close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

9. Hoře paní Weasleyová (část 1)

21. listopadu 2010 v 11:19 |  Harry Potter a Fénixův řád
9. Hoře paní Weasleyová 
Brumbálův náhlý odchod Harryho dokonale překvapil. Zůstal sedět v řetězovém křesle a bojoval s pocity šoku a úlevy. Členové Wizengamotu se jeden po druhém zvedali, mluvili, sbírali si papíry a balili si věci. Harry se postavil. Vypadalo to, že mu nikdo nevěnuje ani nejmenší kousek pozornosti, kromě žábovité čarodějnice, která teď zírala na něj místo na Brumbála. Ignoroval ji a snažil se zachytit pohled pana Popletala nebo madam Bonesové, aby se zeptal, jestli může odejít, ale Popletal byl zjevně rozhodnut si ho nevšímat a madam Bonesová se zabývala svým kufříkem, takže udělal několik napjatých kroků směrem ke dveřím a když ho nikdo nezavolal zpátky, velice rychle síň opustil.
Posledních několik kroků už běžel, rozrazil dveře a málem se srazil s panem Weasleym, který stál venku a v bledé tváři se mu zračily obavy.
"Brumbál neřekl -"
"Zproštěn -" začal Harry, sotva zavřel dveře, "-všech obvinění!"
Pan Weasley se rozzářil a chytil Harryho za ramena.
"Harry, to je báječné! Jistě, nemohli samozřejmě říct, že jsi vinen, ne s těmi důkazy, ale i tak, nebudu zastírat, že jsem měl trochu-"
Ale zarazil se, protože dveře síně se otevřely a Wizengamot se hrnul ven.
"U Merlinovy brady!" zvolal pan Weasley překvapeně a odtáhl Harryho stranou, "tebe vyslýchal celý soud?"
"Vypadá to tak," řekl tiše Harry.
Jeden či dva čarodějové na Harryho kývli a někteří, včetně madam Bonesové, řekli "Dobrý den, Arthure", ale většina odvracela zraky. Kornelius Popletal a žabí čarodějka opouštěli sklepení mezi posledními. Popletal dělal, že Harry a pan Weasley jsou součástí zdi, ale čarodějnice se na Harryho opět zkoumavě zadívala. Poslední odcházející byl Percy. Stejně jako Popletal, i on svého otce a Harryho ignoroval; propochodoval kolem s velkým svitkem pergamenu a hrstí náhradních brků, záda měl ztuhle narovnaná a nos ve vzduchu. Linie kolem úst pana Weasleyho trochu ztvrdly, ale kromě toho nedal nijak najevo, že právě viděl svého třetího syna.
"Vezmu tě hned zpátky, abys mohl ostatním říct, jak jsi dopadl," řekl a popostrčil Harryho vpřed, když Percy zmizel na schodišti do devátého patra. "Vyrazím do Bethnal Green k tomu záchodu a po cestě se stavíme doma."
"A co budete s tím záchodem dělat?" ptal se Harry, na tváři veselý škleb. Všechno se mu najednou zdálo pětkrát veselejší. Pomalu mu to docházelo - byl očištěn, pojede do Bradavic.
"Oh, je to jen jednoduché protizaklínadlo," vysvětloval pan Weasley, zatímco stoupali po schodech, "ale nejde jen o to, napravit škody, jde o přístup k vandalismu, Harry. Škádlení mudlů může vypadat jako nevinné žertíky, ale je to výraz něčeho mnohem hlubšího a ošklivějšího a já -"
Pan Weasley se zarazil vprostřed věty. Dorazili do devátého patra a Kornelius Popletal stál jen pár stop od nich a tiše mluvil s vysokým mužem s dlouhými světlými vlasy a špičatou bledou tváří.
Muž zaslechl jejich kroky a otočil se. Také se zarazil uprostřed rozhovoru a jeho studené šedé oči se zúžily a zahleděly na Harryho.
"Ale, ale, ale… Patronus Potter," řekl Lucius Malfoy ledově.
Harry měl pocit, jako by právě narazil do něčeho tvrdého. Ty studené šedé oči naposled viděl skrze škvíru v kápi Smrtijeda, a ten hlas naposled slyšel na temném hřbitově, jak se mu posmívá, zatímco ho lord Voldemort mučil. Harry nemohl uvěřit, že se mu Lucius Malfoy vůbec může podívat do očí; nemohl uvěřit, že je tady, na Ministerstvu magie, že s ním Kornelius Popletal mluví, přestože mu Harry před několika málo týdny řekl, že Malfoy je Smrtijed.
"Ministr mi právě vyprávěl, jak jsi šťastně unikl, Pottere," pronesl lenivě pan Malfoy, "je překvapivé, jak se dokážeš vykroutit ze sebeužší díry… Úplně jako had."
Pan Weasley varovně sevřel Harryho rameno.
"Jo," řekl Harry, "jsem v utíkání dobrej."
Lucius Malfoy zvedl oči k panu Weasleymu.
"A Arthur Weasley! Co tady děláš, Arthure?"
"Pracuju tady," odsekl pan Weasley.
"Ale ne přímo tady, že?" zvedl pan Malfoy obočí a hodil rychlý pohled na dveře za zády pana Weasleye. "Myslel jsem, že jsi nahoře v druhém patře… Neděláš něco jako že pašuješ domů mudlovské krámy a očarováváš je?"
"Ne," řekl pan Weasley ostře a zaryl prsty do Harryho ramena.
"A co vy tu vlastně děláte?" zeptal se Harry Luciuse Malfoye.
"Nemyslím, že soukromé záležitosti mezi mnou a panem ministrem jsou tvojí starostí, Pottere," odpověděl Malfoy a uhladil si hábit. Harry zaslechl jemné cinkání něčeho, co nejspíš byla plná kapsa zlata. "Víš, jen proto, že jsi Brumbálův oblíbenec, nemůžeš tu samou shovívavost očekávat od nás ostatních… Můžeme tedy jít do vaší kanceláře, pane ministře?"
"Jistě," řekl Popletal a otočil se k Harrymu a panu Weasleymu zády. "Tudy, Luciusi."
A odkráčeli, mluvíce tichými hlasy. Pan Weasley nepustil Harryho rameno, dokud se neztratili ve výtahu.
"Proč nečekal u Popletalovy kanceláře, když s ním chtěl projednat nějakou záležitost?" vybuchl Harry rozzlobeně. "Co dělal tady dole?"
"Podle mě se pokoušel proklouznout do soudní síně," řekl pan Weasley, vypadal velmi rozčileně a neustále se ohlížel přes rameno, jako by se chtěl ujistit, že je nikdo nesleduje. "Snažil se zjistit, jestli budeš vyloučen nebo ne. Nechám vzkaz Brumbálovi, až tě vyhodím doma, měl by vědět, že Malfoy už zase mluvil s Popletalem."
"Co spolu mohli mít za soukromou věc?"
"Zlato, předpokládám," řekl zlostně pan Weasley, "Malfoy už léta štědře přispívá na všech možných místech… Seznámí se tak s těmi správnými lidmi… A pak může chtít službičky… Třeba odložení zákonů, které se mu nelíbí… Lucius Malfoy má velmi dobré známosti."
Přijel výtah; kromě hejnka obletníků, které začaly kroužil kolem hlavy pana Weasleyho, byl prázdný. Stiskl tlačítko do atria a dveře se zaklaply; pak zamával rukama, aby obletníky odehnal.
"Pane Weasleyi," začal pomalu Harry, "jestliže se Popletal stýká se Smrtijedy jako je Malfoy, a k tomu o samotě, jak víme, že na něj nepoužili kletbu Imperius?"
"Nemysli si, že nás to nenapadlo," odpověděl tiše pan Weasley, "ale Brumbál si myslí, že Popletal jedná sám za sebe - což ovšem není moc dobré. A teď už o tom raději nebudeme mluvit."
Dveře se otevřely a vystoupili do téměř opuštěného atria. Hlídač Erik byl pořád zalezlý za svým Denním věštcem. Prošli přímo kolem fontány, když si Harry vzpomněl.
"Počkejte…" řekl, vytáhl z kapsy váček na peníze a vrátil se k fontáně.
Podíval se nahoru do tváře pohledného čaroděje, který ale zblízka vypadal spíš hloupě a slabě. Čarodějka měla přihlouplý úsměv jako finalistka soutěže miss, a podle toho, co Harry věděl o skřetech a kentaurech, nebylo jejich zvykem takhle rozměkle zírat na jakékoliv lidi. Jenom plíživá servilita domácího skřítka vypadala věrohodně. Zašklebil se, když pomyslel, co by na sochu skřítka řekla Hermiona, a obrátil svůj váček vzhůru nohama, takže nejen deset galeonů, ale celý jeho obsah vysypal do bazénku.

"Já to věděl!" zaječel Ron a zamával pěstí ve vzduchu, "ty se vždycky ze všeho dostaneš!"
"Museli tě osvobodit," řekla Hermiona, která v momentě, kdy Harry vstoupil do kuchyně, vypadala na omdlení a teď si zakrývala oči třesoucí se rukou, "nic na tebe neměli, vůbec nic."
"No, vypadáte, že jste si docela oddechli, na to, že jste všichni věděli, že se z toho dostanu," řekl Harry s úsměvem.
Paní Weasleyová si otírala oči zástěrou a Fred, George a Ginny tancovali jakýsi válečný taneček na popěvek, který zněl: Je z toho venku, je z toho venku…"
"To stačí! Posaďte se!" křikl pan Weasley, i když se samozřejmě také usmíval. "Poslouchej, Siriusi, Lucius Malfoy byl na ministerstvu -"
"Co?" řekl Sirius ostře.
"Je z toho venku, je z toho venku…"
"Buďte zticha, vy tři! Ano, viděli jsme ho v devátém patře mluvit s Popletalem a pak spolu šli do Popletalovy kanceláře. Měli bychom to říct Brumbálovi."
"Rozhodně," řekl Sirius, "řekneme mu to, neboj."
"No, musím zas jít, v Bethnal Green na mě čeká ten blinkající záchod. Molly, přijdu pozdě, beru službu za Tonkovou, ale Kingsley říkal, že se možná staví na večeři -"
"Je z toho venku, je z toho venku…"
"To stačí - Frede - Georgi - Ginny!" křikla paní Weasleyová, když pan Weasley opustil kuchyň. "Harry, drahoušku, sedni si a najez se, vždyť jsi skoro nesnídal."
Ron a Hermiona se posadili k němu, šťastnější než kdy jindy po celou tu dobu, co se objevil na Grimmauldově náměstí a Harryho opět zalil pocit nesmírné úlevy, který trošku narušilo setkání s Malfoyem. Pochmurný dům vypadal mnohem vřeleji a příjemněji; dokonce ani Pišta nevypadal tak hnusně, když strčil svůj rypáček do kuchyně, aby se podíval, kvůli čemu je tu takový rozruch.
"Samozřejmě, když se objevil Brumbál, nebyla už žádná možnost, že by tě usvědčili," říkal Ron šťastně a nakládal všem na talíře obrovské hromady bramborové kaše.
"Jo, zhoupnul to na moji stranu," řekl Harry. Věděl, že by znělo dost nevděčně, ne-li dětinsky, kdyby dodal "Přál bych si, sby se mnou býval promluvil. Nebo se na mě aspoň podíval."
A jakmile na to pomyslel, jizva na čele ho začala pálit tak, že si na ni musel přitisknout ruku.
"Co se děje," vyskočila Hermiona.
"Jizva," zamumlal Harry, "ale to nic… To teď dělá pořád…"
Nikdo z ostatních si ničeho nevšiml; všichni se cpali jídlem a nadšeně omílali Harryho úspěch; Fred, George a Ginny si stále prozpěvovali. Hermiona vypadala trochu starostlivě, ale než mohla něco říct, Ron šťastně prohlásil: "Vsadím se, že se tu Brumbál dnes večer objeví, aby to s námi oslavil."
"Nemyslím, že bude moci, Rone," řekla paní Weasleyová a položila před Harryho obrovskou mísu pečeného kuřete. "Má teď opravdu spoustu práce."
"JE Z TOHO VENKU, JE Z TOHO VENKU!"
"ZMLKNĚTE!" zařvala paní Weasleyová.

Během příštích několika dní si Harry nemohl nevšimnout, že v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí je jeden člověk, který z jeho návratu do Bradavic nebyl tak úplně nejšťastnější. Sirius sice dělal, že je opravdu šťastný, když mu Harry tu novinu oznámil, tiskl mu ruce a zářil stejně, jako ostatní. Brzy byla ale jeho nálada ještě horší a mrzutější než kdy jindy, skoro s nikým, včetně Harryho, nemluvil a trávil stále více času v pokoji své matky s Klofanem.
"Ne aby ses cítil vinen!" řekla mu Hermiona ostře, když jí a Ronovi při čištění plesnivé kredence ve třetím patře Harry sdělil své pocity. "Patříš do Bradavic a Sirius to ví. Osobně se domnívám, že je trochu sobecký."
"To je zbytečně silné slovo, Hermioně," nesouhlasil Ron a mračil se, zatímco se pokoušel odstranit ze svého prstu kus plísně, "taky bys nechtěla být v tomhle baráku zavřená bez jakékoli společnosti."
"Bude tu mít společnost! Je to snad ústředí Fénixova řádu, ne? Jen doufal, že tu s ním Harry bude bydlet."
"To si nemyslím," řekl Harry a ždímal hadr, "to by mi dal přímou odpověď, když jsem se ho ptal, jestli bych mohl."
"Jen si nechtěl dělat zbytečné naděje," pravila moudře Hermiona. "A asi taky cítil trochu vinu, protože si myslel, že jedna jeho polovina opravdu toužila po tom, aby tě vyloučili. Pak byste oba byli vyvrženci."
"Nech toho!" řekli Harry a Ron unisono, ale Hermiona jen pokrčila rameny.
"Jak myslíte. Ale někdy si myslím, že paní Weasleyová a Sirius mají trochu zmatek v tom, jestli ty jsi ty nebo tvůj táta, Harry."
"Takže si myslíš, že má o kolečko víc?" rozohnil se Harry.
"Ne, jen si myslím, že byl moc dlouho sám," řekla stručně Hermiona.
Do místnosti vstoupila paní Weasleyová.
"Pořád to ještě nemáte?" zeptala se a strčila hlavu do kredence.
"Já myslel, že nám jdeš říct, abychom si udělali pauzu!" řekl kousavě Ron. "Víš vůbec, kolik plísně jsme z toho dostali, než jsi se tu objevila?"
"Byli jste tak ochotní pomáhat řádu," řekla paní Weasleyová, "můžete pomoct tak, že uděláte z ústředí místo k žití."
"Cítím se jako domácí skřítek," remcal Ron.
"No, tak teď aspoň víš, jaký mají těžký život, možná se budeš trochu víc angažovat ve SPOŽÚSu!" pravila Hermiona s nadějí v hlase, když paní Weasleyová odešla, "víte, možná by to nebyl špatný nápad ukázat lidem, jaké to je pořád uklízet - mohli bychom uspořádat charitativní úklid společenské místosti v Nebelvíru, jehož výtěžek by šel na SPOŽUS, zvýšilo by to povědomí o věci i rozpočet."
"Podpořím ti rozpočet, když už o SPOŽÚSu neřekneš ani slovo," zahuhlal Ron podrážděně, ale tak, aby ho slyšel jen Harry.

Jak se blížil konec prázdnin, snil Harry o Bradavicích čím dál víc; nemohl se dočkat, až zase uvidí Hagrida, zahraje si famfrpál, dokonce se těšil i na to, jak se bude zeleninovým záhonkem prodírat ke skleníkům s bylinami; všechno bylo lepší než tenhle zaprášený a zatuchlý barák, kde polovina kredencí byla pořád ještě zavřená a ze stínů k nim doléhaly Pištovy nadávky, ačkoliv si Harry samozřejmě dával pozor, aby nic z toho neřekl před Siriusem.
Pravda byla, že život na ústředí protivoldemortovského hnutí nebyl zdaleka tak zajímavý či vzrušující, jak si Harry původně myslel. I když sem pravidelně přicházeli a zase odcházeli členové Fénixova řádu a někdy se zdrželi na večeři, jindy jen na krátký šeptaný rozhovor, paní Weasleyová dobře hlídala, aby se nic nedoneslo k uším (prodlouženým i obyčejným) Harryho a ostatních a nikdo, včetně Siriuse, nevypadal, že by mu byl ochoten sdělit víc, než mu řekli první noc po jeho příjezdu.
Poslední den prázdnin čistil Harry střechu skříně od Hedvičina trusu, když do pokoje vstoupil Ron s několika obálkami v ruce.
"Dorazily seznamy knih," řekl a hodil jednu obálku Harrymu, stojícímu na židli. "To je taky dost, už jsem si myslel, že zapomněli, většinou to chodí dřív…"
Harry smetl poslední zbytky nepořádku do pytle na odpadky a hodil ho přes Ronovu hlavu do odpadkového koře, který ho spolkl a hlasitě krknul. Pak dopis otevřel. Byly tam dva kusy pergamenu - na jednom známé upozornění, že škola začíná prvního září, na druhém seznam knih.
"Jen dvě nové," řekl, "Základní kniha kouzel, stupeň 5 od Mirandy Jestřábové, a Teorie obranné magie od Wilberta Slinkharda.
Prásk.
Fred a George se přemístili přímo před Harryho. Už na to byl tak zvyklý, že ani nespadl s židle.
"Právě jsme přemýšleli, kdo tam dal tu Slinkhardovu knihu," řekl Fred konverzačním tónem.
"Protože to znamená, že Brumbál našel nového učitele obrany proti černé magii," dodal George.
"Už bylo na čase," řekl Fred.
"Co tím myslíš?" zeptal se Harry a seskočil s židle.
"No, slyšeli jsme přes Uši před pár týdny mámu a tátu," řekl mu Fred, "a podle toho, co říkali, měl Brumbál dost problém na tu práci někoho sehnat."
"Ani mě to nepřekvapuje, když uvážím, jak ti poslední čtyři dopadli," řekl George.
"Jeden vyhozený, jeden mrtvý, jeden přišel o paměť a jeden strávil devět měsíců zavřený v truhle," vypočítával Harry na prstech, "jo, už vidím, co máš na mysli."
"Co je s tebou, Rone?" zeptal se Fred.
Ron neodpověděl. Harry se otočil Ron stál jako solný sloup a s pootevřenými ústy civěl do svého dopisu z Bradavic.
"Co se děje?" zeptal se Fred netrpělivě a nahlédl Ronovi přes rameno.
Pak mu také spadla čelist.
"Prefekt?" řekl, zíraje nedůvěřivě na dopis, "prefekt?"
George přiskočil, vyškubl z Ronovy druhé ruky obálku a obrátil ji vzhůru nohama. Do dlaně mu z ní vypadlo něco šarlatovozlatého.
"Není možná," řekl George tiše.
"To musí být chyba," řekl Fred, sebral dopis Ronovi a prohlížel ho proti světlu, jako by hledal vodoznak. "Nikdo se zdravým rozumem by neudělal z Rona prefekta!"
Dvojčata se otočila a upřela zraky na Harryho.
"Mysleli jsme si, že jsi tutovka!" řekl Fred tónem, který zněl, jako by Harryho obviňovali z podvodu.
"Mysleli jsme, že Brumbál musí vybrat tebe!" řekl George rozhořčeně.
"Když jsi vyhrál ten turnaj tří kouzelníků a vůbec!"
"Myslím, že právě všechny ty šílenosti nakonec mluvily proti němu," řekl George Fredovi.
"Ano," řekl Fred pomalu, "no ano, je kolem tebe moc problémů, kamaráde. No, aspoň že jeden z vás má svoje priority srovnaný."
Poplácal Harryho po rameni, zatímco věnoval Ronovi kousavý pohled.
"Prefekt… protiva Ronnie prefektem."
"Áách, máma se zblázní," zasténal George a hodil prefektský odznak zpět na Rona, jako by se bál, že se od něj něčím nakazí.
Ron, který stále ještě neřekl ani slovo, odznak sebral, chvíli na něj zíral a pak ho podal Harrymu, jako by se ptal, jestli je opravdu pravý. Harry ho vzal do ruky. Na nebelvírském lvu se skvělo velké P. Už takový odznak viděl na Percyho hrudi, hned první den, kdy přibyl do Bradavic.
Dveře se rozletěly. Hermiona, slzy v očích, tváře rudé a vlasy vlající kolem hlavy, vletěla do místnosti. V ruce měla obálku.
"Dostali - dostali jste -"
Pak si všimla odznaku v Harryho ruce a vykvikla.
"Já to věděla!" řekla vzrušeně a mávala svojí obálkou, "já taky, Harry, já taky!"
"Ne," řekl rychle Harry a vrátil odznak Ronovi, "je to Ron, ne já.
"Je - cože?"
"Ron je prefekt, ne já," řekl Harry.
"Ron?" otevřela Hermiona nevěřícně ústa. "Ale… jsi si jistý? Totiž -"
Když se na ni Ron vzdorovitě podíval, zrudla.
"Na dopise je moje jméno," řekl.
"Já…" koktala Hermiona, kompletně zmatená, "já… teda… Páni! Skvělý, Rone! To je opravdu -"
"Nečekaný," kývl George.
"Ne," řekla Hermiona a zčervenala ještě víc, "ne, to není… Ron přece dokázal spoustu… Je opravdu…"
Dveře za nimi se otevřely a dovnitř vcouvala paní Weasleyová s hromádkou vyžehlených hábitů.
"Ginny říkala, že konečně dorazily seznamy knih," řekla, pohlédla na obálky, odložila hromadu na postel a začala ji třídit. "Když mi je dáte, zajdu odpoledne do Příčné ulice a koupím vám je, zatímco budete balit. Rone, budu ti muset sehnat nová pyžama, tahle už jsou o šest palců kratší než ty, je to k neuvěření, jak rychle rosteš… Jakou bys chtěl barvu?"
"Dej mu červenozlaté, aby mu šly k odznaku," zašklebil se George.
"Aby mu šly k čemu?" zeptala se nepřítomně paní Weasleyová a zarolovala pár kaštanově hnědých ponožek a položila je na Ronovu hromádku.
"Jeho odznak" zopakoval Fred, protože chtěl to nejhorší mít rychle za sebou. "Jeho krásný lesklý nový prefektský odznak."
Chvíli to trvalo, než Fredova slova prorazila myšlenkami na pyžamo.
"Jeho… ale… Rone, snad nejsi…?"
Ron jí ukázal odznak.
Paní Weasleyová zakvičela jako předtím Hermiona.
"Tomu nevěřím! To není možné! Oh, Rone, to je perfektní! Prefekt! Tak to už jsme z téhle rodiny všichni!"
"A já a Fred jsme co, sousedi odvedle?" rozhořčil se George, když ho jeho matka odstrčila a objala svého nejmladšího syna.
"Počkej, až to uslyší táta! Rone, jsem na tebe tak hrdá, to je tak krásná novina, mohl by ses stát dokonce primusem jako Bili a Percy, tohle je první krok! Ach, něco tak skvělého uprostřed všech těch problémů, jsem prostě nadšená, ach, Ronnie -"
Fred a George za jejími zády dělali hlasité dávivé zvuky, ale paní Weasleyová se nenechala rušit; pevně Rona objímala a zuřivě ho pusinkovala po celé tváři, která získala podobně červenou barvu jako prefektský odznak.
"Mami… nech toho… mami, ovládej se…" huhlal a pokoušel se ji odstrčit.
Konečně ho pustila a bez dechu řekla: "Takže, co by to mohlo být? Percymu jsme dali sovu, ale ty už jednu máš."
"C-co tím myslíš?" ptal se Ron, jako kdyby nemohl uvěřit svým uším.
"Za to si zasloužíš odměnu!" řekla láskyplně paní Weasleyová, "co takhle sadu pěkných nových hábitů?"
"Ty už jsme mu koupili," podotkl kysele Fred a vypadal, že té štědrosti lituje.
"Nebo nový kotlík, ten Charlieho už je rezavý, nebo novou krysu, míval jsi Prašivku rád -"
"Mami," zkusil to Ron s nadějí v hlase, "mohl bych dostat nové koště?"
Výraz paní Weasleyové trochu ztuhl; košťata byla drahá.
"Nemyslím nějaké opravdu dobré," dodal rychle Ron, "jen - jen prostě nové, místo toho starého…"
Paní Weasleyová zaváhala, pak se usmála.
"Jistěže ano… No, tak to bych měla jít, jestli mám koupit koště. Uvidíme se později… Můj malý Ronnie prefektem! A nezapomeňte si sbalit kufry… prefekt… ach, jsem celá rozčilená!"
Dala Ronovi ještě jednu pusu na tvář, hlasitě vydechla a opustila pokoj.
Fred a George si vyměnili pohledy.
"Nebude ti vadit, když my tě nepolíbíme, Rone, že ne?" řekly Fred přehnaně úzkostlivým hlasem.
"Můžeme se poklonit, jestli chceš," dodal George.
"Buďte radši zticha," zaškaredil se na ně Ron.
"Nebo co?" řekl Fred a po jeho tváři se rozlil velmi zlý škleb, "nebo nás necháš po škole?"
"Fakt bych chtěl, aby to zkusil," zatoužil George.
"Klidně by mohl, když si nebudete dávat pozor!" řekla rozzlobeně Hermiona.
Fred a George se rozesmáli a Ron zamumlal: "Nech toho, Hermiono."
"Budeme si muset dávat dobrý pozor, Georgi," řekl Fred a dělal, že se třese, "s těmihle dvěma v zádech…"
"Jo, vypadá to, že naše dny šťastného porušování předpisů jsou sečteny," potřásl George hlavou.
A s hlasitým prásk dvojčata zmizela.
"Ti dva," zuřila Hermiona a dívala se na strop, skrz který mohli slyšet, jak Fred s Georgem nahoře řvou smíchy. "Nevšímej jsi jich, jenom žárlí!"
"Nemyslím si," zapochyboval Ron a také se podíval nahoru. "Vždycky tvrdili, že prefekty se můžou stát jen šprťáci… Ovšem," rozzářil se, "oni nikdy nedostali nová košťata! Kéž bych mohl jít s mámou a vybrat si… Nebude si sice moct dovolit Nimbuse, ale teď vyrobili nového Zametáka a ten by byl skvělej… Jo, myslím, že půjdu a řeknu jí, že se mi líbí ten novej Zameták, jen aby věděla."
Vyběhl z místnosti a nechal Harryho a Hermionu samotné.
Harry se na ni z nějakého důvodu nechtěl podívat. Otočil se k posteli, sebral vyžehlené oblečení a zamířil s ním ke svému kufru.
"Harry?" řekla Hermiona napjatě.
"Bezva, Hermiono," řekl Harry tak srdečně, že to ani neznělo jako jeho hlas a pořád se na ni nedíval, "skvělý. Prefektka. Výborně."
"Díky," řekla Hermiona. "Ehm - Harry - mohla bych si půjčit Hedviku, abych dala vědět mámě a tátovi? Určitě je to potěší - víš, prefektka, to je něco čemu rozumí."
"Jo, samozřejmě," řekl Harry tím příšerným srdečným hlasem, který k němu nepatřil, "klidně si ji vezmi!"
Nahnul se do kufru, položil oblečení na dno a předstíral, že tam něco rovná, zatímco Hermiona přešla ke skříni a zavolala na Hedviku. Uplynulo několik okamžiků; Harry slyšel, jak se dveře zavřely, ale zůstal skloněný a poslouchal; jediné, co slyšel, bylo chichotání prázdného obrazu a kašlání, jak koš v rohu vyplivoval sovince.
Narovnal se a ohlédl se. Hermiona byla pryč a Hedvika také. Harry rychle zavřel dveře, pak se pomalu odplížil k posteli a lehl si na ni, zíraje nepřítomně na nohy skříně.
Úplně zapomněl, že v pátém ročníku se vybírají prefekti. Byl příliš zaměstnán myšlenkou na vyloučení, než aby pomyslel na to, že odznaky si vždycky hledají cestu k určitým lidem. Ale pokud se pamatoval… Kdyby na to pomyslel… Co by býval očekával?
Tohle ne, pravil slabý pravdomluvný hlásek v jeho hlavě.
Harry zkřivil tvář a zakryl si ji rukama. Nemohl si nic nalhávat, kdyby pomyslel na to, že prefektský odznak je na cestě, čekal by, že dorazí k němu, ne k Ronovi. Byl proto arogantní jako Draco Malfoy? Myslel si snad, že je něco víc než ostatní? Opravdu věřil, že je lepší než Ron?
Ne, řekl hlásek vzdorně.
A je to opravdu tak? přemítal Harry, úzkostlivě zkoumaje své pocity.
Jsem lepší ve famfrpálu, začal hlásek. Ale v ničem jiném lepší nejsem.
To byla pravda, pomyslel si Harry; ve škole nebyl o nic lepší než Ron. Ale co mimo školu? Co všechna ta dobrodružství, která spolu s Ronem a Hermionou prožili od dob, kdy se ocitli v Bradavicích, riskujíce někdy i horší věci, než vyloučení?
No, většinu času byli Ron a Hermiona se mnou, podotkl hlásek v Harryho hlavě.
Ne pořád, hádal se s ním Harry. Nebojovali s Quirrelem. Nemuseli se potýkat s Riddlem a baziliškem. Neodehnali všechny mozkomory tu noc, kdy utekl Sirius. Nebyli se mnou na tom hřbitově, tu noc, kdy se vrátil Voldemort…
Ublížený pocit, který měl večer po příjezdu, se zase vrátil. Rozhodně jsem toho udělal víc, pomyslel si Harry podrážděně. Dokázal jsem víc než kdokoliv jiný z nich všech!
Ale možná, řekl hlásek, možná Brumbál nevybírá prefekty podle toho, že se dokážou dostat do spousty nebezpečných situací… Možná vybírá podle jiných kritérií… Ron musí mít něco, co ty nemáš…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama