close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Avahi vlnatý, Indri, Sifaka malý, Maki trpasličí, Ksukol ocasatý

20. listopadu 2010 v 13:51 |  Obratlovci

Avahi vlnatý

Avahi vlnatý (Avahi laniger) je primát z čeledi indriovití. Své jméno získal podle svého poplašného křiku, který zní jako "ava-hi". Dorůstá velikosti 63-85 cm a váhy kolem 1 kg. Žije na východě Madagaskaru ve skupinách o 2-5 členech, které tvoří rodičovský pár s mláďaty. Živí se listím, ovocem, kůrou, někdy i květy. Má huňatý kožich, díky kterému získal své jméno. Jeho zbarvení je šedohnědé. Má velké oči, což naznačuje, že se jedná o druh s noční aktivitou.
Avahi vlnatý

Indri

Indri indri (Indri indri) je jediným druhem monotypického rodu indri (Indri). Je to lemur z podřádu poloopic. 

Výskyt

Žije v primárních nížinných i horských deštných pralesích východního Madagaskaru až do nadmořské výšky 1500 m, převážně v chráněných oblastech: Ambatovaky, Analamazaotra, Anjanaharibe-Sud, Betampona, Mangerivola,Mantady, Marotandrano, Verezanantsoro a Zahamena.

Popis

Indri indri je největší z přežívajících lemurů, váží průměrně okolo 7 kg, samice bývají těžší. Někteří jedinci dosahuji váhy i 10 kg. Srst má velmi hustou, hedvábnou, zbarven je směsí černé a bílé, jedinci na severu bývají tmavší než na jihu. Délka těla s hlavou bývá 60 až 90 cm, ocas má zakrnělý, pouze 5 cm. Jeho nohy jsou dlouhé a štíhlé, ruce má v porovnání s nimi krátké. Má dlouhý krk a hlavu podobnou lišce, uši kulaté a okolo nich ježaté chlupy, čenich dlouhý,oči okrově žluté. Malý palec je protistojný, ostatní prsty jsou částečně srostlé. Samice mají jeden pár prsních bradavek.

Stravování

Indri indri je hlavně folivor, ale kromě listí žere také doplňkově ovoce, semena a květy. Samci žerou více ovoce než samice. Nejčastěji konzumují listy a plody z rostlin rodu: "Canarium", "Cynometra", "Dialium", "Gaertnera", "Gomphia", "Ravensara", "Rhus", "Symphonia" a "Uapaca". Listy trhá přímo tlamou, plody rukama. Občas líže půdu, tak si doplňuje chybějící minerály.

Pohyb

V korunách stromů se pohybuje mohutnými skoky dlouhými až 10 m, odráží se přitom od kmene zadními nohami, tělo je při skoku ve svislé poloze a má roztaženou náruč. Mnohdy se přesunuje ze stromu na strom zhoupnutím na pružné větvi. Občas sestoupí na zem, tam skáče po zadních a ruce drží nad hlavou.

Sociální chování

Jsou to denní stromové opice, které stráví 30 až 60 % času krmením, denně se za potravou přemístí o 300 až 700 m. Společenské aktivity, tj. péče o sebe, hraní a sexualita jim zabírá jen 2 % času. Hrají si především mláďata, zápasí mezi sebou. Po zbytek dne tráví potravu a odpočívají. Jsou to silně teritoriální tvorové, ale pro řídkost osídlení se málokdy jejich území překrývají, s jinými druhy lemurů se snášejí. Svá území o velikostí 18 až 40 ha dospělí samci značkují močí, výměšky žláz které mají umístěny na boku a pod tlamou a hlavně hlasem. Před setměním se skupina usazuje ke spánku na své stromy ve výšce 10 až 30 m, samice spí s mláďaty a samec opodál.
Zvuková komunikace je různorodá a hlavně hlasitá. Jednotlivé skupiny mají své "písně", kterými pravidelně ohlašují svou přítomnost. Skládá se z úvodního zakřičení, pak následuje řada plačtivých zvuků promíšena s vytím. Indri indri mají hrdelní rezonanční vaky, jejich křik je slyšitelný až do vzdálenosti 3 km. Četnost těchto akustických projevů, je závislá na blízkosti jiných skupin, ročním období i počasí (za deště je menší). Ozývají se nejvíce z rána a v odpoledních hodinách, odpovídají také druhým skupinám, někdy jen dvojhlasně, jindy všichni. Domorodci mají pro tyto jejich děsivé, naříkavé písně před nimi respekt. Vydávají další, méně hlasité zvuky kterými vyjadřují strach, upozorňují na predátora nebo se svolávají.
Jsou monogamní, žijí ve skupinkách, ve kterých jsou rodiče a 2 až 3 nedospělci, dominantní jsou většinou samice, mají přednostní přístup ke zdroji potravy a vedou skupinu při cestování za novým místem ke krmení. Vzájemné vztahy ve skupině utužují recipročním čištěním kůže na hlavě a krku.

Rozmnožování

Při páření je samice zavěšena pod větvi a páří se ve ventro-ventrální (žaludek proti žaludku) pozici. Většinou jen jedno mládě se rodí v nepravidelných intervalech, asi jednou za dva až tři roky, nejčastěji po 120 až 150 dnech březosti v květnu nebo červnu. Samice mláďata kojí asi 8 měsíců třikrát až čtyřikrát denně. Do 4 až 5 měsíců jsou zavěšena na břichu matky, pak je nosí na zádech a do dvou let se ještě zdržují v blízkosti samice. Pohlavně dospělá jsou za 7 až 9 let.
Pravděpodobně se v přírodě dožívají 25 až 40 let. V zajetí jsou chování výjimečně, nepřežívají dlouho. Pokusy o jejich rozmnožování jsou také neúspěšné. Přirozených predátorů nemají, snad jen mláďata jsou ohrožována dravými ptáky. Neexistuje žádné sčítání, ale odhaduje se jejich počet na 1000 až 10 000 jedinců.
Popis obrázku chybí

Sifaka malý

Sifaka malý (Propithecus verreauxi), známý též pod názvy Verreauxůvbílý nebo žlutooký, je středně velká poloopice a známý zástupce čeledi indriovitých (Indridae). Vyskytuje se pouze v západní a jižní části Madagaskaru, kde obývá širokou paletu lokalit od vlhkých tropických lesů až po suché západní listnaté lesy a trnité pouště a buše.

Popis

Délka těla se u tohoto druhu pohybuje mezi 43-45 cm, délka ocasu mezi 56-60 cm a hmotnost obvykle nepřesáhne více jak 5 kg. Má hustou, hebkou nejčastěji bílou až nažloutlou srst s hnědočernými ploškami na obličeji, temeni a na vnitřní straně končetin. Stejně jako ostatní sifaky má zvláště dlouhé a silné zadní končetiny a dlouhý ocas, který využívá k udržování rovnováhy při mocných skocích z jednoho stromu na druhý. Skoky se pohybuje nejen na stromech, ale také na zemi.

Chování

Žije v menších skupinách tvořených třemi až třinácti jednotlivci, které vede jeden dospělý samec. Jedna skupina vlastníteritorium o rozloze zhruba mezi 1 až 9 ha, které značí jak samci, tak samice. Je to společenské zvíře, které si často hraje s ostatními členy skupiny. Dorozumívá se nejrůznější škálou posunků, zvuků, pokřiků, zvláště při varovném signálu a hašteření o teritoria se ozývá nápadným zvukem znějící jako "si-fa-ka", podle kterého dostal i svůj název. Za potravou, kterou tvoří především listy, plody, květiny a kůra, se vydává ráno a navečer, během nejslunečnější části dne odpočívá v korunách stromů.
Období páření trvá od ledna do března. Během tohoto období se samci toulají mezi skupinami a soupeří o potravu, samice a území. Samice je březí po dobu 131 až 160 dnů a rodí jediné téměř neosrstěné mládě. První 3 až 4 týdny se mládě drží na břiše matky, kde pravidelně saje mateřské mléko. Po dosažení této věkové hranice se pomalu přemisťuje na záda matky, odstaveno je ve věku 5 až 6 měsíců a plně nezávisle je zhruba o měsíc později. Pohlavní dospělosti dosahuje zhruba ve věku tří let a v zajetí se může dožít i více jak 23 let.
Dvojce sifak v Madagaskarském tropickém lese

Maki trpasličí

Maki trpasličí (Microcebus murinus) je druh z rodu maki (Microcebus). Je to jeden z nejmenších primátů, dokonce menší než kosman zakrslý (Callithrix pygmaea).

Rozšíření

Je rozšířen na západním, jihozápadním a jižním pobřeží Madagaskaru. Lesy na západním pobřeží jsou v oblasti s vysokými srážkami, kdežto lesy na jižním pobřeží kde je srážek málo jsou polosuché. Klima v obou oblastech podléhá navíc sezónním výkyvům (období dešťů, období sucha).

Popis

Tato noční poloopice bývá dlouhá 10 až 13 cm a shodně bývá i vysoká, ocas mívá dlouhý až 15 cm. Váží 70 až 100 gramů, váha je závislá na ročním období (zdroje potravy). Má velmi hustou, jemnou srst, která je na hřbetě zbarvena šedě až hnědočerveně, na břiše a hrdle bíle, čelo a líce mívá světlejší než záda. Končetiny má poměrně krátké. Ušní boltce má holé, oči nápadně velké a přizpůsobené k nočnímu vidění. Kratší a tenké řezáky i špičáky vytvářející tzv. zubní hřebínek.
Pod kořenem ocasu si utváří tukovou zásobu, kterou tráví během období sucha, kdy při nedostatku potravy upadá do až dvouměsíční letargie "zimního spánku" v dutinách stromů, při které se mu snižuje i tělesná teplota. Samice má dva párymléčných bradavek, jedny prsní a druhé abdominální, mimo estrální cyklus je u ní pohlavní otvor překryt kožní řasou.

Strava

Maki trpasličí je klasifikován jako všežravec, je to ale v prvé řadě hmyzožravec, který také občas spásá plody, květy a listy. Konzumuje převážně hmyz a jejich larvy, pavouky, různé bezobratlé živočichy a mláďata drobných obratlovců. Dokonce obývá častěji okraje lesů, protože tam se nachází hmyz častěji než uvnitř. Létající hmyz aktivně chytá za jeho letu.

Způsob života

Je to opice přebývající převážně v nižších hustých stromových patrech, kde se velmi hbitě pohybuje po čtyřech končetinách a dobře skáče až na vzdálenost i 3 metrů. Přes den spí ve svých hnízdech v dutinách nebo spletených z větviček, samci většinou jednotlivě a samice ve skupinách, které mají dominantní samici. Nacházejí se však i smíšené skupiny s větším počtem samců nebo zase s větším počtem samic.
S nastalým soumrakem se vydávají za potravou, kterou si hledají solitérně, i samice sdružující se přes den do skupin. Přestože si jednotlivá zvířata shánějí potravu samostatně, žijí v podstatě v mnohočetných polygamních skupinách. Členové těchto skupin během noci mezi sebou komunikují, ať již akusticky, pachově nebo vizuálně.
Odborníci rozlišuji přes deset různých zvuků, které makiové trpasličí vydávají, od volání dítěte o pomoc, přes pozdrav při setkání známých, výzvu ke shromáždění před úsvitem, přes zvuky vydávané primárním samcem v období říje až po výhružné útočné štěkání. Pachové značky dělají jak samci, tak i samice, čím dominantnější, tím více. Dělají je moči, slinami, výkaly a sekrety z pachových žláz a samice v říji i třením pohlavních orgánů o větve. Tímto způsobem komunikují jednak mezi sebou, jednak ohraničují svá území. Vizuální komunikace spočívá v různých postojích, hrbení, otvíráním tlamy a cenění zubů, kývání ocasem apod.

Rozmnožování

Vlastní páření nastává se souhlasem samice která si zvolí vhodného samce, přestane se vůči němu při jeho přiblížení chovat útočně. Březost samice trvá asi dva měsíce, samice rodí většinou od listopadu do února. V jednom vrhu jsou dvě až tři mláďata vážící 6 až 8 gramů. Kojí je asi 25 dnů, po které zůstávají mláďata s matkou v hnízdě. Mláďata dospívají v samce za 7, v samice za 10 měsíců. Mladí samci většinou odcházejí z rodinných skupin. Maki trpasličí se dožívají průměrně 15 let.
Přirozenými nepřáteli jsou kalous, sova, hroznýš, promyka a fosa, největší hrozbou je však odlesňování. Přesto je Maki trpasličí považován za nejhojnějšího z malých domorodých savců.
Maki trpasličí ve volné přírodě

Ksukol ocasatý

Ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis - Gmelin, 1788) je vzácná samotářská poloopice žijící na ostrově Madagaskar. Zde je nazývána domorodci Aje aje. Je to největší ze všech nočních poloopic.

Popis

Délka těla dosahuje 40 cm a délka ocasu dalších 40 cm. Váží okolo 2-3 kg. 
Ksukol ocasatý
Ksukol ocasatý má krátkou plavošedou podsadní srst a dlouhé černé pesíky. Výsledkem je nahnědlá čerň. Ksukol má velkou hlavu a krátký krk. Trup je silný. Boltce jsou poměrně velké (připomínají uši netopýra) a tmavé prsty na končetinách dlouhé. Prsty jsou zakončeny hnědými drápky. Kolem malých hnědých očí vynikají ve světlém, kolem úst růžovém, obličeji tmavé kruhy. Jeho ocas je mohutný a chlupatý. Dožívá se přibližně 26 let. Úzká ústa a čenich skutečně připomínají hlodavce, kam zoologové ksukola dlouhou dobu řadili.

Způsob života

Jedná se o dokonale nočního tvora. Stráví 80% noci hledáním potravy. Světlo nemá v oblibě. Proto je přes den ukrytý v kulovitém hnízdě, které si vyměňuje s kamarády, z větviček a listí. Buduje si ho sám ve výšce až 15 metrů nad zemí.
Obě pohlaví se spolu setkávají jen v době námluv. Poté zde samice na měkkou výstelku porodí hnízda jedno mládě, které ji posléze začne doprovázet na nočních toulkách za potravou. Při této příležitosti sedí mládě na matčině hřbetě v jezdecké pozici a přidržuje se jejích dlouhých chlupů. Samice má dvojici mléčných bradavek.
Je to líný samotářský tvor, který projeví hbitost pouze tehdy, když prchá před světlem. Zadní část těla je při chůzi výše než přední. Žije v hustých bambusovýchlesích a ozývá se silným chrochtáním. Šplhá obratně po stromech, přičemž umí lézt i hlavou dolů, ale dokáže se pohybovat i po zemi. Pomalu se pohybuje po větvích a poslouchá, zda larvy nehlodají dřevo. Poklepává prsty na kůru stromů jako datel a mimořádně citlivým sluchem naslouchá pohybu hmyzu.
Ksukol ocasatý
Dlátovitými řezáky (nemají ukončený růst a sklovinou mají potaženou pouze přední část, které mu po celý život dorůstají) poté vykouše otvor a dlouhým prstem larvu vytáhne. Ksukol tak ekologicky nahradil datlovité ptáky, kteří na Madagaskaru chybí. Díky dvojitému kloubu na posledním článku prstu jen napomáhají obratnosti a šikovnosti této zvláštní "pinzety". Tento šikovný prst využije i při vytahování sladké dužiny z kokosového ořechu či bambusových stébel. Pokud najde ptačí vejce, opatrně mu ukousne špičku. Do otvoru poté namáčí nejdelší prostřední prst - rychlým kmitáním a olizováním vyprázdní obsah.

Potrava

Živí se larvami hmyzu, nektarem, sladkými plody a ptačími vejci.

Biotop a areál rozšíření

Nalezneme ho v deštných a opadavých lesích na východním pobřeží a v severozápadní části ostrova Madagaskar.

Stav

V přírodě jeho stav v ostrůvkovitých populacích postupně klesá. Pouhých 24 zvířat je chováno ve čtyřech ZOO (především v USA a na Madagaskaru). K rozmnožování dochází velmi vzácně. První mládě bylo odchováno v Duke Primate Center v 1992 a dostalo jméno "Blue Devil". Je ohrožen především kvůli rozsáhlé devastaci biotopu. Na jeho záchranu bylo zřízeno několik rezervací. Speciální rezervace byla vybudována na ostrůvku Nosy Mangabe, kde se ksukol stal cílem intenzivního výzkumu. Není nakonec tolik vzácný, jak se předpokládalo. Dokázal se přizpůsobit i lidské činnosti. Obývá nyní také zemědělské plantáže, háje kokosových palem i okolí domorodých vesnic. Žije skrytě a pozorovat ho ve volné přírodě se rovná téměř malému zázraku. Všechny jeho fotografie jsou velkou vzácností.
Ksukol ocasatý

Zajímavosti


Dlouhou dobu ho zoologové neuměli zařadit. Zvítězil názor, že se jedná o prapodivnou madagaskarskou veverku. Domnívali se, že se jedná o hlodavce, nikoliv o primáta. V minulosti byl vzhledem k podobnosti svých zubů s hlodavci řazen mezi hlodavce. Často bývá nazýván "nočním datlem". Když byl v roce 1957 opět objeven, dostalo se mu konečně správného zařazení - a to mezi lemury.
Mezi domorodci je rozšířena pověra, že pokud na někoho ukáže svým dlouhým hubeným prostředníčkem, tak dotyčný zemře. To je důvodem, proč ho nemilosrdně zabijí, kdykoliv se objeví v blízkosti vesnice. Má nálepku "nositel špatných zpráv" a "hněv předků". Tu mu dosud nesejmula ani rozsáhlá kampaň mezinárodních ochranářských institucí či malgašské vlády.
Mnoho lidí se domnívá, že aye-aye je jeho původní domorodé jméno. Malgaši ho ale nazývají ahay. Vysvětlení nalezneme až v roce 1872. Ksukol byl tehdy objeven cestovatelem Sonneratem. Dostal dva exempláře od domorodců, kteří jej přesvědčovali, že zvíře vidí poprvé v životě. Svůj úžas projevovali hlasitým aye-aye.
Ksukol ocasatý
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama