close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhý domov (část 2)

21. listopadu 2010 v 17:52 |  Harry Potter a Dech jednorožce
Všichni už tam stáli a pan Weasley se bavil s nějakým mladým mužem, který vypadal, že vyšel ze školy zrovna nedávno. Byl vysoké útlé postavy a v očích mu živě blýskalo. Horečně přikyvoval hlavou téměř na každé slovo pana Weasleyho a když jeho pohled zavadil o Harryho, zeširoka se na něho zazubil. "Á Harry," přivýtal ho pan Weasley, jako kdyby se neviděli už pěknou řádku let. "Pojď sem, prosím tě, na okamžik," pobídl ho, "chtěl bych ti představit Bernarda Střevlíka." Jakkoliv byl Harry překvapený nenadálou návštěvou, snažil se teď ze všech sil, aby se uklidnil a nevyprskl v tu chvíli smíchy. Pan Střevlík k němu totiž přiskočil opravdu jako střevlík a nějak podivně se zavlněl a přikrčil, tedy spíše předklonil vpřed. Harry teď upřímně záviděl Ronovi, Ginny, Fredovi a Georgeovi, kteří se, jak je koutkem oka zahlédl, řehnili až se za břicha popadali. Harry ze sebe tedy vyloudil jakýsi pomačkaný úsměv jakoby nemocného člověka, což nadšeného Střevlíka, který si s ním v ten okamžik podával napůl rozpačitě ruku, značně vyvedlo z míry. Harry myslel, že umře, pokud se hned nesvalí na zem a nezačne se pořádně smát, když pan Střevlík nejistě pokřivil ústa tak, že je jako by vdechl do sebe, takže mu úplně zmizeli z bělavé tváře, na které už zářily jen velké modrošedé oči, velké jako korále; nos měl totiž docela malinký a Harry se nutil, aby si ho nepředstavoval úplně bez nosu, jen s těma obrovskýma očima, jak by asi vypadal, protože jinak už by opravdu vyprsknul. Cítil se v tento okamžik díky tomuto velmi zvláštnímu kouzelníku tak dobře, že okamžitě přestal myslet na všechny ty starosti, které ale, jak stejně dobře věděl, nezmizí a přijde čas, podle Harryho dost brzy, kdy je bude muset všechny vyřešit.
   "Tady tenhle chlapík se nabídl, že ti bude dělat obranu," vysvětloval mu pan Weasley a Harrymu opravdu trvalo ještě dlouho, než si uvědomil, co mu říká, protože se neustále zabíval Střevlíkovým vzhledem. Ještě nikdy neviděl tak trefně pasující jméno ke vzhledu. "Cože?!" vyhrkl vyděšeně, "kdo... co... proč by mě měl někdo hlídat?" vykoktal ze sebe nedbaje už Střevlíkova zklamaného pohledu; dělal, jako by tu ještě nebyl. "Harry, musíš to pochopit," snažil se ho uklidnit Lupin, který chtěl zjevně zabránit dalším hádkám. Harry už byl ale jako u vytržení. "JÁ ALE NECHCI NIC POCHOPIT!" zařval. Zase jím projela ta tolik stále ještě neuhašená vlna hněvu, že se zase něco podniká za jeho zády. "Hrozí ti nebezpečí... " snažil se pokračovat pan Weasley, ale Harry ho nenechal domluvit. "To mi bude hrozit, dokud tu bude Voldemort!" zařval, ale nikdo už sebou neškubnul, když zaslechl jeho jméno, dokonce ani paní Weasleyová; na to už tu padlo Jeho jméno mnohokrát. Jen Střevlík vypadal, že se právě chystá vyletět z kůže - byl celý pobledlý a v jeho strnulé tváři byl rozeznat jen děs označující brzké skácení se, pokud se hovor okamžitě neodvrátí jinam. Harry však nic takového v plánu rozhodně neměl. "... o kterém pořád ještě nevíme, co by to mohlo být," pokračoval však pan Weasley dál, jako by ho Harry ani nepřerušil. "JO?!" ušklíbl se pohrdavě Harry, jako by právě našel v jeho větě něco zkaženého. "Tak proč o tom zase nevím?" pan Weasley se zatvářil zmateně. "Proč, když jsem ve Fénixově řádu, tak nevím, co Voldemort chystá?" Střevlík, po Harryho pravici, se začal pomalu sesouvat k zemi. "Týká se to mě a vy mi přesto všechno nechcete prozradit, co se týká mě!" vyštěkl zběsile a připomínal teď krvežíznivého psa, který chňapl po své kořisti. "Harry," ozval se znovu Lupin. Harry v jeho pohledu zachytil jakousi odhodlanost. "Co," zavrčel. "Můžeš si myslet, že my jsme tvoji nepřátelé a jdeme proti tobě... " "Ale já si nic takového nemyslím," bránil se Harry, ale Lupin ho absolutně nebral na vědomí. "..., ale celou tu dobu se tě snažíme chránit. Všechno tohle děláme kvůli tobě... protože tě máme rádi," na chvíli zmlkl a vypadalo to, jako by nabíral nový dech, Harry si ale dobře povšimnul jak si ztěžka oddychl. "Máš sice právo znát všechny ty pravdy a fakta," přisvědčil mu, "ale napadlo tě už, proč ti je neříkáme?" zeptal se ho, ale nenechal mu čas na odpověděť, přestože Harry už otevřel ústa, aby ze sebe vypravil to, co si celou dobu v duchu myslel. "Protože se bojíte, že to všechno pokazím, stejně, jako jsem pokazil to s tím oborem záhad." "Jsi určitým způsobem spojený s Voldemortem a proto také znáš nejenom jeho pocity, ale občas i vidíš, co má v plánu," Harry mu na to nic neodpověděl, to už dávno věděl. "Ale stejně je to i naopak," teď zpozorněl. "Harry on zase ví, co si myslíš, ale na rozdíl od tebe, dokáže do tvé mysli vejít právě ve chvíli, kdy se mu to hodí a proto se může dozvědět spoustu věcí... " Harrymu vytrnula na mysli jen jedna jediná myšlenka. Jako by se znovu ozval hlas Tonksové tehdy na cestě do Zobí ulice... "někde tu unikají informace, Harry." ...projel jím obrovský chlad.
"Takže já jsem vlastně špeh," uvědomoval si postupně... "já podávám Vodemortovi přímo informace," připadal si jako bez těla a bez mozku - jakoby padal do nějaké hluboké a chladné černé díry. Tentokrát se tam však objevil Lupin, který ho vytáhnul zase zpět. "Harry to jsi nebyl ty, od koho ty informace unikly," spustil chlácholivě, "to už Voldemort dávno věděl. Profesor Brumbál už tuší, kdo je to zač," uklidňoval ho. "Snape!" vykřikl Harry aniž si vlastně pořádně uvědomil, co říká, "je to on. Viděl jsem ho." Po tomto obvinění by se však nejraději propadl do země. Jak může obvinit Snape, když nikdo nemůže vědět, kde ho Harry viděl? Nemůže jim prostě říct, že si předešlého dne vyšli jen tak do Příčné ulice. Snažil se najít oporu u Hermiony a Rona - ti se tvářili, jako by před sebou viděli smrt. "Harry, zlatíčko, nemohl jsi nic takového vidět, prosím tě, kde?" uchechtla se pobaveně paní Weasleyová a Harry za to byl bezmezně rád. Lupin s panem Weasleyem a Tonksová se však netvářili tolik pobaveně. Naštěstí mu však nic neřekli, protože se ozval pan Střevlík. "T-tak jestli p-pan H-Harry Potter nechce, tak to abych snad šel," poznamenal nejistě. "Ale kam byste chodil," řekla paní Weasleyová přátelsky, "ještě chvíli počkejte, drahoušku, a vy si běžte přinést kufry, no tak honem, Rone," pobídla ho. "Ginny, zlatíčko, mám ti jít pomoct?" zeptala se mateřsky. "To je dobré mami," zabrblala skoro až nevrle Ginny. "Určitě?" chtěla se ujistit. "Já ji s tím kdyžtak pomůžu, paní Weasleyová, to nic není," poznamenala Hermiona, když si všimla Ginnyiniho zlobného pohledu. "Jsi hodná Hermiono," pochválila ji ještě paní Weasleyová, otočila se na podpadku a bez jakýchkoli dalších slov se vydala do kuchyně. Stejně tak se Ron, Hermiona a Ginny rozletěli obrovskou rychlostí do schodů, aby nezmeškali ještě nějaké další zajímavosti. Fred s Georgem za nimi jen posměšně mávali. "Harry," oslovil ho opatrně pan Weasley, který se chtěl zřejmě vyvarovat dalšímu Harryho výbuchu, "tady Bernard tě bude doprovázet jen na nějaké akce... jako třeba do Prasinek nebo když budeš vycházet ven z budovy," vysvětloval "Škola je sice bezpečná," ozval se Lupin, jako by mu chtěl situaci ulehčit, "ale zase by nebylo příliš dobré, jen tak tě pustit ven," podotkl starostlivě. Harry na to chtěl ještě poznamenat, že se o sebe umí postarat sám, ale nakonec si řekl, že by se tím stejně nic nevyřešilo. Z rozhovoru je vytrhl obrovský hluk, jak Ron táhnul svůj těžký kufr dolů po schodech a za ním se plahočila Hermiona se svým kufrem v jedné ruce a druhou rukou ještě lehce podpírala Ginnyn. Konečně tu už byli všichni.
"Tak už by jsme se měli vydat," poznamenala Tonksová, "ještě nám ujede vlak." "Takže mi pojedeme normálně vlakem?" ozval se napůl zklamaně Ron, "já jsem si myslel, že alespoň poletíme nebo tak," povzdechl si. "No, kdyby sis s sebou nevzal ani kufr a pominuli by jsme, že poletíme ještě ze spoustou dalších žáků, kteří budou letos v šestém ročníku, a mohli by nás tedy vydět kdejací mudlové, tak by jsme tedy mohli," smála se. "Ostatní žáci?" divil se Harry, "já jsem si myslel, že budeme jediní, kdo pojede do Bradavic dříve." "No... původně to bylo v plánu," potvrdila mu Tonksová, "ale stejně by tam museli přijet o něco dříve i ostatní vaši spolužáci a tak se usoudilo, že by bylo lepší, kdybys jel také Bradavickým expresem," prohodila jakoby nic. "A co tam budou dělat tak brzy ostatní?" zeptala se Hermiona. "Loni jste nějak propásli přenášení," připomněla jí Tonksová, "nebyli jste ale jediní. Umbridgeová tam nebyla... a profesorka McGonagallová také ne... " "Vlastně už vím," vyhrkla Hermiona celá šťastná, že si už vzpomněla, "Pansy Parkinsková mi vyprávěla, že se to přenášení bude nějak nahrazovat," dodala nadšeně. "Takže já se tam celou dobu budu nudit," zpustila rozmrzele Ginny, ale náhle se jí nadšeně zablýsklo v očích, "nebo můžu chodit na náhradní hodiny také?" "Myslím, že to nepůjde," řekl Lupin. "Ale přeci tam nebudu sama," snažila se ještě marně. "Ne, ne... " ozval se přísný hlas paní Weasleyové, která znovu vyšla z kuchyně a každému teď podávala pytlíček se svačinou. "Ty se raději uč na zkoušky," poručila jí a Ginnyn obličej okamžitě zklamaně splasknul. Hned se jí však spravila nálada, když si Fred s Georgem stoupli před svojí matku a nastavili jí dlaně. Ta jim každému bezmyšlenkovitě podala balíčky a když došla k Harrymu a Ronovi, celá zmatená si hleděla na ruce, jako by se s nima chtěla domluvit, kam ty poslední dva balíčky schovaly a ať je zase pěkně vrátí. Začínala být nervózní a hrabala si po kapsách, jestli tam nejsou. Teprve potom ji napadlo otočit se za sebe, aby tam uviděla Freda s Georgem, jak se pobaveně culí a všelijak se uklánějí. Samozřejmě to vyvolalo všeobecný smích celého příjmacího salónku, vyjma ovšem paní Weasleyové. "Že vám není hanba, uličníci," zlobila se, ale přestože se jakkoli snažila o co nejpřísnější pohled, Harry zahlédl, jak se, když se k nim otočila zády, aby podala Ginny už trochu ošoupaný fialkový kabát, lehce pousmála.
   Konečně se rozloučili s Lupinem a paní Weasleyovou - oba samozřejmě nezapomněli dodat, ať jsou i ve škole opatrní a pořádně se učí; a vyšli. Střevlík jen něco nejasného zadrmolil, že se ještě určitě uvidí a že mu byla čest a nakonec se vydal úplně na opačnou stranu. Pan Weasley je doprovodil až před nádražní budovu, kde jim také popřál pěkný školní rok a vydal se do práce.
   Popravdě řečeno Harry vůbec nečekal, že do Bradavic v první várce pojede tolik žáků. Konečně si našli nějaké volné místo v obyčejném kupé, přestože měli být Harry s Hermionou ve speciálním kupé pro primuse. Tonksová si přisedla k nim a Harry se tomu ani moc nedivil; čekal, že když už ho nebude doprovázet jeho nový ochránce, tak to dostala prozatím na starost Tonksová. Měl ji sice rád, ale neměl zrovna dobrý pocit z toho, že by měl být hlídaný na každém kroku. To ho rozčilovalo nejvíc. Přeci už je dost starý, aby se o sebe dokázal postarat. Jeho myšlenky, jako by se vznášely kolem něho ozvala se Tonksová. "Není ti nic Harry?" ujišťovala se a když jí přikývl pokračovala, "vypadáš trochu rozmrzele," poznamenala. "Nechápu, jak jste mi mohli přidělit stráž," rozčílil se. "No... abych ti řekla pravdu, řekla naprosto klidně, "tak se mi ten Střevlík také zrovna dvakrát nelíbí," připustila. "Tak se ho prostě zbavíme," navrhl Ron, který zřejmě doufal, že se mu podaří novou profesorku proti prazvláštní hlídce popudit, ale ta se netvářila zrovna nadšeně. "To prostě nejde," povzdechla si. Harry měl pocit, že Tonksová vypadá opravdu dost nervózně. "Jak jste se vlastně k tomu místu dostala?" snažil se jí trochu povzbudit tím, že bude více mluvit, ale nakonec přece jen usoudil, že téma, které vybral, nebylo zrovna moudré. Připadala mu teď naprosto dokonale bledá. Dokonce se nedaly přehlédnout ani její roztřesené ruce, které se viditelně snažila co nejvíce přitlačit na kolena, aby to nejspíš vypadalo, že je v naprostém klidu. "Pro-profesor Brumbál mě o to požádal," zachvěl se jí hlas, ale to už do kupé vešel Neville Longbottom v doprovodu Lenky Láskorádové. "Ahoj," pronesli sborově a vesele se usmáli. Harrymu však v ten okamžik žaludek zapadnul až někde k nohám, když Nevilla uviděl. Nikdy v životě se před ním necítil tak rozpačitě, jako dnes, když ho tam viděl tak stát. "Chtěli jsme se vás zeptat, jestli bychom si k vám mohli třeba přisednout," spustil opatrně a tvářil se trochu rozpačitě, i když rozhodně ne víc, než Harry; ale Lenka za ním nasadila svoji obvyklou grimasu, jakože tu vlastně ani není, že jen prochází. "Ale vidím, že tu máte společnost," dodal zklamaně. "To je v pořádku, Neville," ujišťovala ho Hermiona, "pojďte," vyzvala je a když za sebou Lenka zavřela dveře, Hermiona dodala, "tohle je Tonksová. Je to naše nová učitelka obrany proti černé magii." Neville na ni nevěřícně vykulil oči a vydal ze sebe jen několik nesrozumitelných zvuků. Podle Harryho mínění tím chtěl nejspíš vyjádřit svoje nadšení z nové učitelky, ale to nevěděl jistě. Letmo pohlédl na Lenku, která samozřejmě jen pokývala hlavou, jako by vlastně říkala, že je spokojená a že je Tonksová dostačující - její absolutně znuděný pohled však bystrozorku viditelně dostal do úzkých. "Zajímalo by mě, jestli už je profesorka McGonagallová v pořádku," vzpomněl si Neville, ale nejspíš ani nečekal odpověď, protože si byl téměř jistý, že ji během, už tak o dost zkrácených prázdnin, nikdo z jeho přátel nemohl zahlédnout. Tím víc ho vyvedla do rozpačitosti Harryho ledabylá a prostoduchá odpověď. "Ano... když jsem ji naposledy viděl byla v pořádku," pronesl jakoby nic a věnoval se Křivonožce, který se pomalu přesunul z Hermionina klína do jeho a spokojeně předl. "Ty jsi ji viděl, kde?" vyhrkl Neville. "Ehm... no... já..." nevěděl kde má začít, "...už si ani nepamatuji," okamžik pozoroval, jak se Nevillův radostný úsměv pomalu vytrácí z obličeje a přemáhá ho smutek. "Aha," zamručel zklamaně.
   "Jaktože jede do školy tolik žáků?" snažila se situaci zachránit Hermiona, "já jsem si myslela, že to pojedou jenom žáci šestého ročníku," poznamenala spíš k Tonksové, která se jí viditelně velice ráda chopila. "Protože si to tak mnoho rodičů přeje," dodala, "podle toho, co nám říkal profesor Brumbál, od té doby, co se rozšířil ten poprask o povstání Vy-víte-koho i v Denním Věštci, to vlastně znamenalo, že to přiznalo i samo Ministerstvo kouzel, se rodiče bojí o své děti a tak se snaží, aby byly co nejvíce v bezpečí," vysvětlovala a všichni ji napjatě poslouchali. "A jediným, dosud nejbezpečnějším místem je škola čar a kouzel v Bradavicích, takže je jasné, že když se objeví nabídka předčasného odjezdu tam, většina rodičů to neodmítne." Na okamžik nastalo ticho, aby si každý mohl přebrat myšlenky. "Ale to nejsou jediné změny," podotkla ještě dříve, než se v kupé objevil Lee Jordan. Harry z toho přerušení byl trochu zklamaný, protože se chtěl zeptat, jaká opatření měla na mysli.
   "Kde jsou Fred s Georgem?" vyhrkl podrážděně, "nemůžu je najít." "Ahoj Lee," zpustila pomalu Hermiona, "ti dva mají už svůj stánek, nevrátí se," vysvětlovala, "já jsem měla za to, že ti poslali vzkaz." Lee v tu chvíli vypadal, jako by se mu pod nohama zhroutila pevná půda. "Vz-vzkažte jim, ž-že tohle není zrovna dob-dobrý vtip," vztekal se, ale byl opravdu očividně rozrušený. "Ať za mnou potom přijdou, že na ně čekám v našem starém kupé," dodal a než mu kdokoliv z ostatních stačil co říct, zaklapl za sebou dveře a sklíčeně se sunul pryč. "Myslíte, že je pro něho opravdu tak těžké pochopit, že tu už Fred s Georgem nebudou?" zahučel nejistě Ron, jako by se bál, že kdyby promluvil jen o něco hlasitěji, mohlo by se stát něco špatného. "Myslím, že byli opravdu nerozluční kamarádi," pronesla zasmušile Hermiona. "Vždyť víte, jak si spolu rozumněli a pokaždé chodili všude spolu." Ostatní mlčeli; věděli, že má pravdu. "Harry!" vykřikl nadšeně Neville, až sebou Harry škubnul, "gratuluji ti!" zazubil se. Harrymu však ještě značnou chvíli trvalo, než si uvědomil, že Nevill i Lenka ze zájmem pozorují jeho primusský odznak o němž vlastně mluví. "Ehm... díky," zamumlal trochu rozpačitě Harry a snažil se rozhovor stočit jinam, ale nevěděl kam. Byl sice doopravdy rád, že se stal primusem, ale přesto si připadal podivně. Zároveň přemýšlel, jak nesmyslná je myšlenka, že by se měl s Nevillem bavit jen tak o něčem celý školní rok. Trochu ho to děsilo. Neustále ho totiž napadalo jen jediné téma - o tom se ale Harry bavit nechtěl. Snažil se zapojit mozek co nejvíc, ale nemohl vymyslet nic, o čem by se společně mohli bavit. Nakonec ho opět zachránila Hermiona, která s ním začala projednávat blatušice, krásnoočky a další kouzelnické rostliny, které se objevovali už jen vzácně, takže jejich využití se omezovalo jen na ty nejdůležitější a nejkritičtější případy paměťového moru, který se však už alespoň po dvěstě let neobjevil, kromě několika menších ojedinělých případů. Hermiona dobře věděla, že rostlinám Neville rozumí velmi dobře, takže jim tento rozhovor vystačil až do Bradavic. Když si Lenka začala číst naprosto bezvýznamně další číslo Jinotaje a Tonksová sem tam prohodila několik málo slov s Ginny (obě vypadali opravdu dost nervózně), Harry s Ronem si vytáhli knížku Létání s Kanonýry a dále projednávali několik zajímavých údajů. Famfrpál Harryho vždycky stoprocentně uklidnil.
   Jakmile nasedali do kočárů, které studenty odvezly do školy, Harry ještě letmo zabrousil pohledem na černé okřídlené koně, kteří je táhli - ani pořádně nevěděl proč; snad se chtěl ujistit, že je tam ještě pořád uvidí. "Jsou tam, co?" uculila se na něho Lenka, "ti už nezmizí," ujistila ho. Konečně se usadili ve velké síni, kde už čekala profesorka McGonagallová. Harry se ještě chvíli marně rozhlížel po Brumbálovi, ale kromě ní, maličkého profesora Kratikota a Snapea tam nikdo jiný z učitelů nebyl. "Vítejte v Bradavicích," ozvala se McGonagallová a lomoz utichl úplně; všichni ji napjatě poslouchali. "Zatím vám nebudu říkat nic podrobnějšího," pokračovala, "zatím váš pobyt tady není oficiální. Nedostanete ani rozpisy hodin pro letošní školní rok, ani nebudou žádné další hodiny," pozorně přejížděla pohledem z jednoho kolejního stolu na druhý. "Většina z vás jsou studenty z loňského pátého ročníku a důvod, proč jste tu předčasně určitě znáte," na okamžik zamlkla a čekala, až se hukot, který se síní rozhostil, uklidní. "Jak jistě víte, vzhledem k loňským okolnostem, které nastaly, nebylo možné dokončit výuku." Tentokrát se zdálo, že několik žáků, nejen u nebelvírského stolu ani nedýchá. Bylo ale pravdou, že ne jen tito studenti čekali na nějaké vysvětlení. Každý si totiž moc dobře pamatoval konec roku, který byl opravdu o něco volnější než obvykle. "Ehm... takže," odkašlala si, "každý den budou mít žáci letošního šestého ročníku dvě nahrazovací hodiny přenášení... " "Cože?!" vyprskl Ron, "to bude tak těžké, že budeme mít každý den dvouhodinovku?" rozčiloval se. "... budete mít tedy celé dva týdny, než začne školní rok a dostaví se i ostatní vaši spolužáci, aby jste se naučili přenášecí kouzlo, které potom jen lehce předvedete venku, na školních pozemcích před několika dalšími profesory, aby vám bylo oficiálně povoleno přenášet se i mimo školu..." "To snad není pravda," vztekal se Ron, "jako kdyby nám nemohli dát alespoň na chvíli pokoj s těmi praštěnými zkouškami." "Ale to přeci nejsou žádné zkoušky," ujišťovala ho Hermiona, "bude tam jen několik učitelů, kteří se ujistí, že se zhruba dokážeš přenést alespoň částečně tam, kam jsi původně chtěl," vysvětlovala, ale to Rona očividně moc neuklidnilo. "A na co tam tedy jsou? Já jim dám kdyžtak věděť, jestli se přenesu jak potřebuji," řekl podrážděně. "Dobře víš, že to nejde, co kdyby ses přenesl někam úplně pryč? Mohlo by se ti něco stát." Ron se viditelně snažil dál odporovat, ale zarazila ho Ginny, která do něho rozčíleně rýpla, aby se konečně uklidnil. "... dále tu bude zavedena další volná hodina, ve které si budou moci ověřit své vědomosti a dovednosti i ostatní žáci jiných ročníků, kteří se do školy dostavili také o něco dříve," pokračovala McGonagallová. "Bude to jednoduché opakování nejběžnějších zaklínadel a kouzel, které zvládnou i žáci nejmladších ročníků. Hodina je dobrovolná; pro žáky, kteří nemají žádné jiné zájmové kroužky," poklesla hlasem a chystala se k odchodu. "Profesorko McGonagallová, profesorko," ozvalo se někde od havraspárského stolu a když se Harry pořádně podíval, zjistil, že se ptal nějaký třeťák, kterého sice znal od vidění, ale jeho nevěděl, jak se jmenuje. Zklouznul pohledem zpátky k profesorce, jako všechny ostatní pohledy. Ta se také zarazila a tvářila se dost překvapeně. "Je něco, čemu nerozumíte, pane Bezési?" zeptala se klidným pevným hlasem. "Mohla byste nám, prosím, říct, jestli je pravda, že bude na škole další nová hodina, kde se budeme učit, jak se máme bránit před zlem?" zeptal se a Harry a spousta dalších žáků, jak stihl postřehnout koutkem oka, udiveně zamručel. "Co to říká?" divil se naprosto zmateně, nevšímaje si vůbec ruchu, který se okamžitě rozhostil celou velkou síní. "O tom jsem už slyšela," ozvala se nenuceně Hermiona, ale nestihla jim nic vysvětlit, protože McGonagallová, kterou však tento dotaz očividně nepřekvapil ani v nejmenším, se snažila uklidnit hukot. "Prosím vás o klid. Ano - informovaný jste dobře, pane Bezési," potvrdila mu s naprostým klidem, "v tuto chvíli vám však neřeknu nic víc. Všechno se dozvíte od profesora Brumbála, až na zahájení školního roku, kdy tu budou všichni," pronesla, "a teď když mne omluvíte, musím na okamžik odejít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama