close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Druhý domov (část 1)

21. listopadu 2010 v 17:52 |  Harry Potter a Dech jednorožce
Druhý domov
 "Jistě mami," vypískl Ron a úporně se snažil jednou nohou zkopat svoji bundu pod postel, kdyby paní Weasleyovou přece jen napadlo vejít k nim do pokoje. Zato Harry se nijak nesnažil tvářit se znuděně, jakoby byli po celou dobu zavření tady nahoře - v pokoji; jediné Hermioně se tato grimasa podařila a to tak, až měl Harry dojem, že přesvědčila i sebe samotnou. "C-co to mělo znamenat?"oddechoval rychle a hluboce Ron, když se vyknoutknutím za dveře přesvědčil, že se jeho mamka opravdu vydala zpět do kuchyně. "Já... myslím v tom krbu, kdo to byl?" "To opravdu nevím, Rone," spustil zadumaně Harry, "nikdy v životě jsem ten hlas neslyšel," připustil. "Každopádně už to začíná být trochu nápadné," ozvala se Hermiona, která seděla na posteli a sledovala zaujatě Hedviku, usazenou na opěradle staré židle, jako by vlastně mluvila s ní a ne ze svými kamarády.
   "Co tím myslíš?" zeptal se Harry. "No že po tobě jdou nějak moc nakvap," oznámila mu prostě, ale Harry a zjevně ani Ron, jak zjistil při pohledu na něj, neměli nejmenší ponětí, o čem Hermiona mluví. Ta okamžik kmitala očima z jednoho na druhého, až nakonec nevydržela čekat, až se někomu z nich rozsvítí. "Harry," začala pomalu, jako by mu každé sebemenší zrychlení mohlo nějak utéct, "už od doby, co jsi se dostal do domu Dursleyových tě napadl... " "Ne," odporoval ji Harry, "v domě mě nikdo nenapadl... ani nemohl... " dodal a Hermiona, která byla předtím viditelně pevně rozhodnuta absolutně si nevšímat toho, co říká a i nadále pokračovat v jejím perfektně připraveném proslovu, který by se neměl ničím jiným narušit, na něho okamžitě vyvalila oči. "Jak to myslíš?" vzal ji doslova z úst otázku Ron, který se po celou tu dobu tvářil také nechápavě a vypadalo to, že chtěl konečně všemu pořádně rozumět. "Když už tě našli v Zobí ulici, tak by ti tam mohli ublížit, ne? Proto ti Brumbál navrhl, abys zůstal už v tomto domě," tvářil se naprosto dokonale zmateně, čemuž se Harry ani tak nedivil, protože tomu sám pomalu nerozumněl. "Na konci roku mi Brumbál vysvětlil, že jsem žil v jejich domě, abych byl ochráněn před smrtijedy, kteří se mě pořád ještě snažili najít a zabít," vysvětloval prostě a s naprostým klidem v hlase, přestože Ron křivil starostlivě obličej a Hermiona poděšeně vypískla. "Proč tě tedy napadli loni mozkomorové a letos ta potvora se smrtijedy?" vyhrkl Ron, jako by právě přišel na kámen úrazu. Hermiona dál seděla na posteli, jako zkamenělá - což se zrovna dvakrát nelíbilo ubohé Hedvice, která její zkoprnění pojala jako hluboký nezájem k dalšímu pohlazení a proto ji se zlobou v očich bolestně klovla, až její objeť bolestně vypískla, a uraženě odlétla na skříň k Papušíkovi, který se zrovna zabíval čištěním peří a dělal, jako by v pokoji vůbec nikdo nebyl. "Nenapadli mě ale v domě," vysvětloval trpělivě Harry, "do domu nikdo z nich nemůže, ani samotný Voldemort." Ron se při vyslovení jeho jména ještě zachvěl, ale Hermiona si tentokrát dala velký pozor, aby její reakce byla naprosto chladná, jak se Harry domníval. Tušil, že už má zřejmě ponětí, o co se alespoň částečně jedná. "Je to nějaké kouzlo?" zeptala se stručně a hned na to se triumfálně usmála, když jí dal Harry zapravdu lehkým pokýváním hlavy. "Proto dostala teta Petúnie toho huláka na začátku roku... byl od Brumbála... " vysvětloval, "... chtěl jí připomenout úmluvu, která jí vázala k tomu, že zůstanu v jejich domě... pod ochranou."
   "To jsem netušil, že něco takového jde," řekl nadšeně Ron, "možná ti to zachránilo život," poznamenal. "Určitě," opravil ho Harry trochu zklamaně. Ne snad, proto že by nějak litoval toho, že jej chránila před Voldemortovými přívrženci nějaká kletba, ale hlavně proto, že to muselo být zrovna v domě Dursleyových a že nemohl být třeba pod ochranou Síriuse - dokud byl živý. "A ta kletba," spustila zamyšleně Hermiona, "ta ochrana... tím myslíš tvoji tetu?" "Jak tě to napadlo?" vyhrkl posměšně Ron, který však okamžitě zmlkl, jakmile si všiml Harryho vážného pohledu, jeho pobavený úsměv byl ta tam. "Jak by tě mohl chránit člověk, který tě nenávidí a cítí k tobě odpor?" kroutil nechápavě hlavou. "Je to matčina krev," povzdechl si Harry, "ať chci nebo ne - chrání mě krev mé matky, když jsou sestry." "Ale proč tě tedy napadli v Zobí ulici?" zeptal se Ron. "Obávám se, že to platí jen na ten dům, ve kterém Harry žije," vysvětlovala Hermiona. "Podle mě je... V... Vol... Voldemort... " Harryho potěšilo, že Hermiona znovu začala užívat jeho jména, "... opravdu dost silný, ale přesto jeho síla není taková, aby se dostal do domu Dursleyových," vysvětlovala Ronovi, ale Harrym projel neobyčejný chlad. Náhle mu myslí projela nepříjemná myšlenka. Měl dojem, že se každým okamžikem zkácí na zem a zároveň se mu začali podlamovat kolena. "Harry, co se děje?" zeptali se zároveň Ron i Hermiona a oba si ho starostlivě prohlíželi. Harry měl pocit, že se s ním všechno začíná točit. Opatrně se posadil na židli, jako by se mu při každém seberychlejším pohybu měla jeho strašlivá myšlenka nenávratně vytratit.
   "No tak nás přestaň děsit a řekni, co se stalo," vybídl ho rozčileně Ron, který se ještě za celou tu dobu neposadil a tak teď nervózně přešlapoval u dveří s rukou, stále ještě položenou na klice. "Snape hovořil s Červíčkem o tom, že Voldemort chce zvětšit svoji moc... to jde Hermiono?" zeptal se jí, jako by tomu stále ještě nemohl uvěřit a jako by ti dva spolu mluvili jen tak o nesmyslech - chtěl si to ověřit, i když sám moc dobře věděl, že to jde. Hermiona mu jen vyděšeně nevěřícně přikývla a v naprostém tichu, které nastalo, bylo slyšet jen Ronovo úskostné polknutí. "Myslím si," zpustil po delší odmlce znovu Harry, "že se chce dostat do domu mé tety a strýce - že prostě nemůže zlomit toto kouzlo," dořekl a opět nastalo dlouhé tíživé ticho. "Harry," ozvala se konečně Hermiona, "tohle Brumbál musí vědět." "Hermiono nemůžu se za něho neustále schovávat," vykřikl úzkostlivě. "Co se to s tebou děje?" vypískla, "proč jsi na Brumbála takový?" vrtěla nechápavě hlavou. "On za Síriusovu smrt nemůže - měl ho taky rád, ale to už se prostě vrátit nedá, Harry!" zařvala, ale hned na to zmlkla. Harry seděl jako zařezaný; nepřemýšlel nad ničím, jen na ni tupě zíral. I když nebylo v jejich slovech nic, co by mu mohlo tak moc ublížit, uvědomil si, že právě uhodila hřebíček na hlavičku. Až doteď bral totiž Harry Brumbála za strůjce svého neštěstí. Nejenže mu dával vinu za to, že si vybral Voldemort právě jeho a ne Nevilla, měl takový pocit, že kdyby Síriusovi dovolil někam si občas vyjít, mohl by jeho kmotr zůstat v bezpečí v tomto domě. Náhle si ale uvědomil, že to byl právě Pán zla samotný, kdo dal Harrymu přednost před Nevillem a to jen proto, že je, stejně jako on sám, kouzelník nečisté krve. A Sírius by šel na pomoc Harrymu tak, jako by šel Harry zachránit Síriuse a nic na světě by mu v tom nezabránilo. Znal moc dobře povahu svého kmotra, než aby doufal, že se bude snažit uklidnit a trpělivě čekat. "Harry... já... " špitla se Hermiona a hlas se jí nepřirozeně třásl. "To je dobré Hermiono," snažil se ji uklidnit Harry, "vím, že jak si to myslela... a máš pravdu," přikývl a pokusil se o úsměv. "NO TAK! MOHLI BY JSTE JÍT LASKAVĚ DOLŮ. VYSTYDNE VÁM VEČEŘE!" Ozval se burácivý křik paní Weasleyové, až sebou Harry, Hermiona a Ron, kteří do této chvíle skoro šeptali, samým leknutím uškubli. Vydali se tedy k večeři a po celou tu dobu v kuchyni se mezi sebou bavili jako obyčejně. Dalo by se dokonce říct, že byli veselejší, než obvykle. Vždyť, nejenže se konečně vydávali zpátky do Bradavic, ale také se teď, když si několik věcí vyříkali, nebo spíš, protože se Harry podělil o několik tíživých problémů, kterých jako by se alespoň na okamžik zbavil. Vesele se vybavovali až skoro do jedenácti, než se je konečně podařilo paní Weasleyové poslat na kutě. Po předešlém krušném dni v Příčné ulici bylo nanejvíš jasné, že se Harrymu moc nepovede zůstat po co nejdelší dobu bdělý. Ze spánku sebou házel a zuřivě škubal až skoro do šesti hodin, kdy se konečně ze stále hrůzného snu probudil. Posadil se na postel a okamžik pozoroval, jak mu z jeho černých rozčepýřených vlasů padají kapičky potu. Chtěl se ještě jednou projít za Klofanem, ale připadal si strašně unavený z dalšího namáhavého boje s Voldemortem a z bolestných úderů, které mu zasazovala Siriusova hanebná slova, kterými jej bičoval. Uvědomil si ale, že slunce už dávno vylezlo a to také probralo i Rona z jeho, podle Harryho mínění určitě lepšího, snu. Ten se na Harryho podezřívavě zadíval. "Spal jsi Harry?" zeptal se stručně, "nevypadáš moc vyspale," podotkl ještě. "Spal," zalhal a konečně se zvednul co nejsvižněji z postele. Oblékli se když se vydali po schodech do kuchyně na snídani, setkali se ještě s Hermionou a Ginny. V příjmacím salónku se k nim přidali také Fred s Georgem, kteří nevypadali zrovna vyspale, právě tak, jako Harry. "Co jste zase vyváděli?" uvítala je přísným tónem paní Weasleyová, když si sedali ke stolu. "Že jste zkoušeli ty vaše blbosti?" zarazila se. "To nejsou žádné blbosti," ohrazoval se Fred, "jsou to náhodou užitečné věci," dodal významně. Na to mu však nic neodpověděla. Vypadalo to, že má paní Weasleyová výtečnou náladu, kterou si dnes rozhodně nechce pokazit žádnou hádkou. U stolu už seděl i pan Weasley a bylo to snad poprvé po dlouhé době, co ho Harry slyšel pobrukovat si nějakou písničku. "Jen se koukni bratříčku, jakou má náš taťka radost, že už konečně odjíždíte do školy," popichoval Rona George. "Ale Georgei, nech toho," kárala ho paní Weasleyová. "Vždyť víš, že to tak není." "Pane Weasleyi," začal opatrně Harry, "můžu se zeptat, co se stalo tak veselého?"
   "Možná se budeš divit, Harry," usmál se zeširoka, "ale já sám nevím," řekl prostě. "Je krásně, zatím všechno vychází, děti budou v bezpečí... " Harry měl dojem, jako by nemluvil, ale zpíval. "A co by se nám tady mohlo stát?" zeptala se Hermiona, ale viditelně toho ihned litovala, protože její otázka zapůsobila asi jako mávnutí hůlky a měla okamžitý účinek. Paní Weasleyové upadl hrnec na podlahu a s obrovským hlukem se roztříštil. Všichni na židli nadskočili, dokonce i samotná paní Weasleyová vypadala vyděšeně, když se dívala na malinké kousíčky střípků, které plavali v omáčce nachystané na oběd. Jediný pan Weasley si pořád ještě zanechal na tváři úsměv. "Mohlo by se stát hodně," řekl jakoby pobaveně a tím strhl veškerý zájem ze své manželky na sebe. I když si ho Harry ještě dlouho trochu zmateně prohlížel, nakonec přece jen usoudil, že jeho úsměv je opravdový, nepředstíraný. Přesto mu nepřipadalo, že by se milý pan Weasley zbláznil, když si dělal z Ginny legraci a úmyslně si četl nějaký prospekt do práce naruby. Harry neustále musel přemýšlet nad tím, zda je jejich odjezd do Bradavic opravdu tak nutný, jestli opravdu hrozí nějaké nebezpečí, nebo si z nich pan Weasley dělá pouhé šprými. "Harry, zlatíčko, vezmi si před cestou alespoň topinku," vybídla ho starostlivě paní Weasleyová, tentokrát se však nutila do absoulutního klidu, což se jí, podle Harryho názoru, celkem dařilo. Jinak zde panovala i nadále vcelku dobrá nálada, než je z ní všechny vyrazil hlasitý randál zřejmě dopadajícího a právě se rozbíjejícího předmětu někde v příjmacím salonku. Tentokrát to však byla překvapivě paní Weasleyová, která se tvářila naprosto klidně. "To je dobré, Tonksová, nechte to tak, já to potom spravím," zařvala přes dveře a dál s obrovským obdivuhodným klidem utírala stůl. Ozvalo se nějaké zavolání, podobné 'omluvám' a potom nějaké nesrozumitelné mumlání a hned na to... obrovský hlasitý výbuch. "Tak to už asi nespravím," broukla si nanejvýš spokojeně paní Weasleyová a podávala na stůl tác s chlebíčky se slaninou. Harry si byl tentokrát téměř stoprocentně jistý, že to musel detonovat krb nebo se skácely schody nebo něco podobného. Dokonce i pan Weasley se postavil na nohy a vydal se zdráhavým pomalým a opatrným krokem ke dveřím, jakoby se obával, že i ty se rozletí.
   Vypadalo to, že opravdu tušil co se stane, ale přesto nebyl tak rychlý, jak pravděpodobně čekal. Dveře se totiž opravdu zuřivě rozletěly dokořán a pan Weasley dostal obrovskou ránu přímo do hlavy, načež se sám stihl doprovázet bolestným výkřikem. I když tento obrázek - pan Weasley skácený na zemi a u něho krčící se paní Weasleyová - nevypadal zrovna pěkně, ale nakonec musel jak Harry a dokonce i Hermiona, tak i Ron s Ginny, potlačovat smích, to jak celou tu strašlivě vyhlížející situaci spravovala ve dveřích stojící a naprosto vyděšená a zmatená Tonksová. Fred s Georgem se už samozřejmě váleli smíchy po zemi a drželi si křečovitě břicha. To už byl ale pan Weasley zase na nohách a jak se Harry přesvědčil, kromě malé namodralé boule, která se mu pomalinku začínala rýsovat na čele, se mu nic vážného nestalo. Tonksová si už očividně uvědomila, co se děje a začala se roztržitě omlouvat. Dvojčata se mezitím posbírala a začala vyzpěvovat po kuchyni hymnu pro Tonksovou. "Třeba večer klidně k ránu, tvoje činny sečtou se... " hulákali zvesela a Harry se, ani vlastně nevěděl proč, vybavila hymna, kterou prozpěvovali někteří žáci, hlavně zmijozelští, Ronovi, když začínal hrát famfrpál a nebyl zrovna úspěšný. "To je dobré Tonksová, nic se neděje," uklidňoval ji pan Weasley, ale ta se pořád tvářila nešťastně a naprosto zbědovaně. Harrymu jí bylo strašně líto. "... Tonksová ta dá ti ránu, až andílek snese se... " "TICHO! UŽ DOST!" zařvala skoro zoufale paní Weasleyová a Harry se jí ani nedivil, protože přes ten hrozný hluk, který dvojčata způsobila, nebylo slyšet jediného kloudného slova. "Vy dva se okamžitě uklidněte," varovala je a v obličeji celá rudá podala svému muži na bouli led. Podle Harryho vypadala opravdu hrozivě. "Slečno Tonksová," otočila se k ní a všichni okamžitě spozorněli a čekali. Harry si nakonec usmyslel, že kdyby jí začala nanejvíš podrážděná Molly jakkoliv nadávat, nejspíš by se Tonksové snažil zastat. "Za tohle vůbec nemůžete," snažila se nasadit znovu mírumilovný pohled, "není to vaše vina. Běžte se, prosím vás, trochu posilnit, než pojedete do školy... " "Tonksová jede do Bradavic?" vytřeštili na matku oči dvojčata. "Co tam?" "Já... jsem nová učitelka obrany proti černé magii," poznamenala trochu váhavě Tonksová, jakoby tomu ještě stále sama nevěřila.
   "To snad ne!" vyprskly Fred s Georgem, "mami! Mamíí!! My chceme zpátky do Bradavic!!! Prosím!!!!" Vypadali, že každým okamžikem prasknou smíchy a v tu chvíli Harrymu připadali odporní. Tonksová stála nehnutě na místě; v obličeji rudá, jako rak a očima kmitala po zemi a nábytku po celé kuchyni. "No to je báječné!" vykřikla Hermiona pokoušejíc se situaci zachránit nuceným úsměvem. "VY DVA!" zaburácela paní Weasleyová, což dvojčata konečně uklidnilo. "Okamžitě odejtěte do svého pokoje!" zavelela vztekle. "Ale proč?" nevěřícně kulil oči Fred, v odkrveném obličeji stále ještě rudý. "Chtěli jsme jen vidět Leeho, jak bude napodobovat závistivě zkřivený obličej Popletala," vysvětloval prostě George a když si ho Harry podezíravě prohlédl, zjistil, že zřejmě mluví pravdu. Paní Weasleyovou vysvětlení Fredova a Georgeova výbuchu viditelně také uklidnilo, protože konečně povolila svoji zlostně pokřivenou tvář. Také Tonksová se konečně podívala vpřed, kde se střetla pohledem s panem Weasleym, který se na ni povzbudivě usmál. Přesto měl Harry dojem, že zaslechl těžké povzdechnutí. "Tonksovou tam ale poslal Popletal," řekla stručně paní Weasleyová a musela se škodolibě pousmát, když viděla Fredův a Georgův zmatený výraz. "Tak to s ním muselo být už dost špatný," poznamenal Ron. "Ani se nedivím," přidal se Harry, "loni na konci roku na ministerstvu se do něho Brumbál pořádně opřel. Pěkně mu to musel vytmavit," podotkl, ale náhle si uvědomil, že všichni zmlkli. Pro pana a paní Weasleyovi, Tonksovou, Ginny a dvojčata to bylo totiž poprvé, co Harryho slyšeli mluvit o tom, co se dělo toho večera na oboru záhad. I když to bylo jen o Popletalovi a ne tom, co se stalo předtím a i když Tonksová, která tam byla nakonec také, určitě, spolu s dalšími členy Fénixova řádu, povyprávěla, co se v oboru záhad odehrálo, všichni napjatě pozorovali Harryho, jako by doopravdy věděl víc, než Ron, Hermiona, Ginny, Lenka a Nevill, kteří s ním ostatně podnikli cestu na ministerstvo také. Je ale pravdou, že jediný Harry zažil souboj Brumbála s lordem Voldemortem, takže nakonec usoudil, že zpozorněli hlavně kvůli tomu, protože ostatní věci, které se děli, už zřejmně všichni znali moc dobře. "Harry... " spustil váhavě pan Weasley, "... ty... myslíš, že by jsi nám mohl popsat... co... co se tam stalo?" zeptal se opatrně, jako by se měl Harry začít rozčilovat a rozbíjet kolem sebe vše, co mu zrovna přijde pod ruku. Jako by Harryho kývnutí souhlasu bylo zároveň nějaké tajné smluvené znamení, ostatní se okamžitě posadili ke stolu. "Já jsem si ale myslel, že už to víte? Od Rona nebo Hermiony nebo od někoho jiného?" zeptal se Harry. "No, my jsme jim řekli všechno, co šlo," vysvětlovala Hermiona, "a co nešlo, dořekl Neville," Harry si uvědomil, že mluví o té místnosti se clonou a celým tělem mu projel nepříjemný chlad. "Co se stalo potom?" vyzvídala dál.
   "Jo, Brumbál nám o tom nechtěl nic říct," ztěžoval si Fred. "Prý nám o tom řekneš sám, jestli se ti bude chtít," doplnil ho George. Když se Harry na okamžik zamyslel, řekl si v duchu, že není žádným tajemstvím to, co se stalo v hlavním sále na ministerstvu, ale byl už stoprocentně přesvědčený, nevyprávět jim o rozhovoru mezi ním a Brumbálem později v pracovně. "Ehm... " odkašlal si a přemýšlel, kde má začít. Nakonec mu ale pomohl George, který mu skočil do řeči. "Tak ty jsi bojoval Ty-víš-s-kým?" vyhrkl napjatě a Harry si byl téměř jistý, že by dvojče vypadalo mnohem spokojeněji, kdyby přitom mohlo ještě křoupat popkorn. "Ne," vzdychl jako by toho doopravdy litoval. Byl si ale vědom, že v tu chvíli, když se tam Voldemort objevil, se s ním chtěl utkat i kdyby ho to mělo stát život. "Přišel tam Brumbál a odstrčil mě bokem," vysvětloval, jako by unaveně. "Takže profesor Brumbál," opravila ho paní Weasleyová, "s ním bojoval?" ptala se celá rozrušená. Harry jen slabě přikývl. "A co se tedy dělo?" Harry s odpovědí chvíli počkal. Pozoroval, jak ho všichni napjatě pozorují a na okamžik měl dojem, že nikdo z nich samým napjetím ani nedýchá. "Voldemort vypadal opravdu viděšeně," poznamenal Harry na první pohled bezvýznamnou větu, která však vyvolala v kuchyni obrovský ohlas. "Já to věděla, říkala jsem to," rozplývala se paní Weasleyová. "Schovává se před profesorem Brumbálem, dopadne to dobře," ujišťovala a v očích se jí zablýskla jiskřička štěstí. Ostatní si vesele a uklidněně, jako by už bylo všechno v naprostém pořádku, pošeptávali mezi sebou. Ovšem až na pana Weasleyho a Tonksovou. Harry si byl jistý, že už moc dobře vědí o té věštbě. Napadlo ho, že jakmile se to jako první od Brumbála dozví, o něco později to budou vědět i členové Řádu. Paní Weasleyové se však tato malá drobnůstka, že jediný, kdo se s Pánem zla může utkat v boji a nějak ho alespoň ohrozit, úmyslně vytratila. Jak každý jistě dobře věděl, brala celou tuto válku, která vznikla, natolik vážně, že by jí každý neúspěch nebo jakékoli další komplikace, jako třeba, že by zrovna Harry Potter, kterého si tolik zamilovala, měl mít s lordem Voldemortem společného ještě něco víc, než minulost, hrozilo by u ní kompletní zhroucení. "Nechtěl ho ale zabít," dodal Harry trochu tvrdým hlasem, "i když na něho Voldemort použil kletbu Avada kedavra," oznámil prostě nevšímaje si bleskurychlé změny obličeje jak svých spolužáků, tak i paní Weasleyové. Byl si téměř jistý, že to tentokrát nezpůsobilo vyslovení Jeho jména. Netušil, jestli to bylo údivem, že se ředitel Bradavické školy absolutně nesnažil zničit Pána zla, nebo rozrušením, že se lord Voldemort pokusil zabít držitele Merlinova řádu prvního stupně.
   "Ale jak se z toho Brumbál dostal?" vyprskl Ron, div mu nevypadli oči z důlků. "Profesor Brumbál je největší kouzelník na světě," podotkla Hermiona a tvářila se, jako by z ní právě vypadlo něco nanejvíš tajného, o čem nikdo předtím ani netušil. "Přesto - nikdo nemůže odrazit kouzlo adava kedavra," dohadovala se s nimi skoro šeptem Ginny. "To prostě nikdo nedokáže," podotkla a dvojčata jí souhlasně přikyvovala. "Byl tam Fawkes," pokračoval Harry, "vletěl do toho paprsku, aby ho ochránil." "Stejně," ozval se zadumaně Ron, "proč ale Brumbál nechtěl Vol... Pánu zla ublížit?" kroutil nechápavě hlavou. "Tomu opravdu nerozumím." "Brumbál?" vyprskl Fred, "ten by neublížil mouše," podotkl trošku ironicky. "Tak to by mě zajímalo, kdo jiný ho dostane," zašklebil se smutně George, ale rychle strhnul pohled na svého otce, kterému při jeho dotazu, vyklouzla sklenička máslového ležáku na podlahu a s hlasitým řinkotem se rozbila o zem, jak se mezitím pronikavě díval na Harryho hledaje sebemenší náznak čekohokoli. "Co se tady děje?" vyhrkla trochu podrážděně Hermiona, "Proč nám to nechcete říct?" "Brumbál totiž Voldemortovi říkal, že moc dobře zná horší způsob než smrt," snažil se to ještě zamluvit Harry. V žádném případě na sebe nechtěl strhnout starost a lítost ostatních, kdyby jim vysvětlil, že by se Brumbálovi možná ani Pána zla zabít nepodařilo, protože je to předurčeno Harrymu. "Tak co se tu děje," vložila se do toho paní Weasleyová, která teď šlehala pronikavým zlobným pohledem po svém manželovi, kdyby její výhružný přísný tón přece jen nestačil k donucení, aby konečně někdo z nich promluvil. "M-Molly," ozval se zdráhavě pan Weasley, jako by se bál, že po něm každým okamžikem vyjede a něco mu udělá, "jestli si myslíš, že já bych ti... " "Arture!!!" vykřikla po něm naprosto rozzuřeně. "Nechci abyste mi lhali!" zahrozila, "nevím, proč bych to neměla vědět." Kdyby v tu dobu Harry nepociťoval nepříjemný tíživý pocit, že za okamžik přece jen výjde všechno úplně najevo a úplně všichni na něho budou civět jako na nějaké vyjevení, asi by se usmál hlavně tomu, jak se paní Weasleyová rozčilovala nad tím, že ji ostatní vypustili ze svých tajných šepotů a neřekli jí úplně všechny podrobnosti. Alespoň teď věděla, jaké to je a jak se Harry cítil už od Voldemortovo povstání. "Tak si myslím, Molly, že jestli ti to má právo někdo říct, jestli to má právo někdo vysvětlit i všem ostatním, pak je to jedině Harry." Harry si byl ještě před okamžikem téměř jistý, že hůř už mu být nemůže. Žaludek měl někde v krku a strašlivá úzkost mu projížděla celým tělem a způsobovala, že mu bylo chladno. Srdce mu bušilo jako o závod a byl si téměř jistý, že mu každým okamžikem vyletí ven z těla. Přesto všechno na něho slova pana Weasleyho zapůsobila tak silně, že si připadal, jako by se začínal přemisťovat někam jinam, jako by tu vlastně ani nebyl a chladný nepříjemný pocit, který jím projížděl, zajistil, že se Harry začínal srážet až do malé kapičky vody. 'Jak to na něho mohl takhle prostě hodit?' rozčiloval se v duchu a zároveň si uvědomil, jak po něm tázavě a tak trochu i prosebně mžikali pohledy všech přítomných v kuchyni. Jen pan Weasley se díval nepřítomně smutně do stolu a Tonksová si mlčky a naprosto vyčerpaně protírala oči. Harry ji neviděl do obličeje - černé dlouhé a rovné vlasy jej zakrývaly skoro až k bradě. Ještě chvíli hledal Harry oporu v očích Rona a potom Hermiony, ale marně. Ani jeden z nich ze sebe nevydal jediného slova.
   "J-já," vyktotal ze sebe, ale připadalo mu, jako by nemluvil pěkně dlouho. "Nechci se o tom bavit." "Harry, no tak," povzbuzovala ho Ginny, jakoby jim nechtěl přiznat nějakou lumpárnu, co provedl. "NECHTE TOHO!" zařval po svých přátelích, kteří v tu chvíli strnuli, jako by je polil horkou vodou; zvedl se ze židle a vyběhl ven z kuchyně. Po cestě málem srazil usmívajícího se Lupina. Nevšímaje si však jeho volání 'co se stalo' a 'kam jdeš' si uvědomoval, že si to jeho nohy rázují ke Klofanovi. Tentokrát u něho však nebyl příliš dlouho. Dobře věděl, že musí do školy vyjet co nejdříve a tak pobyt tady, nahoře na půdě, bral spíš jako rozloučení s Hipogryfem, než uklidnění a značné poskládání si myšlenek. Stějně tak dobře tušil, že tak nebo tak, jednou přijde čas, kdy svým přátelům bude muset říct celou pravdu. Jenomže v tuto chvíli mu to připadalo, jako by měl nad sebou vynést rozsudek. Někde hluboko v něm byla pořád ještě naděje, že se Brumbál zmýlil nebo že je to všechno jen hloupý žert. Stále se nějak nemohl přesvědčit, že by to měl být zrovna on, kdo má přivést buď Voldemortovi nebo sobě zkázu. A pak ještě méně mohl překousnout vědomí, že si místo něho mohl Pán zla vybrat Nevilla. To ho tak strašlivě tížilo a spolu s prázdnem, které ho naplňovalo po smrti Síriuse, Harrymu zasazovalo bolestné rány. Jeho rodiče mohli možná žít... Sírius mohl žít. Nakonec se s Klofanem rozloučil - hipogryf vypadal opravdu smutně - a přece jen se rozešel ke svému pokoji, aby si vzal svůj kufr a snesl ho dolů, do příjmacího salónku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama