Po pohřbu
Nad věžičkami hradu se začaly objevovat skvrny jasně modré oblohy, ani tyto známky blížícího se léta ale Harrymu nedokázaly zlepšit náladu. Stále totiž neuspěl ani ve svém snažení zjistit, co provádí Malfoy, ani v opakovaných pokusech zavést s Křiklanem rozhovor, při němž by ho nějak přiměl k tomu, aby mu svěřil svoji vzpomínku, kterou zřejmě už celá desetiletí držel v tajnosti.
"Naposledy ti říkám, abys Malfoye prostě nechal plavat," domlouvala mu důrazně Hermiona.
Seděli s Ronem ve slunném koutku nádvoří a odpočívali po obědě. Hermiona i Ron drželi v rukou brožurku Ministerstva kouzel nazvanou Nejčastější chyby při přemisťování a jak se jich vyvarovat, protože ještě ten den odpoledne se chystali jít ke zkoušce, celkem vzato jim ale brožurka roztřesené nervy uklidnit nedokázala. Ron sebou škubl a vyplašeně se schoval za Hermioninými zády, když zpoza rohu vyšla jakási dívka.
"To není Levandule," uklidňovala ho otráveně Hermiona.
"Zaplaťpámbu," oddechl si Ron.
"Harry Potter?" zeptala se dívka. "Mám ti předat tohle."
"Díky…"
Harry si od ní vzal malý pergamenový svitek a cítil, jak se mu sevřelo srdce. Jakmile už ho dívka nemohla zaslechnout, vyhrkl: "Brumbál přece říkal, že spolu žádné další hodiny mít nebudeme, dokud nezískám tu vzpomínku!"
"Třeba se chce jen přeptat, jak si vedeš," poznamenala Hermiona, zatímco Harry pergamen pomalu roztahoval. Místo Brumbálova úhledného a tenkého hustého písma však spatřil nevzhlednou čmáranici, kterou sotva dokázal přečíst, protože byl pergamen plný rozpitých inkoustových cákanců.
Milí Harry, Rone a Hermiono,
Aragog včera večír umřel. Harry a Rone, vy ste se s ním potkali, takže víte, jakej to byl extra pavouk. Hermiono, ty by sis ho určitě taky oblíbila. Moc byste mi pomohli, kdybyste ke mně mohli dneska pozdějc navečír zaskočit. Chtěl bych mu vystrojit pohřeb někdy za soumraku, to byla jeho oblíbená denní doba. Vím, že máte zakázaný takhle pozdě chodit ven, ale můžete si vzít ten plášť. Nechtěl bych to po vás, ale sám bych to nezvlád.
Hagrid
"Podívejte se na to," povzdechl si Harry a podal dopis Hermioně.
"Ach můj bože," vydechla, hned jak psaní rychle přelétla očima a předala je Ronovi, který se čím dál víc tvářil, jako by nevěřil vlastním očím.
"Hagrid je blázen!" rozčilil se. "Vždyť ta jeho potvora ostatním pavoukům říkala, ať mě a Harryho sežerou! A ať si nechají chutnat! To teď Hagrid čeká, že za ním poběžíme a budem nad tou chlupatou mrtvou příšerou brečet?"
"Kdyby jen to," přidala se Hermiona. "Chce po nás, abychom odešli z hradu na noc, a přitom dobře ví, že všechna bezpečnostní opatření jsou miliónkrát přísnější a že bychom si to pořádně odskákali, kdyby nás chytili."
"Nebylo by to poprvé, už jsme ho takhle večer navštívili víckrát," připomněl Harry.
"Jistě, ale chodit tam kvůli něčemu takovému?" namítla Hermiona. "V minulosti jsme hodně riskovali, abychom Hagridovi pomohli, ale koneckonců - teď je Aragog mrtvý. Kdybychom ho mohli nějak zachránit…"
"…tak to už bych tam vůbec nešel," ujistil ji horlivě Ron. "Tys ho neviděla, Hermiono. Věř, že mrtvý by se ti určitě zamlouval daleko víc."
Harry si od nich dopis vzal a zamyšleně si prohlížel inkoustové skvrny, kterých v něm bylo jak naseto. Hagridovi zřejmě při psaní tekly slzy proudem…
"Doufám, že neuvažuješ o tom, že bys tam šel, Harry," vyjela na něj Hermiona. "Přece nechceš kvůli takové pitomosti dostat školní trest."
Harry si povzdechl.
"Jo, já vím," připustil. "Hagrid asi bude muset Aragoga pohřbít bez nás."
"Přesně tak," přikývla Hermiona a zdálo se, že se jí ulevilo. "Poslyš, na lektvary dnes odpoledne skoro nikdo nepřijde, většina nás bude dělat tu zkoušku… co kdybys zkusil Křiklana trochu zpracovat?"
"Myslíš, že na sedmapadesátý pokus bych mohl mít štěstí?" ušklíbl se hořce Harry.
"Štěstí!" vyjekl náhle Ron. "To je ono, Harry - musíš použít štěstí!"
"Jak to myslíš?"
"Použij ten svůj lektvar štěstí!"
"To je ono, Rone - to je přesně ono!" hlesla užasle Hermiona. "Samozřejmě! Jak je možné, že mě to nenapadlo?"
Harry na ně na oba překvapeně zíral. "Felix felicis?" zeptal se. "Já nevím… tak nějak jsem si ho šetřil…"
"Na co?" vyštěkl nevěřícně Ron.
"Co proboha může být důležitější než ta vzpomínka, Harry?" naléhala na něj Hermiona.
Harry neodpověděl. Tajné myšlenky na tu malou zlatou lahvičku už mu nějakou dobu kroužily v hlavě. Souviselo to s jeho mlhavými a blíže neupřesněnými plány, v nichž bylo jasné jedině to, že se Ginny rozejde s Deanem a Ron jenom uvítá, že bude mít nového kluka. Všechny tyhle představy kvasily v hlubinách jeho mozku a na povrch vyplouvaly pouze ve snech nebo v oněch mlžných okamžicích mezi spánkem a probuzením…
"Harry? Vnímáš nás vůbec?" šťouchla do něj Hermiona.
"C-cože? - Jo, j-jasně," zakoktal a vzpamatoval se. "No… tak dobře. Jestli se mi Křiklana nepodaří přimět k řeči odpoledne, vezmu si trochu toho lektvaru a zkusím to večer znovu."
"Takže domluveno," ukončila to rázně Hermiona, vyskočila a zatočila se v elegantní piruetě. "Orientace… odhodlání… opatrnost…" opakovala si tiše.
"Nech toho, prosím tě," zakvílel Ron. "Už tak je mi z toho zle… honem, schovej mě!"
"To není Levandule!" okřikla ho podrážděně Hermiona, když se na nádvoří objevila další dvě děvčata a Ron se skokem ukryl za jejími zády.
"Bezva," oddechl si Ron a vykoukl Hermioně přes rameno, aby se o tom přesvědčil na vlastní oči. "Zatraceně, ty se ale netváří moc šťastně, co?"
"Však to jsou sestry Montgomeryovy a samozřejmě že se netváří šťastně," zpražila ho Hermiona. "Copak jsi neslyšel, co se stalo jejich malému bratříčkovi?"
"Abych pravdu řekl, začínám už ztrácet přehled o tom, co se komu v které rodině stalo," přiznal Ron.
"No, jejich bratříčka pokousal vlkodlak a kolují řeči, že jejich matka odmítla poskytnout pomoc Smrtijedům. Tomu mrňousovi bylo každopádně teprve pět a umřel u svatého Munga. Nedokázali ho zachránit."
"Že umřel?" opakoval po ní šokované Harry. "Vlkodlaci přece nezabíjejí, jenom se proměníš v jednoho z nich, když tě pokoušou."
"Někdy taky zabíjejí," ubezpečil ho Ron a zatvářil se neobyčejně vážně. "Slyšel jsem, že se to může stát, když se vlkodlak nechá unést."
"Jak se ten vlkodlak jmenoval?" zeptal se rychle Harry.
"No, povídá se, že to byl Fenrir Šedohřbet," sdělila mu Hermiona.
"Já to věděl - to je ten maniak, co nejraději útočí na děti, ten, co mi o něm vyprávěl Lupin!" vybuchl rozhořčeně Harry.
Hermiona na něj pohlédla očima plnýma smutku.
"Musíš získat tu vzpomínku, Harry," řekla. "To přece pomůže Voldemorta zastavit, ne? Vždyť za všemi těmi hrůzami, které se dějí, stojí on…"
V hradu nad nimi se rozeznělo zvonění a Hermiona i Ron vyskočili s očima plnýma obav.
"To zvládnete," uklidňoval je Harry, když zamířili do vstupní síně, kde se měli připojit k ostatním kandidátům zkoušky z přemisťování. "Zlomte vaz!"
"A ty taky!" křikla za ním Hermiona s významným pohledem, když se otáčel směrem do sklepení.
Na hodině lektvarů se to odpoledne sešli jen tři studenti: Harry, Ernie a Draco Malfoy.
"Vy tři jste ještě moc mladí na přemisťování!" přivítal je bodře Křiklan. "Vám ještě nebylo sedmnáct?"
Zavrtěli hlavami.
"Tak dobrá," pokračoval rozverně Křiklan, "když je nás tu takhle málo, zkusíme se trochu pobavit. Chci, abyste mi všichni namíchali něco zábavného!"
"To zní dobře, pane profesore," zaradoval se pochlebnicky Ernie a zamnul si ruce. Malfoy se na rozdíl od něj ani nepokusil o úsměv.
"Co máte na mysli tím něco zábavného?" upřesňoval si podrážděně.
"To je jedno, něčím mě překvapte," mávl ledabyle rukou Křiklan.
Malfoy s trucovitým výrazem otevřel svoje Přípravy lektvarů pro pokročilé. Okatěji už nemohl dát najevo, že dnešní hodinu považuje za ztrátu času. Harry, který ho pozoroval přes okraj učebnice, si pomyslel, že by tuhle promarněnou dobu nepochybně raději strávil v Komnatě nejvyšší potřeby.
Přemýšlel, jestli se mu to jen zdá, nebo jestli je Malfoy stejně jako Tonksová nějaký pohublý. Rozhodně mu připadal bledší než jindy. Navíc měla jeho pleť stále onen šedavý odstín, který byl nejspíš způsoben tím, že poslední dobou prakticky nevycházel na denní světlo. Nebylo v něm ale ani stopy po někdejší samolibosti, podrážděnosti či nadřazenosti, tatam byla ona nadutá pýcha, která z něj čišela, když se v bradavickém spěšném vlaku nepokrytě chlubil úkolem, jímž ho Voldemort pověřil… To vše mohlo mít podle Harryho jediné vysvětlení: ať jeho úkol spočívá v čemkoli, nedaří se mu ho splnit.
Povzbuzen tímto pomyšlením začal listovat ve svých Přípravách lektvarů pro pokročilé a narazil na silně upravenou princovu verzi elixíru skvělé nálady. Nápoj Euforie nejenže odpovídal zadání, ale navíc sliboval (Harrymu poskočilo srdce vzrušením, když ho to napadlo), že třeba přivede Křiklana do tak příznivé nálady, že bude ochoten svěřit mu svoji vzpomínku. Stačilo jen profesora přesvědčit, aby trochu ochutnal…
"No ne, tohle vypadá absolutně báječně!" prohlásil uznale Křiklan a pochvalně zatleskal, když o půldruhé hodiny později pohlédl na slunečnicově žlutý obsah Harryho kotlíku. "Euforie, jestli se nemýlím? A co to ještě cítím? Hmm… přidal jste tam malou špetičku máty, že ano? Trochu nezvyklý, ale musím uznat, že skvělý nápad, Harry. Samozřejmě, máta by pravděpodobně posloužila jako protiváha občasných vedlejších účinků, k nimž patří například přehnané prozpěvování a tahání za nos… Vážně nevím, kam na ty geniální nápady chodíte, chlapče, pokud to ovšem…"
Harry zatlačil nohou učebnici prince dvojí krve hlouběji do brašny.
"…nejsou prostě geny vaší matky, které se ve vás projevují!"
"Hmm… jo, to bude asi ono," přikývl s úlevou Harry.
Ernie se tvářil poněkud nevrle. Ve svém odhodlání alespoň jednou Harryho překonat se totiž dost ukvapeně rozhodl vymyslet vlastní originální lektvar, který se mu ovšem srazil a vytvořil na dně kotlíku jakýsi jasně rudý knedlík. Malfoy už si s kyselým obličejem balil věci - Křiklan jeho škytací roztok označil pouze za ucházející.
Zazvonilo a Ernie i Malfoy se bez prodlení vytratili.
"Pane profesore," nadechl se Harry, Křiklan se však okamžitě ohlédl přes rameno, a jakmile zjistil, že je v učebně s Harrym sám, hleděl co nejrychleji zmizet.
"Pane profesore… pane profesore, nechcete ten můj lektvar ochut…?" volal za ním zoufale Harry.
Křiklan už byl ale pryč. Harry zklamaně vylil obsah kotlíku, sbalil si ostatní pomůcky, vyšel ze sklepení a pomalu stoupal po schodech do společenské místnosti.
Ron s Hermionou se vrátili pozdě odpoledne.
"Harry!" vypískla Hermiona, jakmile prolezla otvorem v portrétu. "Zvládla jsem to, Harry!"
"Jsi jednička," pochválil ji. "A co Ron?"
"No… jen o fous mu to uteklo," zašeptala Hermiona a Ron se vzápětí celý podmračený také loudavě přikolébal. "Měl vážně smůlu, byla to fakt maličkost, zkoušející si všiml, že s sebou zapomněl přemístit půlku jednoho obočí. A co ty? Jak jsi dopadl s Křiklanem?"
"Neslavně," přiznal Harry v okamžiku, kdy se k nim Ron připojil. "Smůla, kamaráde, ale uděláš to příště, můžeme jít ke zkoušce spolu."
"Jo, to by nejspíš šlo," zavrčel nešťastně Ron. "Ale polovina obočí! Jako by to nebylo fuk!"
"Máš pravdu," chlácholila ho Hermiona, "vážně to bylo dost drsné…"
Většinu času u večeře proklínali kouzelníka, který vedl zkoušky z přemisťování, a když odcházeli do společenské místnosti, tvářil se už Ron o něco veseleji a zapojil se do probírání věčného problému Křiklan a jeho vzpomínka.
"Tak jak, Harry?" vyptával se. "Zkusíš konečně ten felix felicis?"
"Jo," přikývl, "počítám, že nic jiného už mi nezbývá. Myslím, že nebudu muset vypít celou dávku na dvanáct hodin, určitě to přece nezabere celou noc. Dám si jen jeden doušek. Dvě nebo tři hodiny by měly stačit."
"Je to báječný pocit, když se ho napiješ," zavzpomínal nadšeně Ron. "Jako bys byl prostě schopen čehokoli."
"Co to prosím tě žvaníš?" rozesmála se Hermiona. "Vždyť jsi ho v životě nepil!"
"To sice ne, ale myslel jsem, že ho piju, ne?" odsekl Ron, jako by šlo o naprostou samozřejmost. "To je v podstatě totéž…"
Protože právě viděli Křiklana přicházet do Velké síně a věděli, že si u jídla rád v klidu posedí, trochu se ve společenské místnosti zdrželi. Podle plánu měl totiž Harry vyčkat, až se Křiklan vrátí do kabinetu, a teprve pak tam za ním zajít. Když se slunce sklonilo tak nízko, že se začalo ztrácet v korunách stromů Zapovězeného lesa, usoudili, že nastala ta nejvhodnější chvíle. Pečlivě se přesvědčili, že Neville, Dean i Seamus jsou ve společenské místnosti, a nenápadně se vytratili do chlapeckých ložnic.
Harry na dně kufru vyhrabal stočené ponožky a vytáhl z nich malou lesklou lahvičku.
"Tak do toho," dodal si odvahy, zvedl ji ke rtům a upil pečlivě odměřený doušek.
"Co to s tebou dělá?" vyzvídala šeptem Hermiona.
Harry chvíli neodpovídal. Pak ho pomalu, ale celého od hlavy až k patě prostoupil úžasný pocit, že dokáže cokoli na světě, že je schopen absolutně všeho… A získat tu vzpomínku od Křiklana mu náhle připadalo nejen možné, ale přímo primitivně jednoduché.
S úsměvem vstal a překypoval sebedůvěrou.
"Je to paráda," prohlásil. "Vážně paráda! Tak fajn, jdu k Hagridovi."
"Cože?" vyhrkli Ron i Hermiona zároveň a zatvářili se ustaraně.
"Ne, Harry, ty přece musíš jít za Křiklanem, copak si nevzpomínáš?" přesvědčovala ho Hermiona.
"Nic takového," zarazil ji sebevědomě Harry. "Jdu za Hagridem. Ten skvělý pocit mi říká, abych šel za ním."
"Máš skvělý pocit z toho, že půjdeš na pohřeb obřímu pavoukovi?" vyvalil na něj ohromeně oči Ron.
"Jo," přikývl Harry a vytáhl z brašny neviditelný plášť. "Cítím, že to je to pravé místo, kam bych měl dnes večer jít, jestli mi rozumíte."
"Nerozumíme," opět ho svorně ujistili Ron s Hermionou. Teď už se tvářili přímo vyplašeně.
"Byl to doopravdy felix felicis, že ano?" ubezpečovala se nervózně Hermiona a prohlížela si lahvičku proti světlu. "Neměl jsi ještě jinou lahvičku, plnou - co já vím čeho?"
"Tresti šílenství?" napadlo Rona, když si Harry přehazoval plášť přes ramena.
Harry se hlasitě rozesmál, což Rona i Hermionu vystrašilo ještě víc.
"Věřte mi," ujistil je, "vím, co dělám. Nebo to přinejmenším -" rázoval sebejistě ke dveřím, "ví felix."
Přetáhl si neviditelný plášť přes hlavu a s oběma kamarády v patách zamířil ke schodům. Seběhl po nich a proklouzl otevřenými dveřmi.
"Cos tam nahoře s ní dělal?" zaječela Levandule a dívala se přímo skrz Harryho na Rona a Hermionu, kteří se spolu objevili ve dveřích chlapeckých ložnic. Harry za sebou slyšel, jak Ron cosi bezradně koktá, a rozběhl se přes společenskou místnost.
Otvorem v portrétu se dostal ven zcela bez problémů: právě když se k němu blížil, prolézali dovnitř Ginny s Deanem a Harrymu se podařilo protáhnout se mezi nimi. Nechtěně přitom do Ginny vrazil.
"Nestrkej do mě, Deane, buď tak laskav," ohradila se popuzeně. "Děláš to pokaždé a já opravdu nepotřebuju, abys mi pomáhal…"
Portrét Buclaté dámy se za Harrym zavřel, ne ale tak rychle, aby nezaslechl Deanovu rozhořčenou odpověď… Pocit radosti v něm ještě zesílil a Harry vyrazil rychlým krokem hradními chodbami. Nemusel se potichu krást, neboť za celou cestu nepotkal ani živáčka, to ho ovšem v nejmenším nepřekvapovalo. Dnes večer mu totiž přálo štěstí jako nikomu jinému v celých Bradavicích.
Z čeho pramení jeho jistota, že má jít právě k Hagridovi, o tom neměl sebemenší zdání. Bylo to, jako by mu lektvar svítil na cestu, přitom ji ale ozařoval vždy jen na několik kroků vpřed. Harry neviděl cíl své cesty, netušil, jak ho dovede ke Křiklanovi, věděl jen, že kráčí správným směrem, aby tu potřebnou vzpomínku získal. Když došel do vstupní síně, zjistil, že Filch zapomněl zamknout vstupní bránu. Se šťastným úsměvem ji otevřel dokořán, na okamžik se nadechl čerstvého vzduchu a vůně trávy, a pak vykročil po schodech dolů do snášejícího se soumraku.
Přesně na posledním schodu ho napadlo, že by bylo příjemné, kdyby to vzal přes zeleninovou zahradu. Nebylo to sice přímou cestou k Hagridovi, připadalo mu ale, že ten nápad nemá brát na lehkou váhu, a okamžitě stočil své kroky směrem k zahradě. Když k ní došel, potěšilo ho, ale nijak zvlášť nepřekvapilo, že tam zastihl profesora Křiklana s profesorkou Prýtovou. Přikrčil se za nízkou kamennou zídkou a s pocitem, že mu celý svět leží u nohou, se zaposlouchal do jejich rozhovoru.
"…vážně vám mockrát děkuji, že jste si na mě udělala čas, Pomono," říkal právě zdvořile Křiklan. "Většina odborníků se shoduje, že jsou nejúčinnější, natrhají-li se za soumraku."
"No jistě, s tím naprosto souhlasím," přitakala ochotně profesorka Prýtová. "Bude vám to stačit?"
"Bohatě, bohatě," ujistil ji Křiklan. Harry viděl, že drží plnou náruč nějakých rostlin s velkými listy. "Tohle by mělo vydat na pár listů pro každého z mých třeťáků a ještě by měla trocha zbýt pro případ, že je někdo rozvaří. Přeji vám příjemný večer a ještě jednou mnohokrát děkuji."
Profesorka Prýtová vykročila do houstnoucího šera někam ke svým skleníkům a Křiklan zamířil přímo k místu, kde stál neviditelný Harry.
Veden náhlým popudem ukázat se mu strhl si Harry dramatickým gestem plášť z ramen.
"Dobrý večer, pane profesore."
"U Merlinovy brady, Harry, vy jste mě ale vylekal!" postěžoval si Křiklan, zarazil se a prohlížel si ho obezřetnýma očima. "Jak jste se dostal z hradu?"
"Filch nejspíš zapomněl zamknout bránu," vysvětloval spokojeně Harry a pobaveně sledoval, jak se Křiklan mračí.
"Nahlásím toho chlapa řediteli, podle mě by se spíš měl starat o dodržování bezpečnostních opatření než o poházené papíry. Co ale děláte tady venku, Harry?"
"Víte, pane profesore, já jdu za Hagridem," odpověděl, neboť mu něco říkalo, že v tomto případě bude nejlepší přiznat pravdu. "Hrozně se trápí… ale nepovíte to nikomu, pane profesore? Nechtěl bych mu nadělat problémy…"
To zjevně podnítilo Křiklanovu zvědavost.
"To vám samozřejmě nemohu slíbit," zabručel stroze. "Vím ale, že Brumbál Hagridovi bezvýhradně důvěřuje, takže jsem si jistý, že neprovedl nic strašného…"
"Totiž, jde o obřího pavouka, kterého Hagrid dlouhá léta choval… žil v Zapovězeném lese… uměl mluvit a spoustu dalších věcí…"
"Slyšel jsem nějaké povídačky, že v tom lese žijí akromantule," připustil tiše Křiklan a zahleděl se k houštině černých stromů. "Je to tedy pravda?"
"Ano," přikývl Harry. "Jenže tenhle pavouk, Aragog, první, kterého Hagrid měl, včera večer zemřel. Hagrida to hrozně sebralo. Přál si, aby nebyl sám, až ho bude pohřbívat, a já mu slíbil, že přijdu."
"Dojemné, moc dojemné," přitakal roztržitě Křiklan a velké oči s vějířky vrásek upřel na světlo ve vzdálené Hagridově hájence. "Jed akromantulí je ovšem nesmírně cenný… jestli ta stvůra pošla teprve přednedávnem, je možné, že ještě nevyschl… nechtěl bych se samozřejmě zachovat nějak necitlivě, když Hagrid tolik truchlí… kdyby ale bylo možné trochu toho jedu si opatřit… Získat ho, když je akromantule naživu, je prakticky zhola nemožné -"
Vypadalo to, že Křiklan teď spíš než s Harrym promlouvá sám se sebou.
"Byla by strašlivá škoda neodebrat mu jed… mohl bych dostat až sto galeonů za pintu… Upřímně řečeno, můj plat není nijak závratný…"
Harrymu bylo hned jasné, co musí udělat.
"Poslyšte," ozval se a na chvíli přesvědčivě zaváhal, "napadá mě, že kdybyste chtěl přijít taky, pane profesore, Hagrida by to určitě moc potěšilo. Bylo by to pro Aragoga důstojnější rozloučení, jestli víte, jak to myslím…"
"Ano, samozřejmě," přisvědčil Křiklan a v očích mu zaplály dychtivé ohníčky. "Povím vám, co uděláme, Harry. Přijdu tam dolů za vámi a přinesu lahvinku nebo dvě… Připijeme tomu nešťastnému zvířeti - no, asi se nedá říct na zdraví, ale aspoň se s ním opravdu na úrovni rozžehnáme, až ho pohřbíme. A vezmu si jinou kravatu, tahle je pro takovou příležitost trochu moc veselá…"
Spěšně zamířil k hradu a Harry se plný sebeuspokojení rozběhl k Hagridovi.
"Tak tys přišel," uvítal ho chraptivě Hagrid, když otevřel dveře a viděl, jak před ním Harry vylézá zpod neviditelného pláště.
"Jo, Ron s Hermionou ale přijít nemohli," vysvětloval Harry. "Moc se omlouvají."
"To nic, nevadí… Aragoga by to ale náramně dojalo, žes přišel, Harry…"
Hagrid hlasitě vzlykl. Na rukáv si natáhl černou pásku, kterou si zřejmě udělal z hadru na podlahu namočeného do krému na boty, a oči měl uplakané, rudé a napuchlé. Harry ho útěšně popleskal po loktu, protože to byla nejvyšší část těla, na kterou dosáhl.
"Kde ho pohřbíme?" zeptal se. "V lese?"
"Sakra, to ne!" zavrtěl hlavou Hagrid a otřel si uslzené oči podolkem košile. "Teď když je Aragog mrtvej, nesmím vostatním pavoukům na voči, nepustěj mě ke svejm pavučinám. Ukázalo se, že mě už dávno nesežrali jen proto, že jim to Aragog zakázal. Věřil bys tomu, Harry?"
Kdyby měl být Harry upřímný, musel by odpovědět, že ano. Až příliš bolestně a jasně si vzpomínal, co se dělo, když se s Ronem ocitli akromantulím tváří v tvář. Pavouci jim tehdy dali jednoznačně najevo, že Aragog je jediný, kdo jim brání Hagrida sežrat.
"V celým lese nikdy nebyl kouteček, kam bych nemoh jít!" vrtěl Hagrid zarmouceně hlavou. "Nebylo to snadný, dostat vodtamtud Aragogovo tělo, to ti teda povím - voni totiž vobvykle svoje mrtvý sežerou… Já mu ale chtěl vystrojit pěknej pohřeb… vopravdový rozloučení…"
Znovu propukl v pláč a Harry ho opět začal popleskávat po loktu. "Když jsem za tebou šel," poznamenal (lektvar jako by mu našeptával, aby to udělal), "potkal jsem profesora Křiklana, Hagride."
"Nemáš z toho doufám žádnej průšvih?" pohlédl na něj polekaně Hagrid. "Já vím, že bys takhle po večerech neměl chodit z hradu ven, je to moje vina…"
"Ne, ne, když slyšel, kam jdu, prohlásil, že by taky rád přišel a s Aragogem se rozloučil," pokračoval Harry. "Šel se myslím převléct do něčeho vhodnějšího… a taky říkal, že přinese pár lahví, abychom si mohli připít na Aragogovu památku…"
"To že říkal?" podivil se Hagrid a zatvářil se překvapeně a dojatě zároveň. "To je… to je vod něho moc hezký, vážně, a taky mám radost, že na tebe nebude žalovat. Nikdy jsem se s Horaciem Křiklanem nijak nekamarádil… ale proč by se nemoh přijít na chudáka Aragoga podívat, že jo? To by se Aragogovi určitě líbilo, to si teda piš…"
Harry si v duchu pomyslel, že Aragogovi by se na Křiklanovi nejspíš ze všeho nejvíc líbila ta spousta poživatelného masa, kterou na sobě nosí, nic ale neřekl a přešel k zadnímu oknu Hagridovy hájenky, odkud měl výhled na dost odpudivou mrtvolu obrovského pavouka ležící na zádech s nohama zkroucenýma a propletenýma nad sebou.
"Takže ho pohřbíme tady, Hagride, někde v tvé zahrádce?"
"Myslel jsem, že ho dáme támhle za ten dýňovej záhon," odpověděl chraptivě Hagrid. "Už jsem mu tam vykopal… však víš… hrob. Jen jsem eště myslel, že napřed řeknem pár hezkejch slov… nějakou šťastnou vzpomínku, víš, prostě jak se to dělá…"
Hlas se mu rozechvěl a nakonec se úplně zlomil. Ozvalo se zaklepání na dveře, Hagrid se otočil, šel otevřít a cestou se vysmrkal do obrovského puntíkatého kapesníku. Přes práh spěšně vpadl dovnitř Křiklan. V rukou nesl několik lahví a kolem krku měl uvázanou střízlivou černou kravatu.
"Hagride," promluvil vážným a hlubokým hlasem. "Moc mě to zarmoutilo, když jsem uslyšel o vaší ztrátě."
"To je vod vás děsně hezký," rozzářil se Hagrid. "Mockrát vám děkuju. A taky díky, že jste tady Harrymu nedal školní trest…"
"Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo," ujistil ho Křiklan. "Smutný večer, moc smutný… Kde vlastně je ten nešťastník?"
"Támhle venku," ukázal třaslavě Hagrid. "Takže… takže se do toho dáme?"
Všichni tři vyšli na zahrádku za srubem. Korunami stromů viděli bledou tvář měsíce, jehož paprsky se mísily se světlem prosvítajícím z Hagridových oken a ozařovaly Aragogovo tělo. Leželo na kraji hluboké jámy, vedle třímetrové hromady čerstvě vykopané hlíny.
"Úžasné," vydechl Křiklan a pomalu přistupoval k pavoukově hlavě, jejíchž osm mléčně kalných očí slepě vzhlíželo k obloze a dvě velikánská zakřivená kusadla se nehybně leskla v měsíční záři. Harry měl dojem, že slyší cinkat sklo, když se Křiklan ke kusadlům nahnul, jako by si chtěl důkladně prohlédnout obrovitou chlupatou hlavu.
"Ne každej umí vocenit, co je to za nádherný tvory," poznamenal Hagrid za Křiklanovými zády a z koutků přimhouřených očí se mu valily slzy. "Nevěděl jsem, že se vo takový potvůrky, jako je Aragog, taky zajímáte, Horacio."
"Zajímám? Můj milý Hagride, já je přímo zbožňuji!" ujistil ho Křiklan a o krok od mrtvoly ustoupil. Harry zahlédl záblesk lahvičky, kterou si profesor strkal pod plášť, ale Hagrid už si zase otíral oči a ničeho si nevšiml. "Tak tedy… přikročíme k obřadu?"
Hagrid přikývl a postoupil dopředu. Chopil se gigantického pavouka oběma rukama a s hlasitým heknutím ho převalil do temné jámy. Mrtvola dopadla na dno, jen to odporně a chřupavě zadunělo. Hagrid se znovu rozplakal.