close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola desátá - Pobertův plánek (část 2)

20. listopadu 2010 v 18:54 |  Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
"Támhle je pošta -"
"A támhle Taškář -"
"Mohli bychom zajít k Chroptící chýši -"
"Poslyšte," navrhl Ron mezi cvakáním zubů, "co kdybychom si zašli ke Třem košťatům na máslový ležák?"
Harry velice ochotně souhlasil, protože vítr ho nemilosrdně profukoval a ruce mu mrzly. Přešli tedy ulici a za několik minut už vcházeli do malého hostince.
V hostinci byla hlava na hlavě; bylo tam hlučno, teplo a zakouřeno. Nějaká žena výrazně oblých tvarů s pohledným obličejem obsluhovala u nálevního pultu partu rozjařených čarodějů.
"To je madame Rosmerta," ukázal na ni Ron. "Dojdu pro pití, ano?" dodal a nepatrně se začervenal.
Harry s Hermionou se protlačili do zadní části lokálu k volnému malému stolku mezi oknem a roztomilým vánočním stromkem, který stál hned vedle krbu. O pět minut později tam za nimi dorazil i Ron se třemi napěněnými sklenicemi horkého máslového ležáku.
"Veselé Vánoce!" usmál se spokojeně a zdvihl svou sklenici.
Harry se zhluboka napil. Byl to ten nejlahodnější nápoj, jaký kdy ochutnal, a měl dojem, že mu zevnitř rozehřívá každý kousek těla.
Vtom mu vlasy zčechral nenadálý průvan. Dveře Tří košťat se znovu otevřely. Harry k nim pohlédl přes okraj své sklenice a málem se zalkl.
Do hostince právě uprostřed přívalu sněhových vloček vešli profesorka McGonagallová s profesorem Kratiknotem; krátce nato se objevil i Hagrid, který o něčem zaujatě rozmlouval se zavalitým mužem v citronově zelené buřince a pruhovaném plášti: byl to ministr kouzel Kornelius Popletal.
Ron s Hermionou okamžitě popadli Harryho za vlasy na temeni, sešoupli ho ze židle a zastrčili pod stůl. Harry, kterému z koutků úst ještě odkapával máslový ležák, se přikrčil, aby byl z dohledu, v ruce svíral prázdnou sklenici a sledoval, jak se učitelské i Popletalovy nohy blíží k nálevnímu pultu. Na okamžik se tam zastavily, pak se otočily a zamířily přímo k němu.
Někde nad ním Hermiona šeptem pronesla: "Mobiliarbus!"
Vánoční stromeček vedle jejich stolku se nadzdvihl několik čísel nad podlahu, pomalu se vzduchem přesunul stranou a s měkkým žuchnutím dopadl přímo před stolek tak, že je skryl před zraky ostatních hostů. Harry, který se díval skrze husté spodní větve, viděl, jak se od sousedního stolu odtahují nohy čtyř židlí, a vzápětí uslyšel úlevné vzdechy a hekání, když si na ně učitelé s ministrem sedali.
V příštím okamžiku spatřil další pár nohou, tentokrát v zářivě tyrkysových lodičkách na vysokém podpatku, a uslyšel ženský hlas.
"Malý odvar z chejru -"
"To je pro mě," odpověděl hlas profesorky McGonagallové.
"Čtyři pinty svařené medoviny -"
"Sem, Rosmerto," přihlásil se Hagrid.
"Třešňový sirup se sodou, ledem a deštníčkem…"
"Hmmm!" zamručel profesor Kratiknot a hlasitě mlaskl. "Takže pro vás bude ten rybízový rum, pane ministře."
"Děkuji, drahá Rosmerto," zazněl Popletalův hlas. "Musím říct, že je báječné zase vás vidět. Nechtěla byste si také dát skleničku? Pojďte se k nám posadit -"
"Tak dobře, mockrát vám děkuju, pane ministře."
Harry sledoval, jak blyštivé podpatky míří pryč a pak se znovu vracejí. Srdce mu poplašeně tlouklo až někde v krku. Jak to, že ho nenapadlo, že tohle je poslední týden pololetí i pro učitele? A jak dlouho tady budou sedět? Pokud se chtěl ještě dnes večer vrátit do školy, potřeboval čas na to, aby nenápadně proklouzl zpět do Medového ráje… Hermionina noha sebou vedle něj nervózně škubla.
"Co vás vlastně přivádí do tohohle zapadákova, pane ministře?" zazněl hlas madame Rosmerty.
Harry viděl, jak se spodní polovina Popletalova korpulentního těla na židli zkroutila, jako by se rozhlížel, jestli je někdo neposlouchá. Pak tiše odpověděl: "Co jiného, moje drahá, než Sirius Black? Troufám si tvrdit, že jste slyšela, co se ve škole o Všech svatých přihodilo?"
"Něco jsem o tom zaslechla," připustila madame Rosmerta.
"Copak jste to musel vykládat celé hospodě, Hagride?" postěžovala si rozhořčeně profesorka McGonagallová.
"Myslíte, že je Black pořád někde nablízku, pane ministře?" zašeptala madame Rosmerta.
"Jsem si tím jistý," přisvědčil stroze Popletal.
"Víte, že mozkomorové už dvakrát prohledávali moji hospodu?" postěžovala si madame Rosmerta s lehkým nádechem pobouření v hlase. "Vyděsili a zahnali všechny moje zákazníky… To obchodům hrozně škodí."
"Rosmerto, drahoušku, mně se přece protiví zrovna tak jako vám," opáčil nejistě Popletal. Jde o nezbytná preventivní opatření… Je to neštěstí, ale nedá se nic dělat… S několika už jsem se setkal. Mají vztek na Brumbála, protože je nechce pustit na pozemky hradu."
"A dělá správně," ozvala se rázně profesorka McGonagallová. "Jak bychom asi mohli učit, kdyby kolem nás poletovaly ty stvůry?"
"Slyšte, slyšte!" vypískl maličký profesor Kratiknot, kterému visely nohy dobrých dvacet čísel nad podlahou.
"Musíte ale uznat," namítl Popletal, "že tu jsou, aby nás všechny ochránili před něčím mnohem horším… Všichni víme, čeho je Black schopen…"
"Abyste věděli, mně se tomu pořád ještě nechce věřit," konstatovala zamyšleně madame Rosmerta. "Ze všech lidí, co jsem znala, byl Sirius Black ten poslední, o kterém bych si myslela, že se dá do služeb zla… Chci říct, že si na něj vzpomínám ještě z doby, kdy byl jako kluk v Bradavicích. Kdybyste mi tehdy řekli, co se z něj vyklube, byla bych vám pověděla, že jste vypili moc medoviny."
"A to zdaleka nevíte všechno, Rosmerto," ujistil ji chraplavě Popletal. "O tom nejhorším, co spáchal, se mezi lidmi prakticky neví."
"Říkáte nejhorším?" podivila se madame Rosmerta hlasem přetékajícím zvědavostí. "Máte na mysli ještě něco horšího, než bylo zavraždění všech těch ubožáků?"
"Právě to mám na mysli," přikývl Popletal.
"Tomu nevěřím. Co by mohlo být ještě horší?"
"Říkáte, že si na něj vzpomínáte z Bradavic, Rosmerto," zamumlala profesorka McGonagallová. "Vzpomínáte si taky na jeho nejlepšího přítele?"
"Samozřejmě," přisvědčila madame Rosmerta a nepatrně se zachichotala. "Jeden bez druhého přece nikdy neudělal ani krok, že? Kolikrát jenom tady u mě seděli - jejda, a jak mě dokázali rozesmát! To byla fakt komická dvojice, tihle Sirius Black a James Potter!"
Harry upustil sklenici, ta hlučně dopadla na zem a Ron ho pod stolem kopl.
"Přesně tak," přikývla profesorka McGonagallová. "Black a Potter. Vůdcové jejich malého kruhu. Oba samozřejmě velice chytří - dokonce výjimečně inteligentní - myslím, že jsme tu ještě nikdy neměli takovou dvojici rošťáků -"
"No nevim, nevim," uchechtl se Hagrid. "Fred a George Waesleyovic podle mýho by si to s něma klidně mohli rozdat."
"Člověk by řekl, že Black s Potterem jsou bratři!" přidal se k ostatním profesor Kratiknot. "Byli nerozluční jako dvojčata!"
"Samozřejmě že byli nerozluční," doplnil ho Popletal. "Potter Blackovi důvěřoval víc než všem svým ostatním kamarádům. A na tom se nic nezměnilo, ani když dokončili školu. Když si James bral Lily, byl mu Black za svědka. Potom ho ustanovili Harryho kmotrem. Harry o tom samozřejmě nemá tušení. Jistě si dovedete představit, jak by ho tahle věc trápila."
"Protože z Blacka se nakonec vyklubal spojenec Vy-víte-koho?" zašeptala madame Rosmerta.
"Bylo to ještě mnohem horší, má drahá…" Popletal ztišil hlas až do jakéhosi přiškrceného huhlání. "Na světě není mnoho lidí, kteří vědí o tom, že si Potterovi byli vědomi, že je Vy-víte-kdo chce zlikvidovat. Brumbál, který přirozeně proti Vy-víte-komu neúnavně bojoval, měl několik užitečných špehů. Jeden z nich mu dal avízo a Brumbál okamžitě Jamese a Lily varoval. Poradil jim, že by se měli někde skrýt. Jenže skrýt se před Vy-víte-kým samozřejmě nebylo tak snadné. Brumbál jim řekl, že největší šanci by měli, kdyby použili Fideliovo zaklínadlo."
"Jak to funguje?" zajímala se madame Rosmerta, která zvědavostí téměř nedýchala. Profesor Kratiknot si odkašlal.
"Je to nesmírně složité kouzlo," vysvětloval skřípavým hlasem, "jehož výsledkem je začarování jistého tajemství do nitra vybrané živé osoby. Příslušná informace je skryta v duši zvoleného člověka neboli Strážce tajemství, a nelze ji tudíž odhalit - pokud se ovšem Strážce tajemství sám nerozhodne ji někomu vyjevit. Dokud Strážce odmítal o tajemství mluvit, mohl Vy-víte-kdo prohledávat vesnici, kde James a Lily bydleli, třeba celé roky a neměl sebemenší šanci je najít, i kdyby jim s nosem přimáčknutým k oknu přímo koukal do obývacího pokoje!"
"Takže Black se stal Strážcem tajemství Potterových?" zašeptala madame Rosmerta.
"Přirozeně," přitakala profesorka McGonagallová. "James Potter řekl Brumbálovi, že Black by raději zemřel, než aby prozradil, kde jsou, že Black sám má také v úmyslu se někde schovat… A přesto si Brumbál dělal starosti. Vzpomínám si, že se nabízel, že se Strážcem tajemství Potterových stane on sám."
"Brumbál Blacka podezíral?" vyjekla madame Rosmerta.
"Byl si jistý, že někdo, kdo je Potterovým blízký, předává Vy-víte-komu informace o každém jejich kroku," vysvětlovala zachmuřeně profesorka McGonagallová. "Měl dokonce už delší dobu podezření, že někdo od nás je zrádcem a že poskytuje Vy-víte-komu i spoustu dalších informací."
"James Potter ale trval na tom, že Strážcem tajemství učiní Blacka?"
"Ano, trval," potvrdil sklesle Popletal. "A pak, sotva týden poté, kdy uplatnili Fideliovo zaklínadlo -"
"- Black zradil?" vydechla madame Rosmerta.
"Přesně tak. Blacka už jeho role dvojitého důvěrníka unavovala, byl odhodlán prohlásit se veřejně za stoupence Vy-víte-koho, a jak se zdá, měl v úmyslu vyrukovat s tím v okamžiku smrti Potterových. Jenomže, jak všichni víme, když Vy-víte-kdo zaútočil na malého Harryho Pottera, padla kosa na kámen. Zbaven svých schopností a strašlivě oslaben, Vy-víte-kdo uprchl. A to Blacka uvrhlo do vskutku hanebného postavení. Jeho pán padl právě v okamžiku, kdy se on, Black, jednoznačně vybarvil jako zrádce. Nezbývalo mu než uprchnout…"
"Špinavej, smrdutej vodpadlík!" zahulákal Hagrid na celý lokál, až polovina hostů ztichla.
"Tiše!" uklidňovala ho profesorka McGonagallová.
"Já ho potkal!" zavrčel Hagrid. "Musel jsem bejt poslední, kdo ho viděl, než zabil všecky ty lidi! Byl jsem to já, kdo Harryho vynes z Lilyina a Jamesova domu, to už byli zabitý! Zrovna jsem ho vytáhnul z těch trosek, chudinku malinkýho, s vobrovskou jizvou přes celý čelo, rodiče měl mrtvý… a najednou se tam vobjeví Sirius Black na tý lítací motorce, co na ní jezdil. Ani ve snu mě nenapadlo, co tam dělal. Já nevěděl, že dělal Lily a Jamesovi Strážce tajemství. Myslel jsem, že se prostě doslech vo tom útoku Vy-víte-koho a přijel se podívat, esli nemůže nějak pomoct. Byl celej bílej a rozklepanej. A víte, co jsem udělal já? JÁ TOHO VRAHOUNSKÝHO ZRÁDCE EŠTĚ UTĚŠOVAL!" řval Hagrid.
"No tak, Hagride!" napomenula ho profesorka McGonagallová. "Ne tak nahlas, prosím!"
"Jak jsem měl vědět, že to nejsou Lily a James, co ho tak rozhodili? Že je to Vy-víte-kdo, na kterým mu záleželo? A pak povídá: Dej mi Harryho, Hagride. Jsem jeho kmotr, postarám se vo něj. - Cha! Jenže já měl svoje rozkazy vod Brumbála, tak jsem Blackovi řek, že ne, že Brumbál nařídil, aby Harry zůstal u svý tetičky a u strejdy. Black se se mnou dohadoval, ale nakonec to vzdal. Řek mi, abych tam teda Harryho vodvez na jeho motorce. 'Já už ji nebudu potřebovat,' povídal."
Už tehdá mi mělo bejt jasný, že se dělo něco divnýho. Von přece tu svoji motorku miloval, tak proč mi ji najednou strkal? Proč říkal, že už ji nebude potřebovat? Háček byl samozřejmě v tom, že se dala moc snadno vysledovat. Brumbál věděl, že Black byl Strážcem tajemství Potterovejch. A Black zase věděl, že eště ten večír bude muset prásknout do bot, věděl, že už za pár hodin po něm pude ministerstvo.
Co kdybych mu ale byl Harryho dal, no? Vsadím se, že by ho byl z tý motorky shodil na půl cestě k moři. Syna svýho nejlepšího přítele! Když se ale nějakej kouzelník nechá svýst na špatnou cestu, neexistuje nic a nikdo, na čem by mu eště záleželo…"
Po Hagridově vyprávění následovalo dlouhé ticho. Pak se s jistým uspokojením ozvala madame Rosmerta. "Jenže jemu se nepodařilo zmizet, že ne? Ministerstvo kouzel ho dopadlo hned druhý den."
"Ne, tak to bohužel nebylo," zavrtěl hořce hlavou Popletal. "Nebyli jsme to my, kdo ho našel. Byl to malý Petr Pettigrew - další z Potterových přátel. Bezpochyby šílel žalem z toho, co se stalo, a protože věděl, že Black byl Strážcem tajemství Potterových, vydal se za ním sám."
"Pettigrew… takový malý tlouštík, co se jim v Bradavicích věčně věšel na paty?" vyptávala se madame Rosmerta.
"Vzhlížel k Blackovi a k Potterovi jako ke svým hrdinům," ujala se slova profesorka McGonagallová. "Svým nadáním se jim ovšem nikdy nemohl rovnat. Často jsem na něj byla dost přísná. Asi si dovedete představit, jak - jak toho teď lituju, když…" Její hlas zněl dutě, jako by ji náhle přepadla rýma.
"Ale no tak, Minervo," domlouval jí laskavě Popletal. "Pettigrew zemřel hrdinskou smrtí. Očití svědkové - samozřejmě mudlové, později jsme jim vymazali paměť - nám vyprávěli, jak Pettigrew Blacka dostihl. Tvrdili, že vzlykal: 'Lily a James, Siriusi! Jak jsi to mohl udělat?' A pak sáhl po své hůlce. Jenže Black byl samozřejmě rychlejší. Rozmetal Pettigrewa na kusy…"
Profesorka McGonagallová se hlasitě vysmrkala. "Byl to pošetilý chlapec," prohlásila roztřeseným hlasem, "udělal hloupost… pro souboje nikdy neměl vlohy… měl to přenechat ministerstvu…"
"To vám teda řeknu, že dostat se k Blackovi dřív než Pettigrew, tak jsem se na všecky hůlky vykašlal - byl bych toho ničemu roztrhal na takhle malý kousky," zavrčel Hagrid.
"Nevíte, o čem mluvíte, Hagride," obořil se na něj Popletal. "Když Blacka zahnali do kouta, neměl proti němu naději nikdo kromě jednotky vycvičených úderných kouzelníků ze Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů. Já jsem tehdy byl ministrovým náměstkem a pověřili mě řízením odboru kouzelnických katastrof. Byl jsem jeden z prvních, kdo dorazili na místo činu, když Black všechny ty lidi zavraždil. Nikdy - nikdy na to nezapomenu. Dodnes se mi o tom občas zdá. Kráter uprostřed ulice, tak hluboký že narušil stoku pod ní. A všude mrtvoly. Ječící mudlové. A Black tam stál a smál se a před ním leželo to, co zbylo z Pettigrewa - hromádka zkrvaveného ošacení a pár - pár drobounkých -"
Popletalův hlas náhle umlkl. Do ticha zatroubilo pět nosů, které smrkaly do kapesníků.
"No, takhle to tedy bylo, Rosmerto," pokračoval chraptivě Popletal. "Blacka odvezlo dvacet příslušníků Sboru pro prosazování kouzelnických zákonů a Pettigrew dostal Merlinův řád prvního stupně, což si myslím, že aspoň trochu utěšilo jeho ubohou matku. A Black byl od té doby v Azkabanu."
Madame Rosmerta dlouze vzdechla.
"Je pravda, že zešílel, pane ministře?"
"Byl bych moc rád, kdybych to mohl potvrdit," odpověděl váhavě Popletal. "Rozhodně se domnívám, že porážka jeho pána ho na chvíli připravila o zdravý rozum. Vražda Pettigrewa a všech těch mudlů, to byl čin zoufalého a do kouta zahnaného člověka… čin krutý a nesmyslný Viděl jsem ale Blacka při své poslední inspekci Azkabanu. Abyste věděli, většina azkabanských vězňů jen vysedává potmě a sami pro sebe si mumlají něco, co nedává žádný smysl… mě ale šokovalo, jak Black vypadal normálně. Mluvil se mnou naprosto racionálně. Vyvádělo mě to z míry. Řekli byste, že se prostě jen nudí - úplně klidně se mě zeptal, jestli už mám přečtené noviny, a tvrdil, že mu chybí luštění křížovek. Ano, žasl jsem nad tím, jak málo na něj mozkomorové působí - a přitom to byl jeden z nejpřísněji střežených trestanců v celé věznici, abyste věděli. Mozkomorové se za dveřmi jeho cely střídali ve dne v noci."
"Co ale myslíte,. že míní udělat teď, když utekl?" zeptala se madame Rosmerta. "Dobrý bože, pane ministře, snad se nechce znovu spojit s Vy-víte-kým, že ne?"
"Dovolil bych si tvrdit, že to opravdu je jeho… ehmm… konečný plán," prohlásil vyhýbavě Popletal. "Doufáme ale, že Blacka chytíme mnohem dřív, než by se mu to mohlo podařit. Musím přiznat, že Vy-víte-kdo opuštěný a bez přátel je jedna věc… Ale kdyby se k němu vrátil jeho nejoddanější služebník, vůbec se mi nechce pomyslet na to, jak rychle by mohl získat svou někdejší moc…"
Ozvalo se tiché ťuknutí skla o dřevo. Někdo odložil sklenici na stůl.
"Poslyšte, Korneliusi, pokud chcete opravdu povečeřet s ředitelem, měli bychom už vyrazit zpátky na hrad," ozvala se profesorka McGonagallová.
Harry uviděl, jak postupně vstalo pět párů nohou, mihly se lemy plášťů a blyštivé podpatky madame Rosmerty odcupitaly k baru. Dveře hostince U Tří košťat se otevřely, dovnitř vletěl další oblak sněhu a učitelé byli titam.
"Harry?" Ron a Hermiona se naklonili.
Pod stolem se objevily jejich obličeje. Oba kamarádi na Harryho upřeně zírali a nevěděli, co říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama