close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

23. Vánoce v zavřeném pokoji (část 2)

21. listopadu 2010 v 11:53 |  Harry Potter a Fénixův řád
"Ne, miláčku, nezapletl," řekl pan Weasley prosebně, "bylo to jenom… jenom jsme si s Pyem mysleli, že to zkusíme… ale naneštěstí… na tenhle druh zranění… to nezabírá tak jak jsme doufali…"
"Což znamená?"
"No… no já nevím, jestli víš co jsou… co jsou to stehy?"
"Zní to skoro jakoby ses pokoušel sešít si kůži," řekla paní Weasleyová a nepříjemně se zasmála, "ale ani ty, Arture, bys nebyl takhle hloupý…"
"Taky si dám šálek čaje," řekl Harry a vyskočil na nohy.
Hermiona, Ron a Ginny s ním ke dveřím téměř sprintovali. Jak se za nimi zavírali, slyšeli paní Weasleyovou křičet "CO TÍM CHCEŠ ŘÍCT ŽE TAKOVÁ JE HLAVNÍ MYŠLENKA?"
"To je pro tátu typické," zakroutila Ginny hlavou jak procházeli chodbou, "stehy… to snad není pravda…"
"No víš, na nemagická zranění fungují," řekla Hermiona. "Předpokládám, že něco v jedu toho hada je rozpouští nebo tak něco. Nevíte kde je ta kavárna?"
"Páté patro," vzpomněl si Harry na průvodce nad přepážkou.
Prošli chodbou a skrz dvojité dveře, až k vratkému schodišti olemovanému dalšími portréty krutě vypadajících Léčitelů. Jak stoupali, Léčitelé na ně volali, přisuzovali jim různé podivné choroby a navrhovali šílené léčebné metody. Ron se opravdu urazil, když na něj jeden středověký kouzelník zavolal, že má zlý druh Prskavky.
"A to je jako co?" zeptal se Ron vztekle, když ho Léčitel pronásledoval šesti obrazy a odstrkoval jejich obyvatele stranou.
"To je ta nejhorší kožní choroba, mladý pane, zanechá vás rozďolíčkovaného a budete vypadat ještě mnohem hůř než teď…"
"Dávejte si pozor na jazyk!" řekl Ron a zčervenaly mu uši.
"…jediný způsob léčby je vzít žabí játra, ovázat si je pevně kolem krku, stoupnout si za úplňku nahý do sudu plného úhořích očí…"
"Já nemám žádnou Prskavku!"
"Ale ty ošklivé věci na vašem obličeji, mladý pane…"
"To jsou pihy!" odpověděl mu Ron rozzuřeně. "A teď se vraťte do svého obrazu a dejte mi pokoj!"
Otočil se na ostatní, kteří snažili udržet vážné tváře.
"Jaké je tohle patro?"
"Myslím, že to už je páté," řekla Hermiona.
"Ne, čtvrté," řekl Harry, "ještě jedno…"
Ale když vstoupil na odpočívadlo, najednou se zastavil a zíral na malé okno ve dvojitých dveřích, označujících vchod do chodby nadepsané ŠKODY ZPŮSOBENÉ KOUZLY. Zpoza okýnka je pozoroval muž s nosem přitisknutým na sklo. Měl vlnité blond vlasy, jasné modré oči a široký bezduchý úsměv odhalující zářivě bílé zuby.
"No nazdar!" řekl Ron, taky zírajíc na toho muže.
"Oh můj bože," vyhrkla Hermiona bez dechu, "profesor Lockhart."
Jejich bývalý učitel Obrany proti černé magii otevřel dveře a šel k nim, na sobě šeříkový župan.
"Ahoj vy tam!" řekl. "Předpokládám, že chcete můj autogram, že?"
"Moc se nezměnil, co?" zamumlal Ron křenící se Ginny.
"Ehm… jak se máte, profesore?" zeptal se Ron trochu provinilým hlasem. Byla to Ronova porouchaná hůlka, která naprosto zdevastovala profesorovu paměť, takže musel ke svatému Mungovi, ale jelikož se tenkrát Lockhart pokoušel vymazat paměť Harrymu a Ronovi, byl Harryho sympatie k němu značně omezené.
"Oh, já se mám opravdu skvěle!" rozplýval se zatímco vytahoval z kapsy poněkud odřené páví pero. "Takže, kolik autogramů byste chtěli? Dělám teď skupinové psaní, víte!"
"Ehm… teď zrovna žádné nechceme, díky," řekl Ron, povytáhl obočí a podíval se na Harryho, který se zeptal "Pane profesore, smíte se takhle toulat po chodbách? Neměl byste být v pokoji?"
Úsměv z Lockhartovy tváře pomalu zmizel. Chvíli na Harryho pátravě zíral a pak se zeptal "Neviděli jsme se už?"
"Ehm… ano," řekl Harry, "učil jste nás v Bradavicích, vzpomínáte?"
"Učil?" opakoval Lockhart, trochu rozrušeně. "Já? Vážně?"
A pak se mu na tváři znovu objevil úsměv, tak najednou, až je to vyplašilo.
"Předpokládám, že jsem vás naučil všechno co víte, že? Takže co bude s těmi autogramy? Řekněme dvanáct, takže je budete moct dát svým kamarádům a nikoho nevynechat!"
Ale pak ze dveří na druhém konci chodby vykoukla hlava a nějaký hlas zavolal "Zlatoslave, ty uličníku, kde ses zase toulal?"
Mateřsky vyhlížející Léčitelka s cetkami vyzdobenou sponou ve vlasech se hnala chodbou a široce se usmívala na Harryho a ostatní.
"Oh Zlatoslave, máš návštěvu! To je tak milé, a zrovna o Vánocích! Za ním nikdo nechodí, víte, chudáček malý, a já nechápu proč, je to takový miláček, že Zlatoslave?"
"Dávám jim autogramy!" řekl Zlatoslav léčitelce s dalším oslňujícím úsměvem. "Chtějí jich spoustu, neberou ne jako odpověď! Jenom doufám, že máme dost fotografií!"
"Poslouchejte ho," řekla Léčitelka, chytla Lockharta za paži a usmívala se na něj laskavě, jakoby byl dvouletý drahoušek. "Před pár lety byl hodně známý. Doufáme, že tahle záliba v poskytování autogramů znamená, že se mu vrací paměť. Šli byste tudy? Víte, je v uzavřeném pokoji, musel zmizet když jsem šla pro dárky, dveře jsou jinak zamčené… ne že by byl nebezpečný! Ale…" ztišila hlas do šepotu "je trochu nebezpečný sám pro sebe… neví kdo je, chápete, toulá se po chodbách a pak si nemůže vzpomenout jak se dostat zpátky… je to od vás hezké, že jste ho přišli navštívit."
"Ehm…," řekl Ron a zbytečně ukazoval na patro nad nimi. "My jsme vlastně jen…ehm
Ale Léčitelka se na ně usmívala plná očekávání a Ronovo slabé mumlání 'chtěli zajít na šálek čaje' se rozplynulo do ztracena. Bezmocně se na sebe podívali a pak následovali Lockharta a jeho Léčitelku chodbou.
"Nezůstaneme tady dlouho," řekl Ron potichu.
Léčitelka namířila hůlku na oddělení Januse Thickeye a zamumlala 'Alohomora'. Dveře se rozlétly a ona je vedla dovnitř, pořád svírajíc Zlatoslavovu paži, dokud ho neusadila do křesla s opěrkami vedle jeho postele.
"Tohle je naše oddělení pro vleklé případy," řekla Harrymu, Ronovi, Hermioně a Ginny tlumeným hlasem. "Pro trvale postižené, víte. Samozřejmě, intenzivním podáváním léčivých lektvarů a kouzel a s trochou štěstí můžeme některé věci zlepšit. Zlatoslav vypadá, že si začíná na některé věci vzpomínat, a vidíme velký pokrok u pana Bodea, kterému se zase vrátila řeč, i když zatím nemluví žádným jazykem který známe. No, musím dokončit to roznášení dárků; nechám vás povídat si."
Harry se rozhlédl. Pokoj nesl nezaměnitelné znaky trvalého okupování svými obyvateli. Okolo jejich postelí bylo mnohem víc osobních znaků než v pokoji pana Weasleyho; například zeď za Zlatoslavovou postelí byla olepená jeho fotkami, které se vesele zubily a mávaly na všechny příchozí. Spousta z nich byla podepsaná, kostrbatým dětským rukopisem. Ve chvíli kdy ho Léčitelka usadila do křesla si přitáhl čerstvou várku fotografií, popadl brk a začal je horečně podepisovat.
"Můžeš je dávat do obálek," řekl Ginny zatímco jí čerstvě podepsané fotografie házel do klína. "Nezapomněli na mě, víte, ne, pořád dostávám velké zásilky pošty od fanoušků… Gladys Gudgeonová píše každý týden…jenom bych rád věděl proč…" Zarazil se, vypadal zmateně, ale potom se zase usmál a vrátil se s novou energií k podepisování. "Předpokládám, že to je prostě mým skvělým vzhledem…"
Sinalý smutně vypadající kouzelník v protější posteli zíral na strop, něco si mumlal a očividně ho nezajímalo nic okolo. O dvě postele dál ležela čarodějka a hlavu měla celou pokrytou kožešinou. Harry si vzpomněl, že něco podobného se ve druhém ročníku přihodilo Hermioně, i když v jejím případě, naštěstí, nebylo poškození trvalé. Na samém konci pokoje byly kolem dvou postelí natažené květované závěsy, aby měli pacienti i jejich návštěva soukromí.
"Tady to je, Agnes," řekla Léčitelka vesele té ženě s kožešinovým obličejem a podávala jí malou hromádku dárků. "Vidíte, nezapomněli na vás. A váš syn poslal sovu, že se tu dnes večer zastaví, není to milé?"
Agnes několikrát hlasitě zaštěkala.
"A vám, Brodericku, poslali květinu v květináči a tenhle krásný kalendář, na každý měsíc je tam obrázek jiného Hipogryfa, hned to tu budete mít hezčí, že?" řekla Léčitelka, šla k mumlajícímu muži, položila mu na noční stolek květináč s poněkud ošklivou kytkou s dlouhými pohupujícími se úponky a hůlkou přilepila kalendář ke stěně. "A… oh, paní Longbottomová, vy už odcházíte?"
Harry se okamžitě ohlédl. Závěsy z těch dvou postelí na konci byly odhrnuté a uličkou mezi postelemi teď procházeli dva návštěvníci: strach budící čarodějka v dlouhých zelených šatech, moly prožraném liščím kožichu a s kloboukem na kterém sedělo něco, co bylo nepochybně vycpaný sup a, ploužící se za ní a očividně v depresi… Neville.
Harry najednou pochopil, kdo jsou ti lidé v postelích na konci pokoje. Rychle se ohlédl a chtěl nějak odvést pozornost ostatních, aby mohl Neville odejít aniž by si ho všimli a vyptávali se ho, ale Ron se při vyslovení jména "Longbottom" taky ohlédl, a než ho mohl Harry zastavit zavolal "Neville!"
Neville nadskočil a nahrbil se skoro jakoby ho právě těsně minula kulka.
"To jsme my, Neville!" volal Ron a stoupnul si. "Viděl jsi kdo je tady? Lockhart! Koho jsi byl navštívit?"
"Tvoji přátelé, Neville, drahoušku?" zeptala se laskavě a mířila k nim.
Neville vypadal, že by byl radši kdekoliv na světě, jen ne tady. Začal rudnout a na nikoho z nich se ani nepodíval.
"Oh, ano," řekla jeho babička, dívala se pozorně na Harryho a natáhla svraštělou ruku aby mu jí podala. "Ano, ano, vím kdo jste, Neville o vás mluví jen v dobrém."
"Ehm, díky," řekl Harry a podal jí ruku. Neville se na něj nedíval, ale zkoumal svoje boty a jeho tvář nabírala stále tmavší rudou barvu.
"A vy dva jste určitě Weasleyovi," pokračovala k Ronovi a Ginny a elegantně jim nabídla ruku. "Ano, znám vaše rodiče.. .ne nějak blízce, samozřejmě, ale jsou to hodní lidé, opravdu… a ty musíš být Hermiona Grangerová?"
Hermiona vypadala trochu překvapeně, že paní Longbottomová ji zná, ale také jí potřásla rukou.
"Ano, Neville mi o vás řekl všechno. Párkrát jste mu pomohli z pěkného průšvihů, že? Je to hodný chlapec," řekla trochu přísným hlasem a podívala se na Nevilla přes svůj kostnatý nos. "ale obávám se, že nemá talent jako jeho otec," a škubla hlavou směrem ke dvěma postelím na konci místnosti, takže se sup na jejím klobouku povážlivě zatřásl.
"Cože?" řekl Ron ohromeně (Harry mu chtěl dupnout na nohu, ale to se dělá snadněji v hábitu a ne v džínách, pokud to chcete udělat nepozorovaně). "Támhle na konci to je tvůj táta, Neville?"
"Co to má znamenat?" zeptala se paní Longbottomová ostře. "Ty jsi neřekl kamarádům o svých rodičích, Neville?"
Neville se zhluboka nadechl, podíval se na strop a zakroutil hlavou. Harry si nemohl vzpomenout, že by mu někdy bylo někoho víc líto. Ale nevěděl jak Nevillovi z téhle situace pomoct.
"Vždyť se nemáš za co stydět," řekla paní Longbottomová vztekle. "Měl bys být pyšný, Neville, pyšný! Nepřišli o zdraví a o rozum proto, aby se za ně jejich jediný syn styděl!"
"Já se za ně nestydím," řekl Neville slabě a pořád se na ně nedíval. Ron teď stál na špičkách aby viděl obyvatele oněch dvou postelí.
"Tak to máš zvláštní způsob jak to ukázat!" řekla paní Longbottomová. "Můj syn a jeho žena," řekla a otočila se na Harryho, Rona, Hermionu a Ginny, "byli umučeni k šílenství následovníky Vy-víte-koho."
Hermiona a Ginny si přitiskly ruce na ústa. Ron přestal natahovat krk, aby viděl Nevillovy rodiče a vypadal k smrti vyděšeně.
"Byli to Bystrozorové, víte, a velice uznávaní," pokračovala paní Longbottomová. "Byli velice talentovaní. Já… Ano Alice, miláčku, copak to je?"
Nevillova matka se k nim blížila v noční košili. Už neměla tu baculatou šťastnou tvář, kterou Harry viděl na Moodyho fotografii původního Řádu Fénixe. Byla teď hubená a strhaná, měla vystouplé oči a její, teď už bílé vlasy, byly zacuchané v chuchvalcích a vypadaly neživě. Podle všeho nechtěla mluvit, nebo možná nemohla, ale ustrašeně se blížila k Nevillovi a držela něco v natažené ruce.
"Zase?" zeptala se paní Longbottomová unaveně. "Dobře, Alice, drahoušku, výborně… Neville vezmi si to ať je to co chce."
Ale Neville už měl nataženou ruku, do které jeho matka upustila obal od Drooblovy nejlepší žvýkací gumy.
"To je moc milé," řekla Nevillova babička předstíraným veselým hlasem a popleskala jeho matku po rameni.
Ale Neville řekl potichu "Děkuju Mami."
Jeho matka odklopýtala pryč a něco si při tom mumlala. Neville se rozhlédl po ostatních, s drzým výrazem, skoro jakoby je vyzýval, aby se začali smát, ale Harry si nemohl vzpomenout na nic ve svém životě co by bylo méně k smíchu.
"No, měli bychom jít," řekla paní Longbottomová a natahovala si zelené rukavice. "Moc ráda jsem vás potkala. Neville, vyhoď ten papírek, musela ti jich už dát dost na to, aby sis s nimi mohl vytapetovat pokoj."
Ale jak odcházeli, Harry by přísahal, že viděl Nevilla jak si papírek strká do kapsy.
Dveře se za nimi zavřely.
"To jsem netušila," řekla Hermiona a vypadala že se rozpláče.
"Ani já ne,"zachtaptěl Ron.
"Ani já," zašeptala Ginny.
Všichni se podívali na Harryho.
"Já ano," řekl zachmuřeně. "Brumbál mi to řekl ale slíbil jsem mu, že si to nechám pro sebe… za tohle šla Belatrix Lestrangeová do Azkabanu, mučila Nevillovy rodiče kletbou Cruciatus, dokud nepřišli o rozum"
"Belatrix Lestrangeová?" zašeptala vyděšeně Hermiona, "ta žena, jejíž fotku má Pišta v tom svém brlohu?"
Následovalo dlouhé ticho, které přerušil až Lockhartův naštvaný hlas.
"Tak hele, nezačal jsem se učit psát jen tak pro nic za nic, abyste věděli!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama