"Fuj. Vyhoďte někdo toho psa ven," zamručela, nakrčujíc nos.
"Už jsi slyšela tenhle, psychopatko? Jak umírají mozkový buňky blondýnek?"
Mlčela.
"No?" zeptal jsem se. "Znáš ho nebo ne?"
Demonstrativně se dívala na televizi a ignorovala mě.
"Slyšela ho?" zeptal jsem se Edwarda.
V jeho napjaté tváři nebylo ani zrníčko humoru - dokonce ani nepohnul očima od Belly. Ale odpověděl: "Ne."
"Paráda. Takže tenhle si užiješ, pijavice - mozkové buňky blondýnek umírají osamoceně."
Rosalie se na mě ani nepodívala. "Zabila jsem stokrát víc než ty, ty odporná bestie. Na to nezapomeň."
"Jednoho dne, královno krásy, tě otráví jenom mě zastrašovat. Opravdu se na to těším."
"To stačí, Jacobe," ozvala se Bella.
Shlédl jsem k ní a narazil na její mračící se obličej. Vypadalo to, že její včerejší dobrá nálada byla už dávno pryč.
Nechtěl jsem ji naštvat. "Chceš, abych vypadnul?" nabídl jsem jí.
Předtím než jsem mohl začít doufat - nebo se obávat - že už mě má konečně dost, zamrkala a její nevlídný pohled zmizel. Vypadala naprosto šokovaná, že jsem si vyvodil takový závěr. "Ne! Samozřejmě že ne."
Povzdechl jsem si a stejně tak i Edward, jenom on o mnoho tišeji. Věděl jsem, že si taky přál, aby se přese mě konečně přenesla. Jaká škoda, že ji nikdy nepožádal, aby udělala něco, co by ji mohlo učinit nešťastnou.
"Vypadáš unaveně," podotkla Bella.
"Jsem k smrti umlácenej," souhlasil jsem.
"Ráda bych tě umlátila k smrti," zamumlala Rosalie, příliš slabě aby to Bella zaslechla.
Jenom jsem se zasunul hlouběji do křesla, udělajíc si větší pohodlí. Moje bosé chodidlo se nebezpečně přiblížilo Rosalii a ona ztuhla. Po několika minutách ji Bella požádala o znovu naplnění kelímku. Ovanul mě náhlý poryv větru, když Rosalie vyletěla do poschodí, aby přinesla další krev. Nastalo dokonalé ticho. Usoudil jsem, že by možná nebylo špatný trochu si zdřímnout.
A potom se zmateně ozval Edward. "Říkala jsi něco?" Zvláštní. Protože nikdo nic neříkal a protože Edward slyšel stejně dobře jako já, měl by to vědět.
Upřeně hleděl na Bellu a ona mu jeho pohled oplácela. Oba vypadali vrcholně zmateně.
"Já?" zeptala se po chvilce. "Nic sem neříkala."
Přesunul se na kolena, naklánějíc se nad ni, a jeho výraz byl najednou pronikavý úplně jiným způsobem. Jeho černé oči se soustředily na její tvář.
"Na co právě myslíš?"
Bezvýrazně na něj zírala. "Na nic. Co se děje?"
"Na co jsi myslela před minutou?" zeptal se.
"Jenom… na ostrov Esme. A peří."
Připadalo mi to jako maximální blábolení, ale potom se začervenala a já došel k názoru, že bylo lepší to nechápat.
"Řekni ještě něco," zašeptal.
"Jako co? Edwarde, co se děje?"
Výraz jeho tváře se opět změnil a následně udělal něco, z čeho mi spadla čelist. Zaslechl jsem za sebou zalapání po dechu a věděl, že se vrátila Rosalie a byla přesně tak ohromená jako já.
Edward velice lehce položil Belle ruce na obrovské, kulaté břicho.
"Ten p-" polknul. "To… dítě má rádo zvuk tvého hlasu."
Na okamžik místnost ovládlo naprosté ticho. Nemohl jsem pohnout svaly, dokonce ani mrknout. A potom -
"Panenko skákavá, ty ho slyšíš!" zakřičela Bella. O vteřinu později sebou škubla.
Edwardovy ruce putovaly na nejvyšší bod jejího břicha a jemně hladil místo, kam ji to muselo kopnout.
"Pšt," zašeptal. "Polekala si to…ho."
Jeho oči byly rozšířené a plné údivu. Zlehka se poplácala na straně břicha. "Promiň, drahoušku."
Edward soustředěně naslouchal, hlavu skloněnou nad její břicho.
"Co si myslí teď?" dožadovala se dychtivě.
"To… on nebo ona, je…" odmlčel se a vzhlédl jí do očí. Ty jeho byly přeplněné podobným úžasem - jenom více opatrné a zdráhavé. "On je šťastný," řekl nevěřícně
Zalapala po dechu a bylo nemožné nevidět ten fanatický třpyt v jejích očích. Láska a oddanost. Z očí se jí vylily slzy jako hrachy a mlčky jí klouzaly dolů po tvářích, přes její smějící se rty.
Zatímco na ni upřeně hleděl, jeho obličej nebyl vyděšený nebo rozzlobený nebo mučený v plamenech nebo jakýkoli z těch výrazů, které nosil od té doby, co se vrátili. Žasl s ní.
"Samozřejmě, že jsi šťastný, miláčku, samozřejmě že jsi," pobrukovala, hladíc si břicho, zatímco jí slzy zmáčely tváře. "Jak by jsi nemohl být, se vším tím bezpečím a teploučkem a láskou? Tolik tě miluju, můj maličký EJi, samozřejmě že jsi šťastný."
"Jak jsi mu to řekla?" zeptal se Edward zvědavě.
Znovu zčervenala. "Tak trochu jsem ho pojmenovala. Nemyslela jsem, že by jsi chtěl… no, však víš."
"EJ?"
"Tvůj otec se taky jmenoval Edward."
"Ano, to ano. Co-?" Odmlčel se a potom zamručel. "Hmm."
"Co?"
"Má rád i můj hlas."
"Samozřejmě že má." V jejím tónu zaznívala škodolibá radost. "Máš ten nekrásnější hlas ve vesmíru. Kdo by ho nemiloval?"
"Máš záložní plán?" zeptala se Rosalie, naklánějící se přes pohovku se stejně obdivným, škodolibě radostným výrazem, jaký měla na tváři Bella. "Co když on je ona?"
Bella si hřbetem ruky utřela mokré oči. "Probírala jsem se několika nápady. Pohrávala si s Renée a Esme. Přemýšlela jsem o… Ruh-nez-may."
"Ruhnezmay?"
"R-e-n-e-s-m-e-e. Příliš ujetý?"
"Ne, líbí se mi to," ujistila ji Rosalie. Jejich hlavy byly tak blízko u sebe, zlatá a mahagonová. "Je to překrásné. Jedinečné, takže to sedí."
"Pořád si myslím, že je to Edward."
Edward civěl do neurčita, obličej prázdný jak horečně naslouchal.
"Co?" zeptala se Bella rozzářeně. "Na co myslí teď?"
Nejprve neodpověděl, ale potom - šokujíc zbytek z nás, tři odlišné a oddělená zalapání po dechu - položil ucho něžně na Bellino břicho.
"Miluje tě," zašeptal Edward omámeně. "Absolutně tě zbožňuje."
V té chvíli jsem si uvědomil, že jsem byl sám. Úplně sám.
Nejradši bych si naliskal, když jsem si uvědomil, jak moc jsem s tím odporným upírem počítal. Jak tupé - jak jsem kdy mohl věřit pijavici! Samozřejmě že by mě nakonec zradil.
Počítal jsem, že ho budu mít po boku. Počítal jsem, že bude trpět víc než jsem trpěl já. A nejvíc ze všeho jsem počítal s tím, že bude tu hnusnou věc zabíjející Bellu nenávidět víc, než jsem ji nenáviděl já.
Věřil jsem mu v tom.
Jenže teď byli všichni pohromadě, dva z nich sklánějící se nad rostoucí, neviditelnou příšerkou s očima rozzářenýma, jakoby byli šťastná rodinka.
A já byl úplně sám se svojí nenávistí a bolestí, která byla tak hrozná, že jsem si připadal, jakoby mě mučili. Jakoby mě pomalu tahali skrz nekončící pás pekelně ostrých žiletek. Ta bolest byla tak hrozná, že by jsem s úsměvem přijal smrt, jen abych od toho utekl.
Žár mi zprovoznil zatuhlé svaly a znovu jsem stál na nohou.
Všichni tři ke mně rychle otočili hlavy a já sledoval svoji bolest čeřící Edwardovu tvář, jak mi opět nedovoleně vstoupil do hlavy.
"Ahh," zasténal.
Nepřemýšlel jsem o tom, co jsem dělal; jen jsem tam stál, třesoucí se, připravený vystřelit na útěk, o kterém jsem rozvažoval.
Pohybujíc se jako útočící had se Edward vrhl k nízkému stolku a vytáhl něco ze zásuvky. Hodil to po mě a já ten předmět reflexivně chytl.
"Běž, Jacobe. Zmiz odsud." Neřekl to tvrdě - mrštil ta slova na mě jakoby mi zachraňovala život. Pomáhal mi naleznout útěk, po kterém jsem tak zoufale toužil.
Předmět v mé ruce byl svazek klíčů od auta.