close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

30. Grop (část 2)

21. listopadu 2010 v 12:11 |  Harry Potter a Fénixův řád
"Co - ne!" vyskočila Hermiona, "Hagride, ne, nebuď ho, opravdu, nepotřebujeme -"
Ale to už Hagrid překročil kmen stromu a mířil ke Gropovi. Když byl asi tak deset stop od něj, zvedl dlouhou zlomenou větev, povzbudivě se usmál přes rameno na Harryho a Hermionu a pak větví vší silou dloubl Gropa do zad.
Obr zařval, až se to rozlehlo po celém pralese; ptáci, hřadující na stromech nad ním, se s křikem zvedli a odletěli. Obrovský Grop se pomalu začal zvedat ze země, která se zachvěla, když se opřel, aby se nadzvedl na kolena. Otočil hlavu, aby se podíval, co ho vyrušilo.
"Jak se máš, Gropy?" zeptal se Hagrid co nejveseleji a ustupoval, větev zdviženou, připraven znovu do Gropa rýpnout. "Spals dobře?"
Harry a Hermiona ustoupili tak daleko, jak jen to šlo, aniž by ztratili obra z dohledu. Grop klečel mezi dvěma stromy, které ještě nestačil vyvrátit. Dívali se do jeho děsivě velké tváře, která připomínala velký šedý úplněk, plovoucí v šeru mýtinky. Vypadala, jako kdyby někdo vytesal něčí podobu do velkého kamenného balvanu. Zavalitý, beztvarý nos, křivá ústa plná špatně rostlých žlutých zubů velikosti polovičních cihel; oči, na obra malé, měly blátivě hnědozelenou barvu a teď byly ještě napůl slepené. Grop si je promnul jako kriketové míčky velkými, špinavými klouby na rukách a pak se náhle s překvapivou rychlostí a mrštností vyhoupl na nohy.
"Panebože!" vykvikla Hermiona zděšeně.
Stromy, ke kterým byl Grop připoután za zápěstí a kotníky zavrzaly. Měřil, jak Hagrid říkal, minimálně šestnáct stop. Grop se rozhlédl zastřeným zrakem, natáhl ruku velikosti plážového slunečníku k vysoké borovici a sundal z její koruny ptačí hnízdo; obrátil ho vzhůru nohama a vztekle zařval, protože tam nebyl žádný pták. Vejce padala dolů jako granáty a Hagrid si před nimi chránil hlavu rukama.
"Hele, Gropy," křikl Hagrid a opatrně vzhlížel nahoru, jestli neletí ještě nějaká vejce. "Přived jsem ti nějaký kamarády. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že to udělám? Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že budu muset možná vodejít na takovej malej vejlet a nechám je tady, aby se vo tebe postarali? Vzpomínáš, Gropy?"
Ale Grop jen znovu zařval; nedalo se poznat, jestli Hagrida poslouchá nebo jestli vůbec vnímá zvuky, které Hagrid dělal, jako řeč. Popadl korunu borovice a táhl ji k sobě, evidentně jen pro to potěšení, aby viděl, jak daleko se ohne, když ji pustí.
"Hej, Gropy, to nedělej!" houkl Hagrid. "Takhles vytáh ty vostatní -"
A opravdu, Harry viděl, jak země kolem kořenů praská.
"Přived jsem ti společnost!" zavolal Hagrid. "Společnost, koukni! Podívej se dolů, ty přerostlej šašku, přived jsem ti kamarády!"
"Ach, Hagride, ne," zasténala Hermiona, ale to už Hagrid zvedl větev a rýpl Gropa do kolena.
Obr pustil strom a podíval se dolů; borovice se zakývala a na Hagrida dopadla sprška jehličí.
"Todle," řekl Hagrid a popošel k Harrymu a Hermioně, "todle je Harry, Grope! Harry Potter! Bude sem za tebou chodit, když budu muset jít pryč, jasný?"
Obr si teprve teď všiml, že tu Harry a Hermiona jsou. S velkým znepokojením sledovali, jak se balvanovitá hlava sklonila a pomalu si je prohlížela.
"A todle je Hermiona, vidíš? Her-" Hagrid zaváhal. Otočil se na Hermionu a zeptal se: "Nebude ti vadit, když ti budu říkat Hermy, Hermiono? Je to pro něj dost těžký jméno na zapamatování."
"Vůbec ne," kvikla Hermiona.
"Todle je Hermy, Grope! Taky sem za tebou přijde! Není to skvělý? Ech? Dva noví kamarádi pro - GROPY, NE!"
Gropova ruka náhle vyrazila proti Hermioně; Harry ji popadl a zatáhl za strom, takže Gropova ruka škrábla kmen a sevřela se naprázdno.
"ZLEJ KLUK, GROPY!" křičel Hagrid, zatímco Hermiona se třásla a tiskla se k Harrymu. "MOC ZLEJ KLUK! NESMÍŠ CHYTAT - AU!"
Harry vystrčil hlavu zpoza stromu a spatřil Hagrida, jak leží na zádech a drží se za nos. Grop zjevně ztratil zájem a už se zase věnoval tahání za borovici.
"Tak jo," zahuhňal Hagrid a vstal, jednu ruku na krvácejícím nose a v druhé kuši. "Fajn… Tak je to… Seznámili jste se a - a teď už vás pozná, až sem zas přijdete. Jo… Takže…"
Podíval se na Gropa, který rval za borovici a v balvanovité tváři se mu zračilo potěšení; kořeny vrzaly a pomalu, ale jistě vylézaly ze země.
"No, myslím, že pro tentokrát to stačí," řekl Hagrid. "Takže asi - asi půjdem zpátky, ne?"
Harry a Hermiona přikývli. Hagrid si hodil kuši na rameno a, s rukou stále na nose, vyrazil zpět mezi stromy.
Nikdo drahnou dobu nepromluvil, ani když zaslechli vzdálené zapraštění prozrazující, že Gropovi se nakonec podařilo strom vytáhnout. Hermiona byla bledá a měla trochu ztuhlý výraz. Harryho nenapadalo nic, co by mohl říci. Co by se proboha stalo, kdyby někdo zjistil, že Hagrid schoval Gropa v Zapovězeném lese? A to mu slíbil, že s Ronem a Hermionou budou pokračovat v Hagridových nesmyslných pokusech obra zcivilizovat. Jak si mohl Hagrid, i se svou neomezenou schopností namlouvat si, že zubaté příšery jsou jen roztomile neškodné, namlouvat, že Grop bude moci někdy existovat mezi lidmi?
"Stůjte," řekl najednou Hagrid, zrovna když se Harry a Hermiona pokoušeli vymotat z husté trávy. Vytáhl z toulce šipku a nasadil ji do kuše. Harry a Hermiona zvedli hůlky; teď, když zastavili, také zaslechli poblíž pohyb.
"Ach, safra," řekl tiše Hagrid.
"Myslel jsem, že jsme ti řekli, Hagride," ozval se hluboký mužský hlas, "že tu už nejsi vítán?"
Ze zeleně se vynořilo něco, co vypadalo jako poletující nahý mužský trup; pak spatřili, že je v pase spojeno s kaštanově hnědým koňským tělem. Kentaur měl pyšnou tvář s výraznými lícními kostmi a dlouhé černé vlasy. Stejně jako Hagrid byl i on ozbrojen; na ramenou měl toulec plný šípů a dlouhý luk.
"Jak se vede, Magoriane?" zeptal se Hagrid ostražitě.
Stromy za kentaurem se rozhrnuly a objevili se další čtyři nebo pět kentaurů. Harry poznal černého vousatého Banea, kterého potkal před čtyřmi roky tu noc, kdy potkal také Firenzeho. Bane nedal najevo, že by kdy Hagrida viděl.
"Takže," řekl protivným hlasem a otočil se na Magoriana. "Myslím, že jsme se shodli, co uděláme, když se tenhle člověk ještě jednou objeví v lese?"
"'Tendle člověk', jo?" ozval se Hagrid. "Jen proto, že jsem vás nenechal spáchat vraždu?"
"Neměl ses do toho zaplést, Hagride," řekl Magorian. "Naše cesty nejsou stejné, ani naše zákony. Firenze nás zradil a zostudil."
"Nevím, jak jste na to přišli," řekl netrpělivě Hagrid, "neproved nic kromě toho, že pomoh Albusovi Brumbálovi -"
"Firenze vstoupil do otroctví," řekl šedý kentaur s tvrdou tváří.
"Otroctví!" řekl kousavě Hagrid. "Dělá Brumbálovi laskavost, to je všecko -"
"Rozdává naše vědomosti a tajemství lidem," řekl tiše Magorian. "Z takové hanby není návratu."
"Když myslíte," pokrčil Hagrid rameny. "Ale já vosobně si myslim, že děláte velkou chybu -"
"Jako ty, člověče," řekl Bane, "když se vracíš do lesa poté, co jsme tě varovali -"
"A teď mě poslouchej," dohřál se Hagrid. "Brzděte s tím 'náš les', jo? To není na vás, kdo sem může nebo nemůže chodit -"
"A ani na tobě, Hagride," doplnil hladce Magorian. "Dnes tě nechám projít, protože s sebou máš svoje mláďata -"
"Ti nejsou jeho!" přerušil ho Bane. "To jsou studenti, Magoriane, ze školy! Nejspíš už se přiživili na učení zrádce Firenzeho."
"Přesto," řekl Magorian klidně, "vražda hříbat je ošklivý zločin - nezabíjíme nevinné. Dnes, Hagride, projdeš. Ale drž se dál od tohoto místa. Zradil jsi přátelství kentaurů, když jsi pomohl zrádci Firenzemu uprchnout."
"Žádná banda starejch mul mě nebude vyhánět z lesa!" řekl hlasitě Hagrid.
"Hagride," zapípala Hermiona vyděšeně, když Bane a šedý kentaur zadupali, "pojď, prosím tě pojď!"
Hagrid se pohnul, ale kuši pořád držel připravenou a probodával Magoriana výhružným pohledem.
"Víme, co schováváš v lese, Hagride," zavolal za ním Magorian, když se kentauři ztratili z dohledu. "A naše shovívavost není nekonečná!"
Hagrid se otočil a vypadalo to, že je rozhodnut vrátit se přímo za Magorianem.
"Budete ho tolerovat tak dlouho, jak tu bude, je to stejně tak jeho les jako váš!" křikl, zatímco Harry s Hermionou se ho vší silou snažili udržet na místě. Pořád ještě se mračil, když se na ně podíval; jeho výraz se změnil v lehce překvapený, protože si podle všeho vůbec nevšiml, že ho někdo drží.
"Uklidněte se, vy dva," řekl a vyrazil kupředu, zatímco oni klusali za ním. "Zatracený starý muly."
"Hagride," funěla Hermiona a prodírala se kopřivami, "jestliže kentauři nechtějí v lese lidi, nevypadá to, že bychom s Harrym mohli -"
"Ále, slyšeli jste, co řekli," odmávl to Hagrid, "neubližujou hříbatům - to jako děckám. A nemůžeme se nechat tou bandou otravovat."
"Dobrej pokus," zamumlal Harry k Hermioně, která vypadala zoufale.
Nakonec se dostali zpět na cestu a po nějakých deseti minutách les prořídl; opět spatřili modré nebe a v dálce slyšeli zpívání a řev.
"Že by další gól?" zeptal se Hagrid, když spatřil famfrpálové hřiště a zastavil se mezi stromy. "Nebo myslíte, že je po zápase?"
"Já nevím," řekla Hermiona zoufale. Harry viděl, že vypadá opravdu hrozně - ve vlasech měla větvičky a listy, hábit měla na několika místech roztržený a na tváři a rukách se jí skvěly škrábance. Věděl, že sám nevypadá o nic lépe.
"Řek bych, že už je asi po!" řekl Hagrid a natahoval krk ke stadiónu. "Koukněte - už tam jsou lidi - když sebou hodíte, budete se moct ztratit v davu a nikoho nenapadne, že jste tam nebyli!"
"Dobrý nápad," řekl Harry. "Tak… Tak zatím, Hagride."
"Já tomu nevěřím," řekla Hermiona lehce hysterickým hlasem, sotva byli dostatečně daleko. "Já tomu nevěřím. Já tomu opravdu nevěřím."
"Uklidni se," řekl Harry.
"Uklidni se!" rozčílila se. "Obr! Obr v lese! A my mu máme dávat hodiny angličtiny! Pokud se, pochopitelně, dostaneme přes hordu vražedných kentaurů! Já - tomu - nevěřím!"
"Ještě jsme nemuseli udělat vůbec nic!" pokusil se ji Harry povzbudit, když se přidali k zástupu hlučících mrzimorských, mířících k hradu. "Nechce po nás nic, dokud ho nevyhodí a to se taky vůbec nemusí stát."
"Ale proboha, Harry!" řekla Hermiona rozzlobeně a zastavila se, takže ji lidé jdoucí za ní museli obejít. "Jistěže ho vyhodí a, abych byla upřímná, po tom, co jsme právě viděli, kdo by se Umbridgové divil?"
Chvíli bylo ticho. Harry se na ni díval a její oči se pomalu zalily slzami.
"To jsi nemyslela vážně," řekl Harry tiše.
"Ne… vlastně… nemyslela," řekla a rozzlobeně si utírala oči. "Ale proč si pořád tak komplikuje život - a nám?"
"Já nevím -"
"Weasley je náš král, Weasley je náš král, nechá camrál letět dál, Weasley je náš král…"
"Kdyby už s tou pitomou písničkou přestali," vztekala se Hermiona, "to se ještě nenabažili?"
Z hřiště se k nim blížil proud studentů.
"Pojďme, než sem dojdou zmijozelští," řekla Hermiona.
"Weasley všechno chytí, neopustí ani jednu bránu, proto nebelvírští zpívají: Weasley je náš král."
"Hermiono," řekl Harry pomalu.
Písnička byla stále hlasitější, ale nevznášela se nad zástupem zelenostříbrných zmijozelských, nýbrž nad červenozlatou masou, na jejíchž ramenou se natřásala osamělá postava.
"Weasley je náš král, všechny rány vychytal, Weasley je náš král…"
"Ne?" řekla Hermiona nevěřícně.
"ANO!" zařval Harry.
"HARRY! HERMIONO!" ječel Ron, mával stříbrným famfrpálovým pohárem a byl úplně bez sebe. "DOKÁZALI JSME TO! VYHRÁLI JSME!"
Když je míjel, šťastně se na něj usmívali. U dveří do hradu byla trochu skrumáž a Ronova hlava získala pár boulí od futer, ale nikdo ho zjevně nechtěl pustit dolů. Všichni, stále zpívajíce, se nacpali do vstupní síně. Harry a Hermiona je sledovali, dokud se poslední tóny "Weasleyho, našeho krále" neztratily v dálce. Pak se na sebe podívali a úsměvy jim pomalu zmizely z tváří.
"Necháme si tu novinku na zítra, ano?" řekl Harry.
"Dobře," souhlasila Hermiona, "já nespěchám."
Společně vyšli po schodech. U vstupních dveří se instinktivně otočili k Zapovězenému lesu. Harry si nebyl jist, jestli to není jen jeho fantazie, ale zdálo se mu, že nad špičkami stromů v dálce vidí poletovat ptáky, jako kdyby strom, na kterém seděli, byl právě vytažen ze země i s kořeny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama