Neodpověděl. Pohrál si s kontrolkami, zapnul topení a ztlumil hudbu. Když vyjížděl z parkoviště, byla jsem odhodlaná potrestat ho mlčením - seděla jsem s pusou našpulenou - ale pak jsem poznala, co to hraje za hudbu, a moje zvědavost byla silnější než moje úmysly.
"Měsíční svit?" zeptala jsem se překvapeně.
"Ty znáš Debussyho?" opáčil stejně překvapeně.
"Moc ne," přiznala jsem. "Máma hraje doma spoustu klasické hudby - znám jenom svoje oblíbené."
"Taky je to jedna z mých oblíbených." Zíral ven do deště, ponořený do myšlenek.
Poslouchala jsem hudbu, opřená o světle šedé kožené sedadlo. Bylo nemožné nereagovat na povědomou, uklidňující melodii. Déšť rozmazával všechno za oknem do šedých a zelených šmouh. Začalo mi docházet, že jedeme velmi rychle; auto se ovšem pohybovalo tak klidně, tak hladce, že jsem tu rychlost necítila. Poznat se dala jen podle toho, jak město za oknem letělo nazpátek.
"Jaká je tvoje matka?" zeptal se mě najednou.
Podívala jsem se na něj a viděla, že si mě měří zvědavým pohledem.
"Vypadá hodně jako já, ale je hezčí," odpověděla jsem. Zvedl obočí. "Já mám v sobě příliš z Charlieho. Ona je víc společenská a odvážnější. Je nezodpovědná a lehce excentrická, a je to velice nevyzpytatelná kuchařka. Je to moje nejlepší kamarádka." Odmlčela jsem se. Mluvit o ní mě rozesmutňovalo.
"Kolik je ti, Bello?" A jeho hlas zněl kdovíproč frustrovaně, to jsem nechápala. Zastavil a já jsem si všimla, že už jsme doma. Déšť byl tak silný, že jsem dům sotva viděla. Jako by auto bylo ponořené v řece.
"Je mi sedmnáct," odpověděla jsem, trochu zmatená.
"Nevypadáš na sedmnáct."
Jeho tón byl vyčítavý; rozesmálo mě to.
"Co je?" zeptal se, znovu zvědavý.
"Moje mamka vždycky říká, že jsem se narodila pětatřicetiletá a že se každý rok víc přibližuju střednímu věku." Zasmála jsem se a pak jsem si povzdychla. "No, někdo holt musí být dospělý." Na chviličku jsem se odmlčela. "Ty taky zrovna nevypadáš na třeťáka," poznamenala jsem.
Udělal obličej a změnil téma.
"Tak proč si tvoje matka vzala Phila?"
Byla jsem překvapená, že si pamatuje to jméno; zmínila jsem ho jenom jednou, téměř před dvěma měsíci. Chvilku mi trvalo, než jsem odpověděla.
"Moje matka… je na svůj věk velmi mladá. Myslím, že s Philem se cítí ještě mladší. Každopádně je do něj blázen." Zavrtěla jsem hlavou. Ta přitažlivost pro mě byla tajemstvím.
"Schvaluješ to?" zeptal se.
"Záleží na tom?" opáčila jsem. "Chci, aby byla šťastná… a ona chce jeho."
"To je velmi nesobecké… myslím," uvažoval.
"Cože?"
"Byla by stejně ohleduplná ona k tobě, co myslíš? Bez ohledu na to, koho by sis vybrala?" Najednou byl napjatý, upřeně se mi díval do očí.
"Asi ano," zajíkla jsem se. "Ale ona je rodič, konec konců. To je trochu rozdíl."
"Takže nikoho příliš děsivého," popichoval.
Zakřenila jsem se. "Jak to myslíš, děsivého? Mnohonásobný piercing obličeje a rozsáhlé tetování?"
"To je jedna definice, předpokládám."
"Jaká je tvoje definice?"
Ale on mou otázku ignoroval a položil mi další. "Myslíš, že já bych mohl být děsivý?" Povytáhl jedno obočí a lehká stopa úsměvu mu rozsvítila obličej.
Na chvilku jsem se zarazila a přemýšlela, jestli bude lepší pravda, nebo lež. Rozhodla jsem se vytasit s pravdou. "Hmmm… myslím, že bys mohl být, kdybys chtěl."
"Teď se mě bojíš?" Úsměv zmizel a jeho nebeský obličej byl najednou vážný.
"Ne." Ale odpověděla jsem moc rychle. Úsměv se vrátil.
"Takže, budeš mi teď ty vyprávět o své rodině?" zeptala jsem se, abych ho rozptýlila. "To bude určitě mnohem zajímavější příběh než ten můj."
Byl okamžitě ve střehu. "Co chceš vědět?"
"Cullenovi tě adoptovali?" ověřovala jsem si.
"Ano."
Na chvíli jsem zaváhala. "Co se stalo s tvými rodiči?"
"Zemřeli před mnoha lety." Jeho tón byl věcný.
"To je mi líto," zamumlala jsem.
"Já si je ani pořádně nepamatuju. Carlisle a Esme už jsou mými rodiči dlouho."
"A ty je máš moc rád." To nebyla otázka. To bylo zřejmé ze způsobu, jak o nich mluvil.
"Ano," usmál se. "Nedokázal bych si představit dva lepší lidi."
"Máš velké štěstí."
"Já vím, že mám."
"A tvůj bratr a sestra?"
Podíval se na hodiny na palubní desce.
"Můj bratr a sestra a taky Jasper a Rosalie budou dost naštvaní, když budou muset stát v dešti a čekat na mě."
"A jo, promiň, asi musíš jet." Nechtělo se mi vystoupit z auta.
"A ty pravděpodobně chceš svůj náklaďák zpátky dřív, než pan policejní ředitel Swan přijede domů, abys mu nemusela vykládat o nehodě při biologii." Uculil se na mě.
"Jsem si jistá, že už o tom slyšel. Ve Forks se nic neutají." Povzdechla jsem si.
Zasmál se a v jeho smíchu byl osten.
"Užij si to na pláži… přeju ti dobré počasí na opalování." Podíval se ven na dešťovou clonu.
"Zítra se neuvidíme?"
"Ne. Začneme s Emmettem víkend o den dřív."
"Co budete dělat?" Na to se přece přítel může zeptat, ne? Doufala jsem, že zklamání není na mém hlasu příliš znát.
"Vyjedeme si na divoko do rezervace Goat Rocks, na jih od Mount Rainier."
Vzpomněla jsem si, jak Charlie říkal, že Cullenovi jezdí často stanovat.
"No, tak si to užij." Snažila jsem se, aby to znělo nadšeně. Ale nemyslím, že bych ho oblafla. V koutcích rtů mu pohrával úsměv.
"Uděláš pro mě tenhle víkend něco?" Otočil se a podíval se mi zpříma do obličeje plnou silou svých žhoucích zlatých očí.
Bezmocně jsem přikývla.
"Neuraž se, ale zdá se, že patříš k lidem, co přitahují nehody jako magnet. Takže… snaž se nespadnout do oceánu a nenech se přejet nebo tak něco, ano?" Usmál se uličnicky.
Při těch slovech moje bezmocnost pominula. Podívala jsem se na něj nasupeně.
"Uvidím, co budu moct dělat," odsekla jsem a vyskočila do deště. Vší silou jsem za sebou práskla dveřmi.
Jak odjížděl, stále se usmíval.