"Pro vás je to pochopitelně moc těžké, vy jste ho znal nejlépe," utěšoval ho Křiklan, který mu stejně jako Harry nedosáhl výš než na loket a také ho po něm povzbudivě popleskal. "Co kdybych řekl pár slov já?"
Zřejmě se mu z Aragoga podařilo dostat slušné množství kvalitního jedu, pomyslel si Harry, protože se spokojeně usmíval, když přistoupil k okraji jámy a rozvážným, působivým hlasem se dal do smuteční řeči. "Buď sbohem, Aragogu, králi všech pavouků, na jehož dlouhé a věrné přátelství nikdo z těch, kdož tě znali, do smrti nezapomene! Tvé tělo sice podlehne rozkladu, tvá duše však bude žít dál v tichých, pavučinami opředených koutcích tvého lesního domova. Kéž tvoji mnohoocí potomci navždy vzkvétají a tvoji lidští přátelé kéž naleznou útěchu ve ztrátě, kterou utrpěli."
"To bylo… to bylo… nádherný!" zakvílel Hagrid, zhroutil se na hromádku kompostu a rozeštkal se ještě víc.
"No tak, no tak," konejšil ho Křiklan a mávl hůlkou, takže se obrovská kupa vykopané hlíny zvedla do vzduchu a s tlumeným úderem se sesypala na mrtvého pavouka, nad nímž vytvořila úhlednou mohylku. "Pojďme raději dovnitř a dejme si něco k pití. Popadněte ho z druhé strany, Harry… to je ono… Tak vstávejte, Hagride… výborně…"
Posadili Hagrida na židli ke stolu. Tesák, který se během pohřbu schovával v bezpečí svého koše, nyní vylezl, tiše se k nim přikradl a jako obvykle položil těžkou hlavu Harrymu do klína. Křiklan odzátkoval jednu z lahví vína, které přinesl.
"Nechal jsem je všechny překontrolovat, jestli v nich není jed," ubezpečil Harryho, nalil většinu obsahu první láhve do jednoho z Hagridových hrnků velikosti vědra a přistrčil ho Hagridovi k ruce. "Po tom, co se přihodilo tvému ubohému kamarádovi Rupertovi, jsem dal z každé láhve napít jednomu domácímu skřítkovi."
Harry si v duchu živě představil, jaký výraz by se objevil na Hermionině tváři, kdyby se o tomto zneužití služeb domácích skřítků doslechla, a rozhodl se, že jí o něm nikdy nepoví.
"Jednu pro Harryho…" Křiklan rozléval druhou láhev do dvou hrnků, "…a jednu pro mě. Tak tedy," pozvedl svůj hrnek, "na Aragoga."
"Na Aragoga," přidali se svými hlasy Harry s Hagridem.
Křiklan i Hagrid se zhluboka napili. Harrymu, kterému ozařoval cestu felix felicis, ovšem bylo jasné, že pít nesmí. Proto pouze předstíral, že se napil, a hrnek postavil opět na stůl.
"Vychovával jsem ho už vod vajíčka, víte?" ozval se zasmušile Hagrid. "Když se vylíhnul, byl to takovej roztomilej mrňousek. Velkej asi jako mopslík."
"Nádhera," přikývl Křiklan.
"Schovával jsem ho ve škole v jedny skříni, dokud… no, totiž…"
Hagridova tvář potemněla a Harry věděl proč: Tomu Raddleovi se podařilo dosáhnout toho, že Hagrida ze školy vyloučili, protože byli přesvědčeni, že otevřel Tajemnou komnatu. Křiklan ale zjevně neposlouchal. Díval se vzhůru ke stropu, pod kterým bylo zavěšeno několik kusů mosazného nádobí, mezi nimiž viselo i jakési dlouhé, jasně bílé hedvábné vlákno.
"To asi není žíně z jednorožce, že ne, Hagride?"
"Ale jo, je," ujistil ho netečně Hagrid. "Každou chvíli si nějakou vytrhnou z vocasu, zůstávaj v lese viset ve větvích a v křoví, však to znáte…"
"Ale, kamaráde drahý, víte, jakou má taková žíně cenu?"
"Já je používám k utahování vobvazů a tak podobně, když se nějaký zvíře poraní," pokrčil rameny Hagrid. "Jsou náramně užitečný… zatraceně pevný jsou, to teda jo."
Křiklan si znovu pořádně zavdal z hrnku. Oči mu teď zvědavě jezdily po celém srubu sem a tam a Harrymu bylo jasné, že pátrá po dalších pokladech, které by pro sebe mohl vyměnit za dostatečný přísun medoviny vyzrálé v dubových sudech, za ananasové lupínky a sametové župany. Profesor dolil Hagridovi i sobě a začal se vyptávat, jací tvorové vlastně v současné době v lese žijí a jak to Hagrid zvládá o všechny se starat. Hagrid, omámený vínem i Křiklanovým pochlebnickým zájmem, byl čím dál výřečnější, přestal si otírat oči a spokojeně se pustil do rozsáhlého výkladu na téma péče o kůrolezy.
Felix felicis v tom okamžiku nepatrně usměrnil Harryho pozornost: všiml si, že zásoba pití, které Křiklan přinesl, začíná rychle docházet. Ještě nikdy se mu nepodařilo provést dolévací kouzlo bez vyslovení patřičného zaklínadla nahlas, ale že by to snad nedokázal dnes večer, bylo prostě k smíchu. A taky se sám pro sebe nepatrně ušklíbl, když nepozorovaně namířil hůlkou pod stůl (Hagrid a Křiklan si právě vykládali historky o nezákonném obchodování s dračími vejci) a poloprázdné láhve se okamžitě začaly znovu plnit.
Asi po hodině si začali Hagrid s Křiklanem halasně připíjet na všechno možné: na Bradavice, na Brumbála, na skřítčí víno a na…
"Na Harryho Pottera!" zaburácel Hagrid a vyprázdnil čtrnáctý džber vína, i když trocha mu vytekla na bradu.
"Ano, to je ono!" přidal se k němu trochu ztěžklým jazykem Křiklan. "Na Parryho Ottera, na vyvoleného chlapce, který… no, tak nějak to přece bylo," zahučel a také vypil hrnek až do dna.
Nedlouho poté na Hagrida opět dolehla plačtivá nálada. Vrazil Křiklanovi do ruky celý ohon jednorožce, profesor si ho bleskově strčil do kapsy a šťastně vykřikoval: "Na přátelství! Na velkomyslnost! Na deset galeonů za žíni!"
A ještě o chviličku později už seděli Hagrid s Křiklanem vedle sebe, objímali se kolem krku a zpívali táhlou ponurou píseň o umírajícím kouzelníkovi Odovi.
"Zatraceně, všechny nejlepší lidi umíraj mladý," huhlal Hagrid s hlavou bezvládně položenou na stole a s poněkud šilhavýma očima, zatímco Křiklan dál komolil refrén písně. "Můj tatík eště vůbec neměl věk na umírání… a tvoji rodiče taky ne, Harry…"
Z přimhouřených očí už se Hagridovi zase valily veliké kulaté slzy. Popadl Harryho za paži a zatřásl s ním.
"…nejlepší čaroděj a čarodějka, jaký jsem v jejich věku poznal… strašná věc… strašná…"
Křiklan teskně prozpěvoval:
Nalezli hrdinu Oda, domů ho zpátky vzali,
do kraje jeho dětství ho odnesli na ramenou.
S kloboukem naruby poté mrtvolu do hrobu dali
a s hůlkou tragicky vejpůl už navěky přelomenou.
"…strašná," brumlal Hagrid, obrovská vlasatá hlava mu sklouzla z rukou na stranu, hlasitě chrápl a usnul.
"O-omlouvám se," škytl Křiklan. "I kdyby mě z-zabili, tak melodii prostě n-neudržím."
"Hagrid nemluvil o vašem prozpěvování," ozval se tiše Harry. "Mluvil o smrti mých rodičů."
"Ach tak," přikývl Křiklan a potlačil hlasité říhnutí. "Ach můj bože. Ano, to bylo… to bylo opravdu strašné. Strašné… děsné…"
Zdálo se, že vůbec neví, co by měl dál říct, a vyřešil to tím, že oběma znovu dolil.
"Vy se asi… asi se na to nepamatujete, že ne, Harry," zeptal se rozpačitě.
"Ne, byl mi teprve rok, když zemřeli," odpověděl Harry s očima upřenýma na plamen svíčky, který poskakoval v poryvech Hagridova těžkého dechu. "Už se mi ale od té doby podařilo dost přesně zjistit, co se tehdy stalo. Táta zemřel jako první. Věděl jste to?"
"Ne, to jsem nevěděl," hlesl tiše Křiklan.
"Jo… Voldemort ho zavraždil a pak překročil jeho mrtvolu a zamířil k mámě," vyprávěl Harry.
Křiklan se viditelně otřásl, ale nedokázal odtrhnout vyděšené oči od Harryho obličeje.
"Nařídil jí, aby mu uhnula z cesty," pokračoval nemilosrdně Harry. "Sám mi řekl, že nemusela zemřít. Chtěl jen mě. Máma mohla utéct."
"Ach bože," vydechl Křiklan. "Mohla tedy… nemusela… to je příšerné…"
"To tedy je," přitakal Harry hlasem sotva silnějším než šepot "Ona se ale ani nehnula. Táta už byl mrtvý, jenže máma nechtěla přijít ještě taky o mě. Snažila se Voldemorta uprosit, on se jí ale vysmál…"
"To už by snad stačilo!" ohradil se náhle Křiklan a zvedl roztřesenou ruku. "Doopravdy, drahý chlapče, to už stačí… Jsem starý člověk… Nepotřebuji slyšet… nechci to slyšet…"
"Ach ano, já zapomněl," zalhal Harry, jak ho navedl felix felicis. "Vy jste ji měl rád, viďte?"
"Jestli jsem ji měl rád?" vyhrkl Křiklan a oči se mu opět zalily slzami. "Nedokážu si představit, že by ji někdo, kdo ji znal, neměl rád… byla tak statečná… tak vtipná… Bylo to to nejhroznější neštěstí…"
"Jejímu synovi ale nejste ochoten pomoct," obvinil ho Harry. "Obětovala za mě život, a vy mi odmítáte svěřit pouhou vzpomínku."
Srubem se rozléhalo jen Hagridovo rachotivé chrápání. Harry neústupně hleděl Křiklanovi do uslzených očí. Učitel lektvarů jako by se od něj nedokázal odvrátit.
"Tohle neříkej," zašeptal. "Tady nejde o… kdyby ti to mohlo nějak pomoct, tak samozřejmě… jenže by ti nebyla k ničemu…"
"Ale byla," ujistil ho Harry. "Brumbál ji potřebuje znát. A já taky."
Věděl, že mu nic nehrozí, felix felicis ho ujistil, že si Křiklan ráno nebude z jejich rozhovoru nic pamatovat. Pohlédl mu proto přímo do očí a naklonil se trochu blíž k němu.
"Jsem vyvolený. Musím ho zabít a k tomu potřebuju tu vzpomínku."
Křiklan pobledl ještě víc a na lesklém čele se mu zatřpytily kapky potu.
"Takže jsi vyvolený?"
"Samozřejmě že jsem," ujistil ho klidně Harry.
"V tom případě ale… můj drahý chlapče… žádáš doopravdy mnoho… v podstatě po mně chceš, abych ti pomohl v pokusu zničit…"
"Vy se snad nechcete zbavit černokněžníka, který zabil Lily Evansovou?"
"Harry, Harry, to samozřejmě chci, ale -"
"Bojíte se, aby nezjistil, že jste mi pomohl?"
Křiklan neodpověděl, ale oči měl plné děsu.
"Buďte statečný jako moje matka, pane profesore…"
Křiklan zvedl baculatou ruku a přitiskl si roztřesené prsty k ústům. Na okamžik vypadal jako neuvěřitelně přerostlé děcko.
"Nejsem nijak hrdý…" zašeptal skrz prsty. "Stydím se za to… za to, co ta vzpomínka ukazuje. Myslím, že jsem toho dne asi napáchal velké škody…"
"Ať jste tehdy udělal cokoli, všechno odčiníte, když mi tu vzpomínku dáte," přesvědčoval ho Harry. "Bude to od vás nadmíru statečné a ušlechtilé."
Hagrid se ve spánku zavrtěl a znovu začal chrápat. Křiklan s Harrym si přes prskající svíčku mlčky hleděli do očí. Dlouhou chvíli ticha nechal Harry plynout, čekal, jak mu felix felicis radil.
Pak Křiklan pomalu, pomaloučku strčil ruku do kapsy a vytáhl hůlku. Druhou rukou zašmátral v plášti, až našel malou prázdnou lahvičku. Aniž by spustil z Harryho oči, přiložil si špičku hůlky k spánku, a když ji odtáhl, zůstala na hůlce uchycená dlouhá stříbřitá nit vzpomínky. Protahovala se dál a dál, až se konečně utrhla, visela z hůlky a stříbrně se leskla. Křiklan ji spustil do lahvičky, kde se nejprve stočila do spirály a pak se rozpadla a rozvířila jako plyn. Křiklan lahvičku roztřesenou rukou zazátkoval a podal ji přes stůl Harrymu.
"Mnohokrát vám děkuji, pane profesore."
"Jsi správný chlapec," zašeptal profesor Křiklan a slzy mu stékaly po tučných tvářích do mrožího kníru. "A máš její oči… jen mě nesuď příliš přísně, až to uvidíš…"
A také on složil hlavu na ruce, zhluboka si povzdechl a usnul.