dopadla na Harryho jako balvan.
"Copak jsme - prohráli?"
"Zlatonku chytil Diggory, vysvětloval George. "Těsně po tom, co jsi spadl. Nevšiml si, co se stalo. Když se pak ohlédl a viděl tě ležet na zemi, pokoušel se to vzít zpátky. Chtěl, aby se konal nový zápas. Jenže vyhráli spravedlivě a podle pravidel… to uznává dokonce i Wood."
"A kde je?" zeptal se Harry, který si náhle uvědomil, že ho nikde nevidí.
"Pořád ještě ve sprchách," odpověděl Fred. "Máme dojem, že se tam zkouší utopit."
Harry si přitiskl obličej ke kolenům a rukama se popadl za vlasy. Fred ho chytil za rameno a prudce jím zatřásl.
"No tak, Harry, zatím jsi přece nikdy Zlatonku neminul."
"Jednou to prostě muselo přijít," přidal se George.
"A ještě to neznamená definitivní konec," pokračoval Fred. "Prohráli jsme o sto bodů, že? Takže když Mrzimor prohraje s Havraspárem a my pak porazíme Havraspár i Zmijozel…"
"Mrzimor by musel prohrát přinejmenším o dvě stě bodů," upozornil ho George.
"Kdyby ale Havraspár porazili…"
"Na to není šance, havraspárští jsou příliš dobří. Jestli ale Zmijozel prohraje s Mrzimorem…"
"Všechno bude záležet na skóre - každá stovka bodů plus nebo minus bude důležitá…"
Harry tam ležel a neříkal ani slovo. Prohráli… bylo to vůbec poprvé, co ve famfrpálu prohrál.
Asi tak po deseti minutách se objevila madame Pomfreyová a vyzvala jeho spoluhráče, aby ho nechali v klidu odpočívat.
"Přijdeme se za tebou zase podívat," ujistil ho Fred. "Nic si nevyčítej, Harry, pořád jsi ten nejlepší chytač, jakého jsme kdy měli."
Spoluhráči z týmu se pomalu rozcházeli a zanechávali za sebou blátivé stopy. Madame Pomfreyová za nimi s nesouhlasným pohledem zavřela dveře. Ron a Hermiona přistoupili blíž k Harryho posteli.
"Brumbál byl doopravdy naštvaný," ozvala se Hermiona roztřeseným hláskem. "Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle zuřit. Když jsi padal dolů, vyběhl na hřiště, zamával hůlkou a ty jako bys najednou zpomalil, než jsi dopadl na zem. Pak obrátil hůlku proti mozkomorům. Vystřelila z ní proti nim nějaká stříbrná mlha. Okamžitě opustili stadion… Brumbál zuřil, že si dovolili vstoupit na školní pozemky, slyšeli jsme ho říkat -"
"Potom vykouzlil nosítka a položil tě na ně," vyprávěl Ron. "Šel ke škole a ty ses na nosítkách vznášel před ním. Všichni mysleli, že jsi…"
Selhal mu hlas, ale Harry si toho téměř nevšiml. Myslel na to, co mu mozkomorové udělali… na ten vřískající hlas. Zdvihl oči a zjistil, že ho Ron a Hermiona pozorují tak úzkostlivě, že honem začal přemýšlet o něčem všedním a konkrétním, co by jim řekl.
"Sebral někdo můj Nimbus?"
Ron a Hermiona se po sobě rychle podívali.
"Totiž -"
"Co se stalo?" vyptával se Harry a přelétal pohledem od jednoho k druhému.
"No - když jsi spadl, odnesl ho vítr," vysvětlovala váhavě Hermiona.
"A dál?"
"Potom - potom naletěl… naletěl… Ach, Harry - naletěl do Vrby mlátičky."
Harrymu se sevřely útroby. Vrba mlátička byl velice násilnický strom, který stál o samotě uprostřed školních pozemků.
"A dál?" šeptl a děsil se odpovědi.
"No, znáš přece Vrbu mlátičku," povzdechl si Ron. "Nesnáší - nesnáší, když ji někdo praští."
"Profesor Kratiknot to sem přinesl těsně před tím, než ses probral," hlesla Hermiona tak tiše, že jí bylo sotva rozumět.
Pomalu se sklonila a sáhla pro brašnu, která jí ležela u nohou, otočila ji vzhůru nohama a vysypala na postel na tucet kousků roztříštěného dřeva a zpřelámaných větviček - jediné, co zbylo z Harryho věrného a konečně poraženého koštěte.