close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

kapitola čtrnáctá - ZLODĚJ

21. listopadu 2010 v 14:21 |  Harry Potter a Relikvé smrti
ZLODĚJ

Harry otevřel oči a oslepila ho oslnivá zlatozelená záře. Neměl ponětí, co se stalo, uvědomoval si jen, že leží na zemi vystlané něčím, co zřejmě byly listy a drobné větvičky. Namáhavě nasál vzduch do plic, které jako by měl úplně splasklé, zamrkal a uvědomil si, že tou pronikavou září jsou sluneční paprsky, prodírající se k němu listnatým baldachýnem vysoko nad hlavou. Pak sebou těsně před jeho obličejem něco škublo. Zvedl se na ruce a kolena a chystal se čelit nějakému malému dravému zvířeti, zjistil ale, že tím něčím byla Ronova noha. Rozhlédl se a shledal, že všichni tři leží někde uprostřed lesa a zjevně jsou sami.
První, co ho napadlo - jsou v Zapovězeném lese -, a přestože si uvědomoval, jak pošetilé a nebezpečné by bylo, kdyby se objevili na bradavických školních pozemcích, srdce mu na kratičkou chvíli radostně poskočilo, když si představil, jak se mezi stromy tiše plíží k Hagridově hájence. Za těch několik okamžiků, které uplynuly, než Ron tiše zasténal a on k němu zamířil po čtyřech, si však uvědomil, že tohle určitě Zapovězený les není. Stromy vypadaly mladší, rostly dál od sebe a prostor mezi nimi nebyl zarostlý houštím.
K Ronově hlavě dorazil současně s Hermionou, která také lezla po čtyřech. Jakmile se na Rona pořádně podíval, všechny ostatní obavy se mu rázem vypařily z mysli, protože Ron měl celý levý bok prosáklý krví a jeho šedobílý obličej se děsivě vyjímal na zemi pokryté listím. Účinky mnoholičného lektvaru právě začínaly pomíjet; Ron měl napůl Cattermoleovu a napůl vlastní podobu, vlasy mu postupně rudly a z tváří mu naopak mizely i poslední zbytky barvy.
"Co se mu to stalo?"
"Odštěp," konstatovala Hermiona a její prsty už pozorně prohmatávaly Ronův rukáv, kde byla krev nejhustší a nejtmavší.
Harry s hrůzou sledoval, jak na Ronovi trhá košili. Odštěp vždycky považoval za něco komického, ale tohle… vnitřnosti se mu nepříjemně zkroutily, když Hermiona odhalila Ronovu paži v nadloktí, kde chyběl obrovský kus masa, jako by ho někdo čistě odřízl ostrým nožem.
"Honem, Harry, podívej se mi do kabelky, je tam malá lahvička se štítkem Esence z třemdavy…"
"Kabelka… jasně -"
Harry se rozběhl k místu, kde Hermiona dopadla na zem, sebral maličkou korálkovou kabelku a strčil dovnitř ruku. Okamžitě pocítil, jak se mu nabízí jeden předmět za druhým - nahmatal kožené hřbety několika knih, vlněné rukávy svetrů, podpatky bot -
"Pospěš si!"
Zvedl ze země svoji hůlku a namířil jí do hlubin kouzelné kabelky.
"Accio třemdava!"
Z kabelky vylétla malá hnědá lahvička, Harry ji v letu chytil a utíkal zpátky k Hermioně a k Ronovi, který měl teď oči napůl otevřené, mezi víčky mu ale nebylo vidět nic než úzké proužky bělma.
"Omdlel," oznámila mu Hermiona, která byla také značně pobledlá. Nevypadala už jako Mafalda, jen ve vlasech měla ještě místy trochu šedin. "Odzátkuj mi to, Harry, prosím, třesou se mi ruce."
Harry vytáhl z lahvičky zátku, Hermiona si od něj odvar vzala a odměřila do krvácející rány tři kapky. Z paže se vyvalil obláček nazelenalého dýmu, a když se vzduch pročistil, viděl Harry, že rána přestala krvácet. Vypadala teď, jako by byla už několik dnů stará - v místech, kde ještě před chvílí zelo jen živé maso, byla potažena novou kůží.
"Páni!" vydechl Harry.
"Nic jiného s tím raději dělat nebudu," prohlásila Hermiona roztřeseným hlasem. "Existují sice zaklínadla, která by ho vyléčila úplně, ale neodvažuju se je použít, protože se bojím, abych je nepokazila a nenadělala víc škody než užitku… už i tak ztratil spoustu krve…"
"Jak se mu to vlastně stalo? Chci říct," zavrtěl Harry hlavou, aby si ji pročistil a našel nějaký smysl v tom, co se právě přihodilo, "proč jsme tady? Myslel jsem, že se vracíme na Grimmauldovo náměstí!"
Hermiona se zhluboka nadechla. Zdálo se, že má slzy na krajíčku.
"Harry, obávám se, že tam už se vrátit nemůžeme."
"Co tím -?"
"V okamžiku, kdy jsme se přemístili, mě Yaxley chňapl. Nedokázala jsem ho setřást, byl na mě moc silný a pořád se mě držel, a mezitím jsme se objevili na Grimmauldově náměstí. A pak… no, myslím, že musel vidět dveře a měl za to, že jsme u cíle, takže trochu povolil, a mě se podařilo vytrhnout se mu a honem jsem nás všechny přemístila sem!"
"No dobrá, ale kde zůstal on? Počkej… nechceš snad říct, že je na Grimmauldově náměstí? Dovnitř se dostat nemůže, ne?"
Oči se jí zaleskly neprolitými slzami a svěsila hlavu.
"Myslím, že může, Harry. Totiž… přinutila jsem ho odpuzujícím kouzlem, aby mě pustil, jenže předtím jsem ho přenesla do pole působnosti Fideliova zaklínadla. Protože Brumbál umřel, jsme strážci tajemství my, a to znamená, že jsem mu to tajemství předala, nemyslíš?"
Nemělo smysl něco si namlouvat - Harry si byl jistý, že má pravdu. Byla to těžká rána. Jestliže se teď může do domu dostat Yaxley, v žádném případě už se tam nesmějí vrátit. Už v tomto okamžiku k sobě může přemisťováním přivolávat další Smrtijedy. Ať byl Siriusův dům jakkoli ponurý a strašidelný, bylo to jejich jediné bezpečné útočiště, které teď, když je Krátura o tolik spokojenější a přátelštější, mohli svým způsobem dokonce považovat za domov. S lítostivým bodnutím, které nikterak nesouviselo s jídlem, si Harry představil, jak domácí skřítek pilně připravuje nákyp s hovězím masem a ledvinkami, který on, Hermiona ani Ron nikdy neochutnají.
"Moc se omlouvám, Harry, je mi to hrozně líto!"
"Nemluv hlouposti, nebyla to tvoje chyba! Jestli za to někdo může, tak jsem to já…"
Harry sáhl do kapsy a vytáhl Pošukovo oko. Hermiona se zhrozila tak, že o krok uskočila.
"Umbridgeová si ho namontovala do dveří kanceláře, aby mohla špehovat druhé. Nemohl jsem ho tam nechat… jenže právě podle toho poznali, že je na ministerstvu někdo cizí."
Než stačila Hermiona něco říct, Ron zasténal a otevřel oči. Stále ještě byl šedý a obličej se mu leskl potem.
"Jak se cítíš?" šeptla Hermiona.
"Mizerně," zachroptěl a škubl sebou, když si sáhl na poraněnou paži. "Kde to jsme?"
"V lese, kousek od místa, kde se konalo mistrovství světa ve famfrpálu," odpověděla Hermiona. "Chtěla jsem něco skrytého a uzavřeného a tohle bylo -"
"- první místo, na které jsi pomyslela," dořekl za ni Harry a rozhlédl se po očividně liduprázdné mýtině. Nemohl se zbavit vzpomínek na to, co se stalo, když se naposledy přemístili na první místo, které Hermionu napadlo - na to, jak je Smrtijedi během několika minut našli. Bylo to snad výsledkem nitrozpytu? Věděl i teď Voldemort nebo jeho pohůnci, kam se s nimi Hermiona přemístila?
"Nemyslíš, že bychom se měli přesunout někam jinam?" zeptal se Ron Harryho. Z výrazu jeho tváře Harry poznal, že myslí přesně na totéž.
"Já nevím."
Ron stále vypadal bledě a nezdravě. Ani ho nenapadlo se posadit a zdálo se, že i kdyby chtěl, nebude mít dost sil. Vyhlídky na to, že by ho přesouvali někam jinam, vypadaly chmurně.
"Zůstaneme prozatím tady," rozhodl Harry.
Hermiona, které se zjevně ulevilo, ihned vyskočila.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron.
"Pokud tu máme zůstat, měli bychom kolem sebe rozmístit nějaká ochranná kouzla," odvětila Hermiona, zvedla hůlku, začala kolem Harryho a Rona obcházet v širokém kruhu a mumlala přitom nějaká zaklínadla. Harry v okolním vzduchu zpozoroval nepatrné vlnění a víření - vypadalo to, jako by se v důsledku Hermioniných kouzel vzduch na mýtině tetelil horkem.
"Salvio hexia - Protego totalum - Repello mudletum - Ševelissimo… Mohl bys vytáhnout stan, Harry?"
"Stan?"
"Je v kabelce."
"V ka -? Jo, samozřejmě," přikývl Harry.
Tentokrát už ho ani nenapadlo strkat do kabelky ruku a šmátrat v ní a raději použil další přivolávací kouzlo. Stan se vynořil v podobě nepřehledné změti celtoviny, lan a tyčí. Harry v něm částečně díky pachu kočičiny poznal tentýž stan, v němž strávili noc na famfrpálovém mistrovství.
"Myslel jsem, že tenhle stan patří Perkinsovi z ministerstva," poznamenal a začal z hromady vymotávat stanové kolíky.
"S tím jeho houserem je to zřejmě tak zlé, že ho ani nechtěl vrátit," vysvětlovala Hermiona, která právě hůlkou ve vzduchu dokončovala jakési složité osmičky, "takže mi Ronův taťka dovolil, abych si ho půjčila. Erecto!" dodala a ukázala hůlkou na neforemnou hromadu celtoviny. Ta se jediným plavným pohybem zvedla do vzduchu a proměnila se na zemi před Harrym v kompletně postavený stan; překvapenému Harrymu vylétl z rukou poslední stanový kolík a s dutým žuchnutím se zapíchl do země na konci kotvicího lana.
"Cave inimicum," vyslovila Hermiona poslední zaklínadlo a rozmáchle mávla hůlkou k obloze. "Víc toho udělat nemůžu. Přinejmenším bychom měli poznat, že přicházejí, nemůžu zaručit, že to zadrží Vol -"
"Nevyslovuj to jméno!" zarazil ji Ron chraptivým hlasem.
Harry s Hermionou se po sobě podívali.
"Promiňte," omlouval se Ron a nepatrně zasténal, když se nadzvedl, aby se na ně mohl podívat, "ale to jméno mi připadá jako… jako nějaká zlá kletba nebo něco takového. Nemůžeme mu říkat Vy-víte-kdo… prosím?"
"Brumbál říkal, že bát se jména -" začal Harry.
"Pokud sis nevšiml, kamaráde, tak mu to nakonec nebylo moc platné, že říkal Ty-víš-komu jménem," odsekl nabručeně Ron. "Chci jen, abyste… abyste Vy-víte-komu prokazovali trochu respektu, ano?"
"Respektu?" opakoval Harry, Hermiona po něm ale střelila varovným pohledem; zjevně nechtěla, aby se hádali, dokud je Ron tak oslabený.
Vchodem do stanu ho Harry s Hermionou napůl pronesli a napůl provlekli. Uvnitř stan vypadal přesně tak, jak si ho Harry pamatoval. Byl to vlastně malý byt i s koupelnou a miniaturní kuchyňkou. Odstrčil stranou staré křeslo a opatrně Rona uložil na spodní lůžko patrové palandy. I po tak kratičké cestě byl Ron ještě bledší, a když ho položili na matraci, znovu zavřel oči a chvíli zůstal tiše ležet.
"Uvařím trochu čaje," nabídla se zadýchaná Hermiona, vytáhla z hlubin kabelky čajovou konvici a hrnečky a zamířila do kuchyně.
Harry zjistil, že mu horký čaj přišel stejně vhod jako ohnivá whisky toho večera, kdy zemřel Pošuk; zdálo se, jako by sežehl a zlikvidoval část strachu, který mu třepotavě poskakoval v hrudi. Po minutě či dvou přerušil Ron všeobecné mlčení.
"Co myslíte, že se stalo s Cattermoleovými?"
"S trochou štěstí se jim podařilo zmizet," odpověděla Hermiona a tiskla k sobě horký hrneček, jako by se jím utěšovala. "Pokud pan Cattermole zachoval rozvahu, odnesl odtamtud manželku asistovaným přemisťováním a v tuhle chvíli už nejspíš i s dětmi prchají ze země. Tak jí to alespoň Harry poradil."
"Doufám, doufám, že doopravdy utekli," povzdechl si Ron a opřel si hlavu o polštáře. Čaj mu zjevně udělal dobře, protože se mu do obličeje začala vracet barva. "Neměl jsem totiž pocit, že by tenhle Reg Cattermole patřil k nejchápavějším lidem, podle toho, jak se mnou všichni mluvili, když jsem se za něj vydával. Ach bože, doufám, že se jim to povedlo… jestli kvůli nám oba skončí v Azkabanu…"
Harry pohlédl na Hermionu a otázka, kterou se jí užuž chystal položit - jestli se totiž paní Cattermoleová mohla s manželovou pomocí přemístit, i když neměla hůlku -, se mu zadrhla v hrdle. Hermiona nespustila z Rona oči, sledovala, jak si dělá starosti o osud Cattermoleových, a v jejím pohledu bylo tolik něhy, že si Harry málem připadal, jako by ji přistihl, jak ho líbá.
"Tak co, máš to?" zeptal se jí namísto toho - a částečně proto, aby jí připomněl svoji přítomnost.
"Mám - co jestli mám?" zeptala se a nepatrně sebou škubla.
"Kvůli čemu jsme to všechno asi podnikali? Medailonek! Kde máš ten medailonek?"
"Vy ho máte?" zařval Ron a zvedl hlavu kousek nad polštáře. "Mně se nikdy nic neřekne! Zatraceně, taky jste se o tom mohli aspoň zmínit!"
"Promiň, ale měli jsme trochu napilno, jak jsme utíkali před Smrtijedy, abychom si zachránili život," ušklíbla se Hermiona. "Tady je."
Vytáhla medailonek z kapsy hábitu a podala ho Ronovi.
Byl velký jako slepičí vejce. V rozptýleném světle, které k nim dopadalo skrz plátěnou střechu stanu, se na jeho plášti matně lesklo ozdobné písmeno S, vykládané mnoha malými zelenými kamínky.
"Není čirou náhodou možné, že ho od té doby, co ho měl Krátura, už někdo zničil?" zeptal se Ron s nadějí v hlase. "Víme jistě, že je to pořád ještě viteál?"
"Řekla bych, že ano," usoudila Hermiona, znovu si ho od něj vzala a pozorně ho zkoumala. "Kdyby ho zničilo nějaké kouzlo, určitě by na něm byly viditelné známky poškození."
Podala medailonek Harrymu, který ho chvíli otáčel mezi prsty. Vypadal naprosto dokonale a panensky nedotčeně. Harry si vzpomněl na poničené zbytky Raddleova deníku i na kámen v prstenu sloužícím jako viteál, který pukl vejpůl, když ho Brumbál zničil.
"Myslím, že má Krátura pravdu," prohlásil. "Než se viteál pokusíme zničit, budeme muset přijít na to, jak ten krám otevřít."
Ještě než to dořekl, plně si uvědomil, co vlastně drží v ruce, co žije a skrývá se za těmi malými zlatými dvířky, a otřásl se. Ačkoli vynaložili tolik úsilí, aby medailonek našli, teď se ho zmocnilo prudké nutkání ho popadnout a zahodit. Když se znovu ovládl, pokusil se nejdřív vypáčit půlky medailonku prsty a pak vyzkoušel kouzlo, které použila Hermiona k otevření dveří Regulusovy ložnice. Ani s jedním pokusem neuspěl. Vrátil medailonek Ronovi a Hermioně, kteří také vyzkoušeli všechno, co znali, nebyli však o nic úspěšnější než on.
"Necítíte to ale?" zeptal se Ron přiškrceným hlasem poté, co viteál chvíli pevně tiskl v sevřené dlani.
"Jak to myslíš?"
Ron ho podal zpátky Harrymu. Po nějaké chvíli měl Harry dojem, že už ví, co měl Ron na mysli. Byla to jeho vlastní krev, kterou cítil pulzovat ve svých žilách, nebo něco tepalo uvnitř medailonku jako maličké kovové srdce?
"Co s ním budeme dělat?" zeptala se Hermiona.
"Uložíme ho do bezpečí, dokud nepřijdeme na to, jak ho zničit," odpověděl Harry, a přestože se mu do toho vůbec nechtělo, zavěsil si řetízek kolem krku a medailonek zastrčil pod hábit, kde mu spočinul na hrudi hned vedle váčku od Hagrida.
"Myslím, že bychom měli držet před stanem střídavě hlídku," řekl ještě Hermioně, vstal a protáhl se. "A budeme se taky muset poohlédnout po něčem k jídlu. Ty zůstaň ležet," obořil se ostře na Rona, který se pokusil posadit a ošklivě přitom zezelenal.
S lotroskopem, který dostal od Hermiony k narozeninám a teď ho na stole pečlivě připravil do pohotovostní polohy, se Harry a Hermiona po zbytek dne střídali na hlídce před stanem. Lotroskop však zůstal tichý a jeho ručička se ani nepohnula. Možná to způsobila ochranná kouzla a zaříkadla odpuzující mudly, která Hermiona všude rozmístila, nebo snad to, že lidé do zdejších končin tak jako tak zavítali jen zřídkakdy, ale kromě občasných poletujících ptáků a pobíhajících veverek se u jejich lesního útočiště nikdo neobjevil. Nic se na tom nezměnilo ani večer. Když Harry v deset hodin přišel Hermionu na hlídce vystřídat, rozsvítil si hůlku, rozhlédl se po liduprázdném okolí a spatřil jen pár netopýrů. Třepotali křídly vysoko nad ním a rýsovali se na pozadí jediného maličkého kousku hvězdnaté oblohy, který bylo z jejich chráněné mýtinky vidět.
Harry už začínal mít hlad a trochu se mu točila hlava. Hermiona do své kouzelné kabelky nepřibalila žádné potraviny, protože předpokládala, že se nejpozději do večera všichni vrátí na Grimmauldovo náměstí, takže celý den nejedli nic kromě několika hub, které Hermiona nasbírala pod nejbližšími stromy a podusila v ešusu. Ron do sebe vpravil jen několik soust a pak svoji porci se znechuceným výrazem odstrčil. Harry snědl všechno, co mu Hermiona předložila, jen proto, aby se jí nedotkl.
Okolní ticho narušilo občas jen podivné šustění a zvuky, které zněly jako praskání přelamovaných větviček. Harry byl přesvědčen, že jejich původci nejsou lidé, ale spíš zvěř, přesto v ruce pevně svíral připravenou hůlku. Žaludek, už tak dost zmučený nepříliš stravitelnou porcí gumových hub, se mu nervózně svíral.
Těšil se, jak bude nadšením bez sebe, podaří-li se jim ukrást a tím znovu získat hledaný viteál, to se ale jaksi nestalo. Když tu teď seděl a zíral do tmy, v níž mu hůlka dokázala osvětlit jen maličký kruh, cítil pouze obavy z toho, co bude dál. Měl pocit, že se k tomuto okamžiku řítil snad celé týdny, měsíce či dokonce roky, ale teď se zastavil, cesta náhle skončila.
Tam někde v okolním světě jsou další viteály, on ale neměl sebemenší ponětí, kde mohou být. Dokonce ani nevěděl, v jaké podobě jsou ukryté, a také vůbec netušil, jak by měl zničit ten jediný, který zatím našli a který mu v této chvíli spočíval na holé hrudi. Bylo to zvláštní, ale vlastní tělesné teplo viteál ani trochu neohřálo; ležel mu na kůži a studil, jako by ho právě vytáhli z ledové vody. Čas od času měl Harry dojem, byť si to možná jen namlouval, že v něm cítí tlukot maličkého srdce, tepající ho v nepravidelném rytmu s jeho vlastním.
Seděl ve tmě a plíživě se ho začaly zmocňovat nepojmenovatelné neblahé předtuchy. Pokoušel se jim vzdorovat a zahnat je, přes veškerou snahu ho ale neúnavně ovíjely dál. Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu. Ron a Hermiona teď spolu ve stanu tiše rozmlouvali, a kdyby se jim zachtělo, mohli by se sebrat a odejít. To ale Harry udělat nemohl a připadalo mu, jak tam tak seděl a pokoušel se překonat vlastní strach a vyčerpání, že viteál na jeho hrudi tikáním odpočítává čas, který mu ještě zbývá… Pitomý nápad, napomenul se v duchu, takhle nesmíš uvažovat…
V jizvě mu už zase začínalo mravenčit. Obával se, že si to sám podobnými myšlenkami přivolává, a usilovně se snažil myslet na něco jiného. Přemýšlel o nešťastném Kráturovi, který na ně čekal, až se vrátí domů, a dočkal se místo nich Yaxleyho. Zachová skřítek mlčení, nebo Smrtijedovi vyklopí všechno, co ví? Harry by moc rád věřil, že k němu Krátura za poslední měsíc zaujal úplně jiný postoj, že mu teď zůstane věrný, jenže kdo může vědět, co se stane? Co když budou Smrtijedi skřítka mučit? Harrymu se hlavou honily děsivé představy, které se také pokoušel zahnat, protože neexistovalo nic, co by mohl pro Kráturu udělat. S Hermionou už se shodli na tom, že se ho nepokusí přivolat, protože by se mohlo stát, že se s ním objeví i někdo z ministerstva. Nemohli se spoléhat na to, že skřítčí přemisťování nebude trpět stejným nedostatkem, díky němuž se Yaxley, který se chytil okraje Hermionina rukávu, dostal na Grimmauldovo náměstí.
Jizva už ho teď bolestivě pálila. Uvědomoval si, že proti nim stojí spousta věcí, o nichž nic nevědí. Lupin měl pravdu, když mluvil o magii, s jakou se v životě nesetkali a jakou si neumějí představit. Proč mu toho Brumbál nevysvětlil víc? Domníval se snad, že na to bude dost času, že bude žít ještě dlouhá léta či dokonce staletí jako jeho přítel Nicolas Flamel? Pokud ano, tak se mýlil… o to se postaral Snape… Snape, ten spící had, který se probudil a udeřil na astronomické věži…
A Brumbál spadl… zřítil se…
"Dejte ji sem, Gregoroviči!"
Harryho hlas byl vysoký, zřetelný a chladný a hůlku před jeho očima svírala bílá ruka s dlouhými prsty. Muž, na kterého hůlka mířila, visel ve vzduchu hlavou dolů, přestože nebyly vidět žádné provazy, které by ho držely. Vznášel se tam svázaný kouzelnými neviditelnými pouty, s pažemi omotanými kolem těla, a vyděšený obličej sahající do úrovně Harryho očí měl zrudlý krví, která se mu do něj nahrnula. Měl sněhově bílé vlasy a husté rozježené vousy a vypadal jako spoutaný Mikuláš.
"Nemám ji, už ji nemám! Už dávno, před mnoha lety, mi ji ukradli!"
"Nelžete lordu Voldemortovi, Gregoroviči. Pozná to… vždycky to pozná."
Oči měl visící muž vyvalené a jeho zorničky, rozšířené strachem jako by se dál roztahovaly, byly větší a větší, až jejich černá hlubina Harryho pohltila…
A teď Harry chvátal temnou chodbou za podsaditým malým Gregorovičem, který držel nad hlavou lucernu. Pak na konci chodby vrazil do jakýchsi dveří a jeho lucerna ozářila místnost zařízenou jako dílna. V pohupujícím se kruhu světla se nad podlahou pokrytou dřevěnými pilinami něco zlatě zablesklo a na okenním parapetu jako nějaký obrovský pták dřepěl mladík se zlatými vlasy. V tom zlomku vteřiny, po který ho světlo lucerny ozářilo, spatřil Harry v mladíkově pohledném obličeji potěšený výraz, pak ale ve třelec vystřelil z hůlky omračovací kouzlo a s krákavým smíchem elegantně, pozadu vyskočil z okna.
To už se Harry obrovskou rychlostí řítil těmi širokými zorničkami jako tunelem zpět a znovu spatřil děsem zkřivenou Gregorovičovu tvář.
"Kdo byl ten zloděj, Gregoroviči?" nepřestal naléhat vysoký chladný hlas.
"Nevím, nikdy jsem to nezjistil, nějaký mladý kluk… ne… prosím… prosím!"
Kvílení, které pokračovalo zdánlivě donekonečna, a potom záblesk zeleného světla…
"Harry!"
Celý zadýchaný otevřel oči - v jizvě mu pulzovala bolest.
Ztratil vědomí a svalil se na stěnu stanu, pak sklouzl po celtě dolů a rozvalil se s rukama a nohama roztaženýma na zemi. Zvedl oči k Hermioně, jejíž husté vlasy mu zakryly i ten malý kousíček oblohy, který vysoko nad nimi vykukoval mezi temnými větvemi stromů.
"To byl jen sen," vyhrkl, rychle se posadil a pokusil se čelit Hermioninu svraštělému obočí nevinným pohledem. "Promiň, nejspíš jsem usnul."
"Vím, že to způsobila zas ta tvoje jizva! Poznám to podle toho, jak se tváříš! Zase jsi nahlížel do Vol -"
"Nevyslovuj to jméno!" donesl se k nim z hloubi stanu Ronův rozčilený hlas.
"No prosím," odsekla Hermiona. "Tak tedy do mysli Ty-víš-koho!"
"Neudělal jsem to schválně!" bránil se Harry. "Byl to sen! Dokážeš snad ty rozhodovat o tom, co se ti má zdát, Hermiono?"
"Kdyby ses naučil používat nitrobranu -"
Harry ale neměl sebemenší chuť nechat se peskovat, chtěl si promluvit o tom, co právě viděl.
"Našel Gregoroviče, Hermiono, a myslím, že ho zabil. Než to ale udělal, přečetl si Gregorovičovy myšlenky a já jsem v nich viděl -"
"Myslím, že bych radši měla převzít hlídku já," přerušila ho chladně Hermiona, "když jsi tak unavený, že usínáš."
"Můžu na ní zůstat!"
"Ne, jsi očividně vyčerpaný. Běž si lehnout."
Paličatě se zamračila a dřepla si na zem přímo před vchodem do stanu a Harry, který byl sice naštvaný, ale chtěl se vyhnout hádce, vklouzl dovnitř.
Ronův dosud pobledlý obličej vykukoval ze spodního lůžka palandy. Harry vylezl nahoru, lehl si a zadíval se na temnou celtovou střechu.
Po malé chviličce se Ron ozval tak tichým hlasem, že ho Hermiona krčící se před vchodem nemohla slyšet: "Co Ty-víš-kdo provádí?"
Harry pevně zavřel oči, aby si vybavil každou maličkost, a pak zašeptal do tmy: "Našel Gregoroviče. Držel ho spoutaného a mučil ho."
"Jak mu má Gregorovič vyrobit novou hůlku, když je spoutaný?"
"To nevím… je to divné, co?"
Harry znovu zavřel oči a přemýšlel o všem, co viděl a slyšel. Čím víc si toho vybavoval, tím menší to dávalo smysl… Voldemort neřekl ani slovo o jeho, Harryho hůlce, nezmínil se o stejných jádrech obou hůlek a ničím nenaznačil, že by od Gregoroviče chtěl novou a mocnější hůlku, která by tu Harryho porazila…
"Něco od Gregoroviče chtěl," řekl s očima stále pevně zavřenýma. "Chtěl, aby mu to Gregorovič dal, ten ale tvrdil, že mu to někdo ukradl… a pak… pak…"
Vzpomněl si, jak se stejně jako Voldemort jakoby ponořil do Gregorovičových očí a do jeho vzpomínek…
"Přečetl si Gregorovičovy myšlenky a já jsem v nich viděl nějakého mladého kluka. Dřepěl na okenním parapetu, vypálil na Gregoroviče kletbu a pak z okna vyskočil. To on ukradl tu věc, po které se Ty-víš-kdo shání. A já… mám dojem, že už jsem ho někde viděl."
Harry by dal bůhvíco za ještě jeden pohled do mladíkova rozesmátého obličeje. Ke krádeži podle Gregoroviče došlo už před mnoha lety. Ale proč mu obličej toho mladého zloděje připadal tak povědomý?
Zvuky z okolního lesa doléhaly do stanu jen tlumeně a Harry neslyšel nic než Ronův dech. Po malé chviličce Ron zašeptal: "A neviděls, co měl ten zloděj v ruce?"
"Ne… muselo to být něco malého."
"Harry?"
Dřevěná prkna palandy zaskřípala, když Ron změnil na lůžku polohu.
"Harry, nenapadlo tě, že Ty-víš-kdo hledá ještě něco jiného, z čeho by udělal viteál?"
"No, to nevím," odpověděl zamyšleně Harry. "Možná. Nebylo by to pro něj ale nebezpečné, kdyby chtěl udělat další? Hermiona přece říkala, že už teď je jeho duše pod maximálním možným napětím."
"Jo, jenže to si on možná neuvědomuje."
"Jo… možná," zahučel Harry.
Byl si až dodnes naprosto jistý, že Voldemort hledá nějaký způsob, jak vyřešit problém dvou totožných jader, a že právě jeho řešení chce od starého výrobce hůlek získat… A přece ho zabil, aniž mu položil jedinou otázku týkající se tajných hůlkařských nauk.
Co se Voldemort pokouší najít? Proč teď, kdy mu ministerstvo kouzel a celý kouzelnický svět leží u nohou, je někde daleko a úporně se honí za tou neznámou věcí, která kdysi patřila Gregorovičovi a kterou ukradl ten neznámý zloděj?
Harry měl stále před očima obličej toho plavovlasého mladíka - byl v něm jásavý a nespoutaný výraz, který trochu připomínal Freda a George ve chvílích, kdy slavili triumf s nějakým novým kanadským žertíkem. Vznesl se z toho parapetu jako pták a Harry už ho někde viděl, jen si nemohl vzpomenout kde…
Teď, když je Gregorovič mrtvý, ocitá se v nebezpečí života ten rozjařený zloděj - a právě k němu se upínaly Harryho myšlenky, když se ze spodního lůžka začalo ozývat dunivé Ronovo chrápání a také on sám se pozvolna nechal unášet spánkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama