Chladné prsty mi zvedly hlavu.
"To je, čeho se bojíš?" procedil skrz zuby. "Jestli jsem si to užil?"
Moje oči zůstaly sklopené. "Vím, že to není stejně. Nejsi člověk. Pokoušela jsem se ti jen vysvětlil že, pro člověka, si nedokážu představit, že bych od života dostala víc než tohle."
Dlouho byl ticho, když jsem k němu konečně vzhlédla. Jeho tvář teď byla jemnější, všímavější.
"Vypadá to, že mám víc důvodů se ti omluvit." Zamračil se. "Ani jsem nesnil o to, že by sis kvůli tomu, jak se cítím po tom, co jsem ti udělal, mohla myslet, že minulá noc nebyla… ta nejlepší noc mé existence. Ale nechci na to takhle myslet, ne když ty jsi..."
Koutky mých rtů se nepatrně podzvedly. "Vážně? Nejlepší ze všech?" zeptala jsem se potichu.
Vzal můj obličej do rukou. "Mluvil jsem s Carlislem po tobě a řekl mu o naší dohodě, doufajíc že by mi mohl pomoci. Samozřejmě mě varoval, že to pro tebe bude velice nebezpečné." Stín zahalil jeho výraz. "Věřil mi, ačkoli jsem si to nezasloužil."
Chtěla jsem začít protestovat, ale položil mi dva prsty přes rty, než jsem stačila cokoli říct.
"Také jsem se ho ptal, co bych já měl očekávat. Nevěděl jsem, jaké to pro mě bude… co fakt, že jsem upír, změní." Napůl se usmál. "Carlisle mi řekl, že to bylo velice silné, jako nic jiného. Řekl mi, že fyzická láska je něco, co bych neměl brát na lehkou váhu. S naší mimořádnou změnou povahy nás mohou výraznými pocity změnit trvalým způsobem. Ale řekl, že se o tuhle část nemusím bát - ty už jsi mě totiž kompletně změnila." Tentokrát byl jeho úsměv skutečnější.
"Také jsem mluvil se svými bratry. Řekli mi, že to byla neskutečná rozkoš. Srovnatelná pouze s pitím lidské krve." Nakrčil obočí. "Ale já tvoji krev ochutnal a na světě není krev, která by mohla být mocnější než tohle… Nemyslím si, že se mýlí. Jen to pro nás bylo jiné. Něco víc."
"Bylo to něco víc. Bylo to všechno."
"To nemění nic na tom, že to bylo špatné. Dokonce i kdyby bylo možné, že to takto opravdu cítíš."
"Co tohle znamená? Myslíš si, že to zveličuju? Proč?"
"Pro zmírnění viny. Nemůžu ignorovat důkazy, Bello."
Uchopila jsem ho za bradu a nastavila naše tváře tak, že byly sotva palec vzdálené. "Poslouchej mě, Edwarde Cullene. Nic kvůli tobě nepředstírám, jasný? Ani jsem nevěděla, že je potřeba ti zlepšovat náladu, dokud jsi nezačal být zbědovaný. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná - ani když si se rozhodl, že mě miluješ víc než mě toužíš zabít, nebo když jsem se poprvé vzbudila a ty jsi na mě čekal… ani když jsem zaslechla tvůj hlas v baletním studiu "- trhl sebou při vzpomínce na lovce, který se mě pokusil zabít, ale já nepřestala - "nebo když jsi řekl "Ano" a já si uvědomila, že si tě udržím už navždy. Tohle jsou nejšťastnější vzpomínky, které mám, a tohle je ještě lepší než cokoli z toho. Tak se s tím smiř."
Dotkl se nahněvané vrásky mezi mým obočím. "Teď tě činím nešťastnou. To nechci."
"Tak potom ty nebuď nešťastný. To je jediná věc, která je tady špatně."
Přivřel oči, zhluboka se nadechl a přikývnul. "Máš pravdu. Minulost je minulost a já nemůžu udělat nic, abych ji změnil. Nedává smysl kazit ti teď kvůli tomu náladu. Udělám cokoli, co mohu, abych tě znovu učil šťastnou."
Podezřívavě jsem zkoumala jeho tvář a on mi daroval vyrovnaný úsměv.
"Cokoli mě učiní šťastnou?"
V břichu mi zakručelo ve stejnou chvíli, jako jsem se zeptala
"Jsi hladová," řekl rychle. Pohotově vyskočil z postele a rozvířil mračno peří. Což mi připomnělo.
"Takže proč přesně jsi se rozhodl zničit Esme polštáře?" zeptala jsem se, posadíc se a setřepávajíc peří z vlasů.
Už měl oblečené volné khaki kalhoty a stál u dveří potřásajíc vlasy, shazující z nich trochu peří.
"Nevím, jestli jsem se minulou noc rozhodl cokoli udělat," zamumlal. "Měli jsme štěstí, že to byli polštáře a ne ty." Zhluboka se nadechl a zatřepal hlavou, když k němu přicházely temné myšlenky. Na tváři se mu objevil velice důvěryhodně vypadající úsměv, a já odhadovala, že mu muselo dát hodně práce, aby tak působil.
Opatrně jsem slezla z vysoké postele a znovu pocítila, teď víc při vědomí, bolest inkriminovaných míst. Slyšela jsem ho vzdechnout. Otočil se ode mě, zaťal ruce do pěstí, až mu zbělely klouby.
"To vypadám tak hrozně?" zeptala jsem se, snažíc se udržet bezbolestný tón. Zalapal po dechu, ale neotočil se, pravděpodobně aby přede mnou ukryl svůj výraz. Vydala jsem se do koupelny, posoudit to sama.
Zírala jsem na své nahé tělo v dlouhém zrcadle za dveřmi.
Rozhodně to bylo tak hrozné. Až na světlý stín napříč jedné z mých lícních kostí a trochu oteklé rty byl můj obličej v pořádku. Ale zbytek mého těla byl ozdobený odstíny modré a fialové. Soustředila jsem se na modřiny, které by mohlo být nejtěžší schovat - moje ruce a ramena. Nebylo to tak špatné. Moje kůže se hojila snadno. Během doby, co byla modřina vidět, jsem obvykle zapomněla, jak jsem k ní přišla. Samozřejmě že tyhle se teprve rozvíjely. Zítra budu vypadat ještě mnohem hůř. To věci rozhodně neulehčí.
Podívala jsem se na svoje vlasy a vzdychla.
"Bello?" Byl přímo za mnou, jakmile ten zvuk zaslechl.
"Tohle z vlasů nikdy nedostanu!" ukazovala jsem si na hlavu, která vypadala, jakoby se na ní uhnízdilo kuře. Začala jsem vybírat peří.
"Měla by ses bát o svoje vlasy," zamumlal, ale začal vybírat peří mnohem rychleji než já.
"Jak se vydržíš nesmát? Vypadám absurdně."
Neodpověděl, jenom pokračoval ve vybírání. Beztak jsem znala odpověď - nic by ho za tohoto rozpoložení nedokázalo rozesmát.
"Tohle nepůjde," povzdechla jsem si po minutě. "Je to tam všechno zacuchané. Musím to zkusit vymýt." Otočila jsem se a objala ho kolem pasu. "Chceš mi pomoct?"
"Bude lepší, když ti najdu něco k jídlu," řekl mi rychle, a opatrně se uvolnil z mého sevření. Jakmile zmizel, pohybující se příliš rychle, povzdechla jsem si.
Vypadalo to, že líbánky jsou u konce. V krku se mi usídlil velký knedlík.
Když jsem byla téměř bez peří a oblečena v neznámých bílých bavlněných šatech, které ukrývaly to nejhorší z fialových skvrn, zamířila jsem bosá za vůní vajíček, slaniny a čedaru.
Edward stál před ocelovými kamny, přendávajíc omeletu na světle modrý talíř přichystaný na lince. Vůně jídla mě ohromila. Cílila jsem se, jako bych dokázala sníst i talíř a pánev; zakručelo mi v břichu.
"Tady," řekl. Otočil se s úsměvem na tváři a položil talíř na stůl.
Posadila jsem se na jednu ze dvou kovových židlí a vrhnula se na horká vajíčka. Vůbec mě nezajímalo, že mě pálily v krku.
Posadil se naproti mně. "Dost často tě nekrmím."
Polkla jsem a připomněla mu, "Spala jsem. A tohle je mimochodem vážně dobré. Působivý na někoho, kdo nejí."
"Kanál o vaření," vysvětlil s mým oblíbeným pokřiveným úsměvem.
Ráda jsem ho takhle zase viděla, vypadal mnohem víc sám sebou.
"Odkud jsou ta vajíčka?"
"Požádal jsem někoho od úklidu, aby nám zásobovali kuchyni. A také je budu muset požádat, aby se nějak vypořádali s tím peřím…" řekl do ztracena, pohled upírající do prostoru nad mojí hlavou. Neodpověděla jsem, snažíc se vyvarovat vyřčení něčeho, co by ho opět mohlo rozrušit
Snědla jsem všechno, přestože udělal dost pro dva.
"Děkuju," řekla jsem mu. Naklonila jsem se přes stůl, abych ho políbila. Automaticky mě políbil nazpět, ale najednou ztuhl a odtáhl se.
Zaskřípala jsem zuby a otázka, na kterou jsem se mínila zeptat, vyšla ven znějící jako obvinění. "Dokud budeme tady, už se mě znovu nedotkneš, viď?"
Zaváhal, na půl se usmál a zvedl ruku, aby mě pohladil po tváři. Jeho prsty jemně klouzaly po mé kůži a já si nedokázala pomoct a opřela mu tvář do dlaně.
"Víš, že tohle nemyslím."
Povzdechl si a spustil ruku. "Vím. A máš pravdu." Odmlčel se, zvedajíc mírně bradu. Potom znovu promluvil s pevným přesvědčením. "Nebudu se s tebou milovat, dokud nebudeš změněna. Už ti nikdy znovu neublížím."