close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

37. Ztracené proroctví (část 1)

21. listopadu 2010 v 12:28 |  Harry Potter a Fénixův řád
37. Ztracené proroctví       
Harryho nohy se dotkly pevné země; kolena pod ním trochu povolila a zlatá hlava s dutým bum upadla na podlahu. Rozhlédl se a viděl, že je v Brumbálově pracovně.
Všechny škody byly během ředitelovy absence napraveny. Jemné stříbrné nástroje stály na stolcích s vřetenovitýma nohama a tiše pufaly a bzučely. Portréty bývalých ředitelů a ředitelek pochrupovaly, hlavy jim padaly na stranu křesel nebo rámů obrazů. Harry se podíval z okna. Nad horizontem byla linka chladné bledé zeleně; blížil se úsvit.
Ticho a klid, narušený jen občasným zachrchláním z některého obrazu, byl nesnesitelný. Kdyby mělo jeho okolí odrážet jeho náladu, musely by obrazy křičet bolestí. Chodil po tiché, hezké pracovně, rychle oddychoval a snažil se nemyslet. Ale musel myslet… Nebylo úniku…
Byla to jeho vina, že Sirius zemřel; jen jeho vina. Kdyby nebyl tak hloupý a nenechal se nachytat na Voldemortův trik, kdyby nebyl tak přesvědčený, že to, co viděl ve snech, bylo skutečné, kdyby jen nepopíral možnost, že Voldemort spoléhá na jeho, jak to řekla Hermiona, sklony hrát si na hrdinu…
Bylo to nesnesitelné, nemohl na to myslet, nemohl to vydržet… Uvnitř měl strašlivé prázdno, které nechtěl cítit ani zkoumat, černou jámu v místě, kde býval Sirius, ve které zmizel Sirius… Nechtěl být s tou velkou tichou mezerou sám, nemohl to snést -
Obraz za ním hlasitě zachrápal a pak se ozvalo: "Ach… Harry Potter…"
Phineas Nigellus zívl, protáhl si ruce a prohlížel si Harryho úzkýma bystrýma očima.
"A co tě sem přivádí tak brzo ráno?" zeptal se. "Tato pracovna je uzavřená všem kromě právoplatného ředitele. Nebo tě sem poslal Brumbál? Ach, nebo snad…" znovu mocně zívl. "Další zpráva pro mého nehodného pra-pravnuka?"
Harry nedokázal promluvit. Phineas Nigellus nevěděl, že Sirius je mrtvý, ale Harry mu to nemohl říci. Kdyby to pronesl nahlas, bylo by to definitivní, nezvratné.
Několik dalších portrétů se pohnulo. Harry, který o výslech nestál, přešel ke dveřím a vzal za kliku.
Nepohnula se. Byl tu zamčený.
"Doufám, že to znamená," řekl korpulentní čaroděj s červeným nosem, který visel na zdi za ředitelovým stolem, "že se Brumbál brzy vrátí mezi nás?"
Harry se otočil. Čaroděj si ho s velkým zájmem prohlížel. Harry přikývl. Znovu vzal za kliku, ale ta se opět ani nehnula.
"Výborně," děl čaroděj, "byla tu bez něj nuda, opravdu velká nuda."
Uvelebil se ve velkém křesle, ve kterém byl namalovaný a mile se na Harryho usmál.
"Brumbál má o tobě velmi vysoké mínění, jak jistě víš," řekl. "No ano. Velmi si tě váží."
Pocit viny, který seděl Harrymu v hrudi jako obrovský těžký parazit, se kroutil a svíjel. Harry to nemohl vydržet, nemohl už dál snášet být sám sebou… Ještě nikdy se ve vlastní hlavě a těle necítil tak v pasti, nepřál si tak moc být někým - kýmkoli - jiným…
V prázdném krbu se rozhořel zelený oheň a Harry odskočil od dveří a sledoval točící se postavu za krbovou mřížkou. Když z krbu vylezla Brumbálova vysoká postava, čarodějové a čarodějky na stěnách se probudili a vítali ho veselými výkřiky.
"Děkuji vám," řekl Brumbál jemně.
Na Harryho se zatím nepodíval, přešel k bidýlku vedle dveří, vyndal z vnitřní kapsy v hábitu malého, ošklivého a holého Fawkese a opatrně ho položil do hnízda z popela pod zlatým sloupkem, na kterém sedával dospělý Fawkes.
"Takže, Harry," řekl potom a otočil se, "jistě tě potěší, že ani jeden z tvých spolužáků si z dnešních událostí neodnese trvalé následky."
Harry se pokusil říci "fajn", ale nevyšlo z něj ani hlásku. Zdálo se mu, že ho Brumbál upozorňuje na škody, které napáchal a přestože se už zase díval přímo na něj a jeho výraz nebyl vyčítavý, ale laskavý, Harry se nemohl přinutit pohledět mu do očí.
"Jsou teď v péči madam Pomfreyové," pokračoval Brumbál. "Nymfadora Tonková bude muset strávit pár dní u svatého Munga, ale vypadá to, že se zcela zotaví."
Harry přikývl, prohlížeje si koberec, který byl o něco světlejší, jak obloha venku bledla. Byl si jistý, že portréty kolem pečlivě poslouchají každé slovo a diví se, kde Brumbál s Harrym byli a proč tam došlo ke zraněním.
"Vím, jak se cítíš, Harry," řekl Brumbál velmi tiše.
"Ne, nevíte," řekl Harry a jeho hlas byl silný a hlasitý; cítil v sobě doběla rozžhavený hněv; Brumbál nemohl o jeho pocitech mít ani ponětí.
"Vidíš, Brumbále?" ozval se Phineas Nigellus jízlivě. "Nikdy se nepokoušej porozumět studentům. Nesnášejí to. Zůstanou raději tragicky nepochopení, hoví si v sebelítosti, škvaří se ve vlastní -"
"To stačí, Phineasi," zarazil ho Brumbál.
Harry se k Brumbálovi otočil zády a upřeně zíral na okno. Venku bylo vidět famfrpálové hřiště. Sirius se tam jednou objevil v podobě velkého černého psa, aby viděl Harryho hrát… Nejspíš se chtěl podívat, jestli je Harry tak dobrý jako jeho otec… Harry se ho na to nikdy nezeptal…
"Nemusíš se stydět za to, co cítíš, Harry," řekl Brumbál. "Naopak… V tom, že dokážeš cítit takovou bolest, je tvoje síla."
Harry cítil, jak mu vroucí hněv, hořící v té strašlivé prázdnotě, olizuje útroby a naplňuje ho touhou Brumbála za ten jeho klid a prázdná slova praštit.
"Moje síla, ano?" řekl a hlas se mu třásl, stále se díval na famfrpálové hřiště, ale už ho nevnímal. "Nemáte ponětí… Netušíte…"
"Co netuším?" zeptal se Brumbál klidně.
To už bylo moc. Harry se otočil a klepal se vzteky.
"Nechci mluvit o tom, jak se cítím, jasný?"
"Harry, to utrpení dokazuje, že jsi stále člověk! Ta bolest je součástí lidství -"
"POTOM - NECHCI - BÝT - ČLOVĚK!" zařval Harry, popadl stříbrný přístroj ze stolku a mrštil jím přes místnost; narazil do zdi a rozbil se na tisíc kousků. Pár obrazů zděšeně zaječelo a portrét Armanda Dippeta řekl: "Skutečně!"
"JE MI TO JEDNO!" křičel na ně Harry, popadl lunaskop a hodil ho do krbu. "MÁM TOHO DOST, VIDĚL JSEM DOST, CHCI VEN, CHCI, ABY TO SKONČILO, UŽ JE MI TO VŠECHNO FUK -"
Zvedl stolek, na kterém stával stříbrný přístroj a také jím hodil. Dopadl na zem, rozpadl se a nohy se rozkutálely do všech stran.
"Není ti to jedno," řekl Brumbál. Zatímco Harry demoloval jeho pracovnu, nepokusil se ho zastavit, ani se nepohnul. Jeho výraz byl klidný, skoro netečný. "Není ti to jedno tak moc, až cítíš, že tou bolestí vykrvácíš k smrti."
"NE - JE!" zavřeštěl Harry tak hlasitě, až se mu zdálo, že mu to roztrhne hrdlo a chtěl se vrhnout na Brumbála a také ho rozbít; rozbít tu klidnou starou tvář, zatřást jím, ublížit mu, aby pocítil alespoň zlomek té hrůzy, kterou cítil on.
"Ale ne, není," řekl Brumbál ještě klidněji, "přišel jsi o matku, o otce a teď i o toho nejbližšího člověka, jakého jsi kdy poznal. Jistěže ti to není jedno."
"VY NEMŮŽETE VĚDĚT, JAK SE CÍTÍM!" vyl Harry. "VY - JEN TAK TU STOJÍTE - VY -"
Ale slova už nestačila, rozbíjení nestačilo… Chtěl utíkat, utíkat a nikdy se neohlédnout, chtěl být někde, kde neuvidí ty jasné modré oči, tu odporně klidnou starou tvář. Otočil se a běžel ke dveřím, popadl kliku a zalomcoval.
Ale dveře se neotevřely.
Harry se obrátil zpátky.
"Pusťte mě ven," řekl. Třásl se od hlavy k patě.
"Ne," řekl Brumbál prostě.
Chvíli se na sebe dívali.
"Pusťte mě ven," opakoval Harry.
"Ne," řekl Brumbál.
"Jestli mě - jestli mě tu budete držet - jestli mě nepustíte -"
"Samozřejmě klidně pokračuj v ničení mého majetku," děl Brumbál. "Troufám si říci, že ho mám až moc."
Přešel ke stolu a posadil se, stále sleduje Harryho.
"Pusťte mě ven," zopakoval Harry hlasem, který byl chladný a skoro tak tichý jako Brumbálův.
"Ne, dokud ti neřeknu, co ti chci říct," odpověděl Brumbál.
"Myslíte si - myslíte si, že chci - myslíte si, že mě zajímá - MNĚ JE FUK, CO MI CHCETE ŘÍCT!" zařval Harry. "Nechci poslouchat nic, co chcete říct!"
"Ale budeš," řekl Brumbál neústupně. "Protože se na mě nezlobíš zdaleka tak, jak bys měl. Pokud se rozhodneš na mě zaútočit, a já vím, že k tomu nemáš daleko, rád bych si to opravdu zasloužil."
"O čem to mluvíte?"
"Je to moje vina, že Sirius zemřel," řekl Brumbál. "Nebo, měl bych říci, téměř výhradně moje vina - nejsem tak arogantní, abych si dovolil prohlašovat se zodpovědným za všechno. Sirius byl statečný, bystrý a energický muž a takoví lidé většinou nejsou stavění na to, aby se schovávali doma, zatímco ostatní jsou v nebezpečí. Krom toho, neměl jsi nikdy ani na chvíli uvěřit, že bylo nezbytné dnes v noci jít do Oddělení záhad. Kdybych k tobě býval byl tak otevřený, jak jsem měl být, dávno bys věděl, že se tě Voldemort může pokusit tam vlákat a nenechal by ses oklamat. A Sirius by nemusel jít za tebou. Ta vina spočívá na mně a jen na mně samém."
Harry stál ještě u dveří s rukou na klice, ale neuvědomoval si to. Zíral na Brumbála, skoro nedýchal a poslouchal, i když mu téměř nerozuměl.
"Posaď se," řekl Brumbál. Nebyl to rozkaz, byla to žádost.
Harry zaváhal, pak pomalu přešel podlahu, nyní pokrytou stříbrnými střepy a kousky dřeva a posadil se na židli proti Brumbálovi.
"Mám to chápat tak," ozval se pomalu Phineas Nigellus, "že můj pra-pravnuk - poslední Black - je mrtvý?"
"Ano, Phineasi," řekl Brumbál.
"Tomu nevěřím," řekl Phineas příkře.
Harry se otočil a zahlédl Phinease mizícího za okraj obrazu a věděl, že se přesunul do svého druhého obrazu v domě na Grimmauldově náměstí. Nejspíš bude chodit z obrazu do obrazu po celém domě a volat Siriuse…
"Harry, dlužím ti vysvětlení," řekl Brumbál. "Vysvětlení chyb starého muže. Protože teď vidím, že to, co jsem udělal a neudělal nese všechny známky omylů stáří. Mládí nemůže vědět, jak přemýšlí stáří, ani jak se cítí. Ale staří lidé se proviní, jestliže zapomenou, jaké to je být mladý… A já jsem zapomněl…"
Vycházelo slunce; nad horami byla vidět oranžová záře a obloha byla bezbarvá a jasná. Světlo dopadlo na Brumbála, na jeho stříbrné obočí a vousy, na linky vyryté v jeho tváři.
"Před patnácti lety," pokračoval Brumbál, "když jsem viděl tu jizvu na tvém čele, přemýšlel jsem, co to znamená. Domníval jsem se, že by to mohla být známka spojení mezi tebou a Voldemortem."
"To už jste mi říkal, profesore," skočil mu Harry do řeči. Nezajímalo ho, jestli je to nezdvořilé. Vlastně ho už nezajímalo nic.
"Ano," řekl Brumbál omluvně. "Ano, ale je nezbytné začít od té jizvy. Protože krátce poté, co ses vrátil do našeho světa, se ukázalo, že jsem měl pravdu a že jizva tě varuje, když je Voldemort blízko nebo cítí silné emoce."
"Já vím," řekl Harry unaveně.
"A tato tvoje schopnost - odhalit Voldemortovu přítomnost, i když je skrytý, a poznat, co cítí - byla stále jasnější a jasnější, když Voldemort získal zpět své tělo a plnou sílu."
Harry se neobtěžoval přikývnout. To už všechno věděl.
"V nedávné době," pokračoval Brumbál, "mne znepokojilo, že by si Voldemort tohoto spojení mohl všimnout. A také že skutečně brzy nastala doba, kdy jsi vstoupil do jeho mysli tak hluboko, že tvou přítomnost vycítil. Mluvím samozřejmě o té noci, kdy jsi byl svědkem útoku na pana Weasleyho."
"Jo, Snape mi to říkal," zamumlal Harry.
"Profesor Snape, Harry," opravil ho tiše Brumbál. "Ale nepodivil ses nikdy, proč jsem to nebyl já, kdo ti to vysvětlil? Proč jsem tě já neučil uzavírání? Proč jsem se na tebe celé měsíce ani nepodíval?"
Harry vzhlédl. Teď viděl, že Brumbál vypadá smutně a unaveně.
"Jo," zahuhlal, "jo, napadlo mě to."
"Věřil jsem," řekl Brumbál, "že není daleko chvíle, kdy se Voldemort pokusí prorazit do tvé mysli, zmanipulovat a splést tvé myšlenky a já jsem mu k tomu nechtěl dát podnět. Byl jsem si jist, že kdyby si uvědomil, že náš vztah je - nebo byl - bližší než mezi ředitelem a žákem bývá, chopil by se šance použít tě jako zvěda. Bál jsem se, k čemu by tě mohl použít, bál jsem se možnosti, že se tě pokusí ovládnout. Harry, věřím, že jsem se v tom nemýlil. V těch několika málo chvílích, kdy jsme se potkali, jsem měl dojem, že vidím jeho stín mihotat se za tvýma očima…
Harry si vzpomněl na ten pocit, jako by se v něm probudil spící had, který se ho zmocnil, když se podíval Brumbálovi do očí.
"Kdyby tě Voldemort ovládl, nebyla by to - jak dnes v noci dokázal - moje zkáza, ale tvoje. Doufal, že když tě ovládne, obětuji tě, abych ho zabil. Takže, jak vidíš, snažil jsem se udržovat si od tebe odstup, abych tě chránil, Harry. Chyba starého muže…" 
Zhluboka si povzdechl. Harry ta slova nechával po sobě stékat. Před několika měsíci by ho to tak zajímalo, ale teď se to zdálo být v porovnání s tou krutou ztrátou tak bezvýznamné; na ničem z toho nezáleželo…
"Sirius mi řekl, že jsi tu noc, kdy jsi viděl útok na Arthura Weasleyho, cítil Voldemorta přímo v sobě. Hned jsem věděl, že moje nejhorší obavy se naplnily; Voldemort si uvědomil, že tě může použít. Pokusil jsem se Voldemortovým útokům na tvou mysl zabránit tím, že jsem zařídil výuku uzavírání u profesora Snapea."
Odmlčel se. Harry sledoval, jak po leštěné desce Brumbálova stolu postupuje slunce, ozařuje stříbrný kalamář a šarlatový brk. Věděl, že portréty kolem jsou vzhůru a zaujatě naslouchají Brumbálovu vysvětlování; občas zaslechl zašustění hábitu nebo lehké odkašlání. Phineas Nigellus byl stále ještě pryč…
"Profesor Snape zjistil," pokračoval Brumbál, "že se ti už několik měsíců zdá o dveřích do Oddělení záhad. Voldemort byl pochopitelně od chvíle, kdy znovu získal své tělo, posedlý touhou slyšet to proroctví; a jak se těmi dveřmi zabýval, viděl jsi je i ty, i když jsi nevěděl, co to znamená. A pak jsi viděl Rockwooda, který kdysi v Oddělení záhad pracoval, jak Voldemortovi sděluje to, co jsme my už dávno věděli - že proroctví, uložená na ministerstvu kouzel, jsou dobře chráněná. Z police je mohou bez nebezpečí zešílení sebrat jen lidé, kterých se týkají; v tomto případě by tedy Voldemort musel osobně přijít na ministerstvo a riskovat tak, že bude odhalen - nebo tě musel donutit, abys mu pro něj došel ty. Bylo opravdu nutné, aby ses naučil uzavírání…"
"Ale já se ho nenaučil," zamumlal Harry. Řekl to nahlas, protože chtěl nějak odlehčit tu tíhu viny, kterou cítil uvnitř; přiznání přece muselo uvolnit ten strašný tlak, který mu drtil srdce. "Necvičil jsem, nestaral jsem se o to, mohl jsem zastavit ty sny, Hermiona mi pořád říkala, abych se neulejval, kdybych ji býval poslechl, nikdy by mi nemohl ukázat, kam mám jít a - Sirius by - Sirius by -"
V Harryho hlavě se něco spustilo; chtěl se ospravedlnit, vysvětlit to -
"Chtěl jsem se přesvědčit, jestli opravdu dostal Siriuse, šel jsem k Umbridgové do kabinetu, mluvil jsem v krbu s Pištou a ten mi řekl, že tam Sirius není, že šel pryč!"
"Pišta lhal," řekl Brumbál klidně. "Nejsi jeho pán, mohl ti lhát, aniž by se musel potrestat. Pišta chtěl, abys šel na ministerstvo."
"On - on mě tam úmyslně poslal?"
"Ano. Obávám se, že Pišta nějakou dobu sloužil několika pánům."
"Jak?" nechápal Harry. "Už léta neopustil dům."
"Pišta se chopil příležitosti před Vánoci," řekl Brumbál, "když na něj Sirius zařval, aby vypadl. Vzal ho za slovo a vyložil si to jako příkaz opustit dům. Šel za posledním členem Blackovic rodiny, ke kterému cítil respekt… K Blackově sestřenici Narcisse, sestře Bellatrix a ženě Luciuse Malfoye."
"Jak to všechno víte?" zeptal se Harry. Srdce mu rychle tlouklo. Dělalo se mu špatně. Vzpomněl si, jak divně Pišta o Vánocích zmizel, jak se pak najednou objevil na půdě…
"Pišta mi to včera řekl," odpověděl Brumbál. "Když jsi varoval profesora Snapea, došlo mu, že jsi měl vizi Siriuse uvězněného v Oddělení záhad. Stejně jako ty, i on se okamžitě pokusil Siriuse kontaktovat. Měl bych ti říci, že členové Řádu vědí o mnohem spolehlivějších způsobech, jak to udělat, než je použití krbu v kabinetě Dolores Umbridgové. Profesor Snape zjistil, že Sirius je doma, živý a zdravý. Když jste se ale nevrátili z cesty do Zapovězeného lesa, začal se obávat, že stále věříš, že Siriuse zajal lord Voldemort. Ihned varoval některé členy Řádu."
Brumbál si povzdychl a pokračoval: "Na ústředí byli tou dobou Alastor Moody, Nymfadora Tonková, Kingsley Řetězák a Remus Lupin. Všichni se okamžitě rozhodli jít ti na pomoc. Profesor Snape žádal Siriuse, aby zůstal, protože chtěl, aby někdo tu zprávu předal mně - měl jsem se na ústředí každou chvíli objevit. Profesor Snape hodlal mezitím prohledat les a najít tě. Ale Sirius nechtěl sedět doma, zatímco ostatní půjdou za tebou. Úkol informovat mě, co se děje, předal Pištovi. Takže když jsem se v domě objevil, krátce poté, co odešli, Pišta mi, pukaje smíchy, řekl, že Sirius je pryč."
"On se smál?" zeptal se Harry dutě.
"Ano," odpověděl Brumbál. Jak vidíš, Pišta nebyl schopen nás úplně zradit. Není strážcem tajemství Řádu, nemohl říci Malfoyovým, kde jsme nebo jim sdělit naše tajné plány, protože jsme mu to zakázali. Kouzla, která jeho druh s sebou nosí, ho zavazovala uposlechnout přímý rozkaz svého pána, Siriuse. Ale dal Narcisse informace, které byly pro Voldemorta velmi cenné, ovšem Siriusovi se zdály příliš triviální, než aby mu zakazoval je někomu říkat."
"Jako třeba?" zeptal se Harry.
"Jako třeba fakt, že člověk, na kterému Siriusovi záleží ze všeho nejvíc, jsi ty," řekl Brumbál tiše. "Jako třeba to, že je pro tebe Sirius něco jako otec a bratr zároveň. Voldemort samozřejmě věděl, že Sirius je v Řádu a že ty to také víš - ale díky Pištovi mu došlo, že člověk, pro kterého půjdeš třeba na kraj světa, je Sirius Black."
Harryho rty byly studené a ztuhlé.
"Takže… Když jsem se Pišty zeptal, jestli tam Sirius je…"
"Malfoyovi - bezpochyby na Voldemortův příkaz - mu řekli, že až budeš mít tu vizi, musí Siriuse nějak udržet stranou. A pak, kdyby ses objevil a chtěl se přesvědčit, jestli je doma nebo ne, Pišta mohl předstírat, že ne. Pišta včera poranil Klofana a ve chvíli, kdy ses objevil v krbu, byl Sirius nahoře u něj."
V Harryho plicích nebyl skoro žádný vzduch; dýchal rychle a mělce.
"A Pišta vám tohle všechno řekl… A smál se?" zakrákal.
"Nechtěl mi to říci," řekl Brumbál, "ale ovládám čtení mysli natolik, že jsem byl schopen poznat, že lže a než jsem se vydal do Oddělení záhad, tak jsem ho - přesvědčil - aby mi řekl celou pravdu."
"A," zašeptal Harry, ruce zaťaté v pěst, "a Hermiona nám pořád říkala, abychom na něj byli hodní -"
"Měla v podstatě pravdu, Harry," řekl Brumbál. "Když jsme si v domě na Grimmauldově náměstí udělali ústředí, varoval jsem Siriuse, že se k Pištovi musí chovat laskavě a s respektem. Také jsem mu řekl, že by Pišta mohl být nebezpečný. Nemyslím si, že to vzal moc vážně, nebo že by si uvědomoval, že Pišta je bytost se stejnými city, jako má člověk -"
"Neobviňujte z toho - nemluvte - nemluvte tak o Siriusovi -" Harryho dech byl přiškrcený, takže nemohl pořádně mluvit; ale hněv, která začínal utichal, se znovu rozhořel; nenechá Brumbála, aby Siriuse kritizoval. "Pišta je prolhaný - odporný - zasloužil si -"
"Pišta je takový, jakého ho čarodějové udělali, Harry," řekl Brumbál. "Zaslouží si lítost. Jeho život byl stejně bídný, jako život tvého přítele Dobbyho. Musel poslouchat Siriusovy příkazy, protože Sirius byl poslední z rodiny, které sloužil, ale nebyl k němu nikdy opravdu loajální. A ať už je Pištova vina jakákoli, musíme zároveň přiznat, že Sirius mu to nijak neulehčoval -"
"TAKHLE O SIRIUSOVI NEMLUVTE!" zaječel Harry.
Už byl zase na nohách, rozzuřený, připravený vrhnout se na Brumbála, který evidetně o Siriusovi nic nevěděl, jak byl statečný, jak moc trpěl…
"A co Snape?" vyplivl Harry. "O něm nemluvíte, že? Když jsem mu řekl, že Voldemort dostal Siriuse, jen se na mě ušklíbl jako obvykle -"
"Harry, ty víš, že profesor Snape neměl před Dolores Umbridgovou jinou možnost než předstírat, že tě nebere vážně," řekl Brumbál pevně, "ale jak už jsem ti vysvětlil, ihned informoval Řád. Byl to on, kdo přišel na to, kde jsi, když ses nevrátil z lesa. Byl to také on, kdo dal profesorce Umbridgové falešné veritasérum, když se tě snažila donutit, abys prozradil, kde se Sirius ukrývá."
Harry si toho nevšímal; obviňovat Snapea mu působilo kruté potěšení, jeho vlastní pocit strašlivé viny se trochu zmenšil a také chtěl slyšet, jak s ním Brumbál souhlasí.
"Snape - Snape Siriuse popichoval, že pořád sedí doma - říkal, že Sirius je zbabělec -"
"Sirius už byl dost starý a chytrý na to, než aby se nechal takovými slabými narážkami rozházet," řekl Brumbál.
"Snape mě přestal učit uzavírání!" vrčel Harry. "Vyhodil mě!"
"Toho jsem si vědom," řekl Brumbál. "Už jsem také řekl, že to byla chyba, že jsem tě neučil sám, i když v té době jsem byl přesvědčen, že není nic nebezpečnějšího než nutit tě v mé přítomnosti otevírat svou mysl Voldemortovi -"
"Snape to dělal jen horší, po těch hodinách mě vždycky jizva bolela víc," nedal se Harry, který si vzpomněl na Ronovy domněnky, "jak víte, že mě jen nepřipravoval pro Voldemorta, aby se snáz dostal dovnitř -"
"Severus Snape má moji důvěru," řekl Brumbál stručně. "Ale zapomněl jsem - další chyba starého muže - že některé rány jsou tak hluboké, že se nemohou zahojit. Myslel jsem si, že profesor Snape dokáže překonat svou averzi k tvému otci - mýlil jsem se."
"Ale to je v pořádku, že?" vykřikl Harry a ignoroval pobouřené tváře a nesouhlasné mumlání portrétů na zdech. "To je v pořádku, že Snape nenávidí mého otce, ale Sirius nesměl nenávidět Pištu?"
"Sirius necítil k Pištovi nenávist," řekl Brumbál. "Choval se k němu jako ke sluhovi, nehodnému nějakého zájmu. Nezájem a zanedbávání často napáchají víc škody než otevřená nenávist… Ta fontána, kterou jsme dnes zničili, lhala. My čarodějové jsme příliš dlouho špatně zacházeli s našimi společníky a teď sklízíme odměnu."
"AHA, TAKŽE SIRIUS SI ZASLOUŽIL, CO DOSTAL?" ječel Harry.
"To jsem neřekl a ani mě nikdy nic takového říci neuslyšíš," odpověděl tiše Brumbál. "Sirius nebyl krutý muž, na domácí skřítky byl hodný. Neměl rád Pištu, protože Pišta mu připomínal dům, který Sirius nenáviděl."
"To ano, nenáviděl ho!" řekl Harry a hlas se mu zlomil. Otočil se k Brumbálovi zády a poodešel. Místnost byla osvícená jasným slunečním světlem; oči z obrazů sledovaly, jak chodí kolem, aniž by si uvědomoval, co dělá nebo věnoval svému okolí pozornost. "Nutil jste ho, aby tam byl zavřený a on to nenáviděl, proto chtěl včera v noci ven -"
"Snažil jsem se Siriuse udržet naživu," řekl Brumbál tiše.
"Lidé nejsou rádi zamčení na jednom místě!" zuřil Harry. "Mě jste k tomu nutil celé léto -"
Brumbál zavřel oči a přikryl si tvář rukama. Harry se na něj díval, ale ta nezvyklá známka vyčerpání, smutku nebo co to bylo ho nijak neuklidnila. Naopak, zlobil se, že Brumbál projevuje slabost. Neměl co být slabý, když se na něj Harry chtěl zlobit a křičet.
Brumbál dal ruce zase dolů a měřil si Harryho přes půlměsíčité brýle.
"Nastal čas," řekl, "abych ti pověděl něco, co jsem ti měl říci už před pěti lety, Harry. Prosím posaď se. Řeknu ti všechno. Jediné, o co žádám, je trpělivost. Až skončím, budeš mít příležitost se na mě hněvat - dělat, co budeš chtít. Nebudu se tě snažit zastavit."
Harry ho chvíli sledoval a pak se vzdorovitě posadil zpět na židli a čekal.
Brumbál chvíli pozoroval sluncem zalité pozemky za oknem, pak se podíval na Harryho a řekl: "Před pěti lety ses objevil v Bradavicích, Harry, vcelku a zdravý, jak jsem očekával. No - ne tak úplně vcelku. Trpěl jsi. Věděl jsem, že budeš, když jsem tě nechával na prahu u tvé tety a strýce. Věděl jsem, že tě odsuzuji k deseti temným a těžkým létům."
Zmlkl. Harry neříkal nic.
"Můžeš se ptát - a máš k tomu dobrý důvod - proč to tak muselo být. Proč si tě nevzala nějaká kouzelnická rodina? Většina by to udělala s radostí, pokládali by za čest mít tě za svého syna. Odpověď zní, že mou prioritou bylo udržet tě naživu. Byl jsi v nebezpečí, jehož velikost si nikdo kromě mě nejspíš neuvědomoval. Voldemort byl poražen jen před několika málo hodinami, ale jeho příznivci - a nejeden z nich je stejně strašlivý jako on sám - byli ještě na svobodě, rozzlobení, zoufalí a agresivní. A já jsem musel učinit rozhodnutí, jehož následky sahaly daleko do budoucnosti. Věřil jsem, že Voldemort zmizel navždy? Ne. Nevěděl jsem, jestli se vrátí za deset, patnáct nebo padesát let, ale byl jsem si jist, že se to stane a byl jsem si také jist, že nebude mít pokoje, dokud tě nezabije. Věděl jsem, že Voldemortovy znalosti kouzel jsou mnohem větší, než kteréhokoli jiného živého čaroděje. Věděl jsem, že i moje nejsilnější a nejkomplexnější obranná kouzla nebudou stačit, kdyby se vrátil v plné síle."
"Ale také jsem věděl, kde má Voldemort slabé místo. A podle toho jsem se rozhodl. Byl jsi pod ochranou prastarého kouzla, o kterém věděl, kterým opovrhoval a které vždycky podceňoval - ke své škodě. Mluvím samozřejmě o tom, že tvá matka zemřela, aby tě ochránila. Poskytla ti tak nekonečnou ochranu, se kterou nepočítal, ochranu, která dodnes proudí v tvých žilách. Vložil jsem svou důvěru v krev tvé matky. Doručil jsem tě k její sestře, její jediné žijící příbuzné."
"Ona mě nemá ráda," řekl Harry okamžitě. "Ona se vůbec nestará -"
"Ale vzala si tě," přerušil ho Brumbál. "Možná si tě vzala neochotně, nedobrovolně, se zlostí, ale vzala si tě a tím zpečetila kouzlo, které jsem ti dal. Oběť tvé matky učinila pokrevní pouto tím nejsilnějším štítem, které jsem ti mohl poskytnout."
"Ale já pořád -"
"Dokud můžeš místo, kde přebývá krev tvé matky, nazývat domovem, nemůže ti tam Voldemort ublížit ani se tě dotknout. Prolil její krev, ale ta přežívá v tobě a její sestře. Její krev se stala tvým útočištěm. Musíš se tam vracet jen jednou za rok, ale dokud tomu můžeš říkat domov, nemůže tě tam zranit. Tvoje teta to ví. Vysvětlil jsem jí to v dopise, který jsem, spolu s tebou, nechal na jejím prahu. Ví, že místo, které ti v domě poskytla, tě dost možná posledních patnáct let udržovalo při životě."
"Moment," řekl Harry, "počkejte chvíli."
Narovnal se a podíval se přímo na Brumbála.
"Toho huláká jste poslal vy. Řekl jste jí, aby pamatovala - to byl váš hlas -"
"Napadlo mě," řekl Brumbál a lehce nahnul hlavu ke straně, "že by potřebovala smlouvu, kterou tvým přijetím zpečetila, trochu připomenout. Měl jsem podezření, že útok mozkomorů by ji mohl upozornit na nebezpečí, která z tvé přítomnosti plynou."
"To ano," řekl Harry tiše, "nebo spíš mého strýce. Chtěl mě vyhodit, ale když přišel ten hulák - řekla, že musím zůstat."
Chvíli upřeně hleděl na podlahu a pak řekl: "Ale co to má co dělat se -"
Nedokázal vyslovit Siriusovo jméno.
"Pak, před pěti lety," navázal Brumbál, jako by nikdy nepřestal vyprávět, "ses objevil v Bradavicích, ne tak šťastný a dobře živený jak bych býval chtěl, ale živý a zdravý. Nebyl jsi rozmazlené malé princátko, ale kluk tak normální, jak jsem jen za daných podmínek mohl doufat. Až potud tedy můj plán fungoval. A potom… No, jistě si vzpomínáš na události tvého prvního roku v Bradavicích stejně jasně, jako já. Velmi odvážně ses postavil nebezpečí, kterému jsi byl vystaven a dříve - mnohem dříve - než jsem předpokládal, jsi se setkal tváří v tvář s Voldemortem. Znovu jsi přežil. A co víc - odložil jsi dobu, kdy se měl vrátit v plné síle. Bojoval jsi jako muž. Byl jsem na tebe… Tak pyšný, že to nelze ani popsat."
"Ale v tom dokonalém plánu byla jedna trhlinka," řekl Brumbál. "Zřetelná trhlina, která - a věděl jsem to už tehdy - by mohla být zkázou toho všeho. A přesto, neboť jsem věděl, jak důležité je, aby můj plán vyšel, jsem si řekl, že tu trhlinku nenechám, aby ho pokazila. Jedině já jsem tomu mohl zabránit a jedině já jsem tedy musel být silný. A to byla má první zkouška, když jsi ležel na ošetřovně, oslabený bojem s Voldemortem -"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama