close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola čtvrtá - SEDM POTTERŮ (část 1)

21. listopadu 2010 v 13:59 |  Harry Potter a Relikvé smrti
SEDM POTTERŮ
Harry vyběhl po schodech do ložnice a dorazil k oknu právě včas, aby ještě viděl, jak auto Dursleyových opouští příjezdovou cestu a vyjíždí na silnici. Mezi tetou Petunií a Dudleym zahlédl na zadním sedadle Dedalusův cylindr. Na konci Zobí ulice auto zabočilo doprava, jeho okna se v záři nyní už zapadajícího slunce na okamžik rudě zaleskla, a pak zmizelo.
Harry zvedl Hedvičinu klec, svůj Kulový blesk a batoh, naposledy se po nepřirozeně uklizené ložnici důkladně rozhlédl a obtížen zavazadly sešel neohrabaně dolů do předsíně, kde klec, koště i batoh položil na zem pod schody. Rychle se už stmívalo a předsíň byla ve večerním šeru plná stínů. Byl to nesmírně zvláštní pocit, takhle tu stát obklopen tichem a vědět, že za okamžik z domu odejde navždy. Když v něm kdysi dávno občas zůstal sám, zatímco si Dursleyovi vyrazili někam za zábavou, byly pro něj takové hodiny samoty vzácným darem: zdržel se vždy jen na okamžik, aby si z ledničky vzal něco dobrého, a pak pospíchal do prvního patra, kde si hrál na Dudleyho počítači nebo si pustil televizi a přepínal na různé kanály, jak se mu právě zachtělo. Když na ty časy teď vzpomínal, vzbuzovalo to v něm podivný pocit prázdnoty; připadal si, jako by vzpomínal na mladšího bratra, kterého ztratil.
"Nechceš se tady ještě naposledy porozhlédnout?" zeptal se Hedviky, která stále ještě trucovala s hlavou schovanou pod křídlem. "Už se sem nikdy nevrátíme. Nechceš si připomenout všechny ty báječné časy? Podívej se třeba na tuhle rohož na podlaze. Je plná vzpomínek… Dudley se na ni vyzvracel, když jsem ho zachránil před těmi mozkomory… Nakonec se ukázalo, že mi přece jen byl vděčný, věřila bys tomu?… A loni v létě sem těmihle domovními dveřmi vešel Brumbál…"
Harry na okamžik ztratil nit svých vzpomínek, ale Hedvika neprojevila sebemenší snahu pomoci ji zase navázat; dál seděla s hlavou zastrčenou pod křídlem. Harry se k domovním dveřím otočil zády.
"A tady dole, Hedviko -" Harry otevřel dveře přístěnku pod schody, "tady jsem kdysi spával! To jsi mě ještě neznala - zatraceně, už jsem zapomněl, jak málo je tady místa…"
Harry přejel pohledem po naskládaných párech bot a deštnících a vzpomněl si, jak se každé ráno probouzel s pohledem na spodní stranu schodiště, z níž většinou viseli jeden či dva pavouci. To bylo v dobách, kdy ještě neměl sebemenší ponětí, co je vlastně zač; ještě předtím, než se dozvěděl, jak zemřeli jeho rodiče a proč v jeho okolí tak často dochází k různým podivným jevům. Dodnes si ale vzpomínal na sny, které ho už v té době pronásledovaly: zmatené vidiny plné záblesků zeleného světla a jednou do konce - strýc Vernon málem naboural auto, když mu o tom Harry vyprávěl - viděl létající motocykl.
Někde poblíž se ozvalo ohlušující zaburácení. Harry sebou škubl, napřímil se a narazil přitom temenem do nízké dveřní zárubně. Zůstal chviličku stát, aby si ulevil několika vybranými kletbami ze slovníku strýce Vernona, chytil se za hlavu a vrávoravě se vrátil do kuchyně, kde vyhlédl oknem do zahrádky za domem.
Tma venku jako by se rozvlnila a okolní vzduch se rozechvěl. Pak se na zahrádce začaly jedna po druhé vynořovat lidské postavy zbavující se zastíracího kouzla. Celému výjevu vévodil Hagrid, který s helmou na hlavě a v brýlích seděl rozkročmo na obrovitém motocyklu s černým přívěsným vozíkem. A další lidé sesedali kolem něj z košťat a ve dvou případech z kostnatých černých okřídlených koní.
Harry rozrazil zadní dveře a nedočkavě vyběhl mezi ně. Všichni se pozdravili a volali na sebe, Hermiona popadla Harryho do náruče, Ron ho poplácal po zádech a Hagrid na něho houkl: "Jseš v pořádku, Harry? Připravenej vyrazit?"
"To si piš!" ujistil ho Harry a s úsměvem se po všech rozhlížel. "Jenom jsem nečekal, že vás přiletí tolik!"
"Změna plánu," zavrčel Pošuk, který v rukou držel dva obrovské nadité pytle a jehož čarodějné oko se otáčelo od stmívající se oblohy k domu a znovu k zahrádce tak rychle, až z toho šla Harrymu hlava kolem. "Pojďme se někam schovat, než ti to všechno vysvětlíme."
Harry je všechny zavedl do kuchyně, kde si rozesmátí a vesele klábosící dřepli na židle, posadili se na zářivě čistou kuchyňskou linku tety Petunie, nebo se opřeli o její dokonale naleštěné domácí spotřebiče: vytáhlý a štíhlý Ron, Hermiona s hustými vlasy spletenými do dlouhého copu, naprosto stejně se zubící Fred s Georgem, ošklivě zjizvený Bill s dlouhými vlasy, pan Weasley s laskavou tváří, řídnoucími vlasy a trochu nakřivo nasazenými brýlemi, bitvami ošlehaný jednonohý Pošuk, jehož jasně modré čarodějné oko se v očním důlku protáčelo kolem dokola, Tonksová s krátkými vlasy přebarvenými na její oblíbený světle růžový odstín, o něco šedivější a vrásčitější Lupin, štíhlá a krásná Fleur s dlouhými, stříbřitě plavými vlasy, holohlavý a ramenatý Kingsley, Hagrid s divoce rozcuchanými vlasy a vousy, který musel stát přihrbený, aby se neuhodil do hlavy o strop, a nešťastně se tvářící malý a špinavý Mundungus Fletcher s povislýma očima baseta a slepenými vlasy. Harryho srdce jako by se při pohledu na ně zvětšilo a zahořelo pocitem neuvěřitelných sympatií k nim ke všem, dokonce i k Mundungusovi, kterého při jejich posledním setkání divže vlastníma rukama nezaškrtil.
"Myslel jsem, že máš na starosti ochranu mudlovského ministerského předsedy, Kingsley," halekal přes celou místnost.
"Jeden večer to vydrží i beze mne," opáčil Kingsley. "Ty jsi důležitější."
"Hádej, co je nového, Harry," hecovala ho Tonksová, která se uvelebila na myčce nádobí a zatřepala mu před očima levou rukou. Třpytil se na ní prsten.
"Vy jste se vzali?" vyjekl Harry a přelétl od ní pohledem k Lupinovi.
"Omlouvám se, že jsi u toho nemohl být, Harry, ale byla to velice tichá svatba."
"To je skvělé, gratulu -"
"Dobrá, dobrá, na to, abychom si v klidu popovídali o všem, co je nového, bude dost času později!" zahřímal Moody do všeobecné vřavy a v kuchyni okamžitě zavládlo ticho. Moody upustil pytle k nohám na podlahu a otočil se k Harrymu. "Jak ti už Dedalus nejspíš řekl, od plánu A jsme museli upustit. Pius Břichnáč přešel k nepříteli, což pro nás představuje velký problém. Vydal nařízení, podle kterého se pod trestem vězení zakazuje připojit tenhle dům k letaxové síti, umístit do něj přenášedlo a použít k příchodu nebo k odchodu přemisťování. Všechna ta opatření přijal pro tvoji údajnou ochranu, aby se k tobě Ty-víš-kdo nedostal. Absolutně zbytečně, protože to už plně zajišťuje kouzlo tvé matky. Ve skutečnosti to ovšem udělal proto, aby ti zabránil bezpečně se odtud dostat.
Druhý problém - nejsi plnoletý, a to znamená, že pořád ještě máš hlídáček."
"Já ne…"
"Hlídáček," opakoval netrpělivě Pošuk. "Hlídáček, kouzlo, které sleduje kouzelnickou aktivitu vyvíjenou v blízkosti čarodějů, kterým ještě nebylo sedmnáct. Ministerstvo jeho prostřednictvím zjišťuje případy kouzlení nezletilých! Kdybys ty sám nebo někdo v tvé blízkosti použil kouzlo, jehož pomocí by tě odtud chtěl dostat, Břichnáč by se to dozvěděl a informoval by Smrtijedy.
Nemůžeme čekat, až hlídáček přestane působit, protože v okamžiku, kdy dovršíš sedmnácti let věku, přijdeš o veškerou ochranu, kterou ti matka poskytla. Stručně řečeno: Pius Břichnáč je přesvědčen, že tě má v pasti, z níž není úniku."
Ať se na to díval jakkoli, byl Harry nucen s neznámým Břichnáčem souhlasit.
"Tak co budeme dělat?"
"Použijeme jediný způsob přepravy, který nám zbývá, jediné dopravní prostředky, které uniknou pozornosti hlídáčku, protože abychom na nich odletěli, nemusíme kouzlit: košťata, testrály a Hagridův motocykl."
Harry na tom plánu viděl jisté nedostatky, zůstal ale zticha a dal Pošukovi možnost, aby se k nim nejprve vyjádřil sám.
"Tak tedy, kouzlo tvé matky ztratí účinnost v jednom ze dvou případů: až dosáhneš plnoletosti, nebo -" Moody opsal rukou kruh kolem panensky čisté kuchyně "až tenhle dům nebudeš považovat za svůj domov. Dnes večer jste se se strýcem a s tetou definitivně rozloučili a všichni jste si plně vědomi toho, že už nikdy nebudete bydlet společně, je to tak?"
Harry přikývl.
"To znamená, že až tentokrát dům opustíš, nebudeš se moct vrátit a kouzlo přestane fungovat v okamžiku, kdy překročíš hranice jeho působnosti. Rozhodli jsme se je přerušit raději dřív, protože jedinou alternativou je čekat, že si pro tebe Ty-víš-kdo přijde a drapne tě, jakmile ti bude sedmnáct.
Jediné, co nám hraje do karet, je skutečnost, že Ty-víš-kdo neví, že se tě chystáme přestěhovat dnes večer. Vypustili jsme na ministerstvu falešnou informaci. Domnívají se, že tě chceme odvést až třicátého. Máme ovšem co do činění Ty-víš-s-kým, takže se nemůžeme prostě spolehnout na to, že bude čekat na klamavé datum. Nepochybně tu pro všechny případy nechává pár Smrtijedů, kteří v okolí patrolují na obloze. Zabezpečili jsme proto tucet různých domů všemi ochrannými kouzly, jaká máme k dispozici. Každý ten dům vypadá, že by mohl být tím pravým místem, kde tě hodláme ukrýt, a všechny nějakým způsobem souvisí s Řádem: je to u mne doma, u Kingsleyho, u Mollyiny tetičky Muriel - no, to asi pro představu stačí."
"Jasně," přikývl Harry, přestože o tom nebyl úplně přesvědčen; stále totiž v Moodyho plánu spatřoval jeden obrovský nedostatek.
"Ty poletíš k rodičům Tonksové. Jakmile se ocitneš v poli působnosti ochranných kouzel, která jsme kolem jejich domu rozmístili, budeš moct použít přenášedlo a pokračovat do Doupěte. Chceš se na něco zeptat?"
"No - ano," odpověděl Harry. "Možná že zpočátku nebudou vědět, do kterého z těch dvanácti zabezpečených domů mám namířeno, ale nebude to tak nějak - řekl bych očividné, až se k rodičům Tonksové rozletí -" rychle v duchu přepočítal přítomné, "hned čtrnáct lidí?"
"Ach ano," přikývl Moody. "Zapomněl jsem se zmínit o jednom klíčovém detailu. K rodičům Tonksové nás nepoletí čtrnáct. Po obloze se dnes bude pohybovat sedm Harry Potterů, každý bude mít jednoho průvodce a každý poletí do jiného zabezpečeného domu."
Nato sáhl Moody do vnitřní kapsy pláště a vytáhl z ní láhev plnou čehosi, co vypadalo jako bahno. Dál už nemusel nic říkat, Harry zbytek jeho plánu okamžitě pochopil.
"Ne!" zaprotestoval a jeho hlas se zvonivě rozlehl celou kuchyní. "To ani náhodou!"
"Říkala jsem jim, že na to budeš takhle reagovat," utrousila s jistým zadostiučiněním Hermiona.
"Jestli si myslíte, že dovolím, aby šest lidí riskovalo život -"
"Bude to totiž pro nás pro všechny poprvé," podotkl Ron.
"Tohle je ale něco jiného, vydávat se za mne -"
"No, nikdo z nás z toho taky nemá velkou radost, Harry," ubezpečil ho vážným tónem Fred. "Jen si představ, že by se něco zvrtlo a do konce života by z nás zůstali brejlatí vyzáblí moulíci."
Harryho to nerozesmálo. "Nemůžete to udělat, pokud s vámi nebudu spolupracovat! Potřebujete, abych vám dal pár vlasů."
"No, v tom případě můžeme ten plán zabalit," povzdechl si George. "Samozřejmě že pokud s námi nebudeš spolupracovat, nemáme šanci získat pár tvých vlasů."
"Jo, je nás jen třináct na jednoho mládenečka, co ani nesmí používat kouzla," přidal se Fred.
"Moc vtipné," zahučel Harry. "Vážně k popukání."
"Pokud to budeme muset udělat násilím, uděláme to," zavrčel Moody a jeho čarodějné oko se teď v důlku nepatrně chvělo, když přísně hleděl na Harryho. "Všichni ostatní tady jsou už zletilí a svéprávní a jsou ochotní to riziko podstoupit."
Mundungus pokrčil rameny a ušklíbl se; Moodyho čarodějné oko se stočilo stranou a pohlédlo na něj výstražně z boku.
"Tak už dost toho dohadování! Čas utíká. Chci pár tvých vlasů, chlapče, a to hned."
"Ale to je šílenství, není přece třeba -"
"Tak ono není třeba!" odfrkl si
Moody. "Když tam venku číhá Ty-víš-kdo a polovina ministerstva je na jeho straně? Když budeme mít štěstí, Pottere, tak tu falešnou návnadu spolkne a bude se připravovat na to, že tě přepadne a unese třicátého. Byl by ale úplný blázen, kdyby tu nenechal jednoho nebo dva Smrtijedy, aby tě hlídali. Já bych to tak alespoň udělal. Možná proti tobě ani proti tomuhle domu nemohou nic podniknout, dokud kouzlo tvé matky působí, už brzy ale povolí a oni tvoji přibližnou polohu znají. Jediná naše šance je použít dvojníky. Ani Ty-víš-kdo se nedokáže rozdělit na sedm částí."
Harry zachytil Hermionin pohled a honem odvrátil oči.
"Takže, Pottere, dej mi laskavě pár vlasů."
Harry pohlédl na Rona, který se jen ušklíbl, jako by chtěl říct, že nic jiného mu prostě nezbývá.
"Teď hned!" štěkl Moody.
Sledován očima všech přítomných zvedl Harry ruku k hlavě, popadl chomáč vlasů a zatáhl.
"Výborně," pochválil ho Moody, kulhavě k němu přistoupil a vytáhl z láhve s lektvarem zátku. "Hoď je prosím rovnou dovnitř."
Harry vhodil vlasy do bahnité tekutiny. Jakmile se dotkly hladiny, začal lektvar bublat, pěnit a dýmat, pak se náhle pročistil a získal jasně zlatou barvu.
"No ne, vypadáš mnohem chutněji než Crabbe a Goyle, Harry," poznamenala Hermiona. Všimla si Ronova významně zdviženého obočí, lehce se začervenala a dodala: "No, víte, jak to myslím, ten Goyleův lektvar vypadal jako nudle z nosu."
"Tak prosím, všichni nepraví Potterové si stoupnou tady do řady," zavelel Moody.
Ron, Hermiona, Fred, George a Fleur se seřadili vedle sebe před nablýskaným dřezem tety Petunie.
"Jeden nám chybí," poznamenal Lupin.
"Tady je," zavrčel Hagrid, popadl Mundunguse za zátylek, zvedl ho a upustil na podlahu vedle Fleur, která okázale nakrčila nos, odtáhla se od něj a postavila se raději mezi Freda a George.
"Řikal sem přece, že bysem rači dělal vochránce," postěžoval si Mundungus.
"Sklapni!" okřikl ho Moody. "Jak už jsem ti říkal, ty bezpáteřný červe, pokud narazíme na nějaké Smrtijedy, budou chtít Pottera zajmout a ne zabít. Brumbál vždycky tvrdil, že Ty-víš-kdo bude chtít s Potterem skoncovat osobně. Budou to právě ochránci, kterým bude hrozit největší nebezpečí, protože ty se budou Smrtijedi snažit zabít."
Mundunguse to zjevně nijak neuklidnilo, Moody už ale z vnitřní kapsy pláště vytahoval půltucet sklenic vejčitého tvaru, které nejprve všem rozdal a pak do každé nalil trochu mnoholičného lektvaru.
"A teď všichni najednou…"
Ron, Hermiona, Fred, George, Fleur i Mundungus vypili obsah svých sklenic. Jakmile jim lektvar sklouzl do krku, zalapali po dechu a zašklebili se - rysy jejich obličejů začaly okamžitě bublat a roztékat se jako horký vosk. Hermiona a Mundungus se vytahovali do výše, Ron, Fred a George se naopak scvrkávali. Vlasy jim tmavly a u Hermiony a Fleur se zdálo, jako by jim zarůstaly zpět do hlavy.
Moody zatím naprosto nezúčastněně povoloval šňůry, jimiž byly zavázány oba obrovské pytle, které přinesl s sebou. Když se znovu napřímil, stálo před ním šest zadýchaných a hekajících Harry Potterů.
Fred s Georgem se otočili k sobě a naráz vykřikli: "No ne - jsme úplně stejní!"
"No, nevím," dodal ještě Fred a prohlížel si svůj odraz v konvici, "řekl bych, že pořád vypadám o něco líp."
"Fuj," ulevila si Fleur, která se kontrolovala v dvířkách mikrovlnné trouby. "Nedívej se na mě, Bille - vypadám prršíššerrně."
"Pro ty, kterým je oblečení moc volné, tady mám něco menšího," oznámil Moody a ukázal na první pytel, "a naopak také. Nezapomeňte na brýle, v postranní kapse najdete šestery. A až budete oblečeni, v tom druhém pytli jsou zavazadla."
Pravý Harry si pomyslel, že je to pravděpodobně ten nejbizarnější pohled, jaký se mu kdy naskytl, přestože už v životě viděl různé prapodivné věci. Sledoval, jak se šest jeho dvojníků přehrabuje v pytlích, vytahuje z nich oblečení, nasazuje si brýle a svoje vlastní věci naopak strká dovnitř. Měl chuť požádat je, aby prokázali trochu víc úcty k jeho soukromí, když se všichni začali bez okolků svlékat; očividně jim mnohem míň vadilo vystavovat pohledu všech přítomných jeho tělo než svoje vlastní.
"Já věděl, že Ginny si s tím tetováním vymýšlí," poznamenal Ron a zkoumal si nahou hruď.
"Ty tedy opravdu strašně mizerně vidíš, Harry," podotkla Hermiona, když si nasazovala brýle.
Když byli nepraví Harryové oblečeni, začali z druhého pytle vytahovat batohy a klece. V každé kleci byla vycpaná sněžná sova.
"Výborně," přikývl Moody, když před ním konečně stálo sedm oblečených, obrýlených a zavazadly obtěžkaných Harryů. "Složení jednotlivých párů bude následující: Mundungus poletí se mnou na koštěti -"
"Proč zrovna s váma?" zabručel ten z Harryů, který stál nejblíž zadních dveří.
"Protože na tebe si musíme dávat největší pozor," zavrčel Moody. A skutečně, jeho čarodějné oko nespustilo Mundunguse z dohledu, zatímco on sám pokračoval. "Artur vezme Freda -"
"Já jsem George," ohradilo se dvojče, na které Moody ukazoval. "Copak nás od sebe nerozeznáš, ani když jsme za Harryho?"
"Promiň, Georgi -"
"Jen tě tahám za hůlku, jsem opravdu Fred -"
"Tak už dost toho šaškování!" vyštěkl Moody. "Ten druhý - Fred, George nebo co jsi zač - poletí s Remusem. Slečna Delacourová -"
"Fleur beru já na testrálovi," ozval se Bill. "Nemá košťata právě v oblibě."
Fleur přešla k němu, stoupla si mu po bok a obdařila ho zamilovaným, oddaně sentimentálním pohledem; Harry z celého srdce zadoufal, že se podobný výraz v jeho pravém obličeji už nikdy neobjeví.
"Slečna Grangerová poletí s Kingsleyem, také na testrálovi -"
Hermiona se zatvářila uklidněně a opětovala Kingsleyho úsměv; Harry věděl, že ani Hermiona si na koštěti nepřipadá příliš jistě.
"Což znamená, že ty zbýváš na mě, Rone!" rozzářila se Tonksová, zamávala na něj a převrhla přitom stojánek na hrnečky.
Ron vypadal o něco méně potěšeně než Hermiona.
"A ty poletíš se mnou, Harry. Vyhovuje ti to?" zeptal se Hagrid a zatvářil se poněkud nervózně. "Poletíme na motorce, protože košťata ani testrálové neunesou moji váhu, to je jasný. Na sedadle za mnou už ale moc místa nezbejvá, takže si budeš muset sednout do vozejku."
"To bude skvělé," přikývl Harry, byť ne zcela upřímně.
"Smrtijedi budou podle našeho názoru počítat s tím, že poletíš na koštěti," vysvětloval Moody, který Harryho pocity patrně uhodl. "Snape měl spoustu času na to, aby jim o tobě pověděl úplně všechno, k čemu se možná dřív nedostal, takže jestli někde na Smrtijedy narazíme, sázíme na to, že se pustí za některým z Potterů, který jim bude připadat, že je na koštěti jako doma. Takže," zavázal pytel s oblečením nepravých Potterů a rázoval v čele ostatních ke dveřím, "podle mých hodinek zbývají do předpokládaného odletu tři minuty. Nemá smysl zadní dveře zamykat, až tě sem přijdou Smrtijedi hledat, stejně by je nezadržely… Pojďme tedy…"
Harry rychle vyběhl do předsíně pro batoh, Kulový blesk a Hedvičinu klec a připojil se k ostatním, kteří už čekali na temné zahrádce za domem. Tam už skákala jeho přátelům do rukou košťata a Hermioně pomohl Kingsley vylézt na hřbet velkého černého testrála, na druhého Bill vysadil Fleur. Hagrid stál s nasazenými brýlemi připraven u motocyklu.
"To je ona? Siriusova motorka?"
"Jasně že jo," přikývl Hagrid a široce se na Harryho usmál. "Když jsem tě na ní vez naposled, Harry, vešel ses mi celej do jedný ruky!"
Když si Harry vlezl do postranního vozíku, chtě nechtě se cítil poněkud méněcenně. Všichni ostatní byli o pořádný kus výš než on. Ron na něj posměšně zamrkal, když viděl, jak tam sedí jako malé děcko v pouťovém autíčku. Harry si batoh a koště zastrčil na podlážku k nohám a klec s Hedvikou si vecpal mezi kolena. Sedělo se mu neobyčejně nepohodlně.
"Artur si s ní pohrál a kapánek ji vylepšil," poznamenal Hagrid a jeho nepohodlí zjevně neviděl. Usadil se rozkročmo na sedadlo, motocykl tiše zasténal a zabořil se několik centimetrů do země. "Mám teď mezi řídítkama schovanejch pár zajímavejch triků. Tohle byl například můj nápad," ukázal tlustým prstem na jasně červené tlačítko hned vedle rychloměru.
"Buď prosím opatrný, Hagride," domlouval mu pan Weasley, který stál vedle nich a v ruce držel koště. "Pořád si nejsem jistý, jestli to bylo rozumné, a rozhodně by se to mělo používat jen v nejnaléhavějších situacích."
"Tak to bychom měli," ozval se Moody. "Všichni se prosím připravte. Chci, abychom vyrazili přesně ve stejném okamžiku, protože jinak celá tahle akce ztratí smysl."
Část jich nasedla na košťata.
"Pevně se mě chyť, Rone," zavelela Tonksová a Harry viděl, jak Ron střelil kradmým provinilým pohledem po Lupinovi, než ji oběma rukama popadl kolem pasu. Hagrid nakopl motocykl, který se rozeřval jako drak, a postranní vozík začal vibrovat.
"Zlomte všichni vaz!" zahulákal Moody. "Sejdeme se asi tak za hodinu v Doupěti. Budu počítat do tří. Raz - dva - tři!"
Motocykl ohlušujícně zaburácel a Harry cítil, jak sebou postranní vozík ošklivě smýkl; rychlým tempem stoupal do vzduchu, oči mu začaly lehce slzet a vítr mu odhrnul vlasy z obličeje. Kolem dokola se k obloze zvedala i košťata a jen těsně je minul dlouhý černý ocas jednoho z testrálů. Nohy, které měl Harry ve vozíku nacpané vedle Hedvičiny klece a batohu, už ho teď celé bolely a navíc začínaly dřevěnět. Připadal si tak nepohodlně, že se málem zapomněl naposledy ohlédnout na dům číslo čtyři v Zobí ulici; když konečně vykoukl přes okraj vozíku, nedokázal už určit, který z domů pod ním to je. Stoupali stále výš a výš k obloze -
A pak náhle, jako když blesk udeří z čistého nebe, byli obklíčeni. Přinejmenším třicet postav s hlavami zahalenými v kápích se vznášelo ve vzduchu kolem nich a vytvářelo obrovský kruh, v jehož středu se nic netušící členové Řádu vynořili…
Ozvaly se výkřiky a všude kolem vyšlehovaly záblesky zeleného světla. Hagrid mocně zařval a motocykl se obrátil vzhůru nohama. Harry absolutně ztratil orientaci: lampy pouličního osvětlení byly nad ním, vzduch kolem se naplnil jekotem a on sám se ze všech sil zoufale držel vozíku. Hedvičina klec, Kulový blesk i batoh mu proklouzly mezi koleny -
"Ne - Hedviko!"
Koště se krouživým letem snášelo k zemi, Harrymu se ale v poslední chvíli podařilo zachytit řemen batohu a vrcholek klece právě v okamžiku, kdy se motocykl přetočil do správné polohy. Na vteřinku byl klid, pak ale vyšlehl další paprsek zeleného světla. Sova zavřeštěla a spadla na podlahu klece.
"Ne - Ne!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama