close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

37. Ztracené proroctví (část 2)

21. listopadu 2010 v 12:28 |  Harry Potter a Fénixův řád
"Já nerozumím, co se snažíte říct," řekl Harry.
"Nevzpomínáš si, jak ses mě tenkrát ptal, proč se tě Voldemort pokusil zabít, když jsi byl malý?"
Harry přikývl.
"A měl jsem ti to říci?"
Harry se díval do modrých očí a nic neříkal, ale srdce se mu rozbušilo.
"Ještě pořád nevidíš tu trhlinu v mém plánu? Ne… Nejspíš ne. Jak víš, rozhodl jsem se neodpovědět. Říkal jsem si - jedenáct let, je moc mladý, než aby se to mohl dozvědět. Nikdy jsem neplánoval ti to říct, když ti bylo jedenáct. V takovém věku by to bylo na tebe moc. Ale měl jsem rozpoznat nebezpečí. Měl jsem se sám sebe zeptat, proč se necítím víc rozrušený z té otázky, kterou jsi mi položil a na kterou, jak jsem věděl, budu jednou muset dát tu strašnou odpověď. Měl jsem poznat, že jsem moc šťastný z toho, že ti ještě nemusím odpovídat… Byl jsi mladý, tak moc mladý."
"A přišel druhý rok v Bradavicích. A znovu jsi musel čelit ohrožení, s jakým se ani dospělí čarodějové nesetkali; a znovu jsi obstál tak, jak jsem nedoufal ani v nejdivočejších snech. A znovu jsi se mě zeptal, proč na tobě Voldemort zanechal to znamení. Mluvili jsme o tvé jizvě; byli jsme velice, velice blízko. Proč jsem ti tedy všechno neřekl? Inu, protože se mi zdálo, že dvanáct není o moc víc než jedenáct. Nechal jsem tě odejít, zakrváceného a vyčerpaného, ale šťastného a pocítil jsem slabé znepokojení z toho, že jsem ti opět nic neřekl, ale to znepokojení hned zmizelo. Byl jsi přece ještě pořád tak mladý a nechtěl jsem ti pokazit triumfální noc…"
"Vidíš, Harry? Už vidíš tu trhlinku v mém dokonalém plánu? Chytil jsem se do pasti, o které jsem věděl, které jsem se chtěl vyhnout - musel vyhnout."
"Já pořád -"
"Měl jsem tě příliš rád," řekl Brumbál prostě. "Zajímalo mě víc tvé štěstí než to, jestli znáš pravdu, staral jsem se víc o klid tvé mysli než o můj plán, o tvůj život než o životy ostatních, které by mohly být ztraceny, kdyby plán selhal. Jinak řečeno, choval jsem se tak, jak Voldemort očekával od bláznů, kteří jsou schopni lásky. Je pro to nějaká obhajoba? Myslím, že každý, kdo by tě sledoval jako já - a já jsem tě sledoval pečlivěji, než sis možná myslel - by tě chtěl uchránit další bolesti. Co mi záleželo na lidech a tvorech beze jmen, bez tváří, kteří mohli někdy v budoucnosti zahynout, když jsem tady a teď měl tebe, živého, zdravého a šťastného? Nikdy se mi ani nesnilo, že bych kdy našel takového člověka."
"Vykročili jsme do třetího roku. Díval jsem se, když jsi usiloval o odražení mozkomorů, když jsi našel Siriuse, zjistil jsi, kdo to je a zachránil ho. Měl jsem ti to snad říci tehdy, když jsi vítězoslavně vyrval svého kmotra z drápů ministerstva? Ale to už ti bylo třináct a moje výmluvy se pomalu vyčerpávaly. Možná jsi byl mladý, ale prokázal jsi, že jsi výjimečný. Moje svědomí bylo neklidné, Harry. Věděl jsem, že ten čas již brzy přijde…"
"Ale další rok jsi vyšel z bludiště, poté, co jsi viděl zemřít Cedrika Diggoryho a sám jsi o vlásek unikl smrti… A ani tehdy jsem ti to neřekl, i když jsem věděl, že když se Voldemort vrátil, musím to udělat co nejdříve. A teď vím, že už jsi byl dlouho připravený přijmout to, co jsem před tebou tajil, už dávno jsi dokázal, že jsem ti to břímě měl předat. Má jediná obhajoba je tato: viděl jsem tě zápasit s většími břemeny než jaká kdy poznal některý ze studentů této školy a nemohl jsem se donutit, abych k nim přidal další - to nejtěžší."
Harry čekal, ale Brumbál nepromluvil.
"Pořád tomu nerozumím."
"Voldemort se tě pokusil kdysi zabít kvůli proroctví, které bylo vyřčeno krátce před tvým narozením. Věděl, že to proroctví vzniklo, ale neznal jeho celý obsah. Chtěl tě zabít, dokud jsi byl ještě nemluvně, neboť věřil, že tak naplňuje proroctví. Ale když se kletba, která tě měla zabít, obrátila proti němu, poznal, že se bohužel zmýlil. A proto byl také od chvíle, kdy získal zpět své tělo, zvláště poté, co jsi mu loni utekl, odhodlán poslechnout si celé proroctví. To je ta zbraň, kterou od svého návratu tak vytrvale hledal - návod, jak tě zničit."
Slunce už dávno vyšlo; celá Brumbálova pracovna se koupala v jeho záři. Skleněná skříň, ve které byl uložen meč Cedrika Nebelvíra, se bíle a neprůhledně leskla, střepy přístrojů, které Harry rozbil, se třpytily jako kapky deště a malý Fawkes cvrlikal ve svém hnízdě z popela.
"Proroctví se rozbilo," řekl Harry bezvýrazně, "tahal jsem Nevilla nahoru po lavicích - v té místnosti s obloukem - a roztrhl jsem jeho hábit a ono upadlo…"
"Ta věc, která se rozbila, byl jen záznam proroctví, uchovávaný v Oddělení záhad. Ale proroctví bylo vyřčeno před člověkem, který si ho perfektně pamatuje -"
"A kdo to byl?" zeptal se Harry, přestože odpověď tušil.
"Já," řekl Brumbál, "před šestnácti lety, jedné studené a vlhké noci, v místnosti nad lokálem v hostinci U prasečí hlavy. Šel jsem tam, abych se setkal s žadatelkou o místo učitelky jasnovidectví, přestože jsem tíhl ke zrušení výuky tohoto předmětu. Ovšem žadatelka byla prapravnučkou velmi slavné a nadané jasnovidky a já jsem setkání s ní bral jako akt běžné zdvořilosti. Byl jsem zklamán. Zdálo se mi, že nemá ani stopu toho daru. Řekl jsem jí, doufám, že taktně, že se podle mého názoru na to místo nehodí. Chtěl jsem odejít."
Brumbál vstal a prošel kolem Harryho k černé skříni vedle Fawkesova bidélka. Sehnul se, otevřel západku a vyndal mělkou kamennou mísu s okrajem pokrytým vyrytými runami, ve které Harry viděl svého otce trápit Snapea. Brumbál se vrátil ke stolu, Myslánku na něj postavil a namířil si hůlkou na spánek. Vytáhl z něj stříbrná, jako pavučinka jemná vlákna myšlenek a odložil je do mísy. Pak se posadil a chvíli sledoval, jak jeho myšlenky víří a převalují se v Myslánce. Pak si povzdychl, zvedl hůlku a šťouchnul její špičkou do stříbřité hmoty.
Vyrostla z ní postava, zahalená v šálu, oči zvětšené velkými brýlemi a pomalu se otáčela; nohy zůstávaly v míse. Ale když Sybilla Trelawneyová promluvila, nebylo to jejím obvyklým éterickým hlasem, ale drsným, chraptivým tónem, který už Harry jednou slyšel:

"Ten, jenž dokáže přemoci Pána zla, přichází… Narozen těm, kdož se mu již třikrát postavili, narozen ve chvíli, kdy sedmý měsíc bude umírat… A Pán zla ho označí jako sobě rovného, ale on bude mít moc, o které Pán zla neví… A jeden musí zemřít rukou druhého, protože jeden nemůže žít, když druhý přežije… Ten, jenž dokáže přemoci Pána zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…"

Pomalu se otáčející profesorka Trelawneyová se ponořila zpět do stříbrné hmoty a zmizela.
V pracovně se rozhostilo naprosté ticho. Ani Brumbál, ani Harry, ani žádný z portrétů nic neřekl. Dokonce i Fawkes ztichl.
"Profesore Brumbále?" zeptal se velmi tiše Harry, protože Brumbál se stále díval do Myslánky a zdálo se, že je ztracen ve vlastních myšlenkách. "To… To znamenalo… Co to mělo znamenat?"
"To znamenalo," řekl Brumbál, "že člověk, který jediný může porazit lorda Voldemorta, se narodil na konci července, před téměř šestnácti lety. Ten chlapec se měl narodit rodičům, kteří už se třikrát Voldemortovi ubránili."
Harry cítil, jako by se na něj něco valilo. Zase měl pocit, že nemůže dýchat.
"To znamená - já?"
Brumbál si ho chvíli prohlížel přes skla brýlí.
"Zvláštní na tom je, Harry," řekl pomalu, "že jsi to vůbec nemusel být ty. Sybillino proroctví se mohlo týkat dvou chlapců, narozených toho roku na konci července rodičům, kteří byli členy Řádu fénixe a už třikrát Voldemortovi unikli. Jeden z nich jsi byl ty. Ten druhý byl Neville Longbottom."
"Ale to potom… Ale proč tedy bylo na proroctví moje jméno a ne Nevillovo?"
"Oficiální záznam byl po Voldemortově útoku na tebe přeoznačen," řekl Brumbál. "Správci Síně proroctví se zdálo být jasné, že Voldemort se tě pokusil zabít, protože věděl, že Sybillino proroctví mluvilo o tobě."
"Takže - jsem to nemusel být já?" řekl Harry.
"Obávám se," řekl Brumbál pomalu, jako by ho vyřčení každého slova stálo nezměrné úsilí, "že není pochyb o tom, že jsi to ty."
"Ale vy jste říkal - Neville se taky narodil na konci července - a jeho matka a otec -"
"Zapomínáš na další část proroctví, která říká, podle čeho poznáme toho chlapce, který může porazit Voldemorta… Sám Voldemort ho označí jako sobě rovného. A to udělal, Harry, vybral si tebe, ne Nevilla. Udělal ti tu jizvu, která se ukázala být požehnáním i kletbou."
"Ale mohl si vybrat špatně!" řekl Harry. "Mohl označit špatného člověka!"
"Vybral si chlapce, o němž se domníval, že by pro něj mohl být nebezpečný," řekl Brumbál. A všimni si jednoho, Harry: nevybral si čistokrevného (i když čistokrevní jsou podle jeho víry jediní čarodějové hodní bytí i vědění), vybral si nečistokrevného, jako je on sám. Viděl se v tobě ještě dřív, než tě spatřil a když tě označil tou jizvou, nezabil tě, jak původně předpokládal, ale věnoval ti sílu a budoucnost, díky které jsi mu mohl uniknout nejen jednou, ale už čtyřikrát - něco, co se ani tvým, ani Nevillovým rodičům nepodařilo."
"Proč to tedy udělal?" zeptal se Harry. Cítil se otupěle a bylo mu chladno. "Proč se mě pokoušel zabít, když jsem byl malý? Mohl počkat, až budeme starší a zjistit, jestli pro něj budu nebezpečnější já nebo Neville pak teprve zabíjet -"
"To by jistě bylo praktičtější," řekl Brumbál, "ovšem Voldemort neznal proroctví celé. Hostinec U prasečí hlavy, kterou si Sibylla zvolila, protože je tam lacino, přitahuje, řekněme, zajímavější klientelu než U tří košťat. Jak jsi ostatně se svými přáteli zjistil, stejně jako já oné noci, je to místo, kde si nikdy nemůžeš být jist, zda tě někdo neslyší. Samozřejmě, když jsem šel na setkání se Sybillou Trelawneyovou, nebylo by mě napadlo, že uslyším něco, co by někoho mohlo zajímat. Mým - naším - jediným štěstím bylo, že slídil byl odhalen poté, co vyslechl jen část proroctví a pak ho z budovy vyhodili."
"Takže slyšel jen -?"
"Takže slyšel jen začátek, tu část, která předpovídala, že se v červenci rodičům, kteří třikrát odolali Voldemortovi, narodí chlapec. Nemohl tedy svého pána varovat, že útokem na tebe riskuje ztrátu své síly a že tě označí jako sobě rovného. Takže Voldemort netušil, že útok na tebe by mohl být nebezpečný, že by bylo moudřejší počkat a zjistit víc. Nevěděl, že budeš mít moc, o které Pán zla neví."
"Ale já nemám!" řekl Harry přiškrceným hlasem. "Nemám žádné schopnosti, který by on neměl, neumím bojovat tak, jako on dnes v noci, neumím ovládat lidi - nebo je zabíjet -"
"V Oddělení záhad je místnost," přerušil ho Brumbál, "která je stále zamčená. Je v ní síla, která je zároveň podivuhodnější i strašnější než smrt, než lidská inteligence, než síly přírody. Je to také pravděpodobně ten nejzáhadnější předmět zkoumání z těch, které tam jsou. A je to právě ta síla, zamčená v oné místnosti, které ty vlastníš tolik a Voldemort žádnou. Ta síla tě donutila vyrazit Siriusovi na pomoc. Ta síla tě také uchránila, když tě Voldemort ovládl, protože nedokázal přebývat v těle naplněném něčím, co si tolik oškliví. Nakonec nezáleželo na tom, že jsi nedokázal uzavřít svou mysl. Bylo to tvé srdce, které tě zachránilo."
Harry zavřel oči. Kdyby býval nešel Siriuse zachránit, nebyl by teď Sirius mrtvý… Aby oddálil chvíli, kdy bude zase muset myslet na Siriuse, položil Harry otázku, aniž by se příliš staral o odpověď: "Konec proroctví… Říkal něco o… Jeden nemůže žít…"
"…když druhý přežije," doplnil Brumbál.
"Takže," řekl Harry a lovil slova z hluboké studně zoufalství, která zela v jeho nitru, "to znamená, že… Že nakonec… Jeden z nás musí zabít toho druhého?"
"Ano," řekl Brumbál.
Dlouho ani jeden z nich nepromluvil. Kdesi daleko za zdmi pracovny Harry slyšel hlasy studentů, mířících do velké síně na časnou snídani. Zdálo se mu nemožné, že ještě jsou na světě lidé, které zajímá jídlo, kteří se smáli, kteří nevěděli nebo je nezajímalo, že Sirius Black je navždycky pryč. Sirius se zdál být milióny mil daleko; ale i teď ještě jedna část Harryho stále věřila, že kdyby býval zvedl ten závěs, našel by tam Siriuse, jak se na něj dívá, zdraví ho, možná s tím svým štěkavým smíchem…
"Mám pocit, že ti dlužím ještě jedno vysvětlení, Harry," řekl Brumbál váhavě. "Možná ti bylo divné, proč jsem tě nikdy nevybral jako prefekta? Musím se přiznat… Myslel jsem, že… Už i tak musíš nést velkou zodpovědnost."
Harry zvedl hlavu a spatřil slzu, kutálející se po Brumbálově tváři do jeho dlouhého stříbrného plnovousu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama