"Bellatrix a její manžel Rodolfus přišeli s Bartym Skrkem mladším," řekl Sirius stejným úsečným hlasem, "Rodolfův bratr Rabastan byl s nimi také."
Pak si Harry vzpomněl. Viděl Bellatrix Lestrangovou v Brumbálově pracovně v tom podivném zařízení, které skladovalo myšlenky a vzpomínky: vysoká tmavá žena s očima s těžkými víčky, která před porotou prohlásila, že nadále následuje lorda Voldemorta a že je hrdá na to, že se ho pokusila po jeho pádu vyhledat a očekává, že až se opět vrátí, bude za to patřičně odměněna.
"Nikdy jsi mi neřekl, že to byla tvoje -"
"Je snad důležité, že je to moje sestřenice?" odsekl Sirius, "pro mě to není žádná moje rodina. Ona určitě ne. Neviděl jsem ji od doby, kdy jsem byl tak starý jako ty, pokud pominu, že jsem ji na krátkou chvíli zahlédl v Azkabanu. Myslíš, že jsem na takové příbuzné pyšný?"
"Promiň," omlouval se rychle Harry, "já to tak nemyslel - jen mě to překvapilo, to je všechno -"
"To nic, neomlouvej se," zamumlal Sirius. Odvrátil se od gobelínu s rukama vraženýma hluboko v kapsách. "Nejsem rád, že tu musím být," řekl a rozhlížel se po salónu, "nikdy by mě nenapadlo, že tu budu ještě někdy muset trčet."
Harry mu rozuměl. Věděl, jak by se cítil, kdyby se - teď, když vyrostl a doufal, že je z toho místa navždy pryč - musel vrátit do čísla čtyři v Zobí ulici.
"Pro Ústředí je to pochopitelně ideální," pokračoval Sirius, "můj otec sem dal veškerá zabezpečovací zařízení, jaká existují. Dům je neviditelný, takže mudlové si ho nikdy nemůžou všimnout - a teď ještě Brumbál přidal svoje ochranná kouzla, takže bezpečnější místo pro tebe neexistuje. Brumbál je tajemník řádu - nikdo nemůže ústředí najít, pokud mu to on sám neřekne - ten lístek, co ti Moody včera v noci ukazoval, byl od Brumbála…" Sirius se štěkavě zasmál. "Kdyby moji rodiče viděli, co se s domem stalo… No, slyšel jsi portrét mojí matky, tak bys mohl mít trochu představu."
Na chvíli se zamračil a pak si povzdechl.
"Vůbec by mi nevadilo, kdybych mohl občas vypadnout a udělat něco užitečného. Ptal jsem se Brumbála, jestli bych tě mohl doprovodit na slyšení - v psí podobě, samozřejmě - abych ti poskytl trochu morální podpory, co ty na to?"
Harry měl pocit, že jeho žaludek se potopil do zaprášeného koberce. Od včerejší večeře si na slyšení ani nevzpomněl; měl takovou radost, že je zpátky mezi svými nejbližšími a že má konečně nové zprávy, že se mu to dočista vykouřilo z hlavy. Po Siriusových slovech se strach vrátil. Zadíval se na Hermionu a Weasleyovy, jak se cpou sendviči, a přemýšlel, jak by se cítil, kdyby odjeli do Bradavic bez něj.
"Neboj se," řekl Sirius. Harry se na něj podíval a zjistil že ho Sirius celou dobu pozoruje. "Jsem si jistý, že tě očistí, v mezinárodní úmluvě skutečně je klauzule o možnosti použít kouzla v případě ohrožení života."
"Ale jestli mě vyloučí," řekl tiše Harry, "můžu se vrátit k tobě a zůstat s tebou?"
Sirius se smutně usmál.
"Uvidíme."
"Cítil bych se ohledně toho slyšení líp, kdybych věděl, že se nebudu muset vrátit k Dursleyovým," naléhal Harry.
"Musí to být dost příšerné místo, když bys dal přednost tomuhle," pravil ponuře Sirius.
"Hoďte sebou, nebo na vás nic nezbude," zavolala na ně paní Weasleyová.
Sirius si opět hluboce povzdychl, hodil po gobelínu temným pohledem a pak se s Harrym přidali k ostatním.
Když odpoledne čistili zasklené skříně, snažil se Harry vší silou nemyslet na slyšení. Naštěstí pro něj úklid vyžadoval plné soustředění, protože většina věcí odmítala své zaprášené útočiště opustit. Siriuse ošklivě pokousala jedna stříbrná krabička; během několika vteřin byla jeho ruka pokryta nepěknou hnědou krustou, která vypadala jako rukavice.
"To nic," konstatoval poté, co si ruku se zájmem prohlédl a klepnutím hůlky ji uvedl do původního stavu, "to je normální. Musí tam být Bradavičnatý prášek."
Hodil krabičku do pytle, kam dávali odpad ze skříní; Harry viděl, jak si George opatrně obalil ruku hadrem a nenápadně přesunul kousavou škatulku do své kapsy mezi doroty.
Našli podivný stříbrný nástroj, něco jako mnohonohé kleštičky, které okamžitě vyšplhaly po Harryho paži jako pavouk a pokusily se propíchnout mu kůži. Sirius je popadl a praštil je těžkou knihou s názvem Vznešenost přírody: Genealogie čarodějů. Také tam byla hrací skříňka, která po natažení hrála zlověstnou, cinkavou melodii, ze které se všichni rázem cítili ospalí, než se Ginny probrala a zavřela víko; těžký medailónek, který se nikomu nepodařilo otevřít; kupu starých pečetí; a nakonec, v zaprášené krabičce, Merlinův řád první třídy, který dostal Siriův dědeček za "službu ministerstvu."
"To znamená, že jim dal spoustu peněz," řekl opovržlivě Sirius a hodil medaili mezi odpadky.
Několikrát do místnosti vklouzl Pišta a pokusil se nějaké věci ukrást, mumlaje strašlivé kletby, když ho chytili. Když mu Sirius vyrval z pracek velký zlatý prsten s erbem Blacků, Pišta propukl v zuřivý pláč a hlasitě vzlykaje opustil salón a chrlil u toho na Siriusovu a Harryho hlavu taková jména, jaká Harry nikdy předtím neslyšel.
"Ten patřil mému otci," řekl Sirius a hodil prsten do pytle, "Pišta mu nebyl tolik oddaný jako mé matce, ale i tak jsem ho minulý týden nachytal, jak schovává otcovy staré kalhoty."
Příštích několik dnů je paní Weasleyová nutila pracovat. Úklid salónu zabral celé tři dny. Nakonec už tam zůstaly jen dvě nežádoucí věci, gobelín s rodokmenem, který odolával všem snahám sundat ho se zdi, a chřestící psací stůl. Moody se zatím na ústředí neobjevil, takže zatím nevěděli, co ve stole je.
Přesunuli se ze salónu do jídelny v přízemí, kde našli v příborníku pavouky velké jako talíře (Ron místnost urychleně opustil, aby si udělal čaj a nevrátil se příští hodinu a půl). Porcelán, který nesl Blackovský erb a motto, skončil neslavně v Siriusově pytli a stejný osud potkal staré fotografie v zašlých stříbrných rámečcích; vyobrazení lidé pronikavě kničeli, když se sklo rozbilo.
Snape mohl jejich práci říkat "uklízení", podle Harryho názoru však ve skutečnosti vyhlásili domu válku a ten se poměrně dobře bránil, v čemž mu ochotně pomáhal Pišta. Skřítek se stále objevoval tam, kde zrovna byli, jeho mumlání se zrychlovalo a bylo stále útočnější a pokoušel se toho z pytlů s odpadem ukrást co nejvíc. Sirius zašel tak daleko, že mu vyhrožoval oblečením, ale Pišta ho zmrazil vodnatým pohledem a řekl: "Pán musí činit, jak si pán přeje;" potom se otočil a nahlas spustil: "ale pán se Pišty nezbaví, ne, protože Pišta ví, k čemu se chystají, ano, radí se proti Pánovi zla, ano, s mudlovskými šmejdy a zrádcovskou špínou…"
Nato Sirius, ignoruje Hermioniny protesty, popadl Pištu za plínku a doslova a dopísmene ho vyhodil z místnosti.
Dveřní zvon zvonil několikrát denně, takže Siriusova matka několikrát denně vřeštěla a Harry s kamarády se pokoušeli odposlouchávat návštěvníky, i když z těch několika málo útržků, které pochytali, než je paní Weasleyová odvolala k nějaké práci, toho moc vyvodit nemohli. Snape několikrát přišel a zase odešel, ale k Harryho velké úlevě se nikdy nepotkali tváří v tvář; Harry také zachytil tvář své učitelky proměňování, profesorky McGonagallové, která v mudlovském oblečení vypadala opravdu divně, ale ani ona neměla čas, aby se zdržela. Někdy hosté zůstali a pomohli. Tonková se k nim přidala to památné odpoledne, kdy na záchodě v patře objevili vražedného ghúla a Lupin, který zůstával v domě se Siriusem, ale na rozdíl od něj často chodil ven provádět různé záhadné úkoly pro řád, jim pomohl opravit staré dědečkovy hodiny, které si vybudovaly ošklivý zvyk střílet po kolemjdoucích šipky. Mundungus si to u paní Weasleyové trochu vyžehlil, když zachránil Rona před gangem prastarých fialových hábitů, které se ho pokusily uškrtit, když je vyndával ze skříně.
Harry si konečně, poprvé tohoto léta, užíval trochu legrace, i když stále špatně spal a měl noční můry o dlouhých chodbách a zavřených dveřích, ze kterých mu škubalo v jizvě. Dokud měl co dělat, byl spokojený; když ale měli volno, pokud se přestal hlídat nebo si vyčerpaně lehl na postel a pozoroval rozmazané stíny pohybující se po stropě, vkradla se mu do hlavy pochmurná myšlenka na slyšení na ministerstvu. Strach ho bodal do vnitřností jako jehly, když přemítal, co s ním bude, když ho vyloučí. Ta představa byla tak hrozná, že si netroufal mluvit o ní nahlas, ani s Ronem a Hermionou, kteří - i když je často viděl, jak si šeptají a vrhají po něm úzkostné pohledy - se o ní na jeho přání nezmiňovali. Někdy nezabránil své představivosti, aby mu neukázala beztvářného úředníka ministerstva, jak láme jeho hůlku vejpůl a posílá ho zpět k Dursleyovým; ale tam by stejně nešel. Byl rozhodnut vrátit se na Grimmauldovo náměstí a zůstat tu se Siriusem.
Cítil se jako kdyby do jeho žaludku spadla těžká cihla, když mu ve středu u večeře paní Weasleyová pošeptala: "Vyžehlila jsem ti na zítra nejlepší šaty, Harry, a chci, aby sis umyl vlasy. Dobrý první dojem může udělat divy."
Ron, Hermiona, Fred, George a Ginny přestali mluvit a zadívali se na něj. Harry přikývl a snažil se pokračovat v jídle, ale v puse měl najednou tak sucho, že nemohl žvýkat.
"Jak se tam dostanu?" zeptal se paní Weasleyové a snažil se, aby to znělo nezúčastněně.
"Arthur tě vezme s sebou, až půjde do práce," odpověděla jemně paní Weasleyová.
Pan Weasley se na Harryho povzbudivě usmál.
"Můžeš počkat u mě v kanceláři, než bude čas," řekl.
Harry se podíval na Siriuse, ale než se mohl zeptat, paní Weasleyová jeho otázku zodpověděla.
"Profesor Brumbál si nemyslí, že je to dobrý nápad, aby šel Sirius s tebou a já musím dodat, že -"
"- že má rozhodně pravdu" procedil Sirius skrz zaťaté zuby.
Paní Weasleyová našpulila rty.
"Kdy ti to Brumbál říkal?" zeptal se Harry rychle.
"Byl tu poslední noc, když jsi spal," řekl pan Weasley.
Sirius zamyšleně dloubal vidličkou do brambory. Harry sklopil oči ke svému talíři. Myšlenka, že Brumbál byl v domě v předvečer slyšení a nechtěl se s ním ani setkat způsobila, že se cítil, bylo-li to vůbec možné, ještě hůř.