"Harry!"
Otočil se. Po břehu k němu rychlou chůzí kulhal Rufus Brousek a opíral se o vycházkovou hůl.
"Doufal jsem, že se najde chvilka, abychom si spolu promluvili… nebude ti vadit, když tě kousek doprovodím?"
"Ne," zabručel lhostejně Harry a znovu vyrazil.
"Tohle všechno je strašlivá tragédie, Harry," začal tiše Brousek. "Ani ti nedokážu vypovědět, jak mě sebralo, když mě o tom informovali. Brumbál byl vynikající kouzelník. Jak víš, v některých věcech jsme spolu nesouhlasili, ale nikdo neví líp než já -"
"O co vám jde?" skočil mu do řeči Harry.
Brousek se zatvářil popuzeně, avšak stejně jako při minulém setkání i tentokrát honem nasadil lítostivě chápavý výraz.
"Ovšemže tě to úplně zdrtilo," pokývl. "Vím, že jsi byl Brumbálovi velice blízký, možná jsi dokonce byl nejoblíbenějším žákem, jakého kdy měl. Pouto mezi vámi dvěma -"
"Tak o co vám jde?" opakoval Harry a zastavil se.
Brousek také zůstal stát, opřel se o hůl a zadíval se na Harryho vypočítavýma očima.
"Kolují řeči, že tu noc, kdy zemřel, jsi byl s ním, když odcházel z Bradavic."
"Kdo to říká?" chtěl vědět Harry.
"Když Brumbál zemřel, zneškodnil někdo na astronomické věži jednoho Smrtijeda ochromujícím kouzlem. Taky se tam nahoře našla dvě košťata. Ministerstvo si umí dát dvě a dvě dohromady, Harry."
"To rád slyším," přikývl Harry. "Jinak ale - kam jsem s Brumbálem šel a co jsme dělali, to je jen moje věc. Nechtěl, aby se o tom někdo dozvěděl."
"Taková věrnost je samozřejmě obdivuhodná," ocenil Harryho Brousek, přestože zjevně jen stěží držel na uzdě svoji podrážděnost, "jenže Brumbál už není mezi námi, Harry. Opustil nás."
"Tuhle školu opustí teprve tehdy, až se tu nenajde nikdo, kdo mu byl a je věrný," prohlásil Harry a bezděčně se pousmál.
"Chlapče drahý… vždyť ani Brumbál se nedokáže vrátit z -"
"Já neříkám, že to dokáže. Tomu byste však nerozuměl. Nemám vám prostě co říct."
Brousek zaváhal. Když po chvíli znovu promluvil, zvolil tón, který zřejmě považoval za ohleduplný. "Měl bys vědět, Harry, že ti ministerstvo může nabídnout všemožnou ochranu. Já osobně pro tebe s největším potěšením vyčlením dva bystrozory, aby ti byli k dispozici -"
Harry se rozesmál.
"Mě chce přece zabít sám Voldemort, v tom mu nějací bystrozorové nezabrání. Takže díky za nabídku, nemám zájem."
"Čili," Brousek teď už nasadil chladný tón, "ta žádost, se kterou jsem se na tebe obrátil o Vánocích -"
"Jaká žádost? Ach tak… abych do celého světa vytruboval, jak skvěle si vedete, výměnou za -"
"V zájmu všeobecného posílení morálky!" štěkl Brousek.
Harry se na chvíli zamyslel.
"Už jste pustili Stana Silničku?"
Brousek v obličeji zrudl tak nepěkně, až připomínal nápadně strýce Vernona.
"Vidím, že jsi -"
"Skrz naskrz Brumbálův člověk," dořekl za něj Harry. "Přesně tak."
Brousek ho ještě provrtal rozzuřeným pohledem, pak se otočil a mlčky odkulhal. Harry viděl, že na něj čeká Percy i celý zbytek ministerské delegace a že všichni nervózně pokukují po vzlykajícím Hagridovi a Drápovi, kteří dosud seděli na svých místech. Postřehl také, jak kolem vracejícího se Brouska proběhli Ron s Hermionou a spěchají k němu. Harry se otočil a jen zvolna šel dál, aby ho dohonili, což se jim podařilo právě ve stínu velkého stromu, pod nímž ve šťastnějších dobách často sedávali.
"Co ti Brousek chtěl?" šeptla Hermiona.
"Totéž co o Vánocích," pokrčil rameny Harry. "Důvěrné informace o Brumbálovi a to, abych se stal novým ministerským maskotem."
Ron se chvíli tvářil, jako by sám se sebou těžce bojoval, a pak se obrátil na Hermionu: "Hele, nech mě, ať se tam vrátím a dám Percymu jednu do nosu!"
"To tedy ne!" odmítla rozhodně a chňapla ho za ruku.
"Ale mně by se ulevilo!"
Harry se rozesmál a pousmála se i Hermiona, jakmile však zvedla oči k hradu, její úsměv se vytratil.
"Nedokážu se smířit s myšlenkou, že už se sem možná nikdy nevrátíme," hlesla tiše. "Jak můžou dát Bradavice zavřít?"
"Třeba je nezavřou," utěšoval ji Ron. "Nejsme tu o nic víc ohrožení, než bychom byli doma, ne? Dneska je to přece všude stejné. Řekl bych dokonce, že jsou Bradavice bezpečnější, protože je tu víc kouzelníků, kteří mohou hrad bránit. Co myslíš ty, Harry?"
"Já se sem nevrátím - i kdyby to tu v novém školním roce přece jen zase otevřeli," prohlásil Harry.
Ron na něj zůstal ohromeně zírat, Hermiona smutně kývla hlavou. "Věděla jsem, že to řekneš. Co ale budeš dělat?"
"Ještě naposledy se vrátím k Dursleyovým, protože si to Brumbál přál," odpověděl. "Bude to jen krátká návštěva, pak od nich odejdu navždy."
"Kam ale půjdeš, když se nevrátíš do školy?"
"Říkal jsem si, že bych se mohl vrátit do Godrikova dolu," zahučel Harry. Tahle představa se ho držela už od oné noci, kdy zemřel Brumbál. "Tam to pro mě začalo, úplně všechno. Mám prostě takový pocit, že bych se tam měl vypravit. A můžu přitom navštívit hroby svých rodičů, to udělám moc rád."
"A dál?" zajímal se Ron.
"Potom musím vypátrat ty zbývající viteály, nemyslíš?" odpověděl Harry a zadíval se na Brumbálovu bílou hrobku, jež se odrážela na hladině na protějším konci jezera. "To si totiž Brumbál přál, abych to udělal, proto mi o nich všechno pověděl. Pokud měl pravdu - a já nepochybuju, že ji měl - jsou ještě čtyři z nich někde ukryté. Musím je najít a zničit a pak musím pátrat i po sedmém kousku Voldemortovy duše, který zůstává v jeho těle, protože já jsem ten, kdo má Voldemorta zabít. A jestli někde při svém pátrání narazím na Severuse Snapea," dodal, "tím líp pro mě a tím hůř pro něj."
Následovala dlouhá chvíle ticha. Smuteční hosté už se téměř rozešli a pár opozdilců se širokým obloukem vyhýbalo Drápovi, který konejšil v náručí Hagrida, jehož žalostný pláč se nesl přes vodu až k nim.
"Budeme s tebou, Harry," ozval se Ron.
"Cože?"
"Budeme s tebou u Dursleyových," vysvětloval mu, "a pak tě budeme provázet, ať půjdeš kamkoli."
"To ne -" vyhrkl Harry. S něčím takovým nepočítal a chtěl jim dát jasně najevo, že tuhle nejnebezpečnější výpravu musí podniknout sám.
"Už jednou jsi nám říkal," připomněla mu tiše Hermiona, "že když budeme chtít, můžeme ještě couvnout. Času jsme měli dost, nemyslíš?"
"Zůstaneme s tebou, ať se stane cokoli," přidal se Ron. "Ale kamaráde, úplně nejdřív ze všeho, ještě než se vypravíš do Godrikova dolu, se budeš muset podívat k nám domů."
"Proč?"
"Přece na Billovu a Fleuřinu svatbu, ty jsi zapomněl?"
Harry se na něj překvapeně podíval. Představa, že ještě může existovat něco tak normálního, jako je svatba, mu připadala neuvěřitelná, ale také naprosto báječná.
"No tak tu bychom neměli zmeškat," ozval se konečně.
Automaticky stiskl v ruce falešný viteál. Navzdory všemu, navzdory spletité a trnité cestě, jejíž zákruty před sebou viděl, navzdory konečnému střetu s Voldemortem, k němuž nevyhnutelně dojde, ať už za měsíc, za rok nebo za deset let, však cítil, jak mu srdce v hrudi radostně poskočilo. Ještě mu zbývá jeden poslední, zlatý den krásného klidu, který si může s Ronem a Hermionou vychutnat.