Natáhla jsem se, abych zmapovala jeho obličej; moje prsty se zarazily na jeho rtech.
"Myslela jsem si, že se takhle nebudu cítit ještě dlouhou dobu?" Moje nejistota z toho udělala otázku. "Ale pořád tě chci."
Šokovaně zamrkal. "Jak se na tohle vůbec dokážeš soustředit? Nejsi nesnesitelně žíznivá?"
Samozřejmě, že teď jsem byla, když mi to zase připomněl!
Snažila jsem se polknout a pak si povzdechla, zavírajíc oči, jako jsem musela před tím, abych se dokázala lépe koncentrovat. Nechala jsem své smysly rozprostřít se kolem sebe, tentokrát napjatá v případě dalšího útoku té lahodné, zakázané vůně.
Edward spustil ruce, dokonce ani nedýchal, zatímco jsem poslouchala hlouběji a hlouběji do pavučiny zeleného života, oddělující vůně a zvuky od něčeho ne úplně odpuzujícího moji žízeň. Byla tu špetka něčeho jiného, mdlá stopa na východě....
Prudce jsem otevřela oči, ale stále jsem se soustředila na bystřejší smysly, když jsem se otočila a mlčky zamířila na východ. Země stoupala strmě nahoru a já jsem běžela v dravém přikrčení, kličkující nejsnazší cestou mezi stromy. Edwardovu přítomnost jsem spíše cítila než viděla, letěl tiše lesem a nechal mě vést.
Jak jsme se dostávali výš, vegetace řídla; vůně smůly a pryskyřice rostla silněji, jako stopa, kterou jsem následovala - byla to teplá vůně, ostřejší i přitažlivější než vůně losa. Ještě několik vteřin a slyšela jsem tlumené dopady ohromných chodidel, o tolik decentnější než klapaní kopyt. Zvuk stoupal - jakoby byl ve větvích víc než na zemi. Automaticky jsem skočila na větev, čímž jsem získala strategicky vyšší pozici, v půli cesty na vysoko se tyčící stříbrné jedle.
Měkké dunění tlap pokračovalo plíživě pode mnou; bohatá vůně byla příšerně blízko. Moje oči určily pohyb spojený se zvukem a já jsem spatřila žlutohnědou kůži ohromné kočky, která se plížila dole podél široké větve jedle, vlevo od mého bidýlka. Byla obrovská - určitě čtyřikrát tak velká jako já. Její oči byly zaměřené na zem; tahle kočka lovila také. Zachytila jsem vůni něčeho menšího, jemnou vedle vůně mé kořisti, krčící se ve křoví pod stromem. Pumin ocas sebou křečovitě škubl, jak se připravovala ke skoku.
Vrhla jsem se do vzduchu a přistála na větvi, kterou puma okupoval. Ucítila chvění dřeva a otočila se, řvouc překvapením a vzdorem. Drápala do prostoru mezi námi, oči planoucí zuřivostí. Napůl pomatená žízní jsem ignorovala ty odhalené tesáky a hákovité drápy a vrhla se na ni, srážející nás oba na lesní půdu.
Nebyl to moc velký boj.
Podle toho, jaký vliv měly její ostré drápy na moji kůži, to klidně mohly být hladící prsty. Její zuby se nemohly zakousnout do mého ramena nebo hrdla. Její váha nebyla ničím. Moje zuby spolehlivě vyhledaly její hrdlo a její instinktivní odpor byl žalostně slabý proti mé síle. Moje čelist se snadno uzamkla přes konkrétní bod, kde se soustředil průtok tepla.
Šlo to bez odporu, jako kousání do másla. Moje zuby byly ocelové žiletky; prořezávaly se kožešinou, tukem a šlachami, jako kdyby tam ani nebyly.
Chutnalo to divně, ale krev byla horká a mokrá, a i přes horlivou rychlost, ve které jsem pila, to utišilo moji drásající, spalující žízeň. Kočičí zápach stále více slábl a její výkřiky se zastavily s bubláním. Teplo krve se rozbíhalo celým mým tělem, ohřívajíc dokonce i konečky mých prstů a špičky nohou.
Puma skončil dříve než jsem já. Když vyschla, moje žízeň znovu vzplanula a já s odporem odstrčila její zdechlinu od svého těla. Jak jsem po tom všem mohla být ještě žíznivá?
Napřímila jsem se v jednom rychlém pohybu. Stojící jsem si uvědomila, že jsem už více nebyla čistá. Otřela jsem si obličej o zadní stranu ruky a zkusila si upravit oblečení. Drápy, které byly tak neúspěšné proti mé kůži, měly s tenkým saténem větší úspěch.
"Hmm," zamručel Edward. Vzhlédla jsem a spatřila ho uvolněně se opírajícího o kmen stromu, sledujícího mě se zamyšleným pohledem na tváři.
"Nejspíš jsem si mohla vést lépe." Byla jsem pokrytá špínou, vlasy zamotané a rozdrápané šaty potřísněné krví. Když se Edward vrátil z lovu, nikdy takhle nevypadal.
"Vedla sis velice dobře," ujistil mě. "Bylo pro mě jenom... obtížnější tě pozorovat, než by mělo být."
Zmateně jsem zvedla obočí.
"Je mi to proti srsti," vysvětloval, "nechat tě bojovat s pumou. Celou dobu jsem měl záchvat úzkosti."
"Hlupáčku."
"Já vím. Starým zvykům se těžko odnaučíš. Nicméně se mi líbí, jak sis vylepšila šaty."
Pokud bych se mohla červenat, červenala bych se. Změnila jsem téma. "Proč jsem pořád žíznivá?"
"Protože jsi mladá."
Povzdychla jsem si. "Nepředpokládám, že by poblíž byly nějaké další pumy."
"Ne, ale je tu hodně jelenů."
Zašklebila jsem se. "Ti nevoní tak dobře."
"Býložravci. Masožravci voní víc jako lidé," vysvětlil.
"Ne tak moc," oponovala jsem, snažíc se nevzpomínat.
"Můžeme se vrátit zpátky," řekl vážně, ale v očích mu přeskakovaly jiskřičky škádlení. "Kdokoli tam venku byl, pokud to byli muži, nejspíš by jim nevadilo zemřít tvojí rukou." Upřeným pohledem znovu přejel přes moje zničené oblečení. "Vlastně ve chvíli, kdy by tě spatřili, by si mysleli, že už mrtví jsou a přišli do nebe."
Obrátila jsem oči v sloup a odfrkla si. "Pojďme lovit nějaké smradlavé býložravce."
Jak jsme běželi směrem k domu, našli jsme velké stádo jelenů ušatých. Teď, když jsem se do toho dostala, lovil Edward se mnou. Skolila jsem velkého samce a nadělala jsem skoro stejně tak nepořádku, jako to bylo s pumou. Byl hotov se dvěma dříve než já s jedním, neměl rozcuchané vlasy a ani kapku krve na bílé košili. Naháněli jsme rozptýlené, vyděšené stádo, ale tentokrát jsem ho namísto dalšího krmení pečlivě sledovala, abych spatřila, jak elegantně byl schopný lovit.
Po všech těch okamžicích, kdy jsem si přála, aby mě Edward nemusel opustit, když šel lovil, se mi teď tajně trochu ulevilo. Protože jsem si byla jistá, že vidět tohle by bylo děsivé. Hrůzostrašné. Tím, že bych ho viděla lovit, by pro mě konečně vypadal jako upír.
Samozřejmě to bylo rozdílné z tohoto pohledu, když jsem sama byla upírem. Ale pochybovala jsem o tom, že dokonce i moje lidské oči by přehlédly tu krásu v tom.
Sledovat Edwarda lovit byla překvapivě smyslná zkušenost. Jeho hladký skok byl jako vlnitý úder hada; jeho ruce byly tak jisté, tak silné, tak naprosto nepopsatelné; jeho plné rty, přetažené půvabně přes jeho zářící zuby, byly dokonalé. Byl nádherný. Zaplavila mě náhlá vlna pýchy a touhy. Byl můj. Teď už ho ode mě nemohlo nikdy nic oddělit. Byla jsem příliš silná, než aby mě od něj dokázali odtrhnout
Byl opravdu rychlý. Otočil se ke mě a zvědavě zíral na můj škodolibý výraz.
"Už nemáš žízeň?" zeptal se.
Pokrčila jsem rameny. "Rozptýlil jsi mě. Jsi v tom mnohem lepší než já."
"Století praxe," usmál se. Jeho oči teď měli znepokojivě rozkošnou medově zlatou barvu.
"Jenom jedno," opravila jsem ho.
Zasmál se. "Jsi pro dnes hotová? Nebo chceš pokračovat?"
"Hotová, myslím." Cítila jsem se plná, tak nějak nalitá. Nebyla jsem si jistá, kolik tekutin by se ještě do mého těla vešlo. Ale pálení v mém hrdle jenom zesláblo. A znovu jsem si uvědomila, že žízeň byla prostě nevyhnutelná součást tohoto života.
Ale stálo to za to.
Cítila jsem, že jsem to měla pod kontrolou. Možná byl můj pocit bezpečí falešný, ale cítila jsem se docela dobře, že jsem dnes nikoho nezabila. Pokud jsem mohla odolat úplně cizím lidem, byla bych schopná ustát vlkodlaka a napůl upíří dítě, které miluji?
"Chci vidět Renesmee," řekla jsem. Teď, když byla moje žízeň zkrocená (pokud to nic moc blízkého nenaruší), bylo těžké zapomenout na moje předešlé obavy. Chtěla jsem porovnat cizince, kterým byla moje dcera, s bytostí, kterou jsem před třemi dny milovala. Bylo to tak zvláštní, tak špatné nemít ji už uvnitř sebe. Náhle jsem se cítila prázdná a neklidná.
Natáhl ke mě ruku. Vzala jsem ji a jeho kůži byla na dotyk teplejší než před tím. Jeho tváře byly slabě zarudlé, stíny pod jeho očima skoro úplně zmizely.
Nebyla jsem schopná odolat tomu, abych znovu nepohladila jeho obličej. A znovu.
Jak jsem zírala do jeho zářivě zlatých očí, nějak jsem zapomněla, že jsem čekala na odpověď na svoji žádost.
Bylo to skoro tak těžké jako odtrhnout se od vůně lidské krve, ale nějakým způsobem jsem si v hlavě uchovala rozhodnutí být opatrná, když jsem si stoupla na špičky a ovinula kolem něj ruce. Jemně.
Nebyl ve svých pohybech tak váhavý; jeho paže se uzamkly kolem mého pasu a přitlačili mě těsně k němu. Jeho rty narážely na moje, ale na dotyk byly měkké. Moje rty se už víc netvarovaly kolem jeho; držely svůj vlastní tvar.
Jako před tím, bylo to jako kdyby dotyk jeho kůže, jeho rtů, jeho rukou, prostupoval skrz mou hladkou, tvrdou kůži až do morku mých nových kostí. Nedokázala jsem si představit, že bych ho mohla milovat ještě víc než před tím.
Moje stará mysl nebyla schopná vydržet takové množství lásky. Moje staré srdce nebylo dost silné, aby to uneslo.
Možná že tohle byla ta část ze mě, která měla v mém novém životě ještě zesílit. Jako Charlisleho soucit a Esmina oddanost. Asi bych nikdy nebyla schopná dělat něco tak zajímavého nebo zvláštního jako uměli Edward, Alice a Jasper. Možná jenom budu milovat Edwarda víc než kdokoli v historii světa vůbec kdy někoho miloval.
S tím jsem mohla žít.
Pamatovala jsem si části z toho - kroucení mých prstů v jeho vlasech, zkoumání plochy jeho hrudi - ale jiné části byly tak nové. On byl nový. Byla to úplně nová zkušenost, s Edwardem líbajícím mě tak nebojácně, tak silně. Odpověděla jsem na jeho náruživost a náhle jsem padali.
"Hups," řekla jsem a on se pode mnou rozesmál. "Nechtěla jsem tě takhle povalit. Jsi v pořádku?"
Pohladil mě po tváři. "Nepatrně lépe než v pořádku." A potom jeho tvář pokřivil zmatený výraz. "Renesmee?" zeptal se nejistě, zkoušejíc zjistit, co jsem v té chvíli chtěla nejvíc. Velmi těžká otázka, neboť jsem chtěla tolik věcí najednou.
Evidentně by nebyl úplně proti tomu, abychom odložili naši zpáteční cestu, a tak bylo těžké myslet na něco jiného kromě jeho kůže na mé - z mých šatů toho opravdu moc nezbylo. Ale moje vzpomínky na Renesmee, před a po narození, se pro mě stávaly stále víc neskutečné. Více nepravděpodobné. Všechny moje vzpomínky na ni byly lidské; lpěla nad nimi aura nepřirozenosti. Nic se nezdálo skutečné, pokud jsem to neviděla těmato očima, nedotkla se toho těmato rukama.
Každou minutou ztrácela existence toho malého cizince na skutečnosti.
"Renesmee," souhlasila jsem posmutněle a vyšvihla jsem se zpátky na nohy, táhajíc ho s sebou.