Po večeři se můžete vydat do svých kolejí. Prefektové i primusové všech kolejí jsou zde také, takže se na ně můžete obrátit," podotkla a Harry si, i když se snažil dívat přímo na McGonagallovou, koutkem oka všimnul, jak se všichni od nebelvírského stolu otáčejí a očividně se snaží najít druhého primuse. Vypadali trochu zmateně, když si všimli, že Ron to není, i když to bylo nanejvíš očekávané. "První nahrazovací dvojitá hodina začne zítra v devět hodin - tentokrát pro všechny čtyři šesté ročníky. Přeji vám příjemný večer a dobrou noc," popřála jim, otočila se na podpadku a vyšla z velké síně. Jsem rád, že je stará McGonagallová v pořádku," ozval se Seamus, "ten večer, kdy jsem jí naposledy viděl jsem měl skoro dojem, že už je to naposledy," zahuhlal. "Jo... " přikývl Dean, "... vypadalo to, že je s ní amen." "Na to má ale paní profesorka dost tuhý kořínek," spustila Hermiona, "spíš mi vrtá hlavou ta nová hodina," dodala a Harry jí musel dát zapravdu. "Jak na to vlastně přišli," mumlal spíš jako by pro sebe. "No jisté je, že je tu letos hodně novinek," pokývala hlavou Hermiona. "Jo, ale ne všechny jsou zrovna pozitivní," ozval se nanejvíš podrážděný Ron, který vztekle okusoval kuřecí stehýnko a mračil se do, už téměř poloprázdného, talíře. Na to mu nikdo neodpověděl; nechtěli ho rozdráždit ještě víc než byl. Po večeři se všichni odebrali do svých kolejí.
Tam Harry s Hermionou dávali ještě nějaké úkoly prefektům, Ginny a mladému Colinovi, který byl jako u vytržení. Vlastně je spíš úkolovala Hemiona, protože Harry neměl sebemenší ponětí, co by jim měl říct. Loňského roku prefektem nebyl, ale díky Ronovi a Hemioně věděl, že jejich úkolem bude nejspíš odvést, hlavně prváky, na kolej, jejich uvítání a jinak nic dalšího. Myslel si, že to zase taková námaha nebude, ale Hemiona se jako vždy tvářila nanejvíc zaneprázdněná a proto si vedle ní připadal trochu přihlouple. "Musíš se hlavně tvářit, jako že víš, o čem Hemiona celou dobu mluví," zašeptal mu do ucha pobaveně Ron a Harry se v tu chvíli snažil potlačit smích. "No... " ozvala se Hemiona, když domluvila s prefekty. Harry se ještě naklonil, aby uviděl, jak Colin vesele nadšeně poskakoval, zato Ginny se tvářila nanejvíš rozmrzele. "...snad to nebude tak složité." "Co máš na mysli," zeptal se Harry, ale hned na to začal litovat, že se vůbec odvážil zeptat. "Musíme se přece postarat o prváky?" osopila se na něho Hermiona,"Harry uvědomuješ si, že na nás bude záviset celá nebelvírská kolej?dívala se na něho, jako by se právě odněkud vyhrabal. "Tak si myslím," ozval se vesele Ron, "že tobě to tolik vadit nebude," poznamenal. "Co tím jako myslíš," vyjela po něm vztekle. "Ron chtěl určitě jen říct, že už jsi v tom zaběhnutá a neměl by to pro tebe být žádný problém," uklidňoval ji Harry a i když mu očividně toto vysvětlení zrovna dvakrát nevěřila, nic dalšího už neřekla. Ještě chvíli seděli v nebelvírské společenské místnosti u krbu. Hermiona šla nakonec spát a netrvalo dlouho, než se začali klížit oči i Harrymu a Ronovi.
"Nechápu, proč to musí být zrovna dvouhodinovka," rozčiloval se Ron, když šli po snídani na nahrazovací hodinu přeměňování. "Jak dlouho budeš ještě kňučet," osopila se na něho podrážděná Hermiona, "Nechápu, co jiného bys tu chtěl dělat." "No... rozhodně už by se něco našlo," oznámil ji, "třeba bychom mohli trénovat famfrpál," dodal, když si všimnul jejího pohrdavého pohledu. "Že je to tak, Harry." Ten mu však neodpověděl. Vzpomněl si, že stejně nemá jak cvičit, když nemá ani koště. Vešli do učebny kouzelných formulí, ale bylo tam tolik žáků, že jen ztěží viděli na profesorku McGonagallovou, která již stála vpředu a čekala na zbylé příchozí. "Jsou tu už všichni?" zeptala se po chvíli a ozvalo se několik souhlasných hlasů. "Takže," spustila znovu, "dnes budete rozděleni do dvou místností, dvě třídy zůstanou zde a zbylé dvě se přesunou do učebny obrany proti černé magii a budete studovat v učebnici strany 231 až po stranu 257," po místnosti se ozvalo mručení, které však rázem ztichlo, "a z toho, co jste nastudovali mi sepíšete trojstránkovou esej. Teorie je dost důležitá, takže si na tom dejte záležet," upozornila. Seamus hned vedle Harryho najednou zaskučel bolestí. Když se Harry otočil, zjistil, že se dveře, o které se opíral, prudce rozletěly a to byl také důvod spolužákova bolestného zaskučení. "O-omlouvám se, profesorko," oddechoval ztěžka Neville a potom zklouznul pohledem na Seamuse. Rychle se sklonil, aby mu pomohl na nohy. V obličeji byl celý rudý a opravdu to vypadalo, jako by se každým okamžikem měl rozbrečet. "Počínaje zítřkem," pokračovala McGonagallová, jako by se nic nedělo, "se sem, do této učebny, dostaví ve stejnou dobu koleje Nebelvír a Zmijozel. Až skončí, hodinu bude mít Mrzimor a Havraspár. Další týden si koleje čas prohodí a začínat z výukou budou dvě koleje, které ji tento týden měli až jako druzí. Jsou nějaké dotazy?" oznámila jim a když se nikdo na nic dál neptal, dodala, "takže prosím Mrzimor a Havraspár, aby se přesunuli do učebny proti černé magii, kde budete pod dohledem profesora Kratikota studovat z učebnice," zavelela. "Opravdu jsem rád, že je naše stará dobrá přísná profesorka McGonagallová zase zpátky," zabručel Dean, ale bylo to tak hlasité, že se k němu všichni otočili. Profesorka však jeho poznámku neslyšela a tak, když se Mrzimor s Havraspárem konečně přesunuli do jiné učebny, usadil se Harry s Ronem co nejvíce dozadu, na rozdíl od Hermiony, která musela mít samozřejmě hned první lavici vpředu a dali se do samostudia.
Po obědě šli na okamžik ven, aby si ještě trochu užili toho krásného počasí, než nastane školní rok a oni nebudou mít určitě tolik času jako teď a potom bude zima. Hermiona si pročítala už asi popáté učebnici určenou speciálně pro přenášení a snažila se zapsat několik poznámek, jak s esejí začít. Harry s Ronem si to samozřejmě nechávali na později. Tentokrát však Harry i tak trochu počítal s tím, že jim Hermiona svoji esej půjčí, i když jim každým okamžikem opakovala, že jim už nedá opsat nic, moc dobře tušil, že se jim ji ještě určitě podaří přesvědčit. "Harry, co kdybychom šli trénovat na famfrpál?" vyhrkl Ron, jako by ho to právě napadlo a při tom už bylo nanejvíš jasné, že je to jediné, nad čím dnes doopravdy pořádně přemýšlel. "Já nemám koště," posteskl si Harry, "a škola je půjčuje až v průběhu školního roku," oznámil mu smutně. "Aha," povzdechl si zklamaně. "Stejně si napřed musíte udělat domácí úkol," připomněla jim Hermiona a zabouchla svoji knížku. Harry s Ronem se jí snažili dát co nejotráveněji zapravdu, aby toho pak mohli využít pro nejrůznější výmluvy, proč si vlastně své eseje nenapsali sami. Po zbytek odpoledne pak Harry s Ronem hráli kouzelnické šachy, zatímco Hermiona šla s Ginny do knihovny hledat nějaké knížky, které by Ginny mohli pomoci při NKÚ. Setkali se až na večeři, ale jak Hermiona, tak Ginny, se netvářily zrovna nadšeně. Harry se ale řekl, že je nebude dráždit zbytečným vyptáváním. Ron zatím přemluvil Hermionu, aby mu přeci jen půjčila svůj domácí úkol. Ta nakonec podlehla jeho prosbám a dala mu jej opsat s tím, že to bylo naposledy. Toho samozřejmě využil také Harry. "Dobrý den, pane Nickolasi," vyhrkl Lee na skoro bezhlavého Nicka, který se objevil jen kousíček za Ronem a bavil se zrovna o něčem zaujatě s krvavým baronem. "Co nás rušíš, když se bavíme!" seřval ubohého Leeho baron, "proč se nám ti živí musí do všeho plést," mumlal si podrážděně spíš jakoby pro sebe. "Dobrý den všem," pozdravil chabě skorobezhlavý Nick, ale tentokrát měl Harry dojem, že jeho přátelský tón zmizel a duch k nim mluví naprosto nuceně. Nepřesvědčilo ho ani, když Nick, jako obvykle, rostáhl slavnostně ruce a na okamžik nechal krvavého barona na místě, aby proletěl celý nebelvírský stůl od začátku ke konci a pozdravil známé tváře. Harrymu připadal nějaký smutný a možná i vyděšený. Nevypadal zdravě, ale nakonec usoudil, že vlastně ani pořádně neví, jak vypadá nemocný duch. Pomalu začínal pochybovat, zda vůbec duch může být nemocný; proto to vypustil z hlavy s myšlenkou, že je rytíř Nickolas zase trochu ztrápený tím, že znovu zamítli jeho žádost na účasti na bezhlavém honu, na který se tolik snažil dostat.
Jak tak seděli u stolu, Harry si najednou uvědomil, že pohledem šmátrá směrem k havraspárským a jakoby někoho hledal. V tu chvíli by nejraději praštil sám sebe. Stejně tam není, ujišťoval se v duchu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že Cho hledá už jen ze zvyku. Rozhodně se s ní už nechtěl setkat - určitě ne v tuto dobu, když má spoustu jiných starostí. "Co se děje, Harry?" přerušila mu tok myšlenek Hermiona. "Nic," zalhal, ale zároveň si uvědomil, jak moc je jeho odpověď hloupá. Nedivil se, že ho Hermiona provrtávala zvědavým starostlivým pohledem. Jak by mu mohla věřit, když se rýpal vydličkou v kaši a zasněne, bez jakéhokoliv slova, pozoroval nějaký slepý bod někde za Colinem. Rozhodně to nebylo tím, že by nebylo o čem mluvit. Harry byl totiž asi jediný, kdo nevnímal jediné slovo, které tu zaznělo. "Trochu mě vrtá hlavou ten podivín, co mě má dělat stráž," vyhodil ze sebe, ale doopravdy sám nevěděl, jestli je to právě Bernard Střevlík, který ho nutí do přemýšlení. Nebyl si ani stoprocentně jistý, jestli je mu tak těžko, protože je v jeho blízkosti Neville, ze kterého opravdu neměl zrovna dobrý pocit. Nechtěl mu ublížit takovým rozhovorem, který měl jednou stejně nastat, ale přesto někde hluboko uvnitř cítil, že to musí vědět - že to má právo vědět. Docela už věděl, jak si asi musel připadat Brumbál, když tuto informaci oddaloval také co nejdále, ale potom už to prostě musel Harrymu říct. "Jo... ten chlapík se mi vůbec nezdál," ozval se Ron a nabíral si další porci kaše. "Ale Rone," začala Hermiona, "nemůžeš ho přeci soudit jen tak po prvním setkání," zchladila ho. "No to říká ta pravá," osopil se na ni podrážděně Ron, "podobné případy už jsme tu měli - pamatuješ?" vyhrkl na ni a když po něm šlehla nechápavým pohledem, pokračoval. "Nebo už si nepamatuješ na Zlatoslava Logharta?" usmál se vítězoslavně, "toho jsi také obdivovala... " "Ale to nevěděl nikdo, jaký je to podvodník!" vyjela po něm zostra. Harry se zvednul ze židle a ti dva okamžitě zamlkly. "Co je Harry?" zeptal se Neville a Harrym projel nepříjemný tíživý pocit, jako by na něho vůbec nemluvil, ale místo toho ho praštil. "N-nic... jsem v pohodě... jen se mi chce spát," vykoktal ze sebe, "uvidíme se zítra, dobrou," otočil se k Ronovi. Ostatní mu popřáli také hezké sny a konečně se vydal do postele. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč to udělal.
Hermionina hádka s Ronem mu absolutně nevadila - na to byl už přespříliš zvyklý. Když tak přemýšlel, uvědomil si, že to výjimečně nebyl ani Neville, který by ho dnes donutil odejít předčasně spát. Tentokrát však opravdu cítil, že je unavený - jen nechtěl usnout. Pomalu začínal pociťovat, jak ho Síriusova smrt ještě stále bolí, ale už nad tím přestal tolik přemýšlet a tak se zdálo, že se to lepší. Vždyť nad tím také celé léto přemýšlel. Jakmile se ale dostal do toho strašlivého snu, kde mu jeho kmotr vyčítal svoji smrt, necítil se Harry příliš dobře. Přesto všechno, že Harry tušil, v jakém snu se znovu objeví, nakonec usnul. Tentokrát ho však překvapilo, že se neobjevil na už tolik známém místě v oboru záhad, aby pozoroval znovu a znovu se odehrávající boj, který nemohl nijak ovlivnit. Nepociťoval tíseň z toho, že nemůže nic dělat, protože stál na jemné mlaďoučké trávě, která byla ohraničená velikými mohutnými stromy. Rozhlížel se, ale při tom neviděl přes třpytivou mlhu dál, než na deset metrů. Projel jím nervózní pocit... toto místo už znal... byl tu... jednou na poradě Fénixova řádu. Tehdy po něm několik členů v předních řadách šlehalo nevěřícnými pohledy, když se na něho Lupin pokoušel promluvit, ale Harry ho neslyšel. Jistě... to bylo tou písní. A jakoby svýma myšlenkama přivolal toho, kdo měl překrásnou melodii na svědomí, najednou se ozvala. Harrym projela vlna štěstí a radosti, chtěl tu stát dlouho... ale nakonec se přece jen odhodlal. Byl pevně rozhodnutý najít původce písně nebo alespoň zaslechnout její text, ale stále marně. Mlha začínala pomalu ustupovat. Neustále napínal uši a udělal několik kroků vpřed, do prázdna. ... člověk pouhý slyší jen obyčejný šum... tak líbezné hlasy. Kdo to jen může být? Kdo zpívá? Pokračování se mu vytratilo a proto spozorněl ještě víc. ... když dosáhne jednoduchosti... hlas se opět ztlumil tak, že ho tentokrát Harry už znovu nezaslechl. Za okamžik si uvědomil, proč zamlkl. Někde v dáli se směrem k Harrymu hrnul černý stín, který pohlcoval třpytivou mlhu. Začínal se sem hrnout obrovskou rychlostí a Harry cítil jak mu celým tělem projel nepříjemný chlad. Radostný a šťastný pocit okamžitě potlačila jakási obrovská chladivá nenávist a bolest. Byla to stejná tíživá bolest, jakou Harry už dlouho pociťoval - už od smrti Síriuse , tentokrát však zesílila. Projel jím mrazivý chlad. Cítil, jak z něho každá kapička štěstí, které do něho vdechla překrásná melodie, pomalu vyprchá a ten odporný stín plný nenávisti, vzteku a zloby ho bodá do srdce a zasazuje mu bolestné rány. Tady jsem já zloba... tady jsem a zničím to, co je vám drahé... zničím jedinou vaši záchranu... "Né... " odněkud se ozýval žalostný prosebný křik. "Né... " Harry si uvědomil, že to křičí on sám. "Běžte! Utečte! Hermiono! Rone! Pryč!" řval z plných plic; černá mlha ho obklopila a sevřela ho. Nemohl dýchat... snažil se co nejrychleji vzpamatovat, pak si konečně uvědomil, že je v bezpečí - v Bradavicích. Seděl na posteli a prudce hluboce oddechoval, jako by až přespříliž rychle a dlouho běžel. Tričko měl celé propocené a srdce mu bušilo jako o závod. Letmo pohlédl z okna a zjistil, že už svítá... oddechl si. Pak prudce vyletěl z postele, jako by dostal elektrický šok a běžel k Ronově posteli. Chvíli u něho stál jako zkamenělý a téměř zatajoval dech, aby slyšel, jak Ron spokojeně oddechuje. Byl živý a zdravý a to Harryho uklidnilo.
Pomalu se dosoukal až do společenské místnosti a zapadl do křesla. Zjistil, že je teprve kolem šesté hodiny, připadal si unavený, ale přesto už nemohl spát... ani nechtěl. Na to byla jeho vzpomínka ze snu moc živá. Přemýšlel, co se mohlo stát, že se jeho sny tolik změnily. Když nad tím tak přemýšlel, raději by byl znovu na oboru záhad, než na té podivné louce. "Co to jen mělo znamenat," zamumlal tiše, ale pak se zarazil... neslyšel vlastní hlas. Trochu ho to vyděsilo, už to jednou zažil - v podobném snu, který se mu zjevil při poradě Fénixova řádu. Chvíli si pro sebe mluvil, ale jako by neměl hlasivky. Jak je to jen možné? Ptal se v duchu. Ještě před chvílí jsem slyšel, jak si Ron spokojeně povzdechnul. Také slyšel své vlastní výkřiky... absolutně ničemu teď nerozumněl. Napadlo ho, že to zřejmě nebude nijak dlouhodobé; vždyť naposledy přece jen znovu slyšel, ale stejně mu vrtalo hlavou, z čeho to může být způsobeno. Mlčky tedy seděl a díval se nepřítomně do krbu. Přemýšlel, kolik věcí ještě bude muset strpět.
"Harry," ozval se Angelinin hlas, "jsi v pořádku?" zeptala se a Harry na ni rychle pohlédl. Opravdu se tvářila vyděšeně a za ní stála ještě Hermiona, která také nevypadala zrovna vesele. Snažil se o úsměv, ale tvář mu stvrdla v jeho původní - naprosto zmatenou - grimasu. Uvědomil si, že ještě stále sedí v křesle - usnul... usnul a nic se mu nezdálo... opravdu vůbec nic... tentokrát se mu ve svém obličeji podařilo vyčarovat úsměv, sám ani nevěděl jak. "Jo..jo... nic mi není," zalhal. "Tak to já tedy běžím, musím ještě plánovat nějaké nové taktiky, jak by jsme měli hrát," podotkla Angelina o něco klidněji, ale Hermionu Harryho odpověď viditelně příliš neuspokojila. "Zatím nebudeme plánovat žádnou schůzi, když tu nejsou všichni... a k tomu... nebylo by to fér vůči ostatním... Havraspárské družstvo také není úplné," podotkla a Harry si nemohl nepovšimnout, jak pečlivý důraz kladla právě na slovo 'havraspárské', jako by to bylo nějak moc důležité nebo by to mělo nějaký skrytý význam. "Nebudu poslouchat, že jsme měli navrh," dodala rozhodně, otočila se k Harrymu zády a vydala se směrem k dívčím ložnicím. Hermiona se zatím mlčky posadila do vedlejšího křesla, jako by mu ještě chtěla dát chvíli možnost, aby si uspořádal myšlenky. "Vyspal ses alespoň trochu?" zeptala se starostlivě a dívala se při tom do krbu. "Jistěže," zalhal, "proč bych neměl spát?" zeptal se a jeho hlas zněl tak přesvědčivě - že Harry má opravdu klidný spánek - že kdyby na něho právě dnes nezapůsobil nový strašný sen, měl dojem, že by přesvědčil i sám sebe. "Harry mě nemusíš nijak přesvědčovat," spustila Hemiona svým klidným, přesto ale značně opatrným hlasem, "moc dobře vím, že téměř nespíš," oznámila mu. Harrym projela vlna zlosti. Jak si jen může dovolit říkat mi, že ví něco o mě? Neví nic... naprosto nic!!! Rozčiloval se v duchu. "Měl by jsi s těmi tvými sny něco dělat," poradila mu. "Jo?!" ucedil ironicky. "Třeba to říct Brumbálovi ne? Hermiono ten s tím nic nenadělá." "Možná... " začala.
"Harry!" do společenské místnosti vběhl Ron a vypadal opravdu nadšeně. "Potkal jsem Angelinu," vyjekl šťastně, jako kdyby právě potkal někoho opravdu pro něho významného, "p-půjčí ti své koště," vydechl rozechvěně. "Říkala mi, že je to skvělý nápad, abys sis trochu zatrénoval, protože loňský rok jsi hrál dohromady jen jeden zápas. No a já, že jsem teprve začátečník a mám ještě na čem pracovat," podotkl teď trochu zklamaně a zkřivil obličej, "no já si tedy myslím, že to nebylo tak špatné," ohodnotil se. "Každopádně proti tomu nemůže nikdo nic namítat, protože bys opravdu potřeboval trochu se do toho zase dostat," dodal. "To je výborné," pochválil ho Harry a snažil se tvářit co nejnadšeněji, aby tak Hemionu přesvědčil, že je mu opravdu dobře a že ho skoro nic netrápí. "Teď už ale musíme jít na snídani," prohodil trochu zklamaně Ron, který by si, podle Harryho názoru, šel zahrát už teď hned, "tento týden máme mít nahrazovací hodiny jako první," odfrkl si posměšně. Po snídani se vydali na hodinu, kde jim profesorka McGonagallová přesněji vysvětlovala přenášení. "Je opravdu moc důležité, aby jste se plně soustředili," vysvětlovala. "Mohlo by se vám také stát, že se přenesete úplně někam jinam. Proto musíte být nanejvíš opatrní," upozorňovala je. "V nastávajících ročnících se budete postupně učit, že ne všechna kouzla vyčarujete pouhým mávnutím hůlky a pomocí vašich vrozených schopností se vydaří." "Paní profesorko, paní profesorko," se někde uprostřed pravé řady Neville, "tím myslíte i třeba obyčejné zaklínadlo expecto patronum?" zeptal se prostě. "Jistě pane Longbotome," přikývla profesorka McGonagallová, "Pokud si myslíte, že toto kouzlo je jen obyčejné tak to pro vás nebude žádný problém," řekla naprosto klidným vyrovnaným hlasem. "Někteří z vás," klouzala teď pohledem hlavně po žácích, kteří byli loni členy Brumbálovi armády, "už mají zkušenosti," nyní se zadívala přímo a jasně na Harryho, "díky několika okolnostem. Prosím vás tedy, aby jste i přesto nepodcenili složitost tohoto kouzla stejně jako jiných. V průběhu tohoto školního roku si ještě budete muset uvědomit, že každá zaklínadla podobných způsobů mají svoji složitost, která by měla být dobře vědoma každému kouzelníkovi," vysvětlovala a stále při tom visela pohledem na Harrym. Ten nevěděl, jestli má něco říct nebo mlčet - nakonec mlčel. Po zbytek hodiny se probírali některé eseje a pečlivě se projednávali nejčastější chyby, které by mohli při přemisťování vzniknout. Harry, přesto že sám uznal, že je to důležité, nemohl sám sebe přesvědčit, aby dával pozor. Otupěle sledoval Hermionu, které při každém dotazu McGonagallové, prudce vyletěla ruka nahoru. Harrymu teď připomínala nějakou pružinu, která pokaždé, když se zmáčkne tlačítko, vyletí. Musel se té myšlence usmát. Přejížďel pohledy z jednoho žáka na druhého, až se zastavil na Dracovi Malfoyovi, s kterým se střetl očima.
"Pane Pottere," zavolala za ním McGonagallová právě, když se chystal spolu s ostatními vyjít ze dveří, "mohl byste na okamžik, prosím?" zkoumavě se na něho zahleděla, jako by ho chtěla svýma očima udržel v nějakém tranzu, kdyby jí náhodou odporoval. Harry, trochu překvapený, se zaraženě přišoupal zpátky. Profesorka ještě chvíli čekala, než za sebou poslední žák zavřel dveře. "Ehm... " a odkašlala si a Harry si byl téměř jistý, že je z nějakého prapodivného důvodu nervózní a i když to vypadalo, že přesně neví, co by mu teď měla říct, měl spíš dojem, že její rozčilení způsobilo něco naprosto jiného. "Chtěla jsem vás jen upozornit, Pottere," zpustila konečně, "že, počínaje dnešním dnem, budete mít každý den v pět hodin večer v učebně proti černé magii hodiny nitrobrany," oznámila mu prostě, ale Harry měl pocit, že se s ním v ten moment otřásla zem. Byl naprosto odhodlaný více se připravovat a plně se nitrobraně věnovat, ale při pomyšlení, že by se měl znovu setkávat se Snapem, který mu, tím si byl stoprocentně jistý, bude vracet všechny nepříjemnosti, které mu Harry natropil, zpět, raději by se dál sužoval ve svých bolestných snech, které mu připomínali strašlivou a krutou minulost - raději by probděl celý školní rok, než aby se stal terčem jeho zloby. Stál ještě chvíli nepohnutě a McGonagallová dokonce vypadala, že čeká, až si to v klidu přebere. Toho Harry využil, aby si představoval, jak se mu Snape bude mstít za to, co mu loni udělal. Nejpravděpodobněji mu bude pronikat znovu a znovu do mozku a bude si přehrávat jeho dětství - znovu a znovu. V Harrym se vzedmula obrovská nenávist a zloba. V žádném případě nenechá nějakého smrtijeda, zrádce a špeha, aby mu vztupoval do mysli. Otevřel ústa a hluboce se nadechl, McGonagallová, která však byla viditelně připravena, až Harry zpracuje všechny informace a bleskurychle znovu spustila, takže Harry jen tak nasucho otevřel a zavřel ústa, jako by lapal po dechu a chtěl se pořádně nadechnout. "Tentokrát se však vaší výuky ujme pan Aberforth," řekla mu a Harrymu, na kterého její věta zapůsobila asi jako nějaké zaklínadlo nehybnosi celého těla, ještě značnou chvíli trvalo, než se mu znovu vrátil hlas. "O-on je na škole?" vyhrkl a nemohl nijak skrýt své nadšení. Vlastně ani nechtěl. Původně ho napadlo oznámit jeho třídní profesorce, že Snape je zrádce, ale měl takový dojem, že by mu to opravdu jen tak neuvěřila, stejně, jako ostatní. "Pan nebo nyní na nějakou dobu profesor Aberforth," opravila se McGonagallová, "byl přizván na tuto školu, aby vás učil, v těchto dnech, tolik důležitou nitrobranu místo profesora Snapea, se kterým nejste zrovna zadobře. Profesor Brumbál usoudil, že to tak bude lepší - vzhledem k tomu, že profesor Snape nějak nemůže přejít roztržky, které byly mezi ním a vaším otcem. Proto pevně věřím," provrtávala ho přísným pohledem, "že toho využijete a budete se více soustředit a lépe připravovat," zakončila. "Jistě paní profesorko," přikývl poslušně Harry. V tento moment byl schopný přikývnout snad všemu, co by mu řekla. Jeho souhlas jí viditelně potěšil. "Můžete jít," pokývala a Harry doslova vyběhl ven, kde na něho před učebnou čekal Ron s Hermionou.
"Co ti řekla?" vyptával se okamžitě Ron. "Aberforth je tady - v Bradavicích," odpověděl mu stroze Harry a hrnul se do nebelvírské společenské místnosti. "Brumbálův bratr," vysvětloval, když se střetl s Hermioniným nechápavým pohledem. "Má mě učit nitrobranu místo Snapea," oznámil jim nadšeně. "No to je výborné," vyhrkla Hermiona, "kdy s ním máš hodiny?" zeptala se. "Každý den v pět večer," pronesl prostě. "Harry, není to nějak moc často? No... myslím jako, že s profesorem Snapem jsi měl hodiny jednou za čas a teď," dodala, když se zatvářil nanejvíš zmateně. "A ty se divíš, Hemiono?" spustil Ron, "předtím Harrymu přece jen ještě tolik nešlo o krk jako teď. Tentokrát se to opravdu nějak rozjelo a Harry je neustále uprostřed celého děje." Harry měl sto chutí zeptat se svého kamaráda, jak přesně to myslel a jak je tedy možné, že když bývá často uprostřed hlavního dění, tak proč mu nic z toho nedává žádný smysl, ale nechtěl vyvolávat další hádky. Ron měl totiž pravdu - teď bylo důležité nejvíc za celou tu dobu, aby se Harry konečně naučil zavřít svoji mysl proti Voldemortovi. Musel se jít připravit. Opravdu byl odhodlán, víc než kdykoliv předtím, naučit se nitrobranu co nejrychleji. Síriusova smrt mu nyní připadala jako varování. Nechtěl už ztratit nikoho jiného z jeho přátel. I když měl Harry výbornou náladu, jakou neměl už dlouho předtím, cítil, jak je každý jeho sval v těle napjatý od zdlouhavého čekání na hodinu nitrobrany - bylo to vlastně poprvé, co se na ni těšil, protože když ji měl se Snapem, přemýšlel jen nad tím, jak by se z toho mohl vyvléct. Po obědě hrál ještě s Ronem kouzelnické šachy, ale když během hodiny asi šestkrát prohrál, musel i Ron připustit, že nemá cenu pokračovat, jelikož se Harry absolutně nesoustředí.
Konečně se vydal o půl páté do učebny proti černé magii. Ron s Hermionou ho ještě doprovázeli. Ron, protože neměl nic jiného na práci a Hermiona, protože měla po cestě knihovnu, kde si chtěla nabrat několik knížek na víkend. Několik minut před pátou Harry vyšel do učebny, bylo tam prapodivné šero. Okna byla zakryta. Ještě okamžik mu trvalo, než si přivykl na přítmí a náhle si uvědomil, že za učitelským stolem seděla nějaká postava. "Jistě, pojď dál," vyzval ho Aberforth a naklonil se dopředu mírně dopředu, zřejmě aby viděl na Harryho, který teď mohl zahlédnout jeho obličej. Chvíli si mlčky navzájem vyměňovali pohledy a Harry musel usoudit, že Brumbálův bratr má příjemný milý pohled, stejně jako jeho bratr Albus Brumbál, jen v ředitelově výrazu nechybí ta zvláštní vlídná přísnost nebo spíše neoblomnost a moudrost. Kdyby se tito dva kouzelníci opravdu postavili k sobě, Harry si byl téměř jistý, že by se nenašel nikdo, kdo by si je spojil do příbuzenského vztahu, natož by si myslel, že jsou to bratři. Aberforth měl na sobě dnes jiný tmavě zelený hábit s červeným lemem a na hlavě měl posazenou špičatou, mírně zakroucenou čepku stejné barvy, jako jeho hábit; čímž už alespoň nebudil dojem, že je pouhý moták nebo mudla, přesto však na něm bylo něco, co Harrymu připadalo strašně podivné, jiné, jako by se to sem - do Bradavické školy - ani nehodilo. "Posaď se, prosím," vybídl ho vlídně, Harry přesně nevěděl proč, ale v tu chvíli byl pevně přesvědčený v to, že je Aberforth určitě mladší; neměl nejmenší ponětí, jak mohl přemýšlet zrovna nad takovou věcí, ale přesto ho něco uvnitř pobízelo a říkalo mu to, že je to prostě důležité. "Ano, jsem mladší, máš pravdu," potvrdil mu Aberforth a Harry sebou škubnul. Nejprve to vypadalo, jako by postarší kouzelník mluvil spíš k sobě, než ke svému novému žáku. Harryho zajímalo, jestli to doopravdy patřilo k jeho myšlence, která mu prolétla hlavou. "Jistěže jsem mluvil k tobě," připustil Aberforth aniž by ze sebe Harry vydal sebemenší hlásky, "zatím nejsem tak starý, abych tu mluvil sám ze sebou," podotkl trochu pobaveně, když Harry nechápavě a zmateně klouzal pohledem po desce stolu, jako by se z něho měl dočíst, co má říct. "Zřejmě víš, za jakým účelem jsem přišel sem na tuto školu," zpustil znovu Aberforth a Harry na něho letmo pohlédl. "Ne, ne," pokračoval, ale Harry při tom ještě neřekl ani slovo, "jsem tu opravdu jen, abych tě naučil nitrobranu. Proto byl i dřív zahájen školní rok," vysvětloval a Harry na něho užasle hleděl a neměl slov. Ani nemusel, na všechno, co si v tu chvíli myslel, mu Aberforth odpověděl. Nyní ale Harrymu vrtalo hlavou něco jiného. Snažil se zeptat, ale jeho učitel nitrozpytu měl rychlejší odpověď. "Předčasný příjezd do Bradavic kvůli nahrazovacím hodinám pro letošní šestý ročník a strachu mnoha rodičů z Voldemorta nejsou úplně tím hlavním důvodem, proč jsme tu všichni dříve," řekl nevzrušeně. "Můj bratr nechce, abys tu byl takto sám, se svými přáteli, proto tedy povolil prosby mnoha kouzelníků, kteří chtěli své děti schovat před případným zlem, které může v těchto dobách zasáhnout kdekoli, sem - do bezpečí," Harryho napadlo, že ani ve způsobu vysvětlování se od sebe oba bratři velice liší. Albus Brumbál mluvil také tak nevzrušeně a klidně, ale přesto, když se s Harrym bavil o něčem podobném, hovořil vždy jen v úsecích tak, aby na to Harry přišel sám. Aberforth Brumbál však mluvil naprosto narovinu a zdálo se, že navíc ještě přemýšlel, zda-li nevynechal nějakou důležitou informaci. Harry okamžitě ztrnul při pohledu na jeho úsměv, který se mu postupně rýsoval ve tváři.