close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

24. Uzavírání (část 2)

21. listopadu 2010 v 11:57 |  Harry Potter a Fénixův řád
Bylo mu pět, díval se jak Dudley řídí nové červené kolo a jeho srdce se mohlo roztrhnout žárlivostí… bylo mu devět a musel vyšplhat na strom, aby utekl před bulldogem Ripperem, a Dursleyovi se smáli dole na trávníků… seděl pod Moudrým kloboukem a ten mu říkal, že ve Zmijozelu by uspěl… Hermiona ležela na ošetřovně, obličej pokrytý tlustými černými chlupy… stovka Mozkomorů se kolem něj stahovala u temného jezera…Cho Changová se k němu přibližovala pod jmelím…
Ne, řekl hlásek v Harryho hlavě, jak se vzpomínka na Cho přibližovala, na tohle se dívat nebudeš, na tohle ne, je to osobní -
Ucítil ostrou bolest v koleni. Snapeův kabinet se vrátil a on pochopil, že upadl na zem; jeho koleno se bolestivě srazilo s nohou Snapeova stolu. Podíval se na Snapea, který spustil hůlku a třel si zápěstí. Měl na něm šrám, který vypadal jako popálenina.
"Měl jste v úmyslu použít Bodací kouzlo?" zeptal se Snape chladně.
"Ne," odpověděl Harry hořce a zvedal se z podlahy.
"Myslel jsem si že ne," řekl Snape a důkladně ho pozoroval. "Nechal jste mě dostat se příliš daleko. Ztratil jste kontrolu."
"Viděl jste všechno co jsem viděl já?" zeptal se Harry a nebyl si jistý, jestli chce slyšet odpověď.
"Záblesky," řekl Snape a ret se mu zkroutil. "Komu patřil ten pes?"
"Mé tetě Marge," zamumlal Harry a cítil jak Snapea nenávidí.
"No, na první pokus to nebylo tak hrozné jak to mohlo být," řekl Snape a znovu zvedl hůlku. "Nakonec jste mě dokázal zastavit, i když jste promarnil spoustu času a energie hulákáním. Musíte zůstat soustředěný. Odrazte mě svým mozkem a nebudete potřebovat hůlku."
"Snažím se," řekl Harry vztekle, "ale vy mi neříkáte jak!"
"Hlídejte si chování, Pottere," řekl Snape nebezpečně. "Teď chci abyste zavřel oči."
Harry po něm hodil nevraživý pohled než udělal, co mu bylo nařízeno. Nelíbil se mu ten nápad stát tam se zavřenýma očima zatímco Snape stojí před ním a drží hůlku.
"Vyprázdněte svou mysl, Pottere," řekl Snapeův chladný hlas. "Osvoboďte se od všech pocitů…"
Ale Harryho vztek na Snapea dál tepal jeho žilami jako jed. Osvobodit se od svého vzteku? To bylo asi tak jednoduché, jako utrhnout si nohy…
"Neděláte co jsem vám řekl, Pottere… budete potřebovat víc disciplíny… teď se soustřeďte…"
Harry se snažil vyprázdnit svou mysl, snažil se nemyslet, nevzpomínat, necítit…
"Takže znovu…na tři…raz - dva - tři - 'Legilimens!'"
Obrovský černý drak se vzpínal přímo před ním… jeho otec a matka na něj mávali z kouzelného zrcadla… Cedric Diggory ležel na zemi a zíral na něj prázdnýma očima…
"NEEEEEEE!"
Harry byl zase na kolenou, tvář zabořenou v dlaních a v mozku pociťoval takovou bolest, jakoby se ho někdo snažil vytáhnout z jeho lebky.
"Vstaňte!" řekl Snape ostře. "Vstaňte! Nezkoušíte to, vůbec se nesnažíte. Necháváte mě proniknout ke vzpomínkám, kterých se bojíte, dáváte mi zbraně!"
Harry se zase postavil, srdce mu bušilo tak zběsile, jakoby právě opravdu viděl mrtvého Cedrika na tom hřbitově. Snape vypadal bledší než obvykle, a rozhněvaněji, i když ani zdaleka ne tak rozhněvaně, jak se cítil Harry.
"Já - se - snažím," procedil skrz zuby.
"Říkal jsem vám, ať se osvobodíte od pocitů!"
"Ano? No, teď zrovna mi to přijde dost těžké," zavrčel Harry.
"Pak budete pro Temného Pána snadná kořist!" řekl Snape hrubě. "Blázni, kteří nosí pyšně svá srdce na dlani, kteří nedokážou ovládat své pocity, kteří se utápějí ve smutných vzpomínkách a nechají se tak snadno vyprovokovat - jinými slovy slabí lidé - nemají proti jeho moci žádnou šanci! Pronikne do vaší mysli směšně lehce, Pottere!"
"Nejsem slabý," řekl Harry potichu; vztek v něm pumpoval tak, že si myslel, že na Snapea každou chvíli zaútočí.
"Tak to dokažte! Ovládněte se!" vyštěkl Snape. "Ovládněte svůj vztek, ukázněte svou mysl! Zkusíme to znovu! Připravte se! Legilimens!"
Pozoroval strýce Vernona, jak zatlouká schránku na dopisy… stovka Mozkomorů se k němu hnala přes jezero… běžel s panem Weasleyem chodbou bez oken… blížili se k černým dveřím na konci chodby… Harry čekal že jimi projdou… ale pan Weasley ho vedl nalevo, dolů po kamenných schodech…
"UŽ VÍM! UŽ VÍM!"
Byl zase na všech čtyřech na zemi ve Snapeově kabinetu, v jizvě ho nepříjemně bodalo, ale hlas, který právě vyšel z jeho úst byl vítězoslavný. Zase vstal a viděl jak na něj Snape zírá, hůlku zvednutou. Vypadalo to, že tentokrát Snape přerušil kouzlo ještě předtím, než se Harry vůbec pokusil bránit.
"Co se stalo, Pottere?" zeptal se a pozorně Harryho sledoval.
"Viděl jsem - vzpomněl jsem si," supěl Harry, "zrovna jsem pochopil…"
"Pochopil co?" zeptal se Snape ostře.
Harry neodpověděl hned; pořád ještě si vychutnával tu chvíli oslepujícího pochopení zatímco si mnul čelo…
Zdálo se mu o té chodbě bez oken zakončené zamčenými dveřmi celé měsíce, aniž by pochopil, že se jedná o skutečné místo. Teď když znovu viděl tu vzpomínku, došlo mu že celou dobu se mu zdálo o té chodbě, po které běžel s panem Weasleyem dvanáctého srpna když pospíchali k soudu na Ministerstvu; byla to chodba vedoucí k Oddělení záhad a pan Weasley tam byl tu noc, kdy ho napadl Voldemortův had.
Podíval se na Snapea.
"Co je v Oddělení záhad?"
"Co jste říkal?" zeptal se Snape tiše a Harry si s hlubokým uspokojením všimnul, že byl nervózní.
"Řekl jsem, co je v Oddělení záhad, pane?" řekl Harry.
"A proč," řekl Snape pomalu, "vás to zajímá?"
"Protože," řekl Harry a díval se na Snapea pozorněji, "ta chodba, kterou jsem právě viděl - zdálo se mi o ní měsíce - právě jsem jí poznal - vede k Oddělení záhad… myslím, že Voldemort chce něco z -"
"Řekl jsem vám, abyste nevyslovoval jméno Temného Pána!"
Zírali na sebe. Harryho zase pálila jizva, ale bylo mu to jedno. Snape vypadal roztřeseně; ale když znovu promluvil, znělo to jakoby se snažil vypadat chladně a lhostejně.
"V Oddělení záhad je mnoho věcí, Pottere, jen málo z nich byste pochopil a žádná z nich se vás netýká. Vyjádřil jsem se jasně?"
"Ano," řekl Harry a stále si mnul jizvu, která ho bolela víc a víc.
"Chci abyste přišel ve středu ve stejnou dobu. Budeme pokračovat."
"Fajn," řekl Harry. Zoufale toužil vypadnout ze Snapeova kabinetu a najít Rona a Hermionu.
"Musíte se zbavit svou mysl všech pocitů, každý večer než půjdete spát; vyprázdněte ji a uklidněte, rozumíte?"
"Ano," odpověděl Harry, který sotva poslouchal.
"A pozor Pottere… poznám jestli jste cvičil…"
"Dobře," zamumlal Harry. Zvedl svůj školní batoh, přehodil si ho přes rameno a spěchal ke dveřím. Když je otevřel, ještě se ohlédl za Snapem, který k němu stál zády, vybíral špičkou hůlky z Myslánky své myšlenky a opatrně je vkládal zpět do své hlavy. Harry odešel bez dalšího slova, opatrně za sebou zavřel dveře; jizva stále bolestivě pulsovala.

Rona a Hermionu našel v knihovně, kde pracovali na poslední haldě úkolů od Umbridgové. Ostatní studenti, téměř všichni z pátého ročníku, seděli poblíž u stolků osvícených lampičkami, nosy zabořené do knížek, brky horečně skřípaly, zatímco obloha za okny stále víc černala. Jediný další zvuk bylo lehké vrzání jedné z bot Madam Pinceové zatímco se kradla řadami a funěla na krk těm, kteří se dotýkali jejích vzácných knih.
Harry se cítil rozechvěle; jizva ho stále bolela, cítil se skoro jakoby měl teplotu.
Když se posadil naproti Ronovi a Hermioně, uviděl svůj odraz v protějším okně; byl hrozně bledý a jeho jizva byla vidět víc než obvykle.
"Jak to šlo?" zašeptala Hermiona a pak se na něj starostlivě podívala. "Jsi v pořádku, Harry?"
"Jo…fajn…já nevím," řekl Harry netrpělivě a škubl sebou jak mu jizvou zase projela bolest. "Poslouchejte… právě mi něco došlo…"
A řekl jim co právě viděl a pochopil.
"Takže… chceš říct…" šeptal Ron, zatímco Madam Pinceová kolem nich proskřípěla "že ta zbraň - ta věc po které jde Ty-víš-kdo - je na Ministerstvu kouzel?"
"Musí to být v Oddělení záhad," šeptal Harry. "Viděl jsem ty dveře, když mě tvůj táta vzal dolů k soudu na moje slyšení a jsou to přesně ty samé dveře, které hlídal, když ho kousnul ten had."
Hermiona pomalu, dlouze zaúpěla.
"Samozřejmě," vydechla.
"Samozřejmě co?" zeptal se Ron trochu netrpělivě.
"Rone, přemýšlej o tom… Sturgis Podmore se snažil projít nějakými dveřmi na Ministerstvu… musely to být tyhle dveře, je to příliš velká náhoda!"
"Jakto, že se jimi Sturgis pokoušel projít, když je na naší straně?" zeptal se Ron.
"No, já nevím," přiznala Hermiona. "Je to trochu divné…"
"Tak co je v Oddělení záhad?" zeptal se Harry Rona. "Zmínil se o tom tvůj táta někdy?"
"Vím, že lidem co tam pracují se říká 'ti o kterých se nemluví'," šklebil se Ron. "Protože nikdo ve skutečnosti neví, co tam dělají - divné místo na uložení zbraně."
"To vůbec není divné, dává to perfektní smysl," řekla Hermiona. "Bude to něco opravdu tajného, co vyvinulo Ministerstvo, předpokládám…Harry určitě je ti dobře?"
"Jo… fajn…" řekl a spustil ruce, které se mu třásly. "Jenom se cítím trochu… To Uzavírání se mi moc nelíbilo."
"Každému by bylo špatně, kdyby někdo znova a znova útočil na jejich mysl," řekla Hermiona chápavě. "Pojď, půjdeme zpátky do společenské místnosti, tam budeme mít větší pohodlí."
Ale společenská místnost byla plná výkřiků smíchu a vzrušení; Fred a George předváděli svůj nejnovější kousek ze zboží obchodu s vtípky.
"Bezhlavé klobouky!" volal George, zatímco Fred mával na přihlížející studenty špičatým kloboukem ozdobeným chmýřovitým růžovým pírkem. "Dva galeony za kus, dívejte se na Freda!"
Fred se usmíval a nasadil si klobouk na hlavu. Chvilku vypadal poněkud hloupě; potom klobouk i hlava zmizeli.
Několik dívek zaječelo, ale všichni ostatní řvali smíchy.
"A teď dolů!" volal George a Fredova ruka chvíli šátrala po jeho rameni ve vzduchoprázdnu; pak se znovu objevila jeho hlava, jak z ní strhl růžově opeřený klobouk.
"Jak ty klobouky fungují?" řekla Hermiona, jejíž pozornost byla odvrácená od domácího úkolu, a pozorně Freda a George sledovala. "Chci říct, očividně je to nějaký druh Zneviditelňovacího kouzla, ale je důmyslné rozšířit pole neviditelnosti mimo očarovaný objekt… i když si dokážu představit, že to kouzlo nebude trvat dlouho."
Harry neodpověděl; cítil se nemocně.
"Dodělám to zítra," zamumlal a strčil knížky, které právě vytáhl, zpátky do batohu.
"Tak si to zapiš do úkolníčku!" řekla Hermiona povzbudivě. "Tak na to nezapomeneš!"
Harry a Ron si vyměnili pohledy, jak Harry sáhl do batohu, vytáhl úkolníček a váhavě ho otevřel.
Nenechávej to na později, ty opožděný čaroději!" peskovala ho knížka když do ní naškrábal úkol od Umbridgové. Hermiona se na ni usmívala.
"Myslím, že půjdu do postele," řekl Harry, nacpal úkolníček zpátky do batohu a v mysli si udělal poznámku, že ho má při první příležitosti hodit do ohně.
Prošel společenskou místností, uskočil Georgeovi, který se mu snažil nasadil Bezhlavý klobouk a došel k chladným schodům do chlapeckých ložnic. Cítil se nemocný, úplně stejně jako tu noc kdy měl vizi o tom hadovi, ale říkal si, že stačí když si na chvíli lehne a bude mu dobře.
Otevřel dveře ložnice a už byl napůl uvnitř, když ucítil bolest tak strašnou, jakoby mu někdo zabodl nůž do čela. Nevěděl kde je, jestli stojí nebo leží, nevzpomínal si ani na svoje jméno.
V uších mu zněl šílený smích… byl tak šťastný, jak už nebyl hodně dlouho… jásal, cítil se vítězně, jako v extázi… stala se úžasná, úžasná věc…
"Harry? HARRY!"
Někdo ho fackoval. Ten šílený smích byl přerušen výkřikem bolesti. Štěstí z něho vyprchávalo, ale smích pokračoval…
Otevřel oči, a když to udělal, zjistil, že ten divoký smích vychází z jeho úst. Ve chvíli kdy to pochopil smích odumřel; Harry ležel na zemi a chvěl se, jizva ho příšerně bolela. Ron se nad ním nakláněl a vypadal pořádně ustaraně.
"Co se stalo?" zeptal se.
"Já… nevím…" zajíkal se Harry a posadil se. "Je opravdu šťastný… opravdu šťastný…"
"Myslíš Ty-víš-kdo?"
"Stalo se něco dobrého," zamumlal Harry. Třásl se tak hrozně jako po tom, co viděl útočit toho hada na pana Weasleyho, a bylo mu hrozně špatně. "Něco v co doufal."
Ta slova vyšla ve chvíli kdy se dostali do ložnice a zněla skoro jakoby je Harryho ústy vyslovil nějaký cizinec, ale Harry věděl že jsou pravdivá. Zhluboka se nadechl, nechtěl Rona celého pozvracet. Byl opravdu rád, že ho tentokrát neviděli Dean a Seamus.
"Hermiona mi řekla abych tě šel zkontrolovat," řekl Ron tichým hlasem a pomáhal Harrymu na nohy. "Říká, že tvoje obranyschopnost bude malá, teď když si Snape hrál s tvojí myslí… ale předpokládám, že dlouhodobě to pomůže, ne?" Podíval se s pochybnostmi na Harryho, jak mu pomáhal do postele. Harry bez jakéhokoliv přesvědčení přikývnul a sesunul se na svoje polštáře; z toho jak celý večer padal na zem ho bolelo celé tělo a v jizvě ho pořád bolestivě bodalo. Nemohl si pomoct, ale cítil že jeho první hodina Uzavírání jeho mysl spíš oslabila než posílila, a podivil se, s obrovským znepokojením, co se stalo, že se díky tomu Lord Voldemort cítil nejšťastněji za posledních čtrnáct let.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama