close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Kapitola čtvrtá - Děravý kotel (část 2)

20. listopadu 2010 v 18:40 |  Harry Potter a Vězeň z Azkabanu
"Ještě že tak," vložila se spěšně do řeči paní Weasleyová. "Uvědomujete si, jakou spoustu zavazadel budete vy všichni dohromady mít? To by na vás byl v mudlovské podzemní dráze pěkný pohled… Doufám, že už jste všichni sbalení?"
"Ron si ještě všechny nové nákupy neuložil do kufru," oznámil Percy dávno nacvičeným trpitelským hlasem. "Složil si je na moji postel."
"Tak to bys měl jít a pořádně se sbalit, Rone, protože ráno už moc času mít nebudeme," prohlásila paní Weasleyová přes stůl. Ron po Percym šlehl podrážděným pohledem.
Po večeři si všichni připadali strašně přejedení a ospalí. Jeden po druhém odcházeli po schodech do svých pokojů, aby si zkontrolovali, zda mají všechno připravené na nadcházející den. Ron s Percym spali v pokoji vedle Harryho. Ten právě zaklapl a zamkl svůj kufr, když přes zeď zaslechl rozčilené hlasy, a tak vyšel ven podívat se, co se vlastně děje.
Dveře pokoje číslo dvanáct byly dokořán a Percy hulákal.
"Měl jsem ho tady, na nočním stolku, sundal jsem si ho, abych ho přeleštil…"
"Já se ho ani nedotkl, rozumíš?" bránil se stejně hlasitě Ron.
"Co se stalo?" zeptal se Harry.
"Ztratil se mi odznak primuse," vysvětloval Percy a otočil se k Harrymu.
"A taky se ztratilo moje krysí tonikum pro Prašivku," stěžoval si Ron, který právě vyprazdňoval a prohledával svůj kufr. "Možná jsem ho nechal ve výčepu…"
"Nikam nepůjdeš, dokud nenajdeš můj odznak!" běsnil Percy.
"Já pro to Prašivce dojdu, mám už sbaleno," slíbil Harry Ronovi a sešel po schodech dolů.
Byl už v polovině chodby vedoucí k výčepu, ve kterém teď panovala absolutní tma, když zaslechl, jak se ze salonku ozývají další dva rozčilené hlasy. Vteřinu nato rozpoznal, že patří panu a paní Weasleyovým. Zaváhal, protože nechtěl, aby věděli, že slyšel, jak se hádají, když však zaslechl svoje jméno, zarazil se a přistoupil blíž ke dveřím salonku.
"…jaký má smysl mu to neříct?" prohlašoval zlostně pan Weasley. "Harry má právo to vědět. Snažil jsem se to vysvětlit Popletalovi, ten ale pořád s Harrym zachází jako s malým děckem. Je mu už třináct a -"
"Pravda by ho přece strašlivě vyděsila, Arture!" namítla rozhorleně paní Weasleyová. "Vážně chceš poslat Harryho zpátky do školy, když nad ním visí taková hrozba? Prokristapána, ať je rád, že o tom neví!"
"Nechci mu nijak znepříjemňovat život," odsekl pan Weasley, "chci jen, aby se měl na pozoru! Víš přece, co jsou Harry a Ron zač, jak se v jednom kuse někam ztrácejí - dvakrát už skončili v Zapovězeném lese! To se ale Harrymu v tomhle školním roce nesmí stát! Nechci ani pomyslet, co ho mohlo postihnout ten večer, kdy utekl z domova! Klidně bych se vsadil, že nebýt toho, že ho naložil ten záchranný autobus, byl by přišel o život dřív, než by ho ministerstvo stačilo najít."
"Jenže o život nepřišel, je úplně v pořádku, takže jaký má smysl -"
"Poslyš, Molly, říká se, že Sirius Black je šílenec, a možná je to pravda, byl ale dost chytrý na to, aby uprchl z Azkabanu, a to se prohlašovalo za nemožné. Jsou to už tři týdny, nikdo nenarazil na jeho sebemenší stopu, a ať si Popletal vykládá v Denním věštci, co chce, nejsme Blackovu dopadení o nic blíž než vynálezu samokouzlící hůlky. Jediné, co nepochybně víme, je to, po čem Black jde -"
"V Bradavicích bude ale Harry v absolutním bezpečí."
"Taky jsme se domnívali, že Azkaban je absolutně bezpečný Jestli se Blackovi podařilo utéct z Azkabanu, může zrovna tak proniknout do Bradavic."
"Nikdo ale doopravdy neví, že Black skutečně jde po Harrym -"
Ozval se úder o dřevo a Harry nepochyboval o tom, že pan Weasley tluče pěstí do stolu.
"Kolikrát ti to mám vysvětlovat, Molly? Tisku tuhle informaci nedali, protože Popletal ji chtěl ututlat, ale večer toho dne, kdy Black utekl, byl Popletal v Azkabanu. Strážní mu řekli, že Black už několikrát po sobě mluvil ze spaní. Pokaždé říkal totéž: je v Bradavicích… je v Bradavicích." Black je šílenec, Molly, a rád by Harryho viděl mrtvého. Chceš-li znát můj názor, myslí si, že když Harryho zavraždí, přivede to Ty-víš-koho znovu k moci. Tu noc, kdy Harry Ty-víš-koho zastavil, přišel Black o všechno, a měl od té doby dvanáct let o samotě v Azkabanu na to, aby o tom mohl přemýšlet…"
Následovala chvíle ticha. Harry se naklonil blíž ke dveřím v zoufalé snaze vyposlechnout ještě něco.
"No prosím, Arture, musíš samozřejmě udělat, co považuješ za správné. Zapomínáš ale na Albuse Brumbála. Řekla bych, že dokud je Brumbál v Bradavicích ředitelem, nemůže se tam Harrymu stát nic špatného. Předpokládám, že je o tom všem plně informován?"
"Samozřejmě že je. Museli jsme ho požádat o povolení, abychom mohli azkabanské strážné rozmístit kolem všech vchodů na školní pozemky. Neměl z toho zrovna radost, ale nakonec souhlasil."
"Neměl z toho radost? Proč by mu to mělo vadit, když tam jsou, aby chytili Blacka?"
"Brumbál nemá azkabanské strážné příliš v lásce," vysvětloval zdráhavě pan Weasley. "A já taky ne, když už o tom mluvíme… Jenže když jde o to, jak se vyrovnat s čarodějem Blackova formátu, musíš někdy uzavřít spojenectví se silami, kterým by ses za jiných okolností raději vyhnula."
"Jestli zachrání Harryho -"
"- už proti nim v životě neřeknu jediné slovo," souhlasil unaveně pan Weasley. "Už je pozdě, Molly, měli bychom raději jít nahoru…"
Harry zaslechl šoupání židlemi. Pospíšil si chodbou k výčepu, jak nejtišeji dovedl, a ztratil se z dohledu. Dveře salonku se otevřely a o pár vteřin později mu zvuky kroků prozradily, že pan a paní Weasleyovi jdou po schodech nahoru.
Lahvička s krysím tonikem ležela pod stolem, u něhož toho večera seděli. Harry počkal, dokud neuslyšel, jak se zavírají dveře ložnice manželů Weasleyových, a pak i s lahvičkou zamířil zpět do patra.
Ve stínu na odpočívadle se krčili Fred s Georgem a otřásali se tajeným smíchem, když poslouchali, jak Percy do posledního koutku prohledává svůj a Ronův pokoj a pátrá po ztraceném odznaku.
"Máme ho my," oznámil Fred šeptem Harrymu. "Trošku jsme mu ho vylepšili."
Na odznaku nyní stálo PRESBUŘT.
Harry se nuceně zasmál, zašel k Ronovi, aby mu předal krysí tonikum, pak se zavřel ve svém pokoji a lehl si. Tak Sirius Black šel po něm! Tím se všechno vysvětlovalo. Popletal k němu byl milosrdný proto, že se mu nesmírně ulevilo, když ho našel živého. Přiměl ho, aby mu slíbil, že se bude zdržovat pořád v Příčné ulici, kde bylo dost kouzelníků, kteří na něj mohli dohlédnout. A posílal dvě ministerská auta, která je zítra měla všechny odvézt na nádraží, aby měli Weasleyovi možnost ho ohlídat, dokud nebude ve vlaku.
Harry ležel, naslouchal tlumenému pokřiku z vedlejšího pokoje a přemýšlel, proč vlastně nemá větší strach. Sirius Black zavraždil jedinou kletbou třináct lidí; pan a paní Weasleyovi se jistojistě domnívali, že kdyby mu řekli pravdu, zpanikařil by. Pravda však byla taková, že Harry z celého srdce souhlasil s panem Weasleyem a domníval se, že nejbezpečnější místo na celém světě je pro něj tam, kde se momentálně nachází Albus Brumbál. Neříkalo se snad, že Brumbál je jediný člověk, kterého se kdy lord Voldemort bál? A neplynulo z toho tudíž jasně, že Black jako Voldemortova pravá ruka z něj bude mít stejný strach?
A pak tu ještě byli ti azkabanští strážní, o nichž všichni kolem neustále mluvili. Vypadalo to, že většina lidí z nich má panickou hrůzu, takže pokud byli doopravdy rozmístěni kolem celé školy, zdálo se krajně nepravděpodobné, že by Black dokázal skrze jejich obklíčení proniknout dovnitř.
Ne, když o tom uvažoval, ze všeho nejvíc dělala Harrymu starosti skutečnost, že jeho šance na návštěvu Prasinek vypadaly absolutně mizivě. Nikdo jistě nebude chtít, aby opustil bezpečí hradu, dokud nebude Black dopaden. Harry měl dokonce podezření, že budou pozorně sledovat každý jeho krok, dokud nebezpečí nepomine.
Rozzlobeně se zamračil na temný strop. Domnívají se snad, že se o sebe nedokáže postarat? Třikrát už přece lordu Voldemortovi unikl a to znamená, že není tak docela k ničemu…
Na mysli mu spontánně vytanula vzpomínka na příšeru krčící se ve stínech Magnoliové ulice. Co dělat, když víte, že se schyluje k nejhoršímu…
"Zavraždit se nenechám," pronesl hlasitě.
"Takhle se mi líbíš, kamaráde," zamumlalo ospale jeho zrcadlo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama