Horacio Křiklan
Navzdory tomu, že každou minutu, kterou Harry v několika posledních dnech neprospal, strávil zoufalou nadějí, že si pro něj Brumbál přijde a odvede ho, teď, když se spolu v Zobí ulici vydávali na cestu, si jasně uvědomoval, jak se cítí nesvůj. Ještě nikdy neměl příležitost doopravdy si s ředitelem své školy popovídat mimo Bradavice; obvykle je při hovoru odděloval jeho stůl. Rozpaky, které se ho zmocnily, byly o to větší, že se nemohl zbavit vzpomínky na to, za jakých okolností se setkali naposledy. Nejenže na Brumbála tehdy hodně křičel, ale dělal, co mohl, aby roztřískal některé jeho nanejvýš pečlivě opatrované cennosti.
Brumbál se ale zdál být naprosto klidný.
"Měj hůlku pořád připravenou, Harry," vyzval ho nevzrušeně.
"Myslel jsem, že mimo školu nesmím používat žádná kouzla, pane."
"V případě, že by na nás někdo zaútočil," odpověděl Brumbál, "ti dávám svolení použít jakékoli protikouzlo či protikletbu, která tě napadne. Domnívám se ale, že dnes večer se žádného útoku obávat nemusíš."
"Proč ne, pane?"
"Jsi přece se mnou," odpověděl prostě Brumbál. "Už jsme dost daleko, Harry."
Na konci Zobí ulice se náhle zastavil.
"Zkoušku z přemisťování jsi samozřejmě ještě neskládal?" zeptal se.
"Ne," zavrtěl hlavou Harry. "Myslel jsem, že k té se smí až v sedmnácti."
"Přesně tak," přisvědčil Brumbál. "Takže se mě budeš muset velice pevně držet za ruku. Za levou, kdybys byl tak laskav - jak sis jistě všiml, tu pravou mám teď zrovna trochu citlivou."
Harry se ho chytil za předloktí, které mu Brumbál nabídl.
"Výborně," zabrumlal. "Tak jdeme na to."
Harry cítil, jak se Brumbálova paže snaží vytrhnout z jeho sevření, a stiskl ji o to pevněji. V příštím okamžiku všechno kolem něj zčernalo, ze všech stran cítil strašlivý tlak. Nemohl popadnout dech - jako by ho kolem hrudi stahovaly železné obruče, oční bulvy mu něco tlačilo do důlků, ušní bubínky mu snad někdo vrážel do hlavy, a pak -
Nabíral do plic obrovské doušky chladného nočního vzduchu a otevřel oči, z nichž mu proudem tekly slzy. Bylo mu, jako by ho někdo právě protlačil velice úzkou gumovou hadicí. Několik vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že Zobí ulice zmizela. Teď stáli s Brumbálem na jakési liduprázdné návsi, v jejímž středu se tyčil starý válečný památník, obklopený několika lavičkami. Když si v hlavě srovnal, co vlastně znamenaly ty smyslové vjemy, pochopil, že se právě poprvé v životě přemístil.
"Jsi v pořádku?" ujišťoval se Brumbál a starostlivě si ho prohlížel. "Chvilku trvá, než si člověk na ten pocit zvykne."
"Nic mi není," ubezpečil ho Harry a promnul si uši, které jako by se zdráhaly Zobí ulici úplně opustit. "Řekl bych ale, že létání na koštěti mi vyhovuje víc."
Brumbál se usmál, přitáhl si klopy cestovního pláště těsněji ke krku a ukázal: "Tudy."
Rázným krokem vyrazil kolem prázdného hostince a několika stavení. Podle hodin na věži nedalekého kostela už byla skoro půlnoc.
"Pověz mi, Harry," ozval se Brumbál. "Ta tvoje jizva… bolívá tě teď vůbec?"
Harry mimoděk zvedl ruku k čelu a promnul si znamení ve tvaru blesku.
"Ne, nebolí," odpověděl, "a to mě docela udivuje. Myslel jsem, že když teď Voldemort znovu získává tak velkou moc, že mě bude pálit pořád."
Zvedl oči k Brumbálovi a zjistil, že jeho společník spokojeně přikyvuje.
"Já jsem si naopak myslel, že už tě pálit nebude," prohlásil. "Lord Voldemort si konečně uvědomil, jakému nebezpečí se vystavuje, když ti umožňuje přístup k vlastním myšlenkám a pocitům. Zdá se, že si tě teď drží od těla prostřednictvím nitrobrany."
"No, mně to docela vyhovuje," zahučel Harry, kterému se opravdu nestýskalo po znepokojivých snech ani po překvapivých chvilkových nahlédnutích do Voldemortovy mysli.
Zabočili za roh, minuli telefonní budku a autobusovou zastávku. Harry koutkem oka znovu pohlédl na Brumbála.
"Pane profesore?"
"Ano, Harry?"
"Ehm - kde to vlastně jsme?"
"Tahle okouzlující vesnička, Harry, se jmenuje Blábolivý Brod."
"A proč tu jsme?"
"Ach promiň, ty to ještě nevíš," omlouval se Brumbál. "Tak tedy, už ani nespočítám, kolikrát jsem to v posledních několika letech říkal, ale zase nám chybí jeden učitel. Jsme tu, abychom přesvědčili mého někdejšího kolegu, který už odešel na odpočinek, aby se vrátil do Bradavic."
"A jak vám v tom mohu pomoct já, pane?"
"No, řekl bych, že nějak užitečný určitě budeš," zamumlal Brumbál. "Tady doleva, Harry."
Zabočili do strmě stoupající úzké uličky, po obou stranách lemované domy. Nikde nesvítilo jediné okno. Onen podivný chlad, který už dva týdny spoutával Zobí ulici, vládl i tady. Harry si vzpomněl na mozkomory, nervózně se ohlédl přes rameno a trochu se uklidnil, teprve když v kapse sevřel hůlku.
"Pane profesore, proč jsme se prostě nepřemístili přímo do domu toho vašeho bývalého kolegy?"
"Protože by to byla stejná nevychovanost, jako kdybychom mu vyrazili domovní dveře," odpověděl Brumbál. "Pravidla slušného chování nám velí, abychom svým kouzelnickým kolegům poskytli možnost nevpustit nás dál. Kromě toho je většina kouzelnických obydlí proti nevítaným přemisťovatelům zabezpečena ochrannými kouzly. V Bradavicích se například…"
"…nikdo nemůže přemisťovat v žádné z budov ani kdekoli na školních pozemcích," dořekl za něj honem Harry. "To mi pověděla Hermiona Grangerová."
"A pověděla ti to naprosto správně. Tady zase doleva."
Kostelní hodiny za nimi odbily půlnoc. Harryho udivilo, že Brumbál nepovažuje za nevychovanost objevit se u svého starého kolegy v tuto pozdní hodinu. Když se teď ale tak rozpovídali, zajímala ho spousta naléhavějších otázek.
"Pane profesore, četl jsem v Denním věštci, že Popletala sesadili…"
"Je to tak," potvrdil Brumbál, který právě zabočil do příkré postranní uličky. "Nepochybně jsi také četl, že ho ve funkci ministra nahradil Rufus Brousek, bývalý vedoucí oddělení bystrozorů."
"A ten… myslíte, že z něj bude dobrý ministr?" otázal se Harry.
"Zajímavá otázka," zamyslel se Brumbál. "Nepochybně je schopný. Je energičtější a průbojnější osobnost, než byl Kornelius."
"Ano, ale já měl na mysli -"
"Já vím, cos měl na mysli. Rufus je muž činu, a protože většinu aktivního života strávil bojem proti černokněžníkům, ani v nejmenším lorda Voldemorta nepodceňuje."
Harry vyčkával, ale Brumbál se ani slovem nezmínil o svém střetu s Brouskem, o němž se psalo v Denním věštci, a on sám nenašel odvahu, aby se na to podrobněji vyptával, a tak raději změnil téma.
"A… pane… četl jsem také o madame Bonesové."
"Ano," povzdechl si tiše Brumbál. "To je strašlivá ztráta. Byla to znamenitá čarodějka, jedna z nejlepších. Tudy nahoru, myslím… au!"
Ukázal totiž zraněnou rukou.
"Pane profesore, co se vám stalo s tou -"
"Teď není čas na vysvětlování," přerušil ho Brumbál. "Bylo to napínavé, jednou ti to s chutí vylíčím."
Usmál se a Harry pochopil, že ho nechce jen tak odbýt a že je ochoten odpovídat na další otázky.
"Pane… dostal jsem soví poštou leták Ministerstva kouzel s bezpečnostními opatřeními proti Smrtijedům, kterými bychom se všichni měli řídit…"
"Ano, také jsem ho dostal," přikývl Brumbál a stále se usmíval. "Myslíš, že jsou to užitečné rady?"
"Ani ne."
"Hned jsem si myslel, že se na to budeš dívat takhle. Vůbec ses mě například nezeptal, jaký džem mám nejraději, aby sis ověřil, že jsem skutečně profesor Brumbál a ne někdo, kdo se za mě jen vydává."
"Nenapadlo mě…" začal Harry, protože si nebyl úplně jistý, zda to nemá brát jako napomenutí.
"Propříště, Harry - je to malinový! I když… kdybych byl Smrtijed, určitě bych si nejprve svůj oblíbený džem zjistil, než bych se za sebe vydával."
"No… jasně," zamumlal Harry. "Totiž, v tom letáku se psalo o nějakých neživých. Co jsou vlastně zač? Nijak se to tam nevysvětlovalo."
"To jsou mrtvoly," odpověděl klidně Brumbál. "Mrtvá těla, která byla očarována, aby plnila příkazy černokněžníka. Nikdo už ale žádného neživého hodně dávno neviděl, naposledy to bylo, když byl ještě Voldemort při plné síle… Zabil tehdy tolik lidí, že by z nich samozřejmě postavil celou armádu. - A jsme tady, Harry, tady je to…"
Blížili se k malému úhlednému kamennému domku se zahrádkou. Harry byl příliš zaneprázdněn tou děsivou představou neživých, a proto nevěnoval valnou pozornost ničemu jinému. Když ale došli k brance, Brumbál se zastavil tak prudce, že do něj Harry vrazil.
"A hrome! To ne, ne, ne."
Harry sledoval, jak si Brumbál prohlíží pečlivě upravenou zahradní cestičku, a cítil, že se ho zmocňuje úzkost. Dveře domku byly vyvrácené z pantů.
Brumbál se rozhlédl po obou stranách ulice. Vypadala naprosto opuštěně.
"Vezmi si hůlku a pojď za mnou," tiše mu nařídil.
Otevřel branku, rychle a nehlučně s Harrym v patách přešel po cestičce a pomaloučku strčil do domovních dveří, s hůlkou připravenou v ruce.
"Lumos."
Špička jeho hůlky se rozzářila a zalila světlem úzkou vstupní chodbu. Vlevo byly další otevřené dveře. S rozsvícenou hůlkou nad hlavou vešel Brumbál do obývacího pokoje a Harry vstoupil v těsném závěsu za ním.
Naskytl se jim pohled na dílo absolutní zkázy. U nohou jim ležely roztříštěné stojací hodiny, ciferník měly prasklý vejpůl a kyvadlo se válelo o kus dál jako odhozená šavle. Klavír byl převrácený na bok a klávesy rozházené po celé podlaze. Poblíž klavíru na zemi pableskovaly střepy spadlého lustru. Na několika splasklých polštářích v prořezaných otvorech ještě ulpívaly zbytky peří. Všechno jako vrstva prachu pokrývaly drobné střípky skla a porcelánu. Brumbál zvedl hůlku ještě výš a její paprsky ozářily stěny, kde se na tapetách leskly cákance něčeho temně rudého a lepkavého. Harry se sykavě nadechl.
"Nevypadá to hezky, co?" poznamenal ponuře Brumbál, když se k němu otočil. "Ano, stalo se tu něco strašného."
Opatrně přešel doprostřed místnosti a pozorně přitom zkoumal trosky, které se mu válely u nohou. Harry šel za ním, koukal kolem sebe a napůl se strachoval, co by asi mohl objevit za zničeným klavírem nebo pod převrženou pohovkou, nikde však žádné tělo nebylo.
"Možná tu došlo k zápasu a… a někam ho odvlekli, pane profesore, ne?" nadhodil a pokoušel se nemyslet na to, jak hrozné zranění by asi musel člověk utrpět, aby po něm zůstaly krvavé skvrny až do poloviny stěn.
"Myslím, že ne," namítl klidně Brumbál a nahlédl za masivní čalouněné křeslo převrácené na bok.
"Myslíte, že je -"
"Ještě někde tady? Ano."
A bez upozornění se nečekaně sehnul a šťouchl špičkou hůlky do sedačky čalouněného křesla. "Au!" vypísklo.
"Dobrý večer, Horacio," pozdravil Brumbál a znovu se napřímil.
Harrymu úžasem spadla brada. Tam, kde ještě před zlomkem vteřiny leželo křeslo, se teď na podlaze krčil jakýsi náramně tlustý plešatý stařec, masíroval si břicho a ublíženýma uslzenýma očima vyčítavě vzhlížel k Brumbálovi.
"Nemusel jsi mě tou hůlkou bodat tak důkladně," postěžoval si nerudně a vyškrábal se na nohy. "Bolelo to."
Světlo hůlky se zalesklo na holé lebce a ozářilo starcovy velké oči, obrovský stříbřitý mroží knír a dokonale naleštěné knoflíky kaštanově hnědého sametového saka, které měl navlečené přes růžové hedvábné pyžamo. Temenem hlavy sotva dosahoval Brumbálovi k bradě.
"Co mě prozradilo?" zabručel, když se vrávoravě postavil, a nepřestával se přitom drbat na břiše. Na to, že byl právě přistižen, jak se vydává za křeslo, se vůbec nenechal vyvést z míry.
"Drahý Horacio," pousmál se pobaveně Brumbál. "Kdyby tvůj dům doopravdy přišli navštívit Smrtijedi, viselo by nad ním Znamení zla."
Kouzelník se pleskl buclatou rukou do mohutného čela.
"Znamení zla," zamumlal. "Já věděl, že jsem zapomněl ještě na něco, co… No nic, na tom nezáleží. Stejně bych na to neměl čas. Sotva jsem si stačil pořádně upravit čalounění, a už jsi vešel."
Povzdechl si tak rozlítostněně, že se mu roztřásly oba konce kníru.
"Chceš, abych ti pomohl uklidit ten nepořádek?" zeptal se vlídně Brumbál.
"Prosím," přikývl Horacio.
Oba kouzelníci se postavili zády k sobě, jeden vysoký a štíhlý, druhý naopak malý a zavalitý, a sehraně mávli hůlkami jediným plynulým pohybem.
Všechen nábytek odlétl tam, kde původně stál, ozdobné předměty se ve vzduchu znovu náležitě zformovaly, peří se napěchovalo do polštářů, roztrhané knihy se slepily, než se narovnaly do patřičných polic, olejové lampy se vznesly a dolétly na stolky, na nichž se znovu zažehly, obrovská sbírka roztříštěných zasklených fotografií ve stříbrných rámečcích blyštivě přeletěla přes pokoj a bez nejmenší stopy poškození přistála na jednom stole, všechny praskliny a díry se zacelily a stěny se dočista otřely.
"Mimochodem, co to bylo za krev?" zeptal se Brumbál hlasitě, aby ho bylo slyšet přes odbíjení už zase nerozbitých stojacích hodin.
"Myslíš tu na stěnách? Dračí," hulákal kouzelník Horacio, protože nad jejich hlavami se s ohlušujícím skřípáním a cinkáním zašroubovával do stropu lustr.
Zazněl závěrečný akord klavíru a následovalo ticho.
"Tak, tak, tak - dračí," potvrdil teď už nehulákavě kouzelník. "Moje poslední lahvička - a ceny přitom momentálně vyletěly až do nebes. Možná ale půjde použít znovu."
Dusavým krokem si došel pro malou křišťálovou lahvičku, která stála na jednom z příborníků, podržel ji proti světlu a zkoumavě prohlížel hustou tekutinu v ní.
"Hmm, je trochu zaprášená."
Postavil lahvičku zpátky a povzdechl si. Vtom mu pohled padl na Harryho.
"Hohó," vydechl a velkýma kulatýma očima utkvěl na Harryho čele a na klikaté jizvě připomínající blesk. "Hohó!"
"Tohle," ozval se Brumbál a postoupil kupředu, aby se ujal představování, "je Harry Potter. Harry, seznam se s mým starým přítelem a kolegou, Horaciem Křiklanem."
Křiklan se otočil k Brumbálovi s vychytralým pohledem v očích.
"Tak takhle sis usmyslel, že mě přesvědčíš, co? Tak abys věděl, odpověď zní ne, Albusi."
Protáhl se kolem Harryho a odvrátil od něj rozhodně tvář jako někdo, kdo se pokouší odolat pokušení.
"Doufám, že si spolu alespoň můžeme dát skleničku," prohodil Brumbál. "Připít si na staré časy."
Křiklan zaváhal.
"No dobrá, ale jen jednu," zahučel nepřívětivě.
Brumbál se na Harryho usmál a ukázal mu na křeslo ne zcela nepodobné tomu, za něž se Křiklan ještě před kratičkým okamžikem vydával. Stálo přímo vedle opět zapáleného krbu a jasně zářící olejové lampy. Harry se posadil, ale nabyl dojmu, že Brumbálovi z jakéhosi důvodu záleží na tom, aby na něj bylo co nejlépe vidět. Rozhodně seděl tak, že když se Křiklan, který v koutě cinkal karafami a sklenicemi, znovu otočil čelem do pokoje, pohled mu okamžitě padl právě na něj.
"Uff," odfrkl si hostitel a rychle odvrátil hlavu, jako by měl strach, že ho rozbolí oči. "Tumáš…" podal sklenici Brumbálovi, který se posadil bez vyzvání, nabídl podnos Harrymu, pak se zabořil do polštářů opravené pohovky a upadl v rozmrzelé mlčení. Nohy měl tak krátké, že mu nedosahovaly na podlahu.
"Tak povídej, Horacio, jak se ti pořád daří?" otázal se Brumbál.
"Není to žádná sláva," postěžoval si okamžitě Křiklan. "Jsem slabý na prsa. Hned se zadýchám. A taky mě trápí revma. Už mi to neběhá jako kdysi. Jenže to se asi dalo čekat. Stáří. Únava."
"Musel jsi sebou ale pořádně hodit, abys nám za tak kratičkou chviličku připravil takové uvítání," poznamenal Brumbál. "Nemohl ses o nás přece dozvědět dřív než tři minuty předem, ne?"
"Dvě minuty," opravil ho Křiklan napůl popuzeně a napůl pyšně. "Neslyšel jsem alarm svého protivetřeleckého kouzla, protože jsem byl zrovna ve vaně. Faktem ovšem zůstává," dodal neoblomně a zdálo se, že znovu sebral síly, "že jsem starý člověk, Albusi. Unavený stařec, který si zaslouží právo na klidný život a trochu toho pohodlí."
Pohodlí si tedy rozhodně dopřává, pomyslel si Harry, když se rozhlédl po pokoji. Byl nevětraný a přeplácaný, nikdo o něm ale nemohl říct, že by byl neútulný: byla v něm měkká křesla a podnožky, spousta pití a knih, krabice s čokoládovými bonbony a naducané polštářky. Kdyby Harry nevěděl, kdo tady bydlí, hádal by, že nějaká bohatá, starosvětsky elegantní stará dáma.
"Nejsi ještě ani tak starý jako já, Horacio," namítl Brumbál.
"No, v tom případě bys možná měl o odchodu na odpočinek uvažovat i ty," odsekl neomaleně Křiklan a zabloudil angreštově bledýma očima k Brumbálově zraněné ruce. "Jak vidím, reakce už nemáš jako dřív."
"Máš naprostou pravdu," přitakal s andělským klidem Brumbál, zatřásl rukávem a odhalil špičky popálených a zčernalých prstů. Harryho nepříjemně zamrazilo v týle, když je uviděl. "Nepochybně jsem pomalejší, než jsem býval. Jenže na druhé straně…"
Pokrčil rameny a široce se rozpřáhl, jako by chtěl dát najevo, že stáří má také svoje výhody. Harry si při tom na Brumbálově nezraněné ruce všiml prstenu, který u něj až doteď neviděl. Byl to masivní kroužek, poněkud neuměle vyrobený z něčeho, co vypadalo jako zlato, a do kroužku byl zasazen těžký černý kámen s velkou prasklinou uprostřed. Také Křiklan na prstenu ulpěl na okamžik očima a Harrymu neušlo, že se mu široké čelo kratince zvlnilo nepatrnými vráskami.
"A co všechna ta tvoje opatření proti vetřelcům, Horacio… proti komu jsou vlastně namířena, proti Smrtijedům, nebo proti mně?" zeptal se Brumbál.
"Co by asi Smrtijedi mohli chtít od ubohého zlomeného starého dědka, jako jsem já?" odsekl útočně Křiklan.
"Podle mého by nejspíš chtěli, abys propůjčil svůj pozoruhodný talent k vydírání, mučení a vraždění," odpověděl Brumbál. "To mi chceš vážně tvrdit, že se tě ještě nepokusili naverbovat?"
Křiklan si Brumbála chvíli měřil zlověstným pohledem a pak zahučel: "Nedal jsem jim šanci. Už rok jsem pořád v pohybu. Nikdy se nezdržím na jednom místě déle než týden. Stěhuju se z jednoho mudlovského domu do druhého - lidé, kterým patří tenhle domek, jsou na dovolené na Kanárských ostrovech. Cítil jsem se tady moc a moc příjemně a jen nerad odtud budu odcházet. Je to docela snadné, když víš, jak na ty směšné poplašné systémy, co používají místo lotroskopů. Stačí jediné jednoduché zmrazovací kouzlo. A ještě si musíš dát pozor, aby tě neviděli sousedi, když si dovnitř stěhuješ klavír."
"Chytře vymyšlené," ocenil ho Brumbál. "Ale pro zlomeného starého dědka, který touží po klidném životě, mi to připadá poněkud únavné. Zato kdybys byl ochoten vrátit se do Bradavic…"
"Jestli mi hodláš líčit, že bych měl v té příšerné prožluklé škole klidnější život, tak raději šetři dechem, Albusi! Je sice pravda, že se schovávám, ale po odchodu Dolores Umbridgeové z Bradavic se ke mně doneslo pár dost podivných zpráv! Jestli to je způsob, jakým dnes zacházíš s učiteli…"
"Profesorka Umbridgeová si znepřátelila naše stádo kentaurů," vysvětloval Brumbál. "Myslím, že ty, Horacio, bys měl víc rozumu, než abys šel do Zapovězeného lesa a nadával hordě rozzuřených kentaurů do špinavých kříženců."
"Jo takhle to bylo?" protáhl Křiklan. "Nána pitomá! Nikdy jsem ji neměl rád."
Harry se uchechtl a Brumbál i Křiklan se otočili a pohlédli na něj.
"Promiňte," omlouval se honem Harry. "Já jen… že jsem ji taky neměl rád."
Vtom Brumbál dost nečekaně vstal.
"Už odcházíš?" zareagoval hned Křiklan a oči se mu rozsvítily nadějí.
"Ne," zavrtěl hlavou Brumbál, "jen jsem se chtěl zeptat, jestli mohu použít tvoji koupelnu."
"Ach tak," zabručel zjevně zklamaný Křiklan. "Do chodby a druhé dveře vlevo."
Brumbál přešel pokoj a vyšel ven. Jakmile se za ním zavřely dveře, zavládlo uvnitř ticho. Po chvíli Křiklan vstal, zdálo se ale, že sám neví, co si má počít. Střelil kradmým pohledem po Harrym, pak přešel ke krbu, postavil se zády k němu a nahříval si své objemné pozadí.
"Nemysli si, že nevím, proč tě přivedl s sebou," vyhrkl zničehonic.
Harry se na něj beze slova podíval. Křiklan přejel vybledlýma očima po jeho jizvě a tentokrát si prohlédl i celý Harryho obličej.
"Náramně se podobáš otci."
"Jo, to lidi říkají," přitakal Harry.
"Až na ty oči. Ty máš -"
"Po matce, jo." Harry to slyšel tolikrát, že už ho to trochu unavovalo.
"Hmm. Ano, je to tak. Jako učitel by člověk samozřejmě neměl mít žádné oblíbence, ale ji jsem si oblíbil. Myslím tvoji matku," dodal Křiklan, když viděl Harryho tázavý pohled. "Lily Evansovou. Byla to jedna z nejchytřejších dívek, jaké jsem kdy učil. A temperamentní, víš? Okouzlující děvče. Říkával jsem jí, že je škoda, že není v mé koleji. A odpovídávala mi dost drze."
"Která kolej byla vaše?"
"Byl jsem ředitelem Zmijozelu," odpověděl Křiklan. "No tak," varovně zamával tlustým ukazovákem, když viděl, jak se Harry tváří, "nesmíš se na mne kvůli tomu dívat skrz prsty! Ty nejspíš patříš do Nebelvíru jako ona, co? Jasně, v rodinách se to obvykle dědí. I když ne vždycky. Slyšel jsi někdy o Siriusi Blackovi? Určitě jsi o něm slyšel - posledních pár let se o něm hodně psalo v novinách. Před pár týdny zemřel…"
Harry měl pocit, jako by mu neviditelná ruka surově stiskla útroby.
"No nic, každopádně to byl ve škole obrovský kamarád tvého otce. Celá rodina Blacků chodila do mé koleje, ale Sirius skončil v Nebelvíru! Velká škoda - byl to nadaný chlapec. Dostal jsem pak jeho bratra Reguluse, když k nám přišel, ale byl bych je rád učil oba."
Mluvil jako nadšený sběratel, kterého v dražbě přelicitoval někdo jiný. Očividně se ztratil ve vzpomínkách. Upřeně zíral na protější stěnu a nepatrně se na místě otáčel, aby si rovnoměrně prohřál záda.
"Tvoje matka samozřejmě pocházela z mudlovské rodiny. Ani jsem tomu nechtěl věřit, když jsem to zjistil. Byla tak dobrá, že jsem myslel, že musí být z čistokrevného rodu."
"Jedna z mých nejlepších kamarádek je taky z mudlovské rodiny," ozval se Harry, "a je nejlepší z celého našeho ročníku."
"Je to zvláštní, jak se něco takového občas stane, že?" ušklíbl se Křiklan.
"Ani ne," odsekl chladně Harry.
Křiklan na něj překvapeně pohlédl.
"Nesmíš si myslet, že jsem předpojatý!" bránil se. "To ne, kdepak! Neříkal jsem snad právě, že tvoje matka byla jednou z mých nejoblíbenějších studentek za celou dobu, co jsem učil? A hned v následujícím ročníku po ní to byl Dirk Cresswell - ten je teď samozřejmě vedoucím oddělení pro styk se skřety, další kouzelník z mudlovské rodiny, nesmírně nadaný student. Dodnes mi poskytuje vynikající interní informace o tom, co se děje u Gringottových!"
Nepatrně se pohupoval na špičkách, samolibě se usmíval a ukazoval na početnou sbírku pableskujících fotografií v rámečcích na toaletním stolku, jež byly plné maličkých pohybujících se postaviček.
"To všechno jsou snímky mých bývalých studentů, všechny podepsané. Támhle vidíš Barnabáše Cuffea, šéfredaktora Denního věštce. Vždycky si rád vyslechne můj komentář k denním zprávám. A támhle je Ambrosius Flume z Medového ráje - dá mi vždy dárkový koš k narozeninám, a to všechno jen díky tomu, že jsem mu mohl dát doporučení pro Cicerona Harkisse, u kterého dostal svoje první místo! A tam vzadu… stačí, když trochu natáhneš krk, a uvidíš ji… to je Gwenog Jonesová, to je samozřejmě kapitánka Holyheadských harpyjí… lidé vždycky žasnou, když se dozvědí, že si se všemi Harpyjemi tykám, a kdykoli se mi zachce, mám od nich volňásky!"
Pomyšlení na to mu zjevně pozvedlo náladu.
"A ti všichni vědí, kde vás najít a kam vám posílat dárky?" zeptal se Harry, který se neubránil údivu, že se Smrtijedům dosud nepodařilo Křiklana vystopovat, když ho najdou koše s cukrovím, vstupenky na famfrpál a návštěvy toužící po jeho radách a názorech.
Úsměv z Křiklanova obličeje zmizel stejně rychle jako předtím krev ze stěn jeho pokoje.
"Samozřejmě že nevědí," zahučel a pohlédl na Harryho. "Už rok nejsem v kontaktu absolutně s nikým!"