close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhý domov (část 4)

21. listopadu 2010 v 17:53 |  Harry Potter a Dech jednorožce

   "Byli jsme tři sourozenci a každý z nás byl naprosto jiný. Albus je nejstarší a proto asi víc váží slov, někdy se to opravdu hodí, ale já na to asi nemám takové nervy," smál se a Harry by se v ten okamžik díval neustále na jeho zvláštně bělavý milý úsměv, který se k němu vůbec nehodil. "Teď bychom se měli ale věnovat tomu, proč tu ve skutečnosti jsme. Nejdůležitější je, aby ses naučil nitrobranu," dodal vážným tónem v hlase. "Jak jsem slyšel, se Snapem si zrovna nerozumíte a proto jsem se toho ujal já." Harry si připadal, jako by už nikdy nemusel mluvit, jako by už nebylo potřeba. Prostě si jen něco bude myslet a každý mu bude číst myšlenky. Tento nápad se mu vcelku zamlouval. "Ne Harry," ozval se Aberforth, "tvé vzpomínky vidím jen já a v tuto chvíli možná už jen Voldemort," Harry sebou škubnul. Jak by bylo možné, aby mu Voldemort četl myšlenky? "To všechno je jen nitrobrana," pokračoval profesor, "je, pravda, trochu rozvinutější, ale pořád to je ono. Tím, že jste tak nějak spojeni, se to jen ulehčuje. Voldemort ti může nejenom rušit klidný spánek, ve kterém tě může živě přesvědčit téměř o čemkoli, ale také ti přes den může vstupovat do hlavy, aniž bys o tom nějak moc věděl nebo tušil. Jak vidíš, ani pro mě to není problém," na okamžik zase zamlkl, jako by si třídil myšlenky a neustále si v rukách pohrával se svojí hůlkou. "Na toto už nestačí ani profesor Snape," pronesl tiše, jako by Snape mohl být za stěnou a poslouchat je, "jsem si jistý, že nitrobranu určitě zvládá, ale takhle složitou již umí jen několik lidí, které znám," vyprávěl. "Jakmile jsi Voldemortovi uprchl z oboru záhad, kde se proti němu postavil můj bratr, pěkně jsi ho tím podráždil. To víš, chlapec, který přežil jeho zlost a k tomu ještě mu uniká nejen po tu dobu, kdy se snažil dostat zpátky svoji ztracenou moc, ale dokonce i když už je zase v plné síle - to všechno v něm zvedá den ode dne větší a větší zlobu a nenávist. A to ještě nemluvím o tom, že jeho dávní a oddaní poskoci o něm začínají pochybovat," dořekl naprosto bezvýznamně.
"Jdou proti němu?" vyhrkl Harry zvědavě, ale Aberforth se usmál. Bylo to vlastně poprvé, co Harry promluvil dřív, než si jeho myšlenky učitel nitrobrany přečetl. "Ne," pronesl nanejvíš klidně a Harry v jeho hlase marně hledal sebemenší náznak lítosti nebo zklamání, "na to jsou ještě moc zbabělí a vystrašení. Jeho moc je přece jen ještě dokáže zastrašit stejně úspěšně, jako jeho jméno. A teď už dost," jako by ho něco vytrhlo ze zamyšlení, zvednul se a pohlédl pronikavě na Harryho. "Vím, co si myslíš pokaždé, když se mi zachce. Necháváš mě vztupovat do své mysli. Ještě loni šlo jen o to, abys uzavřel své myšlenky ve své hlavě před Voldemortem hlavně ve spánku, nyní se všechno ale ještě zkomplikovalo a je nanejvíš nutné, abys zvládnul uzavřít je i když bdíš," vysvětlil, ale mluvil teď tak namáhavě, že i na samotného Harryho pomalu přicházel nepříjemný pocit a on si připadal nesmírně unavený. "Nejprve by ses měl naučit, jak zjistíš, když se ti někdo dívá do tvých myšlenek," pokračoval klidně Aberforth. "Když už to budeš umět, nebude ti dělat žádné potíže občas se ujistit, že ti nikdo nevstupuje do hlavy," ujišťoval ho. V Harrym se najednou zvedla vlna nadšení. Chtěl se nitrobranu naučit co nejrychleji, jak mu tak Aberforth vyprávěl, co všechno to obnáší, už chtěl jenom začít. "To chce pomalu," přetrhl mu profesor tok myšlenek, "nitrobrana se nelze učit tak rychle... chce to čas," pokýval hlavou, pomalu odhodlaně vstal ze židle a postavil se před tabuli. Nemusel ani nic říkat a Harry ho okamžitě následoval. "Podíváme se, jak na tom jsi," oznámil mu prostě Aberforth, "hůlku si nevytahuj, prozatím ji nebudeš potřebovat," rozkázal trochu zmatenému Harrymu, "připraven?" Harry přikývl, ale to už se díval na svůj sen, který ho trápil noc co noc. Byl tam nanejvíš rozezlený Sírius i Voldemort, který se pobaveně smál svým ledově chladným krutým hlasem a nakonec viděl kmotrovy oči, jak mizel za clonou - byly tak smutné, strašlivě smutné. Ne!!! Ozvalo se někde hluboko v něm. Už dost!!! Dost!!! Náhle ucítil prudkou bolest, která mu projela temenem hlavy a hned na to si uvědomil, že leží zkroucený na podlaze a snažil se co nejrychleji posbírat. "Není to špatné," pokýval Aberforth spokojeně hlavou, "nenechal si mě ve své mysli tak dlouho, jak jsem čekal, ale přesto to bylo dost dlouho na to, aby toho Voldemort mohl využít. Nesmíš se snažit vyhnat mě pomocí svého vzteku nebo protože se ti to nelíbí - musíš mě vyhnat svoji myslí - pevnou vůlí. Jen svojí myslí to dokážeš. Stůj nohama pevně na zemi," poručil mu. Harry se rozhodně opřel do obou nohou, narovnal se, zavřel oči a snažil se co nejvíce soustředit. "Musíš si vyprázdnit mysl," slyšel jakoby někde v dálce Aberforthův hlas. "Ale jak?" začal se trochu nevrle rozčilovat Harry. "Soustřeď se. Všechny své vzpomínky, myšlenky špatné i ty veselé - toho všeho se zbav. Slyšel jsem, že jsi chytač ve famfrpálu, rád prý létáš. S tvoji myslí je to podobné. Musíš si i tam uvnitř představit, jako by ses vznášel, jako bys létal," vysvětloval. "Jeden, dva, Legilimens!" Tentokrát se Harry poprvé vznášel na koštěti a hned na to se objevil na malé podivné loučce obklopené černým dýmem, který přinášel jen tíseň. Moc dobře věděl, že se objevil ve svém posledním snu. Už dost!! Poručil mu vnitřní hlas a Harry se objevil znovu před Aberforthem. Ke svému překvapení stál i nadále nohama pevně na zemi a připadal si neuvěřitelně dobře. Když však pohlédl na svého učitele, nemohl si nepovšimnout jeho naprosto zmateného výrazu. "Co to bylo, kde jsi to byl?" vyhrkl na Harryho. "Já nevím," přisvědčil Harry, "párkrát se mi o tom místě zdálo, to je všechno," pokrčil bezvýznamně rameny, ale to Aberfortha viditelně nepotěšilo. "Pro dnešek to stačilo," dodal chabě a Harry měl co dělat, aby zaslechl alespoň část jeho věty a mohl si tak zbytek doplnit. Mladší Brumbál nyní vypadal opravdu dost nervózně a rozčíleně, ale Harry neměl odvahu nějak moc se ho vyptávat. "Nebylo to špatné, jen večer před spaním ještě trochu trénuj," hlesl ještě, než Harry vyšel ze dveří.
   Hermioně ani Ronovi o tom, co se dělo v učebně proti černé magii neřekl ani slovo a pokaždé, když se ho někdo z nich zeptal, jak hodina probíhala, odpovídal pořád stejně, že to bylo docela dobré, i když ještě má co dohánět. Na mysl mu ale neustále přicházela otázka, co Aberfortha přimělo tolik zahořknout a změnit tak rychle svoje chování. Na okamžik se ale zarazil. Vzpomněl si, jak mu četl každou jeho otázku nebo myšlenku a napadlo ho, jestli mu do hlavy nevstoupil i teď. Harrymu nejvíc vrtalo hlavou, jak může vcházet do jeho mysli, když o tom Harry neví a přitom, když trénují, moc dobře to pozná, protože se mu ty myšlenky v kratičkých úsecích znovu zobrazují. Než šel spát, byl tedy pevně odhodlaný zeptat se na druhý den, jak je to možné. Ještě než usnul si snažil pročistit svoji mysl, ale dříve, než toho doopravdy dosáhl, bloudil už zase ve svém snu plném bolestných vzpomínek. Tentokrát se však znovu objevil na stříbrné louce s krásnou melodií. Na té samé louce, kterou dnes spatřil i Aberforth.
   Dny ubíhaly opravdu rychle. Žáci se ani nenadáli, a první týden uběhl jako voda. Harry se snažil zvládat přenášení, které ale bylo oproti cvičeních v nitrobraně naprosto bezproblémové, až na to, že se mu všechno pletlo dohromady. Hermiona se mu často snažila napomáhat a radit, ale profesorka McGonagallová ji brzy přesadila do vedlejší lavice tak, aby na sebe nemohli pořádně vidět, když si ona samotná stoupla před ubohého Harryho a čekala jeho odpověď na svoji otázku. Harry z toho byl opravdu dost zmatený. McGonagallová přece musela dobře vědět, že se ještě mimo přenášení učí nitrobranu a přesto ho vyvolávala, jak se mu zdálo, daleko častěji, než ostatní žáky. Jediné, co ho těšilo, byla i Malfoyova neschopnost. Jeho sok mu připadal opravdu dosti nesoustředěný a často jakoby nervózní. S Ronem byl trénovat dohromady jen dvakrát do týdne - jednou ve čtvrtek večer hned po hodině nitrobrany, když zanechal Aberfortha opět v místnosi v obrovském zmatení a údivu, když se mu znovu objevil před očima tmavý hustý černý dým; a podruhé to bylo v sobotu, kdy měl samozřejmě volno, stejně jako ostatní studenti, od nahrazovací hodiny přemisťování, ale rozhodně mu nedal pokoj profesor z nitrobrany. Harry začínal být dost nevrlý a často se nechal rozčílit sebemenší hloupostí.
Následující úterý druhého týdne měl Harry opravdu nabité. Hned ráno po snídani, na kterou si spolu s Ronem přivstali, se vydali s Angelininým vypůjčeným koštětem na famfrpálové hřiště, kde trénovali. Harry si po delší době připadal opravdu výborně. To byl také důvod toho, proč na nahrazovací hodinu přenášení doběhli asi o pět minut později, ale bylo by to spoždění ještě delší, nebýt toho, že se hodina konala výjimečně venku na školních pozemcích, což bylo opravdu dosti neobvyklé, protože jediné dvě hodiny, které bývali venku, byly bylinkářství - a to jen jestli se počítá jeho průběh ve sklenících - a péče o kouzelné tvory - jedna z Harryho nejmilejších hodin, už jenom proto, že se přátelil s Hagridem, který tuto hodinu učil. "Tak," sputila profesorka McGonagallová, "pan Potter s panem Weasleyem se konečně dostavili, takže bysme mohli začít, co říkáte?" zeptala se jich medovým hláskem a Ron opatrně přikývl. "Srazila bych Nebelvíru pět bodů za každého," poznamenala přísně, "máte jediné štěstí, že ještě nezačal školní rok." Harry s Ronem se co nejtišeji přesunuli za Hermionou. Rozhodně neměli zájem se nějak zvýrazňovat a proto byli rádi, když svoji kamarádku našli někde uprostřed hloučku žáků a ne vpředu, jak u ní bylo obvyklé. "Vy dva jste prostě nepoučitelní," kárala je tiše. "No dobře, dobře - a co se tu vlastně bude dít?" odbyl ji Ron, ale jeho otázku zodpověděla McGonagallová. "Dnes si poprvé můžete vyzkoušet přemisťování," pronesla jakoby slavnostně. "Budete chodit sem, ke mně, hezky po jednom a přenesete se z jedné značky," ukázala při tom na žlutý křížek kousek před ní, "na značku druhou," mávla prstem jen za studenty a když se všichni otočili, aby si prohlédli i tu druhou značku, obrátili své, velká většina vyděšené, pohledy hned zpátky k profesorce, která pokračovala.
   "Pro tentokrát nemusíte mít žádné obavy. Toto místo je vyhraněné speciálně pro tuto potřebu," vysvětlovala, "za normálních okolností, jak je vám všem dobře známo, se nikdo ze školy či do školy nemůže přenášet. Stejně tak se nedá přemisťovat i uvnitř Bradavic, ale profesor Brumbál tedy začaroval tento určitý úsek, abychom mohli cvičit, Hermiona Grangerová," přečetla první jméno, "prosím pojďte," vyzvala ji a Harry pozoroval, jak se celá se chvějící Hermiona pomalu posouvá k profesorce. Vypadalo to, jako by se ještě rozmýšlela, jestli má uposlechnout nebo jestli se má otočit a utéct pryč, ale nakonec se přece jen, trochu rozčílená dostavila až na první značku. "Jsem si jistá, že to zvládnete skvěle," podporovala ji profesorka, "jste jedna z nejlepších žákyň a proto pevně věřím, že chápete teorii... teď už stačí jen si ověřit praxi," prohodila bezvýznamně. "Tak se soustřeďte," při těch slovech se Harrymu někde hluboko vevnitř v hlavě ozval Aberforthův hlas. Tuhle větu mu opakoval každou hodinu nitrobrany několikrát za sebou. Harry už toho začínal mít plné zuby. Jeho profesor jej sice neustále na něco upozorňoval a chválil jej za zlepšení, ale Harrymu to připadalo pokaždé stejné. Kdykoliv mu znovu a znovu vlezl do hlavy, dokázal proti němu uzavřít svoji mysl až po chvíli. "Až budete připravena, přeneste se," poručila jí a Hermiona se nějak odhodlaně chopila svojí hůlky a Harry viděl, jak ji stiskla tak pevně, až jí zbělaly kůstky na prstech. "Nezapomeňte, že se není čeho bát," ozvala se za ní nějak napjatá McGonagallová, takže to spíš vyznělo, jako kdyby chtěla uklidnit hlavně sama sebe a ne roztřesenou nervózní Hermionu. Harryho to překvapilo; málokdy viděl svoji profesorku takto zneklidněnou a o to více to bylo zvláštní, že to bylo při hodině, kde se opravdu nemohlo nic stát a ještě k tomu ji musela vyučovat nejméně stokrát. "Opravdu se tu nedá kam zabloudit," ujišťovala Hermionu a Harry měl dojem, že už jakoby znovu našla svoji chladnou jistotu. Všichni napjatě sledovali a naprosto nikdo, včetně zmijozelských, se neodvážil promluvit. Harry měl dojem, jako by dokonce všichni spolužáci v předních řadách ani nedýchali. Když tak přemýšlel, uvědomil si, že přenášení je zezačátku opravdu dost obtížné, ale jakmile se to člověk jenou naučí, bude to pro něj už snadné. Kdykoli bude Harry spěchat, aby se někam dostavil včas nebo aby se tam vůbec dostal, protože ne na všechna kouzelnická místa se dá dopravit více způsoby; tak jen pomocí přemisťování. Konečně Hermiona zahuhlala něco naprosto nesrozumitelného a PRÁSK ohlušující rána způsobila, že si většina žáků musela zacpat uši. Harry se vyděšeně a pořád ještě trochu roztřesený, vrhnul vpřed k druhé značce, ale v hustém dýmu, který se objevil, ji nemohl ani spatřit. Začínal být čím dál tím víc rozčilenější. To, co se tu dělo mu nějak nebezpečně moc připomínalo jeho sen, ve kterém nakonec viděl oba své přátele umírat. Nakonec ale Hermionu přece jen našel - stála asi pět metrů od značky, ale ani se nepohnula. "Hermiono, jsi v pořádku?" kříkl na něj a hlasitě si oddychl, když se jeho zaražená kamarádka konečně pohla a dala tak najevo, že je více či méně vpořádku. V obličeji však měla ještě stále strnulý výraz a ruce se jí nepřirozeně třásly. "Soustředila jste se trochu moc," vysvětlovala ji s naprostým klidem profesorka McGonagallová, která se však doposud nepohla z místa. "Jinak vás ale musím pochválit," dodala rychle, jako by v tuto chvíli řekla něco nanejvíš nepěkného a chtěla to nějak napravit, "málokomu se hned tak napoprvé podaří přemístit tak blízko ke značce," pokývala pochvalně hlavou a spokojeně se podívala zpátky do papíru. Hermiona se mezitím opatrně a trochu kolébavě, jako by měla nějakou závrať, přišourala k Harrymu a Ronovi, který se také netvářil zrovna nadšeně. "Jsi v pořádku?" zeptal se jí starostlivě a Hermiona jen slabě a nepřesvědčivě přikývla.
   "Draco Malfoy," vyzvala mezitím profesorka McGonagallová dalšího žáka a několik zmijozelských si mezi sebou začali šeptat. Harry sice neslyšel, o čem mluví, ale podle toho, jak pohoršeně a nenávistně se při pohledu na Draca tvářili, usoudil, že to není zrovna pochvalný rozhovor, což ho naprosto zmátlo, jelikož to byl zrovna mladší Malfoy, který si u všech ze zmijozelské koleje, vynesl slávu a zacházení jako z lordem. Když se však Harry zadíval pozorněji, všiml si, že to nejsou všichni zmijozelští studenti, kteří po něm šlehají zlostné, spalující pohledy, ale jen několik žáků. Chvíli je pozorně sledoval, až nakonec usoudil, že tak polovina zmijozelských při Dracovi stojí a zbylá polovina jím opovrhuje. Nejprve mu vrtalo hlavou, jak se to mohlo stát, ale když si pořádně prohlédl obličeje jeho stoupenců, mezi ně patřili rozhodně i Crabbe s Goylem, uvědomil si, že po jeho boku věrně stojí jen synové a dcery kouzelníků - většinou smrtijedů; nebo prostě jen těch, kteří, když některá strana potřebovala pomoct, podpořili naprvním místě lorda Voldemorta. Draco mlčky přistoupil k profesorce McGonagallové a aniž by ho nějak musela vyzívat, postavil se bez sebemenšího záblesku strachu nebo nejistoty na značku. Tentokrát však Harry v jeho obličeji nezastihl ani vítězoslavný úsměv ani žádný opovrživý úšklebek. Jako by Draco tušil, že ho Harry bedlivě pozoruje a zkoumá, šlehl po něm očima a jejich pohledy se střetly. Pokaždé předtím by se začal mezi nimi odehrávat tichý skrytý souboj, ale dnes mu Harry hleděl přímo do jeho prázdných očí, ze kterých mu vyzařovala jen jakási bolest nebo zklamání, nevěděl, co to bylo - byl z toho opravdu nanejvíš zmatený. "Až budete připraven, pane Malfoyi, přemístěte se," vyzvala ho McGonagallová a jako by ho tím zároveň povzbudila, Draco zavřel oči a jeho obličej se, od samého soustředění, skřivil. Prásk. Tentokrát se však neozvala taková rána, jako při Hermionině pokusu, ale naprosto jiné bylo také Malfoyovo objevení se. Všichni se zmateně ohlíželi a marně ho hledali. Pak ho spatřila Levandule, ale až jakmile se rozplynul šedavý dým, jak stál, celý roztřesený asi dvěstě metrů od své značky a viditelně nebyl schopen chůze.
   Harry začínal mít dojem, že každé přemístění obnáší nějaká strašlivá muka, než se člověku opravdu podaří dostat se tam, kam potřebuje. Koutkem oka zahlédl Rona, který se netvářil zrovna nadšeně a neustále se nervózně rozhlížel, jako by hledal, kudy by se dalo uprchnout. I ostatní spolužáci se netvářili zrovna šťastně, jako prve. A když profesorka McGonagallová vyvolávala další jména, akorát tím nakonec vystrašila zbytek zmijozelské i nebelvírské třídy, protože se zatím nikomu z nich nepodařilo přemístit se blíž k druhé značce, než Hermiona - spíš dál; ale také se nikdo z nich netvářil zrovna vesele. Když se Alice přesunula asi sto metrů od značky a z hrozivým křikem se jí podomily nohy a skácela se na zem, ostatním tuhla krev v žilách, podobně, jako když se Seamus dlouho neobjevoval a až po delší chvíli se vyřítil odněkud ze vzduchu a mistrovsky provedeným, ale podle Harryho mínění, naprosto nechtěným saltem, dopadl až k nohám profesorky McGonagallové, která se však tvářila naprosto klidně a vyrovnaně, jako by to byla obyčejná hodina, což přivádělo do zmatení nejenom Harryho, Rona a Hermionu. Když si ji ale Harry pečlivěji změřil, našel v jejích očích jakousi nejistotu a trochu i lítost; to bylo však všechno. Nakonec musela Seamuse, který si při svém kaskadérském kousku zlomil ruku, odvést na ošetřovnu, ale zanedlouho už hodina hrůzy znovu pokračovala a na řadě byla Parvati Patilová, která na tom byla zhruba tak ze nejlépe, když se objevila za krkem vyděšeného a naprosto zmateného Deana. I jejich společný pád byl opravdu do měkkého, protože Dean už nemohl udržet rovnováhu, přepadl dozadu a ustlal si tak na několika svých spolužácích, kterým nechtěně podrazil nohy, když nestihli uhnout a utéct. Když se přemisťoval Neville - každý už automaticky couvnul dva kroky vzad - a nějakým záhadným způsobem se sice dostal blízko značky, jak téměř nikdo nečekal, ale zato se ocitl ve vzduchu. Když zamával nohama, zaječel a dopadnul na zem (výška to byla opravdu ohromná) vypadalo to strašlivě a hrozivý dojem budila i jeho nehybnost. Jak tam tak ležel, Harrymu ho bylo líto, a když se rozhlédl, se zadostiučiněním se ospravedlnil, že nebyl jediný, kdo snad poprvé za tento den v tuto strašnou hodinu pocítil jakýsi chabý pocit radosti, když profesorka McGonagallová musela ubohého a zřízeného Nevilla, který se už tak nějak probral, odvést na ošetřovnu a tím byla hodina předčasně ukončena.
   Ještě dlouho po tom, co však odešla z bolestně skuhrajícím Nevillem, se nikdo ani nepohnul. Jako by si každý ještě vychutnával své roztřesení nad děsem, který dotyčného už potkal nebo teprve čeká. Nakonec se přece jen všichni pomalu došourali do Velkého sálu, ale nikdo z nich za tu dobu nepromluvil. Když usedli ke stolu, aby poobědvali, všimnul si Harry, že nejsou jediní, komu dnes není do řeči ani do chuti. Havraspárský a mrzimorský stůl byl zamlklý úplně stejně, vyjma několika studentů, kteří ale nepatřili do šestého ročníku. "Zajímalo by mě," prolomil konečně nepříjemné ticho Harry, "co se při tom přemišťování děje," klouzal opatrně pohledem po Hermioně a ostatních, kteří to měli za sebou. "To právě přesně nevím," povzdechla si tiše. "Je to jen trochu zmatené a tíží tě takový zvláštní pocit prázdnoty," ostatní ji horečně přikyvovali a vypadali opravdu vyděšeně, ale Harrymu to tak strašné nepřipadalo - asi hlavně proto, že pocit prázdnoty pociťoval až přespříliš často, než aby ho to vyvedlo z míry. "Tvé tělo jako by se přesouvalo, ale myšlenky zůstanou na místě," pokračovala a Harry si všimnul jejího zazsmušilého pohledu. "Ty přijdou až později - až se přeneseš," vysvětlovala Parvati. "Tak to tedy vysvětluje ty vaše otřesené pohledy po přemístění," vysvětloval nahlas Harry, ale spíš, jako by mluvil k sobě, "chvíli vám trvalo, než jste si posbírali zpátky myšlenky a tak," dodal zamyšleně a Hermiona jen slabě přikývla. Odpoledne proběhlo o dost rychleji, než Harry čekal. Možná to bylo hlavně tím, že se pečlivě připravoval na hodinu s Aberforthem. Pomalu se ho začínal zmocňovat nepříjemný pocit, že je všechno zbytečné, protože za celou tu dobu se o moc nezlepšil, spíš naopak. Jakkoliv se snažil v noci před spaním vyprázdnit mysl, moc se mu to nedařilo a na hodinách se jeho učiteli podařilo vždy odkrýt částečně Harryho vzpomínky.
   "Připravoval jsi se?" zeptal se ho podezřívavě Aberforth a provrtával ho pohledem. "Ano," řekl trochu podrážděně Harry, "já se připravuji, ale nějak mi to nejde," podotkl nanejvíš dotčeně. "Jistě... přemisťování je podobné," pokračoval profesor jako by se ho předtím na nic neptal a Harry po něm zklouznul zmateně pohledem. Teprve po chvíli si uvědomil, že mu Aberforth opět odpovídá na to, co Harryho ve skutečnosti zrovna tíží a zabodává se mu to hluboko do mysli. "Jak můžete vědět, co si právě myslím, aniž bych o tom věděl?" vyhrkl rychle Harry, jako by se bál, že mu zase profesor odpoví dřív, než se ho on sám zeptá. "Když mi pomocí nitrozpytu prohlížíte vzpomínky a myšlenky, tak o tom jinak vím, ne?" vyptával se netrpělivě. "Ne docela," odporoval mu Aberforth, "když je to nitrozpyt, tak ano, ale ten je ještě rozsáhlejší... to ale umí jen málo kouzelníků," připustil. "Jak to myslíte, rozsáhlejší?" vyptával se Harry. "Nazývá se to docela podobně myslozpyt," vysvětloval, "a jak už jsi jistě odvodil, je to i přesně podobný název jako nitrozpyt, do kterého se tato schopnost sice řadí, ale každý kouzelník se ho musí naučit zvlášť," zakončil jednoduše. "Takže existuje i obráceně myslobrana?" vyzvídal Harry. "Jistěže," přikývl, "ale to jsme se zase jednou dostali, kam jsme nechtěli," vzdychl si unaveně, "pro tebe je důležité, abys uměl nitrobranu," dořekl klidně. Harry se znovu postavil na své místo - šel tam už téměř automaticky, tolikrát už zkoušel uzavřít svoji mysl před svým učitelem. Uvědomil si, že jediného, čeho zatím dosáhl bylo, že nakonec neupadl, ale vzpomínky se mu neustále objevovali před očima, jak se Aberforthovi zachtělo. "Jedna, dvě, legillimens!" zařval až přespříliš mocným hlasem Aberforth a Harry pozoroval, jak se k němu blíží dva smrtijedi a hned po nich následovala tlustá ruka sevřená v pěst, která mu letěla přímo na obličej. To byla Dudleyova rána za to, že se ho Harry snažil ochránit před mozkomory, které na ně vyslala ta prokletá baba Umbridgeová. A znova se ocitl na oboru záhad, tentokrát, ale viděl pana Weasleyho pohledem hada, který ho hned nato napadnul. Ne...nééé!!! ozval se někde hluboko v něm jeho hlásek, když sledoval, jak se Neville kácí k zemi při hodině přemisťování. To už stál zase pevně na zemi a pozoroval Aberfortha, který se však netvářil moc spokojeně. "Harry," povzdechl si, "vím, že na svůj věk dokážeš mnoho a přiznávám, že nitrobrana je opravdu náročná - podle mého jsi na ni příliž mladý, ale vážně nám nic jiného nezbývá," pokrčil bezradně rameny.
   "Musíš mi teď říci, co tě trápí," spustil opatrně a jako by prosebně, kdyby se na něho Harry třeba rozkřiknul. "Už jsi to skoro dokázal," ujišťoval ho i když v ten moment nevypadal zrovna přesvědčivě. "Já... " spustil opatrně Harry, "trochu mě jen šokovala dnešní nahrazovací hodina přemisťování," vyhrkl ze sebe a byl naprosto zmatený, když jediné, co v jeho obličeji našel, byl široký, bílý úsměv. "Ehm... no... " zpustil Aberforth, ale nevypadal vůbec zaskočený, spíš se jen pobaveně křenil. "Tak to se nijak nestrachuj Harry. Je to pokaždé stejné," Harry ale neměl nejmenší ponětí, co je pokaždé stejné. "podle mě je to pro žáky dost složitá záležitost, ale kde jinde by se to měli naučit?" Harry mlčel a napjatě poslouchal. "Stejné na tom je prvotní zděšení," vysvětloval, "studenti jsou zaražení z toho, že jejich mysl a všechno vnitřního, jako by se rozdělí a zůstane to pozadu, ale to je naprosto normální a záleží jen na tom, jak kdo si zvykne... právě proto by to pro tebe neměl být problém... pokud by jsi tedy uměl nitrobranu," zakončil věcně. Harry byl v ten okamžik pevně rozhodnutý zkusit to ještě jednou. Vzpomněl si na rozhovor při obědě a tak byl naprosto přesvědčený, že už ví, jak na to jít. Aberforth se ještě jednou zazubil, tentokrát však v jeho obličeji Harry nezastihl jisté veselí, ale spíš jakési naprosté nadšení. Znovu se postavili naproti sobě. Harry pomalu, nanejvíš soustředěně, zavřel oči a snažil se vyprázdnit si mysl. "Můžem?" ujistil se napjatě Aberforth a když Harry jistě a naprosto soustředěně přikývl, začal odpočítávat. "Jedna, dvě, legillimens!" vykřikl; tentokrát se však Harrymu před očima neobjevovaly žádné jeho vzpomínky jako na běžícím páse, ale jen se jako by celou učebnou ostře zablýsklo. Najednou si uvědomil, že stojí nohama pevně na zemi a dívá se naprosto dokonale překvapenému Aberfothovi do očí. To ho potěšilo... dokázal to.
   "V-výborně," vyhrkl nadšeně Aberforth a Harrymu připadalo, jako by se před ním radoval malý prvák, kterému se právě podařilo nějaké první kouzlo. Vypadal opravdu směšně a Harry měl co dělat, aby zadržel výbuch smíchu. Opravdu měl neskutečnou radost z toho, že to zvládnul. "Zkusíme to znovu," pobídl ho, jako by nevěřil vlastním očím, znovu na Harryho namířil svoji hůlkou. "Legillimens," pronesl. Když se však celá situace zopakovala naprosto stejně, už se netvářil tak překvapeně, ale naopak naprosto spokojeně. Zkoušeli to ještě několikrát a nakonec se do tréninku natolik zabrali, že se podívali na hodinky až několik minut po sedmé. "Tak si myslím, Harry," spustil nanejvíš slavnostně Aberforth, "že jsme konečně dosáhli toho, čeho jsme měli," oznámil mu spokojeně. "Pane profesore," ozval se trochu nejistě Harry, ale okamžitě své opatrnosti odebral, když se na něho Aberforth přívětivě a mile usmál. Podle Harryho mínění to způsobilo oslovení pane profesore, ale byl příliš zaměstnaný svým nápadem. "Myslíte, že by jste mě mohl naučit i nitrozpyt?" vyhrkl na něho divoce Harry.
   Učitel však i nadále stál nehybně a nechal Harryho topit se v nedočkavém napětí. "O tom silně pochybuji," povzdechl si tiše, "Harry," jeho hlas se náhle změnil, "ani můj bratr ani já si určitě nepřejeme, aby jsi podnikal něco, co by ti mohlo ublížit," vyprávěl naléhavě a Harrym znovu projela ona zlost z toho nic nedělání a jeho neustálého ukrývání. Vzpomněl si však rychle na to, že Aberforth ovládá i myslozpyt a proto se raději pokusil nerozčilovat se v ani v duchu. Když si však profesor všimnul Harryho nanejvíš zklamaného pohledu, přece jen trochu povolil. "No," spustil, "pokusím se o tom ještě porozprávět s Albusem," mrknul na něho přátelsky, "je pravda, že tě má strašlivě rád a možná, když mu vysvětlím, jak moc si to přeješ, tak k tomu nakonec přeci jen svolí," zakončil a s těmito slovy Harryho vyprovodil ke dveřím. Když se konečně rozloučili, Harry se okamžitě rozběhl do nebelvírské společenské místnosti, kde na něho už čekala Hermiona s Ronem, jak se předtím domluvili. Oba už vypadali o mnoho lépe, Ron tedy rozhodně stratil svůj zaražený výraz a Hermioně se opět vrátila do obličeje normální barva. "Co se děje?" zeptala se jako by unaveně Hermiona, když se Harry namísto pozdravu na oba svoje kamarády jen vesele zazubil. "Už to umím," prohodil jako by nic a bez jakéhokoli dalšího proslovu jen mlčky pozoroval, jak se Hermioně šťastně zablýsklo v očích a Ron rozpustile zavýskal. "No to je výborné," chválila ho Hermiona, "takže teď už dokážeš uzavřít svoji mysl před Voldemortem?" zeptala se vesele, ale přesto si Harry nemohl nevpovšimnout, jak opatrně Voldemortovo jméno vyslovila, jako by se bála, že se tu doopravdy objeví. "Měl bych," přikývl nadšeně.
   "Tak vidíš Harry," ozval se vesele Ron, "teď, když už nebudeš mít hodiny nitrobrany, mohli bychom častěji trénovat," dodal pochvalně. "Ehm... no... víš... já... je možné, že... Aberforth mě bude možná ještě učit nitrozpyt," vychrlil ze sebe nakonec, ale Ron se tvářil, jako by to vlastně ani neslyšel. "Řekl si možná," dodal naprosto bezvýznamně, ale jakkoli se snažil nutit ke klidu, Harry v jeho hlase rozpoznal obrovské zklamání. Bylo mu ho sice líto, ale opravdu toužil po tom, aby se nitrozpyt naučil. "Harry," spustila Hermiona nejistě a pokračovala teprve až se k ní otočil a soustředěně se jí díval přímo do očí, "jak dlouho tu ale má Aberforth být?" zeptala se téměř neslyšně. "To já nevím," připustil Harry, "nejspíš, až se to všechno naučím," poznamenal naprosto klidně. Vůbec nechápal, jak Hermionina otázka souvisí z jeho učením nitrozpytu. "Já jen," pokračovala opatrně a Harry už znal tento tón jejího hlasu, který většinou předcházel hádkám a rozčilování se, že se raději přestal culit a plně se soustředil na to, co si od své kamarádky právě vyslechne. Každopádně se snažil uklidnit a sám sebe přesvědčit, že se nebude nijak hádat, ať mu Hermiona řekne cokoliv. "Víš Harry, jak myslíš, že ti to bude trvat, než se ten nitrozpyt naučíš?" zahučela tiše. "No to já nevím," připustil Harry. Stále ještě nevěděl, na co naráží. "Aberforth je doopravdy výborný učitel," ujišťoval ji. "A jak jsi na tom ty?" vyhrkla ze sebe možná až trochu příliš rychle. "Jak jsem na tom já?" zopakoval znovu otázku, tentokrát spíš jako by pro sebe, Harry. "Hermino, co tím máš na mysli?" "Chtěla jsem se tě jen zeptat, jestli si myslíš, že to zvládneš," pokračovala trochu pevnějším hlasem a Harry na ni jen zaraženě hleděl. "Pamatuješ si přeci, jak dlouho ti trvalo, než jsi se naučil nitrobranu -." "To mě ji ale učil Snape!" vyhrkl na ni Harry nevěřícně. Opravdu nevěřil vlastním uším. Jak jen může jeho nejlepší kamarádka doufat, že to nezvládne? Vždyť už jsem toho tolik dokázal, ozval se slabounký hlásek někde vzadu v jeho hlavě, rozhodně víc, než ona s Ronem dohromady, rozčiloval se v duchu. "Dobře, dobře Harry," snažila se ho uklidnit. Když se na ni podíval, tvářila se opravdu smutně a naprosto strhaně. To by mě tedy zajímalo, co ona dělala mezitím, co já jsem se učil nitrobranu, odfrkl si téměř pohrdavě. "Já... jen aby toho na tebe nebylo hodně," zahučela starostlivě. "Neboj se, nebude," odbyl ji nepříjemně Harry a s popřáním dobrého spaní se vydal k chlapeckým ložnicím do své postele. Ještě dlouho však seděl a snažil se uklidnit. Cítil, jak mu ještě stále bubnuje krev v žilách, z toho rozčilení, které mu Hermiona způsobila. Nakonec ho ale únava opravdu zmohla a on usnul. Jen na jednu důležitou věc zapomněl. Vyčistit si mysl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama