Harryho se zmocnil divný pocit; odlišný od hněvu a smutku, který ho od Siriusovy smrti naplňoval. Po chvíli si uvědomil, že je mu Luny líto.
"Proč ti lidi schovávají věci?" zeptal se a mračil se.
"Ach… Ani nevím…" pokrčila rameny. "Myslím, že mají pocit, že jsem trochu divná, víš. Někteří mi dokonce říkají Bláznivka Lovegoodová."
Harry se na ni podíval a pocit lítosti bolestivě zintenzivněl.
"To ale není důvod, aby ti brali věci," řekl rozhodně. "Chceš je pomoct hledat?"
"Ale ne," usmála se na něj. "Ony se vrátí, jako vždycky. Já jen že jsem chtěla v noci balit. Proč vlastně nejsi na slavnosti?"
Harry pokrčil rameny. "Nemám náladu."
"Ne," řekla Luna a prohlížela si ho těma zvláštníma, vlhkýma, vystouplýma očima. "To myslím, že nemáš. Ten muž, co ho zabili Smrtijedi, byl tvůj kmotr, že? Řekla mi to Ginny."
Harry krátce kývl, ale zjistil, že z nějakého důvodu mu nevadí, že Luna mluví o Siriusovi. Vzpomněl si, že také vidí thestraly.
"Tobě taky…" začal. "Chci říct, kdo… Tobě také někdo zemřel?"
"Ano," řekla Luna, "moje matka. Byla to celkem vynikající čarodějka, ale ráda experimentovala a jednou jí nějaké kouzlo opravdu ošklivě nevyšlo. Bylo mi devět."
"To je mi líto," zamumlal Harry.
"Ano, bylo to dost strašné," řekla Luna konverzačním tónem. "Ještě teď je mi někdy hodně smutno. Ale pořád mám ještě tátu. A krom toho, to není tak, že už mámu nikdy neuvidím, ne?"
"Eh - ne?" řekl Harry nejistě.
Nevěřícně potřásla hlavou.
"Ale jdi. Přece jsi je slyšel, přímo za tím závojem, ne?"
"Ty myslíš…"
"V té místnosti s obloukem. Jenom se skrývali mimo dohled, to je všechno. Slyšel jsi je."
Podívali se na sebe. Luna se jemně usmívala. Harry nevěděl, co má říci nebo co si myslet; Luna věřila tolika divným věcem… Ale ty hlasy za závojem přece opravdu slyšel.
"Jseš si jistá, že nechceš, abych ti pomohl hledat ty věci?" zeptal se.
"Ach ne," řekla Luna. "Ne, myslím, že půjdu dolů a dám si pudink a počkám, až se objeví… Vždycky se nakonec objeví… Tak hezké prázdniny, Harry!"
"Jo… Tobě taky."
Odešla a Harry zjistil, když se za ní díval, že ta obrovská tíha v jeho žaludku se trochu zmenšila.
Cesta Bradavickým expresem domů byla v několika ohledech památná. Předně, Malfoy, Crabbe a Goyle, kteří evidentně čekali celý týden, až budou moci udeřit bez učitelů kolem, se pokusili Harryho přepadnout, když se vracel vlakem ze záchoda. Jejich útok mohl být úspěšný nebýt toho, že si neúmyslně za místo přepadení vybrali uličku před kupé plným členů BA, kteří je viděli a okamžitě vyrazili Harrymu na pomoc. Ve chvíli, kdy Ernie Macmillan, Hannah Abbottová, Susan Bonesová, Justin Finch-Fletchley, Anthony Goldstein a Terry Boot skončili s vyvoláváním zaklínadel a kleteb, které je Harry naučil, Malfoy, Crabbe a Goyle připomínali tři obrovské slimáky nacpané do bradavických uniforem. Harry, Ernie a Justin je hodili na polici na zavazadla a nechali je tam slizit.
"Musím se přiznat, že se těším, jak se bude tvářit Malfoyova matka, až vyleze z vlaku," řekl Ernie spokojeně a díval se, jak se Malfoy nad ním svíjí. Ernie se ještě nesmířil s tím, jak Malfoy během své krátké kariéry ve vyšetřovatelské četě strhával Mrzimoru body.
"Goylova máma bude taky ráda," řekl Ron, kterého přilákal rámus. "Vypadá teď mnohem líp… Mimochodem, Harry, přijel vozík s jídlem, kdybys něco chtěl…"
Harry všem poděkoval a šel s Ronem zpět do jejich kupé, kde koupil velkou hromadu kotlíkových buchet a dýňových koláčku. Hermiona si četla v Denním věštci, Ginny luštila kvíz v Pokroucených slovíčkách a Neville hladil svůj Mimbulus mimbletonia, který přes rok opravdu vyrostl a při dotyku vydával zvláštní zpěvavé zvuky.
Harry a Ron strávili většinu cesty hraním kouzelnických šachů a Hermiona jim předčítala úryvky z Věštce. Byl teď plný článků o tom, jak odrazit mozkomory, jak se ministerstvo snaží vystopovat Smrtijedy a také hysterických dopisů, jejichž pisatelé přísahali, že ráno viděli lorda Voldemorta procházet se přímo před jejich domem…
"A to to ještě pořádně nezačalo," povzdychla si pochmurně Hermiona a noviny složila. "Ale už to nebude dlouho trvat…"
"Hej, Harry," řekl tiše Ron a kývl ke skleněným dveřím kupé.
Harry se otočil. Uličkou procházela Cho s Mariettou Edgecombovou, která měla na hlavě vlněnou kuklu. Jeho pohled se na chvíli setkal s Choiným. Cho se začervenala a pokračovala v chůzi. Harry se podíval zpět na šachovnici, zrovna když Ronův jezdec vyhnal z políčka jednoho z jeho pěšců.
"A co vlastně - eh - jak to mezi vámi vypadá?" zeptal se tiše Ron.
"Nijak," odpověděl po pravdě Harry.
,Já - eh - slyšela jsem, že chodí s někým jiným," řekla opatrně Hermiona.
Harry byl překvapen, že to ani moc nebolelo. Jeho snaha Cho zaimponovat patřila do minulosti, která se ho už netýkala; stejně jako většina toho, co chtěl před Siriusovou smrtí… Týden, který uplynul od doby, kdy Siriuse naposled spatřil, se zdál být tak dlouhý; rozprostíral se mezi dvěma vesmíry, tím, ve kterém byl Sirius a tím, v němž nebyl.
"Je to tak lepší, kamaráde," řekl Ron energicky. "Chci říct - sice dobře vypadá a tak, ale ty bys potřeboval někoho veselejšího."
"Zřejmě je teď dostatečně veselá s někým jiným," pokrčil Harry rameny.
"A s kým že to teď vlastně chodí?" zeptal se Ron Hermiony, ale odpověděla mu Ginny.
"S Michaelem Cornerem," řekla.
"S Michaelem - ale -" řekl Ron a podíval se na ni. "Ale s tím jsi přece chodila ty!"
"Už nechodím," řekla rezolutně Ginny. "Nelíbilo se mu, že Nebelvír porazil Havraspár ve famfrpálu a začal trucovat, takže jsem ho vyhodila a on běžel utěšovat Cho." Poškrábala se na nose brkem, otočila Pokroucená slovíčka vzhůru nohama a začala zaškrtávat odpovědi. Ron vypadal opravdu potěšeně.
"Vždycky jsem si o něm myslel, že je idiot," řekl a posunul královnu směrem k chvějící se Harryho věži. "Takhle je to dobře. Jen si příště vyber někoho - lepšího."
Když to říkal, střelil po Harrym kradmým pohledem.
"Vybrala jsem si Deana Thomase, je dostatečně lepší?" zeptala se nepřítomně Ginny.
"CO?" vykřikl Ron a převrhl šachovnici. Křivonožka vyrazil za figurkami a Hedvika s Papušíkem se rozzlobeně rozhoukali.
Když vlak brzdil před nádražím King's Gross, Harry si pomyslel, že ještě nikdy v něm tolik nechtěl zůstat. Dokonce přemítal, co by se stalo, kdyby prostě odmítl vystoupit a zůstal sedět až do prvního září, kdy ho vlak zase odveze do Bradavic. Ale když konečně dopufali na nástupiště, sebral klec s Hedvikou a připravil se vytáhnout kufr.
Výpravčí dal Harrymu, Ronovi a Hermioně vědět, že mohou bezpečně projít magickou bariérou mezi nástupišti devět a deset a tam, na druhé straně, na něj čekalo překvapení; skupina lidí, které by tu vůbec nečekal.
Byl tam Pošuk Moody, který i s buřinkou naraženou přes magické oko vypadal stejně zlověstně, jako by vypadal bez něj, sukovitýma rukama držel dlouhou hůl a celý byl zabalen v mohutném cestovním plášti. Za ním stála Tonková, žvýkačkově růžové vlasy jí svítily v záři slunce, pronikajícího špinavým skleněným stropem a na sobě měla notně záplatované džíny a jasně purpurové tričko s nápisem Příšerné sestry. Vedle Tonkové byl Lupin, ve tváři pobledlý, s šedými vlasy, pod kabátem měl pomačkanou košili a kalhoty. Úplně vpředu stáli pan a paní Weasleyovi, oblečení ve svých nejlepších mudlovských šatech a Fred a George ve fungl nových bundách z podivného, šupinatého, zeleného materiálu.
"Rone, Ginny!" zvolala paní Weasleyová a běžela své děti pevně obejmout. "Ach, a Harry, drahoušku - jak se máš?"
,,Fajn," zalhal Harry, když ho sevřela v náručí. Přes její rameno viděl, jak Ron zírá na nové oblečení dvojčat.
"Co má jako tohle být?" zeptal se, ukazuje na jejich bundy.
"Nejjemnější dračí kůže, bráško," řekl Fred a zatahal za zip. "Obchod jede a tak jsme si řekli, že o sebe musíme trochu pečovat."
"Ahoj Harry," pozdravil Lupin, když paní Weasleyová pustila Harryho a obrátila se k Hermioně.
"Ahoj," řekl Harry, "to jsem nečekal… Co tu všichni děláte?"
"Říkali jsme si," pousmál se Lupin, "že bychom si mohli promluvit s tvým strýcem a tetou, než je necháme, aby si tě odvedli domu."
"Nevím, jestli je to dobrej nápad," řekl okamžitě Harry.
"Já myslím, že určitě ano," zavrčel Moody a přikulhal blíž. "To budou asi oni, že, Pottere?"
Ukázal palcem přes rameno dozadu; jeho magické oko se očividně dívalo dozadu. Harry se naklonil doleva a skutečně, stáli tam všichni tři Dursleyovi, jimiž pohled na Harryho uvítací výbor evidentně otřásl.
"Ach, Harry," řekl pan Weasley, který se právě nadšeně pozdravil s Hermioninými rodiči a chystal se obejmout Hermionu. "Takže - půjdeme na to?"
"Řekl bych, že ano, Arthure," řekl Moody.
Vyrazil s panem Weasleym přes nástupiště k Dursleyovým, jimž vrostly nohy do podlahy. Hermiona se jemně vykroutila své matce, aby se mohla ke skupince přidat.
"Dobré odpoledne," pozdravil pan Weasley vesele strýce Vernona. "Asi si mě budete pamatovat, jmenuji se Arthur Weasley."
Protože pan Weasley před dvěma lety vlastnoručně zdemoloval téměř celý Dursleyovic obývák, Harryho by překvapilo, kdyby na něj strýc Vernon zapomněl. A také že ne - strýc Vernon zfialověl a zíral na pana Weasleyho, ale rozhodl se mlčet, zřejmě také proto, že proti Dursleyovým stála dvojnásobná přesila. Teta Petúnie vypadala vyděšeně a rozhořčeně zároveň; neustále se rozhlížela, jako by se bála, že ji někdo známý spatří v takové společnosti. Dudley se snažil vypadat co nejmenší a nejnenápadnější, v čemž dokonale selhával.
"Jen jsme si říkali, že bychom spolu mohli prohodit pár slov o Harrym," řekl pan Weasley, stále s úsměvem.
"Jo," zavrčel Moody. "O tom, jak se o něj u vás doma staráte."
Knír strýce Vernona se ježil zlostí. Protože buřinka v ně m zřejmě budila dojem jisté spřízněnosti, otočil se na Moodyho.
"Nejsem si vědom, že by to, co se děje v mém domě, bylo vaší starostí -"
"Předpokládám, že věci, kterých si nejste vědom, by zaplnily několik knih, Dursleyi," zavrčel Moody.
"To ale není důležité," vložila se do toho Tonková, jejíž růžové vlasy zřejmě pobuřovaly tetu Petúnii víc, než všichni ostatní dohromady, protože zavřela oči, aby se na ni nemusela dívat. "Důležité je, že jestliže zjistíme, že nejste na Harryho hodní -"
"A to si pište, že se o tom dozvíme," dodal vesele Lupin.
"Ano," řekl pan Weasley, "i když nenecháte Harryho použít felyton -"
"Telefon," zašeptala Hermiona.
"- zkrátka, když se nám donese, že je s Potterem špatně zacházeno, budete se muset zodpovídat nám," dořekl Moody.
Strýc Vernon se nafukoval jako balón. Jeho hněv zřejmě převážil i strach z té bandy podivínů.
"Vyhrožujete mi, pane?" řekl tak hlasitě, že ně kolik kolemjdoucích se otočilo.
"Ano," řekl Pošuk, kterého potěšilo, že to strýc Vernon pochopil tak rychle.
"A vypadám snad jako někdo, kdo by se nechal zastrašit?" štěkl strýc Vernon.
"No…" řekl Moody a nadzvedl buřinku a odhalil tak zlověstně se protáčející magické oko. Strýc Vernon hrůzou uskočil a praštil se o vozík na zavazadla. "Ano, řekl bych, že ano, Dursleyi."
Otočil se od strýce Vernona a podíval se na Harryho.
"Takže, Pottere… Dej vědět, kdybys nás potřeboval. Jestliže od tebe minimálně jednou za tři dny nedostaneme zprávu, někoho za tebou pošleme…"
Teta Petúnie zakňučela. Bylo jasné, že přemýšlí, co by tomu řekli sousedé, kdyby na cestičce vedoucí k jejímu domu spatřili tyhle lidi.
"Tak se měj, Pottere," řekl Moody a položil zkroucenou ruku Harrymu na rameno.
"Dávej na sebe pozor, Harry," řekl tiše Lupin. "Zůstávej v kontaktu."
"Harry, dostaneme tě odtamtud, jak jen to půjde," zašeptala paní Weasleyová a ještě jednou ho objala.
"Uvidíme se brzy, kamaráde," řekl nervózně Ron a potřásl Harrymu rukou.
"Opravdu brzy, Harry," dodala vážně Hermiona. "Slibujeme."
Harry přikývl. Nemohl najít slova, kterými by jim sdělil, co to pro něj znamená, vidět je tu všechny takhle pohromadě a vědět, že jsou na jeho straně. Nakonec se usmál, zvedl ruku na pozdrav, otočil se a se strýcem Vernonem, tetou Petúnií a Dudleym vykročil ze stanice na sluncem zalitou ulici.