close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola desátá - KRÁTURŮV PŘÍBĚH (část 1)

21. listopadu 2010 v 14:12 |  Harry Potter a Relikvé smrti
KRÁTURŮV PŘÍBĚH
Druhého dne se Harry probudil velmi časně; ležel zachumlaný ve spacím pytli na podlaze společenského salonku. Mezi těžkými záclonami viděl malý kousek oblohy - měla chladivou, jasně modrou barvu zředěného inkoustu, jakou mívá v oněch chvílích mezi nocí a svítáním - a všude vládl klid, rušený jen Ronovým a Hermioniným pomalým, hlubokým oddechováním. Harry pohlédl na jejich tmavé obrysy na podlaze vedle sebe. Ron měl předchozího večera záchvat galantnosti a trval na tom, aby Hermiona spala na polštářích z pohovky, takže její silueta byla o něco výš než jeho. Paži měla svěšenou na podlahu a prsty její ruky spočívaly jen pár centimetrů od Ronových. Harryho napadlo, že když usínali, drželi se nejspíš za ruce. Při té představě pocítil podivnou osamělost.
Zvedl oči a pohlédl na strop zahalený stínem a lustr ověšený pavučinami. Ještě před necelými čtyřiadvaceti hodinami stál před slavnostním stanem u jeho vchodu zalitého sluncem a čekal na svatební hosty, aby je uvedl na přidělená místa. Připadalo mu to jako dávná minulost. Co se s nimi ale bude dít teď? Ležel na podlaze a přemýšlel o viteálech, o tom nebezpečném a složitém poslání, jímž ho Brumbál pověřil… Brumbál…
Žal, který ho ode dne Brumbálovy smrti stravoval, mu teď připadal jiný. Obvinění, která na svatbě slyšel z úst tetičky Muriel, jako by se mu zahnízdila v mozku a jako rakovinné bujení otravovala vzpomínky na kouzelníka, v němž dříve viděl nedostižný vzor. Je možné, že Brumbál dovolil, aby se kolem něj děly takové věci? Byl snad jako Dudley ochoten klidně přihlížet zanedbávání a zneužívání druhých, dokud se to nedotýkalo jeho samého? Byl schopen otočit se zády k vlastní sestře, kterou rodiče věznili a ukrývali?
Pomyslel na Godrikův Důl, na tamní hroby, o jejichž existenci se Brumbál nikdy nezmínil, pomyslel na záhadné předměty, které jim bez vysvětlení odkázal ve své poslední vůli, a v předjitřní tmě ho zaplavila vlna rozhořčení. Proč mu Brumbál něco neřekl? Proč mu všechno nevysvětlil? Záleželo mu vůbec na něm? Nebo nebyl Harry ničím víc než nástrojem, který je třeba leštit a brousit, jemuž ale nelze důvěřovat a s čímkoli se svěřovat?
Harry už nedokázal dál ležet jen ve společnosti trpkých myšlenek.
V zoufalé snaze něco dělat a zaplašit je vyklouzl ze spacího pytle, popadl hůlku a tiše se vykradl z místnosti. Na odpočívadle zašeptal Lumos a ve světle hůlky vyrazil po schodišti nahoru.
Z odpočívadla v druhém patře vedly dveře do ložnice, v níž s Ronem spali, když tu naposledy přebývali. Nakoukl dovnitř - šatní skříň byla dokořán a z postelí někdo strhal povlečení. Vzpomněl si na převržený stojan na deštníky dole v hale. Poté, co Řád odešel, někdo v domě byl a prohledal ho. Snape? Nebo snad Mundungus, který odtud ukradl a odnesl spoustu cenných věcí před Siriusovou smrtí i po ní?
Očima se bezděky zatoulal k obrazu, na němž občas býval portrét Siriusova prapradědečka Phinease Nigelluse Blacka, rám byl ale prázdný - nebylo v něm nic než obdélník bahnitě hnědého pozadí. Phineas Nigellus zjevně trávil noc v ředitelské pracovně v Bradavicích.
Harry stoupal po schodišti dál, až došel na nejvyšší odpočívadlo, z něhož vedly pouze dvoje dveře. Na těch, na které se právě díval, byla tabulka se jménem Sirius. V kmotrově ložnici ještě nikdy nebyl. Strčil do dveří, otevřel je a zvedl hůlku vysoko nad hlavu, aby kruh jejího světla dopadl co nejdál.
Ložnice byla prostorná a v dobách, kdy sloužila svému účelu, bývala zjevně i pohodlná a útulná. Byla v ní velká postel s vyřezávanou dřevěnou čelní pelestí, vysoké okno zahalené dlouhými sametovými závěsy a lustr pokrytý tlustou vrstvou prachu. V toulcích byly dosud zastrčeny oharky svíček a ztuhlý vosk z nich visel dolů jako malé rampouchy. Také obrazy na stěnách a pelesti postele byly pokryté jemným prachem. Mezi lustrem a horní deskou velké dřevěné šatní skříně visela pavučina, a když Harry popošel o pár kroků dál dovnitř, zaslechl šramocení prchajících vyrušených myší.
Sirius v puberťáckých letech polepil stěny své ložnice tolika plakáty a fotografiemi, že stříbrošedé hedvábné čalounění stěn bylo sotva viditelné. Harry mohl pouze předpokládat, že Siriusovi rodiče nedokázali zrušit kouzlo trvalého přilnutí, jímž byly ke stěnám připevněny - nepochyboval totiž o tom, že vkus, který jejich starší syn při výzdobě své ložnice projevil, se jim musel příčit. Měl pocit, že si dal Sirius mimořádně záležet na tom, aby jeho pokoj rodiče co nejvíc dráždil. Bylo tam několik velkých vybledlých zlatorudých nebelvírských zástav, jimiž chtěl všem dát okázale najevo, jak zásadně se liší od ostatních členů zmijozelské rodiny. Byly tam četné fotografie mudlovských motocyklů a také (Harry se musel obdivovat Siriusově odvaze) několik plakátů s mudlovskými děvčaty v bikinách. Že jde o mudly, poznal Harry podle toho, že zůstávaly na snímcích absolutně nehybné a jejich vybledlé úsměvy a skelné pohledy byly na papíru zachyceny v neměnné podobě jednou provždy. To kontrastovalo s jedinou kouzelnickou fotografií pověšenou na jedné ze stěn, na níž stáli čtyři rozesmátí bradavičtí studenti a dívali se do objektivu.
Harryho potěšeně bodlo u srdce, když poznal svého otce - nepoddajné černé vlasy mu na temeni odstávaly stejně jako jemu a na očích měl stejně jako on brýle. Nedbale elegantní Sirius vedle něj měl nepatrně arogantní obličej a vypadal mnohem mladší a šťastnější, než jak ho kdy Harry viděl ve skutečnosti. Po Siriusově pravici stál Pettigrew, víc než o hlavu menší, obtloustlý a s vybledlýma očima, a rděl se radostí, že se smí považovat za člena téhle nejskvělejší školní party, kterou vedli obdivovaní rebelové James a Sirius. Po Jamesově levici stál Lupin - už tehdy působil poněkud ošumělým dojmem, ale měl i svůj typický výraz potěšeného překvapení, že si ho ti druzí oblíbili a vybrali za přítele… Nebo snad Harry tohle všechno na snímku viděl jen proto, že věděl, jak to tehdy doopravdy bylo? Pokusil se dostat fotografii ze zdi - koneckonců byla teď jeho, kmotr mu odkázal veškerý svůj majetek - ani s ní však nehnul. Sirius očividně nechtěl riskovat, že rodiče na výzdobě jeho pokoje něco změní.
Rozhlédl se po podlaze kolem. Obloha venku se čím dál víc rozjasňovala a paprsek světla ozářil listy papíru, knihy a různé drobné předměty poházené po koberci. Vše nasvědčovalo tomu, že Siriusovu ložnici také někdo prohledal, i když většinu toho, co v ní našel, zjevně zahodil jako téměř či zcela bezcennou veteš. Několik knih vetřelec protřepal tak hrubě, že je vytrhl z vazby, a podlaha byla pokrytá vypadanými stránkami.
Harry se sklonil, několik listů sebral a prohlížel si je. Na prvním poznal text ze starého vydání Dějin čar a kouzel od Batyldy Bagshotové, druhý pocházel z příručky o údržbě motocyklu. Třetí byl zmačkaný a psaný rukou. Narovnal ho a uhladil.

Milý Tichošlápku!
Děkuji, opravdu mnohokrát děkuji za dárek k Harryho narozeninám! Měl z něj zdaleka největší radost. Je mu teprve rok a už tu poletuje na vlastním dětském košťátku. Tvářil se tak pyšně, že ti posílám jeho fotografii, abys to viděl taky. Víš sám, že nelétá výš než jen nějakého půl metru nad zemí, přesto už ale málem zabil kočku a na padrť rozbil příšernou vázu, kterou mi poslala k Vánocům Petunie (to mu rozhodně nemám za zlé). Jamesovi to samozřejmě připadalo hrozně legrační, tvrdí, že z něj bude skvělý hráč famfrpálu, museli jsme ale dát pryč veškerou výzdobu pokoje a nesmíme ho spustit z očí, jakmile na košťátko sedne.
Narozeniny jsme oslavili klidným posezením u čaje, jen my a stará Batylda, která je na nás odjakživa moc milá a Harryho prostě zbožňuje. Litovali jsme, že nemůžeš přijít taky, ale povinnosti k Řádu mají samozřejmě přednost a Harry je stejně ještě moc malý na to, aby si uvědomoval, že má narozeniny! Jamesovi začíná tak trochu lézt na nervy, že je tu pořád zavřený, snaží se nedávat to najevo, ale já to na něm poznám - jeho neviditelný plášť má navíc pořád ještě Brumbál, takže nemůže vyrážet ani na malé průzkumné výlety. Kdyby sis našel možnost nás navštívit, ohromně by ho to potěšilo. Minulý víkend se tu zastavil Červíček, připadal mi nějaký přešlý mrazem, ale za to pravděpodobně mohla ta zpráva o McKinnonových. Když jsem ji slyšela, proplakala jsem celý večer.
Batylda k nám skoro každý den zajde na kus řeči. Je to úžasná stará dáma a obvykle vykládá o Brumbálovi ty nejfantastičtější věci. Nejsem si jistá, jestli by ho potěšilo, kdyby ji slyšel! Upřímně řečeno nevím, nakolik lze na ni dát, připadá mi totiž neuvěřitelné, že by byl Brumbál schopen

Harry měl pocit, že mu snad zkameněly ruce i nohy. Stál jako socha a ten kus papíru v prstech, v nichž ztratil veškerý cit, držel jako učiněný zázrak. V nitru mu cosi tiše vybuchlo a v jeho žilách bouřlivě kolovala radost napůl smíšená se smutkem. Doklopýtal k posteli a posadil se.
Přečetl si dopis ještě jednou, nedokázal z něj ale vytěžit o nic víc než při prvním čtení, takže nakonec prostě jen seděl a upřeně zíral na matčino písmo. Malé f psala úplně stejně jako on. Ještě jednou si celý dopis zkoumavě prohlédl, našel úplně všechna f a každé z nich na něj působilo jako drobné přátelské zamávání skryté za závojem. Nalezený dopis pro něj představoval neuvěřitelný poklad, hmatatelný důkaz, že Lily Potterová žila, doopravdy žila, že její teplá ruka kdysi dávno přejížděla po tomto pergamenu a vytvářela inkoustem tato slova - slova vyprávějící o něm, o jejím synovi.
Netrpělivě si otřel zavlhlé oči a přečetl si dopis ještě jednou, tentokrát se ale soustředil na jeho smysl. Připadal si, jako by naslouchal nějakému napůl zapomenutému hlasu. Měli tedy kočku… možná že stejně jako jeho rodiče našla v Godrikově Dole smrt… nebo snad utekla, když nezůstal nikdo, kdo by ji krmil… Sirius mu koupil první koště… Rodiče se znali s Batyldou Bagshotovou - představil jim ji snad Brumbál? Jeho neviditelný plášť má pořád ještě Brumbál… Na téhle poznámce bylo něco divného…
Harry se zarazil a zamyslel se nad matčinými slovy. Proč si Brumbál bral Jamesův neviditelný plášť? Harry si zřetelně vzpomínal, jak mu ředitel před lety říkal: "Já k tomu, abych byl neviditelný, žádný plášť nepotřebuji." Možná jeho pomoc potřeboval některý jiný, méně nadaný člen Řádu a Brumbál byl pouze poslem, který mu ho doručil? Harry četl dál.
Minulý víkend se tu zastavil Červíček… Tak Pettigrew, ten zrádce, se zdál být přešlý mrazem? Byl si už tehdy vědom, že Jamese i Lily vidí naposledy živé?
A konečně opět Batylda, která vykládala ty nejfantastičtější věci o Brumbálovi: připadá mi neuvěřitelné, že by byl Brumbál schopen -
Schopen čeho? Existovalo ale mnoho různých věcí, které jí mohly ohledně Brumbála připadat neuvěřitelné - že třeba kdysi dostal při zkoušce z přeměňování nejhorší známku, nebo že stejně jako Aberforth očarovával kozy…
Harry seskočil z postele a rozhlédl se po podlaze. Napadlo ho, že by tam někde mohl ležet i zbytek dopisu. Sbíral jednotlivé papíry a zase je odhazoval, ve své dychtivosti s nimi zacházel stejně nešetrně jako ten, kdo pokoj prohledával před ním. Vytahoval zásuvky, vytřásal založené papírky z knih, postavil se na židli a přejel rukou po horních prknech skříně, zalezl pod postel i pod křeslo.
Konečně pak, když se položil na břicho na podlahu a přimáčkl k ní obličej, zahlédl pod prádelníkem něco, co vypadalo jako utržený list papíru. Když ho vytáhl, ukázalo se, že je to převážná část fotografie, o níž Lily ve svém dopise psala. Malé černovlasé dítě na ní poletovalo na drobném košťátku, mizelo ze záběru, zase se objevovalo a řičelo smíchy, když je pronásledoval pár nohou, který musel patřit otci. Harry si fotografii zastrčil do kapsy k matčinu dopisu a dál pátral po druhém listu.
Po další čtvrthodině byl ovšem nucen připustit, že zbytek matčina dopisu zmizel. Došlo k tomu tak, že se v oněch šestnácti letech, která uplynula od jeho napsání, prostě ztratil, nebo si ho odnesla ta neznámá osoba, která Siriusův pokoj prohledávala? Harry si ještě jednou přečetl nalezený list a tentokrát v něm hledal něco, co by mu napovědělo, proč by měla být další část dopisu nějak zvlášť cenná. Sotva mohl předpokládat, že by se Smrtijedi zajímali o jeho dětské košťátko… Jedinou potenciálně užitečnou věcí, která ho napadala, byly případné informace o Brumbálovi. Připadá mi totiž neuvěřitelné, že by byl Brumbál schopen… čeho?
"Harry? Harry! Harry!"
"Tady jsem!" zavolal. "Co se děje?"
Za dveřmi se ozvalo hlasité dusání a vzápětí do pokoje vrazila Hermiona.
"Probudili jsme se a nevěděli, kam ses poděl!" vyhrkla a lapala po dechu. Pak otočila hlavu a zavolala přes rameno: "Rone! Už jsem ho našla!"
Z hloubi několika pater k nim vzdáleně dolehla ozvěna Ronova popuzeného hlasu:
"No výborně! Vyřiď mu, že je pitomec!"
"Harry, prosím, nesmíš jen tak zčistajasna mizet, nahnal jsi nám hrozný strach! Co tady nahoře vůbec hledáš?" Rozhlédla se po zplundrovaném pokoji. "Co jsi to tu, vyváděl?"
"Podívej, co jsem zrovna našel."
Natáhl k ní ruku s matčiným dopisem. Vzala si ho a začetla se do něj, zatímco ji Harry mlčky pozoroval. Když dočetla na konec stránky, zvedla k němu oči.
"Ach, Harry…"
"A taky jsem našel tohle."
Podal jí roztrženou fotografii a Hermiona se usmála, když spatřila poletující děcko na maličkém košťátku.
"Snažil jsem se najít pokračování toho dopisu," dodal Harry, "ale nikde není."
Hermiona se rozhlédla kolem.
"Ten svinčík jsi tady nadělal ty, nebo už to tu takhle vypadalo, když jsi přišel?"
"Někdo už tu hledal přede mnou," odpověděl Harry.
"To jsem si myslela. Vždyť každá místnost, do které jsem cestou nahoru nakoukla, je celá rozházená. Co tady podle tebe hledali?"
"Cokoli o Řádu, pokud to byl Snape."
"V jeho případě bych se ale domnívala, že o něm ví všechno, co potřebuje, nemyslíš? Byl přece členem Řádu, ne?"
"To je pravda," přitakal Harry, který hořel touhou promluvit si o své teorii, "co ale třeba něco o Brumbálovi? Vezmi si například druhou stránku tohohle dopisu. Znáš tu Batyldu, o které se máma zmiňuje, víš, kdo to je?"
"Kdo?"
"Batylda Bagshotová, ta, co napsala -"
"Dějiny čar a kouzel," dořekla za něj Hermiona a zatvářila se zaujatě. "Takže vaši se s ní znali? Byla to úžasná odbornice na čarodějnou historii."
"A pořád ještě žije," sdělil jí Harry, "a bydlí v Godrikově Dole. Ronova tetička Muriel o ní na svatbě mluvila. Znala se i s Brumbálovou rodinou. Bylo by zatraceně zajímavé, kdybychom si s ní mohli pohovořit, co říkáš?"
Na Harryho gusto bylo v úsměvu, kterým Hermiona na jeho slova odpověděla, trochu moc chápavého porozumění. Vzal si od ní mlčky dopis i fotografii a zastrčil je do váčku, který měl zavěšený kolem krku, aby se jí nemusel podívat do očí a neprozradil se.
"Chápu důvody, proč by sis s ní tak rád promluvil o mamince a o tatínkovi a také o Brumbálovi," prohlásila Hermiona. "V pátrání po viteálech by nám to ale nijak nepomohlo, nemyslíš?" Harry neodpověděl a Hermiona honem pokračovala. "Já vím, že hrozně moc chceš do Godrikova Dolu, mám ale strach… děsí mě, jak snadno nás včera ti Smrtijedi našli. Když o tom přemýšlím, jsem ještě přesvědčenější, že bychom se měli místu, kde jsou pohřbení tvoji rodiče, zdaleka vyhýbat. Určitě totiž čekají, že se tam objevíš."
"Nejde mi jen o to," prohlásil a nepřestal jí uhýbat očima. "Muriel na svatbě vykládala o Brumbálovi různé věci. Chci znát pravdu…"
Zopakoval Hermioně všechno, co Muriel napovídala. Když skončil, Hermiona přikývla. "Já samozřejmě chápu, že tě to znepokojilo, Harry -"
"Neznepokojilo mě to," zalhal. "Jen bych rád věděl, jestli je to pravda, nebo -"
"A ty si vážně myslíš, že se dozvíš pravdu od takové zlomyslné staré baby, jako je Muriel, nebo od Rity Holoubkové? Jak jim můžeš věřit, Harry? Vždyť jsi Brumbála znal!"
"Myslel jsem, že ho znám," zahučel.
"Moc dobře ale víš, kolik pravdy bylo ve všem, co Rita napsala o tobě! Dóže má pravdu, nechápu, jak můžeš někomu takovému dovolit, aby pošpinil tvoje vzpomínky na Brumbála?"
Odvrátil od ní oči a snažil se nedat najevo popuzení, které se v něm vzedmulo. Už to tu bylo zas, chtěla po něm, aby si vybral, čemu má věřit. Jenže on chtěl pravdu. Proč všichni tolik usilují o to, aby se jí nedobral?
"Nepůjdeme dolů do kuchyně?" navrhla po krátké odmlce Hermiona. "Vzít si něco k snídani?"
Harry po chvilce zdráhání souhlasil, vyšel za ní na odpočívadlo a prošel kolem druhých dveří, které vedly do další místnosti. V laku dveří byly pod malou tabulkou, jíž si předtím ve tmě nevšiml, hluboké škrábance. Zastavil se na vrcholku schodiště a přečetl si, co je na ní napsáno. Byla to malá, rukou úhledně psaná cedulka s nabubřelým oznámením - něco takového, co by si na dveře své ložnice byl nejspíš schopen pověsit Percy Weasley:

Bez výslovného povolení
Reguluse Arcturuse Blacka
Vstup Zakázán!

Harryho zaplavila náhlá vlna vzrušení, v prvním okamžiku si ale sám nebyl jistý, co ho tak zaujalo. Přečetl si nápis ještě jednou.
"Hermiono!" křikl na ni, protože už byla o patro níž, a samotného ho překvapilo, jak zní jeho hlas absolutně klidně. "Pojď zpátky nahoru!"
"Co se děje?"
"R. A. B. Myslím, že jsem ho našel."
Hermiona překvapením vyjekla a vzápětí vyběhla po schodech k Harrymu.
"V tom dopise od maminky? Já jsem si ale nevšimla -"
Harry zavrtěl hlavou a ukázal na Regulusovu cedulku. Hermiona si ji přečetla a pak popadla Harryho za paži tak pevně, až zkřivil obličej bolestí.
"Siriusův bratr?" zašeptala.
"Byl to Smrtijed," sdělil jí Harry. "Sirius mi o něm vyprávěl, dal se k Smrtijedům jako úplně mladý, pak ale dostal strach a chtěl od nich odejít - a tak ho Smrtijedi zabili."
"To by odpovídalo!" vydechla Hermiona. "Pokud byl jedním ze Smrtijedů, měl přístup k Voldemortovi, a jestli ho jeho učení zklamalo, určitě chtěl nějak přispět k jeho pádu!"
Pustila Harryho, naklonila se přes zábradlí a zaječela: "Rone! Rone! Pojď sem nahoru, honem!"
O minutku později se objevil zadýchaný Ron s hůlkou připravenou v ruce.
"Co se děje? Jestli jsou to zase pavouci jako vlašské ořechy, rád bych se napřed v klidu nasnídal, než -"
Zamračil se při pohledu na dveře Regulusova pokoje, na něž Hermiona mlčky ukazovala.
"Co je to? To byl Siriusův bratr, ne? Regulus Arcturus… Regulus… R. A. B.! Ten medailonek… Snad nemyslíte, že -"
"To teď zjistíme," prohlásil Harry. Strčil do dveří, ty však byly zamčené. Hermiona namířila na kliku hůlkou a pronesla: "Alohomora!" Ozvalo se cvaknutí zámku a dveře se otevřely.
Všichni tři překročili práh a rozhlíželi se kolem sebe. Regulusova ložnice byla o něco menší než Siriusova, přesto působila stejným dojmem někdejší velkoleposti. Zatímco Sirius se snažil dát všemožně najevo, jak se od ostatních členů rodiny liší, Regulus usiloval o zdůraznění pravého opaku. Smaragdově zelené a stříbrné barvy Zmijozelu byly úplně všude, pokrývaly celou postel, stěny i okna. Nad postelí byl pečlivě vymalován rodinný erb Blacků s jejich heslem: Toujours Pur. Pod erbem byla na zdi sbírka zažloutlých novinových výstřižků - všechny byly nalepené těsně k sobě, takže vytvářely jakousi neuspořádanou koláž. Hermiona k nim přistoupila a zadívala se na ně.
"Ve všech se píše o Voldemortovi," poznamenala. "Vypadá to, že byl Regulus jeho obdivovatelem už několik let předtím, než se sám přidal ke Smrtijedům…"
Z povlečení na posteli se zvedl malý obláček prachu, když se posadila, aby si výstřižky důkladně pročetla. Harry si zatím všiml další fotografie - z rámečku se usmívalo a mávalo na něj bradavické famfrpálové družstvo. Přistoupil blíž a všiml si hadů, kteří se jim třpytili na prsou; bylo to družstvo Zmijozelu. Reguluse okamžitě poznal v chlapci, který seděl v první řadě uprostřed: měl tytéž tmavé vlasy a poněkud povýšený pohled jako bratr, byl ale o něco menší, útlejší a také méně pohledný, než byl Sirius v jeho věku.
"Hrál chytače," konstatoval Harry.
"Cože?" zeptala se neurčitě Hermiona, která byla stále ještě zahloubaná do čtení výstřižků o Voldemortovi.
"Sedí v první řadě uprostřed a to je místo, na které si vždycky sedá chyt… ale proč to vlastně vykládám?" zabručel Harry, když si uvědomil, že ho nikdo neposlouchá. Ron byl na všech čtyřech na podlaze a šťoural se pod šatní skříní. Harry se rozhlédl po místnosti, pokusil se odhadnout, kde by mohla být nějaká tajná skrýš, a zamířil k psacímu stolu. I tentokrát ale zjistil, že tady už někdo hledal před nimi.
Obsah zásuvek byl přednedávnem důkladně prohrabaný, v prachu byly znatelné šmouhy, nikde ale nebylo nic, co by mohlo mít nějakou cenu: jen staré brky, léta nepoužívané učebnice, s nimiž někdo zjevně zacházel velice nešetrně, a nedávno rozbitá lahvička s inkoustem, jehož lepkavé zbytky ulpěly na všem, co v zásuvce bylo.
"Existuje i jednodušší způsob," podotkla Hermiona, když viděla, jak si Harry otírá inkoustem potřísněné prsty o džínsy. Zvedla hůlku se slovy: "Accio medailonek!"
Nic se nestalo. Ron, který prohledával nařasené záhyby vyrudlých závěsů, se zatvářil zklamaně.
"Takže máme smůlu? Není tady?"
"Ale ne, možná tady někde je, bude však chráněný protikouzly," opravila ho Hermiona. "Víš, co myslím, kouzly, která mají zabránit tomu, abys ho mohl přivolat obyčejným zaklínadlem."
"Takovými, jakými Voldemort začaroval tu kamennou mísu v jeskyni," přikývl Harry, když si vzpomněl, jak nebyl s to získat přivolávacím kouzlem nepravý medailonek.
"Tak jak ho máme najít?" rozčiloval se Ron.
"Musíme hledat ručně," odpověděla Hermiona.
"Skvělý nápad," zabručel Ron, otočil oči v sloup a dál prozkoumával závěsy.
Pročesávali místnost píď po pídi víc než hodinu, nakonec však byli nuceni přiznat, že v ní medailonek není.
Slunce se mezitím vyhouplo na oblohu a jeho záře je oslňovala i zašpiněnými okny na odpočívadle schodiště.
"Přesto tu někde v domě může být, jenomže schovaný v jiné místnosti," prohlásila Hermiona povzbudivým tónem, když se vraceli po schodech dolů. Zatímco Harry s Ronem byli čím dál skleslejší, Hermionino odhodlání jako by naopak stále sílilo. "Ať už se mu ho podařilo nebo nepodařilo zničit, určitě ho chtěl před Voldemortem někam schovat, nemyslíte? Vzpomínáte si, jaké spousty odporného haraburdí jsme se museli zbavit, když jsme tady byli posledně? Těch hodin, které po všech střílely železnými šrouby, a toho starého hábitu, co se snažil Rona uškrtit? To všechno tam mohl nastražit Regulus, aby ochránil skrýš medailonku, jenže my jsme si to tehdy ne… ne…"
Harry s Ronem na ni pohlédli. Stála s jednou nohou zdviženou do vzduchu a v obličeji měla stejně ohromený výraz jako někdo, koho právě zasáhlo paměťové kouzlo; oči se jí dokonce zadívaly každé jinam.
"… neuvědomili," dořekla šeptem.
"Něco se stalo?" chtěl vědět Ron.
"Byl tam jeden medailonek."
"Cože?" vyjekli jednohlasně Harry a Ron.
"V té prosklené skříňce ve společenském salonu. Nikdo ho nedokázal otevřít. A my jsme… my…"
Harry měl pocit, jako by mu hrudí propadla cihla a sklouzla rovnou do žaludku. Už si také vzpomněl - měl tu věc dokonce v ruce, když se ji všichni jeden po druhém pokoušeli násilím otevřít. Zahodili ji pak do pytle s odpadky spolu s tabatěrkou naplněnou bradavičným práškem, s hrací skříňkou, při jejíž hudbě všichni usínali…
"Krátura spoustu věcí, které jsme chtěli vyhodit, ukradl a odnesl," vzpomínal. Byla to jediná jejich šance, jediná nepatrná naděje, která jim zbývala, a Harry se jí hodlal držet, dokud ho něco nepřinutí, aby se jí vzdal. "V tom přístěnku u kuchyně jich měl schovanou celou hromadu. Pojďte."
Rozběhl se dolů, bral schody po dvou a Ron s Hermionou mu hlasitě dusali v patách. Nadělali takový rámus, že když probíhali vstupní halou, probudili portrét Siriusovy matky.
"Špinavci! Mudlovští šmejdi! Odporná sběř!" neslo se za nimi její hulákání, když seběhli do kuchyně v suterénu a práskli za sebou dveřmi.
Harry tryskem přeběhl celou místnost, skluzem zabrzdil u dveří Kráturova přístěnku a rozrazil je dokořán. Za dveřmi bylo doupě poházené starými špinavými pokrývkami, pod nimiž domácí skřítek kdysi přespával, nikde se už mezi nimi ale netřpytily všemožné tretky, které Krátura zachránil před vyhozením. Jediné, co tam zbývalo, bylo staré vydání knihy Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Harry odmítal uvěřit vlastním očím, popadl pokrývky a začal je vytřásat. Z jedné vypadla mrtvá myš a kutálela se po podlaze - byl to deprimující pohled. Ron zasténal a zhroutil se na kuchyňskou židli a Hermiona raději zavřela oči.
"Ještě jsme neskončili!" zavrčel Harry. "Kráturo!" zavolal zvýšeným hlasem.
Ozvalo se pronikavé prásknutí a domácí skřítek, kterého Harry ke své pramalé radosti zdědil po Siriusovi, se zčistajasna objevil před vychladlým prázdným krbem. Jeho drobná postavička dosahovala jen poloviny výše člověka, bledá kůže z něj visela ve svraštělých záhybech a z netopýřích uší mu trčely husté chomáče bílých chlupů. Na sobě měl stále tentýž špinavý hadr, v němž ho viděli poprvé, a pohrdlivý pohled, jímž spočinul na Harrym, dokazoval, že se jeho postoj k novému majiteli nezměnil o nic víc než jeho oblečení.
"Můj pane," zakvákal ropuším hlasem, hluboce se uklonil a tiše si přitom huhlal mezi kolena: "Už zase přitáhl do starého domu mé paní i s tím krvezrádcem Weasleyem a s tou mudlovskou šmejdkou -"
"Zakazuji ti, abys komukoli říkal krvezrádce nebo mudlovský šmejd," okřikl ho Harry. S nosem podobným prasečímu rypáku a s očima podlitýma krví by mu Krátura připadal jako tvor obzvlášť nelibý i bez toho, že zradil Siriuse Voldemortovi.
"Mám k tobě jednu otázku," oznámil Harry a srdce se mu rozbušilo, když ke skřítkovi sklopil oči, "a nařizuji ti, abys na ni pravdivě odpověděl. Rozumíš?"
"Ano, pane," ubezpečil ho Krátura, znovu se hluboce uklonil a Harry viděl, jak se jeho rty nezvučně pohybují - nepochybně v sobě dusil urážky, které teď měl zakázáno vyslovit nahlas.
"Před dvěma lety," pokračoval Harry a srdce mu nyní tlouklo do žeber jako kladivo, "byl nahoře ve společenském salonku velký zlatý medailonek. Vyhodili jsme ho. Neukradl sis ho potají?"
Následovala chvíle ticha, během níž se Krátura napřímil a pohlédl Harrymu zpříma do očí. "Ukradl," hlesl pak.
"A kde je teď?" zeptal se vítězoslavně Harry; Ron i Hermiona se rozzářili.
Krátura zavřel oči, jako by nechtěl vidět, jak zareagují na jeho další odpověď.
"Pryč."
"Pryč?" opakoval po něm Harry a radostné vzrušení z něj rázem vyprchalo. "Co tím chceš říct, že je pryč?"
Skřítek se zachvěl a zapotácel se.
"Kráturo," vyštěkl přísně Harry, "nařizuji ti -"
"Mundungus Fletcher," zachroptěl skřítek s očima stále pevně zavřenýma. "Mundungus Fletcher ukradl úplně všechno: obrázky slečny Belly a slečny Cissy, rukavice mé paní, Merlinův řád první třídy, poháry s vyrytým rodinným erbem a taky, a taky -"
Krátura lapal po dechu a jeho propadlý hrudník se křečovitě zvedal a zase klesal, pak otevřel oči a vyrazil příšerný divoký skřek.
"- a taky ten medailonek, medailonek pana Reguluse, Krátura se dopustil hrozného zločinu, Krátura nesplnil příkazy, které dostal!"
Harry zareagoval zcela instinktivně. Když se Krátura natáhl po pohrabáči, který stál na roštu v krbu, vrhl se po skřítkovi a přimáčkl ho k podlaze. Hermiona zaječela současně s Kráturou, Harry ale zaburácel hlasitěji než oni dva dohromady: "Kráturo, přikazuji ti, abys zůstal ležet a nehýbal se!"
Cítil, jak pod ním skřítek znehybněl, a pustil ho. Krátura ležel rozplácnutý na studené kamenné podlaze a ze zapadlých očí se mu řinuly slzy.
"Nech ho vstát, Harry!" šeptla Hermiona.
"Aby se mohl umlátit pohrabáčem?" odfrkl si Harry a poklekl ke skřítkovi. "To raději ne. Tak dobrá, Kráturo, chci slyšet pravdu. Jak víš, že ten medailonek ukradl Mundungus Fletcher?"
"Krátura ho viděl!" vyprskl skřítek, slzy se mu koulely po rypáku a kapaly mu do úst plných šedivějících zubů. "Krátura ho viděl, jak vychází z Kráturova přístěnku a nese plnou náruč Kráturových pokladů. Krátura tomu zlodějskému slídilovi řekl, aby zůstal stát, ale Mundungus Fletcher se mu vysmál a utekl…"
"Mluvil jsi o tom medailonku jako o medailonku pana Reguluse. Proč?" chtěl vědět Harry. "Odkud se vzal? Co s ním měl Regulus společného? Posaď se, Kráturo, a pověz mi všechno, co o tom medailonku víš, a taky všechno, co s ním měl společného Regulus."
Skřítek se posadil, schoulil se do klubíčka, zabořil obličej zmáčený slzami mezi kolena a začal se kolébat dopředu dozadu. Když promluvil, zněl jeho hlas v tichu ozvěnivé kuchyně přidušeně, ale naprosto zřetelně.
"Pan Sirius utekl a nikdo toho nelitoval, protože to byl ničema a jeho zločinné počínání zlomilo mé paní srdce. Zato pan Regulus měl svoji hrdost a dobře věděl, co se sluší a patří, aby dostál cti a tradice jména Blacků a jejich čisté krve. Celá léta mluvil o Pánovi zla a o tom, že pod jeho vedením se kouzelníci přestanou skrývat před světem a budou vládnout mudlům i mudláckým čarodějům… a když mu bylo šestnáct, vstoupil pan Regulus do služeb Pána zla. Byl hrdý a sebevědomý a odhodlaný mu sloužit…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama