"To je směšné!"
"Dovol mi, abych se tě na něco zeptal," přerušil mě rychle. "Už jsme tuhle diskusi vedli, ale udělej mi to kvůli. Kolik lidí v téhle místnosti má duši? Lístek do nebe, nebo co po životě vlastně následuje?"
"Dva," vypálila jsem okamžitě.
"Dobře. Možná máš pravdu. No, svět je plný neshod na tohle téma, ale velká většina lidí si myslí, že je k tomu potřeba dodržovat jistá pravidla."
"Upíří pravidla ti nestačí? Chceš se starat ještě o ta lidská?"
"To nemůže uškodit." Pokrčil rameny. "Co kdyby."
Rozhněvaně jsem si ho měřila přimhouřenýma očima.
"A i kdybys měla pravdu s tou mou duší, co když je pro mě příliš pozdě?"
"Ne, není," hádala jsem se rozzlobeně.
"Nezabiješ je ve většině náboženství obecně přijímané přikázání. A já jsem zabil hodně lidí, Bello."
"Jenom těch zlých."
Pokrčil rameny. "Možná se to počítá, a možná taky ne. Ale tys nezabila nikoho…"
"O kom ty bys věděl," zašeptala jsem.
Usmál se, ale jinak si toho vyrušení nevšímal. "A já udělám všechno pro to, abych tě ochránil před pokušením."
"Dobře. Ale my jsme se nehádali o spáchání vraždy," připomněla jsem mu.
"Tady platí stejný princip - jediný rozdíl je, že tohle je oblast, v které jsem stejně neposkvrněný jako ty. Nemohl bych zachovat alespoň jedno přikázání?"
"Jedno?"
"Víš, že jsem kradl, lhal, dychtil… moje čistota je to jediné, co mi zbylo." Pokřiveně se usmál.
"Já lžu pořád."
"Ano, ale ty jsi tak špatná lhářka, že se to ani nepočítá. Nikdo ti nevěří."
"Upřímně doufám, že se mýlíš - protože jinak Charlie co nevidět rozrazí tyhle dveře s nabitou puškou v ruce."
"Charliemu vyhovuje předstírat, že ti tvoje pohádky baští. Radši si bude lhát do kapsy, než by se podíval moc zblízka." Zakřenil se na mě.
"Ale po čem jsi kdy dychtil?" zeptala jsem se pochybovačně. "Máš všechno."
"Dychtil jsem po tobě." Jeho úsměv potemněl. "Neměl jsem žádné právo tě chtít - ale sáhl jsem po tobě a utrhl si tě. A podívej, kam jsi to se mnou dopracovala! Snažíš se svést upíra." Zavrtěl hlavou v předstíraném zděšení.
"Po tom, co ti patří, dychtit můžeš," informovala jsem ho. "Navíc jsem si myslela, že se staráš o moji čistotu."
"Taky že ano. Jestli je pro mě příliš pozdě… No, ať jsem zatracen - to nemyslím jako žert - jestli těm v nebi dovolím, aby tě tam nevzali."
"Nemůžeš mě nutit jít někam, kde nebudeš," přísahala jsem. "To je moje definice pekla. Mimochodem, na tohle všechno mám snadné řešení: nikdy neumřeme, ano?"
"To zní docela jednoduše. Proč mě to nenapadlo?"
Usmíval se na mě, dokud jsem to s rozzlobeným povzdechem nevzdala. "Takže je to tak. Nebudeš se mnou spát, dokud nebudeme manželé."
"Prakticky vzato s tebou nikdy nemůžu spát."
Zakoulela jsem očima. "Nebuď jak malý, Edwarde."
"Ale až na tuhle drobnost jsi to pochopila správně."
"Myslím, že máš ještě vedlejší motiv."
Nevinně vykulil oči. "Ještě jeden?"
"Víš, že se tím všechno urychlí," obvinila jsem ho.
Snažil se neusmát. "Je jenom jedna věc, kterou chci urychlit, ostatní můžou počkat navždy… ale je pravda, že v této chvíli jsou tvoje netrpělivé lidské hormony mým nejmocnějším spojencem."
"Nechápu, jak jsem s tím mohla souhlasit. Když pomyslím na Charlieho… a Renée! Dovedeš si představit, co si bude myslet Angela? Nebo Jessica? Brrr. Už teď slyším ty drby."
Zvedl na mě obočí a já jsem věděla proč. Co na tom záleželo, co o mně říkají, když brzy odjedu a nikdy se nevrátím? Vážně jsem tak přecitlivělá, že nedokážu snést pár týdnů postranních pohledů a významných otázek?
Možná by mě to tak netrápilo, kdybych nevěděla, že bych k tomu pravděpodobně přistupovala stejně blahosklonně jako ti ostatní, kdyby se letos v létě vdával někdo jiný.
Ach jo. Vdaná už letos v létě! Otřásla jsem se.
Ovšem možná by mě to tolik netrápilo, kdybych nevyrůstala v přesvědčení, že se mám manželství vyhýbat jako čert kříži.
Edward přerušil moje nářky. "Nemusí to být velká svatba. Nepotřebuju žádné fanfáry. Nemusíš o tom nikomu říkat, ani nic zařizovat. Pojedeme do Vegas - můžeš mít na sobě staré džíny a zajedeme do kaple s okýnkem pro automobilisty. Jenom chci, aby to bylo oficiální - že patříš mně a nikomu jinému."
"Už to nemůže být oficiálnější, než to je," zabručela jsem. Ale jeho popis nezněl tak špatně. Jenom Alice bude zklamaná.
"No tak uvidíme." Usmál se spokojeně. "Předpokládám, že teď nechceš zásnubní prstýnek?"
Musela jsem polknout, než jsem dokázala promluvit. "To předpokládáš správně."
Zasmál se, když viděl, jak se tvářím. "To nevadí. Však ti ho navlíknu na prst už brzy."
Rozhněvaně jsem se na něj dívala. "Mluvíš, jako kdybys už nějaký měl."
"Mám," řekl nestydatě. "Připravený vnutit ti ho při první známce slabosti."
"Ty jsi neskutečný."
"Chceš ho vidět?" zeptal se. Jeho rozzářené topazové oči najednou svítily vzrušením.
"Ne!" skoro jsem zakřičela. Okamžitě jsem té bezděčné reakce litovala. Jeho obličej trochu pohasl. "Pokud mi ho ovšem opravdu nechceš ukázat," dodala jsem. Skřípala jsem zuby, abych nedala najevo svou neopodstatněnou hrůzu.
"To nevadí," pokrčil rameny. "To může počkat."
Vzdychla jsem. "Ukaž mi ten zatracený prstýnek, Edwarde."
Zavrtěl hlavou. "Ne."
Dlouho jsem pozorovala jeho výraz.
"Prosím?" zeptala jsem se tiše, experimentujíc se svou nově objevenou zbraní. Špičkami prstů jsem se zlehka dotkla jeho obličeje. "Mohla bych ho prosím vidět?"
Přimhouřil oči. "Ty jsi ta nejnebezpečnější potvora, jakou jsem kdy poznal," zamručel. Ale vstal a ladně přiklekl k malému nočnímu stolku. Okamžitě byl zpátky u mě na posteli, vedle mě a jednu paži mi držel kolem ramen. V druhé ruce měl černou krabičku. Postavil mi ji na levé koleno.
"Tak se podívej," řekl prostě.
Vzít tu neškodnou krabičku pro mě bylo těžší, než by se zdálo, ale nechtěla jsem mu znovu ublížit, takže jsem si dávala pozor, aby se mi netřásla ruka. Krabička byla z hladkého černého saténu. Váhavě jsem přejela prsty po víčku.
"Neutratil jsi moc peněz, že ne? Jestli ano, tak si radši něco vymysli."
"Neutratil jsem nic," ujistil mě. "Je to jenom další věc z druhé ruky. Tohle je prsten, který otec dal matce."
"No teda." Hlas mi přeskočil překvapením. Vzala jsem víčko palcem a ukazováčkem, ale krabičku jsem neotevřela.
"Asi ti bude připadat trochu staromódní." Jeho tón byl naoko omluvný. "Jako já. Můžu ti koupit něco modernějšího. Co takhle u Tiffanyho?"
"Mám ráda staromódní věci," zašeptala jsem a váhavě zvedla víčko.
Prsten Elizabeth Masenové, usazený v černém saténu, v matném světle zajiskřil. Velký kámen byl vybroušený do oválu, od něj vedly paprskovitě řady blyštivých kulatých kamínků. Byly zasazené do zlaté obroučky vpředu tak jemně tepané, že to vypadalo, jako když uvízly v křehké pavučince. Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Bezmyšlenkovitě jsem mihotavé drahokamy pohladila.
"Ten je tak hezký," zašeptala jsem si pro sebe překvapeně.
"Líbí se ti?"
"Je krásný." Pokrčila jsem rameny s předstíraným nezájmem. "Proč by nebyl?"
Uchichtl se. "Vyzkoušej, jestli ti padne."
Levá ruka se mi zaťala v pěst.
"Bello," vzdychl. "Já ti ho nechci k prstu přiletovat. Jenom ho vyzkoušej, abych viděl, jestli je potřeba přizpůsobit velikost. Pak ho můžeš hned sundat."
"Fajn," zabručela jsem.
Sáhla jsem pro prsten, ale jeho dlouhé prsty mě předběhly. Vzal mou levou ruku a navlékl mi prsten na prostředníček. Zvedl mi ruku a oba jsme sledovali, jak ovál na mé kůži jiskří. Mít ho na prstě nebylo tak strašné, jak jsem si představovala.
"Dokonale padne," řekl lhostejně. "To je hezké - ušetří mi to cestu k zlatníkovi."
Poznala jsem, že mu pod nevzrušeným tónem doutná nějaká silná emoce, a podívala jsem se mu do obličeje. Poznala jsem mu to na očích, navzdory tomu lhostejnému pohledu, o který se snažil.
"Tobě se to líbí, viď?" zeptala jsem se podezíravě, prsty se mi roztřásly a napadlo mě, že je škoda, že jsem si nezlomila levou ruku.
Pokrčil rameny "Jasně," odpověděl pořád stejně nenuceně. "Moc ti sluší."
Dívala jsem se mu do očí a snažila se odhalit, co to přede mnou skrývá. On mi pohled oplácel a jeho strojená lhostejnost byla najednou ta tam. Byl blažený - andělský obličej mu zářil radostí a vítězstvím. Byl tak nádherný, až mi to vyrazilo dech.
Než jsem ho stihla zase popadnout, už mě líbal, celý rozradostněný. Byla jsem jako omámená, když mi zašeptal do ucha dechem stejně zrychleným, jako byl ten můj:
"Ano, líbí se mi to. Nemáš ani tušení jak."
Zasmála jsem se trochu zadýchaně. "Věřím ti."
"Vadilo by ti, kdybych něco udělal?" zašeptal a objal mě pevněji.
"Cokoliv chceš."
Ale on mě pustil a odtáhl se.
"Cokoliv, jen to ne," stěžovala jsem si.
Ignoroval mě, vzal mě za ruku a zvedl mě z postele. Postavil se přede mě, ruce mi položil na ramena a tvářil se vážně.
"Víš, tohle chci udělat, jak se to má. Prosím, prosím pamatuj na to, že už jsi s tím souhlasila, a nepokaž mi to."
"Ach ne," vydechla jsem, když si klekl na jedno koleno.
"Buď hodná," zašeptal.
Zhluboka jsem se nadechla.
"Isabello Swanová." Podíval se na mě přes své neskutečně dlouhé řasy něžně zlatým, přesto spalujícím pohledem. "Slibuju, že tě budu milovat navěky - jeden každý den věčnosti. Vezmeš si mě?"
Bylo mnoho věcí, které jsem chtěla říct, jedny nebyly vůbec milé, a ty druhé byly tak nechutně limonádově romantické, že by je ode mě ani ve snu nečekal. Než bych se ztrapňovala obojím, zašeptala jsem: "Ano."
"Děkuju," řekl prostě. Vzal mou levou ruku, políbil mi špičku každého prstu a pak políbil prsten, který odteď patřil mně.