Husa běločelá
Husa běločelá (Anser albifrons) je menším druhem husy z řádu vrubozobých. Dospělí ptáci se od husy velké a husy polní liší bílým čelem a lemem kolem zobáku, narůžovělým zobákem a černými skvrnami na břichu. Mladí ptáci mají břicho neskvrněné a bílý lem kolem zobáku chybí. Hnízdí v tundře na dálném severovýchodu Asie (ssp. albifrons) a v Grónsku (ssp. flavirostris), zimuje v západní, střední a jihovýchodní Evropě.
Husa indická
Husa indická (Anser indicus), občas uváděna také pod názvem tibetská, je velký vrubozobý pták z čeledikachnovití.
Nezaměnitelná, 70 - 80 cm velká husa s rozpětím křídel kolem 150 cm. Má světle šedé tělo s černými konci křídel, tmavou skvrnou na bocích, černým pruhem na vrchní straně hrdla, bílou hlavou s dvěma příčnými černými proužky v týle a jasně oranžovým zobákem a končetinami. Samec i samice jsou zbarveny stejně, mladí ptáci se podobají dospělcům, ale postrádají charakteristické černé proužky v týle.
Hejno hus indických
Rozmnožuje se ve střední Asii v blízkosti velkých horských jezer. V mnoha evropských státech včetně České republiky se po celý rok občas vyskytují na větších jezerech, rybnících a mokřinách jednotlivé kusy, případně i malá hejnka, která zřejmě ulétla z chovů. Erasijská populace je přitom odhadována na 52 - 60 000 jedinců, kteří žijí na ploše větší jak 10 000 000 km2. Na zimu migruje v početných hejnech do jižní a jihovýchodní Asie, především do Indie, Myanmaru a na území severníhoPákistánu.
Stejně jako ostatní druhy hus se živí okusem zelených částí rostlin. Jejímu přirozenými predátory jsou předevšímlišky a orli. Hnízdí v početných, často i několika sto členných hejnech. Klade 4 až 8 bílých vajec, na kterých sedí průměrně 28 až 30 dní.
Husa krátkozobá
Husa krátkozobá (Anser brachyrhynchus) je menším druhem husy z řádu vrubozobých, blízce příbuzným huse polní. Od ostatních hus se liší tmavohnědou hlavou a horní částí krku, šedohnědým hřbetem, světle šedohnědými křídelními krovkami (patrné v letu) a krátkým zobákem s růžovým kořenem a tmavou špičkou. Nohy má růžové. Hnízdí v arktické tundře a na svazích hor v Grónsku, na Islandu a Špicberkách, zimuje v severozápadní Evropě.
Husa malá
Husa malá (Anser erythropus) je malým druhem husy z řádu vrubozobých, která se velikostí překrývá s malými jedinci podobné husy běločelé. Liší se od ní především výrazným žlutým kroužkem kolem oka a v dospělosti bílou barvou čela zasahující až nad oko. Hnízdí v mokřadech a rašeliništích severní Evropy, v zimě táhne na jihozápad. Dnes je vzácná. Na našem území se vyskytuje vzácně v zimě, nejčastěji na jižní Moravě. Po roce 1989 byla u nás zastižena 10×.
Husa polní
Husa polní (Anser fabalis) je větším druhem husy z řádu vrubozobých. Od husy velké se liší celkově tmavším zbarvením, absencí světle šedých křídelních krovek a zbarvením zobáku, který je tmavý s různě širokým oranžovým pruhem. Hnízdí na rašeliništích, mokřadech a jezírkách v odlehlé tajze (ssp. fabalis) nebo vlhké tundře (ssp. rossicus). Obě populace zimují z západní a střední Evropě, naším územím především protahují.
Taxonomie
Některým z poddruhů husy polní je v současnosti přiznáván status samostatného druhu. Americká ornitologická unie uznala jako samostatný druh husu tundrovou (anglicky Tundra Goose) (Anser serrirostris Swinhoe, 1871). Od vlastní husy polní se liší morfologicky (velikost, proporce, zbarvení), etologicky (hlas, průběh aktivity) a samostatnými zimovišti. Dříve zmiňované hybridní zóny ve skutečnosti neexistují. Rozdělení původních poddruhů k jednotlivým druhům je následující:
- husa polní, A. fabalis
- A. f. fabalis
- A. f. johanseni
- A. f. middendorffi
- husa tundrová, A. serrirostris
- A. s. serrirostris
- A. s. rossicus
V Evropě jsou oba druhy prozatím považovány za jediný, přičemž probíhají genetické studie směřující k vyjasnění otázky taxonomie druhu.
Husa velká
Husa velká (též husa divoká nebo šedá; Anser anser) je široce rozšířený druh eurasijské husy. Společně s husou labutí (A. cygnoides) je též předkem všech plemen husy domácí (A. anser f. domesticus) vyšlechtěné ve střední Evropě.
Popis
Dvojice letících hus
Je naší největší původní husou, dorůstá délky 75-90 cm, v rozpětí křídel měří 147-180 cm a váží 2,5-4 kg. Hmotnost u samců se přitom pohybuje mezi 3-4 kg, u samic pak mezi 2-3,5 kg. Má zavalité tělo, dlouhý silný krk a silný zobák. Opeření má hnědošedé s tmavším zbarvením na hlavě a světlejším břichem s proměnlivým černým pruhováním. Svrchní strana křídel je převážně světlá s černými letkami, končetiny má růžové a zobák žlutý (u poddruhu husa velká evropská - A. a. anser) nebo růžový (u poddruhu husa velká asijská - A. a. rubrirostris). Obě pohlaví se zbarvením neliší, mladí ptáci pak postrádají černé zbarvení na břiše a mají navíc i šedé končetiny a šedožlutý zobák.
Ve střední Evropě žije podobná husa polní (A. fabalis), která je celkově hnědší a od husy velké se liší také tmavým zobákem s různě širokým oranžovým pruhem.
Hlas
U druhu bylo zaznamenáno více než 12 různých hlasových projevů, z nichž je nejčastější a nejznámější tříslabičné "ga-ga-ga", které zní v porovnání s jinými husami drsněji a hlouběji.
Rozšíření
Husa velká žije na rozsáhlém území Eurasie. Její rozšíření pozměnil člověk, jelikož se jednalo o lovný druh. Hnízdí zejména v severní a východní Evropě (na Islandu, ve Skandinávii, Německu, Polsku) a v Asii v rozmezí od Turecka až po Čínu. Člověkem byla zavlečena též na Falklandské ostrovy. Většina populací je tažných, evropští ptáci zimují ve Velké Británii (v případě islandské populace), Nizozemsku, Španělsku, Francii, Středomoří a severní Africe.
Evropská populace čítá 120 000-190 000 párů.
V Česku hnízdí hlavně na rybníčcích v oblastech jižních Čech a Moravy. Počet hnízdících ptáků je zde přitom odhadován na 580-670 párů.
Stanoviště
Hejno migrujících hus
K životu preferuje močály, jezera a rybníky s dostatečně zarostlými břehy, ostrůvky a přilehlými loukami, na kterých pátrá po potravě. Polodivoce se s ní lze setkat též na větších parkových jezírcích.
Způsob života
Může být aktivní jak ve dne, tak v noci. Hřaduje na otevřených vodních plochách. Žije v trvalých párech, které se s výjimkou hnízdního období združují v hejnech čítajících i několik tisíc jedinců. Od září do konce října odlétá na jih, odkud se zpět do střední Evropy vrací již během února. Migruje ve známých formacích tvaru písmene V.
Potrava
Živí se téměř výhradně rostlinnou stravou, požírá přitom jak rostliny vodní, tak suchozemské. Nejčastěji se v její potravě objevují různé druhy travin. Dále se živí kořínky, hlízami, bobulemi, semeny (např. obilnin) a ve velmi malé míře také malými vodními živočichy.
Hnízdění
Mláďata
Pohlavně dospívá ve věku 2-3 let. Hnízdí jednou ročně od března do července. Námluvy i samotné páření probíhá na vodě. Velké hnízdo z rákosových stébel a větviček staví samotná samice v rákosí, na vrbách i na ostrůvních pod keři a následně jej vystýlá peřím. V jedné snůšce je 4-6 smetanově bílých, 85,9 x 58,4 mm velkých vajec, na jejichž 27-28 denní inkubaci se podílí samotná samice. Samec během tohoto období zůstává v blízkosti hnízda a střeží jej od případných predátorů. Mláďata jsou prekociální, opeřují se ve věku 50-60 dnů a s rodiči zůstávají obvykle až do začátku další hnízdní sezóny.
Ve volné přírodě se dožívá až 20 let. Zatím nejstarší volně žijící jedinec zaznamenaný v Evropě se dožil celých 23 let a 7 měsíců.
Hrozby
Mezi hlavní predátory husy velké patří velcí dravci, jakými jsou zejména orli, krkavcovití, zdivočelí psi a lišky. Ohrožuje jí též ztráta přirozeného biotopu, kterou způsobuje např. vysušování mokřadů, znečišťování vod, otrava olovem a rušení na hnízdištích.
Husa sněžní
Husa sněžní (Chen caerulescens) je severoamerický druh husy. Zařazení do systému je u ní v současné době sporné, ačkoli bývá totiž obvykle nově řazena do rodu Chen, někteří autoři se stále přiklání k původnímu řazení do rodu Anser a uvádí ji tak pod latinským názvem Anser caerulescens.
Popis
Husa sněžní se vyskytuje ve dvou poddruzích, které se viditelně liší ve velikosti, průměrně však dorůstá 65 - 75 cm a dosahuje hmotnosti mezi 2,4 - 3,4 kg. Tvoří dvě barevné formy, které se často vzájemně kříží: světlou, kdy je celá sněhově bílá s tmavými letkami a tzv. modrošedou, kdy na jejím těle převládá modrošedé zbarvení. Formy jsou tak odlišné, že byly v minulosti považována za odlišné druhy.
Rozšíření
Hnízdí v tundrách v Grónsku, Kanadě, Aljašce a v severovýchodním cípu Sibiře. Je tažná se zimovišti v teplejších oblastech Spojených států a v Mexiku. Jako vzácný tulák se objevuje i v Evropě, velká část zde volně žijících hus sněžních má však původ v jedincích uprchlých ze zajetí. Během první poloviny 20. století byla její populace na viditelném poklesu, dnes je však již opět stabilizována.
Chování
Jedná se o společenský druh, který hnízdí, táhne a přes zimu se zdržuje v hejnech. Ve věku dvou let si začínají husy sněžné hledat partnery, ale hnízdit obvykle nezačínají před dosažením věku 3 let. Samice jsou přitom vysoce filopatrické, což znamená, že se během hnízdního období pravidelně vrací na místo, kde se sami vylíhly.
Hnízdit začíná obvykle na konci května a v průběhu několika prvních dnů v červnu, v závislosti na sněhových podmínkách. Místo pro hnízdění vybírá samice, která se následně podílí i na budování samotného hnízda. V konečném stádiu jej tvoří důlek důkladně vystlaný rostlinným materiálem a peřím. Snůška čítá 3 - 5 vajec, na kterých sedí samotná samice po dobu 22 - 25 dnů. Vejce i malá mláďata bývají velmi oblíbenou kořistí polárních šelem, jako jsou lišky či chaluhy, rodiče však vždy své hnízdo urputně brání. Po 42 - 50 dnech jsou mláďata již schopna letu, ale až do období, kdy se začínají rozmnožovat zůstávají se svými rodiči.
Husice liščí
Husice liščí (Tadorna tadorna) je středně velký druh vrubozobého ptáka. Je nápadně zbarvená - většina těla je bílá, hlava, horní část krku, strany hřbetu a letky jsou tmavě zelené (působí jako černé), na hrudi je široký červenohnědý pás (chybí u mladých ptáků). Zobák je červený, samci mají u kořene velký červený hrbol. Hnízdí především podél pobřeží, k nám zaletuje především koncem podzimu. Od roku 1996 hnízdí jednotlivé páry v jižních Čechách.
Husovec strakatý
Husovec strakatý (Anseranas semipalmata) známý také pod názvem husovec stračí, je velký vodní pták žijící v bažinách a záplavových oblastech na území Austrálie, Tasmánie a na jihu Nové Guinei. Nejen, že se jedná o nejpůvodnější známou husu, nejlépe přizpůsobeného vrubozobého k životu na souši, ale také o jediného pravého vodního ptáka, jehož končetiny jsou jen z části pokryty plovacími blánami.
Husovec je asi 70 - 90 cm velký s rozpětím křídel 125 - 180 cm hmotností mezi 2 - 2,8 kg. Má nápadné černobílé zbarvení, křídla, ocas, krk a hlavu má tmavý, hřbet černobílý a zbytek těla zpravidla světlý. Nápadná je mimo jiné i holá, růžově zbarvená kůže na obličeji, šedočerný, na konci hákovitě zahnutý zobák, velký hrbol na temeni hlavy a oranžové končetiny. Obě pohlaví se zbarvením nijak viditelně neliší, samec je porovnání se samicí dorůstá pouze o něco větších rozměrů a má větší hrbol na hlavě.
Husovec strakatý je společenský druh žijící ve velmi početných, hlučných hejnech, která mohou čítat i několik tisíců jedinců. Živí se především rostlinnou stravou (zelenými částmi rostlin, semeny), kterou vyhledávají na březích vod. Díky zvláštně přizpůsobenému zadnímu prstu se dobře udrží na větvích stromů, na které velmi často sedává. Páry zůstávají trvalé po celý život, mnohdy však mívá jeden samec 2 samice. Hnízdo v podobě hromady rostlin si staví na zemi a ročně do něj klade 5 - 14 vajec, na kterých sedí asi 35 dní. Na sezení na vejcích a péči o mláďata se vždy podílejí oba rodiče.
Dle Červeného seznamu IUCN z roku 2004 byl husovec strakatý uznán jako málo dotčený druh s globální populací velkou asi 1 000 000 jedinců.
V České republice jej můžeme nalézt v Zoologické zahradě Praha a Zlín.