Brumbálova armáda a přemisťování
Profesorka McGonagallová okamžitě duchapřítomně přiskočila k Moudrému klobouku. Nemusela ani nic říkat. Její kroky v naprostém tichu, které by se v tom okamžiku dalo i krájet, zaduněly, jako by tu zadupal Hagrid. Několik prváků, stojících úplný kousek před ní ze sebe vydralo několik přidušených výkřiků jak se polekali. Harry seděl na židli naprosto zařezaně. Měl pocit, že se mu začíná špatně dýchat, jak napětí ve Velké síni houstlo. Pořád ještě nevěřil tomu, co slyšel. Moudrý klobouk ho varoval a dal mu radu. Zatím ještě přesně nevěděl, co přesně myslel, ale jeho slova se mu vryla do paměti a stále ještě slyšel jeho starý, ale znělý hlas, který se síní před malým okamžikem rozléhal. Náhle si uvědomil, že Brumbál ještě stále stojí. Střetli se pohledem, ale Brumbál okamžitě zakmital očima po vyděšených prvňáčcích a bez jakéhokoli slova se zase posadil a pokýval na profesorku McGonagallovou, která čekala na jeho pokyn, aby mohla pokračovat. Harry zahlédl v jeho pohledu značný neklid, ale zároveň i rozčilení. Bradavický ředitel se tvářil opravdu nebezpečně a Harry se absolutně nedivil respektu ostatních kouzelníků, kteří se s ním bavili opravdu velmi obezřetně, hlavně v případě Popletala - ministra kouzel.
"Takže," zachraptěla McGonagallová, jako by snad celé léto nepromluvila, ale zdálo se, jako by stejně mluvila jen do prázdna, protože stejně jako prváci, i ostatní ročníky seděli u stolů jako omámení a ti, kteří se už alespoň trochu stihli otrkat, provrtávali ubohého Harryho zvědavými pohledy, jako by to byl právě on, kdo Moudrému klobouku složil jeho píseň a tak věděl, co tu bylo před momentem naznačeno.
"Nyní budu číst jména, vy si budete postupně sedat na tuhle stoličku a nasadíte si Moudrý klobouk..." něco od Mrzimorského stolu netrpělivě zašustilo a Havraspárské musel dokonce ztlumit i primus, když tam někdo něco zabrblal. Zmijozelští se ani nehnuly. Jen Malfoy a několik žáků sedících kolem něj, se zlobně šklebili a v očích jim sem tam závistivě zablýsklo. Ve zmijozelské koleji většinou studovali ti, kteří se dali na stranu zla. Celý Nebelvírský stůl zíral na McGonagallovou co nejzaujatěji, Harry si však dobře všiml, že po něm kmitají každým okamžikem pohledy. Parvati Patilová si asi osmkrát za celé zařazování odhrnula vlasy z obličeje tím, že prudce pohodila hlavou, samozřejmě tak, aby při tom zahlédla, jak se Harry tváří. Ten si byl téměř jistý, že kdyby byla jediná, kdo po něm pomrkával, tak by se otočila nejméně dvakrát tolik. Musela však dát možnost i Nevillovi, který si každým okamžikem kontroloval zřejmě povolený knoflík na svém hábitu, Leemu - ten pokaždé, když byl někdo zařazený do Nebelvíru, nadšeně tleskal a prostě to musel zdělit svému spolužákovi, který samozřejmě seděl směrem k Harrymu. Dokonce i Hermiona se k němu každou chvílí točila, aby sem tam srovnala pohár s talířkem, do kterého při každém potlesku omylem strčila loktem, takže se posunul až k Harrymu. Ten si přál, aby to už skončilo.
"...Frenk Simur..."
"...Mrzimor..."
"...Lertová Hiacinta..."
"...Havraspár..."
"...Momon Rich...," pokračovala McGonagallová a z řady vystoupil vysoký blonďatý kluk, vypadal rozhodně tak nejméně o rok starší, než opravdu byl.
"...Moonthon Samuel ..." Harry se v duchu zaradoval, jak nejvíc mu to zrovna šlo, už jenom pár prváků. "...Kuwler Jevel..."už jen pět "...Arnold Terer," zavolala McGonagallová a Harry okamžitě poznal toho malého kluka, kterého si všiml hned na začátku. Připadal mu o dost menší, než si vůbec původně představoval a zdálo se mu, jako by s ním naprosto cloumala nervozita až tak, že vypadal, jako by na něho někdo použil třesavé kouzlo nebo přinejmenším, jako by snědl nějaký Fredův a Georgeův experimentální nový druh bonbónů.
Opatrně se vyškrábal na stoličku.
"...Nebelvír..." zaduněl Velkou síní Moudrý klobouk a Arnold se, za obrovského potlesku a výskotu všech nebelvírských, rychle rozeběhl ke stolu jeho koleje, přičemž si málem rozbil nos o stůl, když zakopl o nohu nejbližší židle "...Wequeová Evita..." - konečně už poslední.
Když došel Zrog Maram k zmijozelskému stolu, kde jej už každý horlivě vítal, na řadu měl přijít Brumbálův proslov. Harryho polil neklid. Bál se, aby se to nečekaně neprodloužilo stejně, jako píseň Moudrého klobouku, který už profesorka McGonagallová odnášela zpátky, podle Harryho názoru do ředitelny. Teprve až její kroky konečně zamlkly někde na schodech uvědomil si nyní, že vedle ředitele sedí i Aberforth. Chtěl vědět, jak se tváří na to, že se Harrymu i přesto, že již ovládá nitrobranu, zdají podivné sny. To už však nestihl, protože Albus Brumbál povstal a dal se do řeči.
"Tak je tu další školní rok," začal slavnostně, ale Harry z jeho hlasu odtušil, že něco není úplně v pořádku. "Chci vám jen říct, že to, čeho jsme se celá léta obávali, se znovu naplnilo a tak vás prosím o naprostou opatrnost, ať budete kdekoli," projel přísným pohledem všechny žáky a Harryho se zmocnil nepříjemný pocit. Dobře věděl, že tato slova se netýkala jen jeho, ale přesto měl nejasné tušení, že zrovna samotný Harry přivedl Brumbála k tomu, aby kladl důraz na opatrnost. Nedokázal si představit, jak ho bude na výletu do Prasinek provázet Střevlík... vlastně si v tento okamžik nedovedl vybavit naprosto nic.
"Letošního roku jsme pro šestý ročník zavedli novou hodinu," oznámil prostě Brumbál, "na přání mnoha rodičů bradavických studentů, aby se učilo i to, jak se zachovat v případě nebezpečí, se na naši školu dostavil pan profesor Ivanov Seněgev z ministerstva kouzel," řekl a podivně vyhlížející kouzelník, kterého si předtím Harry spolu s ostatními prohlížel, prudce povstal, až sebou trhli jak profesorka Vanceová, která při tom vykřikla něco v cizí řeči, tak i profesor Kratiknot, který se skácel z veliké hromady polštářů, na kterých seděl.
"I když já si myslím, že takové hodiny není zapotřebí," pokračoval Brumbál, když se profesor Kratiknot konečně za pomoci Tonksové a Wergera vyškrábal zase zpátky na své místo, "mile rád vyhovím takovýmto přáním."
"Dále bych chtěl na naší škole přivítat novou učitelku obrany proti černé magii, profesorku Tonksovou," začal tleskat a všichni se přidali. Ron se musel zašklebit, Harry tušil, že to bylo titulu profesorky, protože to vyznělo opravdu nereálně. Když se rozhlédl kolem dokola, aby viděl, jak se ostatní tváří, vypadali opravdu nedůvěřivě a tak trochu váhavě. Tonksová se začala viditelně červenat a zjevně nevěděla, co má dělat, z toho ji však zachránil Brumbál, který si vzal opět slovo.
"Také profesor Werger je tu nový stejně, jako i nový výběrový předmět pro šesté ročníky místo předmětu astronumeriky, jelikož profesorka Trelawneyová na ni už nebude mít čas -."
"No ještě že tak," odfrkl si Ron, "dokážete si někdo představit, že by nás měla mít ještě další dva roky?" zaškaredil se a dělal, že Parvatiny a Levanduliny nasupené pohledy vůbec nevnímá. Ti dvě totiž profesorku Trelawneyovou naprosto zbožňovaly.
"Prosím vás tedy, aby jste je řádně přivítali," pronesl přísným hlasem, když všichni seděli jako zařezaní. Stále totiž po očku pokukovali po Harrym a zdálo se, jako by ředitele vlastně ani nevnímali. Nakonec přece jen zatleskali novému učiteli a po chvilce se rozhostil celou Velkou síní šumot, jak se bavili o Harrym a nových učitelích. Ten však přehlušil Brumbálův silný a zvučný hlas.
"Tak si myslím, že už je čas na hostinu," spráskl ruce a na stolech se v ten moment objevily hromady jídla. Všechny talířky byli v mžiku plné, jak si každý rychle nabíral, a všichni se s chutí pustili do jídla. Ron se okamžitě bez jakýchkoli starostí zakousl do kuřecího stehýnka a druhou rukou hmatal po naběračce s kaší. Síní se ozývalo cinkání příborů o talíře a hlomoz a Harry tak nějak cítil, že napětí povolilo. Přesto si však všímal, jak se každý sem tam podívá směrem k němu. Přál si, aby už slavnost skončila a konečně mohli jít spát. Nechtěl být v této tiché společnosti a nějak se přetvařovat, jako by nic. Zajímalo ho, co tím Moudrý klobouk myslel.
"Nechceš sníst alespoň něco, Harry?" zeptala se ho Hermiona a tvářila se starostlivě; než jí stačil cokoliv odpovědět, vzala jeho talíř a nadělala mu do něj pořádnou dávku kaše a sekané. "Měl by jsi do sebe dostat aspoň trošku," posadila se a chvíli ho upřeně pozorovala.
"O...tt hy si mel, Arry," prskal ze sebe Ron. "Podívej se k učitelskému stolu, aby si nemysleli, že jsi nemocný," pobídl ho, když konečně spolkl svoje sousto. Harry si uvědomil, že není jediný, kdo nemá na jídlo ani pomyšlení. Všichni učitelé se tvářili dokonale zmateně, dokonce i Snape vypadal překvapeně, a všichni mžikali očima po Harrym. Když na ně však pohlédl, rychle strhli své pohledy někam jinam.
Náhle se střetl pohledem s Brumbálem. Ten upíral svůj pohled na Harryho a tvářil se ztrápeně a unaveně. Harrym projel tíživý pocit a najednou, jako by se v něm ozval nějaký hlas a Harry měl sto chutí Brumbálovi ublížit; okamžitě strhl svůj pohled zpátky a uvědomil si, že rukou nechtěně zajel takovou silou do talíře, až se kaše rozprskla kolem něho po stole. Chtěl se omluvit, ale ostatní stejně dělali, jako by se nic nedělo. Najednou však ucítil obrovskou bolest ve svém rameni a zároveň projela bodavá bolest i jeho jizvou, až sebou bolestně škubl a otupěle vykřikl. Několik studentů od vedlejšího mrzimorského stolu se po něm vyděšeně ohlédlo a Hermiona s Ronem se tvářili vyděšeně, Hermiona dokonce vypadala, jako by před chvílí prožila ten samý pocit, co Harry. Nikdo víc si ho však již nevšiml, většina studentů už byla zabraná do svých rozhovorů.
"Harry, co se děje?" vyhrkla Hermiona; Harry však nevěděl, co ji má říct. "Zabiješ ho...zabiješ!!!" rozkazoval mu pisklavý hlásek v jeho hlavě. "Uděláš, co ti řeknu!" Harry cítil, jak ho rameno nepříjemně pálí. Bylo to nesnesitelné...ale ten hlas...ten hlas mu byl povědomý.
"Musím," šeptl, "chci...já už jdu," hlesl, co nejrychleji se snažil postavit na nohy a tak nějak podivně se odkymácel z Velké síně. Už mu bylo jedno, že oči všech přítomných směřují k němu, když vycházel. Jakmile za sebou chtěl zavřít dveře, vrazil do Rona.
"Nemusíte se mnou chodit," ujišťoval je oba, když se za Ronem vyřítila i Hermiona.
"Půjdeme s tebou," řekla důrazně Hermiona.
"Nic mi není," zalhal, ale tentokrát viditelně nepřesvědčil ani Rona, natož Hermionu. Ta ho doslova probodávala pohledem.
"Rozbolela mě trochu ta jizva a také...to rameno," připustil konečně. Ron se zatvářil vystrašeně a Hermiona zděšeně vyjekla.
"Harry, tohle rozhodně musíš říct profesoru Brumbálovi," přesvědčovala ho, ale to se mu opravdu nechtělo. "Ty víš, že to není žádná legrace," pokračovala, "tentokrát to už něco znamená, když tě bolí ta jizva-."
"Hermiono ta mě bolí, protože cítím Voldemortovy pocity," ucedil netečně. "Spíš mi dělá starosti, za jakých okolností mě začala bolet," utrousil a vydal se spolu s přáteli po schodech nahoru, do západní věže, kde byla nebelvírská kolej.
"Myslíš..." spustil Ron pomalu a zjevně si ještě promýšlel, co řekne, "...že to bylo kvůli Snapeovi?" vypadlo z něho.
"Ne...to ne," zavrtěl hlavou Harry, "to Brumbál... když jsem se mu podíval do očí, zaslechl jsem jako by nějaký vnitřní hlas," zamumlal; zatím v tom neměl ještě úplně jasno. "Letos se mi to ještě nestalo, dnes je to poprvé, dokonce ani když jsem ho viděl ve Fénixově řádu," ztišil hlas, aby je náhodou nikdo neslyšel, "ale dnes to bylo poprvé po dlouhé době -."
"Můžeš mi říct, o čem to mluvíš?" přerušil ho netrpělivě Ron, "jaký hlas, co říkal?" vyzvídal. Harry se chvíli zdráhal, nechtěl se chlubit zrovna tím, že ho nějaký vnitřní hlas chtěl donutit, aby Brumbálovi ublížil, aby ho zabil.
"Máte pravdu, jsem asi nebezpečný, neměli by jste se se mnou scházet," vyhrkl a přidal na kroku, Hermiona s Ronem ho však bleskurychle zachytili, každý za jedno rameno.
"Nech toho Harry," uzemnila ho rázně Hermiona, "a raději nám pověz, co tím myslíš, jaký hlas?"
"Prostě mě chtěl donutit, abych něco Brumbálovi udělal," vyhrkl rozčíleně a Hermiona s Ronem sebou netrpělivě ucukli, jako kdyby na ně chystal svolat nějaké nepříjemné kouzlo. "Když jsem se Brumbálovi podíval do očí, ozval se ten hlas, ale jako by ani nebyl můj, chtěl po mě, abych ho zabil," vydechl unaveně a Ron s Hermionou se tvářili opravdu poděšeně. Dlouho mlčeli.
"A když jsem v duchu odmítl, jako by mě ovládal - rozbolelo mě to rameno a zároveň jsem pocítil Voldemortův vztek..." řekl po chvíli, jako by je chtěl ujistit, že by ho nikdo nikdy nedonutil, aby Brumbálovi ublížil a ti dva mu jen přikývli.
"Já si ale myslela, že to rameno už je v pořádku," nahodila Hermiona.
"Zjevně není," pokrčil Ron ledabyle rameny. "A co to mělo být v té Velké síni?" zeptal se, když po něm Hermiona šlehla nebezpečným pohledem.
"Jak to mám vědět," osopil se na něho skoro vztekle Harry; nejraději ze všeho by byl sám, chtěl si to všechno nechat projít hlavou.
"Brumbál se tvářil opravdu ustaraně," podotkla Hermiona jako by nic, "když jsi odcházel z Velké síně, skoro to vypadalo, že se rozejde za tebou."
"Jo, ale my jsme vyběhli dřív, takže to nechal tak," řekl Ron, "celé to zahajování bylo letos tak nějak zvláštní," posteskl si sklesle. "Máme další tři nové učitele, Moudrý klobouk ti dal radu-."
"Jasně Rone!" vykřikl Harry a oba dva jeho kamarádi sebou polekaně škubli, co to zpíval?" zadumal se.
"Vypadalo to, jako by ti radil, abys našel nějakého tvora," připomínal mu Ron opatrně, kdyby Harry náhodou ještě jednou vyjekl.
"Kterého máš zachránit," dořekla Hermiona.
"Ano... ale ještě něco, řekl i jak ho mám najít, ne?" hledal oporu u Hermiony i Rona, ale ti jen sklopili oči a bylo vidět, že se intenzivně snaží vybavit sloky Moudrého klobouku.
"Hledat tvora...v podobě dokonalé..." začal Harry.
"...a nevidomé," pokračovala Hermiona a stále ještě lovila v paměti, "...vydej se na cestu."
"Budeš bojovat nějakým jiným způsobem," jako by ho upozorňoval Ron.
"Jistě!" vyhrkla Hermiona. "Musíš se tam dostat dřív, než brány temného království..., co to znamená?" zamyslela se.
"Musím se tam dostat dřív než Voldemort," vysvětlil jí.
"Víš to určitě?" ptal se ho starostlivě Ron, "co když... co když je to něco jiného," hlesl hlasem.
"Ne," odporoval mu důrazně Harry, "mám jít tam, kde je Pán zla," vysvětloval, "a také tam půjdu." Chvíli se ještě přetahoval s nesouhlasnými pohledy Rona a Hermiony, ale byl natolik odhodlaný, že mu jeho kamarádi nic neřekli.
"Jak se tam chcete dostat?" zeptal se Ron.
"No to by mě také zajímalo," ozval se pobavený, až skoro zlomyslný hlas Buclaté dámy. "Loňské heslo už neplatí, máte mít nové," připomněla jim, když nechápavě zakroutili hlavou.
"Páni, na to jsem úplně zapomněl," plácl se do čela Harry, "my jsme měli dát instrukce prefektům, aby šli pro prváky," vyjekl rozčíleně, ale Hermiona se jen usmála.
"To nic, už jsem nad tím přemýšlela, toto heslo bude tritonus, nevadí?" tázavě na něho pohlédla, ale Harry byl v tento moment rád, že je primuskou právě Hermiona, opravdu si dnes poprvé vzpomněl, že by měl dávat nějaké instrukce a vymýšlet hesla.
"Ptala jsem se profesorky McGonagallové na dobu, kdy tam měli prefekti být a tak jsem jim to řekla sama," uklidňovala ho.
"Díky Hermiono," usmál se unaveně.
"Tak tedy - tritonus," pronesl Ron a Buclatá dáma jim uvolnila místo pro vchod do společenské místnosti.
"Víš co Harry? Zkusím si to tak nějak sepsat tady na pergamen," pokračovala Hermiona a zamávala mu před obličejem kusem pergamenu, který ležel na stolku, "jenom si skočím nahoru pro brk a sepíši, co všechno tam zdůrazňoval," pokračovala a v očích ji nadšeně jiskřilo. "Na tohle prostě musíme přijít," a než jí stačil cokoli říct, už vybíhala nahoru k dívčím ložnicím.
"Naposled jsem ji viděl takhle zapálenou hlavně, když se to týkalo toho jejího SPOŽÚSu," zašklebil se Ron a ztěžka upadl do křesla u krbu a Harry se zamyšleně posadil do křesla naproti němu a pozoroval, jak se velké plameny v krbu plazí po jeho stěnách dokud ho nevyrušila Hermiona, která se znovu vyřítila do společenské místnosti, tentokrát s velkým černým brkem a přisunula si menší, ale pohodlné křeslo mezi Rona a Harryho.
"Takže," spustila, když si sedala, "jak..."
"Viděli jste Aberfortha?" skočil jí do řeči Harry, jako by tu vůbec ani nebyla; Ron jen souhlasně přikývl, vypadal ustaraně. "Musím si s ním ještě promluvit," pokračoval Harry.
"Takže... mám to," vyhrkla nadšeně Hermiona, která je mezitím vůbec neposlouchala. "Tvor dokonalý..."mumlala si pro sebe, "mám to!" vykřikla a Ron se netrpělivě zavrtěl. "Hned zítra se na to půjdu podívat do knihovny," prohlašovala nadšeně.
"To není špatný nápad," povzbuzoval ji Ron, "stejně tam budeš zase s Ginny," ušklíbl se jízlivě a nasadil svůj svatouškovský výraz, kterému se musel dokonce i Harry pousmát. K jejich očekávání se Hermiona zatvářila poněkud zklamaně.
"No... i když je zase pravda, že ani na Ginny nebudeš mít teď na začátku roku moc času, když budeme mít normální výuku a ještě k tomu hodiny přemisťování..." snažil se ji povzbudit Harry a viditelně se mu to povedlo, jelikož se Hermiona zeširoka usmála, Ron však po Harrym hodil zklamaným pohledem; nejspíš měl v úmyslu Hermionu rozčílit co nejvíce.
"A to ještě nemluvě o schůzích Brumbálovi armády," pronesl Ron, když už zjistil, že víc Hermionu potrápit nemůže.
"Kde vůbec v těch posledních dnech, co jsi musela být s námi, Ginny byla?" zeptal se rychle Harry; bál se, že se jeho kamarádi začnou vyptávat podrobněji na ten podivný pocit a hlas, který se ho snažil přimět k takové ohavnosti. Nemohl se z toho však nijak vykroutit.
"Harry... ten hlas... byl Jeho?" zeptal se ho přece jen Ron a Harry jen zavrtěl hlavou. Vypadalo to, jako by si Ron tak nějak klidněji oddechl, Harryho to však neuspokojilo, právě naopak. Ani by se nedivil, kdyby se ho snažil donutit lord Voldemort, ale když to byl hlas, jiný, neznámý hlas, připadal si bezmocný, že toho člověka nezná.
"No...já už pomalu vyjdu před dveře," Hermiona se zvedla.
"Jak to myslíš, kam bys teď šla?" ptal se Ron.
"Jenom tady, slavnost už by měla skončit a tak musím nebelvírským oznámit heslo," vysvětlovala klidně a Harry se okamžitě zvednul, aby jí pomohl.
"To je dobré Harry," ujišťovala ho, "myslím, že by sis měl dnes odpočinout," zdůraznila, jako by se Harry mermomocí vzpíral a dohadoval, aby mohl jít s ní. Ten se ale zmohl jen na slabé přikývnutí a něco naprosto nesrozumitelně zadrmolil tak, že ani sám netušil, co chtěl vlastně říct a když Hermiona vycházela ze společenské místnosti, do které se hned vřítili jeho ostatní spolužáci z nebelvíru, kteří se po něm okamžitě ohlíželi, vydal se rychlým krokem nahoru po schodech do postele.
"Páni, to bylo opravdu zvláštní zahajování, že?" ozval se Colin Creevery.
"Jo...až mě mrazilo v zádech," připustil Lee, "jen by mě zajímalo, co to mělo znamenat."
"Jo to mě taky," zamumlal si pro sebe Harry, když zavřel dveře od pokoje. Pro dnešní večer toho měl dost. Okamžitě si lehnul, ale neusnul hned - ještě dlouhou chvíli přemýšlel a když usínal ani ho nenapadlo nějak se snažit vyčistit si mysl. Věděl, že v případě podivného snu, je to naprosto zbytečné.
Na druhý den ráno se Harry, Hermiona a Ron vydali na snídani, kde jim profesorka McGonagallová rozdala rozvrhy hodin.
"Jak to tak vypadá, tak lektvary budeme mít ze zmijozelem v pondělí a hned dvouhodinovku v pátek... tomu se říká zkažený celý víkend i týden," zamručel Ron kysele. "No a já mám ve středu odpoledne kouzelnické hry, to by mě zajímalo, koho budeme mít," pokračoval o trochu veseleji s obličejem zabořeným do svého rozvrhu."
"A já v tu dobu mám Kouzelné tvorové a rostliny,"řekla Hermiona, nejspíš tam budu chodit s Nevillem, ten se chce později věnovat rostlinám," pronesla, nejspíš, aby tím probrala Harryho, který hleděl zasněně do svého rozvrhu a nic neříkal. Pokaždé, když se mluvilo o Nevillovi, zpozorněl a tak nějak i znervózněl. Tentokrát však naprosto nevnímal, co mu Hermiona říká. Ještě stále přemýšlel nad včerejším večerem a nad tím, jestli má něco společného s jeho podivným snem. Kdyby tu byl alespoň Sírius, aby se mu mohl vyzpovídat a promluvit si s ním o tom všem. Hermioně ani Ronovi nic říct nemohl; nemohl jim přeci říct, že se mu zdá o tom, že je vidí trpět.
"...co myslíš Harry?" přerušila ho z rozjímání Hermiona a když se rozhlédl, zjistil, že je kolem nebelvírského stolu rozestavěno několik žáků z Mrzimoru a Havraspáru a zvědavě a plní očekávání se na něho dívají. Harry nevěděl, co má Hermioně říct.
"Já bych se tedy přiklonila ke čtvrtku večer," ozvala se Viloeta Semtinová z Havraspáru, která ani nebyla za hloučkem mrzimorských vidět, "to každý z nás nemá tolik hodin a to bychom se mohli procvičovat, když už máme tu nahrazovací hodinu jen v pondělí, středu a pátek," oznámila prostě.
"No a proč bychom se nemohli scházet i v úterý?" zeptal se Neville a vypadalo to, že se ptá přímo Harryho.
"No to mi ale nemůžeme... odpoledne máme dvouhodinovku nových předmětů," ohrazovala se Violeta a hlouček havraspárských jen souhlasně přikyvoval.
"Tak víte co?" vpustil se do toho Ron. "Prostě budeme mít schůzi ve čtvrtek a kdo bude chtít a moct, tak přijde i v úterý," zakončil.
"No jasně..." odfrkl si nějaký havraspárský, "a my to budeme potom dohánět kde? Víte dobře, že nové hodiny jsou vždycky náročné a tak se budeme muset večer hodně učit... opravdu nebudeme mít čas přijít," ucedil trochu podrážděně.
"Mohl bys mi laskavě vysvětlit, co bys chtěl dohánět?" vyjel po něm nevrle Ron. "Teď už jde jenom o cvik a kdybys loni chodil do Brumbálovy armády, věděl bys, že Harry to každému vysvětlí zvlášť, když je třeba," sjel ho ostře a kluk z Havraspáru už nic neřekl, jen se uraženě podíval směrem k Harrymu.
"Nepotřebujete nic vysvětlovat," pokusil se to Harry uklidnit, když už byl konečně v obraze, "ale dobře...zítra je první schůze Brumbálovi armády," ujistil je, když se zatvářili, jako by jim řekl, že s Brumbálovou armádou končí. Všichni vypadali spokojeně a začali se pomalu rozcházet na své první hodiny.
"No paráda..." ozval se zklamaně Ron, "dneska máme jen hodinu péče o kouzelné tvory a pak tu novou hodinu... cože to je?"
"Bezpečnostní cvičení," pronesla Hermiona důrazně.
"To má jako být ta nová hodina, kterou máme mít s tím divným učitelem z Ministerstva?" rozohnil se Ron a Hemiona mu přikývla. "Co to jako má být za název - vítejte na hodině bezpečnostního cvičení," zvolal slavnostně a několik studentů u ostatních stolů se po něm zvědavě podívalo, "to je jako když děláte na něco reklamu a snažíte se nalákat co nejvíce lidí," utrousil pohoršeně, ale všichni ostatní se jeho výkladu začali smát, až se nakonec rozchechtal i Ron. "Bez obavy vstupte, jen dále... pojďte si zkusit, co se dělá, když se ukážou zlí černokněžníci a smrtijedi!" vyřvával místností a všichni se řezali smíchy; Harry se však jen pobaveně usmíval, Ronovy další poznámky a výkřiky už nebyly tak veselé, snad proto, že byly v poslední době až moc aktuální a něco takového, že by se někde objevili smrtijedi, bylo docela možné.
"A co máme potom?" zeptal se Rona, který se dokonce zvedl ze židle, aby si od Leeho a Nevilla mohl vybrat vstupné na novou atrakci v podobě dvou toustů. Všichni se popadali smíchy za břicho.
"Ehm....moment," začetl se do rozvrhu, který od sebe držel co nejdále a neustále mžikal očima, takže vypadal, jako nějaký úředník. "Takže tam máme eště obranu proti černé magii a hodinuuu š panem profešórem Snapem," zašišlal a ostatní se pobaveně hihňali, jako by vlastně ani nevnímali, co jim říká. Harrym ale projel chlad; nedokázal si představit, jak asi bude celá Snapeova hodina vypadat a jak s ním Harry dokáže vydržet v jedné místnosti. Nenáviděl ho víc, než kdy dřív. Předtím Snapea jen neměl rád, ale tentokrát ho nesnášel až do morku kosti, nejraději by mu zakroutil krkem. Po celou dobu byl Snape smrtijedem a zneužíval Brumbálovy důvěry.