"Brumbál se obětoval, abys ty mohl zůstat ve škole, Harry!" šeptala Hermiona a zvedla svou učebnici, aby skryla tvář před Umbridgovou. "A jestli tě dneska vyhodí, bylo to všechno k ničemu!"
Mohl zrušit ten plán a jednoduše se naučit žít se vzpomínkou na to, co jeho otec udělal letního dne před více než dvaceti lety…
A pak si vzpomněl na Siriuse v krbu v Nebelvírské věži…
Jsi svému otci podobný míň než jsem si myslel… ten risk by pro Jamese znamenal zábavu…
Ale chtěl ještě pořád být jako jeho otec?
"Harry, nedělej to, prosím nedělej to!" řekla Hermiona úzkostně když na konci hodiny zazvonilo.
Neodpověděl. Nevěděl co dělat.
Ron vypadal že je rozhodnutý neříct ani svůj názor ani radu; ani se na Harryho nepodíval, ačkoliv když Hermiona otevřela pusu aby to Harrymu dál rozmlouvala, řekl tichým hlasem, "Dej už s tím pokoj, OK? Zvládne se rozhodnout sám."
Harryho srdce bušilo hrozně rychle když opouštěl třídu. Byl v polovině chodby když zaslechl z dálky nezaměnitelné zvuky nepořádku. Nad nimi se ozývaly výkřiky a jekot; studenti kteří vycházeli ze tříd se zastavovali se strachem se dívali na strop -
Umbridgová se vyřítila ze třídy tak rychle jak jí to její krátké nohy dovolily. Vytáhla hůlku a spěchala pryč opačným směrem: bylo to teď nebo nikdy.
"Harry - prosím!" prosila Hermiona slabě.
Ale on už se rozhodl; pořádně si nasadil batoh a rozběhl se, vyhýbal se přitom studentům, kteří teď spěchali opačným směrem, aby viděli co se to ve východním křídle děje.
Harry doběhl do chodby s kabinetem Umbridgové, která byla úplně prázdná. Schoval se za velké brnění, jehož helma se skřípavě otočila aby ho pozorovala a přitom otevřel svůj batoh, popadl Siriusův nůž a natáhl si neviditelný plášť. Pak se pomalu a opatrně vyplížil zpoza brnění a prošel chodbou ke dveřím k Umbridgové.
Vložil ostří kouzelného nože do mezery mezi dveřmi a stěnou, pohnul jím jemně nahoru a dolů a vytáhl ho. Ozvalo se lehké cvaknutí a dveře se otevřely. Vešel přikrčeně do místnosti, zavřel rychle dveře a rozhlédl se.
Nic se tam nehýbalo kromě těch hrozných koťat na deskách, které visely na stěně nad zabavenými košťaty.
Harry si stáhl neviditelný plášť, došel ke krbu a hned našel co hledal: malou krabičku s třpytícím se Letaxem.
Sehnul se dolů k prázdnému ohništi, třásly se mu přitom ruce. Ještě nikdy tohle nedělal, i když věděl jak to musí fungovat. Strčil hlavu do krbu, nabral si pořádnou dávku letaxu a hodil ho na úhledně srovnaná polena pod sebou. Ta najednou explodovala do smaragdově zeleného světla.
"Číslo dvanáct, Grimmauldovo náměstí!" řekl Harry jasně a nahlas.
Byl to jeden z nejpodivnějších pocitů, jaké kdy zažil. Už s letaxem samozřejmě cestoval, ale tehdy to bylo celé jeho tělo, co se otáčelo dokola v plamenech skrz síť kouzelnických krbů po celé zemi. Tentokrát zůstala jeho kolena na chladné podlaze kabinetu a jen jeho hlava se hnala smaragdovými plameny…
A potom, stejně náhle jako to začalo, otáčení přestalo. Bylo mu trochu špatně a cítil se skoro jakoby měl kolem hlavy omotanou horkou šálu. Otevřel oči a zjistil, že se dívá z kuchyňského krbu na dlouhý, dřevěný stůl kde se nějaký muž skláněl nad kusem pergamenu.
"Siriusi?"
Muž nadskočil a rozhlédl se. Nebyl to Sirius ale Lupin.
"Harry!" řekl a vypadal pořádně šokovaně. "Co to - co se stalo, je všechno v pořádku?"
"Jo," řekl Harry. "Jenom mě zajímalo - chci říct, jenom jsem chtěl - popovídat si se Siriusem."
"Zavolám ho," řekl Lupin a vyskočil na nohy, pořád pěkně zmatený, "šel se nahoru podívat po Pištovi, vypadá to, že se zase schovává v podkroví…"
A Harry viděl Lupina jak vyběhl z kuchyně. Teď tam zůstal a neměl se na co dívat, kromě křesla a noh stolu. Zajímalo ho, proč se Sirius nikdy nezmínil jak je to nepohodlné mluvit z ohně; jeho kolena už se bolestivě ozývala, jak se jejich kontakt s tvrdou kamennou podlahou u Umbridgové prodlužoval.
Lupin se vrátil o chvíli později, se Siriusem v závěsu.
"O co jde?" řekl Sirius naléhavě, odhrnul si dlouhé tmavé vlasy z očí a kleknul si na zem před oheň, takže byl ve stejné výšce jako Harry. Lupin si taky kleknul, vypadal rozrušeně. "Jsi v pořádku? Potřebuješ pomoc?"
"Ne," řekl Harry, "nic takového… jenom jsem si chtěl promluvit… o mém tátovi.
Ti dva si vyměnili překvapené pohledy, ale Harry neměl čas cítit se hloupě nebo trapně; kolena ho bolela víc s každou další vteřinou a hádal, že od začátku poprasku uplynulo už pět minut; George mu zaručil jenom dvacet. Proto okamžitě odvyprávěl co viděl v myslánce.
Když skončil, Sirius ani Lupin chvíli nepromluvili. Pak Lupin tiše řekl, "Nerad bych, abys kvůli tomu svého otce odsuzoval, bylo mu teprve patnáct -
"Mě je taky patnáct," řekl Harry prudce.
"Podívej, Harry," řekl Sirius konejšivě, "James se Snapem se nenáviděli od první chvíle, kdy se uviděli, byla to prostě jedna z těch věcí, kterým nemůžeš rozumět, chápeš? Myslím, že James byl vším, čím chtěl být Snape - byl oblíbený, dobrý ve famfrpálu - dobrý ve všem. A Snape byl jenom ten malý divný skrček zažraný do černé magie, a James - ať už ti připadal jakkoliv - vždycky nenáviděl černou magii."
"Jo," řekl Harry, "jenže napadl Snapea bez jakéhokoliv dobrého důvodu, prostě jenom proto - jenom proto že jsi řekl že se nudíš," řekl lehce omluvným tónem.
"Nejsem na to pyšný," řekl Sirius rychle.
Lupin se podíval na Siriuse, potom řekl, "Podívej, Harry, musíš pochopit, že tvůj táta a Sirius byli ve škole nejlepší ve všem co dělali - všichni je brali jako ty nejskvělejší - a jestli se někdy nechali trochu unést…"
"Jestli jsme někdy byli arogantní malí zmetci, chceš říct," řekl Sirius.
Lupin se usmál.
"Pořád si cuchal vlasy," řekl Harry ztrápeným hlasem.
Sirius s Lupinem se zasmáli.
"Zapomněl bych, že to dělal," řekl Sirius láskyplně.
"Hrál si se zlatonkou?" zeptal se Lupin nedočkavě.
"Jo," řekl Harry a nechápavě pozoroval jak Sirius s Lupinem se smíchem vzpomínají. "No… myslím, že byl tak trochu idiot."
"Samozřejmě že byl idiot!" řekl Sirius usměvavě, "všichni jsme byli idioti! No - Náměsíčník zas tolik ne," řekl zdvořile a podíval se na Lupina.
Ale Lupin zakroutil hlavou. "Řekl jsem vám někdy, ať necháte Snapea na pokoji? Měl jsem někdy odvahu říct vám, že to přeháníte?"
"Jo, no," řekl Sirius, "někdy si nás přiměl se za sebe stydět…to něco znamenalo…"
"A," řekl Harry umíněně, toužíc říct všechno, na co myslel teď když byl tady, "pořád se díval na ty holky u jezera, doufal, že ho pozorují!"
"Oh, no, vždycky ze sebe dělal blázna kdykoliv byla Lilly nablízku," řekl Sirius a pokrčil rameny, "nedokázal se přestat předvádět kdykoli se dostal do její blízkosti."
"Jakto že si ho vzala?" zeptal se Harry zoufale. "Nesnášela ho!"
"Ne, tak to není," řekl Sirius.
"V sedmém ročníku s ním začala chodit," řekl Lupin.
"Jakmile se James trochu uklidnil," řekl Sirius.
"A přestal očarovávat lidi jenom proto, že ho to bavilo," řekl Lupin.
"I Snapea?" zeptal se Harry.
"No," řekl Lupin pomalu, "Snape byl speciální případ. Chci říct, nikdy si nenechal ujít příležitost zaklít Jamese, takže nemůžeš čekat, že to tak James nechal, ne?"
"A mojí mámě to nevadilo?"
"No ona o tom moc nevěděla, abych ti řekl pravdu," řekl Sirius. "Chci říct, James nebral Snapea sebou na rande s Lilly a nezaklínal ho před ní, víš?"
Sirius se zamračil na Harryho, který stále vypadal nepřesvědčeně.
"Jo, OK," řekl Harry ztěžka. "Jenom mě nikdy nenapadlo, že mi bude líto Snapea."
"Teď když ses o něm zmínil," řekl Lupin a mezi obočím se mu objevila malá vráska, "jak Snape reagoval, když zjistil, žes to všechno viděl?"
"Řekl mi, že mě už nikdy nehodlá učit Uzavírání," řekl Harry lhostejně, "jako by to pro mě bylo bůhvíjaké zklamá -
"CO ŽE UDĚLAL?" zařval Sirius, až Harry nadskočil a nadýchal se popela.
"Mluvíš vážně, Harry?" zeptal se rychle Lupin. "Přestal ti dávat hodiny?"
"Jo," řekl Harry, překvapený tím, co on sám považoval za přemrštěnou reakcí. "Ale to je OK, je mi to jedno, docela se mi ulevilo, abych vám řekl pra -
"Půjdu tam a něco Snapeovi řeknu!" řekl energicky, a začal vstávat, ale Lupin ho donutil si zase kleknout.
"Jestli někdo půjde za Snapem, budu to já!" řekl Lupin pevně. "Ale Harry, nejdřív ze všeho musíš jít zpátky za Snapem a říct mu, že ti v žádném případě nesmí přestat dávat hodiny - až se to dozví Brumbál!"
"To mu nemůžu říct, zabil by mě!" řekl Harry pobouřeně. "Vy jste ho neviděli když jsem se dostal ven z myslánky."
"Harry, není nic natolik důležitého jako tvoje studiu Uzavírání!" řekl Lupin přísně. "Rozumíš mi? Nic!"
"OK, OK," řekl Harry; byl úplně rozhozený, skoro naštvaný. "Já… já se pokusím mu něco říct… ale nebude to k -
Zmlknul. Zaslechl vzdálené kroky.
"Jde Pišta sem dolů?"
"Ne," řekl Sirius a ohlédl se. "Musí to být někdo u tebe."
Harrymu jakoby na chvíli přestalo bít srdce.
"Radši půjdu!" řekl rychle a vytáhl hlavu z krbu. Na chvíli to vypadalo, že se mu hlava na ramenou otáčí, potom zase klečel před krbem u Umbridgové a díval se jak smaragdové plameny blikají až úplně zhasly.
"Rychle, rychle!" slyšel sípavý hlas přímo za dveřmi. "Oh, nechala je otevřené -"
Harry popadl neviditelný plášť a natáhl si ho těsně před tím, než do kabinetu vrazil Filch. Vypadal že ho něco strašně potěšilo a jak procházel místností, horečně si pro sebe mumlal; vytáhl zásuvku ve stole Umbridgové a začal se prohrabovat papíry uvnitř.
"Schválení bičování… schválení bičování… konečně to můžu udělat… říkali si o to už roky…"
Vytáhl kus pergamenu, políbil ho, pak se rychle vybelhal ze dveří a pergamen si tisknul k hrudi.
Harry vyskočil na nohy, ujistil se že má svůj batoh a že neviditelný plášť ho zcela zakrývá, otevřel dveře a pospíšil si ven z kabinetu, za Filchem, který se belhal rychleji než jak ho Harry kdy viděl.
O jedno patro níž si řekl, že je bezpečné se zase zviditelnit. Stáhl si plášť, nacpal ho do batohu a pospíchal dál. Ze Vstupní síně bylo slyšet pohyb a hlasitý křik. Seběhl mramorové schodiště a uviděl, že se tam shromáždila skoro celá škola.
Bylo to jako té noci, kdy byla propuštěna Trelawneyová. Studenti stáli všude kolem zdí ve velkém kruhu (Harry si všimnul že někteří byli pokrytí látkou, která vypadala jako ta smradlavá šťáva z Nevillova kaktusu; učitelé a duchové tam byli také. Mezi všemi vyčnívali členové Vyšetřovacího komanda, kteří vypadali náramně spokojení sami se sebou, a Protiva, který se houpal nad hlavami a zíral dolů na Freda a George, kteří stáli uprostřed síně s nezaměnitelnými výrazy dvou lidí, kteří byli právě zahnáni do kouta.
"Tak!" řekla Umbridgová triumfálně. Harry pochopil že stojí jen několik schodů před ním a zase se dívá na svou kořist. "Takže - vy si myslíte, že je zábavné udělat ze školní chodby močál, že?"
"Pěkně zábavné, to teda jo," řekl Fred a díval se na ní bez sebemenší známky strachu.
Filch se prodral blíž k Umbridgové a skoro brečel štěstím.
"Mám tu listinu, paní ředitelko," řekl chraplavě a mával tím kusem pergamenu, který právě vytáhl z jejího stolu. "Mám tu listinu a mám připravené biče… oh, nechte mě udělat to teď…"
"Velmi dobře, Argusi," řekla. "Vy dva," pokračovala a zírala přitom na Freda a George, "teď zjistíte, jak se v mé škole zachází s provinilci."
"Víte co?" řekl Fred. "Já myslím, že nezjistíme."
Otočil se na své dvojče.
"George," řekl Fred, "myslím, že vzdělávání už máme za sebou dost."
"Jo, taky bych řekl," řekl George lehce.
"Nastal čas otestovat naše schopnosti ve skutečném světě, nemyslíš?" zeptal se Fred.
"Rozhodně," řekl George.
A než mohla Umbridgová říct jediné slovo, zvedli hůlky a společně řekli:
"Accio košťata!"
Harry zaslechl někde v dálce hlasitý rachot. Ohlédl se nalevo a právě včas sklonil hlavu. Košťata Freda a George, jedno stále ještě s těžkým řetězem a železným okem, kterým je Umbridgová připevnila k podlaze, se řítila chodbou ke svým majitelům; odbočila doleva, prosvištěla po schodech a zastavila se prudce před dvojčaty, řetěz hlasitě rachotil po dlážděné podlaze.
"Už se neuvidíme," řekl Fred profesorce Umbridgové a přehodil nohu přes své koště.
"Jo, neobtěžujte se zůstávat s námi v kontaktu," řekl George a vylezl na svoje.
Fred se rozhlédl po shromážděných studentech, po tom tichém, pozorném davu.
"Jestli někdo touží koupit si Přenosný močál, který jste si mohli prohlédnout nahoře, přijďte do čísla devadesát tři, Příčná ulice - Weasleyovic kouzelnické vtípky," řekl nahlas. "Naše nové sídlo!"
"Speciální slevy pro ty Bradavické studenty, kteří odpřísáhnou, že naše produkty použijí k tomu, aby se zbavili téhle staré ježibaby," dodal George a ukázal na Umbridgovou.
"ZASTAVTE JE!" vřískala Umbridgová, ale už bylo pozdě. Jakmile se Vyšetřovací komando pohnulo, Fred a George se odrazili od země, vyletěli patnáct stop vysoko, železné oko se nebezpečně pohupovalo. Fred se podíval přes síň na ducha, který se houpal nad davem.
"Natři jí to za nás, Protivo."
A Protiva, kterého Harry nikdy předtím neviděl přijmout rozkaz od studenta, si stáhl svůj orolničkovaný klobouk a zasalutoval, zatímco Fred s Georgem se otočili a za bouřlivého jásotu studentů dole se vyřítili přední bránou ven do nádherného západu slunce.