close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

25. Brouk v úzkých (část 1)

21. listopadu 2010 v 11:58 |  Harry Potter a Fénixův řád
25. Brouk v úzkých
Odpověď na svou otázku dostal Harry hned příští ráno. Když Hermioně přišel Denní věštec, uhladila ho, chvíli zírala na titulní stránku a potom vyjekla tak, že každý v její blízkosti na ni zůstal civět.
"Co?" zeptali se Harry a Ron společně.
Místo odpovědi před ně rozprostřela noviny na stůl a ukázala prstem na deset černobílých fotografií, které zabíraly celou titulní stranu; devět z nich ukazovalo tváře kouzelníků, desátá tvář čarodějky. Někteří lidé na fotografiích se tiše pošklebovali; ostatní poklepávali na rámy svých fotek a tvářili se povýšeně. U každé fotografie byl titulek se jménem osoby a zločinem, za který byla poslána do Azkabanu.
Antonín Dolohov, stálo v titulku pod čarodějem s dlouhou, bledou, pokřivenou tváří, který se na Harryho jízlivě šklebil usvědčen z brutálních vražd Gideona a Fabiána Prewettových.
Algernon Rookwood, hlásal titulek pod poďobaným mužem s mastnými vlasy, který se opíral o okraj své fotografie a vypadal znuděně, usvědčen z vyzrazování tajemství Ministerstva kouzel Tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.
Ale Harryho oči přitahovala fotografie té čarodějky. Její tvář ho zasáhla ve chvíli, kdy se na stránku podíval. Měla dlouhé, tmavé vlasy, které na fotce vypadaly zanedbaně a rozcuchaně, ačkoli už je Harry viděl upravené, silné a lesklé. Dívala se na něj přivřenýma očima, tenká ústa v arogantním, pohrdavém úsměvu. Stejně jako Sirius si zachovávala zbytky krásy, ale něco  - zřejmě Azkaban - jí většinu krásy sebralo.
Belatrix Lestrangeová, usvědčena z mučení, s trvalými následky, Franka a Alice Longbottomových.
Hermiona do Harryho šťouchla a ukázala na titulek nad fotografiemi, který Harry ještě nečetl, protože se soustředil na Belatrix.

HROMADNÝ ÚTEK Z AZKABANU
MINISTERSTVO SE BOJÍ ŽE BLACK DÁVÁ DOHROMADY STARÉ SMRTIJEDY

"Black?" řekl Harry nahlas. "Myslí-?"
"Pst!" zašeptala Hermiona naléhavě. "Ne tak nahlas - jenom si to přečti!" 

Ministerstvo kouzel včera pozdě v noci oznámilo, že proběhl hromadný útěk z Azkabanu.
Ve své soukromé kanceláři ministr kouzel Kornelius Popletal potvrdil, že deset vězňů pod nejvyšší ostrahou uprchlo včera brzy večer a že už o těchto nebezpečných zločincích informoval mudlovského ministerského předsedu.
"Naneštěstí se nacházíme ve stejné situaci jako před dvěma lety, když uprchl vrah Sirius Black," řekl Popktal včera v noci. "Domníváme se, že tyto dva útěky spolu souvisí. Takto velký útěk vyžaduje pomoc zvenčí, a musíme si uvědomit že Black, jakožto první osoba, která unikla z Azkabanu, by byl v ideální pozici, aby mohl pomoct ostatním následovat ho. Je pravděpodobné, že tyto osoby, zahrnující Blackovu sestřenici Belatrix Lestrangeovou, se spojily s Blackem jako s jejich vůdcem. Nicméně děláme všechno, abychom tyto zločince dopadli, a prosíme kouzelnickou veřejnost, aby zůstala bdělá a opatrná. Za žádných okolností byste se k těmto osobám neměli přibližovat."

"Tak teď už to víš, Harry," řekl Ron, v naprosté hrůze. "Proto byl minulou noc tak šťastný."
"Nevěřím tomu," vrčel Harry, "Popletal ten útěk svádí na Siriuse?"
"Má snad jinou možnost?" zeptala se hořce Hermiona. "Těžko může říct 'Všem se omlouvám, Brumbál mě varoval že se tohle může stát, Azkabanští strážní se přidali k Lordu Voldemortovi' - přestaň skuhrat, Rone '-a teď se dostali ven i Voldemortovi největší následovníci.' Chci říct, strávil šest měsíců tím, že každému vykládal, jací jste ty a Brumbál lháři, ne?"
Hermiona rozevřela noviny a začala číst reportáž uvnitř, zatímco se Harry rozhlédl po Velké síni. Nedokázal pochopit, proč jeho spolužáci nevypadají vyděšeně nebo aspoň mezi sebou nepřebírají tu hroznou novinu z titulní strany, ale jen málo z nich odebíralo noviny denně jako Hermiona. Všichni tam seděli, mluvili o domácích úkolech a famfrpálu a kdo ví o jakých jiných blbostech, a zatím venku za těmito zdmi deset dalších Smrtijedů rozšířilo Voldemortovy řady.
Letmo se podíval k učitelskému stolu. Tam to vypadalo úplně jinak: Brumbál s profesorkou McGonagallovou byli zabráni do hluboké konverzace, oba vypadali mimořádně vážně. Profesorka Prýtová měla Věštce opřeného o láhev kečupu a četla titulní stranu tak soustředěně, že si ani nevšimla, když jí z nehybné lžičky upadla do klína malá kapka vaječného žloutku. Mezitím, na vzdáleném konci stolu, si profesorka Umbridgová nabírala z mísy ovesnou kaši. Pro jednou její pytlovité žabí oči nepřejížděly po Velké síni a nehledaly nevhodně se chovající studenty. Mračila se, zatímco hltala svou snídani a občas hodila zlomyslným pohledem k místu, kde Brumbál a McGonagallová tak zaujatě hovořili.
"Oh bože -" řekla Hermiona překvapeně, oči stále upřené na noviny.
"Co zas?" zeptal se Harry rychle; cítil se neklidně.
"Je to…strašné," řekla Hermiona a vypadala otřeseně. Otočila stranu deset a podala ji Harrymu a Ronovi.

TRAGICKÉ ÚMRTI PRACOVNÍKA MINISTERSTVA KOUZEL
Nemocnice Svatého Munga včera v noci přislíbila vyšetřování; stalo se tak poté, co byl pracovník Ministerstva kouzel Broderich Bode, 49 let, nalezen mrtev ve své posteli, uškrcen pokojovou rostlinou. Přivolaní Léčitelé už nebyli schopni pana Bodea oživit. Pan Bode byl zraněn při nehodě na pracovišti několik týdnů před svou smrtí.
Léčitelka Miriam Stroutová, která byla v době incidentu ve službě na oddělení kde ležel pan Bode, byla suspendována a nebylo možné získat její vyjádření, ale mluvčí kouzelník nemocnice řekl v prohlášení:
"Máme přísné směrnice co se týče výzdoby povolené na pokojích, ale zdá se, že Léčitelka Stroutová ve vánočním shonu přehlédla nebezpečí rostliny na nočním stolku pana Bodea. Když se jeho řeč i pohyblivost zlepšila, Léčitelka Stroutová vyzvala pana Bodea aby se o rostlinu zkusil starat sám, aniž by si všimla, že se nejedná o nevinnou Třepetavku, ale o vzorek Ďáblova osidla, které, když se ho zotavující se Bode dotkl, ho okamžitě uškrtilo.
Nemocnice není schopná objasnit přítomnost rostliny na pokoji a prosí jakoukoliv čarodějnici nebo kouzelníka, kteří mají nějaké informace, aby se přihlásili."

"Bode…" řekl Ron. "Bode. Něco mi to říká…"
"Viděli jsme ho," šeptala Hermiona. "Ve Svatém Mungovi, pamatuješ? Byl v posteli naproti Lockhartovi, jenom tam tak ležel a zíral na strop. A viděli jsme Ďáblovo osidlo dorazit. Říkala - ta Léčitelka - že je to dárek k Vánocům."
Harry se podíval zpátky na článek. Rostl v něm pocit hrůzy.
"Jakto, že jsme nepoznali Ďáblovo osidlo? Už jsme ho viděli… mohli jsme tomu zabránit."
"Kdo by čekal, že se v nemocničním pokoji objeví Ďáblovo osidlo, zamaskované jako nějaká pokojová rostlinka?" řekl Ron ostře. "Není to naše chyba, vina je na tom, kdo to tomu chlapovi poslal! Museli to být pěkní kreténi, proč si nezkontrolovali co kupují?"
"Ale prosím tě, Rone!" řekla Hermiona roztřeseně. "Nemyslím si, že by někdo strčil Ďáblovo osidlo do květináče aniž by pochopil, že se to pokusí zabít každého, kdo se ho dotkne. Tohle - tohle byla vražda… chytrá vražda… jestli ta rostlina byla poslána anonymně, jak někdo může zjistit, kdo to udělal?"
Harry nemyslel na Ďáblovo osidlo. Vzpomínal jak jel výtahem do devátého patra na Ministerstvu ten den, kdy měl slyšení, a na pobledlého kouzelníka, který přistoupil z atria.
"Už jsem se s Bodem setkal," řekl pomalu. "Viděl jsem ho s tvým tátou na Ministerstvu." Ron otevřel pusu.
"Slyšel jsem tátu jak o něm doma mluví! Byl Ten o kterém se nemluví - pracoval v Oddělení záhad!"
Chvíli se na sebe dívali, pak si Hermiona přitáhla noviny zpátky k sobě, zavřela je, chvíli se dívala na fotky deseti uprchlých Smrtijedů na titulní straně a pak vyskočila na nohy.
"Kam jdeš?" zeptal se Ron polekaně.
"Poslat dopis," odpověděla Hermiona a hodila si batoh na rameno. "Je to… no, nevím jestli… ale stojí to za pokus… a já jsem jediná která může."
"Nesnáším když tohle dělá," bručel Ron, zatímco s Harrym vstali od stolu a pomalu odcházeli z Velké síně. "Zabilo by jí snad kdyby nám jednou řekla co má v plánu? Zabralo by jí to deset vteřin navíc - ahoj Hagride!"
Hagrid stál vedle dveří do Vstupní síně a čekal až projde skupina studentů z Havraspáru. Byl pořád samá modřina jako ten den kdy se vrátil ze své cesty k obrům, a teď měl novou ránu přímo na nose.
"V pohodě, vy dva?" zeptal se a pokusil se o úsměv, ale zvládl jenom jakousi bolestivou grimasu.
"Jsi v pořádku, Hagride?" zeptal se Harry, a následoval Hagrida, který se procpal hned za Havraspárskými studenty.
"Fajn, fajn," řekl Hagrid mdle; mávnul rukou a málem trefil vyděšenou profesorku Vektorovou, která procházela kolem. "Jenom mám moc práce, dyť víte, jako normálně - musim se připravovat na hodiny - pár salamandrům shnily šupiny - a sem v podmínce," mumlal.
"Jsi v podmínce?" zeptal se Ron hrozně nahlas, takže se spousta procházejících studentů zvědavě otočila. "Promiň - chci říct - jsi v podmínce?" šeptal.
"Jo," řekl Hagrid. "Docela sem to čekal, abych vám řek pravdu. Možná ste si toho eště nevšimli, ale ta inspekce neproběhla moc dobře… no jo," zhluboka si povzdechnul. "Radši pudu a nasypu na ty salamandry eště trochu čili prášku, jinak jim příště upadnou ocasy. Uvidíme se, Harry… Rone…"
Plahočil se pryč, ven hlavními dveřmi a dolů po kamenných schodech na sychravé pozemky. Harry ho pozoroval a říkal si, kolik špatných zpráv ještě snese.

O tom, že je Hagrid v podmínce, se všichni dozvěděli během několika dnů, ale k Harryho rozhořčení téměř nikdo nevypadal, že by mu to vadilo, a někteří studenti, hlavně Draco Malfoy, vypadali přímo vesele. Pokud šlo o děsivou smrt neznámého zaměstnance Oddělení záhad ve svatém Mungovi, Harry, Ron a Hermiona byli jediní, kteří o ní věděli, nebo jediní, které to zajímalo. Konverzace na chodbách se teď zabývala jen jedním tématem: deset uprchlých Smrtijedu, jejichž příběh konečně prosákl školou díky těm několika jedincům, kteří četli noviny. Vedly se řeči o tom, že někteří z odsouzenců byli spatřeni v Prasinkách, že se podle všeho skrývají v Chroptící chýši a vloupou se do Bradavic stejně jako kdysi Sirius Black.
Ti, kteří pocházeli z kouzelnických rodin, vyrostli se jmény těchto Smrtijedů, vyslovovaných téměř se stejným strachem jako Voldemortovo; zločiny, které spáchali během Voldemortovy hrůzovlády byly legendární. Příbuzní jejich obětí chodili do Bradavic a teď když chodili po chodbách, byli nechtěnými objekty jakési příšerné odražené slávy: Susan Bonesová, jejíž strýc, teta a bratranci zahynuli všichni rukou jednoho z oněch deseti, řekla během bylinkářství zuboženě, že teď má dobrou představu o tom, jaké to je být Harry.
"Nechápu jak to můžeš vydržet - je to hrozné," řekla rázně a hodila trochu moc dračího hnojiva do své mísy se sazenicemi Ječivky, které se v tom nepohodlí začaly kroutit a pištět.
Byla pravda, že Harry se v těchto dnech znovu stal objektem mumlání a ukazování prstem na chodbách, ale zdálo se mu, že v některých šeptajících hlasech zaslechl lehce rozdílný tón. Teď nezněly nepřátelsky ale spíš zvědavě, a jednou či dvakrát si byl jistý, že zaslechl úryvky konverzace, které vypovídaly o tom, že šeptající studenti nebyli spokojeni s verzí, kterou jim o úniku deseti Smrtijedů z Azkabanské pevnosti naservíroval věštec. Vypadalo to, že tihle zmatení a vystrašení pochybovači teď uvažují o jediném dalším vysvětlení, které měli k dispozici: to, o kterém od minulého roku mluvil Harry a Brumbál.
A nezměnila se jenom nálada studentů. Bylo teď naprosto běžné potkat na chodbě dva nebo tři učitele, kteří si naléhavými hlasy šeptali a okamžitě zmlkli, kdykoli se přiblížil nějaký student.
"Očividně už nemůžou normálně mluvit ve sborovně," řekla Hermiona tichým hlasem, když s Harrym a Ronem jednoho dne minuli profesory McGonagallovou, Kratiknota a Prýtovou, kteří se krčili u učebny kouzelných formulí. "Ne když je tam Umbridgová."
"Myslíš, že vědí něco nového?" zeptal se Ron a zíral přes rameno na tři učitele.
"Jestli ano, my se to nedozvíme, ne?" řekl Harry vztekle. "Ne po vydání vyhlášky… jaké že má tahle číslo?" Na nástěnkách v kolejních společenských místnostech se totiž objevilo nové oznámení, hned druhé ráno po oné novince o útěku z Azkabanu:

Z NAŘÍZENÍBRADAVICKÉ NEJVYŠŠÍ VYŠETŘOVATELKY
Učitelům je zakázáno podávat studentům jakékoli informace, které přímo nesouvisí s předměty, za je jichž vyučování jsou učitelé placeni. Podle Výnosu o vzdělání číslo dvacetšest.
Podepsána: Dolores Umbridgová, nejvyšší vyšetřovatelka

Tato vyhláška se mezi studenty stala terčem mnoha vtipů. Lee Jordan před Umbridgovou poukázal na skutečnost, že podle nového pravidla nesmí vynadat Fredovi a Georgovi za to, že hrají při hodině vzadu ve třídě bouchací karty.
"Bouchací karty nemají nic společného s obranou proti černé magii, profesorko! Nepatří to do vašeho oboru!"
Když potom Harry Leeho potkal, ošklivě mu krvácela ruka. Harry mu doporučil sérum z murtlapích výhonků.
Harry si myslel, že útěk z Azkabanu Umbridgovou trochu usadí, že bude zahanbená tou katastrofou, která se stala přímo před nosem jejího milovaného Popletala. Ale vypadalo to, že ta záležitost jenom znásobila její šílenou touhu dostat všechno v Bradavicích pod svojí osobní kontrolu. Zdálo se, že už každou chvíli začne propouštět, a otázka byla, jestli půjde první profesorka Trelawneyová nebo Hagrid.
Každá hodina jasnovidectví a péče o kouzelné tvory byla nyní doprovázena Umbridgovou a jejím notýskem. Schovávala se u krbu v provoněné učebně ve věži, přerušovala stále hysteričtější profesorku Trelawneyovou složitými otázkami o ornitomacii a heptologii, chtěla aby předvídala odpovědi studentů, než je vyslovili a dožadovala se, aby ukázala své schopnosti u křišťálové koule, čajových lístků nebo kamenných run. Harry si říkal, že profesorka Trelawneyová se z toho tlaku brzo zblázní. Několikrát ji viděl na chodbě - což bylo samo o sobě neobvyklé, protože většinou zůstávala ve věži - jak si pro sebe divoce mumlá, lomí rukama, vystrašeně se ohlíží přes rameno a celou dobu vydávala silný zápach sherry. Kdyby se tak nebál o Hagrida, bylo by mu jí líto - ale jestli jeden z nich měl ztratit svou práci, měl Harry jen jednu možnost koho chtít, aby zůstal.
Naneštěstí Harry viděl, že Hagrid si nevede o moc lépe než Trelawneyová. Dal sice na Hermioninu radu a od Vánoc jim neukázal nic hroznějšího než Hafoně - což bylo zvíře nerozeznatelné od foxteriéra až na rozeklaný ocas - ale jinak se zdálo že úplně ztratil nervy. Byl v hodinách poněkud pomatený a neklidný, ztrácel souvislosti toho, co říkal třídě, odpovídal špatně na otázky a celou dobu úzkostlivě pokukoval po Umbridgové. Navíc se k Harrymu, Ronovi a Hermioně choval tak zdrženlivě jako ještě nikdy a schválně jim zakázal ho po setmění navštěvovat.
"Esli vás chytí, pudeme všichni," řekl jim rozhodně, a protože nechtěli dělat nic, co by jeho práci dál ohrožovalo, přestali ho po večerech navštěvovat.
Harrymu připadalo, že ho Umbridgová neustále připravuje o všechno, díky čemu jeho život v Bradavicích za něco stál: návštěvy u Hagrida, dopisy od Siriuse, Kulový blesk a famfrpál. Mstil se jí jediným způsobem, kterým mohl - zdvojnásobil svoje úsilí při práci s BA.
Harryho těšilo, když viděl, že všichni, dokonce i Zachariáš Smith, se snažili pracovat tvrději než kdy jindy, kvůli tomu že deset dalších Smrtijedů bylo na svobodě, ale na nikom nebylo zlepšení vidět tak jako na Nevillovi. Novina o útěku těch, kteří měli na svědomí jeho rodiče, ho silně a trochu znepokojivě změnila. Ani jednou se nezmínil o tom, jak potkal Harryho, Rona a Hermionu na uzavřeném oddělení ve svatém Mungovi a oni to vzali na vědomí a také se o tom nezmiňovali. Neřekl nic ani o útěku Bellatrix a ostatních mučitelů. Vlastně během setkání BA sotva něco řekl, ale pracoval neúnavně na každém novém zaklínadle a protikouzlu, které je Harry učil, jeho baculatá tvář byla zkřivená jak se soustředil, očividně si nevšímal zranění a nehod a pracoval tvrději než kdokoli jiný v místnosti. Zlepšoval se tak rychle, až to Harryho znervózňovalo, a když je učil Krycí kouzlo - způsob jak odvrátit menší kletby, takže se obrátily proti útočníkovi - jenom Hermiona ho zvládla rychleji než Neville.
Harry by dal hodně za to, aby se zlepšil v Uzavírání tak jako Neville při setkáních BA. Harryho schůzky se Snapem, které začaly dost špatně, se vůbec nelepšily. Naopak, Harry cítil, že s každou hodinou je to horší..
Než se začal učit Uzavírání, v jizvě ho občas bodalo, většinou v noci nebo během těch divných záblesků Voldemortových myšlenek a nálad, které občas zažíval. Teď ale jizva skoro nepřestávala bolet, a on často cítil návaly zlosti nebo radosti, které vůbec nesouvisely s tím, co se mu právě dělo, a vždycky byly doprovázené obzvlášť bolestivým bodáním v jeho jizvě. Začínal mít hrozný pocit, že se z něj pomalu stává něco jako anténa, citlivá na nejmenší výkyvy ve Voldemortově náladě, a byl si jistý, že tahle zvýšená citlivost se objevila po první hodině Uzavírání se Snapem. Navíc se mu teď skoro každou noc zdálo, jak prochází chodbou ke vchodu do Oddělení záhad, a sen vždycky končil tím, že stál toužebně před těmi černými dveřmi.
"Možná je to trochu jako nemoc," řekla Hermiona ustaraně když se Harry svěřil jí a Ronovi. "Horečka nebo tak něco. Musí se to zhoršit, než se to zlepší."
"To hodiny se Snapem to zhoršují," řekl Harry rozhodně, "Mám už po krk toho jak mě bolí ta jizva a začíná mě nudit to procházení chodbou každou noc." Naštvaně si mnul čelo. "Kéž by se ty dveře otevřely, už mi jde na nervy tam stát a zírat na ně -"
"To není legrace," řekla Hermiona ostře. "Brumbál nechce, abys měl sny o té chodbě, jinak by nepožádal Snapea aby tě učil Uzavírání. Prostě budeš muset tvrději pracovat."
"Já pracuju!" řekl Harry podrážděně. "Jenom si to někdy zkus - Snape snažící se dostat se ti do hlavy - člověk se u toho moc nezasměje!"
"Možná…" řekl Ron pomalu.
"Možná co?" zeptala se Hermiona poněkud nevrle.
"Možná to není Harryho chyba, že nemůže uzavřít svou mysl," řekl Ron výhružně.
"Co tím myslíš?" zeptala se Hermiona.
"No, možná se Snape ve skutečnosti nesnaží Harrymu pomoct…"
Harry a Hermiona na něj zírali. Ron se podíval výhružně a významně z jednoho na druhého.
"Možná," řekl tišším hlasem, "se snaží otevřít Harryho mysl o něco víc… ulehčit to Vy-víte-komu-
"Zavři zobák, Rone," řekla Hermiona vztekle. "Kolikrát už si Snapea podezíral, a pokaždé ses mýlil. Brumbál mu věří, pracuje pro Řád, a to by mělo stačit."
"Býval to Smrtijed," řekl Ron neústupně. "A nikdy jsem neviděl důkaz, že opravdu přešel na naší stranu."
"Brumbál mu věří," opakovala Hermiona. "A jestli nemůžeme věřit Brumbálovi, nemůžeme věřit nikomu."

Se všemi těmi starostmi a povinnostmi - přibývající domácí úkoly, které často nutily žáky pátých ročníků pracovat až do půlnoci, tajné schůzky BA a pravidelné hodiny se Snapem - to vypadalo, že leden ubíhá až moc rychle. Než si toho Harry všiml, byl tu únor, a s ním vlhčí a teplejší počasí a vyhlídka na druhou návštěvu Prasinek v tomhle roce. Harry měl jenom málo času mluvit s Cho od té doby, co se dohodli, že navštíví vesnici společně, ale najednou se musel připravit na celý den, který měl strávit v její společnosti.
Ráno čtrnáctého se oblékl obzvlášť pečlivě. Dorazili s Ronem na snídani právě ve chvíli, kdy přiletěly poštovní sovy; Hedvika tam nebyla - ne že by ji Harry čekal - ale Hermiona se snažila vytrhnout dopis ze zobáku neznámé sovy, zatímco si sedali.
"Právě včas! Kdyby to nepřišlo dneska…" řekla, roztrhla obálku a vytáhla malý kousek pergamenu. Její oči přeletěly zleva doprava jak četla vzkaz, a na tváři se jí rozprostřel potěšený výraz.
"Poslouchej, Harry," řekla a podívala se na něj, "tohle je opravdu důležité. Myslíš, že bys za mnou kolem poledne mohl přijít ke Třem košťatům?"
"No… já nevím," řekl Harry nejistě, "Cho možná čeká, že s ní strávím celý den. Nedohodli jsme se, co budeme dělat."
"No tak ji přiveď s sebou, jestli budeš muset," řekla Hermiona naléhavě. "Ale přijdeš?"
"No… tak dobře, ale proč?"
"Nemám teď čas, abych ti to vykládala, musím na tohle rychle odpovědět."
A vyběhla z Velké síně, dopis nacpaný v jedné ruce a topinku v druhé.
"Jdeš?" zeptal se Harry Rona, ale ten otráveně zavrtěl hlavou.
"Dnes nemůžu do Prasinek jít, Angelina chce celý den trénovat. Jako by to mohlo pomoct; jsme nejhorší tým, jaký jsem kdy viděl. Měl bys vidět Slopera a Kirka, jsou pomalí, dokonce horší než já." Těžce si povzdechl. "Nevím proč mě Angelina prostě nenechá rezignovat."
"To proto, že jsi dobrý když jsi ve formě," řekl Harry podrážděně.
Bylo to pro něj opravdu těžké sympatizovat s Ronovou situací, když přitom on sám by dal téměř cokoliv aby mohl hrát nadcházející zápas s Mrzimorem. Ron asi zaregistroval tón Harryho hlasu, protože už se během snídaně o famfrpálu nezmínil a pozdravy na rozloučenou, které si krátce potom vyměnili byly trochu chladné. Ron se vydal na famfrpálové hřiště a Harry, po pokusu uhladit si vlasy při pohledu na svůj odraz v čajové lžičce, se vydal do Vstupní síně kde se měl sejít s Cho, cítil se vystrašeně a říkal si o čem se asi tak budou bavit.
Čekala na něj trochu stranou od dubových předních dveří a s vlasy staženými do dlouhého copu jí to opravdu slušelo. Harrymu připadalo, že jeho nohy jsou na jeho tělo příliš velké a najednou si hrozně uvědomoval svoje ruce a jak hloupě asi musejí vypadat, když se tak pohupují vedle jeho boků.
"Ahoj," řekla Cho tak trochu bez dechu.
"Ahoj," řekl Harry.
Chvíli jeden na druhého zírali, potom Harry řekl, "Takže - ehm - půjdeme?"
"Oh-ano…"
Zařadili se do fronty studentů, které si Filch odškrtával, občas po sobě hodili pohledem a vyhýbavě se usmáli, ale nemluvili spolu. Harrymu se ulevilo když se dostali na čerstvý vzduch a zjistil že je jednodušší jít potichu vedle sebe, než jenom tak stát a vypadat hloupě. Byl osvěžující, větrný den a když procházeli kolem famfrpálového hřiště, Harry se kouknul na Rona a Ginny jak prolétají mezil tribunami a hrozně ho bolelo, že není nahoře s nimi.
"Opravdu ti to chybí, co?" zeptala se Cho.
Ohlédl se a viděl, že ho pozoruje.
"Jo," vzdychl Harry. "Chybí mi to."
"Pamatuješ jak jsme proti sobě ve třeťáku poprvé hráli?" zeptala se ho.
"Jo," zakřenil se Harry. "Pořád jsi mě blokovala."
"A Wood ti řekl abys nebyl gentleman a shodil mě z koštěte když budeš muset," vzpomínala Cho a usmívala se. "Slyšela jsem, že dostal smlouvu u Pýchy Portree, je to tak?"
"Ne, byli to Puddlemerští spojenci; viděl jsem ho loni na Mistrovství."
"Oh, mě si tam taky viděl, pamatuješ? Byli jsme ve stejném kempu. Bylo to vážně skvělé, že?"
Bavili se o Mistrovství celou cestu, až byli venku za bránou. Harry ani nemohl věřit, jak lehké bylo s ní mluvit - nebylo to o nic těžší než bavit se s Ronem a Hermionou - a zrovna se začínal cítit sebejistě a vesele, když je minula velká horda děvčat ze Zmijozelu, mezi nimi i Pansy Parkinsonová.
"Potter a Changová!" vřískla Pansy do sboru falešného hihňání. "Oh, Changová, máš dost ubohý vkus… Diggory aspoň dobře vypadal!"
Dívky zrychlily, bavily se a kousavě pištěly a házely přehnané pohledy dozadu na Harryho a Cho, mezi kterými zůstalo trapné ticho. Harry nemohl přijít na nic jiného o famfrpálu co by řekl, a Cho se trochu červenala a pozorovala svoje nohy.
"Takže… kam bys chtěla jít?" zeptal se Harry když dorazili do Prasinek. Hlavní ulice byla plná loudajících se studentů, kteří nakukovali okny do obchodů a poflakovali se po chodnících.
"Oh… mě je to jedno," řekla Cho a pokrčila rameny. "Ehm… půjdeme se podívat po obchodech nebo tak něco?"
Loudali se k Dervishovi a Bangesovi. Na okně tam byl přilepený velký plakát a několik obyvatel Prasinek si ho prohlíželo. Když se Harry s Cho přiblížili, ustoupili stranou, a Harry zjistil, že se znovu dívá na fotografie deseti uprchlých Smrtijedů. Plakát "Z nařízení Ministerstva kouzel", nabízel odměnu tisíc galeonů každému, kdo by poskytl informace, které by vedly k polapení odsouzenců.
"Je to zvláštní, že?" řekla Cho tichým hlasem a zírala na fotky Smrtijedů, "pamatuješ když utekl ten Sirius Black, jak byli všude v Prasinkách Mozkomorové a hledali ho? A teď je venku deset Smrtijedů a nikde není jediný Mozkomor…"
"Jo," řekl Harry a odtrhl pohled od Bellatrix Lestrangeové a podíval se na hlavní ulici. "Jo, je to divné."
Nebylo mu líto, že tam poblíž nebyli žádní Mozkomorové, ale teď když o tom přemýšlel, jejich nepřítomnost byla velmi závažná. Nejenom že nechali Smrtijedy uprchnout, ale ani se neobtěžovali je hledat… vypadalo to, že jsou teď opravdu mimo kontrolu Ministerstva.
Deset uprchlých Smrtijedů zíralo z okna každého obchodu, který s Cho minuli. Když míjeli Scrivenshafťs, začalo pršet; chladné, velké kapky dopadaly Harrymu na obličej a dozadu na krk.
"Ehm… chceš zajít na kafe?" zeptala se Cho váhavě, když se rozpršelo ještě víc.
"Jo, jasně," řekl Harry a rozhlížel se. "Kam?"
"Oh, kousek odtud je opravdu pěkné místo; už si někdy byl u Madam Pudinožkové?" zeptala se vesele a odvedla ho do postranní uličky a do malé čajovny, které si Harry nikdy předtím nevšiml. Bylo to stísněné, zamlžené malé místo, kde bylo snad všechno vyzdobené kanýry a stuhami. Harrymu to nepříjemně připomnělo kabinet Umbridgové.
"Roztomilé, že?" řekla Cho šťastně.
"Ehm… jo," řekl Harry nedůvěryhodně.
"Podívej, vyzdobila to tu kvůli Svatému Valentýnu!" řekla Cho a ukazovala na spoustu zlatých andělíčků, kteří se vznášeli nad malými kulatými stolky a občas hodili na sedící pár zlatých konfet.
"Oooh…"
Posadili se k poslednímu volnému stolku proti zamlženému oknu. Roger Davies, kapitán havraspárského famfrpálového týmu seděl kousek vedle s pěknou blond dívkou. Drželi se za ruce. Harry se z toho cítil nesvůj, obzvlášť když se rozhlédl po čajovně a zjistil, že tam byly samé párečky a všichni se drželi za ruce. Možná Cho čeká, že jí taky bude držet za ruku.
"Co si dáte, miláčkové?" zeptala se Madam Pudinožková, velmi silná žena s lesklým černým drdolem, která se s obtížemi protáhla mezi jejich stolkem a stolkem Rogera Daviese.
"Dvě kávy, prosím," řekla Cho.
Než jejich kávy dorazily, Roger Davies a jeho přítelkyně se nad svojí cukřenkou začali líbat. Harry si přál aby to nedělali; měl pocit, že Davies nasadil měřítko, ve kterém bude Cho očekávat, že Harry také obstojí. Cítil jak rudne a snažil se dívat se z okna, ale to bylo tak začouzené, že vůbec nemohl vidět ulici venku. Aby oddálil chvíli, kdy se bude na Cho muset podívat, začal zírat na strop skoro jakoby zkoumal jak je pomalovaný, a schytal hrst konfet do obličeje od jejich vznášejícího se andílka.
Po dalších několika hrozných minutách se Cho zmínila o Umbridgové. Harry se toho s úlevou chopil a strávili několik veselých chvilek tím, že jí uráželi, jenže tohle téma už tolikrát probrali během srazů BA, že jim moc dlouho nevydrželo. Zase nastalo ticho. Harry byl velice rozpačitý z mlaskavých zvuků, které se ozývaly od vedlejšího stolu a zuřivě se snažil najít něco jiného co by mohl říct.
"Ehm…poslouchej, chceš se mnou kolem oběda jít ke Třem košťatům? Mám tam schůzku s Hermionou Grangerovou."
Cho povytáhla obočí.
"Máš schůzku s Hermionou Grangerovou? Dneska?"
"Jo. Požádala mě o to, tak jsem myslel, že bych tam měl jít. Chceš jít se mnou? Říkala, že nevadí jestli přijdeš taky."
"Oh… to je od ní milé."
Ale Cho vypadala, jakoby si vůbec nemyslela, že je to milé. Naopak, tón jejího hlasu byl chladný a najednou z ní šel trochu strach.
Dalších několik minut uplynulo v naprostém tichu. Harry pil svoji kávu tak rychle, že to vypadalo, že bude brzo potřebovat další. Vedle nich, Roger Davies a jeho přítelkyně vypadali jako by je k sobě někdo přilepil.
Choina ruka ležela na stole vedle její kávy a Harry cítil vzrůstající nutkání ji chytit. Prostě to udělej, říkal si, zatímco se mu v hrudi mísil pocit paniky a vzrušení, prostě natáhni ruku a chyť jí. Bylo udivující, o kolik těžší bylo natáhnout ruku o pár centimetrů a dotknout se její ruky, než chytit ve vzduchu uhánějící zlatonku…
Ale právě ve chvíli, kdy pohnul rukou dopředu, Cho tu svojí stáhla ze stolu. Teď s lehkým zaujetím pozorovala Rogera Daviese jak líbá svou přítelkyni.
"Pozval mě na rande," řekla tichým hlasem. "Před pár týdny. Roger. Ale odmítla jsem ho."
Harry, který popadnul cukřenku, aby nějak vysvětlil ten náhlý pohyb přes stůl, nemohl pochopit, proč mu tohle říká. Jestli chtěla sedět u vedlejšího stolku a nechat se líbat od Rogera Daviese, proč souhlasila, že si vyjde s ním?
Nic neřekl. Jejich andílek na ně hodil další hrst konfet; pár jich přistálo ve studených zbytcích kávy, které se Harry chystal vypít.
"Loni jsem tu byla s Cedrikem," řekla Cho.
V té vteřině, nebo jak dlouho to trvalo, než si Harry uvědomil co řekla, jeho vnitřnosti jako by zmrzly. Nevěřil, že chtěla mluvit o Cedrikovi, zrovna teď, když je obklopovaly líbající se páry a nad hlavami se jim vznášel anděl.
Když znovu promluvila, její hlas byl o něco vyšší.
"Chtěla jsem se tě na to zeptat už hrozně dlouho… Cedrik zm-m-m-mínil se o mně než umřel?"
To byla ta poslední věc, o které by chtěl Harry mluvit a nejmíň ze všech s Cho.
"No-ne-" řekl tiše. "Nebyl-neměl čas říct cokoliv. Ehm… takže… budeš… budeš chodit o prázdninách na hodně zápasů? Fandíš tornádům, že?"
Jeho hlas zněl falešně vesele. K jeho zděšení si všimnul, že její oči byly zase plné slz, stejně jako po poslední schůzce BA před Vánocemi.
"Podívej," řekl zoufale a naklonil se tak, aby ho nikdo jiný nemohl slyšet, "nemluvme teď o Cedrikovi… mluvme o něčem jiném…"
Ale tohle podle všeho nebylo to, co měl říct.
"Myslela jsem," řekla, její slzy dopadaly na stolek, "že ty to p-p-pochopíš! Potřebuju o tom mluvit! Ty o tom u-určitě taky potřebuješ mluvit! Chci říct, viděl jsi jak se to stalo, n-ne?"
Začalo to vypadat jako noční můra; přítelkyně Rogera Daviese se odlepila a pozorovala plačící Cho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama