close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

23. Vánoce v zavřeném pokoji (část 1)

21. listopadu 2010 v 11:53 |  Harry Potter a Fénixův řád
23. Vánoce v zavřeném pokoji 
Tak proto se mu Brumbál nedokázal podívat do očí? Čekal snad, že v nich uvidí Voldemorta, měl snad strach, že jeho jasné zelené oči se najednou promění ve Voldemortovy nepříčetně rudé? Harry si vzpomněl jak kdysi Voldemortův hadí obličej zíral zezadu z hlavy profesora Quirela a přejel si rukou po hlavě; říkal si jaké by to asi bylo, kdyby Voldemortova tvář vyrostla z jeho lebky.
Cítil se nečistý, nakažený, skoro jakoby v sobě měl nějakou vražednou bakterii a nebyl hoden sedět tu v metru na cestě z nemocnice vedle nevinných, čistých lidí, jejichž těla a mysli nebyli zamořené Voldemortem… nebylo to tak, že toho hada jenom viděl, on byl ten had, teď už si tím byl jistý…
Pak ho napadlo něco opravdu strašného, jedna vzpomínka se drala na povrch jeho mysli a cítil jak se mu z toho vnitřnosti svíjejí a kroutí jako had.
Co kromě následovníků ještě chce?
Věc, kterou může získat jedině tajně… jako zbraň. Něco co předtím neměl.
Já jsem ta zbraň, pomyslel si, a najednou se cítil tak hrozně, jakoby mu v žilách koloval jed; a zatímco se pohupoval s vagónem projíždějícím temným tunelem, zaplavil ho ledový pot. To mě se snaží využít, proto mě hlídají kamkoliv se hnu, ne aby mě ochránili, ale aby ochránili ostatní, jenže to nefunguje, nemůžou mě pořád hlídat i v Bradavicích… to já jsem minulou noc napadl pana Weasleyho, byl jsem to já. Voldemort mě přinutil to udělat a právě teď by mohl být uvnitř mé hlavy a poslouchat moje myšlenky -
"Jsi v pořádku, Harry, zlatíčko?" šeptala paní Weasleyová a nakláněla se přes Ginny aby s ním mohla mluvit, zatímco se vlak kodrcal tunelem. "Vypadáš špatně, není ti zle?"
Všichni ho pozorovali. Divoce zatřásl hlavou a obrátil svůj pohled nahoru na reklamu na pojištění domácnosti.
"Harry, miláčku, určitě je ti dobře?" ptala se ho paní Weasleyová když procházeli okolo neudržovaného trávníku na Grimmauldově náměstí. "Když ty vždycky vypadáš tak bledě… určitě ses ráno vyspal? Půjdeš teď přímo do své ložnice a pár hodin se prospíš, než bude večeře, dobře?"
Kývnul hlavou; teď měl výmluvu, proč s ostatními nemluvit, což bylo přesně to po čem toužil, takže když otevřel dveře, okamžitě se rozběhl kolem stojanu na deštníky z trolí nohy, přímo nahoru do jeho a Ronovy ložnice.
Teď tady přecházel sem a tam, kolem postelí a Phineasova prázdného rámu a v hlavě se mu honily otázky a všelijaké strašné představy.
Jak se dokázal proměnit v hada? Možná byl zvěromág… ne, nemohl být, to by věděl… zřejmě Voldemort byl zvěromág… ano, říkal si Harry, to by sedělo, to on se proměňuje v hada, samozřejmě… a když mě posedne, tak se proměníme oba… to ale pořád nevysvětluje, jak jsem se dostal do Londýna a zpátky do postele během nějakých pěti minut… ale jestliže je Voldemort nejmocnější čaroděj všech dob, snad kromě Brumbála, tak pro něj zřejmě není sebemenší problém takhle přepravovat lidi.
A pak, s hrozným bodnutím paniky, si uvědomil ale tohle je šílené - jestli mě Voldemort posedl, bez problémů mu teď umožňuji pohled do ústředí Řádu Fénixe! Zjistí kdo je v Řádu a kde je Sirius… a navíc jsem slyšel spoustu věcí, které jsem slyšet neměl, všechno to co mi řekl Sirius tu první noc tady…
Zbývala mu jen jediná možnost; musí odsud okamžitě pryč. Stráví Vánoce v Bradavicích, daleko od ostatních, takže budou v bezpečí alespoň během svátků… Ale ne, to taky nepůjde, v Bradavicích byla ještě spousta lidí, které mohl zranit nebo zmrzačit…co kdyby to příště byl Seamus, Dean nebo Neville? Zastavil se a zůstal zírat na Phineasův prázdný rám. Cítil, jako by mu do žaludku spadl náklad olova; neměl na výběr: musel se vrátit do Zobí ulice a nadobro se tak odříznout od všech kouzelníků.
Jestli to musel udělat, pak nemělo smysl s tím otálet. Ze všech sil se snažil nemyslet na to, jak se budou tvářit Dursleyovi, až ho uvidí přede dveřmi o půl roku dřív než ho čekali; došel ke svému kufru, zabouchl ho a zamknul, pak se automaticky začal shánět po Hedvice, než si uvědomil, že byla pořád ještě v Bradavicích - ale aspoň bude mít o jedno zavazadlo míň - popadl kufr a táhl ho ke dveřím, když najednou uslyšel falešný hlas.
"Utíkáme, co?"
Ohlédl se. Phineas Nigellus se objevil na svém plátně, opíral se o rám a pobaveně Harryho pozoroval.
"Ne, neutíkám, to ne," řekl Harry a popotáhl kufr o kousek blíž ke dveřím.
"Měl jsem za to," řekl Phineas Nigellus a hladil si svůj zašpičatělý plnovous, "že abys mohl být v Nebelvíru, musíš být statečný? Ale vypadá to, že by ses víc hodil do mé koleje. My ze Zmijozelu jsme stateční, to ano, ale ne pitomí. Takže když dostaneme na vybranou, vždycky se rozhodneme zachránit si vlastní krk."
"Není to můj krk, co zachraňuju," odpověděl mu Harry stroze a snažil se dostat kufr přes hrubý, moly prožraný kus koberce přímo u dveří.
"Ach tak," řekl Phineas a stále si hladil svůj plnovous, "tohle tedy není zbabělý útěk - ale šlechetnost."
Harry ho ignoroval. Už měl ruku na klice, když Phineas Nigellus líně prohlásil "Mám pro tebe vzkaz od Albuse Brumbála."
Harry se otočil.
"Jaký?"
"Zůstaň kde jsi."
"Ani jsem se nepohnul!" odvětil Harry, ruku stále na klice. "Tak jak zní ten vzkaz?"
"Právě jsem ti ho předal, hňupe," řekl Phineas jemně, "Brumbál ti vzkazuje 'Zůstaň kde jsi!'"
"Proč?" zeptal se Harry nedočkavě, "Proč chce abych tu zůstal? Co ještě říkal?"
"Už nic," odpověděl Phineas Nigellus a povytáhl své úzké černé obočí, skoro jako by shledával tu otázku příliš drzou.
Harryho hněv rostl jako had když se napřimuje ve vysoké trávě. Byl vyčerpaný, zmatený jako nikdy. Během posledních dvanácti hodin zažil hrůzu, pak úlevu a znovu hrůzu a Brumbál s ním pořád ještě nechtěl mluvit!
"Takže to je všechno, jo?" zeptal se nahlas, "Zůstaň kde jsi? Nic jiného mi nedokázali říct ani po tom, co na mě zaútočili ti mozkomoři! Zůstaň sedět a počkej až to dospělí vyřeší, Harry! Nebudeme se obtěžovat ti cokoliv říkat, protože tvůj malý mozeček by to nepobral!"
"Víš," řekl Phineas ještě hlasitěji než Harry, "přesně kvůli tomuhle jsem nenáviděl být učitelem. Mladí lidé jsou tak nechutným způsobem přesvědčení, že mají absolutně ve všem pravdu. Nedošlo ti, ty ubohý nafoukaný hejsku, že ředitel Bradavic může mít zatraceně dobrý důvod proč ti nesděluje každičký detail svého plánu? Nevšimnul sis ještě - zatímco jsi měl spoustu práce s tím svým špatně se mnou zacházejí - že poslouchání Brumbálových příkazů ti ještě nikdy neublížilo? Ne. Ne, stejně jako všichni mladí jsi si jistý, že jenom ty cítíš a myslíš, že jenom ty poznáš nebezpečí, že jenom ty jsi dostatečně chytrý na to, abys mohl poznat, co Temný Pán plánuje…"
"Takže plánuje využít nějak mě?" zeptal se Harry rychle.
"Řekl jsem snad něco takového?" odvětil Phineas a líně při tom zkoumal své hedvábné rukavice. "Teď, když mě omluvíš, mám na práci lepší věci než poslouchat puberťácké utrpení… přeji hezký den."
Prošel postranním rámem a zmizel.
"Fajn, jenom jdi!" zakřičel Harry na prázdný rám, "A vyřiď Brumbálovi že mu děkuju za nic!"
Prázdné plátno zůstalo tiché. Harry, zuřící vzteky, dotáhl svůj kufr zpátky k nohám postele, svalil se obličejem dolů na moly prožranou pokrývku, tělo těžké a rozbolavělé.
Cítil se jakoby měl za sebou míle a míle dlouhou cestu… připadalo mu skoro nemožné, že před méně než čtyřiadvaceti hodinami stál pod jmelím a Cho Changová se k němu přibližovala… byl tak unavený… děsil se usnout… ale nevěděl jak dlouho ještě vydrží vzhůru… Brumbál řekl aby tu zůstal… to musí znamenat, že může usnout… ale bál se toho… co když se to zase stane?
Padal mezi stíny…
Bylo to skoro jakoby uvnitř jeho hlavy byl film, čekající na spuštění. Procházel opuštěnou chodbou k černým dveřím, kolem hrubých kamenných zdí, pochodní a otevřeného vchodu nalevo vedoucímu ke schodišti, které směřovalo někam dolů…
Došel k těm černým dveřím, ale nemohl je otevřít… stál tam a zíral na ně, zoufale toužil vejít… něco, co chtěl celým svým srdcem, leželo za těmi dveřmi… kořist tak cenná, že to překonávalo jeho sny… kdyby ho jenom přestalo bodat v té jizvě… pak by mohl snadněji uvažovat…
"Harry," řekl Ronův hlas odněkud zdaleka, "mamka říká, že večeře je hotová, ale prý ti něco schová, jestli chceš zůstat v posteli."
Harry otevřel oči, ale Ron už byl z ložnice pryč.
Nechce se mnou být sám, pomyslel si Harry, ne po tom, co slyšel Moodyho.
Předpokládal, že nikdo z nich ho tam už nechtěl, teď když věděli co měl uvnitř.
Nepůjde dolů na večeři; nebude je obtěžovat svou společností. Otočil se na druhou stranu a za chvilku zase usnul. Probral se o moc později, v časných ranních hodinách, žaludek se mu svíjel hlady a Ron chrápal ve vedlejší posteli. Jak mžoural po pokoji, uviděl Phinease Nigelluse jak zase stojí ve svém rámu a říkal si, že ho Brumbál zřejmě poslal hlídat, aby Harry nenapadl někoho dalšího.
Ten pocit, že je nečistý, se zesiloval. Napůl si přál, aby Brumbála neposlechl… jestli měl teď jeho život na Grimmauldově náměstí vypadat takhle, možná by mu bylo lépe v Zobí ulici.

Všichni ostatní strávili následující ráno vánoční výzdobou domu. Harry si nepamatoval, že by měl Sirius někdy lepší náladu; dokonce zpíval koledy, očividně šťastný, že bude mít o Vánocích společnost. Harry slyšel jeho hlas skrz podlahu ve studené kreslící místnosti kde seděl, pozoroval stále bělejší oblohu a cítil hořké uspokojení z toho, že dával ostatním možnost o něm mluvit, jak bylo jejich povinností. Když okolo oběda slyšel paní Weasleyovou jak ho volá, ukryl se ještě lépe a ignoroval jí.
Okolo šesté večer někdo zazvonil a paní Blacková začala ječet. Harry předpokládal, že je to Mundungus nebo nějaký jiný člen Řádu, takže se jenom pohodlněji opřel o stěnu v Klofanově pokoji kde se schovával a snažil se ignorovat křeče hladu, zatímco krmil hipogryfa mrtvými krysami. Pořádně ho šokovalo když o pár minut později někdo zabušil na dveře.
"Vím že jsi tam," řekl Hermionin hlas. "Mohl bys prosím vylézt ven, chci s tebou mluvit."
"Co ty tady děláš?" zeptal se jí, otvírajíc dveře, zatímco Klofan hrabal ve slámou vystlané podlaze a hledal kousky krys, které mu předtím vypadly. "Myslel jsem, že jsi jela lyžovat se svými rodiči."
|"No, abych byla upřímná, lyžování není tak úplně moje oblíbená zábava," řekla Hermiona. "Takže jsem na Vánoce přijela sem." Ve vlasech měla sníh a tváře měla růžové od mrazu. "Ale neříkej to Ronovi, tvrdila jsem mu, že lyžování je vážně skvělé, protože se strašně smál. Mamka s tátou jsou trochu zklamaní, ale řekla jsem jim, že všichni kteří berou zkoušky vážně zůstávají v Bradavicích a učí se. Naši to chápou, chtějí abych uspěla. Ale teď," řekla rychle, "pojď do své ložnice, Ronova maminka tam rozdělala oheň a poslala sendviče."
Harry ji následoval zpátky do druhého patra. Když vešel do pokoje, překvapilo ho, že tam čekal Ron a Ginny, oba seděli na Ronově posteli.
"Přijela jsem Záchranným autobusem," řekla Hermiona dřív než Harry stihl promluvit a svlékala si bundu. "Brumbál mi řekl co se stalo hned dneska ráno, ale musela jsem počkat až oficiálně skončí pololetí, než jsem odjela. Umbridgová pěkně zuří, že jste jí zmizeli přímo před nosem, i když jí Brumbál řekl, že pan Weasley je ve svatém Mungovi a on vám všem dal povolení jet ho navštívit. Takže…"
Posadila se vedle Ginny a obě, i s Ronem, se podívali na Harryho.
"Jak ti je?" zeptala se Hermiona.
"Fajn," odpověděl Harry strnule.
"Ale Harry, nelži," řekla netrpělivě, "Ron s Ginny říkají, že se před ostatními schováváš od chvíle, kdy jste se vrátili ze svatého Munga."
"Tohle že říkají, jo?" odvětil Harry a podíval se na Rona a Ginny. Ron začal zírat na svoje nohy, ale Ginny vůbec nevypadala zahanbeně.
"Jo, schováváš!" řekla "A na nikoho z nás se ani nepodíváš!"
"To VY se nepodíváte na mě!" odpověděl Harry vztekle.
"No, možná že se na sebe díváte zrovna když se ten druhý nedívá a naopak, takže se pořád míjíte," usoudila Hermiona a koutky úst jí cukaly.
"Fakt vtipný," odsekl Harry a otočil se.
"Prosím tě, přestaň dělat jako že tě všichni špatně chápou,"řekla Hermiona ostře, "podívej, ostatní mi řekli, co jsi minulou noc slyšel těma Prodlouženýma ušima -
"Jo?" zavrčel Harry zatímco stál s rukama v kapsách u okna a díval se jak venku hustě sněží. "Všichni jste o mně mluvili, co? Ale už si na to zvykám."
"Chtěli jsme mluvit i s tebou," řekla Ginny, "ale jelikož ses schovával od chvíle co jsme se vrátili -
"Nechtěl jsem s nikým mluvit," odvětil Harry a cítil se čím dál podrážděnější.
"To byla pěkná blbost," řekla Ginny rozzlobeně, "když znáš mě - to já jsem byla posedlá Ty-víš-kým a můžu ti říct jaké to je."
Harry zůstal tiše stát, jak ho ta slova zasáhla. Pak se otočil.
"Zapomněl jsem," řekl.
"Tak to se máš," odvětila chladně.
"Omlouvám se," řekl a myslel to vážně. "Takže… no, myslíš si teda, že mě posedl?"
"No, pamatuješ si všechno, co jsi dělal?" zeptala se ho. "Nebo si některé časové úseky nepamatuješ a máš místo nich jenom prázdno?"
Harry se zamyslel.
"Ne," řekl.
"Tak tě Ty-víš-kdo nikdy neposedl," řekla jednoduše. "Když to udělal mě, nemohla jsem si vzpomenout co jsem dělala třeba i celé hodiny předtím. Někde jsem se třeba probrala a vůbec jsem nevěděla, jak jsem se tam dostala."
Harry se skoro neodvažoval jí uvěřit, ale jeho srdci se, téměř proti jeho vůli, ulevilo.
"Ale ten sen o tvém taťkovi a tom hadovi…"
"Harry, takové sny jsi míval i předtím," řekla Hermiona, "minulý rok jsi vídal záblesky toho, co chtěl Voldemort udělat."
"Tentokrát to bylo jiné," zatřásl Harry hlavou. "Byl jsem uvnitř toho hada. Jako bych já byl ten had… Co když mě Voldemort nějak přemístil do Londýna - ?"
"Jednoho dne," řekla Hermiona podrážděně, "si přečteš Bradavické dějiny a snad si konečně zapamatuješ, že do Bradavic nebo ven se nemůžeš Přemístit. Ani Voldemort by tě nedokázal přimět odlétnout z ložnice, Harry."
"Nikam jsi nezmizel, kámo," řekl Ron, "viděl jsem jak sebou házíš v posteli aspoň minutu předtím, než jsme tě vzbudili."
Harry zase začal přecházet po pokoji a uvažoval. To, co říkali, nebylo jenom utěšující, dávalo to opravdu smysl… bez přemýšlení popadl jeden sendvič z tácu, ležícího na posteli, a hladově si ho nacpal do pusy.
Takže já tou zbraní vlastně nejsem, pomyslel si. Srdce se mu dmulo štěstím a úlevou, a když slyšeli Siriuse, jak kolem jejich dveří dupe nahoru za Klofanem a zpívá při tom 'God rest ye, merry Hippogriffs', cítil že by se k němu klidně přidal.
*
Jak se vůbec mohl chtít na Vánoce vrátit do Zobí ulice? Siriusovo potěšení z toho, že měl zase plný dům, a hlavně z toho, že měl zase zpátky Harryho, bylo nakažlivé. Už to nebyl ten zachmuřený hostitel jako v létě; vypadalo to že si usmyslel, že se všichni musí bavit stejně jako by se bavili v Bradavicích, nebo pokud možno ještě víc; neúnavně pracoval na přípravách na Vánoce, uklízel a zdobil s jejich pomocí, takže když šli na Štědrý den spát, byl dům skoro k nepoznání. Zašlé lustry už nebyly ověšené pavučinami, ale girlandami cesmíny a zlatými a stříbrnými řetězy; na obnošených kobercích se třpytily hromádky kouzelného sněhu; obrovský vánoční strom, který obstaral Mundungus a byl ozdobený živými vílami, zakrýval Siriusův rodokmen, a i vycpané hlavičky domácích skřítků na sobě měli vánoční čapky a plnovousy.
Ráno, když se Harry probudil, našel v nohách postele hromádku dárků, a Rona který byl asi v polovině rozbalování své, o něco větší hromady.
"Letos je to pěkný náklad," informoval Harryho zpoza hromady vánočního papíru. "Díky za ten kompas na koště, je úžasný; zato Hermiona - dala mi Ukolníček -
Harry se probíral svými dárky až našel ten s Hermioniným písmem. Jemu dala taky knížku, která vypadala úplně jako deník, s tím rozdílem, že pokaždé když ji otevřel, začala hulákat věci jako: Pokud to dnes odložíš, zítra draze zaplatíš!
Sirius a Lupin mu dali sadu úžasných knih s názvem Praktická obranná kouzla a jejich využití proti černé magii, s nádhernými pohyblivými barevnými ilustracemi všech protizaklínadel a kouzel, která popisovaly. Harry rychle prolistoval první díl; viděl, že bude opravdu užitečný pro jeho plány s BA. Hagrid mu poslal chlupatou hnědou peněženku; měla tesáky, což bylo zřejmě jakési protizlodějské opatření, bohužel do ní ale Harry nemohl uložit žádné peníze, aniž by přišel o prsty. Tonková mu dala malý pohyblivý model Kulového blesku; Harry se díval jak poletuje po pokoji a přál si, aby pořád měl jeho reálnou verzi. Od Rona dostal obrovskou krabici Bertíkových fazolek tisíckrát jinak, od pana a paní Weasleyových tradiční ručně pletený weasleyovský svetr a nějaké ty masové koláčky, a od Dobbyho opravdu příšerný obraz, který, podle Harryho, namaloval skřítek sám. Zrovna ho otočil vzhůru nohama, aby zjistil jestli tak vypadá lépe, když se s hlasitým prásk do nohou jeho postele přemístili Fred a George.
"Veselé Vánoce," řekl George, "nechoďte teď chvíli dolů."
"Proč ne?" zeptal se Ron.
"Mamka zase pláče," odpověděl Fred smutně, "Percy poslal zpátky svůj weasleyovský svetr."
"Bez jediného slova," dodal George. "Nezeptal se jak je tátovi, ani ho nenavštívil, prostě nic."
"Snažili jsme se jí utěšit," řekl Fred a šoupal se po posteli, aby se mohl podívat na Harryho obraz, "řekli jsme jí, že Percy je jenom hromada krysích bobků."
"Nezabralo to," dodal George a rozbaloval Čokoládovou žabku. "Tak si jí vzal na starost Lupin. Myslím, že bude lepší nechat ho aby jí rozveselil, než půjdeme dolů na snídani."
"Co má tohle vůbec být," zeptal se Fred a mžoural na Dobbyho výtvor, "vypadá to jako gibbon s černýma očima."
"To je Harry!" řekl George a ukazoval na zadní stranu obrazu, "je to napsáno tady vzadu!"
"Přesná podoba," křenil se Fred. Harry po něm hodil svůj nový Úkolníček; ten narazil do protější zdi a spadl na zem, kde začal vesele vyzpěvovat: "Jsi-li se vším hotový a splnil jsi cos měl, potom můžeš dělat cokoli bys chtěl!"
Vstali a oblékli se. Slyšeli, jak si obyvatelé domu navzájem přejí "Veselé Vánoce!" Cestou dolů potkali Hermionu.
"Díky za tu Teorii čísel, Harry!" řekla šťastně. "Chtěla jsem tu knížku už hrozně dlouho! A ten parfém je opravdu neobvyklý, Rone."
"Bez problému," řekl Ron. "A pro koho je tohle?" zeptal se a ukazoval na elegantně zabalený dárek, který nesla.
"Pro Pištu," odpověděla Hermiona vesele.
"Doufám, že to není oblečení!" varoval ji Ron. "Víš co říkal Sirius: Pišta toho ví příliš, nemůžeme ho propustit!"
"Není to oblečení," řekla Hermiona, "i když, kdyby mělo být po mém, dala bych mu něco jiného místo toho hnusného starého hadru. Ne, je to prošívaná pokrývka vyrobená z různých kousků, myslela jsem, že by trochu projasnila jeho ložnici."
"Jakou ložnici?" zeptal se Harry a ztlumil hlas do šepotu když procházeli kolem portrétu Sinusový matky.
"No, Sirius říká, že to není tak úplně ložnice, spíš něco jako - brloh," odpověděla Hermiona. "Podle všeho spí pod kotlem v tom přístěnku u kuchyně."
Když dorazili do sklepa, byla tam jen paní Weasleyová; stála u kamen a když jim přála "Veselé Vánoce" zněla jakoby měla hroznou rýmu, takže od ní raději odvrátili oči.
"Takže to je Pištova ložnice?" zeptal se Ron zatímco se potloukal okolo špinavých dveří naproti spíži. Harry je nikdy neviděl otevřené.
"Ano," řekla Hermiona, teď už poněkud nervózním hlasem, "Ehm…asi bychom měli zaklepat."
Ron zaklepal, ale nikdo mu neodpovídal.
"Určitě zase šmejdí nahoře," řekl a bez dalších okolků otevřel dveře. "Urgh!"
Harry nakoukl dovnitř. Většinu přístěnku zabíral velký starý kotel, ale na zemi pod trubkami si Pišta udělal něco jako hnízdo. Byla tam nakupená hromada rozmanitých hadrů a starých smradlavých pokrývek; důlek uprostřed ukazoval, kam se Pišta každou noc ukládá ke spánku. Všude se povalovaly okoralé chlebové kůrky a kousky plesnivého sýra. Ve vzdálenějším rohu se leskly malé věcičky a mince které, jak Harry předpokládal, Pišta ukradl během Siriusovy čistky domu, a taky se mu podařilo získat zpět ty staré rodinné fotografie ve stříbrných rámečcích, které Sirius v létě vyhodil. I přes rozbité sklo na něj povýšeně zírali malí černobílí lidé, a Harryho žaludek sebou trochu hodil, když mezi nimi spatřil i tu tmavovlasou čarodějku s přivřenýma očima, kterou viděl v Brumbálově Myslánce: Bellatrix Lestrangeová. Její fotografie byla podle všeho Pištova nejoblíbenější; postavil ji dopředu před všechny ostatní a neobratně ji opravil pomocí kouzelné lepící pásky.
"Myslím, že ten dárek nechám tady," řekla Hermiona a položila balíček mezi hadry a pokrývky doprostřed důlku a zavřela tiše dveře. "Bude to fajn, až ho najde."
"Když už o tom mluvíte," řekl Sirius, který se právě vynořil ze spíže nesl velkého krocana, "viděl jste ho poslední dobou někdo?"
"Neviděl jsem ho od té noci co jsme se sem vrátili," řekl Harry. "Zrovna jsi mu nařizoval aby odešel z kuchyně."
"Jo…," mračil se Sirius, "já jsem ho od té doby taky neviděl. Musí se schovávat někde nahoře."
"Nemohl ale odejít, že ne?" zeptal se Harry. "Chci říct, když jsi mu řekl 'ven', nemohl to pochopit jako že má odejít z domu?"
"Ne, domácí skřítek nemůže odejít, dokud nedostane oblečení. Je připoután k rodině které slouží," odpověděl Sirius.
"Ale můžou odejít, když opravdu chtějí," nesouhlasil Harry. "Dobby před dvěma lety taky odcházel od Malfoyových, aby mě varoval. Musel se pak sice potrestat, ale dokázal to."
Sirius chvíli vypadal nejistě, ale potom řekl "Podívám se po něm později, hádám že ho najdu nahoře jak brečí do starých bot mojí matky nebo tak něco. Samozřejmě, taky mohl uváznout ve větrací šachtě a umřít… ale nesmím si dělat zbytečné naděje."
Fred, George a Ron se zasmáli, ale Hermiona vypadala vyčítavě.
Jakmile dojedli vánoční oběd, Weasleyovi, Harry a Hermiona plánovali další návštěvu pana Weasleyho, při které měli být doprovázeni Pošukem a Lupinem. Mundungus se dostavil právě včas na pudink a koláčky se šlehačkou; s sebou měl "vypůjčené" auto, protože metro o vánocích nejezdí. Auto které, jak se Harry domníval, určitě nebylo odvezeno se souhlasem majitele, bylo vevnitř zvětšené stejně jako Weasleyovic starý Ford Anglia. I když zvenku vypadalo úplně normálně, dovnitř se pohodlně vešlo deset lidí včetně Mundunguse, který řídil. Paní Weasleyová váhala, jestli nastoupit - Harry věděl, že její nesnášenlivost vůči Mundungusovi bojuje s nesnášenlivostí vůči cestování bez kouzel - ale nakonec vyhrála zima a naléhání jejích dětí, a tak se elegantně usadila dozadu mezi Freda a Billa.
Cesta ke svatému Mungovi byla rychlá, protože na silnicích nebyly skoro žádné zácpy. Malá skupinka kouzelníků a čarodějek se potají loudala po jinak prázdné ulici směrem k nemocnici. Harry a ostatní vystoupili z auta a Mundungus zajel za roh aby na ně počkal. Chvíli se nenuceně poflakovali u výlohy s onou figurínou v zeleném nylonu a pak, jeden po druhém, prošli sklem.
Recepce vypadala opravdu slavnostně; křišťálové koule osvětlující svatého Munga byly zabarvené do ruda a do zlata, takže vypadaly jako obrovské rozpálené vánoční ozdoby; na všech dveřích visela cesmína a zářící bílé vánoční stromky pokryté kouzelným sněhem a rampouchy, se třpytily v každém rohu, všechny se zářivou zlatou hvězdou na vrchu. Bylo tam méně lidí než naposled, i když v půlce místnosti se Harry skoro srazil s čarodějkou, která měla v levé nosní dírce nacpanou mandarinku.
"Menší rodinná hádka, co?" culila se blonďatá čarodějka za přepážkou. "Dneska jste už třetí… Škody způsobené kouzly, čtvrté patro."
Pan Weasley seděl opřený v posteli, na klíně měl tác se zbytky slavnostního oběda a ve tváři trochu bojácný výraz.
"Všechno v pořádku, Arture?" zeptala se paní Weasleyová po tom co ho všichni pozdravili a podali mu své dárky.
"Ano, jistě," odpověděl pan Weasley až moc horlivě. "Neviděli jste náhodou Léčitele Smethwycka, že ne?"
"Ne," odpověděla paní Weasleyová podezřívavě, "proč?"
"To nic, to nic," řekl pan Weasley a začal rozbalovat své dárky. "Měli jste pěkný den? Co jste dostali k Vánocům? Oh, Harry - to je naprosto úžasné!" Právě otevřel Harryho dárek s tavnými drátky a šroubováky.
Paní Weasleyová nebyla s jeho odpovědí úplně spokojená. Když se naklonil aby potřásl Harrymu rukou, zkoumala pohledem jeho obvazy.
"Arture," vyštěkla tak, že to připomínalo sklapnutí pastičky na myši, "ty sis vyměnil obvazy. Proč sis je vyměnil o den dřív? Říkali mi, že budou potřebovat vyměnit až zítra."
"Cože?" zeptal se pan Weasley poněkud vystrašeně a natahoval si přikrývku o něco výš. "Ne ne, to nic…je to…já…"
Jakoby pod probodávajícím pohledem paní Weasleyové splasknul.
"No… nerozčil se, Molly, ale Augustus Pye měl takový nápad, to je ten praktikant, víš… opravdu milý mladý chlápek a hodně se zajímá o… alternativní medicínu… chci říct, takové ty staré mudlovské léčivé… no, říká se jim stehy, Molly, a zabírají skvěle na…na mudlovská zranění…"
Paní Weasleyová vydala podivný zvuk, něco mezi výkřikem a zavrčením. Lupin se odkradl s dosahu, k onomu vlkodlakovi, který neměl žádné návštěvníky a poněkud tesklivě tu společnost pozoroval. Bill mumlal něco jako že si půjde dát čaj a křenící se Fred a George vyskočili aby mu dělali společnost.
"Chceš mi snad říct," spustila paní Weasleyová; její hlas nabíral na hlasitosti s každým slovem a očividně si vůbec nevšimla, že ostatní se snaží utéct do bezpečí, "že ses zapletl s mudlovskými léky?"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama