38. Druhá válka začíná
Ministr kouzel Kornelius Popletal vydal v pátek v noci krátké prohlášení, v němž potvrzuje, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, se opět vrátil do této země a je znovu aktivní.
"Musím s nesmírným politováním oznámit, že čaroděj, jenž vystupuje jako lord - no, vy víte koho myslím - je naživu a opět mezi námi," řekl reportérům unavený a zneklidněný Popletal. "S téměř stejným politováním vás také musím informovat o masové vzpouře mozkomorů z Azkabanu, kteří se rozhodli nepokračovat v práci pro ministerstvo. Věříme, že v současné době mozkomorové přijímají rozkazy od lorda - tentoho. Žádáme všechny čaroděje, aby zůstávali ostražití. Ministerstvo v současné době vydává pokyny pro základní domácí a osobní obranu, které budou během příštího měsíce zdarma doručeny do všech domácností."
Ministrovo prohlášení se setkalo se zděšením a neklidem kouzelnické veřejnosti, která ještě minulou středu byla ujišťována, že "ve zvěstech o návratu vy-víte-koho mezi nás není ani zrnko pravdy." Podrobnosti událostí, které vedly k novému stanovisku ministerstva jsou zatím mlhavé, ale proslýchá se, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit a gang jeho následovníků (známých jako Smrtijedi) vstoupili ve čtvrtek večer na ministerstvo kouzel.
Albus Brumbál, znovu dosazený ředitel Bradavické školy čar a kouzel, znovu přijatý člen Mezinárodní konfederace čarodějů a znovu jmenovaný vrchní čaroděj Wizengamotu, se zatím k událostem nemohl vyjádřit. Během uplynulého roku stále trval na tom, že vy-víte-kdo není mrtev, jak jsme všichni doufali a věřili, ale verbuje stoupence, aby se mohl pokusit opět uchvátit moc. Mezitím, "chlapec-který-přežil" -
"Už je to tady, Harry, já věděla, že tě do toho nějak zatáhnou," řekla Hermiona a podívala se na něj přes okraj novin.
Byli na ošetřovně. Harry seděl na konci Ronovy postele a oba poslouchali, jak Hermiona čte titulní stránku Nedělního věštce. Ginny, která měla nohu v dlaze, ležela stočená do klubíčka v nohách Hermioniny postele; Neville, jehož nos už nabyl původního tvaru a velikosti, seděl v křesle mezi postelemi; a Luna, která se stavila na návštěvu, měla v rukou poslední vydání Pokroucených slovíček, které si četla vzhůru nohama a zjevně Hermionu neposlouchala.
"Takže teď už je to zase chlapec-který-přežil, ano?" řekl Ron temně. "Už ne vejtaha a podvodník?"
Podal si hrst čokoládových žabek z obrovské hromady na nočním stolku, hodil jich pár Harrymu, Ginny a Nevillovi a zuby roztrhl obal té svojí. Na rukách měl ještě hluboké šrámy v místech, kde ho omotala tykadla mozku. Podle madam Pomfreyové myšlenky mohou zanechat hlubší jizvy než cokoli jiného, ale od doby, kdy ho začala ošetřovat kvanty Zapomínacího mazání dr. Ubblyho, lepšilo se to.
"Teď už jsou k tobě velmi zdvořilí, Harry," řekla Hermiona a přejela článek očima. "Osamělý hlas pravdy… Byl spatřován jako nevyrovnaný, ale nikdy svůj příběh neopustil… Hmm," řekla a zamračila se, "koukám, že zapomněli zmínit fakt, že všechno to osočování a vysmívání se odehrávalo ve Věštci…"
Lehce sebou cukla a položila si ruku na žebra. Dolohova kletba, i když měla mnohem menší účinek než kdyby ji býval mohl vyslovit nahlas, i tak způsobila - slovy madam Pomfreyové - "docela dost škod." Hermiona musela denně brát deset různých lektvarů, její stav se rychle zlepšoval a na ošetřovně už se nudila.
"Vy-víte-koho poslední pokus převzít moc, strana 2 až 4, Co nám ministerstvo mělo říci, strana 5, Proč nikdo nenaslouchal Albusovi Brumbálovi, strana 6 až 8, Exkluzivní rozhovor s Harrym Potterem, strana 9… No," řekla Hermiona, složila noviny a odhodila je, "mají konečně o čem psát. A ten rozhovor s Harrym není exkluzivní, je to ten, co už byl před několika měsíci v Pokroucených slovíčkách…"
"Táta jim ho prodal," řekla Luna nepřítomně a otočila stránku. "Dostal za něj dobrou cenu, takže pojedeme na expedici do Švédska a pokusíme se chytit zmuchloroha smrkáče."
Hermiona chvíli bojovala s vlastním nitrem a pak řekla: "To zní báječně."
Ginny zachytila Harryho pohled, zakřenila se a zase se rychle podívala jinam.
"No, ale," řekla Hermiona, narovnala se a znovu sebou cukla, "jak to jde ve škole?"
"Kratiknot se zbavil Fredovy a Georgeovy bažiny," řekla Ginny. "Trvalo mu to asi tři sekundy. Ale pod oknem malý kousek nechal a ohradil ho provazem -"
"Proč?" zeptala se polekaně Hermiona.
,Jen říkal, že to byla opravdu dobrá ukázka magie," pokrčila Ginny rameny.
"Myslím, že to tam nechal jako Fredův a Georgeův pomník," řekl Ron s pusou plnou čokolády. "Tohle všechno mi poslali oni," dodal a ukázal na kopec žabek. "Ten jejich krámek s vtípky musí dobře vynášet, že?"
Hermiona se zatvářila trochu nesouhlasně a pak se zeptala: "Takže všechny trable jsou pryč, co se vrátil Brumbál?"
"Ano," řekl Neville, "všechno je zase ve starých kolejích."
"Předpokládám, že Filch je štěstím bez sebe?" zeptal se Ron a opřel o svůj hrnek s vodou kratičku s Brumbálem.
"Ne tak úplně," řekla Ginny, "vlastně je moc a moc zoufalý…" Ztišila hlas až do šepotu.,,Pořád opakuje, že Umbridgová byla ta nejlepší věc, jaká se kdy Bradavicím mohla přihodit…"
Všichni se otočili. Profesorka Umbridgová ležela na posteli naproti a civěla na strop. Brumbál se osobně vypravil do lesa, aby ji zachránil před kentaury; jak to udělal - jak to, že se spolu s ní a bez jediného škrábnutí z lesa zase vynořil - nikdo nevěděl a Umbridgová to evidentně nikomu vyprávět nehodlala. Od svého návratu do hradu neutrousila jediné slovo. Nikdo ostatně nevěděl, co s ní vlastně je. Její vždycky tak úhledně učesané myší vlasy byly rozházené a měla v nich kousky větviček a lístky, ale jinak vypadala neporušená.
"Madam Pomfreyová říká, že je jen v šoku," zašeptala Hermiona.
"Spíš trucuje," řekla Ginny.
"Jo, jeví známky života, když uděláš tohle," řekl Ron a jazykem vyloudil tiché klapavé zvuky. Umbridgová se posadila jako pružina a divoce se rozhlížela.
Madam Pomfreyová vystrčila hlavu ze své kanceláře a zavolala: "Něco se děje, profesorko?"
"Ne… Ne…" řekla Umbridgová a položila se zpět do polštářů, "Ne, jen se mi asi něco zdálo…"
Hermiona a Ginny se smály do pokrývek.
"Když už mluvíme o kentaurech," řekla Hermiona, když se trochu vzpamatovala, "kdo teď učí jasnovidectví? Chce Firenze zůstat?"
"Musí," řekl Harry, "ostatní kentauři by ho přece nevzali zpátky."
"Vypadá to, že budou učit oba, on i Trelawneyová," řekla Ginny.
"Vsaďte se, že by se Brumbál Trelawneyové rád zbavil," řekl Ron a žvýkal čtrnáctou žabku, "ale stejně, ten předmět je podle mě nanic, Firenze není o moc lepší…"
"Jak to můžeš říct?" obořila se na něj Hermiona. "Poté, co jsme zjistili, že existují opravdová proroctví?"
Harrymu se rozbušilo srdce. Neřekl Ronovi, Hermioně ani nikomu jinému, co bylo v proroctví. Neville jim řekl, že se rozbilo, když ho Harry tahal po schodech v Komnatě smrti a Harry jim to zatím nerozmlouval. Nechtěl vidět jejich tváře, jak by se na něj dívaly, kdyby jim řekl, že se musí stát buď obětí nebo vrahem, že není jiná cesta…
"Je škoda, že se rozbilo," řekla Hermiona tiše a potřásla hlavou.
"Jo, to je," řekl Ron. "Ale aspoň vy-víte-kdo nikdy nezjistil, co v něm bylo - kam jdeš?" dodal nespokojeně, když se Harry postavil.
"Eh - za Hagridem," řekl Harry. "Právě se vrátil a já jsem mu slíbil, že za ním zajdu a řeknu mu, jak se vy dva máte."
"Aha, tak dobře," zabručel Ron a díval se z okna na jasně modrou oblohu. "Kéž bychom mohli jít taky."
"Pozdravuj ho od nás!" křikla Hermiona, když Harry odcházel. "A zeptej se ho, jak to vypadá s… S jeho malým přítelem!"
Harry mávl rukou, aby věděla, že ji slyšel a rozuměl.
I na to, že byla neděle, bylo v hradu dost ticho. Všichni byli očividně venku na sluníčku, šťastní, že je po zkouškách a že poslední dny školního roku už proběhnou bez opakování a domácích úkolů. Harry pomalu kráčel prázdnou chodbou a koukal z oken; viděl lidi poletující nad famfrpálovým hřiště m a koupající se v jezeře.
Poslední dobou se těžko rozhodoval, jestli chce být mezi lidmi nebo ne; kdykoliv měl společnost, toužil odejít a když byl sám, chtěl společnost. Přemýšlel, že by měl opravdu zajít za Hagridem, protože od doby, kdy se vrátil, s ním pořádně nemluvil…
Harry právě došel na konec mramorového schodiště do vstupní síně, když se z dveří, které vedly do zmijozelské společenské místnosti, vynořili Malfoy, Crabbe a Goyle. Harry se okamžitě zastavil; Malfoy a ostatní také. Zvenku sem otevřenými dveřmi doléhal vzdálený křik, smích a šplouchání, jinak bylo ticho.
Malfoy se rozhlédl - Harry věděl, že pátrá po učitelích - pak se podíval zpět na Harryho a tiše řekl: "Jsi mrtvej, Pottere."
Harry zvedl obočí.
"Zajímavé," řekl, "jeden by si myslel, že to bych tu asi nechodil…"
Malfoy vypadal rozhněvaně ji než kdy jindy; Harryho při pohledu na tu bledou špičatou tvář, zkroucenou vzteky, cítil jisté uspokojení.
"Za to zaplatíš," syčel Malfoy, "donutím tě, abys zaplatil za to, co jsi udělal mému otci…"
"Už se bojím," řekl Harry sarkasticky, "zdá se, že lord Voldemort byl ve srovnání s vámi jen zahřívací kolo - co je?" dodal, když Malfoy, Crabbe i Goyle při zaslechnutí toho jména ztuhli. "Je to snad kamarád tvého táty, ne? Snad se ho nebojíš?"
"Myslíš si, že jsi dobrej, Pottere," řekl Malfoy a blížil se, s Crabbem a Goylem pořád za zády. "Ale počkej. Dostanu tě. Nemůžeš poslat mého tátu do vězení -"
"Měl jsem dojem, že právě to jsem udělal," řekl Harry.
"Mozkomorové Azkaban opustili," řekl Malfoy tiše, "táta a ostatní budou venku dřív, než se naděješ…"
"Tím jsem si jistej," řekl Harry. "Ale každopádně teď už aspoň všichni vědí, co je to za parchanty -"
Malfoyova ruka hrábla po hůlce, ale Harry byl rychlejší; dávno ji držel v ruce, když Malfoyovy prsty ještě ani nebyly v kapse.
"Pottere!"
Hlas se nesl vstupní síní. Na schodišti vedoucím od jeho kabinetu se objevil Snape a Harry pocítil silnou vlnu nenávisti, větší, než cítil vůči Malfoyovi… Ať už Brumbál řekl cokoli, nikdy Snapeovi neodpustí…
"Co to děláte, Pottere?" zeptal se Snape svým obvyklým suchým hlasem.
"Přemýšlím, jakou kletbu na Malfoye použiju, pane," řekl Harry prudce.
Snape na něj chvíli upřeně zíral.
"Okamžitě tu hůlku odložte," řekl přísně. "Strhávám Nebelvíru deset -"
Snape se podíval na obří přesýpací hodiny na stěně a ušklíbl se.
"Ach. Vidím, že v nebelvírských hodinách už žádné body nezbyly. V tom případě , Pottere, budeme zkrátka muset -"
"Nějaké přidat?"
Profesorka McGonagallová právě vykulhala po kamenných schodech do hradu; v jedné ruce měla kostkovanou kabelu a druhou se opírala o hůlku, ale jinak vypadala celkem dobře.
"Profesorko McGonagallová!" řekl Snape a vyrazil jí naproti. "Koukám, že už vás od svatého Munga propustili!"
"Ano, profesore Snape," řekla profesorka McGonagallová a shodila s ramen cestovní plašť "Jsem jako rybička. Vy dva - Crabbe - Goyle -"
Velitelsky jim pokynula a ti dva se pomalu a nepříliš ochotně přišourali.
"Tohle," řekla profesorka McGonagallová a hodila Crabbemu kabelu a Goylovi plášť, "mi odneste nahoru do kabinetu."
Otočili se a oddusali po schodišti nahoru.
"Výborně," řekla profesorka McGonagallová a zadívala se na přesýpací hodiny. "Mám dojem, že Potter a jeho přátelé by měli dostat po padesáti bodech za to, že upozornili svět na návrat vy-víte-koho! Co tomu říkáte, profesore Snape?"
"Co?" přeptal se Snape, ačkoliv, jak Harry věděl, slyšel jistě dobře. "Ach - dobře - myslím, že…"
"Takže to je po padesáti bodech pro Pottera, Rona a Ginny Weasleyovy, Longobottoma a slečnu Grangerovou," řekla profesorka McGonagaloová a do spodní poloviny nebelvírských přesýpacích hodin začal padat proud rubínů. "Ach - a padesát pro slečnu Lovegoodovou, samozřejmě," dodala a do havraspárských hodin spadlo něco safíru. "Teď - chtěl jste ubrat deset bodů Potterovi, profesore Snape - takže…"
Několik rubínů se vrátilo nahoru, ale i tak dole zůstala slušná hromádka.
"Dobře, Pottere, Malfoyi, myslím, že v tak krásný den byste měli být venku," dodala profesorka McGonagallová svižně.
Harry nepotřeboval pobízet dvakrát - strčil hůlku zpět do hábitu a vyrazil dveřmi ven, aniž by se ještě podíval na Snapea nebo Malfoye.
Vyrazil přes trávník k Hagridově chýši a žhavé slunce ho pálilo. Studenti, kteří se rozvalovali po trávě, povídali si, četli Nedělního věštce a pojídali dobroty, se na něj dívali, když je míjel; někteří na něj zavolali nebo zamávali, aby mu ukázali, že ho stejně jako Věštec pokládají za hrdinu. Harry mlčel. Netušil, kolik toho o tři dny starých událostech vědí, ale dosud se mu dařilo vyhýbat se otázkám a chtěl, aby to tak zůstalo.
Když ťukal na dveře Hagridovy chýše, vypadalo to, že je pryč, ale pak se zpoza rohu vyřítil Tesák a samým nadšením ho málem povalil. Hagrid byl totiž na zahrádce za chalupou pro fazole.
"Nazdar, Harry!" zářil, když se Harry objevil u plotu. "Poď dál, poď dál, dáme si kapku pampeliškový šťávy…"
"Jak se máš?" zeptal se Hagrid, když se spolu usadili u dřevě ného stolu se sklenicemi šťávy s ledem. "Ty - eh - cejtíš se dobře?"
Harry z Hagridova starostlivého výrazu poznal, že nemluví o jeho fyzické kondici.
"Jo, je mi fajn," řekl rychle Harry. Věděl, co se Hagridovi honí hlavou a nechtěl o tom mluvit. "Tak kde jsi byl?"
"Schovával jsem se v horách," řekl Hagrid. "V jeskyni… Jako Sirius, když -"
Hagrid se zarazil, odkašlal si, podíval se na Harryho a dlouze si lokl šťávy.
"Každopádně, jsem zpátky," dodal slabě.
"No - vypadáš líp," řekl Harry, který byl rozhodnut udržet konverzaci co nejdál od Siriuse.
"Co?" řekl Hagrid a sáhl si velkou rukou na tvář. "Jo, no jo - jasně. Gropy se teď chová vo moc líp, fakt vo moc. Vypadal fakt potěšenej, že mě zas vidí. Je to fakt hodnej kluk… Přemejšlel jsem, že bych mu našel ňákou dámskou společnost…"
Normálně by se Harry okamžitě pokusil Hagridovi tu myšlenku rozmluvit; vyhlídka na to, že by se v lese měl potulovat další obr, pravděpodobně ještě větší a agresivnější než Grop, byla značně alarmující, ale Harry nějak nemohl najít energii na při. Začal zase toužit po samotě a aby svůj odchod uspíšil, pořádně se napil pampeliškové šťávy, takže vyprázdnil polovinu sklenice.
"Teď každej ví, žes říkal pravdu, Harry," řekl Hagrid neočekávaně. Pozorně si Harryho prohlížel. "To je mnohem lepší, že jo?"
Harry pokrčil rameny.
"Koukni," nahnul se Hagrid přes stůl. "Znal jsem Siriuse dýl než ty… Umřel v bitvě a přesně tak to dycky chtěl…"
"Předně vůbec nechtěl umřít!" rozzlobil se Harry.
Hagrid sklonil svou velkou zarostlou hlavu.
"Ne, to určitě nechtěl," řekl tiše, "ale i tak, Harry… Nebyl to někdo, kdo by dokázal dřepět doma a nechat bojovat vostatní. Nemoh by žít sám se sebou, kdyby ti bejval nešel pomoct -"
Harry vyskočil.
"Musím jít navštívit Rona a Hermionu na ošetřovnu," řekl mechanicky.
"Aha," řekl Hagrid a vypadal trochu zmateně. "Tak jo… Dobře, Harry, dávej na sebe pozor a stav se, kdybys měl chvilku…"
Harry přešel co nejrychleji ke dveřím a otevřel; už byl venku na slunci, než Hagrid domluvil a kráčel po trávě. Když míjel ostatní studenty, někteří na něj opět zamávali. Na chvíli zavřel oči a přál si, aby všichni zmizeli, aby, až oči zase otevře, byl úplně sám…
Před ně kolika dny, než skončily zkoušky a spatřil vizi, kterou mu Voldemort nasadil do mysli, dal by všechno na světě, aby mu čarodějové věřili, že mluví pravdu, že se Voldemort vrátil a že není ani lhář, ani šílenec. Ale teď …
Ušel kousek po břehu jezera, posadil se tak, aby ho nebylo vidě t za shlukem keříků a díval se na lesknoucí se hladinu a přemýšlel…
Možná, že chtěl být sám, protože od svého rozhovoru s Brumbálem se cítil od všech tak izolovaný. Od zbytku světa ho dělila neviditelná bariéra. Byl - vždycky býval - označený. Jen si ještě nikdy neuvědomil, co to znamená…
Ale ani teď, když tu seděl na břehu jezera, tížil ho nepředstavitelný smutek a rána ze ztráty Siriuse byla ještě tak čerstvá, nepociťoval nijak velký strach. Bylo slunečno, pozemek kolem byl plný smějících se lidí a i když se od nich cítil tak vzdálený, jako by patřil k jinému živočišnému druhu, stejně nemohl uvěřit, že ve svém životě musí počítat - nebo že jeho život skončí - vraždou.
Seděl tam dlouho, pozoroval vodu a snažil se nemyslet na svého kmotra nebo si vzpomenout, že přesně naproti, na druhém břehu, se kdysi Sirius zhroutil, když se pokoušel odehnat stovku mozkomorů…
Než si to uvědomil, slunce dávno zapadlo a začala mu být zima. Vstal a vrátil se do hradu, utíraje si tvář rukávem.
Ron a Hermiona opustili ošetřovnu v plné síle tři dny před koncem školního roku. Hermiona jevila známky, že by chtěla mluvit o Siriusovi, ale Ron na ni zasyčel pokaždé, když zmínila jeho jméno. Harry si ještě pořád nebyl jist, jestli chce o svém kmotrovi mluvit; jeho přání se měnila s náladou. Jednu věc věděl: jakkoli se teď cítil nešťastný, za pár dní, až se vrátí do Zobí ulice, se mu bude po Bradavicích pořádně stýskat. I když teď přesně věděl, proč se tam každé léto musí vracet, neměl z toho o moc lepší pocit. Vlastně se svého návratu ještě nikdy tak neobával.
Profesorka Umbridgová opustila Bradavice den před koncem školního roku. Zdálo se, že se vyplížila z ošetřovny v době večeře, zjevně doufajíc, že se jí podaří odejít nepozorovaně, ale naneštěstí pro ni potkala cestou Protivu, který se chopil poslední šance naplnit Fredovy instrukce a radostně ji pronásledoval celou cestu ven a střídavě ji přetahoval vycházkovou hůlkou a ponožkou naplněnou křídami. Studenti se nahrnuli do vstupní síně, aby jim její útěk neušel a ředitelé kolejí se je pokusili zadržet jen tak naoko. Profesorka McGonagallová se po několika demonstrativních pokusech zvednout se ze židle zase posadila a nahlas litovala, že sama nemůže běžet Umbridgové zamávat, protože její hůl si půjčil Protiva.
Přišel poslední večer ve škole; většina lidí už měla sbaleno a teď mířila dolů na slavnostní večeři, ale Harry ještě ani nezačal.
"Tak to uděláš zítra!" řekl Ron, který na něj čekal u dveří. "Pojď, mám hlad."
"Nebude to dlouho trvat… Jdi napřed…"
Ale když se dveře za Ronem zavřely, Harry se nijak nesnažil balení uspíšit. To poslední, o co stál, byla účast na slavnostní večeři. Bál se, že o ně m Brumbál bude mluvit ve své řeči. Bylo jasné, že zmíní Voldemortův návrat; koneckonců, mluvil o tom i loni…
Harry vytáhl ze dna kufru několik zmačkaných hábitů, aby tam mohl dát složené a když to udělal, spatřil na dně v rohu malý balíček. Nenapadalo ho, co by to mohlo být. Sehnul se, vytáhl ho zpod tenisek a prozkoumal ho.
Okamžitě si uvědomil, co to je. Dal mu ho Sirius, ve dveřích, když opouštěl dům na Grimmauldově náměstí. "Použij to, když mě budeš potřebovat, ano?"
Harry se posadil na postel a balíček rozbalil. Vypadlo z něj malé hranaté zrcátko. Vypadalo staře; bylo trochu zamazené. Harry se do něj podíval a spatřil svůj vlastní odraz.
Pak zrcátko otočil. Vzadu byl vzkaz od Siriuse.
Tohle je dvousměrné zrcadlo, druhé do páru mám já. Když se mnou budeš chtít mluvit, jen do něj řekni moje jméno; ty se objevíš v mém zrcadle a já v tvém. James a já jsme ho používali, když jsme byli po škole.
Harrymu se rozbušilo srdce. Vzpomněl si, jak před čtyřmi lety viděl své mrtvé rodiče v zrcadle z Erisedu. Bude moci se Siriusem mluvit, hned teď , byl si tím jist -
Rozhlédl se, aby se ujistil, že tu nikdo není; pokoj byl prázdný. Podíval se zpět do zrcadla, zvedl ho roztřesenýma rukama před obličej a nahlas a jasně řekl: "Siriusi."
Zrcadlo vlhlo od jeho dechu. Přidržel si ho ještě blíž a zmocňovalo se ho vzrušení, ale oči, které se na něj dívaly ze zamlženého zrcátka, patřily jemu.
Otřel zrcadlo a znovu řekl, tak, že každá slabika jasně zvučela po celé místnosti:
"Siriusi Blacku!"
Nic se nestalo. Frustrovaná tvář, která ho sledovala ze zrcadla, pořád patřila jen a jen jemu…
Sirius u sebe svoje zrcátko neměl, když proletěl tím obloukem, ozval se slaboučký hlásek v Harryho hlavě. Proto to nefunguje…
Harry se chvíli nehýbal a pak mrštil zrcátkem zpět do kufru, takže se rozbilo. Na jednu krátkou, zářivou minutu byl přesvědčen, že Siriuse uvidí, bude s ním mluvit…
Hrdlo se mu svíralo zklamáním; vstal a začal házet svoje věci bez ladu a skladu na rozbité zrcadlo -
Ale pak ho zasáhl další nápad… Mnohem lepší, než zrcadlo… Mnohem větší a důležitější nápad… Jak to, že na to ještě nepomyslel - proč se ještě nezeptal?
Vyběhl z pokoje a dolů po točitém schodišti, narážel do zdí, ale nestaral se o to; jako střela proletěl prázdnou společenskou místností, skrz díru za obrazem a dál chodbou, ignoruje Buclatou dámu, která za ním volala: "Slavnost právě začíná, máš to jen taktak!"
Ale Harry neplánoval jít na slavnost…
Jak to, že tohle místo bylo vždycky plné duchů, když je člověk nepotřeboval a teď …
Běžel dolů po schodišti a chodbami, ale nepotkal ani živáčka, ani mrtváčka. Všichni evidentně byli ve velké síni. Před učebnou formulí se zastavil, prudce oddychuje, a zdrceně si pomyslel, že bude muset počkat, až slavnost skončí…
Ale zrovna když se vzdal nadějí, uviděl to - někdo průsvitný se vznášel na konci chodby.
"Hej - hej! Nicku! NICKU!"
Ze zdi se vynořila nebezpečně se kývající a extravagantním opeřeným kloboukem ozdobená hlava sira Nicholase de Mimsy-Porpingtona.
"Dobrý večer," pozdravil, vyletěl z kamenné zdi celý a usmál se na Harryho. "Takže nejsem jediný, kdo má zpoždění? I když," povzdechl si, "v trochu jiném smyslu, samozřejmě…"
,,Nicku, můžu se vás na ně co zeptat?"
Na tváři Skorobezhlavého Nicka se rozhostil zvláštní výraz a strčil prst pod těsné okruží na krku a posunul ho trochu výš, aby získal čas na přemýšlení. Nechal toho teprve když jeho napůl přeťatý krk hrozil upadnout docela.
"Eh - teď, Harry?" řekl a tvářil se rozpačitě. "Nemohlo by to počkat po slavnosti?"
"Ne - Nicku - prosím," řekl Harry, "opravdu s vámi potřebuju mluvit. Můžeme jít dovnitř?"
Otevřel dveře do nejbližší třídy a Skorobezhlavý Nick vzdychl.
"Tak dobře," řekl rezignovaně, "nemohu předstírat, že jsem to nečekal."
Harry mu podržel dveře, ale Nick proletěl zdí.
"Nečekal co?" zeptal se Harry, když dveře zavřel.
"Že mě vyhledáš," řekl Nick a vznášel se u okna a prohlížel si ztemnělé pozemky venku. "Někdy se to stává… Když někdo utrpí… ztrátu."
"No," řekl Harry a rozhodl se, že se nenechá odradit. "Máte pravdu, přišel jsem - přišel jsem za vámi."
Nick mlčel.
"Vy jste -" řekl Harry a zjistil, že je to trapnější, než si myslel. "Vy jste - mrtvý. Ale pořád jste tady, ne?"
Nick vzdychl a stále se díval ven.
"Je to pravda, ne?" naléhal Harry. "Zemřel jste, ale mluvím s vámi… Můžete se procházet po Bradavicích a tak, ne?"
"Ano," řekl Skorobezhlavý Nick tiše. "Chodím a mluvím, ano."
"Takže jste se zkrátka vrátil, že?" pokračoval Harry. "Lidé se mohou vrátit? Jako duchové. Nemusí zmizet úplně. Že ano?" dodal netrpělivě, když Nick stále mlčel.
Skorobezhlavý Nick zaváhal a pak řekl: "Ne každý se může vrátit jako duch."
"Co tím myslíte?" zeptal se Harry rychle.
"Jen… Jen čarodějové."
"Ach," řekl Harry a skoro se zasmál úlevou. "Tak to je v pořádku, protože ten, na koho se ptám, je čaroděj. Takže se může vrátit?"
Nick se otočil a smutně se na Harryho podíval.
"On se nevrátí."
"Kdo?"
"Sirius Black," řekl Nick.
"Ale vy jste se vrátil!" řekl Harry rozzlobeně. "Vrátil jste se - jste mrtvý a nezmizel jste -"
"Čarodějové po sobě mohou na zemi zanechat stopy, aby se mohli vrátit na místa, kterými kdysi za života kráčeli," řekl Nick. "Ale jen málo čarodějů si zvolí tuto cestu."
"Proč?" řekl Harry. "Ale stejně - to nehraje roli - Siriusovi bude jedno, že je to neobvyklé, vrátí se, já vím, že ano!"
Harry tomu věřil tak silně, že se otočil ke dveřím, jako by si byl jist, že za chvíli uvidí Siriuse, jak se - bílý a průsvitný, ale s úsmě vem - blíží k ně mu.
"Nevrátí se," opakoval Nick. "Bude muset… pokračovat."
"Co tím myslíte, pokračovat?" zeptal se rychle Harry. "Pokračovat kam? Poslouchejte - co se vůbec stane, když zemřete? Kam se dostanete? Proč se vrátí jen někdo? Proč není tohle místo plné duchů? Proč -?"
"Na to ti nemůžu odpovědět," řekl Nick.
"Jste ale přece mrtvý?" řekl Harry podrážděně. "Kdo by mi asi mohl odpovědět, když ne vy?"
"Bál jsem se smrti," řekl Nick tiše. "Proto jsem zůstal. Občas si říkám, že jsem možná neměl… Je to ani tady, ani tam… Vlastně nejsem ani tam, ani tady…" Smutně se uchichtl. "Nevím nic o tajemství smrti, Harry, protože jsem si místo ní vybral tuhle imitaci života. Mám dojem, že učení kouzelníci to studují v Oddělení záhad -"
"Nemluvte o tom místě!" rozohnil se Harry.
,Je mi líto, že jsem ti nemohl pomoci," řekl Nick jemně. "No… Omluv mě tedy… Však víš, slavnost…"
A opustil místnost, zanechávaje za sebou Harryho osarněle zírajícího na zeď, skrz kterou prošel.
Harry měl pocit, jako kdyby s nadějí, že s ním ještě někdy promluví, svého kmotra znovu ztratil. Pomalu a zoufale se plouhal prázdným hradem a přemýšlel, jestli ještě někdy bude moci být šťastný.
Zahnul za roh do chodby vedoucí k Buclaté dámě a před sebou spatřil kohosi připevňovat na nástěnku papírek. Byla to Luna. Někde poblíž se nešlo schovat, určitě slyšela jeho kroky a navíc Harry ani neměl sílu, aby se teď pokoušel někomu vyhýbat.
"Ahoj," řekla Luna nepřítomně a koukla po něm přes rameno, když poodstoupila od nástěnky.
"Proč nejsi na slavnosti?" zeptal se Harry.
"No, přišla jsem o většinu svých věcí," řekla Luna zasněně. "Však víš, lidi je berou a schovávají. Ale protože je tohle poslední noc, opravdu je potřebuju zpátky, proto rozvěšuju ty cedulky."
Ukázala na nástěnku, na kterou připíchla dlouhý seznam chybějících knížek a šatů s prosbou o jejich vrácení.