Hadilov písař
Hadilov písař (Sagittarius serpentarius) je velký převážně na zemi žijící pták.
Popis
- Délka těla 125-150 cm, výška asi 130 cm
- Rozpětí křídel okolo 2 m (i více)
- Hmotnost 2,3-4,3 kg
- Zbarvení těla bílo-šedé s černě zbarvenými místy (nohy, chocholka a ocas)
- Hadilov má dlouhé tenké nohy, s pařáty uzpůsobenými lovu ze země (prsty jsou neohebné, drápy tupé a krátké).
- Na týle má volnou chocholku per, která se staví při rozrušení.
- Na ocase má dvě dlouhá centrální pera, která při letu přesahují ocas.
- Dospělí jedinci mají na tvářích červené skvrny bez peří, mladí žluto-oranžové
Sexuální dimorfismus je rozvinut velmi málo. Samec má delší ocasní pera i chocholku.
Jméno
České jméno hadilov vystihuje jeho schopnost obratně lovit hady (i jedovaté), na stejnou schopnost poukazuje i latinské serpentarius. Druhové jméno písař pak je vysvětlováno tím, že chocholka v klidové poloze připomíná písaře s perem za uchem. Angličané zvou hadilova sekretářem (secretary), což by se dalo vysvětlovat podobně, jako české jméno. Latinské rodové jméno (Sagittarius) poukazuje též na hlavová pera, ale znamená lukostřelec (pera připomínají šípy).
Způsob života
Hadilov žije většinou celý život ve stejných párech. Partneři společně loví a společně si stavějí velké ploché hnízdo ve větvích stromů (nejčastěji jsou to akácie). Hnízdo pak používají několik let. Díky své specializaci na lov ze země ale mají jinak vyvinuté pařáty a do korun stromů musí všechen materiál na stavbu hnízda přemístit zobákem. Každý pár si brání vlastní teritorium o rozloze až 45 kilometrů čtverečních.
Lov a potrava
Živí se převážně malými obratlovci (drobnými savci, ještěrkami, hady) a hmyzem, občas ptačími vejci. Vyhledává živou potravu, mrtvou kořist požírá pouze za velkých požárů (takže vlastně upečenou). Kořist loví pomocí zobáku nebo spárů ze země. K tomu slouží extrémně dlouhé nohy. Pták cupitá drobným krůčky a plaší lovenou zvěř, kterou pak opakovaně zasahuje pařáty a zobákem. Pokud má kořist vyhlédnutou, umí se k ní tiše přiblížit. Křídla používají v případě potřeby jako štít. Partneři vyrážejí na lov společně. Ačkoliv denně urazí za potravou až dvacet kilometrů, před setměním se téměř vždy vracejí ke svému hnízdu.
Mláďata
Vejce jsou světle modrozelená nebo bílá. Samice snáší jednotlivá vejce v odstupu několika dní. Ve snůžce může být jedno až tři vejce. Po asi šesti týdnech (42-46 dní) se líhnou bílá, nebo světle šedá mláďata. Krmí je oba rodiče. Nejprve natrávenou potravou, později celými mrtvými kusy, nakonec jim nosí živé živočichy, které si musí mláďata sama ulovit. Takto se o mláďata starají až 6 měsíců. I přes tuto péči v početnějších vrzích třetí mládě často nevychovají do dospělosti. Mladí hadilovové jsou totiž velmi nenasytní a rodiče je nestíhají uživit.
Let
Hadilov umí létat (a to i pěkně vysoko), ale nečiní tak často. Je velmi dobrým běžcem, běhá dokonce rychleji než pštros. Do vzduchu se vznášejí v době toku. Samec obletuje samici, až se sama vznese a stoupá. Druhou příležitostí je útok ze strany velké šelmy. Hadilov se rozběhne a vznese se (rozbíhá se proti větru, za bezvětří potřebuje delší rozběh). Buď usedá na strom, nebo se ihned po odeznění ohrožení opět snáší na zem.
Evoluce
Patří do řádu dravců, ale je tak specifický, že pro něj byla vytvořena zvláštní čeleď, jejímž je jediným zástupcem. Od hlavní větve se oddělil v oligocénu.
Hrozby
V rámci druhu ho nejvíce ohrožuje ztráta obývaných lokalit v důsledku aktivity člověka, přirozených nepřátel má málo (jsou jimi hlavně velké kočkovité šelmy a dravci, kteří jsou nebezpečím pro mláďata). I přes dosavadní hojnost je chráněn, a to Africkou konvencí na zachování přírody a přírodních zdrojů.
Rozšíření
Hadilov je endemit. Žije v savanách a polopouštích Afriky, na jih od Sahary. Je k nalezení v různých nadmořských výškách od pobřeží až do vnitrozemí. Je to v Africe stále běžný druh. Hojně chovaný je v zoologických zahradách po celém světě.
Zajímavosti
- Hadilov je pro svou schopnost lovit hady v Africe občas ochočován a farmáři cvičen na ochranu farmy.
- Je národním symbolem Súdánu (hadilov figuruje na prezidentské vlajce, státní pečeti i na vojenských odznacích).
Karančo jižní
Karančo jižní (Polyborus plancus) je dravý pták z čeledi sokolovití, i když vzhledem připomíná papouška. Rozpětí jeho křídel dosahuje 120 - 130 cm, dorůstá délky 49 - 59 cm a váží 0,8 kg. Jeho nohy jsou silnější, přizpůsobené k chůzi po zemi. Dospělí jedinci okázele nosí střapatou černou korunu. Karančo méně létá a raději se pohybuje po zemi, svou chůzí připomíná krkavce. Kořen jeho zobáku mění barvu podle nálady. Je-li v klidu má červenou barvu, při vyrušení zežloutne. Karančo má velkou sílu v zobáku a vyniká svou inteligencí.
Je rozšířen v jižní a střední Americe, Karibských ostrovech a také na jihu Texasu a Floridy. Obývá otevřené stepi a bažinaté oblasti.
Samice snáší 1 až 3 vejce. Mláďata se líhnou po 28 až 32 dnech, osamostatňují se po 3 měsících.
Živí se převážně mršinami. Loví také hady, kraby, hmyz a menší obratlovce. Také často plení hnízda jiných ptáků. Údajně je schopný ulovit i ovci tak, že jí vyklove oči.
Sokol stěhovavý
Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) je kosmopolitně rozšířený sokolovitý dravec. Samice je výrazně větší než samec a může dosahovat až velikosti havrana. Má dlouhá špičatá křídla a krátký ocas, který se ke konci zužuje. Na zbarvení je nejnápadnější charakteristický tmavý "vous" na bílé tváři. Jeho kořistí jsou převážně ptáci do velikosti kachny. Druh má množství popsaných poddruhů, ale ne všechny jsou uznávány. Různé prameny uvádí 15 - 17, někdy dokonce i 19 poddruhů.
Popis
Rozpětí křídel sokola stěhovavého je 85 - 115 cm, délka těla 35 - 50 cm. Samci váží od 500 g do 750 g, samice jsou výrazně větší a váží 910 až 1500 g. Velikost je variabilní stejně jako zbarvení, podle toho o jaký poddruh se jedná. Severnější druhy jsou větší, jižní druhy jsou drobnější.
Zbarvení sokolů je velmi variabilní. Čím severnější populace, tím je celkové zbarvení světlejší, naopak v tropech může zbarvení hlavy a zad být až černé. Následující popis tedy platí hlavně pro poddruh sokol stěhovavý eurosibiřský (F. p. peregrinus), který se vyskytuje v České republice. Dospělý pták má tmavě šedý až šedočerný hřbet a bílou spodinu s kapkovitými skvrnami na hrdle přecházejícími v příčné vlnky na břiše. Samice může mít spodinu těla nahnědlou. Ruční letky jsou černohnědé, špičky křídel černé, ocas šedohnědý, s příčnými skvrnami. Konec ocasu je bíle olemován. Na bělavou tvář zasahuje tmavá šedočerná barva z temene a tvoří nápadný, charakteristický vous. Světlejší severní populace mají i tento vous užší a méně výrazný. Mladí ptáci mají hřbet spíš šedohnědý s bělavými nebo nažloutlými lemy per. Ocas mají tmavohnědý se světlými příčnými pruhy. Spodinu těla mají výrazně podélně skvrnitou.
Potrava
Sokoli létají rychlým máváním křídel, plachtí jen na krátkých úsecích. Loví téměř výhradně ptáky za letu. Jeho styl lovu není příliš vhodný pro pozemní kořist, proto se k lovu drobných savců uchyluje výjimečně a ptáky na zemi se pokouší donutit vzlétnout. Vrhá se z velké výšky na kořist pod sebou a na kořist útočí svými pařáty. Při střemhlavém letu dosahuje až 300 km/h (podle některých zdrojů až 400 km/h). Náraz v této rychlosti by byl nebezpečný i pro něj a proto se snaží trefit spíš křídlo, než přímo tělo kořisti. Ze stejného důvodu nemůže zaútočit na hejno a některé druhy drobných ptáku se proto na obranu před sokolem shlukují do hejna. Kořist většinou po útoku klesne k zemi, kde ji sokol usmrtí klovnutím, pokud pád přežila.
Nejčastější kořistí sokola stěhovavého bývají: holubi, hrdličky, špačci, různé druhy drozdů, koroptve, různé druhy kachen, racci, ale i drobnější ptáci jako rorýsi,vlaštovky či pěnkavy. Troufne si i na havrany a vrány. Ze savců jsou častí netopýři, ale i králíci, sysli a veverky.
Rozmnožování
Sokoli pohlavně dospívají ve dvou až třech letech. Před hnízděním předvádí akrobatické zásnubní lety. V přírodě hnízdí převážně na skalních stěnách, pokud nemají k dispozici skály, zahnízdí i ve starém hnízdě jiného druhu. Sám hnízdo nestaví, ani neupravuje, na skále mnohdy hnízdí přímo na holém podkladu. Byla zaznamenána i hnízda na zemi. Oblíbil si lidské stavby a často hnízdí ve zříceninách hradů nebo na různých věžích. Přesto na rozdíl od poštolky nehnízdí příliš často ve velkých městech. Na svá hnízda se pravidelně vracejí, nebo hnízdí aspoň poblíž starého místa.
Ve střední Evropě snáší samice nejčastěji na konci března či začátku dubna 3-4 vejce. Sedí na nich cca 29-30 dní samice občas ji střídá samec. Samice si buď potravu sama uloví, když ji samec vystřídá v sezení, nebo jí samec nosí kořist na hnízdo. Po vylíhnutí se o mláďata na hnízdě stará cca 14 dní jen samice, samec přináší kořist, po té se střídají. Mláďata opouští hnízdo po 35 až 42 dnech, ale rodiče je nadále krmí ještě aspoň dva měsíce.
Rozšíření
Mapka rozšíření poddruhů sokola stěhovavého, rozlišující 19 poddruhů
Sokol stěhovavý má kosmopolitní rozšíření. Přirozeně se nevyskytuje pouze v Antarktidě, částech jižní Ameriky, naNovém Zélandu a Islandu. V současné době je však jeho rozšíření menší, protože na mnoha místech, převážně v rozvinutých industrializovaných oblastech, sokol vyhynul. Toto je vidět i na mapce rozšíření poddruhů, kde jsou tyto oblasti vyznačeny. Velký podíl na úbytku sokola stěhovavého mělo používání pesticidů, které se přes potravní řetězec dostávaly do těla dravců. Většina těchto přípravků (například DDT) je dnes zakázána a do některých oblastí, kde vyhynul, se sokol pomalu vrací.
Před rokem 1950 byla populace sokolů v tehdejším Československu poměrně silná. Jeho rozšíření bylo limitováno pouze výskytem vhodných hnízdišť. Pak ale došlo k prudkému úbytku z důvodu již zmíněného nadměrného používání pesticidů a v 70. letech 20. století nebylo při ornitologickém mapování zaznamenáno žádné hnízdění. Tento stav přetrvával až do let osmdesátých, kdy se začaly objevovat pokusy o zahnízdění. V letech 2001-2003 byl počet hnízdících sokolů v České republice odhadnut na 20-25 párů. V mnoha případech jde o jedince pocházející z Německa či Rakouska.
