Holub hřivnáč
Holub hřivnáč (Columba palumbus) je známý pták, velký asi jako holub domácí.
Vzhled
Hlava, krk a ocas jsou šedé, hruď má světle šedou, někdy purpurovou. Na krku může mít zelené, purpurové nebo bílé skvrny. Hřbet a křídla jsou šedohnědá. Délka těla je asi 41 cm, s rozpětím 75-80 cm. Dosahuje hmotnosti 450-500 g. Pohlavní dospělosti dosahuje již v 1. roce
Výskyt a rozšíření
Kromě doby hnízdění tráví svůj život ve velkých hejnech, která se večer co večer schází, aby se uložila ke spánku ve společných místech, jakými mohou být křoviny a dřeviny okolo polí. I přes svou velikost a mohutnost působí poměrně neohrabaně. Na druhou stranu se dokáže zavěsit na větev hlavou dolů, aby se dostal k méně přístupným, lahodně vyhlížejícím plodům.
Žije téměř v celé Evropě vyjma severních oblastí Skandinávie. Vyskytuje se také směrem na východ až na Sibiř a v severní Indii. Výjimkou není ani v horských lesích severní Afriky.
Způsob života a potrava
Typický býložravec. Jeho jídelníček je složen ze semen, listů, obilných zrn, žaludů, travin a lesních plodů. Nepohrdne však ani bylinami či oříšky. Ve městech se živí i chlebem a jiným pečivem. Zemědělci ho nemají rádi, protože ojídá čerstvě osetá pole či hoduje na mladých rostlinkách. Při pití ponoří zobák do vody, kterou nasaje. Pak krátce zakloní hlavu a teprve potom polkne.
Při rozmnožování se samci snaží zaujmout samice hlasitým vrkavým zpěvem a letovou akrobacií. Námluvy jsou u holuba hřivnáče běh na dlouhou trať. Nejprve se oba ptáci dotýkají zobáky a vzájemně si pečují o peří. Nejčastěji hnízdí na stromě nebo v hustém křoví. Materiál na stavbu si pečlivě vybírají. Větvičky, kořínky či tvrdá stébla hřivnáč zobákem nejprve ozkouší, potom si ho teprve odnese.
Samice snáší dvě bílá vejce, o něž se starají oba rodiče. Vylíhnutí mláďat trvá 15-17 dní. Holubí partneři krmí své mladé hmotou vyvrženou z volete, je to tekutina podobající se hustému mléku s obsahem vitamínů. Mládě zanoří hlavu do jícnurodiče a pije ji. Teprve po několika dnech přivykají normální stravě. Létat začínají ve věku okolo sedmi týdnů.
Ekologie
Přirozenými nepřáteli jsou velcí dravci, ale protože jejich počet poklesl, daří se holubům celkem dobře a zvláštní ochranu proto ani nepotřebují. Ve Velké Británii je holub hřivnáč naopak považován za škůdce a je loven, protože je tam velmi hojný.
Mladí hřivnáči v hnízdě
Holub doupňák
Holub doupňák (Columba oenas) je divokým druhem holuba z řádu měkkozobí. Od jiných druhů holubů se liší vínovou skvrnou na boku krku a jen částečnými černými křídelními páskami. Hnízdí v dutinách stromů v listnatých lesích. Holub měří kolem 33 cm a váží 300 gramů. Mezi jeho potravu patří semena a různé druhy bobulí.
Holub domácí
Holub domácí (Columba livia f. domestica) je domestikovaná forma holuba skalního, chovaný pro maso nebo pro zábavu (z estetických důvodů nebo kvůli holubí poště). Zdivočelí domácí holubi žijí ve velkých hejnech ve městech a jsou považování za škůdce, protože svým trusem znečišťují a poškozují kamenné prvky budov a sochy, můžou i roznášet nemoci - někdy jsou označováni jako "létající potkani".
Zdomácnění holuba proběhlo již v Přední Asii, odtud se rozšířil jeho chov do Egypta a do dalších zemí v oblastiStředozemního moře i dále do Asie.
Holub domácí je společenský, žije v hejnech a hnízdí v koloniích. Kolonii ovládá několik nejsilnějších samců. Je výborný letec. Holubi bývají chováni v holubníku. Tvoří páry. Při sezení na vejcích a v péči o mláďata se oba holubi pravidelně střídají. Mláďata se líhnou za 17 až 18 dní od snesení vajec.
Průměrná délka těla divokého holuba skalního je 33 cm a hmotnost 300 g. U holuba domácího se značně liší tělesné proporce, hmotnost i vzhled. Plemen holubůchovaných na celém světě je více než 1000. V organizovaných chovech je těchto uznaných plemen méně. Jsou rozděleni do skupin. Například: rejdiči, voláči, rackové, holubi poštovní, holubi bradavičnatí, holubi barevní a řada dalších.
Holubí pošta byla dlouhou dobu lidských dějin prakticky nejrychlejším způsobem dopravování zpráv. Její nevýhodou však bylo jednak to, že holub unese jen velmi omezený náklad, jednak to, že se dokázal pouze vracet na místo, kde už dřív byl a odkud byl původně převezen. Dnes má holubí pošta jen malý praktický význam, jde spíš o sport a koníček.
Ve vojenství se (kromě pošty) používal rovněž k zapalování nepřátelských objektů a na začátku 20. století byly prováděny pokusy s využitím holubů pro vzdušné snímkování.
Charakteristika
Zoologicky patří do řádu Columbiformes (měkkozobí), čeledi Columbidae (holubovití) a podčeledi Columbinae (holubi). Patří mezi nejstarší domácí zvířata.
Holubi mají zobák poměrně tenký, přímý, při kořeni měkký a mírně naduřelý, což umožňuje dospělým ptákům při krmení mláďat sevřít jejich zobák a neporanit jej. Opeření tvoří obrysové peří, prachové peří chybí. Obrysové peří se vyměňuje postupně po celý rok. Vole je vytvořeno, slepá střeva a žlučník chybějí.
Mláďata jsou po vylíhnutí zprvu slepá a téměř lysá. Nejprve je rodiče krmí kašovitou hmotou vytvářenou ze stěn volete (tzv. holubí mléko), později semeny a plody, jimiž rodiče plní nejdříve své vole, zapíjejí vodou a vyvrhují potom do volete mláďat. Vyžadují dostatek pitné vody. Kostrční žláza chybí, je vytvořen drobivý prach. Etologickou zvláštností holubů je pití vody sáním a neobvyklá poloha při spánku - hlavu jen zatahují, nevkládají ji pod křídlo.
Původ a domestikace
Holub domácí - Columba livia f. domestica (Linné, 1758) - je potomkem divoce žijícího holuba skalního - C. livia (Gmelin, 1789). Existují však více či méně podložené teorie, podle nichž se na vzniku holuba domácího podílelo více divokých předků, zvláště také asijští holub sněžný (C. leuconata) a horský (C. rupestris), západoafrický holub guinejský (C. guinea), a dokonce vyhynulý americký holub stěhovavý (Ectopistes migratorius). Nejzajímavější je názor, že kdysi popsaný holub polní (C. affinis) byl samostatným druhem a vlastním předchůdcem holuba domácího, který domestikací v holuba domácího vlastně zanikl (Havlín 1983).
Holubi jsou domovem v mírné části palearktické oblasti. Lze mít za to, že k prvním domestikačním pokusům došlo proto, že člověk odedávna sdílel s holubem skalním skalní skrýše (rozsedliny, jeskyně apod.) a bystré smysly holuba skalního varovaly člověka před hrozícícm nebezpečím; nelze zde vyloučit ani uplatnění autodomestikace tím, že se holubi sami aktivně přidružovali k lidským sídlištím. Později, při přechodu člověka k polnímu hospodaření, se holub přiživoval na výsledcích práce lidí a ti ho chytali i pojídali. Lidské stavby mu v mnoha případech nahradily nedostatek skalních hnízdišť; člověk naopak přivítal možnost vybírání vajec a mláďat z hnízd. Později se k tomu přidružily i podněty náboženské - stal se brzy obětním a kultovním zvířetem; někdy byl i uctíván. V zásnubních projevech a v přísné monogamii holuba skalního člověk viděl symbol lásky, míru a plodnosti. Proto se holub stal i posvátným zvířetem pohanů a později symbolizoval nebeský mír u velkých naboženství (křesťanství, židovství a islám). Teprve později se u některých národů uplatňuje holub pro chutné maso (Egypťané, Římané, Evropané apod.). Počátky domestikace holuba skalního jsou starého data, snad před více než 6000 lety v asijském domestikačním centru, s největší pravděpodobností vMezopotámi a Přední Asii. Římané zavedli chov holuba domácího v celém římském impériu pro maso. V poštovní a zpravodajské službě a ve vojenství se holubi používali již od dob starého Egypta.
Holub stěhovavý
Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) býval pravděpodobně nejhojnějším ptákem na Zemi. Obýval v obrovských hejnech původní listnaté lesy Severní Ameriky, východně od Skalnatých hor. Jejich počty dosahovaly až dvou miliard jedinců a odhaduje se, že tvořili 40 % všech severoamerických ptáků. Po osídlení Ameriky bílými přistěhovalci byli loveni kvůli masu i pro zábavu, takže jejich počty rychle poklesly. Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen v roce 1900, poslední jedinec uhynul v roce 1914.
Popis
Holub stěhovavý byl štíhlý, ale poměrně velký pták s nápadně dlouhým ocasem. Peří bylo šedomodré, samci byli zbarveni nápadněji. Oko, zobák i nohy byly červené. Byli to rychlí a obratní letci.
Způsob života
Holubi stěhovaví byli sociálním druhem, žijící v obrovských hejnech. Přírodovědec Alexander Wilson pozoroval ještě na začátku 19. století hejno holubů, které podle jeho odhadu čítalo 2 230 272 000 jedinců. Podle dobových zpráv bylo v jednom hejnu tolik ptáků, že zastínili slunce a pod jejich vahou se lámaly stromy. 8. dubna roku 1873 bylo v Michiganupozorováno hejno, jehož přelet trval od 7:30 ráno do čtyř hodin odpoledne. Hejna holubů v roce 1870, v době, kdy již celková populace znatelně poklesla, byla stále kolem 1600 metrů široká a až 512 km dlouhá.
Odhaduje se, že v době objevení holuba stěhovavého tvořili holubi až 40 % všech ptáků Severní Ameriky a odhaduje se také, že celková populace čítala 3-5 miliard jedinců.
V létě holubi obývali listnaté lesy východně od Skalnatých hor, kde nacházeli dostatek potravy, živili se hlavně žaludy a bukvicemi. V zimě táhli do zimovišť v jižní části Severní Ameriky.
Rozmnožovali se v obřích koloniích - některé kolonie byly 8 km široké a až 60 km dlouhé - přičemž na jednom stromě bylo až 90 hnízd, pod tíhou holubů se lámaly i silné větve. Pro začátek rozmnožování, k navození vyladění ke hledání partnera, ke stavbě hnízda a ke snůšce byla zřejmě potřeba koncentrace určitého většího množství jedinců, což vysvětluje, proč se holubi přestali rozmnožovat, když jejich stavy poklesly pod kritickou úroveň, a proč se je nikdy nepodařilo rozmnožit v zajetí.
Na rozdíl od jiných druhů holubů snášela holubice jen jedno bílé vejce. Při sezení se oba partneři střídali, mládě se vyklubalo asi za dva týdny. Nejprve bylo krmeno výměškem z volete, tzv. "holubím mlékem", pak natrávenými a změklými žaludy a bukvicemi. Mláďe rychle rostlo a po 14 dnech od vylíhnutí vážilo více než jeho rodiče.
Dospělí holubi pak kolonii opustili, mláďata, náhle bez potravy, během tří nebo čtyř dnů zhubla natolik, že mohla sama létat a osamostatnit se.
Holubi neměli žádné přirozené nepřátele kromě jestřábů a orlů.
Vybíjení
Už původní obyvatelé Ameriky lovili holuby, hlavně mláďata, pro chutné maso. I pro přistěhovalce byli holubi vítaným zpestřením jídelníčku. Nejprve lov obrovská hejna holubů příliš neohrožoval, přestože byli, kvůli rostoucí lidské populaci, loveni stále ve větším počtu. V roce 1806 byly ve státě Kentucky běžně pozorována hejna čítající kolem dvou miliard jedinců.
V roce 1830 se holubi stěhovaví začali používat jako terč při střelbě na pohyblivý cíl, ale ani to by samo o sobě celkovou populaci holubů neohrozilo. Kvůli stále většímu počtu ulovených jedinců začalo holubů ubývat. Holubi se lovili pro maso, stříleli se i chytali se do sítí. V roce 1850 byl pokles holubí populace už znatelný, ale stále existovala hejna čítající milióny jedinců. Ortel jim podepsala železnice.
Železnice umožnila lovcům dostat se rychle ke všem koloniím holubů. Lov se stal výnosným obchodem, přestože se ulovení holubi prodávali ve městech za pouhé dva centy za kus. Začalo masové vraždění ptáků, holubi byli po miliónech stříleni na svých nocovištích i hnízdištích. Lov a vyrušování při hnízdění způsobilo, že ptáci svá hnízda předčasně opouštěli, populace se tak přestala obnovovat. V roce 1855 bylo jen do New Yorku posláno 300 000 ulovených holubů. 23. června 1860bylo v Grand Rapids v Michiganu zabito 235 200 ptáků (během jediného dne), v roce 1874 bylo v Oceana County rovněž v Michiganu uloven milión ptáků a o dva roky později 400 000 holubů za týden během vrcholu sezóny, 1 600 000 ulovených jedinců za celý rok. Ještě v roce 1878 bylo na jednom hnízdišti zabito několik desítek tisíc ptáků během jediného dne. Mrtví ptáci byli po miliónech odesíláni vlakem do velkých měst na východním pobřeží, aby byla uspokojena poptávka po holubím mase.
Od roku 1850 do roku 1880 neproběhlo úspěšně ani jediné hnízdění. Populace holubů prudce poklesla a hlavně zestárla. Holubi byli, vlivem nadměrného lovu a odlesňování, zatlačeni na sever a na západ, do méně vhodných podmínek, a přestali se rozmnožovat. Holub stěhovavý byl odsouzen k zániku.
V roce 1888 bylo pozorováno poslední velké hejno. V roce 1896, blízko Bowling Green ve státě Ohio, se k poslednímu hnízdění slétlo posledních 250 000 ptáků. Zpráva o posledním hejnu se rychle rozšířila mezi lovci. Zabito bylo kolem 240 000 jedinců, 100 000 holoubat bylo odsouzeno k smrti. Mrtvá těla byla naložena do vlaku, ten ale, přetížen, vykolejil. 200 000 mrtvých holubů stěhovavých bylo vyklopeno do rokle u tratě, kde shnili.
Uniklo posledních 5 000 ptáků. Ti už se ale nikdy nerozmnožovali, druh už se nedal zachránit. Poslední divoce žijící holub stěhovavý byl zastřelen v Ohiu, 24. března roku 1900.
Poslední žijící holub stěhovavý - samice Martha
Z miliard jedinců přežila malá skupina holubů žijících v zoologické zahradě v Cincinnati. V roce 1909 zůstali už jen tři jedinci, dva samci a samice. V roce 1910 jeden samec uhynul, v roce 1912 uhynul i ten druhý. Tím nadobro vyhasla naděje, že by se holuba stěhovavého podařilo rozmnožit v zajetí.
Poslední holub stěhovavý, samice Martha, uhynula 1. září 1914.
Hrdlička zahradní
Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto) je středně velký pták z čeledi holubovitých (Columbidae).
Popis
S délkou 31-33 cm je velká přibližně jako holub domácí (Columba livia f. domestica), v porovnání s ním je však štíhlejší a má i delší ocas. V rozpětí křídel měří 47-55 cm a váží 150-200 g. Opeření je jednotně béžově-hnědé s tmavšími křídlys černými letkami a světlejší hlavou a spodinou těla. Kolem jasně červeného oka se táhne úzký bílý proužek, zobák má šedý, končetiny růžovo-červené. Jejím nejvýraznějším znakem je však černý, bíle lemovaný pruh na krku, díky kterému získala svůj název v mnoha světových jazycích. V letu jsou u ní patrné také bílé pásky na svrchní straně ocasu, spodní strana je černo-bílá. Pohlaví jsou zbarvena totožně, mladí ptáci pak zcela postrádají charakteristický pruh na krku a mají i hnědě zbarvené duhovky.Hlas
Zpěv hrdličky zahradní tvoří tříslabičné "gu gů gu", s důrazem na druhou slabiku. Při přistání nebo znepokojení se pak často ozývá nosovým "chééch".
Rozšíření
Hrdlička zahradní není tažná, ale silně disperzní. Na konci 19. století její areál rozšíření zaujímal mírné a subtropické oblasti Asie v rozmezí od Turecka východně až po jižní Čínu a jižně pak přes Indii až po Srí Lanku. Během 20. století se však začala masivně šířit směrem na západ, do Evropy. Na Balkáně se poprvé objevila mezi lety 1900-1920, v Německu byla poprvé zaznamenána již v roce 1945, ve Velké Británii roku 1953, v Irsku roku 1959 a na Faerských ostrovech na počátku 70. let. Na konci 20. století již její areál rozšíření severovýchodně zasahoval v Norsku až po Severní polární kruh, východně po Ural v Rusku a jihozápadně po Kanárské ostrovy a severní Afrikuv rozmezí od Maroka po Egypt. K viditelné expanzi došlo také na samotném východě jejího původního areálu rozšíření, kde se rozšířila až po střední a severní Čínu a dokonce i Japonsko. Několikrát byla zaznamenána také na Islandu, nikdy zde však neutvořila stálou populaci.
Během 70. let byla zavlečena na Bahamy, odkud se rozšířila na Floridu. V současné době je zde považována za invazní druh.
Hrdlička zahradní je silně synantropním druhem. Hnízdí ve vesnicích a ve městech, za potravou pak často zalétává do otevřených krajin, zejména na pole a louky.
Výskyt v ČR
V České republice je běžná, hnízdí zde v počtu 200 000-400 000 párů. U jejího populačního trendu byl přitom v minulých letech zaznamenán mírný vzestup.
Ekologie
Mimo hnízdní období, kdy vykazuje teritoriální chování, se často zdržuje do hejn. Zvláště početná hejna lze zaznamenat na společných nocovištích a během zimního období na místech s dostatkem potravy. Ačkoli obvykle čítají 10-50 jedinců, jsou známá i hejna čítající jedinců až 10 000.
Potrava
Živí se především semeny, ale požírá také bobule a zelené části rostlin.
Hnízdění
Hrdlička zahradní hnízdí nejpočetněji v rozmezí od března do října, může však zahnízdit i v mírných zimách. Samci při námluvách předvádí letecké manévry, při kterých krouživým letem klesají dolů a poté opět vyletují do výše. Jednoduchéhnízdo z větviček staví obvykle nevysoko na stromech (přednostně jedličnatých), keřích nebo na budovách. Ročně mívá 2-6 snůšek po 2 bílých 30,6 × 23,4 mm velkých vejcích, na jejichž 14-16 denní inkubaci se podílí střídavě oba rodiče. Mláďata pak hnízdo opouští po 14-20 dnech.Taxonomie
Rozlišujeme dva poddruhy. První, Streptopelia decaocto decaocto, zdaleka převažuje a je právě tím, u kterého během 20. století došlo k masivní expanzi. Druhý poddruh, Streptopelia decaocto xanthocyclus, se vyskytuje v jihovýchodní Asiiod Barmy východně až po Čínu. Od nominálního poddruhu (S. d. decaocto) se liší také žlutým kroužkem kolem oka (který je normálně bílý). V minulosti byly občas rozlišovány i 2 další poddruhy: Streptopelia decaocto stoliczkae, rozšířený ve střední Asii, a Streptopelia decaocto intercedens žijící v jižní Indii a na Srí Lance. Nyní jsou oba řazeny k nominálnímu poddruhu.
Hrdlička divoká
Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) je evropský druh hrdličky, ptáka z řádu měkkozobí. Vyznačuje se širokými, oranžově hnědými lemy černých hřbetních per a černobílými proužky, tvořícími skvrnu po stranách krku. Hnízdí v otevřených nížinných listnatých lesích.
Řád Měkkozobí Čeleď Holubovití Rod a druh Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) Popis Je větší než kos, ale menší než Hrdlička zahradní. Shora rezavohnědě a černě skvrnitá, zespodu světlá; kromě celkového zbarvení jsou důležitými rozlišovacími znaky široký bílý lem na tmavém ocase a šikmá bílo-černě pruhovaná páska po stranách krku. Charakteristický je rovněž prudký let. Prostředí Obývá okraje lesů a polní lesíky, porosty podél vod, zahrady apod. Potrava Převládající potravou jsou semena kulturních rostlin. Hnízdění Do hnízda, které se nachází na keřích nebo stromech, snáší samička 2 vejce, na jejichž zahřívání se podílí i sameček. Mláďata jsou krmena oběma rodiči, nejprve tzv. "holubím mlékem", později natrávenou potravou z volete.
nejlepší pujcky ;-)